V závěrečné části našeho vyprávění se pokusíme zaznamenat v chronologickém přehledu rychlý vývoj meziválečné situace v Evropě, který už nezadržitelně k válce. Zmíníme se o událostech a záměrech, jaké se v souvislosti s příčinami vzniku druhé světové války v západním politickém a mediálním prostoru (a také u nás doma) nepřipomínají, natož aby byl na ně kladen relevantní důraz.
Operácia Barbarossa, 22. júna 1941, nemecké jednotky míňajú sovietsky hraničný stĺp. Foto: Flickr / https://creativecommons.org/licenses/by/2.0/deed.en
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 1
Třetí esej / Část I.: Polsko-ruská válka 1919 – 1921
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 2
Třetí esej / Část II.: „Křížová výprava“ proti bolševismu
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 3
Třetí esej / Část III.: Exploze fašismu a nacismu
Předválečné iniciativy Moskvy směřující k vytvoření protihitlerovské koalice
Po rozpadu bipolárního světa na počátku devadesátých let minulého století se Západ ujal nejenom „válečné kořisti ze studené války“, tedy území, lidských zdrojů i všeho ostatního z takzvaných sovětských satelitů a poté velmi rychle „posbíral do mošny“ i několika bývalých republik SSSR, ale ovládl také dějiny této části Evropy a s nimi, a to především, historii příčin, průběhu a výsledků druhé světové války. Díky tomu zejména generace bez delší životní zkušenosti v zemích onoho bývalého sovětského bloku objevily dříve nemyslitelnou možnost považovat osvobození své země Rudou armádou, tedy záchranu před zotročením či dokonce vyhlazením vlastního národa, za novou, dokonce ještě horší, nezapomenutelnou, nepromlčitelnou, neodpustitelnou okupaci ruskou-bolševickou. A ve shodě s tímto se za vítěze nad Hitlerem začaly považovat Spojené státy a Velká Británie, které by samy na svých bedrech tíhu obětí za svobodu jiných národů nesly stěží. Co nevydělává, do toho se Západ nepouští…
Nikoliv, nepodceňujeme vůbec statečnost a nasazení vojáků a jejich velitelů amerických a britských ozbrojených sil v bojích s německými divizemi v severní Africe i na jiných mimoevropských bojištích, stejně jako po vylodění Spojenců v Normandii (6. června 1944) a během bojů v části Evropy. Čest památce těchto lidí a trvalá úcta všem padlým a v bitvách raněným. Máme zde na mysli pouze „taktická“ rozhodování vlád těchto zemí a struktur, které těmto vládám vládly. Západní Spojenci slibovali Stalinovi otevření druhé fronty v Evropě celé dva dlouhé roky. Nespěchali. Sověti bojovali, krváceli a k bojování a krvácení potřebovali také západní finanční a materiální podporu. Tedy se zadlužovali. Inu, byznys. Když mluví zbraně, Múzy mlčí. (Inter arma silent Musae.) Nikoliv však byznys. Ten nemlčí, naopak ožívá.
Spojenci tak učinili teprve, když Rudá armáda poté, co vyhnala ze země armády Hitlerovy koalice a zdecimovala Hitlerovy divize, překročila v březnu 1944 hranice Sovětského svazu a vstoupila na území Rumunska, které zakrátko na to opustí koalici s Němci a rumunská armáda se naopak zúčastní osvobozování Evropy po sovětském boku. (V ČR se v současné době stalo velmi populárním heslem, že Československo osvobodili Rumuni. Tedy, pokud se za osvobození Československa nezačne rovnou považovat nepatrný „západočeský“ podíl na tomto osvobození ze strany armády Spojených států. Inu, rusofobie je nejspíš hnutím neznajícím hranic, pravdy ani slitování…) A pouhý měsíc po otevření druhé fronty v Evropě západními Spojenci zahajuje Rudá armáda už operaci Bagration[1], v jejímž rámci začínají Sověti osvobozovat Polsko a Litvu. Samozřejmě, ne všichni v Polsku a na Litvě měli ze vstupu Rudé armády na svá území radost. Ostatně, neradostná vzpomínka na to (tedy na záchranu před nacisty) je v těchto i jiných státech EU patrná i dnes. A někde docela bije do očí…
Dokonce se po rozpuštění SSSR a rozpadu bipolárního světa začaly objevovat teorie o tom, že to byl na prvním místě Sovětský svaz, kdo nese odpovědnost za tento válčený konflikt. Argumentem zde byla německo-sovětská smlouva, takzvaný „pakt Molotov-Ribbentrop“, kterou ale Moskva s Berlínem uzavřela až jako úplně poslední stát v řadě. Stalo se tak 23. srpna 1939! Se smlouvami s Německem začalo už v roce 1934 Polsko, a také Francie a Velká Británie Sověty předběhly hned o několik „koňských délek“. Ostatně, uvidíme v následujícím textu. Ve skutečnosti Moskva naopak hledala všechny možné cesty, jak vytvořit v Evropě nějakou strukturu bezpečnosti, která bude schopná hrozby sílícího nacismu v Německu a italského fašismu eliminovat. Nebylo to z lásky k západní Evropě (k tomu Rusové neměli důvod a nemají ho zase), ale z pudu sebezáchovy, jaký ovšem na Západě vystřídal jiný pud, „pud očekávání“. Moskva věděla, že hlavním terčem nacismu je pochopitelně Sovětský svaz, přesněji jeho evropská východoslovanská část (Ukrajina, Bělorusko, Rusko). Tedy opět klasický německý nevyléčitelný Drang nach Osten a s ním související Divide et impera!
Podívejme se nyní v rychlém přehledu na několik iniciativ sovětského vedení státu, které se snažily ještě včas ustavit evropskou protihitlerovskou koalici, jaká měla potenciál zabránit válce. Usnadní nám to orientaci v následujícím textu.
- Už 17. března 1938 v bezprostřední reakci na německý anšlus Rakouska inicioval sovětský lidový komisař pro zahraniční věci, Maxim Maximovič Litvinov (1876 – 1951), diplomatickou iniciativu, jejímž cílem mělo být svolání mezinárodní konference odsuzující německou agresi vůči Rakousku. Nejlépe v rámci Společnosti národů. Snahou tohoto sovětského „ministra zahraničí“, nekompromisního odpůrce nacismu a fašismu, bylo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti, jaká měla čelit očekávané další expanzi nacistického Německa. V té době bylo už bezprostředně ohrožováno Československo! Tato iniciativa Maxima M. Litvinova, co do výsledku bezvýsledná, připomíná snahy současného ruského prezidenta, V. V. Putina, vyřešit ukrajinskou krizi a s ní ohrožování Ruské federace neustálým přibližováním otevřeně nepřátelských vojenských struktur NATO k ruským hranicím také „vytvořením systému kolektivní bezpečnosti“. Rovněž tento krok mohl zabránit válce na Donbase a jejímu důsledku, kterým byl ruský vstup do tohoto konfliktu, jaký se stal ihned proxy-válkou NATO s Ruskou federací. Stejně jako tehdy západní mocnosti necítily potřebu brzdit Hitlera (věřilo se, že půjde jen na Rusa a jinak dá pokoj), tak ani ve 21. století, patrně z podobného důvodu, Západ nehodlal zabrzdit ještě včas krvavé pučisty z Kyjeva. Byla to přitom jeho civilizační povinnost. Tedy pokud by ovšem Západ byl tím, kým se chce zdát – garantem práva, bezpečí, míru a zapřisáhlým nepřítelem všech reinkarnací šovinismu. Jenomže, Západ to jsou především neviditelné západní „elity“ se svým viditelným a nijak hezkým na pohled obslužným aparátem, a těm účel světí prostředky. Špinavý účel rovná se špinavé prostředky. Tragédie Ukrajiny se nemusela stát. (Pravda, zisky západních militaristů by klesly z desítek biliónů dolarů jen na jednotky biliónů dolarů. To by byla tragédie, hlavně pro Evropany žijící od výplaty k výplatě, od důchodu k důchodu, že?!)
- Reakce západních koloniálních mocností na návrh Moskvy byla následující: Britský ministerský předseda Neville Chamberlain a za Francii Édouard Daladier iniciativu Sovětského svazu odmítli. Použili přitom argument, že by podobná iniciativa Evropu rozdělila na dva fakticky nepřátelské bloky, zvýšila napětí, a hlavně zablokovala možnost diplomatických dohod s Adolfem Hitlerem. Ve skutečnosti hlavní roli hrál teprve zmíněný poslední argument. Obě evropské demokracie hledaly skutečně cesty, jak se s Hitlerem domluvit. Chystal se přece, jak se věřilo, jen na Rusa. Drang nach Osten přece neměl vést na Západ. Pro Moskvu znamenalo západní odmítnutí jejích snah mezinárodní izolaci. Pozici Československa západní odmítnutí vytvořit protihitlerovskou koalici velice zhoršilo. Německu se tak otevřela cesta k rozbití Československa.
- Poté, kdy se Hitlerovi podařilo svolat do Mnichova konferenci, jejímž cílem bylo odříznutí pohraničních území české části Československa, byl to opět Maxim M. Litvinov, který jako jediný zástupce své země ve Společnosti národů ostře odsoudil tento postup Německa, Itálie, Velké Británie a Francie. Všichni ostatní zástupci svých zemí mlčeli. K Mnichovu je třeba říci, že jeho výsledek spočívající v odkrojení pohraničních území nebyl pro Německo darem pouze těchto částí státu, ale de facto představoval vydání i zbývajícího území, úplně se vším, co v něm bylo, Německu, neboť rozhodnutí západních „spojenců“ zbavovalo Československo definitivně možnosti jakékoliv obrany. Ani té, jakou mělo ještě v září 1938! Tento aspekt „daru na pokračování“ není při hodnocení následků Mnichova pro ČSR, doceněn a spravedlivě vyhodnocen.
- Na jaře následujícího roku, tedy roku 1939, bylo z hlediska osudu Rakouska (již silně prosáklého nacismem) a Československa v podstatě i de facto „hotovo“. Fait accompli byla ale v podstatě už celá bezprostředně předválečná situace. Jen Britové a Francouzi ji stále nechtěli pochopit. Nechápali ji ani ve Spojených státech. Na jaře a v létě 1939 se Moskva pokusila ještě nejméně dvakrát získat západní demokracie pro obranu před nacistickým Německem a jeho spojenci. Opět marná snaha! Stalin pozval do Moskvy zástupce velké Británie a Francie. Chtěl s nimi vytvořit koalici proti Hitlerovi, jehož plány v Moskvě znali, a přinejmenším je tušila i hlavní města celé řady dalších evropských států. Stalin se tehdy pokoušel s Brity a Francouzi uzavřít pakt pomoci v případě německé agrese. Výsledkem pokusů Moskvy byl naprostý krach jednání. Londýn a Paříž se nechtěly paktovat s Moskvou proti Berlínu. Pročpak asi?
- Ještě jednou se Moskva a v ní iniciativně odpůrce fašismu a nacismu, Maxim M. Litvinou, pokoušejí vyřešit otázku bezpečnosti. Tato jednání v Moskvě probíhala mezi dubnem a červnem 1939. Litvinov se pokoušel dohodnout s Brity a Francouzi pakt, který by garantoval bezpečnost všech států nacházejících se v prostoru mezi baltickým mořem Černým mořem. Západní demokracie sice jednaly, ale způsobem, ze kterého by i hluchý a slepý poznal neochotu dohodnout se s Moskvou proti Berlínu. A tak Stalin odvolal z funkce Litvinova, který nehodlal změnit původní strategii, a nahradil ho ústupnější osobou, jíž byl Vjačeslav Molotov.
- Stalin věděl velice dobře, že když jedná s Brity a Francouzi, že nejedná s přáteli, ale s někým, kdo si velmi přeje, aby byl Sovětský svaz poražen a rozbit. Nicméně, Moskva ještě jeden pokus o dohodu se západními demokraciemi podnikla, a to doslova za minutu dvanáct. V srpnu 1939, tedy necelý měsíc před německým vpádem do Polska, pozval Stalin do Moskvy vojenské přidělence obou západních států. Nechuť Britů a Francouzů se dohodnout s Rusy (Sověty) byla evidentní už ze samotného složení této mise. Západní delegáti totiž neměli zmocnění cokoliv rozhodnout a parafovat. Projevila se zde úplně typická arogance, jakou projevují vůči Rusům (a samozřejmě i vůči Ukrajincům nebo Bělorusům) příslušníci anglosaských zemí, Německa a někdy i Francie. Syndrom „panské rasy“ ve vztahu k rasám „domorodců v koloniích“. Je to něco nejenom krajně odporného, ale bohužel u západních „elit“ i nevyléčitelného. Projevy tohoto druhu vůči Rusům můžeme důkladně sledovat i nyní.
- V souvislosti s odmítáním západních demokracií jakéhokoliv protiněmeckého paktu ve spolupráci se Sovětským svazem musíme zmínit pozice Polska a Rumunska, které Britům a Francouzům poskytly neocenitelnou službu v podobě odmítnutí případného přesunu Rudé armády přes jejich území. Varšava se obávala, že Sověti polským územím nejenom projdou, ale v něm také zůstanou. Mezi západními státy, V. Británií a Francií, na straně jedné a Sovětským svazem vládla nedůvěra v mimořádně vysokém stupni. Obdobnou nedůvěru, možná ještě řádově vyšší, dnes cítí Moskva vůči nejspíš každému členskému státu militantních siamských dvojčat EU/NATO. Ona nedůvěra je oboustranně odůvodnitelná, nicméně z ruské strany je oprávněná ještě mnohem více než ta ze strany Západu. Je to a vždy to byl Západ, kdo podváděl Rusko. Jestliže toto dnes opakovaně zmiňují ruští politologové, politici a novináři, potom neříkají nepravdu. Málokdy se tak stalo obráceně. Dnes lze říci, že Rusové mají ještě jedenácté přikázání kromě Desatera. A to zní: „Nikdy nevěř žádnému představiteli západních ,elit‘! Nikdy a ani za nic na světě, jinak dojdeš do neštěstí!“ (Že, pánové, Michaile Gorbačove a Borisi Jelcine? Co vy na to? Credo quia absurdum?[2])
Německo-polský pakt o neútočení z roku 1934
Byli to Poláci, kdo z velkých či větších evropských států zahájil uzavírání smluv s Německem po nástupu Adolfa Hitlera do úřadu kancléře. Stalo se tak doslova rok po Hitlerově vstupu do úřadu, tedy 26. ledna 1934. Za Německo dohodu s Poláky uzavřel tehdejší Hitlerův ministr zahraničí, Konstantin von Neurath, a za Polsko Józef Lipski, který byl polským velvyslancem v Berlíně. Rychlost, se kterou Polsko vstoupilo do smluvního vztahu s nacistickým Německem, je vysvětlitelná iniciativou polského diktátora Józefa Piłsudského, který měl s Hitlerem velmi dobré vztahy. Později vzniklo podezření, že součástí onoho polského paktu s Německem mohly být tajné dodatky nebo alespoň ústní dohoda mezi Piłsudským a Hitlerem, jaká Polsku mohla slibovat německou neutralitu v případě, že se bude chtít Polsko zmocnit některých území, jaká jsou součástí jiných států. Skutečnost, že se Poláci ihned po uzavření Mnichovské „dohody“ vrhli na české Těšínsko a na několik obcí na Slovensku jakoby nějakou formu tajných dohod s Německem (třeba i ústních) potvrzuje. Nicméně, v samotném textu německo-polského paktu z roku 1934 tajné články nejsou.
Anglicko-německá námořní smlouva z roku 1935
Se Sověty nechtěli Britové smlouvy uzavírat. Uzavírali je s Němci. Dne 18. června 1935 uzavřeli Britové takzvanou Anglicko-německou námořní smlouvu. O rok později vznikl Londýnský podmořský protokol a takzvaná „Druhá londýnská námořní smlouva“, k níž se Německo s britským souhlasem připojilo. Oficiálně se na Západě mluví o „appeseamentu“ západních demokracií vůči Německu, jehož důvodem bylo údajné nedocenění Hitlerových plánů. Skutečným důvodem západní snahy „nepřekážet“ Německu v rozvoji jeho průmyslu včetně vojenského byla stále víra v to, že to bude Německo, kdo na sebe vezme břemeno uskutečnění starších plánů na vytvoření evropské koalice proti Rusku. Dnes se tím nástrojem boje proti Rusku stal kyjevský ultrašovinismus, který do války ve službách západního militarismu a kolonialismu vtáhnul bez nejmenšího slitování populaci Ukrajiny.
Velká Británie těmito smlouvami s Německem de facto zrušila ustanovení Versailleské smlouvy, které se týkaly demilitarizace Německa. Legalizovala německé znovuvyzbrojení. Od té doby Německo prudce rozvíjí zbrojní výrobu a ignoruje posléze i ty zbytky omezení, jaké byly na ně kladeny. V reindustrializaci Německu velice pomáhají investice ze Spojených států, Velké Británie, Holandska a dalších zemí. Hitler tak trhá poslední zbytky řetězu, kterým ho poutala Versailleská smlouva. Západní demokracie mu v podstatě nijak v ničem nepřekážejí, a nakonec mu v Mnichově darují úplně celé Čechy a Morava, neboť je učiní zcela bezbrannými, aby si mohl Hitler kdykoliv přijít posbírat to, co mu chybělo do plné výzbroje. Tento čin západních „Spojenců“ by neměl být nikdy zapomenut! Co se stane jednou, stane se i podruhé, potřetí, podesáté, posté! „Ale my přece máme článek číslo pět Washingtonské smlouvy,“ namítne pravidelný divák zpravodajství České televize. „A ten věrné spojenectví zaručuje, nebo snad ne?“ Ponechme raději bez odpovědi.
Bezprostředně po podpisu Mnichovské dohody, britský premiér, Neville Chamberlain (ten noblesní pán, pravidelný host v luxusním sídle Cliveden House, kde se na Hitlera většinou vůbec nezlobili, a který ještě před Mnichovem 1938 říkal něco v tom smyslu, že si Britové nebudou nasazovat plynové masky kvůli nějaké neznámé malé zemi) podepsal s Hitlerem další dokument, který se jmenoval „Společné prohlášení o neútočení“. Stalo se tak 30. září 1938, doslova několik hodin po podpisu Mnichovské „dohody“. Britové a Němci se ve společném prohlášení dokonce zavázali ke společným konzultacím ohledně mezinárodní situace. Takže vlastně ke spojenectví.
Francouzsko-německá smlouva z prosince 1938
Francie nebyla v uzavírání smluv s Německem tak pohotová jako Velká Británie. Francouzský ministr zahraničí, Georges Bonnet, si pozval svůj německý protějšek, Joachima Ribbentropa, do Paříže až na 6. prosince. Říjen a listopad 1938 Paříž nejspíš trávila ve zpovědnici v Notre dame, kde se vyznávala z hříchů spáchaných na Československu. Uložené pokání, asi tak dvacetkrát Zdrávas…, co do účinnosti ale vydrželo jen dva měsíce. V prosinci byl v Paříži už německý ministr a podepsala se francouzsko-německá deklarace o neútočení, takzvaný „pakt Bonnet-Ribbentrop“. V deklarace nešlo jen o mírové soužití Německa a Francie, ale výslovně i o přátelství. Starší francouzsko-sovětská smlouva z května 1935, v níž se obě strany zavázaly poskytnout si okamžitě konzultaci a pomoc v případě napadení ze strany jiného státu, zejména Německa, pozbyla smyslu s ohledem na Československo francouzským podpisem Mnichovské dohody. A ve vztahu k Sovětskému svazu nebyla v podstatě Paříží míněna vůbec vážně. Také ona pozbyla smyslu rychlou porážkou Francie ze strany právě nacistického Německa. Velmi často bývají smlouvy pouhým cárem papíru, jaký hoří jasným namodralým plamenem, když se na zemi, na moři či ve vzduchu objeví nová situace.
Tajná zpravodajská spolupráce Finska s nacistickým Německem ještě v předválečné době
Finsku darovalo nezávislost na Ruském impériu až revoluční bolševické Rusko. Finsko v podstatě nikdy v novověkých dějinách neexistovalo jako samostatný nezávislý stát, ale bylo nejprve součástí švédského království (na Švédy se ale Finové zlobí jenom při zápasech v ledním hokeji), později ruského carského impéria. Bolševikům se Helsinky odvděčily za uvolnění ze svazku impéria tím, že podpořily bělogvardějskou opozici v ruské občanské válce a Finsko spolupracovalo s Německem v jeho bojích proti ruské armádě. V té době vznikla úzká spolupráce finských ozbrojených sil s Německem. Finští důstojníci získávali vzdělání a výcvik na německých vojenských školách. Během třicátých let se finská vojenská zpravodajská služba vložila do služeb německého generálního štábu a sledovala pohyby sovětské baltské flotily.
Finští vysocí důstojníci byli informovaní o německých plánech na útok proti Sovětskému svazu dávno předtím, než Hitler začal s pohybem vojsk východním směrem. Existují filmové záběry ze setkání a konzultací vojenských představitelů finské armády a německého wehrmachtu. Jsou nepopiratelné a nacházejí se přinejmenším alespoň v ruských vojenských archivech. V současné době Finsko zakázalo přístup k dokumentům z ruských archivů na 9999 let, což je komický časový údaj zvláště v současné situaci v Evropě, v níž by státům slušelo neplánovat raději vůbec nic příliš do budoucna. Je zajímavé, že Finsko vzápětí tuto informaci popřelo s tím, že se jednalo údajně o technickou chybu při zavádění nové databáze. Zcela jistě za tuto chybu mohou ruské zpravodajské služby, nebo snad výjimečně nikoliv? Ať je tomu tak nebo jinak, předválečnými kontakty s Německem, a už vůbec ne finskou účastí na blokádě Leningradu (milión mrtvých) a koncentračními lágry na dočasně obsazeném sovětském území se Finsko nechlubí.
Kontakty a spolupráce mezi finským vojenským velením a wehrmachtem byla činná ještě předtím, než se Stalin, vědom si bezprostředního ohrožení Leningradu ve směru od Finska (nepochyboval, na čí straně deklarativně neutrální Finsko bude stát) pokusil získat od Helsinek přibližně 30 kilometrů území pro vybudování obrany tohoto mimořádně lehce zranitelného „severního hlavního města“. Helsinky Stalina odmítly. Ve své deklarované „neutralitě“, podobně jako dnes například Švýcarsko, měly svoji stranu, a tak se musel Stalin, který nabízel výměnou dvojnásobně velké území (Helsinkám se ale nelíbilo, byla tam asi zima) pokusit dosáhnout svého cíle násilím. Kdyby nedošlo k „zimní válce“, ve které se mimochodem projevila absence zkušeného velitelského sboru Rudé armády (Stalin si velitele zdecimoval), a naopak fungovala skvěle vybudovaná Mannerheimova obranná linie Finska, vedoucí napříč Karelskou šíjí, tak by byl Leningrad odkryt pozdějšímu německo-finskému útoku a neměl by nejspíš šanci udržet se téměř devět set dní blokády. Leningrad by padl, což by byla katastrofa pro Moskvu a radost nejenom v Berlíně, ale i jinde. Sovětsko-finská válka je na Západě pochopitelně líčena jako bezdůvodný akt brutální sovětské agrese, kterým si ohromný Sovětský svaz potřeboval rozšířit území, asi tak pro dvě tři golfová hříště! Ono stačí vynechat většinu souvislostí a logiku, a věci hned vypadají jinak. Brát si něco násilím je vždy aktem agrese. (Třeba ukrást cizímu státu jeho vlastní ohromná ropná naleziště a jako bonus na zákaznickou kartu mu unést prezidenta!) Vezmou-li se ale v úvahu okolnosti, pak se ukáže, že agresor si mohl vybrat jedině ze dvou možností. Hodně špatné a ještě o hodně horší. Buďto bude sám pachatelem agrese, nebo se stane jeho obětí. Goethe na jednom místě svého literárního díla napsal, že člověk může být „buď kladivem, nebo kovadlinou“[3], do které kladivo buší – můžeme váženého J. W. Goetha při vší úctě maličko doplnit.
Stručný přehled dalších událostí meziválečného období
Události, které se rozvíjely mezi lety 1933, kdy v Německu nastoupil do úřadu kancléře Adolf Hitler, a datem prvního září 1939, kdy oficiálně začala druhá světová válka v Evropě, vykazovaly logiku srozumitelnou jen části evropské (i světové) populace, jakou bylo možno plně pochopit teprve s odstupem doby. Třebaže druhá světová válka patří už historii, ve skutečnosti její příčiny, průběh a výsledky ovlivnily vývoj ve světě na dlouhá desetiletí a v současné době se stávají znovu až příliš aktuálními, neboť velmi mnoho zlého se z časů meziválečných, válečných i bezprostředně poválečných Evropě vrátilo jako bumerang, který bloudil na své trase osm i více desetiletí, aby Evropu znovu uhodil přímo do čela.
Aby to, co se děje v současné době, vyhlíželo jako vina druhé strany, proto se s dějinami v podstatě už od ruské revoluce 1917 do nacistického vpádu do SSSR v červnu 1941 pracuje zejména na Západě způsobem, jaký budí v nejlepším případě údiv. Západ zde selektuje, co se dá, aby jeho tvář vyhlížela civilizovaně a tvář protivníka – opět Ruska – působila zlověstně. Na faktech, argumentech a na samotné realitě zde vůbec nezáleží. Podívejme se nyní v rychlém sledu, skoro telegraficky, na další události, které rámovaly léta 1933 až 1939 (1941). K některým z nich se Západ („elity“, politika, hlavní média, část akademické sféry a podobě) vůbec nehlásí.
Rok 1933
V březnu toho roku se ve Spojených státech stal prezidentem F. D. Roosevelt, pozdější člen takzvané Velké trojky (Roosevelt, Stalin, Churchill). Roosevelt vyhlásil takzvaný Dew Deal, což byl program opatření, jaká měla překonat nedostatky v ekonomice USA. Rovněž v březnu vydala Komunistická internacionála výzvu k utvoření protifašistické (protinacistické) jednotné fronty. Na což nacisté v Německu reagovali rozpuštěním tamní komunistické strany, která zde měla nezanedbatelný vliv. V květnu rozpustili nacisté v Německu odbory a zřídili takzvané gestapo, což byla tajná policie. V květnu Hitler veřejně odmítnul jakékoliv omezení zbrojení pro Německo. V září 1939 podepsal Sovětský svaz smlouvu o přátelství, neútočení a neutralitě s Itálií.
V říjnu téhož roku v Československu vyhlásil Konrad Henlein (1898 – 1945) Sudetoněmeckou vlasteneckou frontu. Československá strana v témže měsíci zakázala činnost Německé nacionálně socialistické strany dělnické (DNSAP), což byla de facto varianta Hitlerovy NSDAP. V listopadu 1933 navázaly Spojené státy a Sovětský svaz diplomatické styky.
Rok 1934
V únoru se francouzští fašisté pokusili o provedení puče v Paříži a premiér Daladier (jeden ze signatářů mnichovské spojenecké zrady) podal demisi. Balkánské státy uzavřely v Athénách pakt, jakým si navzájem uznávaly své hranice. Pakt podepsaly Řecko, Turecko, Jugoslávie a Rumunsko. Tato smlouva oslabovala pozici Malé dohody. Ve Francii vstoupily do velké protestní stávky více než čtyři milióny lidí. Protestovalo se proti tendencím vlády sbližovat se s nacistickým Německem.
V březnu téhož roku byla v Estonsku nastoupena cesta k fašizaci země. V čele tohoto procesu stáli Konstantin Päts a Johan Laidoner. V letech 1918 až 1920 oba bojovali v Estonsku proti Rudé armádě. V tom roce 1934 provedli v zemi převrat, a to opět s cílem odporu proti Sovětům. Po nacistickém vpádu do SSSR v červnu 1941 se Estonsko mimořádně aktivně vložilo do služeb nacistického Německa a během několika měsíců hlásilo do Berlína, že se „vypořádalo s židy“. Do konce roku 1941 byli v podstatě všichni Židé v Estonsku zatčeni nebo zavražděni, takže Německo mohlo směle meldovat, že „Estland ist judenfrei!“ Měla tuto „zásluhu“ jako první mezi východními satelity Německa. Ovšem, přece bránilo evropskou civilizaci před bolševismem a ruskou hrozbou, že? Nezústalo v tom počínání v Pobaltí samo. Jeden z hlavních strůjců projektu likvidace židovského etnika byl rodák z estonského Revelu (Tallinu), Alfred Rosenberg. Byl po válce souzen v Norimberku a v roce 1946 popraven. Řídil německou vyhlazovací politiku na obsazených východních územích (besetzen Ostgebiete), takže byl skutečným „specialistou“ také na likvidaci co největšího počtu východních Slovanů, tedy Ukrajinců, Bělorusů a Rusů. Mělo jich přijít o život cca 30 miliónů. To, že někteří Ukrajinci věřili, že je Hitler nepovažuje za Slovany (v optice mnohých Němců Untermensch), a že jim umožní získat vlastní nezávislý a prosperující stát, bylo jaksi kruté nedorozumění. Je dobré učit se z historie. Na Ukrajině se z ní nepoučili.
V témže měsíci byly podepsány takzvané Římské protokoly mezi vládami Itálie, Maďarska a Rakouska. V dubnu přicestoval do Prahy a do Varšavy francouzský ministr zahraničí, Louis Bartou, aby zde dojednal možnosti vytvoření takzvaného „východního Locarna“. Mělo tak dojít k uzavření vzájemných smluv mezi řadou států střední a východní Evropy, a to s Francií a se Sovětským svazem. Jednalo se o tyto státy: Polsko, Československo, Finsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko a Německo. Tendence k odvrácení nové války v Evropě tedy v meziválečném období existovaly. Kdo si ale přál válku, ten Hitlera „smiřoval“ odvracením všech pokusů o záchranu míru. Připomíná to ostatně jednání současných vlád mnoha členských států současné EU pod vedením Ursuly von der Leyenové a v úzké součinnosti s „BlackRock-kancléřem“, Friedrichem Merzem. Je to náhoda? Východní Locarno se pochopitelně neuskutečnilo.
V květnu 1934 provedla důstojnická skupina „Zveno“ převrat v Bulharsku. Bulharsko se otevřelo spolupráci s Německem. Režim blížící se diktatuře s vazbami na Německo se prosadil také v Lotyšsku. V červnu navázalo Československo diplomatické styky se Sovětským svazem a následovalo je i Rumunsko. V červnu 1934 proběhla v Německu již zmíněná „noc dlouhých nožů“. V září 1934 uzavřely spolu státy Pobaltí takzvanou „Baltskou dohodu“. V Pobaltí mohutně sílil vliv nacistického Německa (podobně i ve Finsku), a tak byla Baltská dohoda už namířena otevřeně proti SSSR. Když v červnu 1940 Sověti donutili silou státy Pobaltí vstoupit do svazku SSSR, byla tato dohoda pochopitelně anulována a sympatizanti s německým nacismem se stali cílem pronásledování. Někde zde se tedy rodilo ono vybičované nepřátelství vůči sovětskému režimu a Rusům, které se plně uvolnilo po rozpuštění SSSR a kulminuje v současné době.
V prosinci 1934 uzavřely Francie a Sovětský svaz velice důležitou vzájemnou dohodu, takzvaný Ženevský protokol. Obsahoval závazek pro oba státy, že v budoucnu neuzavřou žádnou dohodu, která by odporovala myšlence východního paktu (ono „východní Locarno“) nebo by ztěžovala jeho uzavření. Československo se k tomuto protokolu připojilo. Francie, jak známo, v září 1938 tento Źenevský protokol porušila v Mnichově. Koncem roku 1934 přestalo Japonsko zakrývat svůj militaristický kurz.
Rok 1935
V lednu tohoto roku se Francie a Itálie dohodly na dělení kolonií v Africe a Rada Společnosti národů předala Německu Sársko. Tedy další krok podpory nacistickému státu. V únoru zahájilo Německo poskytování finanční podpory Henleinovi a jeho straně. Německo prohlásilo, že nebude respektovat Versailleskou smlouvu, která mu omezovala budování vojenského letectva. O rok později Hitlerovi Britové umožní budování vojenského loďstva. (Německo bylo přece třeba podporovat, neboť bránilo Evropu před ruskou hrozbou. Ne, to není žert, proklamace přesně tohoto znění se mezi oběma válkami v Evropě skutečně užívaly.) Ještě v březnu 1939 v Německu zavedli brannou povinnost. (V současné době Friedrich Merz také uvažuje o branné povinnosti v Německu. A říká, že Německo má být opět největší vojenskou silou Evropy. Už to tady bylo!) Na toto další frapantní narušení Versailleské smlouvy tentokrát kupodivu reagovala i slepá a hluchá Společnost národů, která zavedení všeobecné branné povinnosti v Německu označila za jednostranné porušení Versailleského míru. Také současná OSN je fantasticky nevšímavá ke všem jednoznačným symptomům narůstajících hrozeb na Západě. Nevadí jí teroristický útok na plynovody, na Severní proudy, vůbec jí nevadí izraelsko-americká nevyprovokovaná agrese proti Iránu spojená s vraždou duchovního vůdce a členů jeho rodiny. A s dalšími ohromnými zvěrstvy. Nevadí únos legitimního venezuelského prezidenta a krádež venezuelské ropy. Nevadí jí skutečná charakteristika kyjevského režimu. Zkrátka, co prospívá militarizaci a vede k hrozbě velké války, jí ani v patě nehne. Společnost národů také neviděla nic, ale i tak viděla víc, než současná OSN nacházející se v americkém zajetí.
V květnu 1935 podepsaly Francie a Sovětský svaz smlouvu o vzájemné pomoci s platností na pět let. V té době vypracovalo německé ministerstvo války plán útoku na Československo. V Jugoslávii zvítězil ve volbách Milan Stojadinović (1888 – 1961), který začal směřovat orientaci Jugoslávie na Itálii a na Německo. To znamenalo odklon od Malé dohody a od Francie. Po válce se Stojadinović raději vytratil do Argentiny, kde působil jako ekonomický poradce prezidenta Artura Fronziho. V poválečné Jugoslávii pod vládou prezidenta Josipa Broze Tita neměl Stojadinović pochopitelně místo. A propos, Latinská Amerika stejně jako Spojené státy a Kanada se po válce doslova hemžily všemi lidmi, kteří neměli radost z jejího výsledku a jejichž docela nedávná minulost se s oním výsledkem dost rozcházela. Simon Wiesenthal tam měl dost práce. Bohužel, zůstala nedokončena, takže například v Kanadě mohl úplně celý parlament i s premiérem v roce 2023 aplaudovat ve stoje příslušníku 14. Granátnické divize SS Galizien, zvané „Ukrajinské“. Za co ten potlesk ve stoje? No přece za to, že jednotka za války zabíjela Rusy. A nejenom Rusy. Současný německý novinář, Michael Martens, hledá v současné Evropě dokonce recept na to, „jak pomoci zabíjet více Rusů“. Toto je přece už nacismus na druhou. Tyto jevy, jeden vedle druhého, nejsou vůbec nahodilými, izolovanými ostrůvky stupidity, ale důsledkem něčeho, o čem se věřilo, že zmizelo navěky, zatímco ONO TO TADY JE ZNOVU! Nebo stále? Je půda v členských státech EU/NATO skutečně napuštěná nějakým jedem, ze kterého stoupají výpary, kterých se nejvíce nadýchali mnozí čelní představitelé států a mainstreamoví „novináři“? Že by německý spisovatel Timur Vermes a jeho Er ist wieder da (Už je tady zase) nebyla jen čirá literární fikce, ale přímo proroctví?
Kolem Hitlera se tedy začali houfovat evropští spojenci, a sice Bulharsko, Jugoslávie (bude brzy rozbita a rozdělena), Maďarsko, Rakousko (anšlus proběhl v zemi, ve které mělo nacistické Německo velmi mnoho sympatizantů), Pobaltí, Finsko. V Polsku řídili zahraniční politiku lidé rovněž inklinující k Německu a ve Španělsku už existovaly zárodky pozdějšího frankistického puče. Inu krvavý puč bývá nejrychlejší cestou k uchopení moci nacisty či jinou příbuznou odrůdou ultrašovinismu. A když mají nacisté masivní podporu zahraničních miliardářů, jejich politiků a médií, potom je ona cesta k moci dlážděna zlatem a sypána růžovými květy…
V červenci 1935 zahájil činnost německý generální štáb. Existenci generálního štábu armády Německu zakázala mírová smlouva z Varsailles. Jestliže dnes mocnosti nedbají mezinárodního práva, tehdy, před válkou, nedbaly mírových smluv. V září 1935 se československá vojenská delegace zúčastnila manévrů Rudé armády. V Německu vstoupily v platnost Norimberské zákony včetně zákona „o ochraně německé krve a německé cti“. Když nějaký stát končí se svojí ctí, ihned sepisuje zákon o její ochraně. Podobně, když současný Západ zahodil skutečné hodnoty evropské civilizace a kultury, tak o to více o hodnotách mluví a zaštiťuje se jimi. Dost podobně zachází i se svojí demokracií a se svobodami. Čím je toho méně ve skutečnosti, tím je toho více v ústech a na papíře. Současný německý kancléř, Friedrich Merz, například reaguje na projev svobodné demokratické vůle občanů Saska a Anhaltska, kde drtivě zvítězila Alternativa pro Německo (AfD), trestem odklonění evropských dotací od této spolkové země a hrozbou, že její vláda nebude dostávat informace o obraně, aby je prý „nepředávala Moskvě“. Takto si tedy současný německý kancléř představuje demokracii. Trest za projev svobodné volby. Jakými argumenty by Merz v hypotetickém rozhovoru s Adolfem Hitlerem asi hájil principy demokracie? To bychom si tu komedii možná všichni rádi poslechli.
V říjnu 1935 zahájila Itálie útok na Etiopii. Společnost národů označila Itálii za agresora a vrhla proti ní sankce. Sankcím zamezila francouzsko-italská dohoda z 9. prosince téhož roku. Dne 14. prosince v Československu abdikoval prezident T. G. Masaryk a o čtyři dny později se prezidentem státu stal Edvard Beneš.
Rok 1936
V únoru toho roku zvítězila ve Španělsku ve volbách lidová fronta. O měsíc později německý wehrmacht obsadil Porýní, což bylo dalším hrubým porušením smlouvy z Versailles i z Locarna. Ještě v březnu toho roku uzavřeli Sověti smlouvu s Mongolskem. Na nátlak Velké Británie v červnu 1936 odvolala Společnost národů sankce proti Itálii. Ve Španělsku začala občanská válka. Francie vydala prohlášení o „nevměšování se“ do záležitostí Španělska. Podobné prohlášení učinila i vláda ve Velké Británii. V srpnu 1936 došlo v Řecku k převratu. Nová Metaxasova vláda zahájila orientaci na Německo. V Londýně byl ustaven mezinárodní výbor pro nevměšování se do španělských záležitostí. Pouze Moskva v něm žádala, aby se zabránilo Německu a Itálii intervenovat ve Španělsku ve prospěch Francova režimu. Dne 11. září se v Bratislavě konal sjezd delegátů Malé dohody. Jugoslávie a Rumunsko odmítly československý návrh na jednotný pakt Malé dohody ve spolupráci s Francií, což byl další pokus o oživení takzvaného východního Locarna alespoň v omezeném formátu.
Dne 30. září 1936 se „caudillo“ Franco stal šéfem nacionalistické vlády ve Španělsku. V říjnu toho roku vyhlásila Belgie neutralitu. Později jí to nebude nic platné. V listopadu téhož roku Německo a Itálie uznaly vládu generála Franca ve Španělsku. Toto byl další krok na cestě k evropské tragédii. Odpovědné osoby v západních zemích jej mohly správně vyhodnotit. To ale neučinily. Vlády Francův režim podpořily, ovšem velmi mnoho občanů nejenom z Evropy ale i ze Severní Ameriky byly tehdy ještě schopny rozpoznat zlé od dobrého a do Španělska se vydaly tisíce dobrovolníků z celého světa, aby bojovaly na správné straně. Tedy proti diktatuře, ne na její podporu! Jen pro zajímavost, Španělsko se sice nestalo oficiální formou spojencem nacistického Německa v jeho válečných taženích na Východ. Nicméně přesto ze Španělska odešlo bojovat na straně Adolfa Hitlera několik set tisíc Španělů. Režim jim v tom vůbec nepřekážel. Stovky tisíc Rumunů, Bulharů, Maďarů a desítky tisíc „dobrovolníků“ z Belgie, Francie, Pobaltí, Finska, Chorvatska, Ukrajiny a dalších států divize nacistického Německa doplňovaly nebo je rozšiřovaly o vlastní „pomocné sbory“. Německo samotné by na Plán Barbarossa nestačilo. Ostatně, i Napoleon Bonaparte si při svém sebevražedném tažení na Rus (Poláci jej k tomu povzbuzovali pomocí půvabů hraběnky Marie Walevské; byl z toho chlapeček Alexandr, nikoliv porážka Ruska) vypomáhal pomocnými sbory, „auxilii“ odjinud. Utíkali potom všichni hezky pospolu.
Rok 1937
Začal pozitivním krokem Francie, která nabídla uzavření smlouvy s Malou dohodou. Návrh odmítlo Rumunsko i Jugoslávie, která rychle spěla k rozpadu. Malá dohoda se takto rozložila. Jugoslávie uzavřela pakt s Bulharskem, což ji přiblížilo k Německu ještě více. V dubnu toho roku se vydal československý prezident Beneš do Jugoslávie, aby se pokusil zachránit Jugoslávii pro Malou dohodu, a takto východní Locarno v malém formátu znovu postavit na nohy. Bylo to marné. Německo se již obklopovalo „ochotnými“. Rodila se nebezpečná koalice všehoschopných. Dne 26. dubna 1937 provedla německá legie Condor nálet na španělskou Guerniku. Ve městě se konal trh, takže bombardování, kterého se zúčastnili také Italové, mířilo cíleně na civilisty. Zahynulo jich tam možná tisíc. Inspirován tragédií Guerniky namaloval, levicově orientovaný malíř, Pablo Picasso, proslulý obraz, který dodnes tragédii městečka připomíná. Picasso byl od roku 1944 až do své smrti v roce 1973 členem Francouzské komunistické strany. Mezi umělci působícími po válce ve Francii nebyl žádnou výjimkou. V červnu 1937 Německo zesiluje přípravy na válku proti Československu. Nemá ale dokončeny válečné přípravy a dostatek zbraní a surovin. Hitler si tedy počká na „dvouposchoďovou česko-moravskou bonboniéru“, dárek od Britů a Francouzů (a Italů), kde v horním poschodí leželo v přihrádkách úhledně uložené celé česko-moravské pohraničí (i s obranným systémem), zatímco ve spodním poschodí této kolekce ležel už na lopatkách zbytek Čech a Moravy, do kterého se Hitler pustil a chutí „až“ 15. března 1939. Není známo, zda ona bonboniéra pro Hitlera byla zabalena v celofánu nebo v hedvábném papíře. Ale ono to je konec konců jedno…
Na podzim toho roku se také Japonsko na Východě projevuje v celé své militaristické „nádheře“. Mobilizuje válečného ducha i průmysl. Pochopitelně válečný. Hitler na poradě se svými nacistickými druhy označil Rakousko a Československo za nejbližší objekty jeho agrese. Jednalo se o takzvaný Hossbachův protokol.
Rok 1938
Německo zřizuje vrchní velitelství branné moci. Tento další políček Versailleskému míru už nikoho v Evropě neudivuje. Do vedení německého ministerstva zahraničí přichází Joachim von Ribbentrop, který ve funkci vystřídal Neuratha. Rumunský král Carol II. provedl v zemi převrat a nastolil přímou osobní diktaturu. Ve Velké Británii narůstají neshody mezi premiérem Chamberlainem a ministrem zahraničí Anthony Edenem. Eden odstupuje a na jeho místo přichází lord Halifax, příznivec dobrých vztahů s nacistickým Německem. V únoru 1938 vyhlašuje Hitler oficiální program ochrany Němců v Rakousku a v ČSR. Tím bylo řečeno vše, leč Londýn a Paříž nerozuměly. Nebo rozuměly a nepochopily? Nebo pochopily a usoudily, že tak to bude nejlepší? Samozřejmě v zájmu zachování míru… Pro koho? Pro Čechy, Slováky, Ukrajince, Rusy a Bělorusy určitě ne!
V březnu odstupuje z funkce rakouský kancléř Schuschnigg a jeho místo zaujímá nacista Seyss-Inquart. Arthur Seys-Inquart byl povoláním právník. Byl to jeden z inteligentních lidí, kteří se dali do služeb nacismu. Byl po válce odsouzen Norimberským tribunálem a popraven. Dne 13. března bylo Rakousko násilím připojeno k Německu, takže vznikla tzv. Ostmark, tedy Východní marka. V Rakousku byla ovšem činnost nacistů velmi silná už před „anšlusem“. O dva dny později, v souvislosti s událostmi v Rakousku, ujistila Moskva Prahu, že SSSR je připraven splnit spojenecké závazky vůči Československu. Moskva toto stanovisko sdělila také do Paříže, Londýna a do Washingtonu. O tři dny později, dne 18. 3. 1938 sovětská vláda oznámila, že chce zahájit mezinárodní jednání, která by přjala účinná opatření proti podobné agresi. Hitler po poradě s Henleinem na tyto iniciativy Moskvy požádal Henleina, aby kladl Praze nesplnitelné požadavky, jaké by Německu umožnily útok na Československo pod záminkou ochrany Němců na československém území. Henlein byl později doslova zděšen ochotou Prahy většinu nehorázných a mimořádně drzých požadavků Henleinovců splnit. Také v zájmu míru, ovšem z trochu jiného úhlu pohledu, než jak mír „bránily“ Londýn a Paříž. Praha tak činila z pozice bezprostředně ohroženého, ne účetního, který přemýšlí, „co bude výhodnější“.
Moskva si uvědomovala, že s případnou sovětskou pomocí Československu, která by se uskutečnila bez spoluúčasti nebo alespoň otevřené podpory západních demokracií, by se před československým prezidentem Benešem otevřela doslova propast konfliktního obsahu. Moskva věděla, že od bolševické revoluce má na Západě spíše nepřátele než potenciální spojence, což poznala přinejmenším z let izolace. Sovětskou pomoc Československu bez spoluúčasti Západu by Západ vyhodnotil jako „otevření Evropy bolševickému vlivu, a Beneše by z toho místo pomoci proti Hitlerovi obvinil. Toho si byl Beneš samozřejmě dobře vědom také. Ostatně, takto se věci skutečně začínaly i vyvíjet, když jednal s Moskvou prostřednictvím sovětského velvyslance.
Není tajemstvím, že Beneše navštívili i zástupci československých bank a velkého průmyslu, kteří mu „šetrně“ sdělili, že pokud přijme „ruskou pomoc“, že mu nedají na válku peníze. Kapitál se chtěl raději s Hitlerem domluvit, než bojovat proti němu s Rusy. Vždy se mluvilo více o Rusech než o Sovětech. Hitler totiž nebral majetky, tedy aspoň je nebral všem. Kdo se uměl s Hitlerem domluvit, toho majetek nechal Hitler na pokoji. Tak se soudilo, tak se věřilo, tak se kalkulovalo. To Stalin majetky bral. A bral je prý hlava nehlava. A není na světě nic důležitějšího než majetek, že? Ano, tyto otázky bude Beneš řešit už záhy. A bude to hrůzné rozhodování. Ovšem, britský král Edward VIII., který vládl nad Spojeným královstvím celý rok 1936 a zdravil Hitlera předpisově zdviženou pravicí, abdikoval v prosinci 1936 nikoliv kvůli svým sympatiím k nacistickému Německu, ale jen proto, aby se mohl oženit se ženou, jež nepatřila k nejvyšším kruhům aristokracie. Evropa byla tehdy skutečně v dosti podivném stavu. V hodně podivném, skoro žalostném stavu se státy EU nacházejí i dnes. Co z toho vzejde, pokud se proti nebezpečným tendencím svých privilegovaných vrstev nepostaví samotní neprivilegovaní Evropané?
V dubnu nastupuje ve Francii do úřadu vláda Daladierova (signatář mnichovské zrady 1938 na Československu). Britové v dubnu 1938 uznali italskou anexi Etiopie. Německo vypracovalo plán útoku na Československo, onen pověstný „Fall Grün“. V Karlových Varech na sjezdu Sudetoněmecké strany (SdP) vyhlásil Konrad Henlein Osm požadavků. Byl mezi nimi také požadavek na to, aby ČSR zrušila spojenecké smlouvy s Francií a se SSSR. Úplná nehoráznost! Provokace! Henleinovci žádali orientaci na Německo, plnou německou správu na česko-moravském území a otevřené hlásání nacistické propagandy. (Dnes se takzvaní sudetští Němci, alespoň prozatím, spokojují jen s právem konat na českém nebo moravském území své sjezdy. Mají k tomu plnou podporu prezidenta České republiky, který rovněž podporuje dominantní roli Německa v současné Evropě.) Britové a Francouzi se sice sešli k rokování na téma, „co dělat s německými požadavky vůči ČSR“, ale namísto tlaku na Hitlera se rozhodli tlačit na Beneše. Na slabšího se tlačí snáze. Slovenská ľudová strana Andreje Hlinky na velké demonstraci konané v Bratislavě žádala autonomii Slovenska. To bylo bohužel také i přáním Německa. Rozděl a panuj, Divide et impera…
V červenci 1938 vyslali Britové do Prahy pozorovatele a zprostředkovatele, lorda Waltera Runcimana. Hůře vybrat nemohli. Runcimana objektivní obraz událostí v Československu vůbec nezajímal. Měl svoji „idée fixe“ zachránit mír. A Britové uvěřili Hitlerovi, že Německo uplatňuje nárok na Čechy a Moravu právem, neboť se Hitler oháněl středověkou římskou říší, ve které měli čeští panovníci lenní vztah ke králi nebo císaři oné říše. Úplné smíchání feudálního státu se státem moderním Britům nevadilo. Chtělo se tlačit na Čechy, ne na Hitlera. Když dnes někteří Rusové říkají, že Západ čeká, že se Rusko stane „Kristem“, který se „nechá dobrovolně ukřižovat“, aby zachránil mír na planetě (to znamená, že se Rusko nechá ohrožovat, ničit a zničit v konvenčně vedené válce, aniž by použilo jaderných zbraní, kterých má k dispozici na zničení půlky Sluneční soustavy), tak vlastně nevědomky přivádějí k otázce, zda Londýn s Paříží třeba nenabídly podobnou roli „ukřižovaného“ českým zemím, a vlastně i celému Československu, když ho hodily pod nohy Hitlerovi. „Aby zachránily mír.“
Pak už události spěly rychle k Mnichovu. Dne 20. září, tedy ještě devět dní před začátkem takzvané „Mnichovské konference“ vystoupil sovětský komisař pro zahraniční věci, Maxim M. Litvinov ve Společnosti národů, aby se zastal Československa. Sověti znovu ujistili Beneše, že dostojí svým závazkům. Ale opět trvali na tom, že závazky dodrží i Francie. Britský vyslanec v Praze, newton, a francouzský vyslanec de Lacroix tlačili na Beneše, aby Československo souhlasilo s odstoupením pohraničí Německu. Dne 22. Září se Hitler sešel v Godebergu s Chamberlainem, kde Hitler své požadavky vůči Československu ještě zvýšil. O den později vyhlásila československá vláda mobilizaci. Její vyhlášení se setkalo s nadšením obyvatelstva. Československá vláda odmítla Iberovy požadavky z Godesbergu. Dne 26. září pronesl Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně nenávistný projev adresovaný Československu a konkrétně prezidentu Benešovi. (Dnes jiný německý kancléř vysílá podobně nenávistné projevy vůči Rusku a jejímu prezidentovi a jeden už zmíněný německý novinář z prestižního deníku hledá způsob, jak zabíjet co nejvíce Rusů. Není těch podobností mezi minulostí a dneškem už nějak příliš?!)
Chamberlain napsal Hitlerovi dopis, ve kterém ho ujistil, že vše, co chce, může dostat i bez války. Chtělo to jedem zvýšit tlak na Prahu. A tak 29. září začala „Mnichovská konference“, ten festival spojenecké zrady. Hitler ukrutně spěchal. Chtěl všechno hned. Nebyl ochoten čekat. O den později československá vláda, pod tlakem bývalých spojenců, podlehla a diktát z Mnichova podepsala. O několik dní později, 4. října, odstoupil z úřadu ministr zahraničí, historik Kamil Krofta. Prezident Beneš jej následoval o den později. Dne 6. října se na Slovensku ustavila autonomní zemská vláda. O tři dny později se Moskva znovu nabídla na pomoc zbytkovému Československu, když nabídla, že se SSSR zaručil za budoucí československé hranice. Vláda ČSR, která se už nacházela ve stavu rozpadu, odmítla s tím, že o těchto věcech mohou rozhodovat už jen signatáři z Mnichova. Na Podkarpatské Rusi se ihned ustavila Zakarpatská Ukrajina. Pod tlakem z Berlína musela vláda v Praze zakázat činnost KSČ. Takto komunisté vstoupili do ilegality. Dne 22. října bývalý prezident, Beneš, odešel do Anglie a odtud do Spojených států. Takto se brzy začne formovat exilová vláda Československa.
V poslední říjnový den roku 1938 jmenuje Hitler Henleina župním vedoucím odtržených pohraničních území takzvaných Sudet. Jen na okraj dodejme, že od poloviny třicátých let se v českém a moravskoslezském pohraničí odehrávaly tragické události plné násilí, kdy postupně začaly desítky tisíc českých obyvatel doslova utíkat z pohraničí do vnitrozemí. Jsou známy případy útoků, vražd, sabotáží. Henleinovci, tímto způsobem provokovali orgány státu k zásahům proti nim. Československá vláda se ale snažila na provokace reagovat velmi opatrně, což Henleinovce inspirovalo k zintenzívnění těchto činností. Někdy kdo provokuje, chce vyprovokovat spektakulární reakci, aby sám mohl zaútočit s ještě větší silou a ohrožovaného dostat do role agresora. Přesně podle tohoto modelu funguje současný boj Západu proti Rusku. Provokace, eskalace, nápadně neuvěřitelné akce pod falešnými vlajkami. A zase provokace a eskalace a další akce pod falešnými vlajkami, ještě neuvěřitelnější. Aby se Rus konečně rozhodl udeřit plnou silou a třetí světová válka mohla začít.
Zatímco zástupci evropských demokracií, Velké Británie a Francie, vyvíjeli nátlak na československého prezidenta Edvarda Beneše a jeho vládu, aby odstoupila Německu české a moravskoslezské pohraničí, kde „Češi utiskují mírumilovné a státu loajální německé spoluobčany“, děly se v pohraničí například takovéto věci. Citujeme z knihy současného publicisty, Stanislava Motla, nazvané Válka před válkou s podtitulem Krvavý podzim 1938 v Čechách a na Moravě (Rybka Publishers, Praha 2015), ve které s odkazem na osobní setkání s Jiřím Muchou zmiňuje následující příběh. Byl to jeden z mnoha příběhů, jaké se ve druhé polovině třicátých let 20. století odehrávaly v pohraničních regionech Československa. Text je mírně zkrácen:
————
„Žena je v rozedraných šatech, z obličeje jí teče krev. Má svázané ruce a kolem krku provaz. Druhý konec tohoto provazu drží několik mužů. Ti ji nyní vlečou ulicí. Žena už skoro nevnímá. Zbitá, ponížení k smrti vyděšená. Neví, co je s její starou matkou. Neví, co je s její jedenáctiměsíční dcerou, kterou ještě před chvílí držela v náručí. To, když prchala před zfanatizovanými muži a ženami…
Daleko ale neutekla. Její bývalý učitel byl rychlejší. Doběhl ji. A píšťalkou přivolal posily. Na bezbrannou ženu s dítětem v náručí. Nyní tedy tahle žena, už ale sama, bez dítěte, klopýtá ulicí. Všude kolem řev. Nadávky. Nejzběsilejší jsou místní lidé: „Ty česká svině… Česká čubko…“
Trýznitelé ji vedou k budově četnické stanice. V ní se brání několik československých četníků. Je mezi nimi i muž této ženy… Jestliže četníci nevyjdou ven, nevzdají se a neodevzdají zbraně, žena bude zastřelena. Teprve nyní se četníci podvolí. První vyjde ze dveří mladý strážmistr Michal Příbek. Je celý zkrvavený. Útočníci se na něj vrhnou. Srazí ho k zemi. Vzápětí vyjde ze dveří další. Antonín Křepelka. Pokusí se o útěk… Za ním rozvášnění muži. Střílejí po něm… Později bude nalezen mrtvý. Potom vyjde před hlavní dveře budovy manžel spoutané ženy. Ta, mnoho let poté, ve svých vzpomínkách píše: „Vyzvali ho, aby se vzdal. V tom okamžiku nastala silná palba. Zahlédla jsem ještě, jak se sesypali na manžela, kterého předtím povalili, a rvali mu pušku z rukou. Pak jsem byla manželovou služební šavlí udeřena do temene hlavy. Pozbyla jsem vědomí.“
Vědomí ztratil i její muž. Když přijde k sobě, chce se dovléci do bezpečí. Útočníci si toho ale všimnou. Jeden z nich ho pak udeří hornickým krumpáčem. Do hlavy. Policista zůstane ležet v tratolišti krve. Útočníci ho považují za mrtvého. To mu zachrání život.“
Tato událost ilustrující situaci českého obyvatelstva, které v pohraničí plnilo služební povinnosti a nemohlo včas odejít, uprchnout, do vnitrozemí, se stala v obci nazvané Habartov, německy Habersbirk, dne 13. září 1938, tedy šestnáct dní předtím, než západní spojenci Československa přiměli dr. Beneše k odstoupení pohraničních regionů Německu. „Aby zde nemohli Češi nadále trýznit mírumilovné a československému státu loajální německé spoluobčany!“
Pochopitelně, jak poctivě ve své knize píše Stanislav Motl, „nebyli všichni Němci v česko-moravském pohraničí stejní“. Čest, velká čest buď výjimkám, všem těm, kteří se nepropůjčili ke sdílení etnicky zaměřené FOBIE. Němcům, které nejenom, že neoslovila nacistická propaganda, ale kteří proti ní dokonce dokázali aktivně vystoupit, což většinu z nich stálo svobodu a mnohé i život. V německých lágrech se nacházeli také i Němci, dokonce mezi prvními. Když zešílí vládnoucí vrstvy, snaží se velice o to, aby se jejich šílenství (dnes ve formě rusofobie) přeneslo i na obyvatelstvo. A opět čest, veliká čest všem těm občanům EU/NATO, kteří zůstávají vůči současným běsům šířeným militaristicko-koloniálními „elitami“ a jejich politicko-mediálními nástroji imunní. Je dobré myslet na to, že von der Leyenová, Merz, Pistorius, Wadephul, Kallasová, Macron, Stubb, Frederiksenová, Tusk, Pavel, britští premiéři „krátkodobé spotřeby“ a mnozí další vedle nich a ve skrytu nad nimi, nepředstavují reprezentativní vzorek evropské populace. Naštěstí!!! Jsou to výjimky, pouze hlasité výjimky s příliš výkonnými tlampači. Odysseus nechal svým námořníkům zalít uši voskem, aby neslyšeli vábení sirén na útesy s cílem roztříštění lodí. Dnes je v drogeriích ale k dostání vata…
————
Nicméně, pokračujme v našem vyprávění. Jak jsme uvedli výše, ještě v srpnu přijela do Moskvy delegace britských a francouzských vojenských přidělenců. Neměli žádné pověření, žádné kompetence, byla to jen fraška. A tak když se Stalin opět přesvědčil, že západní demokracie opravdu nechtějí koalici proti Hitlerovi, nota bene se Sovětským svazem, tak zmocnil nového ministra zahraničí SSSR, Molotova, k uzavření paktu „s nepřítelem“. Součástí tohoto paktu byly tajné dodatky, kterými si Stalin vyžádal možnost vojensky obsadit části území, která Rusko ztratilo podpisem Brestlitevského míru v březnu 1918. Když nebylo Rusko připuštěno k jednáním o míru v Paříži, tak tato území získalo Polsko. Teď, paktem s Hitlerem, si Stalin víceméně tato území, stará ruská území s pravoslavným a víceméně i ruskojazyčným obyvatelstvem bral zpět. Tyto detaily se pochopitelně při zmínkách o „paktu Molotov-Ribbentrop“ na Západě nezmiňují.
Stalin chtěl úmluvy s Německem dodržet a jejich součástí byly i docela velké dodávky potravin ze SSSR do Německa. A i jiného zboží. Sovětský svaz tyto závazky Německu, bohužel, splnil. Stalin i Hitler si navzájem samozřejmě nedůvěřovali, ale Stalin potřeboval připravit zemi na útok velké evropské koalice vedené nacistickým Německem, což se mu vůbec nepodařilo a první rok války Sověti skoro jen ustupovali a vyklízeli celé oblasti země. Rudá armáda nacisty zastavila až téměř na předměstích Moskvy. Kdyby si „zimní válkou“ s Finskem, tedy násilím, Stalin nevynutil odevzdání kusu finského území k zabezpečení obrany Leningradu (dnes Petrohradu či, jak se v Rusku říká, Pitěru), byl by Leningrad Němci a Finy nejspíš dobyt a obsazen, což by situaci Rudé armády učinilo vpravdě zoufalou. Ale Hitler si potřeboval nejprve ještě rychle „vyřešit“ sousedy Německa, zajistit si rumunskou ropu, dostatek švédských rud i samotné oceli, zajistit co nejvíce partnerů pro svoji koalici a tak dále. To vše potřeboval, aby se mohl vrhnout na Východ. Samozřejmě nejenom Německo, ale celý Západ Sověty ohromně podceňoval. Opakovalo se tak to, co se událo v dějinách už několikrát a co mělo pokračovat i osm desetiletí po skončení druhé světové války, které Rusové říkají Velká vlastenecká válka.
Hitlerova velká evropská všehoschopná koalice zaútočila na Sovětský svaz dne 22. června 1941. Plán Barbarossa, jak se útok nacistické koalice oficiálně nazýval v Německu, začal ve tři hodiny a patnáct minut ráno. Německo zaútočilo v počátku invaze do SSSR spolu s Rumuny a Finy, postupně koalici doplnily stovky tisíc vojáků a jiných ozbrojenců z tuctu dalších států. Nebudeme se zde věnovat průběhu válečných operací, neboť to je téma na samostatné povídání.
Epilog
Rudá armáda byla nesporně největší silou, která rozhodla o porážce Hitlerova Německa a celé jeho evropské koalice. Dnes se oficiální místa v zemích EU/NATO a jejich média i část akademické sféry snaží rozhodující podíl Rudé armády na porážce nacistické koalice zpochybnit, dokonce Moskvě zcela odepřít. Souvisí to s aktuálním vývojem na Západě, který se nese v duchu nevojenské „porážky“ Sovětského svazu ve studené válce. A tím snahou západních „elit“ dovést k rozpadu i samotné Rusko a uchvátit nejenom jeho aktiva (což se už stalo), ale i všechny jeho zdroje a území. Kdyby mělo Rusko potenciál a sílu jenom jako Venezuela, bylo by už ukradeno úplně celé. Rusům by v Rusku nezbyla ani jedna pampeliška na jarní louce. Tak při chuti bývají koloniální „elity“.
Lidé, kteří v zemích osvobozených Rudou armádou skřípějí zuby jen, aby nemuseli Sovětům (hlavně Rusům) přiznat jejich zásluhy a přinesené oběti, si odmítají připustit, že oni sami se nejspíš narodili jedině díky tomuto osvobození. Je skutečně velmi málo pravděpodobné, že bez drtivé porážky největších vojenských sil nacistické Hitlerovy „koalice ke všemu ochotných“ na východní frontě, by sami Britové a Američané převzali na svá bedra tíhu tak mohutných krvavých bojů s milióny mrtvých a raněných vojáků. Je to nejspíš zcela vyloučené. Známe přece svoje pappenheimské. Nejspíš by se nakonec s Hitlerem západní koloniální demokracie dohodly, tak jak o tom Britové a později i Francouzi ještě krátce před válkou uvažovali. Ovšem stoprocentně by mu ponechali dříve zotročené a zdecimované národy ve Střední a Východní Evropě. Byl to přece Němci „oprávněně“ nárokovaný Lebensraum, že? Ze svého by nedávali!!!
Na dějiny meziválečného období a vlastně i dobu, kdy byla v Evropě už válka v plném proudu, můžeme pohlížet trochu jinak, než jak jsme si zvykli v minulosti, dokonce i v našem dřívějším prostoru nacházejícím se pod sovětským vlivem. O Západu ani nemluvě. A to právě s ohledem na strategie západních demokracií. Zvykli jsme si označovat ono „nepřekážení“ nacistickému Německu či dokonce vycházení vstříc Hitlerovým požadavkům, jako pouhý APPEASEMENT. Tedy jako uklidňování, usmiřování, konejšení, chlácholení, houpání Adolfa na kolenou nebo na houpacím koni, či něco podobného, a to všechno s ohledem na zachování míru. Podle takového výkladu měl být prostě Hitler uspokojen, aby se nepustil do války, nedej bože někde, kde měly západní demokracie své skutečné zájmy. V Československu to rozhodně nebylo.
To poslední je sice do jisté míry pravda, ale západní demokracie to nikterak nešlechtí. Namísto slova „APPEASEMENT“ se ve skutečnosti hodí úplně jiné anglické slovo, a sice EXPECTATION. Nebo dokonce s upomínkou na slavný román Charlese Dickense, GREAT EXPECTATIONS, tedy „Velká očekávání“ či „Nadějné vyhlídky“, jak si kdo přeje. Západní demokracie a s nimi celá řada států zaujatých vůči Rusku myšlenkou na revanš a na vytoužené územní zisky, od Hitlera a jeho Německa skutečně NĚCO OČEKÁVALY. Útok na Sovětský svaz, rozumí se vždy na Rusko, ovšem samozřejmě nikoliv samotné, ale spolu s oběma dalšími zeměmi starého „ruského prostoru“ vzešlého z Kyjevské a Novgorodské Rusi. Tedy i s Ukrajinou/Maloruskem a Běloruskem/Bílou Rusí. Očekávalo se prostě konečně úspěšné završení západní intervence proti bolševickému Rusku z let 1918 až cca 1920/1921. Pochopitelně se tak mělo stát z ušlechtilých důvodů, „pouze a jedině v zájmu obrany civilizovaného (rozumí se imperialistického, kapitalistického, expanzivního a koloniálního, možná i demokratického a svobodného, proč ne?) světa před bolševismem a civilizační „nedostatečností“ ruského (asijského) prostoru. Tedy o boj civilizace s barbarstvím, nebo řečeno současnou terminologií, kterou ale už předtím použila německá propaganda, tedy o „obranu Evropy před ruskou hrozbou“. Jak je vidět, stále platí to, co stojí psáno už ve Starém zákoně: Nihil novi sub sole!
(Konec)
Ivo Šebestík: Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 1
První série / Část I. / Sedmdesátá léta XIX. století – Berlínský kongres 1878
Ivo Šebestík:Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 2
První série / Část II. / Neklidné Rusko, situace v Srbsku, Rumunsku a Bulharsku
Ivo Šebestík:Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 3
První série / Část III.: Na sklonku 19. století, neklidný začátek 20. století
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 1
Druhá série / Část I.: Prolog k „Velké válce“
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 2.
Druhá série / Část II.: Na bojištích východní fronty v Rusku
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 3.
Druhá série / Část III.: Vývoj revoluce v Rusku, Brestlitevský mír
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství- 4.
Druhá série / Část IV.: Intriky a intervence proti bolševické moci
[1] Pjotr Ivanovič Bagration (1765 – 1812) byl významný ruský generál, který se proslavil během válek s Napoleonem Bonaparte. V roce 1812 bojoval generál Bagration, potomek knížecího rodu původem z Gruzie, ve slavných bitvách u Mogileva a u Borodina. U Borodina byl Bagration smrtelně raněn. Na následky zranění o několik dní později umírá. V ruské vojenské tradici má jméno tohoto generála stále svůj lesk. Bagration se zúčastnil také bitvy u Slavkova roku 1805.
[2] „Věřím, protože je to nesmyslné.“ Tertullianus ve 2. století n. l.
[3] Du musst herrschen und gewinnen / Oder dienen und verlieren, / Leiden oder triumphieren, / Ambos oder Hammer sein (Musíš vládnout a získávat / Nebo sloužit a ztrácet / Trpět nebo triumfovat / Být kovadlinou nebo kladivem)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008