Prehliadka amerických intervenčných jednotiek, Vladivostok, august 1918. Foto: Wikipedia
Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 1
Druhá série / Část I.: Prolog k „Velké válce“
Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 2.
Druhá série / Část II.: Na bojištích východní fronty v Rusku
Evropa a Rusko, již trvalé nepřátelství – 3.
Druhá série / Část III.: Vývoj revoluce v Rusku, Brestlitevský mír
V textu čtvrté, poslední části našeho textu se mimo jiných událostí ještě jednou vrátíme k vystoupení „československých“, tedy českých a slovenských vojáků na území již sovětského Ruska. Je to téma velmi složité, dosud plné sporných, spory vyvolávajících či ne zcela objasněných okolností. Tato část se pokusí přinést také některé méně známé informace o plánech států západní Evropy a Spojených států ohledně budoucích osudů Ruska.
Francouzsko-anglická tajná dohoda o rozdělení Ruska na „zóny“ – prosinec 1917
Proveďme nyní malou rekapitulaci toho, co bylo uvedeno v předchozích částech eseje. Jaká byla situace v Rusku bezprostředně po vyhlášení nové, sovětské, vlády? V Donské oblasti na jihozápadě Ruska zorganizoval generál Alexej Kaledin na 200 000 mužů kozácké armády. Tvořila základ a hlavní sílu bělogvardějské armády. Kozáci vyhlásili „nezávislost Donu“ a připravovali se na pochod na Moskvu, kde chtěli svrhnout bolševickou vládu. V Moskvě i v Petrohradu s těmito bělogvardějci spolupracovali bývalí carští důstojníci. Americký ministr zahraničí, Lansing, požadoval ve Washingtonu tajnou půjčku na financování Kaledinovy armády.
Nová bolševická vláda tuto taktiku „bílých“ kozáků a Američanů samozřejmě prohlédla, ale to bylo v dané chvíli asi jediné, co mohla v té věci udělat. Lenin tedy zahájil přípravy na již zmíněná jednání o separátním míru s Německem. Dne 23. prosince 1917 se v Paříži sešli představitelé Francie a Velké Británie, aby v tajnosti uzavřeli dohodu o rozdělení sovětského Ruska. Dohoda se nazývala: „L´Accord Français-Anglais du 23 Décembre 1917, définissant les zones d´action françaises et anglaises“. Tedy „Francouzsko-anglická dohoda z 23. prosince1917 definující zóny francouzského a anglického vlivu“. Britové a Francouzi se tedy nepokrytě těšili na to, že konečně nastane chvíle, kdy bude ruský medvěd rozporcován. Koloniální mocnosti žily z kolonií a kolonií nikdy nebylo dost. Rozlehlé ruské území představovalo celý světadíl, nadto velmi bohatý světadíl.
Apetit západních koloniálních „elit“ na Rusko byl tak ohromný, že se jej nepodařilo vyléčit do dnešních dnů. A patrně zůstane nevyléčen navždy. Proto konflikty mezi západní polovinou Evropy (USA) a Ruskem neskončí nikdy. Kde leží kořist, tam číhá predátor. Ale zpět do historie: „Podle výše zmíněné dohody měla Anglie získat v Rusku přístup ke kavkazské ropě a měla umožnit kontrolu Pobaltí. Zatímco Francie si přála získat přístup k uhlí a železu Doněcké oblasti spolu s právem kontroly Krymu.[1] Tato tajná dohoda mezi Francií a Anglií z konce roku 1917 je velice poučná pro posuzování otázky, zda je oprávněné současné ruské tvrzení o západních snahách získat přímý přístup k ruské zemi, jejím surovinám a zdrojů, jakož k důležitým vodním trasám. Ačkoliv musíme brát v úvahu problémy, které západním spojencům ve válce způsobila snaha bolševiků odejít z války, zůstává ale velice sporné, zda takovéto rozhodnutí, pro západní spojence nepříjemné, dává právo uvažovat o zmocnění se Ruska, o jeho rozdělení na části, které mají být následně kolonizovány a využity cizími státy. Jinými slovy, zda vnitřní rozhodnutí ruského obyvatelstva dosáhnout zásadní změny režimu opravňuje kohokoliv ke kolonizaci a rozparcelování této země. Přáním současného prezidenta Spojených států, po ziscích neukojitelně lačného Donalda Trumpa, by bylo získat právo na všechny zdroje ruského plynu, ropy, vzácných zemin, rud i všeho ostatního, a potom to s patřičnou trumpovskou přirážkou zpětně prodávat Rusům. I jinde po světě.
Můžeme jistě použít argument o tom, že ne celá populace ruského impéria stála na straně bolševické strany mezi revolucionáři. Ale v žádné zemi, ve které kdy proběhla sociální revoluce, nebyl národ jednotně na té či oné straně. Byl vždy rozdělený, zpravidla na většinu, která revoluci podpořila, a na menšinu, která jí vzdorovala. Onou menšinou bývá vždy vrstva, která revoluční změnou přichází o své pozice, zisky a privilegia. Není divu, že se revoluci brání. Jestliže bychom tedy uznali právo Anglie a Francie potrestat Rusko za revoluci jeho rozdělením na „zóny“, pak bychom asi museli podobný výsledek považovat za správný také v případě Francie, na jejímž území v 18. a 19. století proběhly nejméně tři revoluce. Je ale pravdou, že francouzské revoluce skončily „ještě včas“, tedy předtím, než by majetné vrstvy přišly o majetek. To je pro francouzské revoluce 18. a 19. století zřejmě jistou polehčující okolností. No, a Pařížskou komunu si francouzské majetné vrstvy zlikvidovaly dokonce pomocí cizího okupačního vojska, Prusů. Pruský (německý) kancléř, Bismarck, tehdy pomohl předsedovi francouzské vlády, Louisi Adolphu Thiersovi, povoláním velmi plodnému historikovi, Komunu zlikvidovat (více než 7000 mrtvých, z toho 1400 popravených komunardů). Mimo jiné Bismarck propustil francouzské vojáky, které měl v zajetí, čímž francouzské vládě, proti které ještě před chvílí vedl válku, vlastně dodal posily. Jak je vidět, největším nepřítelem nebývá vždy agresor, ale ten, kdo chce bohatým vrstvám sáhnout na majetek. Proto některým lidem vadil ruský bolševismus mnohem více než fašismus nebo nacismus. Když Francouzi a Britové zahajovali nepřátelské akce proti bolševickému Rusku, doufali, že s ním naloží, jako bylo před půl stoletím naloženo s francouzskými komunardy. S posledními revolucionáři by sice nebylo skoncováno na pařížském hřbitově Père Lachaise, ale to by vcelku nehrálo roli.
Pokud jde o ono výše zmíněné anglo-francouzské (i jiné) porcování ruské země, samozřejmě vůbec není tajemstvím, že také současné západní „elity“ mají doma mapy Ruska, na kterých je území Ruské federace úhledně rozděleno do několika docela velkých koloniálních útvarů. Chybí jen „maličkost“: dovést Rusko k vnitřnímu rozkladu, aby zesláblo a ztratilo schopnost uhájit nezávislost i samotnou existenci. Kompradoři samozřejmě vždy a všude přesvědčují národy, že je možné žít a užívat si, i když zahyne národní suverenita. Jistě, kompradoři potom sami hodují na tělech svých vlastních národů.
V případě úvah o rozdělení Ruska na „zóny“ se spíše skutečně odhaluje dlouhodobý hlad koloniálních mocností po ruské půdě, bohatství, surovinách, pracovní síle a podobně. Tuto pařížskou tajnou konferenci z roku 1917 je tedy dobré mít na paměti. Třebaže, znovu opakujeme, rozumíme zklamání i komplikacím, které západním státům způsobila ruská snaha o separátní mír. Bolševici ale jiné řešení po ruce neměli. Země se nacházela ve velmi špatném stavu, armáda byla oslabená, do jisté míry demoralizovaná a špatně vedená. Byla tedy slabá. Nová vláda potřebovala všechny síly pro ustavení nového státu. Západní odpůrci bolševiků a Ruska sice mohli a mohou stále namítnout, že jedno řešení Lenin před sebou měl. A sice vzdát se moci a předat vládu nad zemí do rukou vlády, která bude se západními státy spolupracovat podle západních představ. Tou spoluprací se pochopitelně rozumělo – jak jsme mohli pozorovat na přelomu 20. a 21. století, umožnění přístupu k ruským zdrojům a bohatství západním „elitám“.
Bruce Lockhart navazuje kontakt s Leninem
Bruceho Lockharta[2] vyslal do Petrohradu britský premiér, Lloyd George[3]. Tohoto britského vyslance ovšem zajímala především opozice vůči Leninovi uvnitř bolševické strany. Tu opozici reprezentoval Lev Trockij. Byl to právě Trockij, který vedl v Brestu Litevském jednání o míru s Německem. Údajně se Trockij neřídil Leninovými pokyny, nechtěl uzavřít mír, chtěl jen „nebojovat“ a demobilizovat. A k témuž si přál směřovat i evropský proletariát. Tedy aby svrhnul své vlády a nebojoval. Tohle vyvolalo mezi oběma revolucionáři spory. Údajně během Trockého řeči v Brestu Litevském si německý generál Max Hoffmann položil nohy na stůl a řekl ruským delegátům, aby šli domů.[4]
Jednání o míru bylo přerušeno, Trockij údajně soudil, že ač k dohodě nedošlo, Němci už bojovat nebudou. Po deseti dnech ale Němci podnikli mohutný útok podél celé východní fronty, od Baltu po Černé moře. Němci se ocitli na jihozápadním ruském území, na pozdější Ukrajině, přes Polsko se blížili k Moskvě a na severu padla Narva. Nepřítel se blížil k Petrohradu. Bolševici narychlo zmobilizovali první jednotky Rudé armády a Němce zastavili u Pskova. Bylo zapotřebí obnovit rokování s Němci v Brestu Litevském.
Němci žádali jihozápadní území ruského impéria, tedy pozdější Ukrajinu, dále Finsko, Polsko, Kavkaz a obrovské platby ve zlatě, pšenici, naftě, uhlí a v nerostných surovinách. De facto se tak Německo pokusilo o totéž, čeho si přály dosáhnout vládnoucí kruhy ve Velké Británii a ve Francii oněmi „zónami vlivu“. Lenin si v té chvíli kladl otázku, co učiní spojenci. Zda dovolí Německu, aby si na ruský účet přisvojilo ohromnou kořist, nebo uznají novou sovětskou vládu a Rusku pomohou? Lockhart se celé situaci věnuje ve své knize Britský agent (British Agent). Lockhart vsadil na Trockého. Ve své knize ho popisuje jako „velkého organizátora a s velkými fyzickými schopnostmi“, ale který „není duševně schopen postavit se proti Leninovi“.
Sayers a Kahn ve své knize hodnotí situaci na jaře 1918 následovně: „Počátkem jara 1918 se situace sovětské vlády jevila takto: Německo se chystalo svrhnout sovětskou vládu násilím, pokud Rusové odmítnou ratifikovat Brest-litevský mír. Británie a Francie tajně podporovaly kontrarevoluční síly, které se shromažďovaly v Archangelsku, Murmansku a na Donu, a Japonci se se spojeneckým souhlasem chystali obsadit Vladivostok a proniknout na Sibiř.“[5]
Zavést pořádek do chaosu
Situace v sovětském Rusku krátce po revoluci z října (listopadu) 1917 byla žalostná. Ve městech včetně Petrohradu a Moskvy byl naprostý nedostatek potravin. Chybělo dřevo i uhlí na topení, před obchody na ulicích se tvořily dlouhé fronty hladových lidí čekajících na skromné zásoby chleba. Země byla navíc obklopená nepřáteli, doslova ze všech stran.
Toto nepřátelství se skládalo z několika, dá-li se to tak nazvat, vrstev. Tou první bylo nepřátelství bývalých spojenců ruského samoděržaví ve válce proti Německu a Rakousko-Uhersku, tedy nepřátelství mající konkrétní příčinu a takto i pochopitelné. Další vrstvu nepřátelství tvořily vládnoucí vrstvy Západu obávající se, že se sociální revoluce bude z Ruska šířit směrem k nim. Že se plameny revoluce zažehnout také v jejich zemích, ve kterých rovněž existovalo dlouhodobé pnutí mezi společenskými třídami, což by mohlo vést ke ztrátě jejich moci a kapitálu. No a konečně třetí vrstvou nepřátelství byl starý nevyléčitelný koloniální apetit koloniálních mocností Evropy usilující o zisk kontroly nad ruskými zdroji, surovinami, pracovní silou a vším ostatním. Tedy přesně to, co trvá do dnešních dnů. Na tento kolonialismus v té době začínaly slyšet i Spojené státy, tedy jejich bílá anglosaská vládnoucí vrstva. Tou měrou, jakou se Spojené státy zapojovaly do evropské války, tak se v nich i šířilo staré britské koloniální zanícení, jež aktuálně mířilo na Rusko, o kterém se soudilo, že nemůže revoluci zvládnout.
Všechno toto nepřátelství, okořeněné ještě historickými reminiscencemi v Polsku a Pobaltí, tvořilo jednotnou frontu západního nepřátelství vůči Rusku a Rusům. A tento vzorec vztahů mezi Západem a Rusy zůstane zachován až do současnosti, třebaže v některých obdobích dojde z ryze praktických důvodů k jeho ukrytí pod povrch. Tak se stalo například počátkem 40. let minulého století, kdy byli Britové a Američané nuceni akceptovat spojenectví se Sovětským svazem proti Hitlerovi, třebaže jim nacistické Německo dlouho jako nepřítel nepřipadalo. Je zde samozřejmě řeč výhradně o vládnoucích elitách v těchto zemích, nikoliv o smýšlení obyvatelstva. Hitler ale posléze začal s anexemi v západní Evropě, čímž ve prospěch Německa a v neprospěch Velké Británie a USA narušoval nejenom mapu Evropy, ale celého světa. Rovněž si nedal pozor na ústa, když začal mluvit o zámořských koloniích pro Německo. Tehdy Britové obzvláště zpozorněli, neboť soudili, že vše, co je za mořem, je jejich. Takto si Hitler uzavřel cestu k západním demokraciím, a nakonec je obrátil proti sobě. Kdyby se německý nacismus „spokojil“ jen se zisky ve slovanských zemích na Východě, západní demokracie by nad jeho anexemi zavřely oči, stejně jako to učinili s osudem Československa v Mnichově 1938. Zcela jistě by Londýn, Washington a Paříž (kdyby nebyla napadena Hitlerem) našly způsob, jak si rozdělit kořist s Německem, Itálií a možná i s Japonskem, kde by byla důležitá především dohoda se Spojenými státy o rozdělení vlivu nad Pacifickou oblastí.
Bruce Lockhart v knize Britský agent, zmiňuje působení různých zločineckých band, které loupily a terorizovaly obyvatelstvo ve velkých městech Ruska, od Lvova, Kyjeva, Oděsy, Charkova až po Petrohrad a Moskvu. Některé z těchto band financovaly německé tajné služby. V dějinách jednoduše stále platí, že nic nového pod Sluncem. Stále stejné praktiky, stále stejným způsobem vyvolávaná nenávist mezi národy a státy. Funguje to na Zemi stále dokola.
V počátcích sovětského Ruska se mísily nové pořádky i nepořádky s pořádky a nepořádky carského Ruska. Podle novějších výzkumů sice ekonomika carského Ruska za Mikuláše II. nebyla v tak žalostném stavu, jak tvrdila pozdější komunistická propaganda Sovětského svazu i ta u nás, přesto v zemi převládala nespokojenost průmyslového proletariátu a nemajetných či méně majetných vrstev ruského venkova. Především britský imperiální kolonialismus hledal cesty, jak Rusku pomoci z chaosu do ještě většího chaosu, což mělo mít za výsledek jeho pozdější kolonizaci Anglosasy. V britské tajné službě působil jistý kapitán Sidney Reilly, kterého Lockhart nazval „mužem napoleonovského kalibru“[6]
Sidney Reilly, vlastním jménem Salomon Rosenblum, se narodil v carském Rusku. Dětství strávil v Oděse, která za posledních Romanovců byla třetím největším městem Ruského impéria. Reillyho matka byla ruského původu, otec irský důstojník. Před první světovou válkou Reilly pracoval u ruské námořní firmy. Takovýto či podobný rodokmen, kdy se budoucí nepřátelé Ruska narodili ze smíšených rodin na území některé části Ruska, mají mnohé osoby, které prošly či procházejí dějinami ruského státu. Je tomu velmi podobně i v současné době. Jako současný příklad může sloužit rodokmen generála Syrského, právě Zelenským odvolaného z funkce hlavního velitele ozbrojených sil kyjevského režimu, který se b roce 1965 narodil v Rusku, ve Vladimirské oblasti, studoval na ruské vyšší vojenské škole v Moskvě. Dokonce ještě jako frekventant oné školy pochodoval na Rudém náměstí v Moskvě v řadách sovětské armády, se kterou byl také v Afghánistánu. Syrský má rodinu v Rusku a jednoho ze synů v Austrálii, který veřejně demonstruje nesouhlas s otcem[7].
Ale zpět k Reillymu. Počátkem roku 1918 se Reilly vrátil do Ruska, a to jako velitel operací britské tajné služby. Jeho osobní motivací k této „misi“ byla údajně nenávist k bolševikům. Sám prý napsal: „Němci jsou lidské bytosti. Můžeme si dovolit i to, aby nás porazili. Tady, v Moskvě, však vyrůstá arcinepřítel lidského pokolení. Jestliže se civilizace nepohne a nerozdrtí příšeru, dokud je ještě čas, příšera nakonec rozvrátí civilizaci.“ [8]
Jak máme číst takovéto vyjádření? Jistě, v dobovém kontextu, který mohl rámovat strach západních demokracií před vzestupem revolučního hnutí, tedy bolševismu, a před jeho šířením na Západ. V tomto kontextu je ale nutné připustit, že ruská revoluce byla v té době teprve na počátku všech svých procesů. Ještě nebyl u moci Stalin, ještě neexistovala Čeka (sovětská tajná policie založená v prosinci 1917, jejím prvním šéfem byl Felix Dzerźinskij, původem Polák), ještě neprobíhaly politické procesy. Pro poznání úmyslu Leninova vedení bolševického Ruska jsou mnohem podstatnější jeho vlastní spisy a články, jeho veřejné projevy. V nich se ani zdaleka nerýsuje pozdější stalinistický vývoj Ruska a nejsou zde projevy vyzývající k nepřátelství se světem, se západními demokraciemi. Spíše naopak. Takže dobový kontext v jeho celé šíři neposkytuje dostatečné vysvětlení k Reillyho nenávisti vůči bolševikům. Velice nápadná a vlastně dnes znovu aktuální je formulace o boji „civilizace s „příšerou“, a o nutnosti „příšeru rozdrtit“. Velice to připomíná současný antirusismus, který produkují, podněcují a šíří západní vládnoucí kruhy a jejich nástroje v médiích hlavního proudu, s použitím hesla o boji západní demokracie a západních „hodnot“ s ruskou autokracií a nedostatkem oněch „hodnot“.
Reillyho nenávist připomíná antiruskou nenávist, která živí duše i srdce celé řady zapřisáhlých nepřátel všeho ruského v zemích Západu. Reilly totiž vyzýval Londýn, aby uzavřel mír s Německem a spolu s Německem, aby Britové a další jejich spojenci zaútočili na Rusko. Chtěli bojovat „jen“ s bolševismem? Spokojili by se porážkou bolševiků a návratem carismu v zemi? O tom můžeme velmi úspěšně pochybovat. Jestliže někdy uvažujeme o tom, jakým materiálem jsou asi napájeny hlavy frekventantů různých současných západními oligarchy financovaných „institutů“ vychovávajících kádrové rezervy pro politické strany, poslanecké sněmovny, dokonce pro ministerstva, premiérské úřady či prezidentské stolce, pak Reillyho nenávist ke všemu ruskému může dost dobře procházet celými osnovami těchto zařízení na výrobu ideologické nenávisti.
V Rusku byla v době krátce po revoluci největší opoziční stranou agrárně socialistická strana Borise Savinkova, který byl v Kerenského vládě ministrem války. K Savinkovově lidem patřili i anarchisté a eseři (Strana socialistů-revolucionářů), kteří dříve, už po svém založení v roce 1901 organizovali teroristické útoky proti představitelům carské vlády. Nyní se obrátili proti bolševikům. Údajně je podporovala francouzská tajná služba. Savinkovovi odevzdával peníze osobně do rukou francouzský velvyslanec v Petrohradu, Noulens. Tehdy ještě peníze „neběžely“ virtuálními cestami. Úplatky a různé účelové podpory se odevzdávaly „cash“, hezky z ruky do ruky. Nebo balíčky bankovek nacházel jejich příjemce na toaletě hotelu, pod popelníkem v kavárně nebo si je vyzvedl na lísteček v úschovně zavazadel na některém nádraží. Přes všechna negativa nebyla ale tehdy ještě kultura úplatných osob na tak nízké úrovni, aby si tito lidé za snadno vydělané peníze zřizovali zlaté toalety.
Reilly doporučil také britské tajné službě, aby poskytovala peníze Savinkovově „kontrarevoluci“. Ovšem, ani samotná bolševická strana nebyla jednotná. Vedle Lenina v ní hrál významnou roli již zmíněný Lev Trockij, mimo jiné autor velice poučných třídílných Dějin ruské revoluce 1905 až 1917, které vyšly v českém vydání v roce 1934[9].
Reilly byl důsledný. Ve svých úvahách se nespokojil se svržením sovětské vlády, ale plánoval i personální složení nové vlády, jaká půjde pochopitelně na ruku západním demokraciím. V té vládě měli být jeho přátelé. Alespoň někteří z nich. Nemůžeme si nepřipomenout proslulý telefonát V. Nulandové, ve kterém tato zástupkyně washingtonských vládnoucích kruhů sestavuje novou vládu na Ukrajině, vládu s rodokmenem na krvavém „Euromajdanu“. Reilly tedy navrhuje do vlády „svého velkého přítele a druha Grammatikova“. Dále „svého starého přítele a obchodního partnera Čuberského“ a další. Prostě vláda kamarádů a budoucích spolupracovníků západních demokracií na ruském území. Pro dobro Ruska a jeho obyvatel? Zcela jistě nikoliv.
S podporou a penězi cizích tajných služeb vyrazili Savinkovovi eseři do boje s bolševiky. Dne 21. června 1918 zavraždili teroristé sovětského ministra tisku, Volodarského. Dva týdny na to zavraždili v Moskvě německého velvyslance Mirbacha, což mělo za cíl vyvolat německý útok na Rusko. Toho dne, kdy byl zavražděn německý vyslanec, probíhal v moskevské opeře všeruský sjezd sovětů. Vražda měla být signálem k povstání eserů, které mělo začít právě v moskevské opeře zatýkáním delegátů sjezdu. Budovu opery ale obklíčili vojáci Rudé armády a sovětská vláda eserské akci zabránila.
Ve stejném čase došlo k útoku eserů ve městě Jaroslavli. I tam bylo povstání eserů potlačeno. V srpnu 1918 unikly na veřejnost tajné plány o západní vojenské intervenci proti Rusku. Počátkem měsíce se v Archangelsku vylodily britské vojenské oddíly. Stalo se tak pod záminkou ochrany vojenských zásob, které se neměly dostat do rukou Němců. Za dva dny na to se Britové zmocnili naftových polí v Baku. A opět po několika dnech se Britové a Francouzi vylodili ve Vladivostoku. Přišla jim na pomoc také japonská divize a objevily se i dva americké pluky. Části Sibiře se ocitaly rychle pod dohledem cizích interventů. Na území pozdější Ukrajiny se za německé podpory pustil do boje s bolševickými oddíly generál Krasnov. Tato německá podpora pochopitelně nebyla motivována snahou dát ukrajinskému území autonomii, třebaže si to někteří Ukrajinci mysleli. Rovněž tyto iluze o nezištné zahraniční pomoci se v dějinách opakují s neuvěřitelnou vytrvalostí.
Z různých směrů se nepřátelé nového sovětského Ruska formovali k útoku na Moskvu. Třebaže byli Američané už na Sibiři, nová sovětská vláda se zdráhala vyjádřit nepřátelství vůči USA. Dokonce dala veřejně vyvěsit plakáty se „Čtrnácti Wilsonovými body“. Reilly si za dva milióny rublů koupil služby plukovníka Berzina, kremelského velitele lotyšské stráže, který se předtím ohlásil návštěvou v bytě Lockhartově a nabídl své služby. Reilly toto zhodnotil slovy, že „Lotyši jsou na naší straně“.
Situace se zostřovala. Berzin hrál v Reillyho plánech stále významnější roli. Intervenční síly počítaly s tím, že jen v Moskvě se nachází na 60 tisíc důstojníků, kteří budou ochotní se připojit k povstání proti sovětské moci. Zakrátko na to psaly noviny o pokusu o atentát přímo na Lenina. Lenin řečnil na schůzi dělníků v Michelsově továrně. Když vycházel z budovy ven, vystřelila po něm eserka Faňa (Fanny) Kaplanová. Vystřelila a dvě kulky Lenina zasáhly. Jedna pronikla do plic a druhá jen těsně minula krční tepnu a vyšla ven z těla. Lenin byl těžce zraněný. Intervenční síly, které se bojem proti bolševikům především snažily rozvrátit a kolonizovat ruskou říši, viděli ve smrti tohoto vůdce bolševiků velkou naději na rozpad bolševického systému. Kdyby Lenin zemřel, Rusko by zachvátil chaos a v zemi by se ujaly moci síly, které by intervenční mocnosti plně ovládaly. Takto by se cíl koloniálních mocností naplnil zcela. Jistě by se to neobešlo bez velkého krveprolití, ale když se jedná o peníze a o moc, není žádná cena vysoká. Zvláště, pokud teče cizí krev, pokud se navzájem perou „ti druzí“. Divide et impera! Také toto pravidlo se drží při existenci celé dějiny lidstva.
Vše bylo připraveno k rozvalení bolševické moci, leč dějiny neběží přímočaře. Reilly plánoval, že Savinkov nastolí vojenskou diktaturu. Ale namísto toho se začala voda zavírat nad jeho hlavou. Konspirační schůze na americkém generálním konzulátu v Petrohradu se zúčastnil jistý francouzský novinář jménem René Marchand, který následně vyzradil bolševikům vše podstatné, o čem se tam jednalo. Zrady se Reilly dočkal, jistě zcela nečekaně, dokonce i od „svého“ Berzina, který jej sovětům udal jako britského špióna. Čeka, kterou bolševici zformovali jako tajnou policii, a zároveň trestní oddíl, zatkla dokonce Lockharta. Čeka začala pátrat i po Reillym. Podařilo se jí zatknout několik osob z Reillyho okolí, ale on sám unikal v přestrojení. Měl také k dispozici dva milióny rublů, což byla významná pomoc.
Bitva byla v plném proudu, ale moc nového bolševického systému tahle válka spíše posílila. Nakonec nezbylo britské vládě, než dohodnout výměny významných zajatců. V britských rukou se ocitl například budoucí ministr zahraničí SSSR, Maxim Litvinov, který byl v budoucnu velkým odpůrcem jakýchkoliv dohod s Hitlerem a velice aktivně na půdě Společnosti národů vystoupil proti mnichovské zradě spáchané západními demokraciemi na Československu v roce 1938. Tento ruský hlas proti Mnichovu 1938 byl jediným hlasem, který zazněl na půdě Společnosti národů. Ostatní národy mlčely. Hitler to pochopil tak, že má volné ruce. Rusové na oplátku propustili Lockharta. Reilly se odmítal vydat do rukou těch „rudokožců“[10], jak označil bolševiky.
Nakonec se Reillymu podařilo vrátit se do Londýna. A tam horoval za mír s Německem a válkou proti bolševickému Rusku. Už měl k té válce také osobní důvody. Po systémové nenávisti nastupuje nenávist osobní. To, když se člověku, jenž nenávidí „systémově“, přihodí něco osobně nepříjemného od předmětu jeho původní nenávisti. Podle M. Sayerse a A. E. Kahna údajně jednou v Londýně zvolal: „Mír, mír stůj co stůj – a pak jednotná fronta proti skutečným nepřátelům lidstva.“ Možná měl na mysli „jen“ bolševiky. Ale vzhledem ke staleté britské nenávisti vůči všemu ruskému se tomu „jen“ asi nedá příliš věřit.
Sidney Reilly, tedy vlastně Salomon Rosenblum (někdy se uvádí jeho jméno jako Zigmund Rosenbljum), byl nesporně mimořádně schopný britský agent, který pracoval ještě i pro tajné služby dalších zemí. Zároveň byl také obchodníkem se zbraněmi, takže podpora válek odpovídala jeho osobním zájmům, což plně souhlasí rovněž s politikou současných militaristů na Západě, kteří předstírají zájem o bezpečí Ukrajiny, zatímco je zajímají pouze zisky plynoucí z válek. Nakonec ale Reilly situaci nezvládnul. Nechal se v roce 1925 vlákat Sověty do pasti. Byl při fingované přestřelce na hranicích s Finskem zadržen, vyslýchán a následně, zřejmě ještě téhož roku, i popraven. Více se o Reillym dovídáme z knihy Memoirs of a British Agent, kterou později napsal a vydal právě Robert Bruce Lockhart.
Brutální likvidace členů carské rodiny
Velice temnou stránkou bolševické revoluce byla fyzická likvidace nejenom cara Mikuláše II. a carevny Alexandry, ale i jejich dětí a dalších členů Romanovské dynastie. Tomuto tématu se věnovala a stále věnuje řada historiků i autorů různých literárních žánrů. K seriózním pracím na toto téma patří závěrečná kapitola monografie o carevně Alexandře z pera rakouské rusistky Elisabeth Hereschové…[11]
O osudu carské rodiny se rozhodovalo už v dubnu 1917, tedy ještě v mezidobí mezi takzvanými únorovou a říjnovou revolucemi. Radikálové žádali, aby car s rodinou byli převezeni do Petropavlovské pevnosti. Car si přál odejet na Krym. Ministerstvo zahraničí prozatímní vlády v Petrohradu navazuje kontakt s ministerstvem zahraničí ve Velké Británii. Anglický král, Jiří V., by byl rád ruskému caru poskytl azyl, ale bál se. Mezi oběma ministerstvy se rozvinula docela podivná komunikace, z níž na závěr vyplynulo stanovisko anglického krále, který prostřednictvím svého tajemníka sdělil svému ministru zahraničí Balfourovi následující text odpovědi do Petrohradu: „Musím vás požádat, abyste premiérovi přednesl, že by podle ohlasů z tisku pobyt excara a excarevny v této zemi nepochybně zkompromitoval krále a královnu.“[12] To znamenalo definitivní konec debaty o azylu pro cara a carevnu na Britských ostrovech. Předtím se král Jiří V. pokoušel azyl pro svého bratrance, ruského cara, a jeho rodinu přesměrovat na Švýcarsko, Dánsko nebo i do jiné země. Jednalo se o tom i s Francií.
Není úplně jednoduché určit příčiny králových obav, ale veřejné mínění ani v zemích evropského Západu nebylo po únorové (březnové) revoluci jednoznačně protiruské, a zároveň prozatímní vláda v Petrohradu svým málo radikálním charakterem nevylučovala budoucí vztahy s Ruskem, jaké nemusely být nutně nepřátelské. K bolševické revoluci zbývalo ještě několik měsíců a všechno se mohlo v Rusku vyvíjet různými směry. Anglický král Jiří V. si byl dobře vědom toho, že existence vládnoucího rodu představuje i po svržení panovníka vždy riziko pro novou vládu. Ostatně, byla to samotná Anglie, která popravila svého krále, Karla I., 30. ledna 1649. Francie poslala na popraviště krále Ludvíka XVI. i královnu Marii Antoinettu v jakobínské revoluci roku 1793 (21. ledna a 16. října) a jen o několik let později, 21. března 1804, nechal Napoleon Bonaparte popravit v ústraní na svých statcích žijícího vévodu d´Enghien[13], protože i od něj mohla přijít vlna královské restaurace, jakou si Napoleon pochopitelně nepřál. Tahle vražda vévody d´ Enghien potřísnila ruce francouzského císaře víc než jiné krvavé události. Na anglickém dvoře se nepochybně vědělo, že radikální revolucionáři už tehdy, ještě před bolševickou revolucí, uvažovali o odstranění cara a jeho rodiny.
Kdyby se car a členové jeho rodiny ocitli v cizině, pod ochranou některé země a jejího panovníka, mohlo se kdykoliv hrát jak v mezinárodní politice, tak v samotném Rusku s kartou obnovení monarchie. Významnou roli při rozhodování o osudu členů dynastie hrála všeobecná nenávist většiny ruského obyvatelstva k carovi; a ještě více k carevně. A vůbec k carismu jako systému vlády.
V červenci 1917 dostala carská rodina zbavená trůnu i výsad informaci o tom, že se změní místo jejího pobytu. Bylo jí doporučeno, aby si vzala na cestu teplé oblečení. Takto bylo celkem jasné, že rodina bude přemístěna na východ, do hloubi ruského území, s největší pravděpodobností na Sibiř. Cílem této fáze putování cara a jeho blízkých se skutečně stalo město Tobolsk na Sibiři. Okna vlaku, kterým carská rodina cestovala v podstatě do vyhnanství, byla zabílena, aby obyvatelstvo ve městech a vesnicích podél trati nepoznávalo svého bývalého panovníka a jeho rodinu. I když byl car nemilován a často i nenáviděn, Rusové jej stále vnímali jako panovníka Bohem pomazaného. Svým způsobem nedotknutelného. Proto či také i proto si bolševický režim musel na špinavou práci, fyzickou likvidaci panovnické rodiny, najmout válečné zajatce, nejčastěji Maďary a Rakušany.
Mezi maďarskými zajatci, kteří se nějak podíleli na zabíjení cara a jeho rodiny, měl být – podle některých dokladů – přítomen i Imre Nagy, pozdější vůdce protisovětského povstání v roce 1956 v Maďarsku (o dva roky později byl Nagy popraven). Jeho jméno mezi Maďary, kteří se zúčastnili exekuce cara a jeho rodiny v roce 1918, uvádí na str. 319 i Hereschová. S jistotou lze ale říci, že Imre Nagy jako voják rakousko-uherské armády skutečně padl do ruského zajetí a v inkriminované době se nacházel v Rusku. Víc se ale v souvislosti s popravou carské rodiny asi konstatovat nedá.
Třebaže etničtí Rusové odmítali účast v popravčím komandu, několik rusky znějících jmen se na seznamu pravděpodobných účastníků v popravčí četě vyskytlo. Jejich velitelem byl Jankel Chajmovič Jurovskij, který se narodil v Tomsku z deseti dětí v tamní židovské rodině. Později žil v Německu, potom na tři roky odejel do Spojených států, odkud se v roce 1910 vrátil do Ruska. Vstoupil do armády, bojoval na frontě a později se zúčastnil obou revolucí roku 1917.
Místní obyvatelstvo v Tobolsku brzy zjistilo totožnost rodiny, která tam byla úřady deportována. Budoucnost carské rodiny byla od samého začátku internace nejistá, nicméně car a carevna chovali přece jenom jistou naději, že jejich osudy neskončí tragicky. Tato naděje se snížila na minimum, když bolševici svrhli prozatímní vládu. Když se na jaře 1918 v Tobolsku objevil komisař Jakovlev, který přicestoval z Moskvy, domníval se car, že bolševická vláda bude potřebovat jeho podpis pod Brestlitevský mír. Car měl i na Sibiři po ruce informace o tom, co se dělo v Moskvě a v Petrohradu. I za hranicemi. Tohle ale byla čirá iluze, a to nejenom proto, že byl už nějaký čas zbaven z trůnu a jeho podpis tedy neměl dřívější váhu. Namísto cesty do Moskvy se carská rodina dozvěděla, že bude převezena do Jekatěrinburgu. Záležitosti kolem osudů cara a jeho rodiny se v té době ujme Německo. V květnu 1918, tedy ještě několik měsíců před porážkou Německa ve válce, je v Moskvě zavražděn německý vyslanec a jeho nástupce Helfferich se tak obává o svůj život, že nakonec sám uprchne do Německa. Příslušníci bývalé carské armády plánují osvobození cara a jeho rodiny z vězení v Jekatěrinburku. Pomoc očekávají od Němců. Jeden z carských důstojníků se obrátí na německé vedení nacházející se na Ukrajině, kterou Němci už ovládají a drancují všemi prostředky. Němci k útoku na Jekatěrinburg nabízejí vozy a munici, ale berlínská vláda s výpravou na Sibiř k záchraně cara váhá. Jedním z organizátorů záchranné akce cara je také Rasputinův zeť jménem Solovjov, který se dobře orientuje v poměrech na Sibiři. Vyfasuje peníze na akci, ale s penězi uprchne do Berlína, kde si otevře restauraci.
Carevna čelí osudu důstojně. Dodržuje bohoslužby, věnuje se ručním pracím, dcery pomáhají péct chleba a pomáhají také i s jinými pracemi v kuchyni. Car působí jako obyčejný voják. Je skleslý, zdá se odevzdaný osudu. Možná oba, carevna i car, si ve vzpomínkách připomínají okamžiky slavnostní korunovace, v níž byl majestát cara sice vysoko nadřazen postavení carevny, ale přesto pro oba znamenal nejslavnostnější chvíli jejich životů. Datum korunovace carského páru bylo tehdy stanoveno na 14. května roku 1896, tedy podle našeho kalendáře na 26. den toho měsíce. Mikuláš měl přijmout korunu i titul, který si čtyři století předtím přivezl velkokníže Ivan III. z Byzance, a to i s řeckou princeznou Sofií Paleologovnou. Také si přivezl státní symbol dvouhlavého orla. Tehdy se konala svatba cara Ivana III. se Sofií Paleologovnou Léta Páně 1472. Východořímská říše, Byzanc, padla pod náporem Turků roku 1453, a tak se ruský velkokníže ujal byzantského dědictví a prohlásil Moskvu III. Římem. S tím, že IV. Říma už nebude.
Celý květen 1896 se připravovala Moskva, korunovační město ruských carů, na přijetí nového vládce Veškeré Rusi. Na Mikuláše II. čekala několik kilogramů těžká koruna připomínající biskupskou mitru s mohutným diamantovým křížem a podobně výrazným rubínem uprostřed, pozůstatek to záliby carevny Kateřiny Veliké v luxusu a nádheře. Mikuláš by dal raději přednost jednodušší koruně připomínající koruny západních panovníků. Byl ale přesvědčen, že musí přijmout na hlavu nejenom tíhu veškeré Rusi, ale i tíhu koruny. Novoroční recepcí v Nikolajevském sále Zimního paláce v Petrohradu, který má přes 1100 metrů čtverečních rozlohu, a které se zúčastnilo 3500 hostů, skončil smutek za předchozího cara, Alexandra III. V den korunovace několik měsíců později stojí tedy dlouhé řady vojáků na korunovační trase vedoucí ke Kremlu. Zazní salvy děl, davy lidí, které se ke slavnosti sešly, ztichnou a v té chvíli se rozezní kremelské zvony. A když se ke kremelským zvonům přidá i orchestr ostatních zvonů moskevských chrámů, vydá se na cestu korunovační průvod. A jen co dozní carská hymna, burácí dav slova: „Bože, cara chraň!“
Průvod se zastaví před Uspenským chrámem, kde Mikuláše a Alexandru vítá vysoký klérus. Samotnou ceremonii od časů Petra Velikého neprovádí patriarcha ale metropolité z několika nejvýznamnějších měst Veškeré Rusi, tedy hlavně metropolité z Kyjeva, Petrohradu a Moskvy. Ceremonie začíná zpěvem mohutného sboru. Jen samotný budoucí car, Mikuláš, smí vstoupit do Svaté brány, která odděluje prostor věřících od svatostánku určeného pouze knězi. Budoucí carevně toto dovoleno není. Z rukou jednoho z přítomných metropolitů přijme budoucí car korunu a se slovy: „Toto viditelné znamení je symbolem neviditelné koruny, která je ti propůjčována jakožto hlavě Veškeré Rusi naším Pánem Ježíšem, přeslavným králem, s jeho požehnáním, aby ti byla svěřena suverénní a nejvyšší moc nad tvým národem.“[14]
Takto byli car a carevna pomazáni a tak se měli stát po celý svůj život nedotknutelnými. Stalo se tak podle slavnostního ceremoniálu pocházejícího už z Byzantské říše, obsahujícího všechnu slavnostnost a nádheru pravoslaví. Poddaný cara považoval za nedotknutelnou osobu vládnoucí z boží vůle. V minulosti, ale i později, až do konce carské vlády v Rusku, si poddaní cara uchovávali ke svému samovládci zvláštní familiérní vztah, vztah členů rodiny k otci, báťuškovi, hospodáři. Podobný vztah nejspíš existoval už ve starém Řecku, v takzvané homérské epoše, v níž i králové a princové nebyli než hospodáři obklopení ve svém domě čeledí jako dětmi.
Výsostné postavení cara na Veškeré Rusi jej a jeho rodinu ale nezachránilo. Zatímco car, carevna a jejich děti se upínají k naději, že bolševický režim nezopakuje královraždy z Anglie 17. století a Paříže století osmnáctého, stane se velitelem jejich vězení, takzvaného Ipaťjevova domu v Jekatěrinburgu, již zmíněný Jankel Chajmovič Jurovskij, kterého předcházela velmi neblahá pověst. A skutečně životní podmínky carské rodiny se pod vedením nového věznitele ještě zhoršily. Den provedení krvavého rozsudku se nemilosrdně blížil. Dne 17. července 1918 (podle našeho kalendáře) Jurovskij s provedením rozsudku už spěchal. Podle jeho informací se k Jekatěrinburgu údajně blíží Bílá armáda, dokonce v doprovodu Československých legionářů. Bolševický funkcionář a vůdce RSFSR[15], Jakov Sverdlov, zprávu o popravě cara a jeho rodiny skutečně následně po popravě komentoval slovy, že to bylo rozhodnutí regionálního Sovětu, neboť „Čechoslováci se blížili k městu a Mikuláš se chystal uprchnout“. (Les Tchécoslovaques approchaient de la ville. Nicolas voulait fuir.)[16] občanská válka s účastí a podporou zahraničních interventů sice na ruském území skutečně probíhala, formulace o bezprostředním ohrožení Jekatěrinburgu byla ale v té chvíli více záminka než realita.
Francouzský spisovatel a historik ruského původu, Henri Troyat, píše ve své monografii o vládě cara Mikuláše II., že poprava cara měla nejenom zastrašit a demoralizovat nepřátele doma i za hranicemi Ruska, ale ubezpečit všechny v zemi, že cesta zpět už nebyla možná (retour en arrière n´était possible) a že pro revolucionáře neexistuje jiná alternativa než úplné vítězství nebo úplné zničení (il n´y avait pour nous d´autre alternative que la victoire complète ou la ruine complète). Tady tomu Lenin velmi dobře rozuměl. (Cela, Lénine l´avait très bien compris.)[17] O způsobu provedení exekuce existuje spousta svědectví i dohadů. Údajně najatí popravčí byli během střílení na členy carské rodiny opilí.
Vražda cara a členů jeho rodiny působí v první čtvrtině dvacátého století jako přízrak z hlubin nejtemnějšího středověku. Pokud se ale domníváme, že tento středověký způsob brutálního zabíjení hlav států a jejich rodinných příslušníků před sto lety skončil, pak jsme na velkém omylu. Stalo se to o více než sto let později. Nejvyšší íránský duchovní vůdce, ajatolláh Alí Chámeneí, byl zavražděn 28. února 2026, a to z příkazu předsedy vlády státu Izrael a 47. prezidenta Spojených států amerických. Také během této vraždy íránského duchovního vůdce přišli o život členové jeho rodiny, přinejmenším manželka, syn i vnuk či vnučka, malé dítě. A to se psal rok 2026! Ne rok 41 n. l. kdy po vraždě Caliguli byla pretoriány zavražděna jeho žena Caesonie i jejich dcera. Média na Západě zmínila „smrt několika členů rodiny“ íránského nejvyššího duchovního, podrobnostem jejich zavraždění se pochopitelně absolutně nevěnovala. Nadto ohromným způsobem tato média a s nimi i „umělá (ne)inteligence“ lhala a lžou stále o „nadšené“ reakci obyvatel Iránu na zabití jejich duchovního vůdce. Ve skutečnosti tato vražda íránský lid navzdory dřívějším rozporům sjednotila, s čímž agresor z úplně nepochopitelných důvodů vůbec nepočítal. Díky tomu teď prohrává s Iránem válku. Ale to jen na okraj. Vraždu cara a jeho rodiny nic neomlouvá. Ovšem stejně tak nic neomlouvá vraždu nejvyššího duchovního vůdce a členů jeho rodiny o sto osm let později!
A nyní krátce k českým a slovenským vojákům v Rusku, kteří pod tlakem okolností na ruském území postupně zformovali obdiv vojenských odborníků budící jednotky takzvaných Československých legií…
Československá účast na událostech. Čs. legie na Sibiři
O působení Československých legií v Rusku se příliš nemluvilo a nepsalo ani v době takzvaného socialistického Československa, ale dokonce ani po převedení státu ze sovětského vlivu pod vliv západních korporací, imperialismu Washingtonu a Berlína (Bruselu), což byl proces zahájený koncem 80. let dvacátého století a završený krátce po takzvané „sametové revoluci“ z listopadu 1989. Důvody tohoto malého zájmu mohou být různé. Vyplývají z až příliš složité situace československých vojáků v Rusku, jakou nebylo a stále ještě není možné interpretovat pomocí obvyklých veřejnosti určených zjednodušení.
Československé legie se zformovaly z bývalých vojáků rakousko-uherské armády, kteří ve velkých počtech dezertovali ze svých bojových linií a přebíhali do ruského zajetí. Nebylo to sice tak časté a nebylo to pravidlem, jak se snažila v časech reálného socialismu tvrdit tehdejší propaganda, nicméně přesto se jednalo o početné síly. Dalším zdrojem byli zajatci pocházející z Čech, Moravy a českého Slezska a ze Slovenska.
Když v Rusku padla Kerenského vláda, spojenci žádali, aby se Čechoslováci mohli přesunout do Vladivostoku. Těchto československých vojáků bylo podle železniční tratě mezi Kazaní a Vladivostokem rozptýleno na 50 tisíc. Spojenci si přáli získat tyto síly do svých služeb. Čechoslováci se měli ve Vladivostoku nalodit na britské a francouzské lodě, obeplout kus zeměkoule a vylodit se ve Francii nebo v Itálii už ale službách bývalých spojenců Ruska, kteří ale nyní formovali intervenční síly proti ruskému bolševismu, které ale ve skutečnosti měly být použity proti Rusku jako takovému. Představitelé československého (českého a slovenského) zahraničního odboje, především T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik se v mínění o zapojení československých jednotek do jakýchkoliv bojů na ruském území lišili. Masaryk a Benes se snažili přímému zapojení do bojů se vyhnout úplně, Štefánik se svými úzkými vazbami na Francii a Itálii soudil jinak. Byl zastáncem otevřeného vystoupení Čechů a Slováků zapojených v těchto československých“ jednotkách, legiích, proti sovětské (bolševické) moci.
Co se týče výběru Vladivostoku jako přístavu, odkud se měly československé oddíly v podstatě evakuovat z ruského území, tato volba padla teprve poté, kdy se ukázaly jiné cesty, baltická nebo černomořská pro tento účel nevhodnými. Ještě před říjnovou (listopadovou) revolucí se v Rusku formovaly oddíly složené ze zajatců válečných i, řekněme „dobrovolných“, kteří se iniciativně zapojovali do bojů na východní frontě, tedy po boků ruské armády proti mocnostem Středu. A ruské vojenské velení vědělo velice dobře, že čeští a slovenští vojáci si vedli v bojích mimořádně dobře. Ruští generálové ještě v éře před podzimní revolucí roku 1917 schopnosti českých a slovenských jednotek oceňovali velmi vysoko. Před onou bolševickou revolucí se rýsoval – dost možná? – jiný vývoj poměrů na evropském kontinentu.
Zkušený ministr zahraničních věcí ruské carské vlády, Sergej Dmitrijevič Sazonov (1860 – 1927), měl údajně v programu (referovala o tom francouzská strana) rekonstrukci poraženého Rakousko-Uherska na podkladě trialismu rakousko-maďarsko-českého, tedy de facto naplnění těch cílů, které si kladla česká politika od druhé poloviny 19. století, a čemu se Vídeň důsledně vyhýbala. Jednotnému postupu Čechů a Slováků v Rusku před bolševickou revolucí, v období ruských ofenzív, ale také i po revoluci překážela nejednotnost tří „československých“ center, která se v Rusku zformovala. Byly to spolky Petrohradský, Moskevský a Kyjevský. U toho třetího, maloruského (ukrajinského) v Kyjevě, bylo nutné počítat už se znovu se objevujícími symptomy západoukrajinského nacionalismu, které vystoupí do popředí okamžitě po „říjnové“ (listopadové) revoluci ve formě pokusů o odtržení Ukrajiny od Ruska, což se bude dít – ostatně jako vždy předtím i poté – v součinnosti se západními interventy bojujícími proti Rusku. Už tehdy tlačil v Kyjevě ukrajinský separatismus na vedoucího formace českých a slovenských krajanů, doktora Vondráka. Ten si byl vědom toho, že ruské civilní orgány ukrajinský separatismus nepodporují, a tak se snažil tlaku tohoto nacionalismu vyhnout a raději jednal se členy ruského vrchního velitelství, kterému se ještě v carské epoše říkalo Stavka.
Složité postavení českých a slovenských vojáků, budoucích legionářů, v Rusku
Mnozí Čechoslováci si mysleli, že budou v Evropě bojovat za budoucí svobodné Československo. Možná se jim už tehdy tvrdilo, že boj za západní demokracie se rovná boji za svobodné Československo. Spojenci uzavřeli se sovětskou vládou dohodu o tom, že českoslovenští vojáci při přechodu přes ruské území odevzdají sovětským orgánům zbraně. K odevzdání zbraní ale nedošlo, respektive nejprve částečně ano, později už vojáci zbraně odevzdávat odmítali. Situace se rychle měnila. Existují svědectví o tom, že se českoslovenští vojáci dostávali do konfliktů s vojáky Rudé armády. Že vznikala nedorozumění a na obou stranách fungovaly zmatené příkazy. Je pravda, že západní spojenci neměli o odevzdání sovětským orgánům zbraní, kterých měli Čechoslováci velké množství, zájem. Potřebovali vojáky i zbraně pro své účely. Svoji roli zde sehráli také generálové Gajda a Syrový[18]. Gajda údajně nastolil ve Vladivostoku protisovětskou správu. Na ulicích ve Vladivostoku se objevily proklamace hlásající, že „spojenecká vojska podnikla intervenci v duchu přátelství a sympatií k ruskému národu“.
Ministerstvo zahraničí sestavilo Aide Mémoire o „nutnosti vyslat americké oddíly na Sibiř, aby pomohly československým oddílům při naloďování“. Byla to pochopitelně pouze záminka, pod kterou se Američané chtěli pokusit o ovládnutí Sibiře. Stará britská hra v novém americkém kabátě. Ovšem i nadále v úzké spolupráci s Brity. Francouzi by se za Napoleona Bonaparta spokojili se ziskem evropské části Ruska a s dobytím Moskvy, Němcům by „stačily“ podobné výsledky, zejména úrodná Ukrajina a bohatá naftová pole na Kavkaze. Američané, podobně jako Japonci, hleděli na Sibiř. Rusko je obrovské, a tak každý kolonizátor by si zde mohl ukousnout pořádné sousto.
Do všech těchto vypjatých a bojových událostí zasahovali také zajatí němečtí a rakouští vojáci, které pro změnu vyzbrojili zase bolševici. Tak tvrdila protibolševická propaganda. Nakonec se přišlo na to, že to není pravda, nebo alespoň ne v měřítku, o jakém se mluvilo. Byla to chaotická, nepřehledná situace. Samotní Čechoslováci nebyli jednotní ve svém pohledu na Rusko, na bolševiky a na jejich opozici. Někteří sympatizovali s bolševiky, jiní s bílou opozicí, další jednoduše věřili západním spojencům, že jejich cílem je pomoci Čechům a Slovákům s ustavením svobodného Československa. Jak nepomoci těm, od kterých očekáváte pomoc při obnovení státnosti po třech stoletích nesvobody (počítáno tehdy od Bílé hory 1620)?
Proti bolševikům? Nebo prostě proti Rusům?
V září 1918 dorazil do Vladivostoku americký generál William S. Graves, aby zde převzal velení nad americkými oddíly. Tehdy ho navštívil generál Gajda, který mu v řeči údajně řekl i tato slova: „Rusům není možné vládnout laskavostí nebo přemlouváním, ale jen karabáčem a bodákem.“ Ďábel vskutku vězí v detailu. Tato Gajdova slova odpovídají přesvědčivě na otázku, zda západní intervence směřovala proti bolševikům a vyjadřovala sympatie k Rusům, nebo ve skutečnosti mířila proti Rusku a Rusům s cílem zemi ovládnout a prostřednictvím následně dosazené loutkové vlády kolonizovat.
Gajda dokonce navrhl i osobu, která by mohla zavést v Rusku vojenskou diktaturu. Tou osobou měl být admirál Alexandr Kolčak. Gajda plánoval také pochod k Volze a útok na Moskvu. Generál Graves ale tyto Gajdovy návrh odmítl. Prohlásil, že se bude držet rozkazů a nepoužije amerického vojáka proti bolševikům.
Osobě generála Radoly Gajdy, vlastním jménem Rudolfa Gajdy, je nutné věnovat trochu pozornosti. Narodil se v roce 1892 v černohorském Kotoru. Otec byl šikovatel rakousko-uherské armády a jmenoval se Geidl. Matka byla Černohorka. Rudolf (Radola) se vyučil drogistou (asi jako Haškův Švejk), ale dlouhou dobu se vydával za lékaře. Za první světové války narukoval do rakouské armády, odkud sběhl na srbské frontě. Odtud se na falešný pas dostal do Ruska a tam sloužil u srbského pluku. Později vstoupil do československého vojska v Rusku. Bojoval v červenci 1917 proti Rakousko-Uhersku u Zborova. Později, v letech 1918 – 1919, se postavil na stranu bělogvardějských vojsk admirála Kolčaka. Po návratu do Československa se generál Gajda stal předsedou Národní obce fašistické, která našla inspiraci v italském fašismu Benita Mussoliniho.
V lednu 1933 se několik desítek členů Národní obce fašistické pokusilo o útok na kasárna v Brně-Židenicích. Útok likvidovalo četnictvo, a tímto nepodařeným pučem se v podstatě potenciál těchto českých fašistů vyčerpal. V důsledku účasti na tomto puči byl Gajda uvězněn, ale na zásah prezidentské kanceláře zase propuštěn. Mnichovskou zradu západním demokraciím Gajda vytýkal, nicméně patřil k organizátorům Českého národního výboru, který si přál stát se protektorátní vládou a předložil národu jakési provolání, ve kterém se doporučuje: „aby náš národ šel opět touto starou a osvědčenou cestou a aby sledoval myšlenku českých králů, kteří dovedli vždy najít dobrou cestu k německému národu a získali dokonce v německém politickém světě vynikající postavení českému národu.“[19]
Tou „starou a osvědčenou cestou“ se mínila cesta českého národa po boku národa německého. Hned 15. března 1939, tedy v den, kdy Němci vtrhli na okleštěná území českého státu, vyhledal Gajda německého generála von Gablenze, jemuž přislíbil spolupráci. Za války Gajda paradoxně, tedy vlastně v rozporu s jinými svými aktivitami, pomáhal českým letcům a údajně odmítal další spolupráci s Němci. Přesto byl po válce souzen a vězněn. Po propuštění umírá na leukemii.
Osobnost generála Radoly Gajdy byla charakteristická velkými rozpory. Proto není snadné přijmout kategorický soud o něm. Černý nebo bílý? Hrdina nebo zrádce a kolaborant? Takto připomíná dobrodruhy a kondotiéry z času třicetileté války. Vlastně tak trochu i Albrechta z Valdštejna (1583 – 1634). I v jeho osudu se skrývají rozpory starověkého řeckého politika a vojáka, Alkibiada (450 – 404 př. n. l.), který začal svoji politickou i vojenskou kariéru v Athénách. Potom přešel k nepříteli do Sparty, odtud do Persie, aby se nakonec vrátil do Athén. Každý z těchto příběhů je sice v jednotlivostech jiný a liší se historickým dějovým rámcem, všechny ale svědčí o dobrodružné povaze a snaze najít pro sebe nejvýhodnější pozici ve složitých mocenských hrách.
Epilog na Sibiři
Na podzim roku 1917 bylo na Sibiři už přibližně 7000 britských a stejný počet francouzských vojáků. Vedle nich se tam objevilo na 8000 Američanů a přibližně 1500 Italů. Nejpočetnější byla armáda japonská, neboť Japonci se také chtěli zmocnit ruské Sibiře. Odhadem na 70 000 japonských vojáků. Generálu Gravesovi se spolupráce s admirálem Kolčakem nelíbila. Kolčak disponoval asi stotisícovou armádou, do které – pod trestem zastřelení – verboval stále nové vojáky. Graves si uvědomoval, že Kolčak zcela jistě nereprezentuje nějakou naději na solidní uspořádání ruských poměrů. Kolčak dokonce zřizoval tábory připomínající pozdější nacistické lágry nebo stalinské gulagy. Kolčakův spolupracovník, generál Rozanov, vydal svým vojákům rozkaz, aby při obsazování vesnic zastřelili každého desátého člověka, pokud se jim nepodaří objevit „bandity“. Těmi bandity byli myšlení partyzáni a příznivci bolševického vedení. Rozanov doporučil vypálit vesnice, ve kterých se jejich obyvatelé pokusí o obranu. Lidé měli být zastřeleni a majetek použit pro potřeby armády.
Metody Kolčakova, Rozanova a dalších nebyly americkým generálům po chuti. Graves se s antipatiemi neskrýval, což mu vyneslo obvinění, že „se nechal nakazit bolševismem“. I tato metoda je v dějinách charakteristická. Připomíná gottwaldovské heslo z padesátých let 20. století, které říkalo, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“. Mělo inspiraci už ve stalinismu. Hesla tohoto znění se prostě objevují v každé společnosti, která se propadla nebo propadá směrem k totalitě a s ní spojené „vnitrodruhové“ nenávisti. Kolčak a jeho lidé šířili obvinění generála Gravese a dalších důstojníků nejenom po Rusku, ale i v cizích zemích. Obvinění ze sympatií k bolševikům dospěla dokonce i do Spojených států. Generál Pavel Pavlovič Ivanov-Rinov[20], který patřil k nejsurovějším velitelům Kolčakovových armád, chtěl situace využít a nabídl generálu Gravesovi, že když mu poskytne úplatek 20 000 dolarů, a to hezky každý měsíc, že se postará o to, aby byla z Gravese tahle obvinění smyta. Oddíly či spíše tlupy Ivanova-Rinova se dopouštěly v obsazených vesnicích skutečných zločinů a barbarství. Vraždily staré lidi a znásilňovaly ženy a dívky.[21]
Když Gravese jeho lidé zpravili o chování band tohoto bělogvardějského generála, údajně Graves prohlásil, že „co se jeho týče, kdyby Ivanova-Rinova mohli přivést před americký hlavní stan a chystali se ho oběsit, že by ani jeden Američan proti tomu nehnul prstem.“ V této vypjaté atmosféře řešili Masaryk, Štefánik, Beneš a další osobnosti českého a slovenského (československého) boje za nezávislost otázku pohybu i samotné existence československých vojáků na území Ruska. Stále se vedoucí představitelé Národní rady snažili vyhnout se jakémukoliv zapojení do bojů na ruském území, nicméně koncem jara 1918 se mezi samotnými veliteli těchto jednotek v Rusku stále více prosazoval názor, že by se Čechoslováci měli zúčastnit intervence proti bolševické moci. Vojákům se mimo jiné nelíbila ústupnost bolševického velení vůči Němcům, která sovětskou moc dovedla k Brestlitevskému míru.
Z našeho pohledu vzdáleného již více než jedno století není vůbec snadné pochopit, co všechno se ocitalo na vahách, o čem všem přemýšleli lidé, kteří byli vrženi do této situace. Češi a Slováci byli celá staletí pod cizí nadvládou. Tato moc, Habsburská monarchie, spolu s Německem vyprovokovala první světovou válku. Oba slovanské národy byly do ní vtaženy, ale do značné míry v rozporu se svým svědomím. Potom mnozí Češi a Slováci dostali možnost přispět otevřeně, vojenskou silou, k porážce středových mocností. Dostali tu možnost na ruské frontě, která se ale v důsledkovou dvou po sobě rychle jdoucích revolucí zhroutila a samotné Rusko rozdělila občanská válka. A v té válce se lidé rozhodovali podle svého přesvědčení, na základě sympatií či antipatií k bojujícím stranám, ale také na základě situace, kdy západní mocnosti se chystaly být – alespoň se v to věřilo – garanty nového nezávislého státu.
A tyto západní mocnosti byly buržoazními demokratickými republikami, zatímco bolševická síla představovala zrod neznámé alternativy vůči kapitalismu. Byla to alternativa neznámá, ale podnikatelská vrstva v západních zemích, tedy vrstva stejně jako v naší době řídící, věděla už stoprocentně, že je to alternativa právě pro ni krajně nebezpečná. Bolševismus znamenal konec kapitalismu a konec kapitalismu představoval zánik moci, zisků a privilegií. Pro západní elity bylo tedy rozhodnuto, ale nemajetné třídy také na Západě hleděly docela často k Rusku naopak s nadějemi. Když se například ocitli francouzští námořníci ve velkém ruském přístavu, Oděse, velmi mnoho z nich začalo s ruskou revolucí sympatizovat a vraceli se domů „nakaženi bolševismem“. Totéž se dělo i s vojáky jiných západních interventů. Vůbec nebylo náhodou, kolik předních intelektuálů Evropy, básníků, spisovatelů, novinářů i malířů v té době s bolševickým Ruskem sympatizovalo.
Situace nebyla jednoduchá. A za takových okolností někdy napomůže náhoda. Tou náhodou byl patrně takzvaný „čeljabinský incident“, ke kterému došlo v květnu 1918. Češi a Slováci se dostali do ozbrojeného konfliktu s ešelonem repatriovaných německo-maďarských zajatců. Vlak se zajatci projížděl po trati zároveň s vlakem československých legionářů, když jeden Maďar hodil do vlaku Čechů a Slováků kus litiny a zranil jednoho vojáka. Nato legionáři vlak se zajatci zastavili a pachatele na místě zlynčovali. Na tento čin reagoval místní sovět a Trockij nařídil odzbrojení legionářů a jejich internování v zajateckých táborech. A právě tehdy došlo ke srážce jednotek československých legionářů se sovětskou mocí. Tehdy legionáři přemohli slabou posádku města, Čeljabinsk obsadili a osvobodili zajatce. Kostky byly vrženy. Konec neutrality, neúčasti v bojích. Sověti měli před sebou válku na mnoha frontách a svoje síly museli teprve pracně budovat na troskách rozvrácené carské armády a v podmínkách občanské války. Situace byla neuvěřitelně komplikovaná, paralelně probíhal rozvrat i pokusy o konsolidaci sovětské moci a upevnění armády. Připadá skutečně neuvěřitelné, že za těchto podmínek se sovětské moci podařilo odolat cizí intervenci, zvítězit v občanské válce a tedy udržet vládu a ustavit v Rusku nový systém.
Sověti reagovali na intervenční aktivity i na vystoupení Čechoslováků protestními nótami. Obdrželi je zástupci Spojených států, Francie, Velké Británie a Itálie. Ve vztahu k československým legionářům nóta upozorňovala, že jejich odzbrojení nemíří proti Dohodě, ale že v místech, kde se českoslovenští legionáři pohybovali, byli přítomni také francouzští důstojníci a že legionáři všude, kudy se pohybovali, odstraňovali sovětskou správu. Čechoslováci zatím dobyli Penzu, Samaru, Omsk a v srpnu 1918 českoslovenští legionáři ovládli Kazaň. V srpnu 1918 bolševické vedení odkrylo protisovětskou vzpouru v Moskvě a na konci srpna byl v Petrohradu zavražděn sovětský komisař Urickij. Téhož dne, 30. srpna 1918, byl v Moskvě spáchán atentát na V. I. Lenina. Spáchala jej eserka Fany Kaplanová. Bolševické vedení státu přešlo do protiútoku. Potlačilo povstání v Jaroslavli a nechalo zatknout Savinkova, který se při výslechu přiznal, že přijal peníze od Francouzů. Údajně se jednalo o 200 000 rublů. Zahraniční interventi investovali do kontrarevoluce v Rusku postupně ohromné částky peněz. Sovětská vláda ohrožovaná postupem interventů vydala 1. srpna 1918 výzvu k proletariátu evropských zemí a Spojených států, aby se dělníci v těchto zemích postavili proti intervenční politice svých vlád namířené proti sovětské moci. Na Ukrajině jednal jeden z vůdců ruské emigrace, Miljukov, se zástupcem Německa (Německo ještě nepodepsalo mírovou smlouvu, bylo stále ve válce), von Mummem a žádal německou podporu protisovětského bílého“ hnutí na Ukrajině. Němečtí zbrojní magnáti podporovali dodávkami zbraní a munice všechny zúčastněné válčící strany. Jan Šeba v té souvislosti píše o tom, že Vídeň i Berlín „sledovaly jen jeden cíl, aby vysály z okupované země co nejvíce chlebovin a surovin a to vedle obilí zejména uhlí, železa a petroleje… Bezohledné rekvizice německé velmi popuzovaly obyvatelstvo Donu a Ukrajiny. Vyzbrojujíce odpůrce Sovětů, Němci připravovali pád bolševického režimu a projektovali zřízení nové monarchie z milosti Německa.“[22]
Němci kuli železo, dokud bylo horké. Ještě koncem srpna (27/8) uzavřeli se Sověty další dohodu, ve které se sice zavázali, že evakuují Bílou Rus, Malorusko (Ukrajinu) a Don s výjimkou Kavkazu, což mimochodem nedodrželi. Zato výměnou žádali od Sovětů 300 000 kg čistého zlata, které mělo být součástí ohromné reparace ve výši šesti miliard marek. Také se měli Rusové vzdát suverenity nad Estonskem, Litvou a Gruzií. Žádali také dvacet procent těžby nafty z Baku. Ano, pořád se vedou války hlavně o zdroje a o peníze. Před sto lety stejně jako dnes.
V létě 1918 pomohly československé legie západním interventům a bělogvardějské opozici utvořit nebolševické vlády v Omsku, Samaře a na Urale v Jekatěrinburku. Je docela možné, že tyto tehdejší pokusy o rozparcelování Ruska na menší jednotky, na kterých by následně koloniální mocnosti ustavily své kolonie, slouží jako věčná inspirace pro věčné nepřátele Ruska, také pro současné „summity“ oněch podporovatelů rozdělení Ruska, mezi nimiž se angažuje spousta činitelů současné ruské emigrantské opozice. Jeden z těchto summitů“ se v červenci 2022 uskutečnil dokonce i v Praze. Organizovala ho Opoziční iniciativa Fórum svobodných národů Ruska (Free Nations of Russia Forum).
Pokusy ovládnout Rusko, rozdělit ho, kolonizovat a postupce zcela vykrást jsou vskutku starého data. Pracuje se na nich na Západě i mezi domácími ruskými kompradory, kteří se vydávají za opozici proti Putinovi, nesmírně aktivně den co den. A není proto vůbec překvapivé, kolik se těmto lidem dostává ze Západu materiální, finanční, logistické i mediální podpory. Je velice smutné, že veřejnost si vůbec neuvědomuje, že na pozadí rusofobie a ohromného úsilí o zničení Ruska je zřetelně patrná stará hlavně německá a anglosaská válka proti Slovanům jako etniku. Malé slovanské národy strávily velkou část svých dějin v sevření cizích mocností a v současné době jsou „chráněny“ tím, že se nacházejí v cizí moci opět, třeba maličko sofistikovanější formou, než byla přímá otevřená nadvláda. Jsou v cizí moci uzavřením v NATO a EU a skutečností, že jejich ekonomiky se ocitly ve velké závislosti na ekonomikách cizích. Závislost mohutně prohlubuje působení domácích „elit“, které si jinou formu existence, formu nezávislou nebo alespoň závislou méně, vůbec nedovedou představit. Vsadili totiž na ni svoji vlastní kariéru i profit jiného druhu. Ve skutečnosti je to pouze „jejich spojenectví“, nikoliv spojenectví národů a států.
Příslušníci československých legií si ve své době nemohli uvědomovat všechny souvislosti geopolitické i historické. Jejich situace měla jakousi hodnotu a tou se oni řídili. Ostatně v bolševickém Rusku bylo také úplně všechno na samém začátku. A upřímně řečeno, nikdo nemohl vědět, jak se bude další vývoj vyvíjet. Západní „elity“ měly jasno pouze v několika věcech. Především v tom, že úspěch bolševické revoluce je pro ně nebezpečím. A to mimo jiné z toho důvodu, že se nová sovětská moc postaví proti dalšímu pokračování kolonizace Ruska, jak probíhala za posledního cara. Úspěch revoluce rovněž znamenal hrozbu jejího exportu na Západ. Kořist unikala a nejenom to, ona se dokonce sama stávala silou, alternativou, se kterou bude třeba bojovat, aby byl zachráněn koloniální imperialistický systém, na který byly západní státy zvyklé půl tisíciletí. A šel jim velice k duhu. Revoluce měla Rusko zničit a otevřít kolonizaci. Neměla uspět. Československé legie se tedy ocitly v situaci, ve které dokázaly jednat pouze na základě aktuálních motivů. A ty žádaly postavit se na stranu západní intervence a „bílého teroru“, jak akce kontrarevoluce označovali „rudí“. Ti byli ovšem vnímáni svými nepřáteli podobně, tedy jako „rudý teror“. Legionáři si tedy mohli vybrat.
Situace se pro sovětské vedení nového ruského státu maličko zlepšila vítězstvím Dohody, která znamenala porážku středových mocností. Sovětská republika okamžitě anulovala ustavení brestlitevské smlouvy. Německé pronikání na ruská území skončila, intervenční ze Západu pokračovala. Britové koncem roku 1918 pronikli až do Ufy, byli ale Sověty poraženi, museli se stáhnout do Vladivostoku. Také Japonci zastavili svůj postup do Sibiře, neboť Rudá armáda formovala své síly i v jejich směru. Navíc si Japonce hlídali Američané. Italové, jak je jejich zvykem, se brzy sbalili a bojiště opustili. Poražené mocnosti Středu mezitím přemýšlely, jak se vyhnout dopadům poválečného stavu. Tedy napadlo je, že by bylo možno vyřešit situaci tím, že by se Němci z Německa spojili s Němci z Rakouska, tedy s Rakušany a vytvořili společný stát. Už bez přítěže Slovanů, ale takový, jaký by mohl opět sílit a expandovat. O Hitlerovi se zatím nevědělo, byl pouhým poddůstojníkem, nadto zraněným poddůstojníkem z německé části fronty první světové války. Základní pilíř poválečného vývoje byl zapuštěn takzvanou Versailleskou smlouvou podepsanou 28. června 1919.
Mínění řady evropských osobností, které dokázaly vidět dál než na špičku vlastního nosu, bylo nepřipuštění Ruska k mírovým dohodám v Paříži velkým neštěstím a také nespravedlností vzhledem k velkému nasazení ruských vojsk a nemalým počtům obětí, které Rusko v letech 1914 – 1917, kdy bylo součástí spojenecké Dohody, přineslo. Jan Šeba píše: „Vezmeme-li v úvahu vliv Ameriky či Japonska při mírových jednáních a porovná-li se tento vliv s přinesenými obě´tmi na krvi, vyvstane nejplastičtěji tato nespravedlivá diskriminace vůči Rusku. Neúčast Ruska byla jedním z důvodů, proč se nedostalo mírovým konstrukcím té odolnosti, které bylo k tak dalekosáhlému dílu zapotřebí. Sovětská vláda také důsledně vždy protestovala proti ustavení mírových smluv, které se týkaly zájmů či území, na nichž bylo Rusko v důsledku dřívějších úmluv zainteresováno.[23]
Je nutné poznamenat, že československý prvorepublikový diplomat, Jan Šeba, který popisuje události, kterých se účastnil zblízka či mírně zpovzdálí, ale vždy se snahou o maximální objektivitu a pochopení, rozhodně nesympatizoval s bolševickou revolucí. Patřil ale ještě k té generace Čechů, kteří si uvědomovali vzájemnou blízkost slovanských národů, a pro které byla každá představa jakéhokoliv nepřátelského střetnutí s jinými slovanskými národy vždy krajně nepříjemná. Toto povědomí slovanské vzájemnosti dnes v českých zemích už většinou chybí nebo je velmi slabé. Díky tomu si lidé dnes skutečně vůbec neuvědomují, že nepřátelství vůči Rusku je pouze vyhrocením obecného nepřátelství ke Slovanům. Toto nepřátelství je dáno iluzí o civilizační nadřazenosti jiných evropských etnik nad Slovany. Z tohoto nepřátelství může Slovan uniknout jedině dobrovolným přijetím vazalství. Pokud se brání, potom proti sobě provokuje přesně to, čemu periodicky v dějinách čelí Rusové a někdy i Srbové. Čelí zběsilé nenávisti, šovinismu a snaze o zničení.
K opatrnému postupu v Rusku ovšem radil také T. G. Masaryk. Který Rusko znal a velmi dobře si uvědomovalo, že to byla vždy, je a navždy bude veliká země s nesmírně houževnatým obyvatelstvem. A proto bude vždy nutné s Ruskem vážně počítat.[24]
„Vypukl mír.“ Ne ale v Rusku
Ale to se už blížil konec první světové války. Dne 11. listopadu 1918 bylo tedy podepsáno příměří s Německem. Na tuto událost údajně reagoval kapitán Ernst Röhm slovy: „Vypukl mír.“ Tento Ernst Röhm byl údajně jediným člověkem, se kterým si mimo svoji rodinu Adolf Hitler tykal. Byl jeho starým spolubojovníkem, kamarádem a velitelem oddílů SA. Nakonec musel Hitler Röhma odstranit. Stalo se tak během Noci dlouhých nožů 1. července 1934.
Tedy „vypukl mír“, začátkem ledna se v konferenčním sále na Quai d´Orsay v Paříži začalo rokovat o míru. Sešli se zde čtyři vlivní politici: Woodrow Willson, David Lloyd George, Georges Clemencau a Vittorio Orlando. Na tomto rokování ale nebyli přítomni zástupci Ruska, konkrétně sovětského Ruska. Na území tohoto státu stále ještě probíhala válka, i když jiná válka. Proti Rudé armádě zde bojovaly bělogvardějské oddíly Kolčaka a Děnikina a s nimi spojenecká vojska. Bojovalo se na obrovské rozloze, od polárních oblastí na severu Ruska až po pobřeží Černého moře, od západních oblastí Ruské říše, pozdější Ukrajiny, až po Sibiř. Všude válka, všude krveprolití a všude nenávist.
Naprosto v intencích válek tohoto druhu se na Západě okamžitě rozpoutala silná protiruská propaganda. Londýnský deník Daily Telegraph přinesl zprávu o „vládě teroru“ v Oděse. New York Sun přišel se zprávou, že „rudí mrzačí sekerami raněné vojáky Spojených států. New York Times soudil, že „Rusko je pod vládou rudých gigantický blázinec“.[25]
Rozjela se tedy mohutná propagandistická kampaň proti Rusku. V té době byly nástroje propagandy ještě slabé, neexistovala televize ani internet, propaganda se mohla šířit jen v tištěných médiích a rozhlasem. Nebo ústní agitací. V každém případě ale moderní šiřitelé protiruské nenávisti si nemusí namáhat hlavy s vymýšlením nenávistných útoků. Kdyby měli nějaké vzdělání, což nemají, tak by jim stačilo sáhnout do archívů a vyjmout odtud vzory pro svoji novodobou propagandu. Vedle těchto propagandistických výmyslů přicházely z Ruska ovšem i věrohodné zprávy od očitých svědků. Tyto zprávy se ale jako nehodící ignorovaly.
Francouzský maršál Foch vystoupil na mírové konferenci v Paříži, které se Rusko, jak jsme se již zmínili, nesmělo zúčastnit, a vyzýval k urychlenému utvoření koalice s Německem a k útoku na Rusko. Dost podobně vystupoval po druhé světové válce také britský ministerský předseda Winston Churchill. Také on a další viděli v Rusku nepřítele a cíl. Ve Fultonu, v americkém státě Missouri vyzval Churchill dne 2. března 1946 k vytvoření protisovětské koalice Velké Británie a Spojených států. Churchill si uvědomoval, že druhá světová válka smetla či brzy smete poslední zbytky britského kolonialismu, tedy jeho otevřené formy, a tak se měl Britům otevřít náhradní koloniální prostor v oslabeném prostoru Sovětského svazu. Britská sázka na oslabení SSSR válečnými ztrátami a hospodářským poškozením se zdála mít logiku. Ale nevyšla. SSSR se z válečných útrap a škod dokázal vzpamatovat. Takto musela na místo bleskové akce proti Moskvě nastoupit studená válka spočívající ve snaze Rusko (SSSR) izolovat a trvale poškozovat. Podobný cíl přijala britsko-americká koalice doprovázená satelity z NATO a EU také v souvislosti s ruským zásahem proti kyjevskému režimu v jeho válce proti Donbasu na Ukrajině v únoru 2022. Historie se opět opakuje. Nové okolnosti, nové kulisy, noví herci, ale stará strategie a staré zájmy.
Britové, Francouzi, Američané, skoro všichni na Západě neměli problém s Německem, ale s Ruskem. Bojovali sice proti Německu (a Rakousko-Uhersku), ale ve skutečnosti si přáli bojovat proti Rusku. Zvláště, když po svržení cara Rusové odmítli pokračovat ve válce na východní frontě a nechali všechnu tíhu války na tělech Spojenců. Tento důvod jejich nevraživosti vůči Rusům byl pochopitelný. To ostatní už méně.
Po vzoru Ruska se ale v Německu pomalu schylovalo také k revoluci. Proto vítězné mocnosti Německu dovolily ponechat si stotisícovou armádu, takzvaný „Černý reichswehr“, na potlačení případné revoluce. Bývalí nepřátelé se stali přáteli, a tak německý generál Max Hoffmann vyhledal maršála Foche, aby mu nabídl plán útoku na Moskvu. Foch souhlasil, ale navrhl, že na Moskvu potáhne francouzská armáda a že k tomu útoku zmobilizuje celou východní Evropu. Její značná část byla slovanská. Mobilizace slovanských národů k boji proti Rusku, to byl starý a velice živý sen západních monarchií. Strašně jim vadila myšlenka nějaké, byť i jen slabé a formální slovanské vzájemnosti. Zejména, pokud by se ta měla opírat o Rusko, největší slovanskou mocnost.
Ano, stále je řeč o hlavním tématu našeho eseje, které zní Divide et impera! A ke kterému se druží ono německé Drang nach Osten! Obojí je pořád ve hře, obojí je nekonečně aktuální, nikdy se to neztrácí v dějinách, nerozplývá v minulosti. Pořád to vystupuje z hrobu a straší stále nové a nové generace. Jenže dějiny nepostupují přímočaře a události nemají jen dvě barvy – bílou a černou. A tak se právě v čase konání mírové konference v Paříži divil americký prezident Woodrow Wilson, že se konference neúčastní Rusko. Připadalo mu divné, že se má mluvit o světovém míru, když jedna šestina planety, tedy území ruského státu, se jednání neúčastní. Willson naléhal, aby byli zástupci sovětského Ruska přizváni.
V té době se Spojené státy ještě neúčastnily evropské protiruské vlny. Nesdílely nepřátelství evropských koloniálních mocností. USA si z historie nenesly žádné staré křivdy a neměly s Ruskem nevyřízené účty. Až do první světové války si užívaly bezpečí jisté izolace od evropských záležitostí. Teprve první světová válka vtáhla Washington do evropské hry. A teprve po ní přišly vládnoucí kapitálové kruhy USA na to, že Spojené státy mohou na angažmá v Evropě vydělat. A tak se u amerického prezidenta dost možná střetaly dvě protichůdné tendence, z nichž jedna, ta starší, volala po rozumném uspořádání světa za účasti Rusů. No a ta druhá souhlasila s Evropou. I dnes, zdá se, volí Amerika mezi rozumem a Evropskou unií.
„Světem běží vlna odporu k velkým zděděným výsadám, které jej ovlivňují jak v hospodářské tak i v politické oblasti,“ pronesl Wodroow Willson na jednom z mírových zasedání v Paříži. Ale kolem Willsona už byli lidé, kteří hodlali jeho rozumný plán sabotovat. I dnes jsou na Západě rozumní lidé, kteří stojí jednoznačně na stanovisku, že s Ruskem je třeba jednat, a to dokonce s respektem. Proti nim ale vystupují, a jsou početnější a halasnější, zastánci toho, aby se s Rusy jednalo jako s Indiány v časech kolonizace indiánských území. Tedy aby se s nimi vlastně nejednalo. A když tak jen z pozice síly a bez respektu. Když v únoru 2024 tehdejší americký prezident, Joe Biden, v samotné Americe již považovaný za senilního a nezpůsobilého k tak vysoké funkci, prohlásil na adresu ruského prezidenta, Vladimíra Putina, že je „bláznivý čubčí syn“, reagoval na to Putinův mluvčí slovy o tom, že by si Biden asi přál být kovboj z hollywoodského filmu, ale že se mu to nedaří.
Když se jeden ruský novinář tehdy zeptal na reakci přímo prezidenta Putina, odpověděl ruský prezident s úsměvem a velkou mírou převahy, a to tak, že se mu pouze potvrzuje, že měl pravdu, když v jednom z předchozích rozhovorů řekl, že pro Rusko je Biden v Bílém domě předvídatelný. Ruská diplomatická převaha nad hysterií jedné části západních lídrů a vulgaritami jiných se tak projevila opět. A nebylo to ani poprvé, ani naposledy.
V roce 1919 na mírových jednáních rusofobii kupodivu vynikala francouzská strana, maršál Foch[26] i předseda vlády, Clemenceau. Dokonce i britský premiér, George, mírnil francouzské válečné nadšení, když upozorňoval na rozlehlost ruského území a na početní síly rychle se vzmáhající Rudé armády. Říkalo se, že Clemenceau zastupoval zájmy francouzské buržoazie, která vlastnila carské dluhopisy a bála se, že jí tyto peníze propadnou. O peníze jde AŽ na prvním místě, řekl svého času druhý český prezident v pořadí, Václav Klaus. Maršál Foch, jehož heslem bylo, že „vítězství se rovná vůle“, prosazoval neúprosný boj proti bolševikům, vylučování Ruska ze všech poválečných jednání, a nakonec vytvoření sanitárního kordónu (cordon sanitaire) proti Rusku, a to s využitím států v sousedství Ruska, tedy Polska, Pobaltí, Československa. Je pravda, že francouzští bankéři, průmyslníci a spekulanti doplatili na to, že se jim nevrátily poměrně velké půjčky, které poskytli poslednímu ruskému caru, Mikuláši II. Je docela možné, že mezi zklamanými věřiteli byl i třeba maršál Foch nebo někdo jemu blízký. Ale toto je samozřejmě jen spekulace. Za vznícenou rusofobií, pro jakou Francouzi, upřímně řečeno, nemají nikdy příliš důvodů, pokud je tedy netrápí osud Napoleona Bonaparta, bývají obvykle důvody soukromého charakteru.
Sledovat průběh těchto mírových jednání je zajímavé a poučné dobrodružství, dokonce i pro současnou dobu. V této části našeho eseje se ale omezíme jen na výsledek týkající se Ruska. Velkým zastáncem protiruského tažení byl už tehdy Winston Churchill. V londýnském Whitehallu si bělogvardějští důstojníci doslova podávali dveře. Churchill byl v té době ministrem války a vzal si za úkol bělogvardějská vojska vyzbrojit a vystrojit a samozřejmě také financovat. Když je naděje na rozbití Ruska, peníze na Západě se hledají usilovně, a vždy se nějaké i najdou. V hlavních městech západních států se postupně objevovali Savinkov nebo Sergej Sazonov, který byl za cara ministrem zahraničí Ruského impéria.
Oficiálním zástupcem bělogvardějských armád byl generál Golovin. Ten navštívil Churchilla, který si mu postěžoval, že nálady mezi britskými pracujícími třídami nejsou příznivé vojenské intervenci proti Rusku. Churchill ale slíbil Golovinovi, že různým protisovětským divizím Anglie poskytne 24 miliónů liber šterlinků. A vedle toho zbraně a výstroj pro 100 000 vojáků. Také slíbil, že zařídí, aby se na 500 carských důstojníků urychleně vrátilo do Ruska z německého zajetí. Inu, Západ už tehdy financoval jednu část ruského národa proti části druhé. A důvod? Žádný zájem o blaho Rusů, o rozkvět ruského státu, o spravedlnost a právo. Ani nápad! Pouze zase unikající kořist a strach z exportu velmi nevítané ALTERNATIVY. Dnes je tou velmi nevítanou alternativou konec západní koloniální hegemonie a hrozba zrodu multipolárního světa.
(Koniec Druhé série esejí)
PRVÁ SÉRIA
Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 1
První série / Část I. / Sedmdesátá léta XIX. století – Berlínský kongres 1878
Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 2
První série / Část II. / Neklidné Rusko, situace v Srbsku, Rumunsku a Bulharsku
Rusko a Evropa, konfliktní sousedství – 3
První série / Část III.: Na sklonku 19. století, neklidný začátek 20. století
[1] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Velké sprisahanie proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 30.
[2] O činnosti Sira Roberta Bruce Lockharta vypráví jeho vlastní kniha nazvaná Comes the Reckoning (Přichází zúčtování), vydaná v roce 1947 v Londýně. O rok později bylo u Fr. Borového v Praze pořízeno české vydání pod titulem Století přerodu. V tomto vydání se Lockhart zmiňuje o svém odsouzení k smrti v Rusku v roce 1918, kdy byl podezřelý z pokusu o únos Lenina i Trockého. Lockhart tuto událost zmiňuje v souvislosti s požadavkem Londýna, aby v čase před druhou světovou válkou tlumočil z ruštiny při jednání se sovětským ministrem zahraničí Molotovem. Sovětský velvyslanec v Londýně, Majskij, účast Lockharta při jednání se sovětským politikem nedoporučil.
[3] Také David Lloyd George vydal cennou knihu nazvanou War Memoirs (Válečné paměti), která vyšla v roce 1938 ve dvou svazcích u Odhams Press Limited v Londýně.
[4] Tamtéž, str. 33
[5] Michael Sayers, Albert E. Kahn, Veĺké sprisahanie proti Rusku, nakladatelstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 37
[6] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Velké sprisahanie proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 45
[7] K nepřátelům současného Ruska, kteří mají kořeny na území carského Ruského impéria, ostatně patří také bývalý zahraniční ministr Bidenova kabinetu, zapřisáhlý rusofob Antony Blinken, jehož pradědeček, jidiš spisovatel Meir Blinken se roku 1879 narodil na území Ruského impéria, v Perejaslavi v Malorusku (Ukrajině). Také velká nepřítelkyně Ruska, spoluorganizátorka první kyjevské vlády vzešlé z krvavého převratu na Ukrajině, Victoria Nulandová, má rodinné vazby spjaté s územím Ruského carského impéria, konkrétně s Besarábií a Maloruskem (Ukrajinou. Stálo by jistě za prozkoumání psychoanalýzou, nakolik staré rodinné vazby ovlivňovaly a ovlivňují stále vůči Rusku vyhraněně nepřátelské vztahy těchto osobností. Je asi neuvěřitelné, kolik psychologických faktorů hraje u politických osob své role při politických rozhodnutích, jaké stojí celé národy spousty utrpení a prolité krve. Redukovat analýzu dějinných událostí jen na fakta a hledat jejich logiku asi opravdu nestačí.
[8] Tamtéž, str. 46
[9] Lev Trockij: Dějiny ruské revoluce, I., II., III. díl, Fr. Borový, Praha 1934. Zajímavé je, že na první straně českého překladu knihy je ocitován dopis Ferdinanda Peroutky nakladateli knihy, ve kterém peroutka sice vyjadřuje nesouhlas s obsahem knihy, ale na závěr píše: „Naše víra v demokracii není tak slabá, aby mohla být vyvrácena tímto jedinečným výkladem…“ Dopis nakladateli je datován 22. prosince 1933 a právě v oné poslední větě ukrývá poselství k dalším generacím, k současným Evropanům, a to právě o tom, že ono ustavení římského práva, jež praví audiatur et altera pars, musí platit vždy. Že vždy musí být slyšena i druhá strana, aby si člověk mohl utvořit vlastní názor. Kdo se bojí názoru oné „druhé strany“, ten ve skutečnosti nevěří vlastnímu úsudku. Bojí se, že argumenty druhé strany budou mnohem přesvědčivější než ty, které si on sám uchovává pro sebe jako nedotknutelné. Nebo jaké mu implantoval do mozku vládnoucí politický systém. Peroutka s komunisty nesouhlasil, ale naplnil to, co je připisováno Voltairovi, právo, aby zazněl i opoziční názor, takový, se kterým on nesouhlasí.
[10] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Velké spiknutí proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 59
[11] Elisabeth Hereschová: Alexandra – Tragédie poslední carevny, Knižní klub, Praha 1995
[12] Tamtéž, str. 287
[13] Jean-Paul Bertaud: Le Duc d´Enghien, Fayard, Paris 2001
[14] Tamtéž, str. 131.
[15] RSFSR neboli Ruská sovětská federativní socialistická republika
[16] Henri Troyat: La Grande Historire des Tsars, Omnibus, Paris 2009, str. 1137
[17] Tamtéž, str. 1137
[18] Generál Jan Syrový (1888 – 1970), původně velitel československých legií v Rusku, hrdina od Zborova. Budil ale liché naděje (páskou přes jedno oko připomínal Jana Žižku z Trocnova) v době krize před Mnichovskou zradou ze strany západních spojenců, neboť se od něj očekávalo, že se opět ujme velení československé armády v boji proti nacistickému Německu. Nestalo se tak, což ale nebyla jeho vina.
[19] Prohlášení Českého národního výboru. Národní listy 79, 1939, č. 75 (16. 3. večerní vydání), s. 1
[20] Pavel Pavlovič Ivanov-Rinov (1869 – 1926), původně generálporučík carských vojsk, v roce 1918 ataman kozáků na Sibiři. Angažoval se na bělogvardějské straně v bojích proti sovětské moci.
[21] Tamtéž, str. 71
[22] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 445 – 446
[23] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 471.
[24] T. G. Masaryk už v roce 1913 vydal, nejprve v německé verzi, rozsáhlé a velice pučné dvoudílné dílo o duchovní situaci Ruska, které nazval Rusko a Evropa. Jeho česká vydání následovala v letech 1919 a 1921. Dodnes je tato Masarykova práce velmi poučná pro pochopení Ruska, což je něco, čemu se dnes u nás média i politici důsledně vyhýbají.
[25] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Veľké sprisahanie proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str 74 až 75
[26] V roce 1931 vyšly v českém překladu v Praze Paměti maršála Foche s podtitulem Příspěvek k dějinám války 1914 – 1918. V těchto memoárech je možno sledovat niť vývoje myšlení francouzského důstojníka, jež nakonec vyústilo v rusofobii, za jakou by se nemusel stydět ani současný francouzský prezident, E. Macron.
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008