Ve druhé části našeho vyprávění zmíníme ještě jiné události, které na evropské půdě předznamenaly vývoj vedoucí k první světové válce. A postupně se ocitneme i na samotných bojištích východní fronty v Rusku.
Takzvaná Brusilovova ofenzíva – útok ruského jazdectva. Foto Wikipedia
Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 1
Druhá série / Část I.: Prolog k „Velké válce“
Mílovými kroky k první světové válce
Tím, že se Vídni podařilo vytvořit na Balkáně stát Albánii, vznikla tak základna pro trvalé ohrožování Srbska. Nepřátelství Vídně a Berlína vůči Srbsku, Srbům a všem státům, které se Srbsku podaří na Balkáně ustavit, je patrně konstantou vztahů Německa a Rakouska vůči Srbsku a Jugoslávii, což se promítlo také v průběhu druhé světové války, během rozbíjení Jugoslávie v devadesátých letech dvacátého století, v agresi NATO proti zbytkové Jugoslávii na sklonku století, a konečně i v nátlaku na Srbsko, jak jej provádí současná Evropská komise pod německým vedením. S průběhem času se sice situace mění, každá věc má svůj vlastní vývoj, nicméně některé mechanismy a s nimi i hlavní zájmy mocností, jež jsou hlavně kořistnické, zůstávají konstantní. Proto se periodicky vracejí krize, jsou vyvolávány spory, hlavně ty zbytečné, objevuje se touha po revizi předchozího nevyhovujícího stavu a vývoje, ztrácí se ochota hledat přijatelná řešení, a naopak roste chuť vzít si vše silou. Tak se otvírá cesta k válce, která nakonec řeší neurózu „elit“ tím, že rozmetá celou šachovnici a vše se může stavět znovu. Na troskách či v lepším případě na zeleném drnu. Takto válkou začnou lidé znovu chápat, co je v životě nejdůležitější, stávají se na čas, na několik desetiletí, znovu soudnými. No a potom se všechno zase opakuje. Země se otáčí dokola kolem své osy a lidstvo kolem své trestuhodné neopatrnosti. A obojí pospolu se řítí Vesmírem po oběžné dráze kolem Slunce rychlostí přibližně 107 000 kilometrů za hodinu. Této kosmické rychlosti, stejně jako periodicky se opakujících chyb, si lidé nebývají vědomi.
Kroky, které vedly bezprostředně k zákopům první světové války, zde zmíníme jen telegraficky. Následně se zaměříme konkrétně na východní frontu, kde se po počátečních neúspěších podařilo ruské armádě významně ulehčit západním spojencům v jejich válce proti Ústředním (centrálním) mocnostem, Německu a Rakousku. Rusové v průběhu takzvané Brusilovovy ofenzívy, která byla největší vojenskou operací první světové války, zasadili Rakušanům a Němcům – za cenu obrovských ztrát – drtivé údery. Současná ruská historiografie (ta, která nevzniká na západních univerzitách, ani není jinak poplatná západním sponzorům) zastává názor, že následná bolševická revoluce, která přivedla Rusko k vystoupení z války, způsobila Rusku celou sérii obrovských škod. Především Rusové nepokračovali ve vítězném postupu, jaký by pro impérium nabídnul cenné územní a strategické zisky, především v takzvaných úžinách. Ale i ovládnutí samotného Istanbulu, tedy plnou kontrolu obou břehů Černého moře s bezpečným východem do Středozemního moře. Takto splnění dlouhodobého prioritního cíle ruské politiky v této oblasti.
Dále podpisem Brestlitevského míru v předjaří 1918 (krátce před koncem války) ztratilo Rusko obrovská území, a to území hustě zalidněná a s průmyslovou i zemědělskou základnou. Navíc Lenin poskytl „svobodu národům“, tedy nebránil vyhlášení nezávislosti Polska, Finska a Pobaltí. A konečně, Rusko, jehož armády vybojovaly četná vítězství nad Němci i Rakušany (a Uhry), a takto do značné míry přispěly k porážce středových mocností, nebylo po válce připuštěno k pařížským jednáním o poválečném uspořádání světa, takzvané Pařížské mírové konferenci, která byla zahájena 18. ledna 1919, a na ní bylo jednáno nejenom s Německem a Rakouskem, ale také s Maďarskem, Bulharskem a Tureckem, respektive Osmanskou říší. Všechny tyto státy tvořily takzvané Centrální mocnosti, které byly Dohodovými státy poraženy. Rusko se nemohlo podílet na dělení kořisti. Ostatně tato mírová jednání probíhala paralelně s občanskou válkou v Rusku (1917 – 1922), kde na straně bělogvardějské opozice (Bílá armáda) proti Rudé armádě stáli už bývalí spojenci Ruska. Churchillův plán na okamžitý útok proti SSSR, ihned po německé bezpodmínečné kapitulaci v květnu 1945, byl v podstatě jen jakýmsi zopakováním situace po ruském opuštění válečné fronty, a tedy i Dohodové koalice. Jen s tím rozdílem, že v květnu 1945 Sověti dotáhli vítězství nad Hitlerem a jeho širokou evropskou koalicí až do úplného vítězného konce.
Je nesporně pravdou, že bolševické Rusko podpisem Brestlitevského míru své spojence ve válce proti Centrálním mocnostem de facto zradilo. Nepřátelství, které tito dřívější spojenci vůči Rusku ale zaujali, mělo ve skutečnosti jiné důvody než ono ruské opuštění fronty. Na něm Francie, Anglie nebo Spojené státy ve skutečnosti velice vydělaly. Ruská armáda velký díl války proti středovým mocnostem vykonala, ztráty na životech měla veliké; frontu opouštěla sice postupně už před podpisem onoho pro Rusko ostudného „míru“, ale právně vzato se tak stalo cca půl roku před koncem války, na jejímž výsledku mělo Rusko samozřejmě svůj nepopiratelný díl. Opuštěním fronty se Rusko (nechtě) vzdalo podílu na válečné kořisti a nadto ještě zaplatilo ze svého mimořádně vysokou cenu. Ztrátu území i s průmyslem, zemědělskou půdou a obyvatelstvem. Bylo takto potrestáno hned dvakrát. A potřetí, když se bývalí spojenci rozhodli na nový ruský režim (přesněji řečeno na Rusko jako takové) zaútočit. Ono nepřátelství bývalých spojenců se zakládalo na zklamání z „úspěchu“ revoluce, od níž se čekal rozpad Ruského impéria, ne zrod nebezpečné alternativy. A tato alternativa se skutečně začala z Ruska směrem na Západ šířit. Po celé Evropě i za Oceánem budila sympatie nejenom u nemajetných vrstev, ale i u části inteligence a v uměleckých kruzích. Seznam evropských i amerických básníků, spisovatelů nebo malířů, kteří viděli ve vývoji v Rusku opravdovou alternativu vůči kapitalismu, který přece nesl velký díl viny na první světové válce, by byl docela dlouhý.
K tomuto výše zmíněnému negativnímu pohledu významné části současných ruských historiků, politologů a publicistů (i některých politiků) na nedovedení války do konce patří také zmínky o západní podpoře ruských revolucionářů, od kterých se očekávalo, že provedením revoluce Rusko jako impérium zanikne a stane se kořistí západního kolonialismu. Toto se sice nestalo, ale v prvních letech po bolševické revoluci Rusko na vystoupení z válečné fronty a na iluzi o tom, že se evropské dělnictvo nechá inspirovat ruským příkladem a také přestane bojovat na frontách imperialistické války, následovala výše zmíněná série velkých problémů, které nakonec vyústily v trvalé nepřátelství evropského Západu proti Rusku (SSSR), které nebylo přerušeno ani na jediný den, ani na hodinu, a trvá do současnosti, přičemž nyní znovu akceleruje směrem k dalšímu pokusu o přímé zničení Ruska.
Nepřátelství se v některých letech dokázalo ukrýt pod povrch, někdy se dokonce ze strany i některých významných osobností evropské nebo americké politiky objevily tendence ukončit spory a zahájit novou éru kooperace. Viz například Charles de Gaulle a jeho cesta do ruského Novosibirsku v červnu 1966, kde francouzský prezident při návštěvě místního rychle se rozvíjejícího akademického centra viděl velké možnosti při sbližování francouzské a sovětské vědy. Podobně došlo také ke spolupráci v kosmickém výzkumu mezi SSSR a Spojenými státy, přičemž sovětský kosmický výzkum měl před americkým zřetelný náskok. Jenomže nejzákladnějším fundamentem Západu je neukojitelný hlad po kořisti, který se neobejde bez možnosti diktovat světu. A ta zase potřebuje užívat síly a donucovacích prostředků. Potřebuje vyvolávat spory, konflikty a války. A proto tato fundamentální vlastnost koloniálního Západu vždy pohltila jakékoliv romantické sny o dobrých vztazích s Ruskem, jaké chovala spousta západních intelektuálů, umělců, ale i docela obyčejných lidí. Rusko v očích západních „elit“ představovalo vždy kořist, která unikala uchvácení tím, že byla velká, surovinově a zdroji zcela a hospodářsky do značné míry soběstačná, nadto vojensky silná a odhodlaná ubránit si nezávislost a své vlastnictví. Pokud Rusko nebylo v některém okamžiku svých dějin vnitřně stabilní (to se stalo několikrát), pak se dokázalo poměrně rychle zase stabilizovat. Proto západní „elity“ vždy čekaly a nyní čekají znovu na příležitost k rozvrácení této vnitřní stability Ruska.
K nepřátelství evropského Západu vůči Rusku se po skončení druhé světové války připojily i Spojené státy, kterým se podařilo plně ovládnout evropský Západ. Britové jim v podstatě předali svoje impérium. Spojenci proti Hitlerovi (Západ a SSSR) se ihned po válce rozdělili, zavládla mezi nimi hluboká nedůvěra a západní částí Evropy se šířil strach ze sovětského vlivu. Spojené státy poskytly západní Evropě materiální pomoc (Marshallův plán) a vojensky se usadily na dvou třetinách německého území. Čtyři roky po válce založily NATO, na což reagoval Sovětský svaz se zpožděním šesti let založením Varšavské smlouvy (14. května 1955). Poválečná situace, rozdělení do dvou navzájem nikoliv přátelských bloků se stalo rychle základem čtyř desetiletí existence evropského kontinentu. V tom období se ale na půdě Evropy nerozhořel žádný válečný konflikt. USA i Sovětský svaz se dobře hlídaly navzájem, ale střežily si také své zóny vlivu.
V sovětské zóně se to promítlo při takzvaných „Maďarských událostech“ v roce 1956, dále v „Berlínské krizi“ 1961 a poté v potlačení Pražského jara v srpnu 1968. Spojené státy se mocensky „realizovaly“ hlavně v Latinské Americe (Guatemala, 1954; Kuba 1961 – pokus o svržení Castrova režimu; americká podpora diktatur v Chile, Argentině, Brazílii v 70. letech 20. století; Chile, rok 1973 / Pinochet; Nicaragua – americká podpora Contras v 80. letech 20. století; Salvador 70. a 80. léta; Grenada 1983, Panama 1989) a v Indočíně (Korea – 1950 – 1953; Vietnam – 1955 – 1975; Kambodža a Laos 60. a 70 léta 20. století). Všude, kde se Spojené státy a jejich CIA angažovaly – a bylo těch jejich angažmá násobně více, než zde uvádíme, tekly potoky krve. To pochopitelně neomlouvá sovětské nebo čínské (Tibet) násilné akce ve svých zónách vlivu, ale současná západní tendence, která zdůrazňuje pouze ruská negativa (hodně často jen reagující na nepřátelské akce západních „elit“), zatímco americká či obecně západní a izraelská přikrývá mlčením, nebo je dokonce odívá sametem našeho nepochopitelného „pochopení“, je zcela nepřijatelná. Neboť, co Západ činí, dobře činí? A Východ by pro jistotu neměl činit nic, než poslouchat a sledovat s porozuměním, jak se Západ (přesněji západní „elity“) živí jeho tělem a krví?
Je idea slovanské vzájemnosti definitivně mrtvá?
Integrální součástí války Západu proti Rusku je stará válka Germánů proti Slovanům, v níž Rusko pro německé „elity“ představuje největší překážku na cestě k absolutnímu pohlcení slovanského etnika. Stejně tak zůstává součástí války Západu proti Rusku opět stará válka největší námořní velmoci, Velké Británie, proti největší kontinentální (eurasijské) velmoci, Ruskému impériu, Sovětskému svazu a nyní Ruské federaci prezidenta Vladimíra V. Putina.
V nedávném rozhovoru pro jedno české médium, jež nepatří k hlavnímu proudu, historik a slavista, docent Michal Téra, upozornil na potřebu uvědomování si slovanské vzájemnosti i pro naši dobu, neboť díky blízkosti jazykové, kulturní i zvykové slovanských národů vzniká širší kulturní prostor, jaký posiluje národní uvědomění jednotlivých slovanských národů. Vzdání se této vzájemnosti velice oslabuje samotnou vlastní národní identitu. A přesně toto oslabování národních identit Slovanů je tisíciletým cílem především německých „elit“, jejichž rodiny po celá staletí udržují kontinuitu říšského uvažování a směřování k říším, ve kterých dominuje německá politika, německé hospodářství a německá kultura. Docent Téra v rozhovoru připustil, že lidé, kteří se dnes zmiňují o slovanství a nějaké formě slovanské vzájemnosti, působí jako „fosilie“. Tato otázka slovanské vzájemnosti, ať se může zdát jakkoliv anachronická, má smysl stále.
K výše uvedenému můžeme dodat, že okouzlení Západem, jež prochází východními společnostmi po velký kus novodobé historie, vede k pocitu, že Západ je úspěšný, silný a některé západní země, že představují něco většího a významnějšího, než co nabízí trvání na slovanské (české, slovenské, chorvatské, srbské, bulharské, slovinské a podobně) identitě. Někteří lidé se domnívají, že by bylo vlastně lepším řešením přijmout cizí identitu a odložit identitu vlastní, coby zastaralou, nepotřebnou veteš. Vždyť o co vlastně jde? Za vlastenectví si člověk nic nekoupí, že? Vlastenectví mu dveře k západem slíbené či nabízené kariéře spíše zavře, než by mu je otvíralo. Některým Čechům se zdá, že splynutím s Němci, nebo dokonce s Američany, se stanou jaksi většími, úspěšnějšími, silnějšími, bohatšími a více zabezpečenými. Na individuální rovině to možné jistě je. Jedinec se možná takto zdánlivě pozvedne, ale národ se přimknutím k cizímu národu rychle vytratí z dějin i z mapy.
Když NATO v roce 1999 zahájilo svoji agresi proti zbytkové Jugoslávii, absolutní většina médií v zemích NATO/EU zaujala ostře protisrbský kurz. Jen velmi málo publicistů se vyjadřovalo proti agresi. A tehdy se objevila v médiích kritika tohoto menšinového postoje, kterou její nositelé označili pohrdavě za „zbytky slavjanofilství“. Jen na této drobnosti lze vypozorovat, že slovanská vzájemnost stále překáží, i když je ve slovanských zemích (asi s výjimkou Ruska a Srbska, kde se jistě opírá o společné pravoslaví) skutečně jen minoritní. Vadí a překáží a je smutné, že se proti ní staví i samotní příslušníci malých slovanských národů. Zřejmě, jak se opět ve zmíněném rozhovoru zmínil Michal Téra, jsou to lidé, kteří se chtějí stát součástí většího politického, jazykového a hospodářského prostoru a věří, že budou do něj přijati v rovnoprávné pozici. Nebudou. Západ národy Střední a Jihovýchodní Evropy nikdy nepřijme za rovnocenné. Nejsou ani součástí jeho historie. Jejich kultura včetně osobností té kultury je pro Západ cizí, téměř exotická. Je nejenom marné, ale hlavně velice nemoudré snažit se stát se součástí Západu. Střední, Jihovýchodní a Východní Evropa je součástí evropské civilizace, neboť stojí mimo jiné na základech křesťanství, ale není Západem. Je to soubor několika vlastních specifických kultur. S tímto pohledem se autor tohoto eseje plně ztotožňuje a v tomto smyslu se v minulosti několikrát vyjádřil i ve svých článcích.
A propos, slovanský prostor ve skutečnosti není vůbec malý a těsný. I když je Ruská federace mnohonárodním státem, jeho ruská vrstva zůstává jednotící složkou a tmelem a východoslovanská ruština je úředním jazykem na celém území federace. Místní národní jazyky Moskva nijak nevylučuje, spíše naopak je podporuje. Například Ukrajincům žijícím na ruském území nikdo nezakazuje mluvit ukrajinsky, pokud chtějí. Takto je prostor slovanské komunikace skutečně rozsáhlý, neboť sahá o česko-německé a polsko-německé hranice na západě Evropy až k Vladivostoku na východě Asie a v severojižním směru je prostor slovanských jazyků, jejichž vzájemná příbuznost stále ještě velmi usnadňuje porozumění, také docela velký. Vede o pobřeží Baltického moře v Polsku až do Severní Makedonie na hranicích s Řeckem nebo do jižního Bulharska k hranicím s Tureckem. Současný polský historik, Kamil Janicki v knize nazvané Cywilizacja Słowian[1] (Civilizace Slovanů) píše, že v samotné Evropě představují Slované nejpočetnější etnikum, tedy celou jednu třetinu evropské populace, což znamená čtvrtinu miliardy. Slovanů je tedy na evropském kontinentu více než obyvatel germánských nebo románských národů. Pochopitelně u každého etnika vždy všech pospolu. Může to působit překvapivě jen pro toho, kdo se domnívá, že pojem Evropy se redukuje pouze na Evropskou unii plus Velkou Británii. Není tomu tak, tato dvě teritoria ve skutečnosti nepředstavují pospolu ani polovinu území Evropy. Například celá EU se vejde na rozlohu cca 4,2 miliónu čtverečních kilometrů, zatímco rozloha Evropy činí 10,5 miliónů čtverečních kilometrů. Redukování Evropy na EU plus Velkou Británii je důsledkem skutečnosti, že Evropskou unii s Evropou zaměňují sami politici a úředníci této menší části kontinentu. A podobně jsou co do obzoru zúžena také západní média hlavního proudu.
Slovanství tedy nebylo a není ničím zanedbatelným. Ani kvalitativně, ani kvantitativně. Aby se stalo zanedbatelným, si vždy přály germánské elity a přinejmenším směrem k Rusku (ale i vůči Ukrajině a Bělorusku) také Anglosasové. Velikost a početnost Slovanů byla vždy trnem v oku především germánských kmenů. Anglosasům ovšem překážela neméně. Mezi obyvateli malých slovanských zemí žije mnoho osob, které by ovšem těmto cizím etnikům rády udělaly radost. Bohužel, někteří z těchto lidí se usadili v docela významných křeslech. A chtěli by v nich ještě zůstat.
Složitá hra zájmů
Tolik širší rámec příběhu. Vraťme se nyní stručně opět k vývoji historických událostí těsně před vypuknutím prvního světového válečného konfliktu[2]. V protisrbské politice Rakousko-Uherska sehrával významnou roli uherský šlechtic, hrabě János Forgách (1870 – 1935). Ten přesvědčil Vídeň, aby vyslala do Bělehradu ultimátum s osmidenní lhůtou, žádající Srbsko, aby vyklidilo Albánii. Srbové se obrátili ke spojencům na Balkáně. Od znepřátelených Bulharů pomoc očekávat nemohli a Rumunsko radilo ultimátum přijmout. Pomoc přišla jen od Čechů a od Slovinců, kteří interpelovali rakouskou vládu ve vídeňském parlamentu. Slovinský poslanec, doktor Krek, prohlásil rezolutně, že Slovinci Rakousku nedodají žádné vojáky proti Srbům. Vědomí slovanské jednoty za oněch časů ještě opravdu fungovalo.
Podpora slovanských poslanců Srbům ve vídeňském parlamentu byla pochopitelně pouze vzpruhou morální, ale nemohla přinést více než varování Vídni a Budapešti, že slovanské národy říše nejsou nakloněny podporovat válku Německa a Habsburků proti Srbsku. V té době poskytlo Turecko Německu vítanou příležitost, jak zhoršit vztahy s Ruskem, když požádalo císaře Viléma, aby vyslal do Cařihradu a k Úžinám generála Limana von Sanderse jako velitele německé vojenské mise. Rusko s podporou Francie ale vyvinulo na Německo tak silný tlak, že Vilém musel von Sanderse odvolat. Vilém II. ale nepřestával tlačit na Vídeň, aby Rakousko-Uhersko ovládlo Balkán, tedy aby s konečnou platností zničilo Srbsko. Následník rakouského trůnu, František Ferdinand d´Este, sám horlivý katolík, necítil žádné sympatie k vládci Bulharska, neboť ten dal křtít své děti podle pravoslavné víry. František Ferdinand si chtěl raději naklonit Rumuny. Těm ale vadila odnárodňovací politika Maďarů. Maďarům nebyl ovšem nakloněn ani následník habsburského trůnu, který začal dokonce hledat cestu ke komunikaci s příslušníky nemaďarských národů. Setkal se například několikrát s předákem slovenské národní politiky, dr. Hodžou, který mu ovšem příliš nedůvěřoval. František Ferdinand d´Este údajně plánoval, že by vyšel vstříc také Čechům, a to formou česko-německého vyrovnání. Mluvil o lhůtě, že tak učiní do 48 hodin po svém nastoupení na trůn. Jak se zdá, není Donald Trump prvním politikem na Západě, který si stanovuje mimořádně krátké lhůty pro splnění úkolů, jaké nemá v úmyslu splnit. Zda to s česko-německým vyrovnáním myslel následník trůnu vážně (sotva), jsme se už nedozvěděli díky sarajevskému atentátu.
Kdyby se Rakušanům podařilo zničit Srbsko, a také ovládnout Soluň, zničilo by to celou po staletí budovanou ruskou koncepci balkánské a turecké politiky. Rakouské plány proti Srbsku, podporované Německem, tvořily součást německého Drang nach Osten směrem k Bagdadu. Německo, které bylo motorem příštího konfliktu, se obávalo hospodářského a vojenského posilování Ruska. V Berlíně se soudilo, že Rusko by se mohlo během několika málo let stát vojensky neporazitelným. Proto – podobně jako je tomu i nyní – se mluvilo stále častěji o preventivní válce, která by Rusko významně poškodila. Stejně jako je tomu nyní, už i tehdy byla do protiruské politiky Německa zapojena média, tehdy jen noviny a časopisy, jiných médií nebylo. Mezi lidmi se cíleně šířila rusofobie, která ale tehdy ještě významněji neoslovovala příslušníky slovanských národů. Vědomí slovanské vzájemnosti dokázalo do značné míry čelit cíleně šířené rusofobii. Příslušníci menších slovanských národů si byli vědomi toho, že slovanství není něco zanedbatelného, co nestojí za podporu.
Bylo v podstatě logické, že podobně jako německý generální štáb uvažovala i ruská generalita. I ta si byla vědoma hrozby, že se Německu a Rakousko-Uhersku podaří vojensky posílit. Dnes také řada ruských analytiků doporučuje preventivní citelný úder proti NATO v době, kdy není NATO na válku proti Rusku ještě připraveno. Tehdy tak jako dnes se trpělivé čekání na výsledky nějakého diplomatického či jen nějakého „speciálního“ vojenského řešení může velmoci nevyplatit. Dilema, zda čekat nebo udeřit, dokud není nepřítel plně připraven, je věčným dilema znepřátelených stran. Jestliže se v našich časech jedna strana konfliktu (Kyjev a EU) dožaduje příměří, nejde o nic jiného než o získání času na vyzbrojení a výcvik pro novou válku. Žádný mír, kdepak! Německé noviny tehdy psaly, že možná už do tří let bude Rusko připraveno zaútočit na Německo. Ano, s taktikou rozsévání strachu mezi obyvatelstvem se pracovalo vždy a všude. Nic nového pod Sluncem.
K praktickým krokům Ruska patřila rovněž snaha získat v případné válce se středovými mocnostmi na svoji stranu Rumunsko. Když následník rumunského trůnu, princ Ferdinand, navštívil Petrohrad, opět se mluvilo o možném sňatku jeho syna s ruskou princeznou Olgou. V Německu císař Vilém II. na jaře 1914 dal příkaz k mobilizaci. V dubnu 1914 se sešel s Františkem Ferdinandem d´Este nedaleko Terstu, v Miramare. Ruský vojenský atašé v Berlíně o tom ihned informoval Petrohrad a ruský generální štáb dal okamžitě příkaz ruským bankám, aby stáhly své pohledávky z Německa a z Rakouska.
Jelikož si následník rakouského trůnu, František Ferdinand d´Este, nevzal za ženu šlechtičnu dostatečně urozenou, ale „jen“ hraběnku Chotkovou, která bývala dříve guvernantkou dětí arcivévodkyně Gisely, neměly děti z tohoto „morganatického“ sňatku nárok na trůn. Německý císař Vilém II. na schůzce v Konopišti byl ochoten Františku Ferdinandovi s touto nepříjemností nějak pomoci. Jak? No německým imperiálním stylem. Plánoval, že z poraženého Ruska vyřízne nějaká území, kterými potomky Františka Ferdinanda nějak podělí. Inu, porcovali medvěda, který ještě vesele pobíhal po ruských březových lesích a mlsal med. Ani toto není nic nového pod Sluncem. Také dnes má Západ už rozebrané ruské území a je velice překvapen, že Moskva má něco proti tomu.
V chorvatském Záhřebu vycházel časopis, který se jmenoval Srbobran. Z něj se členové Mladé Bosny dozvěděli o cestě Františka Ferdinanda d´Este na manévry do Bosny. Srbský vyslanec ve Vídni, Jovan Jovanović soudil, že takzvaná chorvatská Omladina se podobně jako Mladá Bosna dělí na dvě názorová uskupení. Jedno se řídilo Masarykovým programem „legálního zápasu“ a drobné lidové práce, zatímco druhá větev byla radikální, revoluční. Součástí radikálního směru bylo páchání teroristických atentátů. S žádným z nich ale nemělo Srbsko nic společného. Bělehrad si byl velice dobře vědom toho, že jak Vídeň, tak Berlín jen netrpělivě čekají na záminku k rozpoutání války proti němu. Proto, když se v Bělehradě dozvěděli o tom, že se chystá atentát na následníka trůnu, který přijíždí do Sarajeva dokonce provokativně v den srbského národního svátku zvaného Vidovdan (Vítův den) 28. června, uvědomila o tom srbská vláda prostřednictvím svého vyslance ve Vídni, Jovana Jovanoviće, rakouské úřady. Bylo od počátku záhadou, proč Vídeň neupozornila Sarajevo o nutnosti provést bezpečnostní opatření na ochranu arcivévody.
Jisté je, že existuje řada svědectví o tom, že ve Vídni ani v Berlíně smrti Frantiska Ferdinanda d´Este (stal se obětí atentátu i se svojí ženou) příliš netruchlili. Ba spíše naopak. Tak například rakousko-uherský velvyslanec, hrabě Szögyeny, řekl knížeti Büllowu: „Soudím, že odstranění Františka Ferdinanda bylo dílem božské Prozřetelnosti.“[3] Büllow ve svých vlastních vzpomínkách potvrzuje, že „všechny důležité osobnosti, se kterými se kancléř setkal, potvrdily pocit ulehčení po sarajevském atentátu.“[4] Předseda uherské vlády, hrabě István Tisza, se o atentátu vyjádřil předsedovi bosenského sněmu, dr. Dimovićovi, úplně bez skrupulí: „Bůh tomu chtěl, buďme Bohu vděční.“[5] A vedle těchto zmíněných příkladů byla vyslovena celá dlouhá řada dalších cynických vyjádření na adresu atentátu. Bylo nyní třeba pouze obvinit z organizace atentátu Srbsko. Nebylo to zdaleka naposledy, kdy západní země obvinily Srbsko a Srby z něčeho, na čem nenesli vinu, aby mohl být proti Srbsku a Srbům zahájen útok.
Organizaci atentátu na následníka trůnu, arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este, provedl učitel Danilo Iljić za pomoci studenta gymnázia, G. Principa a typografa N. Ćabrinoviće. Princip, kterému bylo v době soudu dvacet let, nebyl ještě podle tehdejších zákonů plnoletý, nemohl být odsouzen k trestu smrti. Odsoudili jej ke dvaceti letům těžkého žaláře. V něm se pokusil o sebevraždu oběšením na ručníku. Částečně ochrnul, byla mu amputována pravá ruka a nakonec zemřel v dubnu 1918 na tuberkulózu v pevnosti Terezín. Je zajímavé, že v rakouském soudním tribunálu byli přítomni také dva Češi a jeden z obhájců obviněného byl také Čech, JUDr. Václav Málek.
Celá Evropa čekala po atentátu na rakouského arcivévodu válku. Ve Francii veřejné mínění sázelo hodně na tamní socialisty. Ale po zavraždění velkého odpůrce válek a nespravedlností, Jeana Jaurèse, ke kterému došlo v Café du Croissant v Paříži 31. července 1914, ztratilo protiválečné francouzské hnutí dech. Sociální demokraté v Německu a v Rakousko-Uhersku se dali strhnout protisrbskou atmosférou. Mezi ruskými revolucionáři byla představa, že dojde k válce proti Rakousku, hodně populární. Od Petrohradu se také nedala očekávat zdrženlivost. Všechny evropské mocnosti měly s těmi druhými spousty problémů a hromady nevyřízených účtů.
V Rusku sice po neúspěchu revoluce z roku 1905 na čas ochladla revoluční atmosféra. Revoluční myšlenku znovu povzbudil až pohřeb spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstoje, který zemřel v listopadu 1910. To byla ale přes veškerý význam velkého spisovatele v tom nelehkém čase jenom drobná revoluční epizoda. Ruští revolucionáři, kteří se přemístili do západní Evropy, vyhlásili malou přestávku, pro kterou existuje ruské slovo „peredyška“. Lenin v té době pobýval v Paříži. Dohodl se se spisovatelem Maximem Gorkým na tom, že budou na ostrově Capri organizovat marxistické kurzy. Revoluce bez vzdělávání revolucionářů, jež předchází vzdělávání širších mas, nemohla mít šanci na úspěch. Nutno říci, že na italském ostrově, na kterém se před dvěma tisíci lety usídlil i životům Římanů nebezpečný římský císař Tiberius (zřídil si zde rezidenci nazvanou Villa Iovis), se kursy marxistické filozofie provozovaly asi docela příjemně. V září 1911 spáchal anarchista Dmitrij Bogrov atentát na premiéra carské vlády, Pjotra Arkadjeviče Stolypina. Atentátník přistoupil k premiérovi v kyjevském divadle během přestávky opery Rimského-Korsakova Pohádka o caru Saltanovi a dvakrát na něj vystřelil. Střele, která zasáhla játra, Stolypin následně v nemocnici podlehl. Atentát na Stolypina znovu probudil ruské revolucionáře. Lenin svolal předáky hnutí do Paříže a na duben 1912 sezval kongres do Prahy. V Praze navázal Lenin kontakty s předákem místní sociální demokracie, senátorem Františkem Modráčkem (1871 – 1960). Modráček ubytoval Lenina a jeho ženu Naděždu Krupskou ve svém bytě v Praze-Vršovicích a byl jim oběma nápomocen při organizování kongresu.
O pražském pobytu Lenina a jeho ženy a o tom, co se všechno událo, píše Naděžda Krupská ve své knize nazvané Vzpomínky na Lenina (vyšla v českém překladu v Praze roku 1964). Krupská konferenci v Praze věnovala několik stran své knihy. Mimo jiné se zmínila o roztržce mezi revolucionáři. Právě na tomto kongresu v Praze se bolševická frakce prohlásila za samostatnou a oddělila se od menševiků, kteří obratem obvinili Lenina ze zrady. V Praze také vzniklo rozhodnutí bolševiků o vydávání nového listu nazvaného Pravda. Naděžda Krupská hodnotí pražskou konferenci slovy: „Pražská konference přinesla přesnou stranickou linii pro práci v Rusku a skutečné řízení praktické práce. V tom byl její ohromný význam. Na konferenci byl zvolen ÚV, jehož členy se stali Lenin, Zinověv, Ordžonikidze, Švarcman, Gološčegin, Spandarjan a Malinovskij. Brzy po konferenci byli do ÚV kooptováni Stalin a Bělostockij. V ÚV byla vytvořena jednota, bez které v těchto těžkých dobách byla práce nemožná. Konference byla nesporně velkým krokem vpřed – skoncovala s rozkladem práce v Rusku. Popichování likvidátorů a Trockého, diplomacie Plechanovova, bundovců aj., i když to všechno vyžadovalo vážný odpor, odhalování, přece jen se váha těchto sporů zmenšila a hlavní pozornost se přenesla na práci v Rusku.“[6]
Seznam pobytů V. I. Lenina před revolucemi roku 1917 v zemích západní Evropy je dlouhý. V Mnichově pobýval v letech 1901 až 1902, odtud na léta 1902 až 1903 putoval do Londýna, poté byl v roce 1903 v Ženevě. Na léta 1905 až 1907 se ocitl ve Finsku. Znovu v Ženevě jej vidíme v roce 1908 a opět následovala Paříž na léta 1909 až 1910 a ještě jednou období 1911 – 1912. V Krakově se setkáváme s Leninem a jeho spolupracovníky v prvním válečném roce 1914. V tom roce se Lenin posunul k ruské hranici do Tater, nedaleko Zakopaného. Drobnější potíže s rakouskou policií mu pomáhali řešit čeští sociální demokraté. Potom druhý a třetí rok války byl pozdější hlavní bolševický vůdce ve švýcarském Bernu a v roce 1916 jej nacházíme v Curychu. O všech těchto cestách, pobytech a činnosti revolucionářů píše Krupská vcelku podrobně ve zmíněné knize vzpomínek.
Faktem však je, že na prahu první světové války stojí Rusko ještě jako veliké carské impérium zahrnující na západě celé území Finska, všechny země Pobaltí, větší díl Polska včetně Varšavy (Slezsko a celé pobřeží Baltu náleží Německu, Halič Rakousko-Uhersku), dále zahrnuje Besarábii (Moldavsko je součástí Rumunska) a samozřejmě všechny ruské země – Malorusko (pozdější Ukrajina), Bělorusko a Rusko (Velkorusko). Na jihu je součástí Ruského impéria celá oblast Kavkazu, kde Rusko sousedí přímo s Persií a s tureckou Otomanskou říší. K ruskému Kavkazu patří i všechny středoasijské republiky, ze kterých se v sovětské éře staly republiky SSSR a které po rozpuštění Sovětského svazu Západ snaživě obrací nepřátelsky proti Rusku.
Vídeň předložila Srbsku takové ultimátum, jaké považovala za nesplnitelné. Bělehrad ultimátum ale přijal. Vídeň ovšem s plněním podmínek, jak také jinak, když chtěla válku, vyslovila nespokojenost a rakouská armáda začala 29. července 1914 bombardovat Bělehrad. Stojí za připomenutí, že v únoru 1999 předložila skupina států NATO podobně nepřijatelné ultimátu zbytkové Jugoslávii (Srbsko a Černá Hora) na zámku v Rambouillet u Paříže. Také toto ultimátum bylo předloženo Bělehradu s jasným cílem zabezpečit jeho nepřijetí, tedy umožnění agrese NATO proti Jugoslávii. Jak si ve Washingtonu přáli, tak se i stalo a Bělehrad ultimátum z Rambouillet odmítl. Západ tak dosáhl svého cíle, možnosti zahájit agresi proti Jugoslávii. K té došlo bez mandátu Rady bezpečnosti OSN, tedy s porušením mezinárodního práva, 24. března 1999. Agresí proti Jugoslávii prozradilo NATO o sobě, že opravdu není obrannou aliancí, ale jen nástrojem prosazování zájmů a potřeb centra západní moci sídlícího v hlubokém státu ve Washingtonu. NATO tak rovněž porušilo článek 1 Washingtonské smlouvy, který členské státy zavazuje řešit spory a konflikty mírovými prostředky. Nikoliv agresemi. V březnu 1999 se rozpadl deklarovaný charakter NATO a aliance ztratila právo být považována za obrannou. Agresí proti Jugoslávii Spojené státy jako majitel NATO roztrhaly na kusy mezinárodní právo. Zmizelo beze stopy. Další vývoj událostí v unipolárním systému americké hegemonie toto všechno mnohonásobně potvrdil.
Ruskému caru, Mikuláši II., který nebyl svým charakterem typem válečníka, se do války příliš nechtělo. Požádal dokonce o radu svého vlivného šarlatána, kněze Rasputina, který se právě léčil na Sibiři po ranách, jež údajně utržil od nějaké venkovanky. Rasputin mu poradil, aby do války nešel. Jenže ruské veřejné mínění a ruská armáda byly jiného mínění, a tak se Mikuláš ocitl pod velkým tlakem. Rusové byli také pobouřeni záhadnou smrtí velvyslance Hartviga, který zemřel při návštěvě rakouského velvyslanectví. Soudilo se, že byl na velvyslanectví otráven. Také ministr zahraničí, Sergej Dmitrijevič Sazonov, byl toho názoru, že Petrohrad nesmí ustupovat Vídni. A tak, když se Petrohrad dozvěděl o německé mobilizaci, bylo o mobilizaci rozhodnuto i v Rusku.
Válka na východní frontě
V našem vyprávění se nemůžeme podrobněji věnovat válce na frontách první světové války, neboť toto téma překračuje náš záměr vykreslit přednostně vztahy Ruska a mocností evropského Západu, a to především v kontextu národů Balkánu. Proto se zaměříme přednostně na boje na východní frontě války. Zprvu se ruským ozbrojeným silám dařilo postupovat na Západ a při přechodu přes Karpaty do Uher se to dařilo poměrně snadno, neboť slovanské národy, jejichž územím Rusové procházeli, odmítaly proti Rusům bojovat. Ruský postup byl možný navzdory skutečnosti, že ruským vojákům často chyběla munice. Vzpomínal na tyto potíže ve svých pamětech nazvaných Vzpomínky na světovou válku[7] jeden z hlavních účastníků bojů na východní frontě první světové války, generál Alexej A. Brusilov.
Brusilov se jako vojenský velitel ruské imperiální armády účastnil postupu na Halič a obsazení Lvova. Líčil ruský postup proti Rakušanům jako překvapivě snadný. Vzhledem k současné situaci na zejména západní Ukrajině je zajímavé Brusilovovo líčení vztahu různých složek obyvatelstva v Haliči k ruské armádě. Takto Brusilov zmiňuje například místního metropolitu, hraběte Šeptyckého, kterého líčí jako velkého nepřítele Rusů. Brusilov jej po vstupu do Lvova potrestal dočasným domácím vězením, ze kterého byl metropolita propuštěn na čestné slovo, že přestane agitovat proti Rusům. „Dal mně ochotně své slovo, ale bohužel hned potom začal opět pobuřovat a pronášet kázání, zjevně nám nepřátelská,“ píše Brusilov. „proto jsem ho vypověděl do Kyjeva do pravomoci vrchního velitele.“ Brusilov zároveň dal v Haliči příkaz k inspekci ve všech věznicích a k propuštění politických vězňů, kteří byli souzeni rakouskými soudy často jen za rusofilství. Nepolitičtí trestanci zůstali ve výkonu trestu.
Náladu místního obyvatelstva líčí Brusilov ve svých Vzpomínkách takto: „Pokud trvala tato třídenní bitva (bitva u Rawy Ruské, v níž byli Rakušané poraženi – poznámka autora), silně se rozčilovali obyvatelé Lvova, zejména Poláci a židé, myšlenkou, v čí ruce se dostanou, to je zda zůstanou pod naší vládou či zda se vrátí Rakušané. Provolání nejvyššího velitele nebylo zde ještě známo a Poláci a ještě více židé, kteří u nás byli utlačováni, kdežto v Rakousku měli všechna občanská práva, očekávali netrpělivě, že budeme poraženi; tím spíše, že rakouské úřady jim oznámily, že se rozhodně v nejbližších dnech vrátí. Rusíni byli ovšem při nás, mimo stranu tzv. mazepinců, kteří proti nám postavili několik legií.“[8] Pod označením Rusíni bylo Brusilovem míněno tamní východoslovanské obyvatelstvo, obecně Malorusové (Ukrajinci), nejenom rusínská minorita žijící převážně v oblasti Podkarpatské Rusi. Mazepinci se vztahovali k odkazu hejtmana Ivana Mazepy (1639 – 1709), kterého pozdější (i současní) ukrajinští nacionalisté považovali a považují za hrdinu usilujícího o osamostatnění území pozdější Ukrajiny. Rusové jej naopak vnímají jako zrádce, který porušil takzvanou Perejaslavskou dohodu s carem Petrem Velikým a přiklonil se na stranu úhlavního nepřátele Ruska, tedy švédského krále Karla XII. Car Petr Veliký vydal příkaz k uvalení církevní klatby nad Mazepou, tzv. „anathéma“. Západoukrajinský nacionalismus[9] s centrem především v Haliči sehrával nemalou roli v občanské válce po uskutečnění říjnové/listopadové revoluce v Rusku, během západních intervencí a v průběhu polsko-ruské války (únor 1919 – březen 1921, polsky označovaná jako wojna polsko-bolszewicka).
Etnickému složení obyvatelstva Haliče se Brusilov věnuje ještě na jednom místě svých Vzpomínek, kde píše: „Abych nezapomněl, musím říci, že nejen ve východní Haliči, kde většinu obyvatelstva tvoří Rusíni, již dávno s námi sympatizující, ale i v západní Haliči, kde obyvatelstvo jest čistě polské, nejen selský lid, ale i katolické duchovenstvo, všichni byli nám velmi nakloněni a často nám pomáhali, čím mohli. To se vysvětlovalo tím, že na můj rozkaz již předtím bylo v obyvatelstvu silně rozšířeno známé provolání velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče k Polákům; Poláci pevně doufali, že pomocí Rusů bude znovu vzkříšeno samostatné Polsko, k němuž bude připojena i západní Halič. Posiloval jsem horlivě tuto naději.“[10]
Této naději pochopitelně část Poláků v Haliči nedůvěřovala, neboť sliby velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče nebyly podpořeny nějakým oficiálním prohlášením samotného cara. Polákům umožnilo vymanit se ze sestavy ruského impéria teprve prohlášení V. I. Lenina a bolševiků o „právu národů na sebeurčení“, které vydali téměř ihned po revoluci, ještě v roce 1917. Na Západě je tento akt ruských bolševiků zpochybňován tvrzením, že se mělo jednat jen o formální osvobození z carského impéria, po kterém mělo následovat opětovné zahrnutí do impéria komunistického. V otázce takzvaného „vývozu revoluce“ nebyli bolševici v Rusku ani zdaleka jednotní. Je zajímavé a asi i paradoxní, že stoupencem exportu revoluce do světa, po jakobínském vzoru z revoluční Francie, byl oblíbenec Západu, Leninův konkurent a Stalinův pozdější otevřený nepřítel, Lev Trockij, zatímco Lenin byl zde zdrženlivý a Stalin příznivcem exportu bolševismu původně nebyl. Skutečnost, že po druhé světové válce se Sovětský svaz obklopil pásmem satelitů jako Saturn pásy měsíců, byla důsledkem vývoje vztahů mezi západními spojenci na straně jedné a Sovětským svazem na straně druhé. Svět měl být rozdělen na nepřátelské aliance. Spojené státy si své impérium vybudovaly okamžitě také. Ostatně, studenou válku druhé straně vyhlásil Churchill, nikoliv Stalin.
Ještě jedna Brusilovova vzpomínka na obyvatelstvo v Haliči stojí za pozornost. Týká se tamní židovské populace: „Židovské obyvatelstvo, velmi početné v obou polovinách Haliče, mělo za Rakušanů velký význam, mnozí statkáři byli židé a rusínské a polské obyvatelstvo je nemohlo ani cítit. Téměř všichni zámožní židé utekli, když jsme nastupovali, zůstala jen chudina. Všeobecně židé sympatizovali více s Rakušany z důvodů velmi pochopitelných. Ale osobně nemohu o nich, za dobu našeho pobytu mezi nimi, říci nic špatného; byli velmi úslužní, plnili všechny naše požadavky a chovali se klidně a tiše. Také jim jsem dovolil, aby se modlili, kolik i jak si přejí, což také u nich vyvolalo nadšení; nepovažoval jsem za nutné mísit se do jakýchkoliv sporů mezi různými národnostmi haličskými a žádal jsem pouze, aby žily klidně a vykonávaly naše rozkazy, nepřekážejíce nám v bojích. Pokud to bylo možné, nedovoloval jsem, aby klidné obyvatelstvo bylo olupováno a aby mu různým způsobem bylo ubližováno a vyžadoval jasem také, aby za vše, co se bralo od obyvatelstva, bylo ihned placeno penězi podle ceníku stanoveného vrchním velitelem.“[11] Snaha vrchního velitele o klid na obsazeném území byla pochopitelná a rozumná, nicméně Brusilov sám přiznává, že k excesům docházelo. Válečného stavu využily různé skupiny obyvatelstva proti sobě, když daly průchod nashromážděné nenávisti. Docházelo tak k vypalování velkostatků. Ale nepořádků, násilností a lupičství se dopouštěly také některé oddíly týlového zabezpečení i jezdectva. Brusilov otevřeně popisuje případy, kdy i důstojníci loupili a odesílali si kořist domů.
Při dalším postupu západním směrem hlouběji do rakousko-uherského prostoru narazili Rusové (konkrétně osmá armáda generála Orlova) na houževnatý odpor Maďarů u Medzilaborců na Slovensku. Během bojů v Haliči a postupu Rusů směrem na Karpaty se ale udály i věci, které Brusilov považoval za, mírně řečeno nevhodné či přímo hloupé. Takto okolí cara Mikuláše II. uspořádalo jeho cestu do Haliče. Něco takového neviděli vojáci rádi. Cesta cara na bojiště a do štábů armád s sebou vždy přinášela organizační potíže a odváděla pozornost jednotek od samotných bojů. Car se podíval také do štábu Brusilovovy armády v Samboru na úpatí Karpat, projel se podél Dněstru. V plánu měl také návštěvu Přemyšlu. Brusilov píše, že nejprve přijel vlak s carovou suitou, po něm následoval vlak s carem. Brusilov mu podal hlášení, ve kterém vyzdvihnul zásluhy celé střelecké divize. Car, jak píše generál, „jako vždy nevěděl, co má dělat“, dokud ho vrchní velitel ruských vojsk, velkokníže Nikolaj Nikolajevič[12], nezachránil radou, aby celou jednotku vyznamenal křížem svatého Jiří. A propos barevná, oranžovo-černá stuha symbolizující tento řád je i dnes symbolem takzvané „speciální vojenské operace“ ruské armády. Řád připomínal už vítězství SSSR ve Velké vlastenecké válce 1941 – 1945.
V létě 1915 provedly ústřední mocnosti velkou ofenzívu. Osmá ruská armáda musela zahájit ústup z Karpat na nové pozice jižně od Přemyšlu. Velké ztráty zaznamenala Třetí ruská armáda. V důsledku toho nařídil generál Brusilov vyklizení úseku města Přemyšlu[13] a ústup za řeku Bug. Zde zůstali Rusové do zimy. Dále pokračovat v ústupu generál odmítl.
Takzvaná Brusilovova ofenzíva, červen až září 1916
Začátkem roku 1916 byl Alexej Alexejevič Brusilov jmenován vrchním velitelem jihozápadní fronty. V květnu téhož roku, zmiňuje se generál Brusilov, obdržel zprávu z generálního štábu, že italská vojska utrpěla na svém úseku fronty porážku a že Italové žádají, aby Rusové zahájili ofenzívu a tím odvedli část nepřátelských sil z italské fronty. Car odeslal dotaz k Brusilovovi, zda je připraven zahájit ofenzívu. Generál odpověděl, že ruská vojska jsou připravena okamžitě zahájit operace.[14] Brusilov si dal ale podmínku, že také západní fronta musí postupovat kupředu a vázat na sebe nepřátelské svazy.
Pro úspěšný postup proti Němcům na východní frontě byla důležitá dobrá organizace jednotlivých ruských armád. A zde si Brusilov stěžuje na některé další velitele, zejména na Everta a Kuropatkina. Přitom z nedostatků neviní nejvyššího velitele, velkoknížete Nikolaje Nikolajeviče, kterého si cení jako vojenského odborníka. Ale neviní ani cara Mikuláše II., to ovšem z důvodů právě opačných. „… v otázkách vojenských je možno pokládat ho za nemluvně.“[15] Pro ilustraci některých organizačních nedostatků, ke kterým u ruských armád docházelo dokonce ještě na prahu největší ofenzívy celé první světové války, kterou byla právě ofenzíva generála Brusilova, můžeme uvést případ, se kterým se setkal Brusilovův podřízený, generál Ragoza. Byl se svými vojáky dokonale připraven k bojům u Molodečna a vše nasvědčovalo tomu, že by jeho vojska dobyla vítězství. Obdržel však příkaz pozice vyklidit. Generál Evert, který byl jeho nejbližším nadřízeným, mu sdělil, že je to příkaz cara. Generál Ragoza se proti takovému rozkazu bránil a žádal možnost podat o situaci písemnou zprávu, takzvaný „pamětní spis“. Evert nejprve slíbil, že spis předá výše, ale potom se přiznal, že rozhodnutí o vyklizení bojiště vydal on sám. Když generál Brusilov celou věc vyšetřoval, zjistilo se, že za rozhodnutím stála obyčejná Evertova žárlivost na vojenské úspěchy generála Ragozy. I takové faktory tehdy, stejně jako dnes ovlivňují situace na bojištích. Zdaleka ne všechno je vysvětlitelné chladným rozborem poměru sil na válečných frontách. Uvádíme tento příklad jen jako zajímavost na okraj vyprávění.
Navzdory všem počátečním organizačním nedostatkům či řevnivosti velitelů, byla takto zahájena největší ofenzíva války nesoucí několikeré označení. Jednak označovaná jako bitva o Halič-Volyň, jinak Brusilovova ofenzíva a takzvaný „červnový postup“, která proběhla od 4. června 1916 do konce září téhož roku. Brusilovův drtivý postup proti armádám Ústředních mocností se odehrál na území Lvovské oblasti a oblasti Volyně. Ve svých pamětech se o ní zmiňuje dokonce i obvykle sebestředný německý velitel, maršál Erich Ludendorff[16].
Ruská ofenzíva, která byla mimochodem velmi krvavá, měla velký vliv na události na ostatních frontách první světové války. Pomohla Francouzům, kteří byli pod německým tlakem u Verdunu a Italům zvládnout lépe tlak armád rakousko-uherských. Úspěch Brusilovovy ofenzívy se zakládal na předchozím důkladném studiu všech bojů, ve kterých doposud dobyli Němci úspěchů. Popsal chyby, ke kterým na ruské straně došlo, načež se do budoucna rozhodl využít délky a šíře ruské fronty, která v obou ukazatelích překračovala parametry fronty západní. Rozdělil frontu na několik úseků a na každém začali vojáci paralelně hloubit zákopy, což mělo dezorientovat nepřítele, který takto nemohl odhadnout místo, odkud přijde útok. Dále generál Brusilov odmítl soustředit dělostřelecké baterie na jedno místo, ale dodával jednotlivé části baterií na úseky fronty v noci. Za cíl prvního úderu vybral generál Brusilov Luck ve Volyni. Jeho armáda měla k dispozici průzkumné letouny, které zjistily, že Rakušané nemají skoro žádné zálohy a Němcům jejich vlaky dopravující na frontu válečný materiál nedodávaly dostatek munice.
Už začátek ruské ofenzívy dne 4. června 1916 v ranních hodinách byl ve znamení velkého úspěchu. Ruské dělostřelectvo zahájilo mohutnou palbu, která na některých místech fronty trvala nepřetržitě skoro dva dny. Rusové znali dokonale terén bojů a tak jejich děla zasahovala spolehlivě cíl. Dělostřelba vyvolala na rakouské a německé straně reakci, se kterou Brusilov počítal. Jeho nepřátelé vyplýtvali příliš mnoho munice, aniž zasahovali cíle. V rakouské armádě nastal zmatek a vojáci císaře Františka Josefa I. se začali vzdávat. Němci se houževnatě bránili, ale také jejich odpor byl zlomen. Brusilov dobyl město Luck a posunul se ještě o více než šedesát kilometrů dále. Mezi Dněstrem a Karpaty byla rozdrcena rakouská armáda, která ztratila více než sto tisíc mužů. Většina z nich skončila v ruském zajetí. Rakouský generál, Franz Conrad von Hötzendorf, který velel rakousko-uherské armádě, byl ruskými úspěchy zdrcen. Nicméně další úder Rakušanům přišel o dva dny později a zasáhl 4. rakouskou armádu, kterou ponechal svému osudu arcivévoda Josef Ferdinand, když jejímu veliteli, generálu Martinymu, zakázal ustoupit. O den později, 7. června, ruský generál Kaledin, který podléhal velení generála Brusilova, způsobil mezi Rakušany a Maďary paniku. Rusové rozmístili všechny čtyři své sbory podél řeky Styr. Takto pokračovala ofenzíva generála Brusilova až do září 1916. Bohužel pro budoucí osudy Ruska byla tato velká ruská ofenzíva posledním významnějším vystoupením ruských armád na východní frontě. Současná ruská historiografie se staví kriticky k řadě okolností, které vyplynuly z tehdy se už rychle blížícímu vystoupení ruských revolucionářů. Carský režim byl na přelomu let 1916 až 1917 už ve značně ochablém stavu. Brusilov píše, že na konci roku 1916, když se sešla válečná rada, aby probrala plány na rok 1917, car ani nečekal na ukončení jednání válečné rady a odejel do Carského Sela „a bylo zřejmé, že nemá nálady pro nás a pro naše debaty. V době zasedání došla totiž zpráva o zavraždění Rasputinově, a proto byl odjezd carův uspíšen a on odejel zvláštním vlakem, rychle se s námi rozloučiv.“[17] Ano, pozice této osoby, mnicha Grigorije Jefimoviče Rasputina (1869 – 1916)[18], mystika, léčitele, jistě poněkud manipulátora a šarlatána, hrála na carském dvoře velmi významnou úlohu. Byla to ostatně pro patriarchální ruskou rodinu, zvláště na venkově, tradice ctít mystickou osobnost ruského „starce“ (старец), mnicha, léčitele, mudrce. S těmito postavami se setkáváme u Dostojevského, Saltykova-Ščedrina i dalších ruských klasiků. Skutečnost, že Rasputin byl zavražděn den před koncem roku 1916, přiměla tedy cara opustit důležité jednání vojenské rady, jak by na něm nešlo o budoucnost Ruska.
Malé intermezzo o životě a smrti „svatého muže“, Rasputina
Jak bylo již uvedeno v předchozí části našeho vyprávění, měl Grigorij Rasputin velký vliv na celou carskou rodinu, zejména na carevnu Alexandru, ale přímo i carevniným prostřednictvím na samotného cara Mikuláše II.
Car se ve svém deníku z roku 1906 zmiňuje, že v říjnu toho roku, v přítomnosti carevny, udělil audienci jakémusi „sibiřskému venkovanovi“. Ve skutečnosti carovi Rasputina představila už o rok dříve jeho velká obdivovatelka, velkokněžna Milica, která byla černohorského původu. Sama se o setkání s Rasputinem vyjádřila slovy: „Setkala jsem se s člověkem božím jménem Grigorij. Rasputin byl bezesporu charismatický člověk. Měl přesně to, čeho se absolutně nedostává současným lídrům na současném Západě. Jeho obdivovatelé, ale i protivníci a nepřátelé, zmiňují osobní kouzlo, zejména oči, které dokázaly hledět někdy laskavě, jindy odhodlaně a jindy i démonicky či uhrančivě.
Grigorij Jefimovič Rasputin se narodil v roce 1863 nebo o rok později v Tobolské gubernii na Sibiři. Jeho otec byl dobře situovaný sedlák, možná i kulak podle pozdější optiky bolševiků. Grigorijovo příjmení Rasputin se odvozuje dost možná od dvou ruských slov, rasputstvo coby zhýralost, nebo raspuťje nebo-li rozcestí. Kdo si Rasputina oblíbil, dal přednost druhému výkladu. Kdo naopak si jej neoblíbil, ten soudil, že už v samotném jménu byla obsažena Rasputinova povaha. Nomen omen…
Rasputin žil nejprve jako jeho otec, jako rolník a sedlák, ale později si zvolil duchovní cestu a vydal se na několik poutí na svatá místa. Odešle dokonce i do Řecka na horu Athos. Jeho cesty jej nepochybně obohatily duchovně a rozšířily mu obzor. Někdy v roce 1905 se Rasputin objevil v Petrohradu (nebylo to ale poprvé), a tehdy, v hlavním městě carského impéria, začala jeho pověst zázračného člověka, božího člověka, když zázračně vyléčil příslušnici bohatých měšťanských kruhů Petrohradu, Olgu Lochtinovou. Ta se od okamžiku svého zázračného uzdravení stala Rasputinovou obdivovatelkou.
Cesta člověka z lidu do vysokých kruhů hlavního města vede nejrychleji právě tím, když na sebe tento člověk upoutá pozornost něčím výjimečným, talentem nebo zázrakem. Nejlépe obojím. To se Rasputinovi podařilo. Jeho pověst pronikla do petrohradských salónů a zaujala i carevnu. Ta si o něm nechala nejprve zjistit, co mohla, přičemž vše, co se dozvěděla, mluvilo pro Rasputina. „Svatý muž“ vydal úzkou knížku pod názvem Mé myšlenky a úvahy. Její četbou zjistíme, že skutečně měl v duši něco romantického, když popsal plavbu po Černém moři slovy: „Vypluli jsme z Oděsy a plavili se po Černém moři, má duše se radostně spojila s mořskými vodami a tiše odpočívala. Viděl jsem vlnky zářit jako zlaté šupiny a nic víc jsem si nepřál…“
Nás ale Rasputin zajímá nejvíce v souvislosti s podezřeními, která se šířila Petrohradem už za jeho života a nejvíce v čase války. Byl podezírán z nepřiměřeného vlivu na carevnu a na cara, což bylo zřejmě prokázáno. A zároveň byl podezírán z vlastizrádného jednání, které s ním údajně sdílela i carevna Alexandra Fjodorovna (původním jménem Alix Hesenská). Tato obvinění se ale prokazují hůře. V zásadě se ve vztahu k carevně a k Rasputinovi rozcházejí mínění ruské a západní. Ruské se většinou drží verze o podpoře německých zájmů ze strany jak Rasputina, tak i carevny, neboť tím se může ospravedlnit nenávist, kterou lid k carevně Alexandře a k Rasputinovi cítil během obou revolucí roku 1917. Alexandra Fjodorovna se v revolučním Petrohradu mohla cítit jako Marie Antoinetta v revoluční Paříži.
Obvinění ze zrádného chování Rasputina se zakládá v podstatě na tvrzení pozdějšího Rasputinova vraha, knížete Felixe Jusupova, který tvrdil, že byl osobně účasten Rasputinovy schůzky s velice divnými lidmi. Jusupov je sice s Rasputinem viděl, ale neslyšel, co si říkali. Pokud se jedná o vliv obou, carevny i Rasputina, na cara s ohledem na vedení války, pak je prokazatelné, že carevna naléhala na cara, aby válku ukončil. Vadilo jí pokračování v zabíjení. Uposlechnout carevnu mohlo ale vést k uzavření separátního míru mezi Ruskem na jedné straně a Německem a Rakousko-Uherskem na straně druhé, což v čase, kdy vrcholila Brusilovova ofenzíva, nemohlo znamenat nic jiného než skutečnou velkou pomoc Centrálním mocnostem, jaká mohla předznamenat jejich vítězství ve válce. Bolševické Rusko válečnou frontu sice opustilo, ale učinilo tak o rok a půl později. Situace na válečném poli byla už jiná.
Západní historiografie, která bolševikům nepřeje žádné polehčující okolnosti, naopak obvinění z nějaké podpory německých zájmů ve válce ze strany carevny a Rasputina popírá nebo alespoň zpochybňuje. Michel de Enden z jehož práce o Rasputinovi čerpáme (podobně jako ze vzpomínkové knihy Rasputinovy dcery, Matreny Rasputina), ale připisuje obvinění Rasputina ze strany knížete Felixe Jusupova osobním motivům. Údajně se totiž stalo, že Jusupovova matka, kněžna Zinajda, požádala carevnu o audienci, při níž ji v létě 1916 před Rasputinem varovala. Carevna kněžnu neochotně vyslechla, a když varování před Rasputinem doznělo, vyprovodila ji se slovy: „Doufám, že se s vámi už nikdy nesetkám.“
Rasputinům život skončil rukou knížete Jusupova, a stalo se tak jako v nějakém hororovém filmu. Kníže Jusupov, který byl vůdčí osobností kroužku spiklenců, pozval „svatého muže“ k sobě do paláce. Učinil tak pod záminkou, že by se u něj mohl setkat se ženou knížete Jusupova, Irinou. Grigorij si to setkání údajně přál natolik, že knížeti sám telefonoval, kdy jej hodlá pozvat. Jusupov pro Rasputina poslal údajně vojenské auto s doprovodem dvou civilistů přímo k jeho bydlišti. To se stalo před půlnocí 30. prosince 1916, kdy jej vůz dopravil k němu do paláce. Rasputin se na tu příležitost údajně hezky oblékl. Měl na sobě hedvábnou vyšívanou blůzu. Vlasy učesané a vous přistřižený. Ne vždy vyhlížel Rasputin tak upraveně. Upraveného a důstojného jej vidíme na fotografii, kde sedí na židli, zatímco za ním stojí poněkud familiérně o opěradlo Rasputinova křeslo opřený generál-major, kníže Puťjatin a vedle generála dokonale vojensky vyšponovaný, maličko dopředu nakloněný plukovník Loman, se šavlí po boku.
Jusupov ve svých vzpomínkách píše, že když k němu Rasputin přistoupil, ucítil vůni laciného mýdla. Ještě nikdy prý neviděl „svatého muže“ tak pečlivě vykoupaného a s uhlazeným účesem. Rasputin měl prý dobrou náladu, cítil se uvolněně. Doktor Lazovert, který patřil ke spiklencům, přimíchal Rasputinovi do zákusků a do vína jed. Zatímco Rasputin seděl v salónu, odešel Jusupov do suterénu paláce, kde měl své pokoje. Další spiklenci byli přítomní. Pouštěli si hlasitě gramofon, což mělo Rasputina přesvědčit o tom, že kněžna Irina Alexandrovna, carova neteř, která byla ve skutečnosti o tom čase na Krymu, má nějakou veselou společnost, kterou ale už co nevidět vyprovodí a přijde za Rasputinem. Rasputin netušil nic zlého, třebaže se mu už předtím dostalo varování, aby si dával na některé vysoce postavené osoby v Petrohradu pozor, neboť jsou to jeho nepřátelé. Už velkokníže Nikolaj Nikolajevič, dříve Rasputinův obdivovatel, jej chtěl nechat oběsit. Těžko říci, proč Rasputin těchto varování nedbal. Byl velmi sebevědomý, respektive přesvědčený o tom, že se mu nemůže nic stát? Každopádně byl osobou velmi záhadnou. Sám holdoval pití, al přemlouval cara, aby omezil obchod s vodkou, který přinášel do carské pokladny ohromné zisky. Měl sklony k podnikání, ale snažil se přesvědčit cara, aby se pomáhalo chudým lidem. Teď čekal v paláci knížete Jusupova na kněžnu, která měla mít hosty v paláci, ale ve skutečnosti byla na Krymu. Jusupov za Rasputinem přišel a strávili spolu dvě hodiny, přičemž kníže Rasputinovi nabídnul otrávené zákusky i otrávené víno. Rasputin pojedl a vypil víno, ale jed na něj nepůsobil. Spiklenci začali ztrácet trpělivost a chtěli se na Rasputina vrhnout a uškrtit ho.
Jusupov údajně Rasputina na chvíli opustil. A když se vrátil k němu, držel za zády revolver. Podle Jusupovova vlastního vyprávění našel Rasputina při vědomí, jen působil unaveně. Prohlížel si nějaký nábytek v místnosti. Kníže k němu přistoupil a ukázal mu vzácný krucifix. Požádal „svatého muže“, aby odříkal modlitbu. V té chvíli na něj vrhl Rasputin vyděšený pohled. Jusupov zahlédl „úplně jiný, neznámý výraz“ „Ten pohled měl v očích cosi vlídného i odevzdaného zároveň. Přistoupil ke mně a zpříma na mne pohlédl. Teď jakoby konečně vyčetl z mých očí to, co vůbec nečekal.“
Rasputin stál před svým vrahem odevzdaně, nebránil se. Jusupov vystřelil z bezprostřední blízkosti na srdce. Údajně se „svatý muž“ s křikem svalil na medvědí kožešinu. Spiklenci, když zaslechli výstřel, tak přiběhli do salónu. Rasputin ležel na zádech a lékař konstatoval smrt, neboť kulka proletěla srdcem. Jeden ze spiklenců si na sebe oblékl Rasputinův plášť a v převleku vyšel z paláce. Spiklenci nechtěli vzbudit podezření, že se s Rasputinem u Jusupova něco stalo. Také ostatní účastníci atentátu odešli. Jusupov zůstal v paláci, ale odešel s jedním ze spiklenců do jiné místnosti. Potom jej ale přepadla jakási předtucha a vrátil se k mrtvému Rasputinovi. Začal jeho tělem cloumat, když tu si všimnul, že Rasputin otevřel jedno oko. Za okamžik na něj „zavražděný“ hleděl oběma očima a potom prý vyskočil a jako zběsilý se na něj vrhl. Oči mu lezly z důlků a z úst crčela krev. Škrtil Jusupova a potom se hnal ven z místnosti na chodbu. Do salonu vběhl druhý ze spiklenců, Puriškevič, který na Rasputina běžícího přes dvůr čtyřikrát vystřelil. Rasputin sice padl na zem a znovu se zdál být mrtvý, ale spiklenci tomu nevěřili. A tak Rasputinovo mrtvé tělo začali bít obušky. Ale ani to nemělo stačit. Zabalili tělo „svatého muže“ do látky a autem odvezli na okraj Petrohradu k Petrovskému ostrovu. Prorazili díru do ledu zmrzlé Něvy a do té díry Rasputinovo tělo vhodili.
Oba pachatelé se pokusili oklamat vyšetřovací úřady nějakým příběhem, ale nepodařilo se to. Nicméně atmosféra ve městě byla Rasputinovi nakloněna tak málo, že oba pachatelé v podstatě vyvázli bez trestu. Puriškevič, který Rasputina zastřelil na dvoře, a doktor Lazovert, který jej trávil cyankáli, nebyli stíháni vůbec. Kníže Felix Jusupov, který jej postřelil, byl odsouzen k domácímu vězení, pro které mu byly vybrány jeho statky v Kurské gubernii. Nejvýše postavený člen spiklenecké skupiny, velkokníže Dimitrij Pavlovič, musel za trest odejet neprodleně do Persie. Přičemž všechna velkoknížata, co jich v Petrohradu bylo, ihned spěchala do jeho paláce vyjádřit mu sympatie.
Carevna byla pochopitelně zdrcena a žádnému z pachatelů, ani sympatizantů těchto atentátníků nikdy neodpustila. „Nás přítel zmizel,“ napsala v dopise carovi téhož dne, kdy si Jusupov pro Rasputina poslal vojenské auto. To ještě netušila, co se toho dne stane. Car byl vraždou Rasputina pobouřen. „Nikdo nemá právo zabíjet,“ prohlásil. Velice se za to, co se stalo, styděl, protože do spiknutí proti Rasputinovi byli zapojeni i nejvyšší kruhy Ruska. Jusupov byl manžel jeho neteře Iriny Alexandrovny. Cara mrzelo, že si členové jeho rodiny „potřísnili ruce krví toho mužika“. Když se po celé Rusi rozletěla zpráva o smrti Rasputina, u většiny lidí vzbudila radost. Ne však u všech. Dokonce velkokníže Nikolaj Michajlovič, když navštívil palác velkoknížete Dimitrije, který Jusupovovi poskytl ochranu, údajně je oba pozdravil slovy: „Zdravím vás, páni vrazi.“[19] Ale příslušnost k nejvyšším kruhům vrahy ochránila před spravedlností.
Pokračování vzpomínek generála Brusilova
Od krátkého intermezza týkajícího se osobnosti a vraždy frigorie Rasputina, se vraťme zase na chvíli na bojiště první světové války a na události, které s ní souvisejí. Na období krátce před únorovou revolucí roku 1917 vzpomíná generál Brusilov velmi realisticky. „Stálé změny ve vládě, často velmi podivná volba ministrů a jejich premiérů, chaotická vláda nad Ruskem s tak zvanými neodpovědnými osobnostmi v podobě všemocných rádců, nekonečné historky o Rasputinovi, o Stürmerovi, atd., to nás všechny rozčilovalo a lze říct, že mimo vojáckou masu, která většinou byla netečná, důstojnický sbor a všechna inteligence, sloužící v armádě, byli vůči vládě smýšlení velmi nepřátelského. Všude bez ostychu se prohlašovalo, že je nejvyšší čas, aby byl učiněn konec ohavnostem páchaným v Petrohradě a že je naprosto nutné jmenovat odpovědnou vládu. Co se mne týče, chápal jsem dobře, že po prvém jednání revoluce, jež se odehrálo v letech 1905 – 1906, nutně musí přijít jednání druhé, jako nevyhnutelný následek této hrozné a dlouhé války. Já, milující Rusko všemi silami své duše, přál jsem si jen jednoho: umožnit, aby tato válka byla zakončena pro Rusko vítězně a proto bylo naprosto nutné, aby nevyhnutelná revoluce vypukla po skončení války, neboť současně bojovat i dělat revoluci je nemožné.“[20]
Jenže právě toto se stalo. Revolucionáři v Rusku nečekali na konec války, ve které si ruská armáda na východní frontě vedla natolik dobře, že po skončení války mohlo Rusko získat veledůležitý přístup k Bosporu a Dardanelám, takto k Istanbulu (Cařihradu), otevřít si vrata do Středozemního moře, tedy významně oslabit vliv Angličanů v této oblasti. Namísto toho Lenin a další bolševici ve vedení strany vsadili na úplně neznámou a nezajištěnou kartu marxistické solidarity mezinárodního dělnictva a rolnictva, když této třídě nabídli vizi ukončení imperialistické války prostým vystoupením zneužívaného lidu k imperialistickým cílům jejich „elit“ z této války. Rusové z války vystoupili, zaplatili za to ztrátou velkých území, která byla nadto nejlidnatější a nejprůmyslovější, též bohatá na úrodnou půdu a na vodu. A především Rusové zaplatili za předčasnou revoluci tím, že nebyli připuštěni k formování světového pořádku, nové mapy hlavně Evropy, po skončení války. Bojovali, krváceli, spojencům mnohdy velmi pomohli, ale plody vítězství se rovnaly nule. Do cíle ruský voják prostě nedoběhl. Nebylo mu to umožněno. Iluze o tom, že „dělník nemá vlast“ a že může ztratit nanejvýš tak okovy, se ruským revolucionářům v této válce nevyplatila.
Generál Brusilov ve své úvaze o nutnosti počkat s revolucí až po skončení vítězné války pokračuje ještě několika větami. „Bylo mně jasné, že prohrajeme válku, jestliže předčasně začneme revoluci, a že to opět bude mít takové následky, jichž tehdy nebylo lze vypočítat, ale dalo se ovšem snadno předpokládat, že Rusko se rozpadne, což jsem považoval pro nás za nežádoucí a za veliké neštěstí pro národ, který jsem miloval a miluji vší svou duší. Rozhodl jsem se ve svém nitru, že se podrobím vůli lidu, nechť revoluce nabude jakékoliv podoby, ale přál jsem si, aby si Rusko zachovalo svoji moc, a proto bylo třeba vyhrát válku. Z rozmluv s mnohými lidmi, přijíždějícími z různých důvodů na frontu z vnitřních krajů ruských, jsem věděl, že všichni myslící občané bez rozdílu třídní příslušnosti byli strašně pobouřeni proti vládě a že všude bez ostychu volali, že to nemůže déle tak zůstat.[21] Události válečné i revoluční byly ale už dávno v pohybu.
Situace na východní frontě se po úspěchu takzvané Brusilovovy ofenzívy v roce 1916 začala už koncem toho roku zhoršovat především v důsledku zásobovacích potíží. Car Mikuláš II. projevoval čím dál větší apatii včetně nezájmu o vývoj na frontě. Ruská veřejnost vinila, a nejspíš plným právem, z jeho netečnosti carevnu Alexandru, které Rusové neřekli jinak než „Němka“. Alexandra se tak skutečně ocitla v podobné pozici, jakou měla „Rakušanka“ Maria-Antoinetta před jakobínskou revolucí v Paříži. Ostatně, svým způsobem car Mikuláš II. také tak trochu připomínal politicky apatického francouzského krále, Ludvíka XVI., který trávil více času ve své dílně nebo na lovu než při řízení státních záležitostí. Jeho švagr, císař Josef II., mu musel přijet inkognito jen s malým doprovodem z Vídně do Paříže poradit dokonce i v tom, jak se manželsky chovat k Marii-Antoinettě. Početná rodina cara a carevny sice svědčila o tom, že v tomto ohledu bylo u nich doma vše v pořádku. V pořádku ale nebyla proněmecká činnost Němky-carevny, která byla podezřelá (dokonce existovaly i důkazy), že německému císaři, Vilému II., prozrazuje vojenské operace ruského vojenského velení. Náčelník generálního štábu ruské armády, generál Alexějev, se dokonce chystal dát carevnu zatknout a internovat. Neodvážil se toho.
(Pokračovanie)
[1] Kamil Janicki: Cywilizacja Słowian – Prawdziwa historia największego ludu Europy, Wydawnictwo Poznańskie 2023, str. 9
[2] V současné době se několikrát objevila úvaha o tom, zda za onu první „světovou“ válku není možné považovat už válku třicetiletou, která se sice svými bojišti omezila na evropský kontinent, nicméně co do své ničivosti v poměru k počtu obyvatel Evropy a také k rozsahu majetkových škod, byla její ničivost srovnatelná s oběma světovými válkami.
[3] Jovan Jovanović: Boj za národní sjednocení, str. 18. Citováno podle Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 317
[4] Tamtéž, str. 317
[5] Herman Wendel: Boj Jihoslovanů o svobodu a sjednocení, Frankfurt nad Mohanem 1925, str. 645. Citováno podle Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 317
[6] Naděžda K. Krupská: Vzpomínky na Lenina, Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964, str. 169 – 170.
[7]A. A. Brusilov: Vzpomínky na světovou válku a vlastní životopis, nakladatelství Čin a Orbis, Praha 1929
[8] A. A. Brusilov: Vzpomínky na světovou válku a vlastní životopis, nakladatelství Čin a Orbis, Praha 1929, str. 125 – 126
[9] Západoukrajinský nacionalismus má dlouhou historii. Jeho novodobé základy, dá-li se to tak pojmenovat – pocházejí přibližně z poloviny 19. století, kdy v Kyjevě z iniciativy historika Nikolaje Kostomarova vznikl spolek Cyrilometodějského bratrstva. Koncem toho století vytvořil Pantelejmon Kuliš fonetickou abecedu, s jejíž pomocí se měli obyvatelé Ukrajiny vzdálit, či dokonce odpojit od Ruska. Učinit se prostě úplně jiným národem, než jsou Rusové. Vzhledem km tomu, že proces odpojování Ukrajinců od Rusů vyhovoval rakousko-uherským úřadům (a líbil se vždy také Polákům), byl koncem 19. století Vídní podpořen. O zdůraznění údajně zásadních rozdílů mezi Ukrajinci a Rusy se zasloužily mimo jiné knihy historika M. Hruševského.
[10] Tamtéž, str. 149
[11] Tamtéž, str. 150
[12] Velkokníže Nikolaj Nikolajevič Romanov byl bratrancem cara Mikuláše II. a vnukem cara Mikuláše I., také synovcem cara Alexandra II. Nikolaj Nikolajevič býval někdy titulován jako „velký Nikolaj“, protože měřil údajně přes dva metry. Byl úspěšným vrchním velitelem ruských vojsk v první světové válce.
[13] Přemyšl leží v polské části Haliče, asi 12 km od hranic s Ukrajinou. První zmínky o městě pocházejí z Nestorovy ruské kroniky Povest vremennych let. Město získal ruský kníže Vladimír I. Veliký.
[14] Tamtéž, str. 230
[15][15] Tamtéž, str. 236
[16] Erich Ludendorf: Meine Kriegserinnerungen 1914 – 1918, Ernst Siegfried Mittler und Sohn, Verlagsbuchhandlung, Berlin 1919, str. 174 – 175. Na str. 174 je připojena také podrobná mapka Brusilovovy operace.
[17] Tamtéž, str. 258
[18] Zajímavou knihu o Rasputinovi napsala jeho dcera, Matrena Rasputina. Vyšla pod názvem Rasputin – Vospominanija dočeri a vydalo ji nakladatelství Zacharov v Moskvě roku 2001. O posledních dnech života jejího otce píše autorka na stranách 295 až 302.
[19] Podrobně o posledních chvílích Rasputina pojednává rovněž kniha nazvaná Svatý ďábel (Rasputin a ženy), jejímž autorem je René Fülöp-Miller, která vyšla v Praze, v roce 1930 v nakladatelství Josef R. Vilímek, a to konkrétně v kapitole Vrah s kytarou, na stranách 307 – 359.
[20] A. A. Brusilov: Vzpomínky na světovou válku a Vlastní životopis, Čin a Orbis Praha 1929, str. 260 – 261
[21] Tamtéž, str. 261
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008.jpg){kind=link}