Ve třetí části našeho vyprávění opustíme na chvíli území samotného sovětského (bolševického) Ruska a podíváme se na celkovou situaci, jaká nastala po ukončení Pařížské mírové konference konané v Paříži a v okolí Paříže (Quai d´Orsay, Versailles, Trianon, Saint-Germain-en-Laye, Sèvres-sur-Seine, Neuilly) po skončení první světové války – leden 1919 až leden 1920. Co toto meziválečné období vlastně představovalo především pro Evropu?
Mníchov, 30. septembra 1938. Zľava: N. Chamberlain, É. Daladier, A. Hitler a B. Mussolini pred podpisom Mníchovskej dohody. Zdroj: Wikimedia. Bundesarchiv, Bild 183-R69173 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 1
Třetí esej / Část I.: Polsko-ruská válka 1919 – 1921
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 2
Třetí esej / Část II.: „Křížová výprava“ proti bolševismu
Bezprostřední zkušenost ze zákopů první světové války vedla většinu obyvatel Evropy k přání, aby politické i hospodářské úpravy poměrů po válce směřovaly ke skutečnému dlouhodobému míru, neboť ona válečná zkušenost byla po dlouhých desetiletích relativního míru na kontinentě skutečně drastická.
Mír „dlouhého devatenáctého století“ byl dílem rozdělení kontinentu (i jiných částí světa) do několika zájmových oblastí tehdejších velmocí. Byl to mír křehký, který provázely v podstatě jen krátkodobé střety mezi mocnostmi, ke kterým docházelo tehdy, když selhala diplomacie, jaká za oněch časů hrála významnou roli a nacházela se v rukou většinou schopných diplomatů i samotných evropských politiků. Devatenácté století nebylo pochopitelně ideálně klidným „Světem včerejška“ (Die Welt von Gestern Stefana Zweiga), neboť bylo doslova přeplněno dlouhými pohyby národního uvědomování, sociálními revolucemi 1830, 1848, 1870/71, rozvojem průmyslu, technologií, stejně jako bylo toto století mohutné co do rozmachu kultury a vzdělanosti. Žádné stojaté vody, ale je pravda, že ono Metternichovo absolutismem a feudální reakcí prodchnuté uspořádání Evropy po napoleonských válkách dokázalo Evropu uchránit od skutečně velkého válečného konfliktu, takže vcelku proběhly jen války typu Krymské války, války prusko-rakouské nebo války prusko-francouzské. No a vedle toho se postupně rozhořely války mající národně osvobozenecký charakter, k jakým docházelo na území Osmanské říše nebo v případě polském, kdy se jednalo o revoluční vystoupení Poláků na území carského Ruského impéria.
Exploze první světové války byla tedy hlavně pro Evropany opravdu velkým a hodně nepříjemným překvapením. Svět se na přelomu obou století, devatenáctého a dvacátého, nenápadně ale přitom hodně podstatně změnil, a diplomatické schopnosti evropských mocností už nebyly na výši těchto změn. Velké války mají tu schopnost, že tu část světa, kterou zasáhnou nejvíce, rozboří, podobně jako když hráč šachu zamete rukávem šachovnici. A takto ji uvolní pro novou hru. Velké války jsou rozetnutím gordických uzlů, jaké není diplomacie schopna rozvázat. Nebo je už ani není ochotná rozvázat. Zainteresovaných stran se zmocní nervozita, netrpělivost, vztek. Rozvazování uzlů je příliš náročné a zdlouhavé a výsledek není přitom ani zdaleka jistý. A tak se sáhne po meči, jenž pohříchu není mečem Alexandrovým. Provaz, spíše složité předivo provázků, tkaniček a nití, nároků, vazeb, kontaktů, sporů a starých křivd i nenávistí, se úderem meče znehodnotí, zničí, takže bude třeba nového přediva, nového klubka nití. Všechno se musí postavit hezky znovu. Během té namáhavé budovatelské práce se lidem zase ustaví žebříčky hodnot podle skutečných priorit. Ne na dlouho, nanejvýš na pár desetiletí…
Skutečné zmoudření je ale iluze. Velmi mnoho bylo sice zničeno, ale zůstalo toho dost na to, aby se kdykoliv rozhořel nový konflikt. Velmi často se soudí, že druhá světová válka byla jen pokračováním války první a nemeziválečné období sloužilo k tomu, aby se evropské státy ocitly znovu uprostřed konfliktů a sporů, z nichž většina byla starého data. A aby se vyzbrojily a mohlo se začít opět válčit, neboť přirozeným stavem soužití mezi lidmi a národy, rasami, konfesemi a ideologiemi, není mír, ale válka. Co ale vlastně v meziválečné Evropě zůstalo nevyřešeno, co strašilo z minulosti a co se objevilo jako mimořádně nebezpečná a nedoceněná „novinka“, že se muselo dospět k nové válečné explozi, tak hrůzné Apokalypse?
Příčiny nové Apokalypsy?
Co tedy hrálo především v meziválečné Evropě (ale s přesahem ke Spojeným státům, Japonsku, Číně a částem Afriky) podstatnou roli? Na druhou světovou válku se zpravidla hledí jako na explozi agresivních plánů fašistické Itálie a nacistického Německa. Obvykle se soudí, že se obě agresívní hnutí ustavila v důsledku vítěznými mocnostmi nedobře promyšleného a ještě hůře realizovaného „míru“, jaký vedl především v Německu k hluboké hospodářské krizi. Tento druh „míru“ označil anglický ekonom John Maynard Keynes jako takzvaný „Carthaginian peace“, který se po punských válkách vyznačoval spáleništěm na místech, kde stávalo Kartágo. Ano, „ceterum autem censeo karthaginem esse delendam[1], říkával Říman Cato Starší a Keynes po pařížském míru nevěstil poraženým mocnostem o mnoho lepší osud.
Krize na Západě začala krachem na newyorské burze Wall Street už 24. října 1929 a zasáhla i evropské země a mezi nimi velmi silně právě Německo. Pokud se v souvislosti s postupným posilováním italského fašismu a německého nacismu mluví o takzvaných západních demokraciích, potom v západním prostoru převládá argument o tom, že západní demokracie Hitlera a Mussoliniho podcenily. Že nedomyslely, jaké cíle si před sebou obě násilná šovinistická hnutí kladou.
Pravdou je, že na zrodu fašismu a nacismu se skutečně podílelo ne zcela promyšlené poválečné uspořádání světa, zejména Evropy, a vedle toho důsledky hospodářské krize. Onen argument o nedostatečné prozíravosti západních demokracií vzhledem k nacistickému Německu a fašistické Itálii, ale ve střetu s fakty absolutně neobstojí. Evropské koloniální mocnosti (raději říkáme západní demokracie) a vedle nich zejména Polsko a Finsko Adolfa Hitlera a nacistické Německo pouze podcenily, ale vedle toho od Německa také něco očekávaly. Skutečnost, že se jim především Adolf Hitler postupně vymknul z rukou, představuje úplně jinou kvalitu v uvažování, než argument o pouhé nedostatečné ostražitosti či krátkozrakosti.
Hlavní faktory ovlivňující situaci v meziválečné Evropě
V meziválečném období hrály hlavní roli tyto faktory: (1) Především zde bylo bolševické Rusko, které se vypořádalo s důsledky revoluce. Uspělo v občanské válce, zbavilo se zahraničních intervenčních vojsk, s Polskem, se kterým vedlo válku, uzavřelo mír. Postupně Moskva ustavila Svaz sovětských socialistických republik (SSSR) a dokázala obnovit svůj vliv na části území ztracených potupným Brestlitevským mírem. Země se chtěla soustředit na rekonstrukci a byla vyčerpána třemi lety v zákopech první světové války a následnými boji po revoluci. O exportu revoluce na Západ, podle vzoru Jakobínů z Francie, oficiálně neuvažovala, třebaže někteří komunisté ve vedení strany (Trockij) takto uvažovali.
Bolševici v Rusku sledovali a podporovali pokusy o nastoupení podobné cesty, ke kterým docházelo v některých zemích západní poloviny evropského kontinentu. Heslo: „Proletáři všech zemí, spojte se!“ bylo jedním ze základů takzvaného proletářského internacionalismu. Vývoz revoluce nějakou vojenskou akcí, na bodácích, jak se říkalo, si sovětské Rusko (SSSR) vzhledem ke své situaci nemohlo dovolit, ani kdyby chtělo. Přesto, a toto je pro meziválečné období podstatným faktem, strach z exportu ruské revoluce do západních částí Evropy spolu s autonomními pokusy levicově orientovaných osobností, zpravidla intelektuálů, v západní Evropě, budily u majetných vrstev v demokratických zemích Evropy hrůzu, ale podobný strach probouzely i v zemích, které k demokracii nedospěly. Proto tato aktuální „hrozba“ velmi napomáhala udržet tradiční vůči Rusku nepřátelskou pozici u evropských koloniálních mocností, dále v Německu, Polsku, Finsku, ve státech Pobaltí a také v několika dalších zemích Evropy. Tento fakt – spojení tradiční západní imperialistické a koloniální snahy o kořist v Rusku plus aktuální bolševické nebezpečí – sehrály mimořádně velikou roli při onom „podceňování“ Adolfa Hitlera v meziválečné éře „západní neprozíravosti“.
Strach z bolševismu měl sice reálné opodstatnění, nicméně byl podněcován a šířen spíše uměle než na základě důkazů, neboť z ruské (sovětské) strany v celém meziválečném období nepřicházelo nic jiného než permanentní pokusy překonat izolaci a podílet se s ostatními evropským i státy na vytvoření nějakého modelu bezpečnosti a stability. Tyto dvě věci Sověti potřebovali ve skutečnosti, ale Západ, Poláci a další nevěřili, neboť jednak soudili druhé podle sebe a oni byli přece expanzivní. A potom také vycházeli z předpokladu, že pro bolševické Rusko by přece byla světová revoluce nejlepším řešením své vlastní budoucnosti. No a vedle toho se některé evropské státy s Rusy v dějinách stále potýkali a nevedlo se jim v tom potýkání právě nejlépe.
(2) Druhým faktorem, který s prvním úzce souvisí, byla skutečnost, že v poválečné Evropě se státy rozdělily na dvě vítězné mocnosti (Velká Británie a Francie), které spolu se Spojenými státy, které se dostavily na bojiště první světové války sice pozdě, ale právě tak včas, aby USA mohly sehrát rozhodující roli při dělení Evropy. A vedle vítězů zde byly samozřejmě státy poražené. Mezi poraženými státy se nacházel „chorý muž na Bosporu“, Turecko, které zůstalo po rozpadu Osmanské říše osamoceno na svém skoro už jen asijském teritoriu. Dále to byly Rakousko a Maďarsko, které „zbyly“ samy sobě po rozpadu Habsburské monarchie. No a konečně to bylo k smrti uražené Německo rozhodnuté nikdy a za žádnou cenu se s Versailleským systémem nesmířit. Nejspíš i proto Německo s takovou ohromnou chutí podporovalo chorvatský a slovinský secesionismus v průběhu rozbíjení Jugoslávie, onoho plodu z Versailles, během devadesátých let 20. století. A proto už v letech třicátých si němečtí nacisté našli cestu k chorvatským ustašovcům, s jejichž pomocí rozbili Jugoslávii poprvé. Je velmi zajímavé, že jsou Němci, podobně jako Britové, Francouzi a další současní Evropané tak vybíraví, jde-li o to vybrat si, které secesionisty podpořit a které naopak zatratit do horoucích pekel? Zatraceni bývají většinou ti, kteří měli ke svému secesionismu zatraceně dobrý důvod. Docela určitě obyvatelé Donbasu. Pročpak západní „elity“ fungují přesně naopak, než jak by měly?
Tyto poražené státy nesly ustanovení mírových smluv jako křivdu a především Německo a Maďarsko výsledek mírových smluv nepřijaly. Maďarsko v čele s regentem Miklósem Horthym si formálně zachovalo království a začalo jednat v podstatě okamžitě, když nejprve přislíbilo své služby poslednímu habsburskému císaři, Karlu I. Potom si to ale Horthy ze strachu před Dohodou rozmyslel a Karla I. odmítl. Ten nepochopil, že hra skončila a pokusil se Budapešť dobýt. Byl vládními silami poražen, zbaven nároku na trůn a internován na ostrově Madeira, kde o rok později (1922) umírá. Madeira je nádherný ostrov, ale poslednímu Habsburkovi na trůně jeho krásy nepomohly. Německo, velký poražený z první světové války, bylo zprvu ochromeno hospodářsky a tíhou válečných reparací. Němci se cítili ohromně poníženi, což představovalo pro Adolfa Hitlera ohromnou příležitost pro jeho pozdější nástup k moci. Dával totiž Němcům nejenom práci, ale také jim vracel národní hrdost a sebevědomí, jaké jim potupný mír (vlastně příměří s Dohodovými mocnostmi) bral. Velké západní obchodní, průmyslové a finanční společnosti Hitlerovi v obnovování Německa významně pomohly. Vedle nich i mnozí štědří dárcové a mecenáši. Nevěděli, koho si hýčkají? Nebo to věděli?
Rozdělení Evropy na vítěze a poražené bylo přáním Francie, která se Německu mstila nejenom za zákopy první světové války, ale i za porážku v prusko-francouzské válce. Takže, když francouzský maršál Foch 11. listopadu 1918 přijal z německých rukou podpis příměří, což se stalo v pověstném železničním vagónu číslo 2419D v Compiègne, cítila se být Francie, jak se říká, na koni. Byl to ale „cheval à bascule“, kůň houpací, jak se Paříž začala brzy sama přesvědčovat. Nikdo v zemi pochopitelně netušil, že v témže vagónu pak v roce 1940 bude Francie naopak kapitulovat před Německem. V meziválečném období se Francie dopustila osudné chyby, když francouzského ministra zahraničí, kterým byl Louis Barthou, vystřídal v křesle Pierre Lavale, který významně pootočil kormidlem do té doby vůči Německu opatrné politiky země, a naopak se začal s Hitlerem sbližovat. Zároveň zavedl francouzskou zahraniční politiku do závislosti na politice britské, díky čemuž France v podstatě ztratila autonomní kurz, což ji nakonec přivedlo k podpisu Mnichovské dohody 1938. A potom ještě mnohem dál. Až do neštěstí.
Louis Barthou se stal obětí atentátu na jugoslávského krále Alexandra. K atentátu došlo v Marseille 9. října 1934. Francouzská policie už předtím, preventivně, zatkla skupinu anarchistů, ale atentátník k této skupině nepatřil. Nejspíš vraždu zorganizovala chorvatská fašistická organizace, která si říkala ustašovci, což byl původně hrdý název pro povstalce, bojovníky proti turecké nadvládě v 16. a 17. století. Stopy organizace atentátu mohly ale vést mnohem dál, do Německa nebo do Itálie. Louis Barthou seděl v autě vedle krále Alexandra. Útočník protrhl zátaras a vyskočil na stupátko automobilu. Vystřelil několikrát, přičemž krále zasáhl smrtelně a ministra zahraničí Francie těžce zranil. Barthou následně umírá také. Smyslem atentátu bylo odstranění jugoslávského krále, který vzdoroval pokusům o sblížení Jugoslávie s německými nacisty a italskými fašisty. „Ubijen je kralj Jugoslavije. O bože!“ volali toho dne Srbové, ale vedle nich i mnozí Černohorci, Chorvati, Slovinci, Makedonci, Bosňané. Na událost vzpomínala také Angličanka Rebecca West, autorka knihy o národech Jugoslávie nazvané v srbštině Crno jagnje i sivi soko, v anglickém originále Black Lamb and Grey Falcon. Také vražda Barthoua měla pro organizátory atentátu smysl, neboť Barthou udržoval kontakty Francie se Sovětským svazem, jehož snahou mezi oběma válkami bylo vytvoření bezpečnostních záruk právě na základě francouzsko-sovětského spojenectví, které mělo být rozšířeno o několik dalších států. Ale také o Německo, což mělo strategický význam. Přesně takový, jaký si Německo nepřálo.
Vzhledem k tomu, že francouzsko-sovětské spojenectví se nelíbilo v Londýně, neboť vytvářelo kontinentální alianci, na kterou by nemusel mít Londýn nejsilnější vliv, a Německo se obávalo, že jeho pozice by uvnitř francouzsko-sovětského paktu Němce spíše omezovala, než podporovala, tak Louis Barthou rozhodně představoval nepříjemnou překážku pro mnohé. V Marseille v onom říjnu 1934 byla tato překážka tedy odstraněna. Jeho nástupce, bývalý socialista, Lavale, potom zradil, koho mohl. Po válce byl v roce 1945 popraven, nicméně soud s ním si počínal velice opatrně, aby nevyšla najevo vina dalších osob, které se na Lavalově předválečné politice podílela, ale po válce se tito lidé pohotově zařadili mezi „nevinné“. A nebylo-li žalobců, nebylo ani soudců. Tak tomu samozřejmě bývá vždy, „když to praskne“.
(3) Vedle vítězů války a poražených zemí brzy na to zachvácených touhou po revizi poměrů, existovaly ještě dvě kategorie států. Do té první patřily státy, které byly obnoveny nebo vznikly nově právě v důsledku porážky Centrálních mocností. Sem patřily Jugoslávie, Československo, Polsko a Rumunsko. Tyto země cítily vděčnost k Dohodovým mocnostem a byly ochotné koordinovat svoji politiku v mezinárodních vztazích především s Francií, ale samozřejmě s respektem ke Spojeným státům a Velké Británii. Jestliže Francie byla ochotná hledat bezpečnostní formát se Sovětským svazem, potom s výjimkou Polska se Francie mohla spolehnout zcela jistě na Československo a na Jugoslávii. Také do jisté doby i na Rumunsko. Takto se v letech 1920/21 formovala takzvaná Malá dohoda.
(4) Poslední ze zmíněných kategorií států, které tvořily meziválečnou Evropu, zaujímá země jediná, zato největší co do rozlohy a v té době také jedna z nejlidnatějších – Sovětský svaz měl před válkou cca 150 miliónů obyvatel, zatímco Německo 62 miliónů a Francie něco přes 40 miliónů). V čem spočívala výjimečnost SSSR? Byla to země, se kterou západní demokracie (koloniální mocnosti) nechtěly jednat, což mělo svůj počátek během takzvaných Pařížských mírových jednání (leden 1919 – leden 1920). Sovětské Rusko (SSSR ještě nebyl ustaven) bylo z jednání vyloučeno. Americký prezident Woodrow Willson mírová jednání bez účasti největší zemně světa sice považoval za ne zcela spravedlivá a moudrá, ale zůstával ve svém postoji osamocen. A tak vylučování Rusů (Sovětů) z komunikace v meziválečném období pokračovalo.
V čem vlastně vězel hlavní problém bolševického Ruska, pozdějšího Sovětského svazu pohlíženo optikou vládnoucích vrstev Západu? Proč tyto vrstvy byly ochotné a schopné akceptovat spíše režimy rychle směřující k fašismu a nacismu, než sovětský režim „na cestě k socialismu či dokonce komunismu“? V čem se tento režim jevil vládnoucím „elitám“ západních koloniálních a imperialistických zemí nebezpečnější než Mussolini, Hitler, caudillo de España Franco a jiní? Z pohledu privilegovaných majetných vrstev demokratického (imperiálního a koloniálního) Západu se bolševici dopustili nejtěžšího ze smrtelných hříchů. Obrátili základní vzorec existence každé lidské společnosti vzhůru nohama. V tomto vzorci existuje vždy, na věčné časy a nikdy jinak, početně úzká ale velice bohatá, mocná, vlivná vrstva privilegovaných, která diktuje, vládne a bohatne díky velice početné většině, jaká nikdy nedostane možnost privilegované svrhnout a zbavit majetku, zisků a moci. Toto uspořádání je věčné a posvátné. A bolševici toto zbořili, ustavili ALTERNATIVU, jaká hrozila pronikat do světa a všude brát privilegovaným jejich privilegia. Fašisté, nacisté, frankisté a později ustašovci, banderovci, maďarské Šípové kříže a desítky dalších organizací, hnutí, militantních spolků, junt a podobně, ti všichni se sice dopouštěli zločinů, ale vždy věděli, KDE SE ZASTAVIT! Věděli, že před zlatou branou velkého majetku a velkých privilegií se velí: „Zastavit stát a čelem vzad, soukmenovci!“ Jedině bolševici se před zlatou branou nezastavili. Sice ustavili také své privilegované – asi jinak to v lidských společnostech nejde (marně se o to pokoušeli už husitští Táborité), ale přesto vytvořili systém, ze kterého šel majetným a privilegovaným vrstvám takový mráz po zádech, že raději zavřely obě oči a zalepily si uši voskem, aby neviděly a neslyšely, co se v nacistickém Německu a fašistické Itálii dělo.
Pravda, hrozné věci se děly také ve stalinském Sovětském svazu, ale ty narušovaly sympatie k bolševickému modelu jen u obyčejných lidí a intelektuálů či umělců, kterým původně imponovala myšlenka, že by se svět mohl stát spravedlivějším. Že nemusí být nezbytné čekat, až se konečně Ježíš rozhodne udělat na Zemi pořádek. Dva tisíce let se k tomu nemá, třebaže z každého katolického kostela zní několikrát týdně mnohohlasé prosebné „Zdrávas Maria, oroduj za nás hříšné…“ Privilegované vrstvy západního kapitálu a aristokracie ale na bolševickém Rusku tamní prolévání ruské (ukrajinské, běloruské, gruzínské nebo kavkazské) ve jménu revoluce a nových pořádků netrápilo. Byla to cizí krev, ne jejich. Jejich boj s bolševismem měl úplně jiné důvody než obranu krve národů SSSR. A tak je tomu vždy. I dnes!
Mezi oběma válkami byla tedy Evropa složena z několika typů států, dá-li se to tak říci, což mělo svůj počátek v rozdílné situaci za války a vzhledem k jejímu výsledku. Základní vzorec se zakládal na vztahu vítězů a poražených. Další kategorii tvořily národy, které po válce získaly plnou samostatnost nebo ji obnovily po nějaké době. No a konečně zde bylo Rusko (SSSR), které bylo vnímáno především, ne-li zcela z úhlu pohledu vládnoucích vrstev koloniálních mocností a poraženého Německa jako jednak potenciální kořist, o kterou se bojuje celá století. Ale nově jako země zasažená nebezpečným bolševismem, který „bohatým bere jejich majetky“. No a stále sovětské Rusko (SSSR) zůstávalo mocností, se kterou se nemohlo nepočítat při řešení záležitostí Evropy i světa. Zařídili to po řadě Alexandr Něvský (bitva na Čudském jezeře), Dmitrij Donský (Kulikovské pole), Ivan Hrozný (zdvojnásobení rozlohy Veškeré Rusi), Petr Veliký (rozkopnutá okna do Evropy a skoncování se Švédy), Kateřina II. Veliká (pronikání k Černému moři, připojení Krymu, nyní to vše Rusové opět dobývají zpět), Alexandr I. (vstoupil v roce 1814 s ruským vojskem do Paříže).
Ovšem, znovu z pohledu koloniálních mocností a Německa si žádný slovanský národ nezaslouží ustavit mocnost, ze které by si „urozené elity“ Západu musely dělat těžkou hlavu. Na této optice se celá staletí nic nezměnilo a na Západě platí do dnešních dnů syndrom civilizační nadřazenosti, z níž údajně plyne právo diktovat druhým a vlastnit je. Rusové prostě nepatří „do takové rodiny velmocí“. Tam patří jen „urození ze Západu“, oni „civilizačně vyšší“ dědicové antického Říma, Karla Velikého a krále Artuše, rytíře Lancelota a dalších pánů od Kulatého stolu. Oni nadaní mesiášstvím vyplývajícím z iluze, že „oni vědí lépe než druzí, čeho je druhým třeba“. Mlčet a držet krok… Ora et labora.
S Ruskem si na Západě nikdo „nechce hrát“
Bylo tedy dost důvodů, pro které si s Ruskem – nyní ve formátu sovětského Ruska a později Sovětského svazu – nikdo na Západě „nechtěl hrát“. Zahrávat ano, ale kamarádit a hrát ne. A tak se i zde rodil pro Evropu problém. Byl velmi podobný tomu problému, který si vyrobily vládnoucí „elity“ zemí současných siamských dvojčat, NATO/EU. Vzhledem k meziválečnému období musíme připustit, že mínění o sovětském Rusku s bohatými vrstvami evropského Západu nesdílelo veškeré obyvatelstvo západních zemí. A nešlo zde zdaleka jen o sociálně slabší vrstvy, tedy řečeno dobovou terminologií o proletariát či rolnictvo. Také mnozí intelektuálové na Západě smýšleli o Rusku jinak než bohatí podnikatelé a bankéři. Obyvatelstvo mělo většinou války dost a hledělo s nadějí na všechny projekty, které slibovaly, že bude v Evropě i ve světě nastolen dlouhodobý mír. Lidé skoro vždy chtějí mír, bezpečí a prosperitu, jakou zaručuje jedině mír. Naproti tomu mezi vlivnými jedinci a rodinami, často s dlouhým historickým rodokmenem, převládají lidé, kteří soudí, že mír vydělává mnohem méně než válka. Navíc mír nepřináší válečnou kořist a nerozšiřuje moc a sítě vlivů. A tak se občané toužící po míru a bezpečí periodicky ocitají ve válkách, které nechtěli a nepotřebovali, ale které vyprovokovali ti, kteří je chtějí a potřebují pro osobní obohacení a pro zvýšení moci nebo alespoň pro její udržení. Aby nepatrná menšina osob dostala desítky miliónů svých spoluobčanů do války, k tomu potřebuje ohromně účinnou lživou propagandu. A od toho jsou pak média a dobrovolní zištní „neziskoví“ aktivisté, stejně jako davy lidí, pro které platí ono staré: „Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Z výše uvedeného vyplývá, že exploze fašismu a nacismu nepřišla sama od sebe, ale jedním z hlavních faktorů, které ji umožnily, byla iluze západních koloniálních mocností a vedle nich také Polska, Finska a Pobaltí, že se Hitlerovo Německo ujme splnění úkolu, který si západní státy plánovaly už na rok 1929/1930, tedy že se Němci pustí do války proti Rusku (SSSR), což těmto západním i východním zemí umožní revizi územních poměrů, revanš za minulé křivdy skutečné nebo domnělé, a vypořádání se s hrozbou šíření bolševismu. Jistě k důvodům, pro které se obě násilná hnutí prosadila, patřily důsledky nespravedlivého míru po skončení první světové války a hospodářská krize. Nicméně „apatie“ evropských demokracií vůči zejména nacistickému Německu byla mnohem spíše aktivní jeho podporou. A cíl byl evidentní. Od Německa se očekávalo, že bude bojovat za takzvaný „civilizovaný svět“ proti „bolševickému nebezpečí, nadto asijskému a méně civilizovanému. Tyhle motivy kolem nacistů utvořily velkou evropskou „koalici ochotných“, kteří sami nemuseli nutně propadnout nacistické ideologii spočívající v rasové nenávisti vůči židovskému etniku, Romům a Slovanům, ale když se jednou ocitli ve spojenectví s Hitlerem, nakonec se i tito partneři mnohdy účastnili nacistických zločinů. A v některých případech (ustašovci v Chorvatsku, banderovci na Ukrajině, fašisté ve státech v Pobaltí, finští rusofobové a podobně) Němce ve zběsilosti dokonce předčili.
Západní demokracie (koloniální mocnosti) a některé další státy Evropy Hitlera a Mussoliniho nepodcenily. Pouze nepochopily, že postupně i s jejich podporou sílící Německo se neodváží zaútočit na Sovětský svaz do doby, než se mu podaří vytvořit si i na evropském Západě svůj imperiální prostor, což se musí stát na úkor hned několika zemí Západu. Teprve potom se může Hitler vydat na Drang nach Osten. Německo také potřebuje spojence na onom Východě. A bude je hledat u nespokojeného Maďarska, v rozbité Jugoslávii, u Rumunů, kterým Rusové stále berou Bessarábii (Hitler potřeboval rumunská ropná pole a přístavy), a také u Bulharů. Také na severovýchodě mohl Hitler počítat s podporou nepřátel Ruska, tedy s Finy a národy v Pobaltí. Sestavování „koalice ke všemu ochotných“ mohlo probíhat jen v zemích, kde byli „ochotní“ snadno k nalezení. Hitler věděl, že evropské mocnosti, Francii a Velkou Británii, do své koalice v roli podřízených nedostane a maličké státy sousedící s Německem (Dánsko, Nizozemsko, Belgie) bral jako pouhé drobné rozšíření německého Lebensraumu. S těmi se nemusel moc zabývat, natož zdržovat. Ty Němcům spadly do klína v podstatě okamžitě. Že se tak stane i s Francií, muselo samotného Hitlera velmi překvapit.
Briand-Kellogův pakt, Locarno, „Pakt čtyř“ a jiné události meziválečné doby
Ale to již maličko předbíháme. Doplňme si nyní obecný evropský rámec o některá konkrétní fakta. V meziválečném období evropské státy hledaly cestu k míru snahou uzavřít nějaké vzájemné dohody. Jednou z nejvýznamnějších byly nesporně takzvané Locarnské dohody. Druhým pokusem o řešení evropských poměrů po skončení první světové války byl takzvaný Briand-Kellogův pakt. Dvacátá léta, během kterých k oběma iniciativám evropských států došlo, sice skončila vypuknutím velké hospodářské krize ve Spojených státech. Na druhé straně ale existovala nepopiratelná snaha diplomatů evropských států najít skutečné řešení bezpečnostní situace. Součástí tohoto hledání byly pokusy uvolnit Německo z jeho izolace a umožnit mu, aby se mohlo zapojit do evropské politické i hospodářské reality v pozici rovnocenného státu. Tento záměr evropských partnerů Německa ale bohužel Německo od počátku svého nacistického vývoje pochopilo jako slabost a situace dokonale využilo.
Locarnské dohody tvořily soubor sedmi mezinárodních dokumentů sjednaných v říjnu 1925 ve švýcarském Locarnu a podepsaných v Londýně 1. prosince 1925. Jejich hlavním cílem bylo zajistit mír a stabilitu v Evropě po první světové válce a začlenit poražené Německo zpět do standardních diplomatických vztahů. Locarnské dohody podepsalo celkem sedm států. Za Německo je podepsal kancléř Hans Luther a ministr zahraničí Gustav Stresemann; za Francii ministr zahraničí Aristide Briand; Velkou Británii zastupoval Austen Chamberlain (starší bratr Nevilla Chamberlaina); Itálii zastupoval Benito Mussolini. Locarnské dohody podepsal také zástupce Belgie, Émile Vandervelde a sedmým signatářem byl Edvard Beneš za Československo. Podstatnou informací je, že k podpisu Locarnských dohod nebyl přizván Sovětský svaz. Politika izolace Ruska (SSSR) a jeho faktického ignorování se během dvacátých let nezměnila.
O tři roky později se sešli státníci, tentokrát z celého světa, aby podepsali novou dohodu, která se jmenovala Briandův–Kelloggův pakt či jinak Pařížský pakt. Byla to mezinárodní smlouva podepsaná 27. srpna 1928 v Paříži. Jejím smyslem bylo vyloučit válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů. Briand-Kellogův paktpodepsalo celkem patnáct států. Kromě sedmi signatářů z Locarna přibylo dalších osm zemí: Spojené státy, Kanada, Indie, Austrálie, Polsko, Irsko, Jihoafrická unie, Nový Zéland. Sovětský svaz opět chyběl. Nebyl k jednáním a podpisu smlouvy přizván. Pokud si vzpomeneme na taktiku absolutního ignorování Moskvy a ruských zájmů v epoše rozšiřování NATO k hranicím Ruské federace, jakož ignorování naprosto oprávněných ruských výzev k budování nové bezpečnostní architektury v Evropě, vidíme zřetelně, že současné „elity“ Západu pouze opakují chyby, ke kterým už v dějinách Evropy došlo. A byly to chyby evropského Západu, nikoliv Ruska či SSSR.
Nicméně, dvacátá léta byla v Evropě i ve světě obdobím, kdy státníci a diplomaté hledali cesty k míru, zatímco se právě v tomto období zformoval italský fašismus a v Německu se velice přiblížil okamžik, kdy na scénu vystoupí Adolf Hitler.
Adolf Hitler se stal říšským kancléřem 30. ledna 1933. Ani ne o měsíc později, 27. února 1933, začala hořet budova Říšského sněmu v Berlíně. Herman Göring, který byl autorem projektu spálení Reichstagu, zajistil také, aby se nespěchalo s hašením požáru. Byla to provokace, jedna z mnoha, které lemují evropské události až do současnosti. Z požáru nacisté obvinili německé komunisty. Dne 3. března zatkli v bytě na Charlottenburgu šéfa německých komunistů, Ernsta Thälmanna (zahynul v roce 1944 v koncentračním táboře Buchenwald) a o několik dní později bulharského revolucionáře, Georgi Dimitrova (zemřel po válce, v roce 1949). (Dimitrov se před německým soudem sám obhájil, což v prostředí, ve které byl nacisty souzen, budilo oprávněný obdiv.) Začalo zatýkání a vyšetřování komunistů. V této atmosféře se konaly volby do Říšského sněmu, ve kterých se více než padesát procent voličů (22 miliónů osob) vyslovilo pro jiné politické strany, než byla nacistická NSDAP. Pět miliónů hlasů obdrželi komunisté. Ona provokace s požárem Reischstagu měla za cíl obvinit komunisty ze žhářství a takto jim ubrat hlasy. Naopak nacistická strana se měla pochlubit rozhodným zásahem proti nepřátelům Říše. Nacisté ovšem potřebovali obětního beránka, člověka, který bude oficiálně obviněn. Za tím účelem využili člena Komunistické strany Holandska, jistého van der Lubbeho. Na provokaci se vedle Göringa podílel také „kulhavý ďábel“, pozdější mistr propagandy a nesporně učitel četných následovníků, Joseph Goebbels.
Psal se rok 1933, k Noci dlouhých nožů zbýval nacistům rok a tři měsíce, ke Kříšťálové noci ještě pět let. V první z obou „nocí“ se Hitler vypořádal s nacisty, které podezíral ze zrady. Byli mezi nimi i někteří jeho velmi blízcí spolupracovníci, jako například major SA a zakládající člen NSDAP, Ernst Röhm. Touto čistkou na sebe němečtí nacisté upozornili každého evropského státníka, diplomata, novináře, intelektuála, který chtěl vidět, co se v Německu dělo. Bohužel – a platí to i pro naši přítomnost – lidí, které zajímá skutečnost, rozhodně nebývá většina. Ostatně, ani druhá z tragických „nocí“, ve které nacisté zahájili už naprosto otevřeně feudální pogrom na židovské obchodníky, se nedočkala zasloužené odstrašující publicistiky. Kříšťálová noc přitom proběhla v Německu 10. listopadu 1938, tedy měsíc a několik dní po podpisu Mnichovské smlouvy, na kterém se podíleli zástupci dvou demokratických zemí, koloniálních mocností, Velké Británie a Francie. A krátce po tomto ostudném Mnichovu následovaly podpisy bilatelárních dohod s Německem.
Adolf Hitler se v takovém ovzduší evropské politiky musel cítit jako ryba ve vodě. Vycházelo mu vše, co si přál a státníci západních koloniálních mocností mu plnili, co mu na očích viděli. Prý nebyli jen dost opatrní, říkalo se potom a říká dodnes na Západě. Spíše nechtěli být dost opatrní. Němec měl táhnout na Rusa. To se čekalo, s tím se počítalo. Že cestou na Východ převálcuje několik malých slovanských národů, to nevadilo. Také se s tím počítalo. Tato mentalita je u „elit“ těchto zemí nejspíš vrozená. V našich časech jim vůbec nevadí zničení jiného svého nástroje protiruské politiky, Ukrajiny a Ukrajinců. Jo, když se kácí les, tak létají třísky. Hlavně zhasínají lidské životy. Ne však životy příslušníků oněch západních „elit“, a to je pro ně hlavní.
Když se dostal Hitler k moci, velké průmyslové podniky Německa dostaly velkou vzpruhu. Takzvaný „dělový král“, Gustav Krupp, spěchal ihned vůdci poděkovat a ujistit ho, že jeho podniky budou produkovat pro válečnou potřebu zboží, které se bude maskovat spotřebou civilní. Bylo to zatím ještě nutné, protože Velká Británie a Spojené státy doposud neprosadily úplné osvobození Německa od poválečných omezení, jaká se týkala hlavně zbrojní výroby, počtu letadel, lodí a samotné početnosti německé armády. Když se začala pozornost evropských lídrů zaměřovat otevřeně proti Sovětskému svazu a Německo naříkalo, že nemá dostatek bezpečnostních záruk právě proti Rusku, tak se spočetlo, že Stalin disponuje cca 950 000 vojáky, zatímco Německý Reischswehr měl ze zákona povoleno jen 100 000 vojáků včetně důstojníků. A s dalšími ozbrojenými složkami mělo Německo všeho všudy jen 150 000 příslušníků ozbrojených sil. S tím samozřejmě nemohl být Hitler spokojen a také v Londýně, ve Washingtonu a možná i jinde soudili, že Německo není dostatečně zabezpečeno. Nemůže se cítit bezpečně.
Mussoliniho nápad, který ale nebyl jeho
A tak se v Evropě začíná objevovat nová iniciativa. Na jejím počátku stojí italský duce, Benito Mussolini. Ten v onom březnu 1933 odpočíval na svém venkovském sídle Rocca delle Caminate, kde jej napadla myšlenka, která, jak se ukázalo později, nepocházela z jeho hlavy, ale Mussolini si ji přivlastnil. Údajně ho napadla při hře v kostky. Italský fašistický duce, který snil o obnově západořímského impéria, hrával rád kostky, neboť to byla hra římských císařů. Holdovali jí Caligula i Claudius. Nero možná hrál raději na nějaké strunné nástroje a k hrůze Petroniově k tomu i zpíval. No, vládcové dělají i horší věci. (A propos, za časů císaře Nera byl arbiter elegantiarum onen zmíněný satirik Petronius, současné „elity“ Západu by možná mohly za svého arbitera prohlásit někoho takového, jako byl Jeffrey Epstein. Každopádně o potenciálně pro mnohé likvidační aféře „Epsteinova ostrova“ západní média zarytě mlčí. Příliš mnoho známých osob, že?) Možná Mussolini vhodil na stůl kostku s číslovkou čtyři, když mu blesklo hlavou, že Společnost národů je pro početnost svých členů v podstatě neschopná něco organizovat a řídit. A tak se nechal inspirovat (možná) rakouským knížetem Metternichem, když jej napadlo, že by Evropu mohly řídit čtyři státy. Itálie a Německo, to samozřejmě, no a potom Francie a Velká Británie. No, co se dá dělat, jsou to velké koloniální mocnosti, které nadto vyhrály poslední velkou válku. Takto se rodila myšlenka Paktu čtyř. Sovětský svaz samozřejmě nesměl nohou přes práh! Mussolini chtěl kout železo, dokud bylo horké, a tak pozval do Říma britského ministerského předsedu, kterým byl v roce 1933 Ramsay Mac Donald (byl premiérem do roku 1935) a ministra zahraničních věcí sira Johna Simona. Oba pánové v té době dleli na konferenci o odzbrojení v Ženevě, která se postupně proměnila spíše v konferenci o zbrojení. Té konference, která začala v únoru 1932 a skončila krachem o dva roky později (1934) se zúčastnilo 60 zemí. Do Ženevy byl Sovětský svaz kupodivu připuštěn. V roce 1934 konferenci opustilo Německo, což souviselo, jak uvidíme z následujícího textu, s německou snahou bojkotovat projekt „východního Locarna“, které se mělo opírat o spojenectví francouzsko-sovětské. Tohoto projektu se Německo velice obávalo, protože v něm (bylo přizváno k účasti) by němečtí nacisté museli respektovat pravidla, která respektovat nehodlali. Hlavně by ale nehráli prim. A Hitler už mířil nezadržitelně k roztrhání všech versailleských i jiných mírových smluv.
Německo chtělo zbrojit a němečtí průmyslníci, hlavně Krupp a Thyssen, se už těšili na obří válečné zakázky. Obě ocelářské firmy pochopitelně existují v Německu do dnešních dnů. V roce 1999 se dokonce společnosti Thyssen AG a Friedrich Krupp AG Hoesch Group sloučily a sídlí v Duisburgu a Essenu. Za druhé světové války existovala v Německu ještě další velká zbrojařská firma, jaká působí také v současné Spolkové republice Německo a významně se podílí na vyzbrojení současného kyjevského režimu na Ukrajině. Dřívější název společnosti, která se ustavila v roce 1936, byl Rheinmetall-Borsig AG. Není divu, že současná Moskva reaguje na válečnou výrobu německého Rheinmetallu jako na déjà vu. Také když se v Kurské oblasti objevily německé tanky označené válečným křížem, dýchlo to na Rusko krví, připomenutím dvaceti pěti miliónů obětí nacistického zvěrstva na území Sovětského svazu.
Dřívější německý kancléř, Franz von Papen, Hitlerův blízký spolupracovník, Mussolinimu za nápad na Pakt čtyř vyslovil uznání. Do Říma putovala německá odpověď ve smyslu, že Německo je okamžitě připraveno jednat. Itálie byla spojencem, Francie a Velká Británie nedělaly Hitlerovi vrásky na čele. Jejich politiků si Hitler nevážil. Problémem byl jen Sovětský svaz. Ten se ale stát členem „Paktu čtyř“ neměl. Nacistická propaganda pracovala s bolševismem jako s hrozbou pro demokracii. Třebaže nacisté a fašisté byli na hony vzdáleni demokracii, stavěli se do role ochránců západní civilizace. Takto zvolená propaganda, dílo Josepha Goebbelse, byla velice účinná. Evropané na západě kontinentu potřebovali strach z ruských bolševiků, aby si nevšimli toho, že by se měli více bát německých nacistů a italských fašistů. Přesně takto je koncipována také současná takzvaná „ruská hrozba“ EU a NATO. To proto, aby si občané členských států EU/NATO náhodou nevšimli, že skutečnou hrozbu pro jejich země a národy představují současné militaristické a revanšistické oligarchické „elity“ hlubokého státu ve Washingtonu a s nimi komplementárně spojení militaristé, revizionisté, revanšisté, šovinisté (a šílenci) v Evropě.
Je vždy třeba ukázat nesprávným směrem, aby občané přijali za nepřítele toho, koho jim vyberou jejich vládnoucí kruhy. Ty mají své zájmy, jaké se diametrálně liší od potřeb občanů. Ale mají také prostředky, jak prosazovat svoji vůli. Jistě, jen do času. Ale než ten správný čas nastane, uplyne v řekách hodně vody.
Americký velvyslanec v Římě, jistý Long, se dal slyšet, že myšlenka Paktu čtyř nenáleží Mussolinimu, ale jako první s ní přišel výše zmíněný tehdejší britský premiér, MacDonald. Návrh Paktu čtyř měl čtyři body, z nichž vzhledem k Německu byl asi nejdůležitější článek třetí, který měl být pojistkou pro případ, že mírová konference v Ženevě Německu nepřizná rovnoprávné postavení, tedy stejné možnosti zbrojit, jaké mají i ostatní státy. Pakt čtyř měl takové „selhání“ vůči Německu napravit. Jak víme, Německo Ženevu opustilo a tato mírová konference nevyřešila vůbec nic. Na stole byl ale pakt čtyř mocností, který se nezamlouval jen Italům a Němcům, ale uspokojil i Velkou Británii, jejíž samotný fundament zahraniční politiky spočívá ve snaze bránit Evropě v míru. Londýn to sice nepřiznává nikdy, skoro vždy mlží. Teprve nyní, kdy po dlouhé sérii krajně nezpůsobilých premiérů usedl do „čísla deset“ premiér ze všech nejnevhodnější, Londýn úplně odkryl karty. Chce válku za každou cenu, ať to stojí, co to stojí. Ve třicátých letech minulého století byl Londýn opatrnější jak v rétorice, tak i v činech. Pakt čtyř byl podepsán 15. července 1933 v římském Palazzo Venezia. Italský tisk hýřil nadšením a pakt byl schválen i ve Washingtonu. Československý ministr zahraničí, Edvard Beneš, v rozhovoru pro jeden francouzský list poznamenal, že podpis Francie pod Pakt čtyř zneklidnil členy Malé dohody. (V dalším textu se budeme reakcím československého ministra zahraničí, dr. Edvarda Beneše, na události třicátých let minulého století věnovat podrobněji.)
Itálie a Německo už plánovaly dělení různých oblastí Evropy. Německo se chystalo nabídnout Polsku kus Ukrajiny výměnou za koridor, který Polsku zajišťoval přístup k moři. Porcování ruského medvěda, zatímco se medvěd vesele proháněl březovými lesy, právě začínalo. V té době začínal na Německo pršet zlatý déšť půjček v amerických dolarech i jiných měnách. Injekce do německého průmyslu, o kterém byla sice známa pravda, ale ta se tajila, zajímaly velké západní ekonomiky. Západ se bál sociálních otřesů v Německu, hlavně hrozby, že ve vlasti Karla Marxe může také explodovat komunistická myšlenka, a tak západní mocnosti osvobodily Německo od tíhy válečných reparací a placení dlužních úpisů. Osvobození se týkalo velkých německých podniků, do kterých zvláště Spojené státy mohutně investovaly. A když se Hitler rozhodl zabránit vývozu zisků a dividend z Německa, tak začal západní průmysl podnikat přímo na německé půdě a zůstával zde s investicemi. Také zde platil daně. Nacistické Německo sílilo.
Nicméně, doba byla rozporuplná a rozpory existovaly nadále mezi Francií a Německem. A tak se přihodilo, že pakt, ač přijat, nebyl ratifikován. Navíc se stalo, že nová francouzská vláda Édouarda Herriota podepsala už koncem roku 1932 se Sovětským svazem smlouvu o neútočení. Herriot, který byl francouzským premiérem celkem třikrát, stihl podpis dohody se SSSR doslova na poslední chvíli, neboť v prosinci 1932 jeho mandát vypršel. Ve svých vzpomínkách později Herriot uvedl, že „mezinárodní situace byla mizerná a že Německo se utrhlo z řetězu“. V každé době žijí osobnosti, které čtou situaci v zemi i na mezinárodní scéně poměrně přesně. Bohužel, hlas těchto lidí bývá slabý, protože je kultivovaný. Hlasitý řev, štěkot, jek a kvikot vydávají pouze fanatici. A ti jsou vždy nebezpeční. Herriot byl vynikající osobností francouzské kultury (dnes po takových osobnostech není v EU poptávka). Mimo jiné napsal životopis Beethovena (La vie de Beethoven), která patří ke stručným, ale zároveň velmi čtivým monografiím velkého německého skladatele.
Německo se stále dožadovalo rovnoprávnosti a nespokojovalo se ani s deklarací, k jejímuž podpisu se koncem roku 1932 připojily i Spojené státy. Německo podle ní mělo mít rovnoprávné postavení. Péče vítězných mocností o Němce byla v přímém protikladu vzhledem ke snaze maximálně ignorovat a izolovat Sovětský svaz. V Německu sice zrál nacismus až ke sklizni, v Itálii byl fašismus už dávno v plném proudu, ale to nevadilo. Všude tam se dalo podnikat a vydělávat. S Ruskem (SSSR) to bylo horší. Tam zvítězil režim, který „bral bohatým a chudým dával“, jak se to tradovalo v lidových vyprávěních o ušlechtilých zbojnících. Bolševici na rozdíl od posledního cara, který nechával Západ v Rusku vydělávat, před západními podnikateli zabouchli dveře. Tak se soudilo, třebaže to nebyla tak úplná pravda, když Lenin s kontakty se západní Evropou počítal. Přál si je, samozřejmě ne za každou cenu. Namísto kontaktů se rozhořelo nepřátelství, jaké kontakty brzdilo, ne-li vylučovalo. Západ soudil, že vše je chyba ruská, Rusové, jak je jejich zvykem, část své viny přijímali. Ne ale vinu celou. A tak je tomu s Rusy a Západem do dnešních dnů.
Spolupráce západních podnikatelů a kruhů ovládajících politiku s Německem i s Itálií ale narážela na veřejné mínění. K propagandě byly k dispozici jen noviny, časopisy a rozhlas. To sice bylo hodně, ne však dost na to, aby veřejné mínění pod tíhou propagandy zahynulo, jak se to děje na současném Západě. Ideologická masáž nebyla všudypřítomná, ve společnosti existovaly ostrůvky autonomního myšlení, které nehodlaly opustit svá práva. Patřily k nim některé redakce novin, knižní vydavatelství a samozřejmě také univerzity a mnohé kulturní spolky a organizace. Vedoucím americké delegace na ženevské konferenci byl Norman Davis, který odcestoval do Berlína, kde se setkal s Hindenburgem, Hitlerem a von Neurathem, který měl tehdy na starosti zahraniční politiku Německa (před Ribbentropem). Davis tehdy poradil Hitlerovi, aby se v propagandě mírnil a také jemněji volil výrazové prostředky. Jak se záhy ukázalo, házel hrách na zeď. Body si připsal spíše Hitler, když americkému hostu kladl na srdce, že Německo přece chrání milióny zahraničních investic, které byly Německu poskytnuty. Západ se tedy stal věřitelem Německa, a tudíž mu záleželo na tom, aby bylo Německo v dobré formě, neboť investice se musí projevit mohutným ziskem. Obchodní zájmy tedy sehrávaly podobně velkou roli jako strach z bolševismu a rusofobie zakořeněná v kruzích evropské aristokracie a v průmyslových vrstvách, pro které bylo Rusko ze všeho nejvíce překážkou zisku ohromných kolonií plných netušeného bohatství. Jak naporcovat ruského medvěda, když ten pořád ještě žije? To byl problém, jaký v kruzích západní oligarchie hrál důležitější roli, než případné obavy z německého nacismu a italského fašismu.
Obě násilná hnutí se sice projevovala dostatečně zřetelně, ale západní „elity“ si věřily, že se dravý proud těchto řek podaří usměrnit jen v řečišti vedoucím na slovanský Východ. Zde byla úrodná půda, zde byly suroviny a také kvalifikovaná pracovní síla. O toto vše měli zájem nejenom Němci, ale úplně stejně Britové. Negativní pozornost vůči Německu se týkala jeho zacházení se židovskou populací. Vědělo se o násilnostech, ke kterým v Německu docházelo. Tušila se existence koncentračních táborů zřizovaných podle britského modelu z kolonií. Ale nic z toho nevyvolávalo na Západě potřebu postavit se proti Hitlerovi a Mussolinimu. Pozdější sovětské pokusy ustavit nějaké východní společenství, které by dbalo na bezpečí v Evropě, takzvané „východní Locarno“, nenacházely podporu. A ještě méně podpory se dostalo Moskvě, když se později opakovaně (nejméně dvakrát) obránila na Londýn a Paříž s nabídkou ustavení protihitlerovské koalice. Nebyl to ze sovětské strany pochopitelně altruismus, jen pud sebezáchovy, protože Moskva četla dost přesně všechno, co stálo za procesy, které ve třicátých letech v Evropě probíhaly. Věděla naprosto jasně, že Hitler není jen rasista, který chce vyhladit z povrchu zemského všechny příslušníky židovského a romského etnika a Slovany chce přinejmenším početně „redukovat“ a zotročit. Moskva chápala, že v protislovanském, zejména protiruském (protiukrajinském a protiběroruském), tažení Západ Hitlerovi bránit nebude.
Financování německého válečného průmyslu
Ještě během jednání na konferenci v Ženevě pronesl Hitler slova, která zněla logicky. „Otázka zbrojení nebude vyřešena u konferenčního stolu, V dějinách neexistují příklady, aby vítěz poskytl zbraně poraženému na základě jednání.“ A tak německé zbrojní podniky zvyšovaly výrobu a s ní obrat. Mezi lety 1932 a 1938 se čistý zisk například koncernu Farbenindustrie zvedl na 400 procent a u Kruppova koncernu to bylo za totéž období dokonce o 2000 procent. Úsilí Kruppů, Thyssenů, Flicků a dalších německých průmyslníků vykazovalo každoroční růst. Výroba zbraní se zvýšila na dvanáctinásobek, letadel se konstruovalo 22krát více než v roce 1932. Každý, kdo pozoroval, jak rychle a mohutně se Německo v třicátých letech minulého století zvedlo hospodářsky, věděl či alespoň tušil, že bez mohutné zahraniční pomoci toto nebylo možné. Do jisté míry platilo, že se západní investoři snažili pomoci Německu zbavit se pokušení vydat se sovětskou cestou, hlavně ale šlo o to, oč se jedná vždy „až na prvním místě“. Šlo o peníze!
Krupp a další němečtí průmyslníci ze zisků, které jim přinášela válečná výroba, štědře financovali Hitlerovu nacistickou stranu. Ale NSDAP měla mezi sponzory také holandskou firmu Shell. Její tehdejší generální ředitel, Henri Deterding, byl obdivovatel Adolfa Hitlera. V letech 1936 a 1937 Deterding daroval Německu mnoho tun potravin. Jednalo se o takzvanou zimní pomoc (Winterhilfswerk). Finanční prostředky, které Shell poskytla nacistickému režimu v Německu, jej v podstatě zachránily před úpadkem. Na začátku svého působení neměl Hitler pochopitelně k dispozici takové peníze, jaké potřeboval.
Také Britové do Německa investovali. Například britský ministerský předseda, Stanley Baldwin (1935 – 1937), byl sám spolumajitelem zbrojařských závodů, podobně, jako mají své podnikatelské zájmy ve zbrojení také mnozí současní politici nacházející se uvnitř nebo v blízkosti washingtonského hlubokého státu a jeho evropských odnoží. Baldwin působil v době, kdy byl v Anglii krátce králem Edward VIII., který otevřeně sympatizoval s Adolfem Hitlerem. Dokonce jej zdravil zdviženou pravicí. Abdikoval nikoliv pro tuto svoji oblibu k nacistickému vůdci a jeho režimu, ale z důvodu mnohem prostšího. Chtěl si totiž vzít za ženu Američanku neurozeného původu, Wallis Smpsonovou, která později proslula svou komunikací s nacistickým ministrem zahraničí, Ribbentropem. Část britské aristokracie a vysokých podnikatelských kruhů nesla označení „clivedenci“. Bylo to podle luxusního šlechtického sídla Cliveden House, kde se scházela anglická i skotská smetánka, namnoze lidé, kteří od Hitlerova Německa čekali službu svému koloniálnímu zaujetí. Do sídla docházel také pozdější britský premiér, Neville Chamberlain. Baldwin byl stejně jako později Chamberlain obviňován z appeasementu, což bylo (a na Západě zůstává) krycím pojmenováním pro faktickou podporu všestranného rozvoje Německa včetně jeho zbrojního průmyslu. Tak jako Shell se po válce (a dodnes) snaží svoji podporu německému nacismu bagatelizovat, tak se západní výklad historie třicátých let 20. století snaží zakrýt faktickou podporu Německa v očekávání jeho Drang nach Osten pouhým appeasementem, politikou usmiřování a „drobnou momentální a dočasnou nepozorností“.
Američtí průmyslníci a finančníci Morgan, Du Ponte, Rockefeller, Ford a další investovaly například do automobilky Opel, Fordova automobilka měla investice v Kolíně nad Rýnem a Britové i Američané se starali o dodávky nafty. Z 28 typů německých vojenských letadel mělo 11 britské a americké letecké motory. Když později útočila Göringova Luftwaffe na Londýn, možná někteří Britové si na dodávky svých motorů do Německa vzpomněli. Bez mohutné západní podpory by se Německo rozvrácené důsledky války, zatížené hospodářskou krizí, reparacemi a směnkami, nemohlo nikdy pozvednout k takové síle, aby si mohlo dovolit začít novou velkou světovou válku. Tato jednoduchá matematická úvaha je pro posouzení rolí, které v meziválečném období hrály jednotlivé evropské státy a vedle nich USA a Japonsko, nepostradatelná. Většinou se na těchto úlohách obyvatelstvo jednotlivých zemí nepodílelo jinak, než protesty, nebo naopak souhlasem. Lidé byli všímaví nebo nevšímaví, opatrní nebo důvěřiví či dokonce lhostejní. Někteří psali, mluvili a riskovali, jiní bezpečně mlčeli. Tak jako je tomu i dnes. A tak se události dávaly do pohybu i bez souhlasu mas. Masy pak byly ihned strženy do víru, padaly do kotle nebo do mlýnku na maso.
Pohled na události optikou ministra zahraničí Edvarda Beneše[2]
Ministr zahraničí Československé republiky a pozdější její prezident, dr. Edvard Beneš, sledoval pozorně vývoj v Evropě i ve světě, jaký nastal po uzavření takzvaných „Pařížských mírových jednání“. Československo bylo díky diplomacii předních českých a slovenských osobností nejenom pasivním pozorovatelem dění, ale velmi často se aktivně účastnilo jednání a uzavíraných dohod. Prvorepublikové Československo sice existovalo a jednalo v určité, patrně nevyhnutelné závislosti na zájmech ve válce vítězných mocností Dohody, ale ani zdaleka nebylo jen bezmocným, pasivním a odevzdaným objektem cizích strategií, jak se to oběma národům později přihodilo několikrát; a je tomu tak v různém stupni podle úrovně v daném momentě vybraných vlád a jejich diplomacie i nyní.
Pojďme nyní in medias res k Edvardu Benešovi a jeho hodnocením vývoje ve třicátých letech 20. století. Byla to hodnocení činěná z bezprostřední blízkosti časové i prostorové, přesto většinou vedená dobrým odhadem osob i dějů. Ne vždy, ale většinou ano. Výše jsme se zmínili o francouzském premiéru Édouardu Herriotovi a jeho aktivitě na samém konci mandátu. Beneš se s Herriotem setkal v Paříži 11. listopadu 1932. Beneš francouzského předsedu vlády žádal, aby se Francie připojila k zemím, které naléhají na Anglii ve věci dovedení odzbrojovací konference v Ženevě k úspěšnému završení. Tedy k působení na Němce a Italy, aby otázku odzbrojení akceptovali. Herriot souhlasil, ale řekl, že Anglie je vlastně dost rozdělená“ a že Simon a MacDonald „mají těžkou pozici u konzervativců“. O den později měl Beneš jednání s MacDonaldem a žádal jej, aby vysvětlil, zda ona rovnost podmínek žádaná pro Německo (égalité), že „bude Německu dána jen a výlučně pod jistými podmínkami, které jsou: 1. Slavnostní prohlášení, že Německo nikdy nepoužije násilí ke změně mírových smluv a řešení politických problémů; 2. Že faktická égalité dá se jen po etapách a podle toho, jak se budou Němci chovat v etapě předcházející. 3. Že to nebude znamenat žádné réarmement (znovu vyzbrojení).“
Benešovy poznámky vyslovené v rozhovoru s britským premiérem vyjadřovaly mínění opatrné a vůči Německu nedůvěřivé části evropského politického spektra. Byli to lidé, politici, diplomaté, publicisté, kteří četli německé politiky, jak se říká, mezi řádky. Jejich nedůvěra byla, jak ukázal další vývoj, velice opodstatněná. MacDonald na Benešova slova údajně reagoval velmi živě a prohlásil, „že to bylo vždy jeho mínění, že se jinak Němcům věřit nedá, že poslední události to ukázaly vrchovatě…“ Jednání britského kapitálu, části aristokracie a velmi mnoha vlivných politiků vůči Německu ale vykazovalo jinou trajektorii, než kterou v rozhovoru s Benešem prezentoval MacDonald. Beneš v rozhovoru s britským premiérem vyjádřil potřebu, aby v otázce égalité pro Německo, tedy rovnosti v zajištění bezpečnosti Německa s ostatními státy, byla mezi Francií a Anglií shoda. Dále vyjádřil přesvědčení, že by Anglie a Francie měly vyvíjet na Německo a Francii „politický a morální nátlak“. Třebaže se psal teprve listopadu 1932 a Hitler ještě neseděl v křesle kancléře, celých třináct let od Versailles nabádalo k opatrnosti vůči Itálii i Německu.
Ještě stále v listopadu 1932 telegrafuje Beneš na své ministerstvo a na zastupitelské orgány Československa několik svých poznatků. Týkají se tentokrát Itálie. Beneš soudí, že se vedou jednání mezi Německem a Itálií o rozdělení vlivu ve Střední Evropě. Itálie si chce pohlídat Maďarsko a Rakousko, Československo chce nechat „vlivu“ (Beneš) Německa, Jugoslávie má být izolována. Maďarsku mají být umožněny revize území, samozřejmě v maďarský prospěch. Takto se má jednat o „definitivní paralyzování Malé dohody“. Kromě toho všeho očekával Beneš, že dojde na otázku řešení takzvaného Gdaňského koridoru. Beneš ale tyto plány v daném okamžiku (Ženevská konference) „pokládal za neuskutečnitelné v celém jejich rozsahu“. Ještě na konci listopadu 1932 se Beneš domníval, že „francouzský plán je považován za projev opravdové snahy omezit zbrojení“. V prosinci téhož roku varuje Beneš svého britského kolegu, Johna Simona, že situace v Německu je „horším než si lidé myslí a „pravděpodobně horší, než si Němci sami vědí“ (probably worse than the Germans themselves knew).
V únoru 1933 se Beneš setkal v Ženevě s polským ministrem zahraničí, Józefem Beckem, o jehož kontaktech na Německo byl dobře informován a neměl ani iluzí o polských ambicích směrem na Východ. Proto se v řeči s Beckem Beneš vyjádřil jen velmi diplomaticky: „ČSR a Polsko by ve své mezinárodní politice si navzájem neměly dělat nic, co by druhému mělo škodit. Je to zásada negativní, ale má pozitivní smysl.“ Beneš věděl´, že s Józefem Beckem se na nějaké hlubší spolupráci mezi oběma státy může domlouvat jen těžko. Paradoxně vzhledem k Beckově později nepřehlédnutelné orientaci na Německo, kterou zdědil po Piłsudském, vyčítal polský ministr zahraničí svému českému protějšku, že „československý postup k Německu není dost rozhodný“. Přikládal to za důsledek početné německé minority na československém území.
V březnu 1933 mluví Beneš v zahraničních výborech Poslanecké sněmovny a upozorňuje na skutečnost, že evropské mocnosti „mají opět zvláštní plány s rozdělením sfér vzájemného jich vlivu“. A dodává, že „Československo i země malodohodové jsou proti velmocenské politice tohoto druhu“. Zároveň Beneš vyslovil mínění, že některé kruhy ve Francii „měly tu a tam tendenci dívat se na nás jako na jakési břímě francouzské politiky, které zatěžuje její vztahy k Německu nebo k Itálii.“ Za pět let, můžeme dodat z odstupu téměř jednoho století, tyto kruhy „toto břemeno“ v Mnichově 1938 odhodily. A nebyly samy.
O ženevské konferenci a otázkách odzbrojení
11. března 1933 v Ženevě mluvil Beneš s britským ministrem zahraničí, MacDonaldem a navrhl mu východisko z patového vývoje konference, které mohlo spočívat v uzavření konvence mezi Anglií, Francií, USA a případně dalšími státy, a to bez ohledu na Německo a Itálii. A tato konvence by byla poté předložena oběma státům jako vůle všech ostatních. V zápisu, který byl z toho jednání pořízen, se píše: „Dr. Beneš ví, že tyto dva státy by ji (míněna ona konvence – pozn. autora) nepřijaly, byl by to však doklad, že my ostatní chceme skutečně udělat, co je možno, a tak by to byla pro nás morální výhoda před celým světem i důkaz, že jsme podnikli vše, aby konference byla zachráněna.“
Dále v zápisu následuje záznam z části rozhovoru mezi Benešem a MacDonaldem, ve kterém MacDonald vyslovuje Benešovi kompliment. Otázkou však je, nakolik upřímný. Pravil: „Podívejte, příteli, nechci vám dělat komplimenty, ale jste jeden z těch, kdož nejlépe vidí do poměrů v Evropě a má jedno z nejdůležitějších a nejodpovědnějších postavení. Jste si tedy vědom politických důsledků, jež by vznikly z této eventuality?“
Beneš na to ale odpověděl takto: „Jsem si plně vědom, že tato eventualita by neřešila politický problém konference, neboť důsledek by byl, že by Němci hned začali zbrojit a Itálie by začala ozbrojovat Maďarsko, eventuálně i Rakousko; důsledky politické by tedy byly dalekosáhlé. Nevidím však jiného východiska. Pro mne totiž je daleko důležitější a nebezpečnější stanovisko a postup Itálie než Německa- Mluvím naprosto upřímně i v této věci. Itálie dnes zaujala stanovisko toho, jenž vědomě fouká do ohně, který z Německa vychází a užívá Německa jako nástroje. Pokud bude Německo v dnešní situaci, Itálie své politiky nezmění: Je to politika strašná. Chápu-li dobře politiku Německa poraženého, oslabeného, Německa, jež musilo platit reparace a podrobit se různým ponížením, nemohu chápat ani ospravedlnit politiku Itálie, která od roku 1924 je politikou destrukce a rozvratu. Politika Itálie je zločinná…“ Potom Beneš ještě své stanovisko doplnil: „… od chvíle, kdy italská politika si vzala za doznaný cíl zničení jihoslovanské jednoty, přetvoření střední Evropy podle vlastních svých plánů, a od té doby, kdy si umínila, že se zmocní – jak víte vy stejně dobře jako já – Dalmácie, nejde už o nějaký fašismus, nýbrž o ultrašovinistické expanzívní cíle, o nichž jsem řekl, že jsou zločinné… Viděl jsem, jak ostře má slova působila, a pokračoval jsem. My všichni dnes musíme si uvědomit, že jsme v dilematu: válka, nebo revoluce, zejména v Německu. Dám přednost revoluci prostě už proto, že po válce bychom měli revoluci všichni, kdežto takhle mohou alespoň někteří z nás z toho vyváznout… Budeme-li pevní, Němci to dlouho nevydrží. Hitler nesvede zfašizování Německa (sir John Simon zde vpadl: Ano, Hitler není Mussolini). Hospodářsky a finančně Hitler nic nesvede, poměry v Německu jsou jiné než v Itálii, lze se nadít, že v Německu se to zhroutí nebo změní; a k tomu musíme pracovat. Jakmile Mussolini ztratí podporu Německa jako nástroje svých cílů, ihned obrátí a za nějakou dobu můžeme mít italskou politiku docela jinou, to je Mussolini dosti souple“ (ohebný, pružný).
Tento úryvek rozhovoru je zajímavý z několika důvodů. Jednak z časového. Odehrál se totiž v březnu 1933. To byl v Německu Adolf Hitler teprve třetí měsíc ve funkci kancléře. Německo trpělo hospodářskou krizí a reparacemi. Říšský sněm sice v Berlíně shořel z vůle nacistů už před nějakými dvěma týdny, ale navzdory zatýkání a soudům, které probíhaly na německém území, působil doposud jako velká neznámá, byť potenciálně nebezpečná. Naproti v Itálii byl fašismus už v plném proudu a o Mussoliniho plánech na napadení Etiopie se mluvilo docela otevřeně. Když ve funkci ministra zahraničí Francie vystřídá v roce 1934 zavražděného Louise Bartoua Pierre Laval, dojde v lednu 1935 k podepsání francouzsko-italské smlouvy, kterou Mussolini pochopí jako la carte blanche pro svoje etiopské tažení. Beneš měl pravdu, když v březnu 1933 spatřoval nebezpečné pohyby více v Římě než v Berlíně. Situace se měla ale velice rychle měnit. Německá hospodářská slabost začala dostávat velké a rychlé injekce od britského a amerického průmyslu a Německu hojně přispívala také holandská Shell a další západní průmyslové podniky a bankovní domy. Německu se dařilo převlékat expanzi za boj proti bolševismu, na což ochotně slyšely uši velkého západního kapitálu.
Benešův důraz na Itálii, spolu s míněním, že Německo se nachází ve slabé pozici, může tedy z odstupu téměř jednoho století působit jako trochu naivní. Odpovídal ale situaci té doby. MacDonald, když doprovázel Beneše ke dveřím, pronesl docela zajímavou poznámku: „Dobře, revoluce v Německu. Co vy byste přitom ztratili? My tam máme peníze.“ Ano, jistě, o peníze půjde především. Protiruská orientace Německa měla zajistit byznysu ochranu před šířením bolševismu a případný Hitlerův úspěch v Rusku měl otevřít nedozírné prostory všech tří ruských zemí (Maloruska/Ukrajiny, Běloruska a hlavně Velkoruska) kolonizaci. Starý projekt. Starý a hlavně nikdy nekončící. Současný kapitál EU si dobrovolnou likvidací eurasijského hospodářského prostoru, jehož mohl být silnou součástí, způsobil ohromné škody, takže se ocitl v situaci, kdy bez ukradení ruských zdrojů nedokáže přežít, proto sází na rusofobii, revanšismus, šovinismus, militarizaci a na pokračování SVÉ VLASTNÍ (s použitím Ukrajiny) války proti Rusku, protože jinou možnost už v podstatě nemá. Je také drcen stále úspěšnější čínskou konkurencí a vlastním podceněním technologií i samotné práce. No a evropská část NATO je drcena bezohledným americkým tlakem na zbrojení a na vynucené nákupy všeho u Ameriky. EU mohla nadále u Ruska nakupovat levné, kvalitní a spolehlivě dodávané suroviny a bohatnout poctivě. Její vládnoucí vrstva ale dala přednost opětovnému pokusu raději ukrást než levně nakoupit. (Prozatím krade peníze, které jí nepatří, ale bojí se ještě s lupem naložit, neboť si není jista, že nakonec neskončí po zásluze před soudem a nebude muset ukradené vracet a platit úroky, ušlý zisk a k tomu návdavkem mastnou pokutu.) Ano, tohle plně to odpovídá mentalitě koloniálních „elit“, které si na podobný přístup zvykaly beztrestně po celá staletí. A tohle jim šlo znamenitě. Pozor, mají v krvi také pirátství. Přepadat lodi a krást jejich zboží. Už Francis Drake byl jako pirát oblíbencem anglické královny Alžběty I.
Ještě stále v březnové Ženevě si Beneš poznamenává: „Přesto se zdá být jisté, že Mussolini i MacDonald měli již v zásadě myšlenku dohody čtyř velmocí smluvenu.“ Takto se bezprostředním pozorovatelem událostí, Benešem, jeví být potvrzen fakt, o kterém jsme se zmínili výše. Myšlenka na rozdělení Evropy mezi čtyři evropské mocnosti – s vyloučením SSSR – imponovala také Velké Británii. Pakt měl zrovnoprávnit Německo a takto otevřít cestu k novému dělení sfér vlivu na kontinentě, což stavělo zejména státy Malé dohody do nepříznivé situace a Sovětský svaz potenciálně ohrožovalo budoucím opětovným pokusem ustavit evropskou „koalici ochotných“ proti němu, jak se tento projekt připravoval, zjevně i ve skrytu, ihned po bolševické revoluci.
Hodnocení britského uvažování a situace v Německu
Na schůzi vlády v Praze pak Beneš ohodnotil pozici Británie tak, že Anglie jako námořní velmoc není sama ochotna k žádným ústupkům. Takže Anglie buďto podrží roli rozhodčího, nebo se bude „od evropských poměrů zcela izolovat“. Ve zbrojení pak žádá od Francie „velké oběti“ a vůči Německu naopak „jeví velkou ochotu“. V dubnu 1933 hodnotí Beneš momentální stav ženevské konference (víme už, že skončila bez výsledku) takto: „1. Anglie navrhuje odzbrojení všech – kromě sebe; 2. Anglie navrhuje odzbrojení Německa tak, aby důsledky nesli všichni, jen ne ona; 3. Anglie dává požehnání bezpečnosti, ale aby sama nemusela přispět.“
To bylo docela výstižné i sarkastické. V hodnocení vývoje v Německu Beneš poznamenal: „Situace v Německu je velká záhada. Německo jde do rozvratu a revoluce. Tohle půjde ještě nějakých deset let, věci se nedají zarazit. Židovský bojkot jako největší blbství je jen symptomem… V Německu je velká dekadence morální. Výkvět německého národa jim uniká… Myslím, že vývoj v Německu nepodléhá žádné logice. Jsou dvě eventuality. Hitler za deset neděl vlády neřekl, co chce dělat hospodářsky, to je největší slabina. Celé hnutí bylo neseno vlnou, jež čekala ohromné věci, které však nemá nikdo v moci. Teď jdou na Židy, pak snad na bankéře, továrníky, atd., nedivil bych se, kdyby hospodářsky-finančně zakrátko dělali inflaci, došlo ke katastrofě. Nebojím se války, nevylučuji ji však…“
Benešovo hodnocení Polska
Během svého projevu v Poslanecké sněmovně Národního shromáždění se Beneš vyjádřil také k Polsku. Řekl, že Evropa musí počítat se „zesílením a vzrůstem Polska“. V lednu 1934 se Beneš opět setkává s polským protějškem, Józefem Beckem, a vyvozuje z toho závěr, že se Poláci domnívají, že pokud se jim nedařila „jednání s Německem jiným, daří se však s Německem tímto“. Kurzívy v textu jsou také v originále dokumentu, kterým je záznam rozhovoru Beneše s Beckem 30. ledna 1934. Beneš pak usoudil, že Poláci čekají na to, jak to dopadne s německým zájmem o spojení s Rakouskem. Podle toho se má také odvíjet osud polsko-německého paktu, který byl skutečně uzavřen už v roce 1934, tedy pět let před paktem Molotov-Ribbentrop. Když se Poláci vydali anektovat české Těšínsko a několik obcí na Slovensku, což se stalo začátkem října 1938, v podstatě okamžitě po zradě západních „spojenců“ v Mnichově, počínali si neobyčejně sebevědomě, takže to už v té době budilo podezření, že tak Poláci činí v koordinaci s Německem. Na základě toho se objevilo podezření, že ona polsko-německá smlouva obsahovala také nějaké dohody v tomto smyslu. Úmysl Polska začít rozšiřovat své území byl v Evropě znám dostatečně. Polsko-německé sbližování pod taktovkou ministra zahraničí, Becka, mohlo ukrývat anekční plány.
Beneš ve svém hodnocení už německo-polského komuniké z 15. listopadu 1933 vyzdvihl několik bodů. Jednak fakt, že připravovaná smlouva umožní Německu „prolomit hráz izolace“; poskytne Německu „čas ke svému zesílení vnitřnímu a ke zbrojení“. A „nejvážnější důsledek bude, že to bude užito proti Francii v jednání o odzbrojení jako doklad mírumilovnosti Německa“. Pokud jde o Sovětský svaz, Beneš správně vyhodnotil: „V Moskvě vzniká ze sblížení polsko-německého nová nedůvěra.“
Suma sumárum, Francie v meziválečné Evropě alespoň do cca poloviny třicátých let usilovala upřímně o vyřešení otázky evropské bezpečnosti. Státy Malé dohody (ČSR, Jugoslávie a Rumunsko) jí v tom byly nápomocny, nakolik to bylo v jejich silách. Velká Británie kalkulovala a držela si na stole pod rukou německou kartu. Itálie připravovala anexi Etiopie coby základ k budování koloniálního impéria, které mělo Itálii posílit na cestě k obnovení moci západořímského impéria. Byl to šílený a neuskutečnitelný sen, ale strašil v Mussoliniho hlavě. Zatímco Petrarca ve 14. století vyzýval římského císaře a českého krále, Karla IV., k přesídlení do Říma a takto k obnově impéria, Mussolini (absolutně nechceme oba Italy srovnávat) sázel na podporu německého kancléře, a to víceméně s týmž cílem. Německo tedy ignorovalo omezení plynoucí z porážky ve válce, zuřivě zbrojilo, lákalo západní svět na tvrzení, že chce svést bitvu s bolševismem, aby zachránilo civilizaci (a majetky bohatých vrstev na Západě). No a Spojené státy jako obvykle v bezpečí za Oceánem sledovaly, na čem by se dalo v rozklížené Evropě vydělat.
Beneš na základě námluv mezi Německem a Polskem usoudil, že: „Očekávám, že Německo dá nyní v nějaké formě najevo, že by se dalo totéž co s Polskem učinit s námi. Neodmítáme sice a priori žádných rozhovorů, ale žádné iniciativy nevezmeme a nic žádat nebudeme… Fakt, že Německo bude uvolněno trochu více na Rakousko, nás znepokojuje.“ V Evropě se tedy vědělo, že se Mussolini chystá do Afriky, že Hitler připravuje Anschluss Rakouska, Poláci pohlížejí do hlubin starých ruských zemí a s otevřenou dlaní nad očima vyhlížejí pobřeží Černého moře. Opatrnost byla tedy na místě. Ovšem opatrných státníků a politiků nebylo dosti. Také dnes se už ví spousta věcí, které úplně protiřečí oficiální západní propagandě, ale i nyní je opatrných, obezřetných a moudrých státníků úplně na celém Západě ani ne do mariáše. Vlastně je to dnes z toho pohledu ještě horší než před necelým stoletím. Technologie se řítí kupředu rychlostí světla, a úroveň politiků a informovanost národů stejnou rychlostí padají do hlubin.
Obavy československých politiků ze sílícího Německa a z politické situace v Rakousku, tedy z vývoje v sousedních státech ČSR, sděloval průběžně do Londýna britský velvyslanec v Praze, Joseph Addison. Až nastane čas, tedy za pouhé tři roky, Londýn uvěří Hitlerovi, že Německo má historický nárok na Čechy a Moravu, neboť obě země, jakýmsi nedopatřením obývané Slovany, byly součástí středověké římské říše. V Londýně sice nepochybně celá řada historiků byla schopná vysvětlit předním anglickým politikům, podnikatelům a aristokracii, že ve středověku se jednalo pouze o lenní vztah českého krále a moravského markraběte k osobě panovníka oné říše, která za feudalismu nebyla de iure říší „německou“, ale středověkou římskou. Nevysvětlili oficiálnímu Londýnu, že feudální „státní“ právo není možné v žádném ohledu chápat optikou práva moderních států. A neřekli jim ani, že ona středověká římská říše představovala fantasticky nesourodý a nepevný útvar, ve kterém císař musel vynakládat nejvíce energie na její pouhé udržení pohromadě, neboť každý kníže a hrabě si v ní dělal, co chtěl. Neřekli, nevysvětlili nejspíš proto, že se jich nikdo na kvalifikovaný názor neptal. A neptal se jich proto, že nejpozději za ony zmíněné tři roky bude pro Londýn nejvýhodnějším řešením krize Hitlera královsky obdarovat. Vždyť chtěl přece vyrazit na Rusa, nebo ne? „Sláva Německu!“
Joseph Addison si z rozhovoru, který vedl s Benešem, poznamenal také tyto věty, které stojí za to ocitovat v originále: „Poland had always been a useless country in the past, as every student of history knew. It was in the Polish charakter to stab a friend in the back, and the Poles no doubt thought that they had been very clever, whereas they had been incredibly foolish. In the past Poland´s neighbours had most properly come to the conclusion that she was a nuisance. History would repeat itself and Poland would have deserved her fate.“[3]
Britského velvyslance v Praze tato slova dr. Beneše evidentně šokovala. Patrně nečekal, že z úst československého politika zaslechne tak příkré odsouzení Poláků. Joseph Addison se ve své zprávě nepřiklonil v podstatě k žádnému mínění Edvarda Beneše. Nepřipadalo mu pochopitelné, proč se Československo staví rezervovaně k možnému napodobení Polska, pokud by šlo o uzavření podobného paktu s Německem. Nijak ho nepřesvědčilo Benešovo pravdivé tvrzení, že Československo nezahrnuje některá území bývalé Německé říše. Nemyslí si, že Československo nemá s Německem nějaké nevyřešené spory, jak tvrdí Beneš, neboť tři a půl miliónu Němců na jeho území je „highly discontented“ (vysoce nespokojených). Soudí, že tohle Beneš ignoruje. Z těchto a podobných zpráv pocházejících za oněch časů z pera nejčastěji britských diplomatů nebo státníků, bylo možné číst, jak Londýn (a později i Paříž) přijímaly německé mínění o situaci v předmnichovském Československu. Argumentace Prahy byla házením hrachu na zeď, protože britská politika a později i francouzská se zkrátka ubíraly úplně jiným směrem, než jaký zaujímali ti, kteří hledali cestu k ochraně Evropy před německým nacismem a italským fašismem, ke kterým se později připojilo Francovo Španělsko a potom Hitler obrovským magnetem složeným z vrstev imperialismu, šovinismu, revizionismu, revanšismu a kolonialismu (všechny tyto vrstvy přečkaly na Západě do našich dnů), přitáhnul další národy na svoji stranu. Každý čekal výsledek, každý se těšil na kořist, ale mnozí se tou kořistí stali sami. Inu, kdo jinému jámu kopá…
Edvard Beneš se ještě v únoru 1934 setkal v Paříži tentokrát s francouzským velvyslancem, Alexisem Légerem. Beneš si ze setkání odnesl pocit, že v Anglii došlo ke změně orientace z germanofilské na frankofilskou. A to kvůli tlaku veřejného mínění. Jenomže Beneš v té době sílu veřejného mínění přecenil. Veřejné mínění se ve vypjatých okamžicích historie velmi snadno ztotožní s míněním (tedy se zájmy) vládnoucích vrstev, které se s potřebami národů nejčastěji velmi rozcházejí. V Paříži se oba diskutující shodli v názoru na Rakousko. Podle jejich mínění se Střední Evropa rozdělí na dva bloky, které bude Itálie štvát proti sobě. Dobrý poměr Malé dohody k Rakousku bude tato zničen.
V dubnu téhož roku se Beneš k otázce polsko-německé deklarace (smlouvy, paktu) vrátil v následujícím hodnocení mínění Varšavy. „Francie klesá ve své moci, bude klesat dále, očekává se dokonce, že bude mít těžké revoluční otřesy vnitřní… Síla a význam Polska tím více bude hodnocena, je třeba tím více svou samostatnost zdůraznit a hlavně v Anglii tím nabýt větší pozice a významu… Anšlus (míněno Rakouska – pozn. autora) bude v každém případě proveden, Německo bude zaměstnáno na jihu, Polsku tím bude odlehčeno na severu a Polsko má tudíž zájem se tomu neprotivit… Polsko má zájem na udržení Hitlera a na udržení bolševismu v Rusku. Jen tato abnormální situace dává Polsku vhodnou pozici a jeho větší sílu ke všem ostatním. S demokracií je konec, státy jako Francie a ČSR se neudrží s dnešními režimy, ČSR bude ohroženo okolními diktaturami vůbec a je třeba počítat s tím, že bude v těžkostech, v nesnázích, a kdo ví, zdali to nepůjde dále. Polsko se na to musí připravit, nemá příčin ČSR šetřit, a odtud postup Polska i k Francii, i k nám.“
Z těchto Benešových poznámek, které dal dispozici ostatním členům československé vlády, diplomatům a Národnímu shromáždění, jsou patrné obavy z vývoje mezinárodní situace včetně obav z jednání sousedního státu, Polska, se kterým chtělo Československo spolupracovat, který ale měl evidentně úplně jiné priority než Češi a Slováci, i než ona zmíněná demokratická Francie. V interview pro francouzský list L´illustration Beneš mimo jiné říká: „La Pologne estime peut-être que l´hitlérisme au pouvoir est sa meilleure garantie puisque l´inquiétude des nations leur enlève l´envie de demander des sacrifices à la Pologne pour donner satisfaction à l´Allemagne.“ (Polsko možná soudí, že hitlerismus u moci je pro něj nejlepší zárukou, protože znepokojení národů je zbavuje pokušení žádat po Polsku oběti, aby se uspokojilo Německo.) A Beneš k tomu dodává, že Československo by mohlo uvažovat stejně.
V červnu téhož roku hovořil Edvard Beneš s rakouským velvyslancem v Praze, Ferdinandem Markem, který ve zprávě pro rakouského spolkového kancléře Engelberta Dollfusse mimo jiné poznamenal: „Dr. Beneš wolle betonen, dass er die Bemühungen der Bundesregierung mir grösster Sympathie vervolge und ihr in ihrem heroischen Kampf gegen den Ansturm der braunen Propaganda den besten Erfolg wünsche.“ (Dr. Beneš si přeje tvrdit, že on sleduje se stále většími sympatiemi úsilí spolkové vlády a přeje jí maximální úspěch v heroickém boji s náporem hnědé propagandy.) Měsíc na to byl rakouský spolkový kancléř, Dollfuss, zavražděn dvěma ranami z revolveru. Do budovy kancléřství vnikla skupina místních, rakouských, nacistů. Těžce zraněného Dollfusse nějací lidé odnesli do jedné z kanceláří kancléřství a položili ho na pohovku, kde jej těžce krvácejícího čtyři hodiny nechali bez pomoci. Dollfuss nebyl demokrat, nastolil v Rakousku také jistou formu diktatury, nicméně stavěl se proti nacismu. V červnu 1934, tedy měsíc před svým zavražděním, zakázal rakouskou odnož německé NSDAP. V Rakousku nacistické hnutí rychle sílilo a Dollfuss se právem obával, že nacisté zvítězí ve volbách. Vzhledem k maličké postavě 151 centimetrů výšky býval Dollfuss v Rakousku posměšně přezdíván „Milimetternich“. Při poválečném hodnocení nacismu se Rakousko těší nezasloužené šetrnosti. Ve skutečnosti v něm byla „hnědá propaganda“ (die braune Propaganda) velmi úspěšná.
Pokračování příště
[1] Ostatně se domnívám, že Kartágo musí být zničeno (z latiny).
[2] Hlavním zdrojem pro tuto kapitolu a přímé citace je souborné vydání dokumentů týkajících se činnosti československého ministra zahraničí a pozdějšího prezidenta republiky, Edvarda Beneše, nazvaný Němci a Německo, konkrétně druhý svazek II. dílu v Edici dokumentů, vydaný Masarykovým ústavem a Archivem Akademie věd v Praze 2016.
[3] Polsko bylo vždy v minulosti nevyzpytatelnou zemí, jak to věděl každý student historie. Bylo v polské povaze vrazit příteli dýku do zad, přičemž Poláci nikdy nepochybovali o tom, že jednají chytře, zatímco jednali neuvěřitelně hloupě. V minulosti sousedé Polska dospívali vcelku k závěru, že to byla svízel. Dějiny by se mohly opakovat a Polsko by si mohlo zasloužit svůj osud.“
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008