Druhý atentát na ruského cára Alexandra II., 1881. Zdroj: Wikipedia
Ve druhém pokračování našeho eseje o historickém vývoji složitých vzájemných vztahů a konfliktů mezi mocnostmi západní Evropy, carským Ruskem, Tureckem a zeměmi Balkánu, kde se cizí zájmy křížily a střetaly, se budeme věnovat situaci především v Srbsku, Rumunsku a Bulharsku.
První série / Část I.: Rusko a Evropa, konfliktní sousedství
(Sedmdesátá léta XIX. století – Berlínský kongres 1878)
Hrozící válka Německa s Ruskem
Po Berlínském kongresu[1] se skutečně vztahy Němců a Rusů zhoršovaly natolik, že začaly prosakovat zvěsti o možné válce. Bismarck jako obvykle skutečně nelenil. Východní části rozděleného Polska zůstávaly i na samém konci 19. století v rámci Ruského impéria, a tak začal Bismarck námluvy s Poláky. Nabízel jim vidinu velkého Polska, které by se mohlo rozkládat až do ruského Smolenska. Tyhle německé námluvy Polska měly ale dvojí účel. Jednak probouzely u Poláků naděje na vymanění se z moci cara a na obnovení státnosti, dokonce takové, o jaké Poláci vždy snili. (Dnes tyto polské plány žijí v takzvané Iniciativě Trojmoří, se kterou by Polákům samozřejmě rádi pomohli všichni nepřátelé Ruska.) Zároveň se ale Bismarck snažil těmito provokacemi vystrašit cara, aby se ten rozhodně nechtěl pustit do války s Německem. Ve výsledku by mohl počítat s tím, že se mu vzbouří Poláci.
Němci pochopitelně pracovali snaživě i na Ukrajině, kde se přibližně od 17. století periodicky probouzely snahy o nezávislost spojené s ukrajinským (maloruským) nacionalismem. Tyto pokusy ukrajinských nacionalistů dobýt se nezávislosti, jak na Rusku, tak na Polsku, se ale vždy časově shodovaly se snahou některé západoevropské země vést válku proti Rusku. Bez součinnosti ukrajinského nacionalismu a secesionismu s cizí mocností usilující o porážku Ruska neměly tyto pokusy nikdy šanci na úspěch. Osudovým omylem ukrajinských separatistů ale byla vždy nesmyslná víra, že ona momentálně se angažující západní mocnost chce Ukrajině pomoci k nezávislosti, svobodě, a v moderních časech dokonce i k blahobytu a demokracii. Podobnou iluzí ovšem trpěli i Poláci, když Bismarck šikovně šeptal do jejich uší slova o obnovení dávné velikosti. Na tu Bismarck rozhodně nepomyslel ani na okamžik. Přece si Německo nebude vyrábět na východě Evropy další konkurenci? Nota bene vlastně další slovanskou konkurenci?
V době, kdy psal vyslanec Československa, Jan Šeba, svoji bohatě zdokumentovanou knihu, z níž zde několikrát citujeme, byl to rok 1936, stál svět teprve na prahu německé nacistické agrese, takže její důsledky nemohly být autorovi známy. Přesto v ní můžeme číst například tyto věty: „Za dnešních dnů Rosenberg kreslí Polsku vidiny eventuálních výbojů v Ukrajině a získává plukovnickou skupinu pro svoje politické cíle.“[2]
V čase námluv ze strany německého kancléře Otto von Bismarcka se Poláci ujali vykonávat špionážní službu proti Rusku. A počínali si velmi aktivně. Byli ale velice rychle zklamáni. Rusko válka na Balkáně finančně vyčerpala a o novou válku nestálo. Polské naděje na německou pomoc při získání nezávislosti a při obnovení velké říše (polským ideálem byla říše od Baltu po Černé moře) padly. Válka se nekonala.
Neklidné revoluční a anarchistické Rusko
V poslední třetině 19. století bylo Rusko neklidné. Všude ve vzduchu se vznášela revolta. Hrozila anarchie i revoluce. Velký ruský spisovatel, Fjodor Michailovič Dostojevskij, předvídal důsledky revoluce pro Rusko a Rusy. Napsal: „Jak hrozné divadlo uvidíme. Jaké surovosti a nepotřebné masakry. Budeme svědky, jak hlad zpustoší Rusko, jaké spousty způsobí nemoci fyzické i morální, zrada vlasti i náboženství. Zmocní se nás vnější nepřítel, budeme donuceni k materiální služebnosti, k ztrátě majetku, k zapomenutí všech svazků.“[3]
Temná vize připomínající proroctví je v díle Dostojevského přítomná často. Dostojevskij předvídal správně, ale málokdo mohl brzy po říjnové revoluci z roku 1917 tušit, že drastický vývoj potká Rusko znovu, a to po rozpadu Sovětského svazu, kdy se moci v zemi ujmou místní oligarchové spolu s prezidentem Jelcinem, který se stal postupně loutkou Bílého domu. Nastala tak v zemi nová „smuta“, která způsobila Rusku katastrofální hospodářské škody. A Západu ohromnou radost. Naštěstí pro zemi trvala tato novodobá smuta „jen“ přibližně jedno desetiletí. Její ukončení současným prezidentem, V. V. Putinem, nemůže Západ strávit a Rusku odpustit.
V epoše revolučního vření bylo vcelku podivné, že se proti carovi Alexandru II. vymezovala především část ruské šlechty. Student Karakozov, který se v dubnu 1866 pokusil o atentát na cara, pocházel také z kruhů ruské šlechty. Byl popraven oběšením půl roku po svém pokusu o atentát na cara. Alexandr II. byl původně příznivcem drobných reforem směřujících Rusko k vyšší míře svobod. Po tomto pokusu o atentát se ale jeho vztah k reformám změnil. Až do své smrti, 3. dubna 1881, kdy car skutečně podlehl dalšímu pokusu o atentát, žil Alexandr II. v permanentním strachu o život.
Když zemřela jeho zákonitá manželka, carevna Marie Alexandrovna, rozhodl se car legitimizovat svůj vztah s kněžnou Dolgorukou. Oženil se s ní tajně a teprve poté chtěl oznámit toto svoje rozhodnutí a svoji novou ženu prohlásit carevnou. Zároveň carův kancléř, Loris-Melikov, na Alexandra naléhal, aby se vrátil ke starším záměrům a udělil Rusku konstituci. Rusko nebylo jediným impériem, které by mělo v polovině 19. století problémy s ústavami a parlamentarismem. Vzpomeňme na boje o konstituci v Rakouské monarchii a na Oktrojovanou ústavu, takzvanou ústavu Schmerlingovu z roku 1861[4], jež nahrazovala Říjnový diplom, kterou se Rakousko stalo de iure konstituční monarchií s dvoukomorovou Říšskou radou. České země čekaly na přijetí této ústavy v liché naději, že se starému Království českému dostane potvrzení práv a svobod, národu rovnoprávnosti s německy mluvícími zeměmi a tak podobně. Nestalo se. Kdo příliš očekává dary z cizích rukou, ten bývá vždy zklamán.
Události spojené s tímto posledním atentátem na cara ale Alexandru II. docela sympatickým způsobem vylepšují jeho historický obraz, a zároveň ukazují na zvláštní rys ruské povahy. Atentátník Rysakov hodil pod carův vůz bombu. Ta vybuchla a zabila nebo zranila několik osob z doprovodu cara. Cara ale nezasáhla. Ten okamžitě vyskočil z vozu a snažil se pomoci raněným členům doprovodu. Kdosi se zeptal cara, zda není on sám raněn a car odpověděl, že „bohudíky nikoliv“. V té chvíli Rysakov, kterého právě zatýkala stráž, pravil k carovi: „Blahořečíte trochu brzy.“ A car namísto toho, aby z prostoru, kde byl na něj spáchán útok, odešel či rychle ujel, jak se to asi mohlo očekávat, přistoupil k druhému atentátníkovi, který se jmenoval Grinevickij, a ten v té chvíli carovi hodil pod nohy druhou bombu, která Alexandra II. doslova roztrhala na místě. Atentát organizovala dcera ruského senátora Sofie Perovská.
Těžko říci či pochopit, proč car namísto toho, aby opustil místo, kde se jej pokusili zabít, se vydal k člověku, který na něj okamžitě zaútočil. Zda netušil, kdo to je, nebo tušil a pokusil se jej od činu odvrátit jako báťuška, což v ruském pojetí znamenalo něco víc než „jen“ car a vládce, ale také to mělo jistou souvislost se starým chápáním Ruska jako rodiny a cara jako otce svých poddaných, kteří takto byli jeho děti. Můžeme si v té souvislosti vzpomenout na jednu povídku Lva Nikolajeviče Tolstého, nazvanou Pán a čeledín, v níž dva muži zabloudí na dlouhé cestě noční zmrzlou krajinou. Krajinou vskutku ruských zim. A když ráno objeví vesničané jejich vůz celou noc tažený jedním k smrti vyčerpaným, úplně promrzlým koněm, najdou čeledína Nikitu ještě živého ležet pod mrtvým tělem svého pána Vasilije Andrejiče, který se jej snažil takto zachránit před umrznutím. Pán a kůň zmrzli, čeledín Nikita přežil „jen“ s omrzlinami. Carova snaha pomoci raněným členům jeho doprovodu trochu připomíná událost, která se stala za druhé světové války během nacistické okupace Jugoslávie. Němci se několikrát pokoušeli o atentát na vůdce jugoslávských osvobozeneckých jednotek, pozdějšího jugoslávského prezidenta Josipa Broze Tita. Při jednom německém pokusu o zabití Tita byl zraněn jeho voják. Tito vyběhl z úkrytu a zraněného vojáka sám odtáhnul do bezpečí nedbaje na to, že atentátníci přitom ihned stříleli na něj.
Ale zpět do víru událostí z posledních desetiletí 19. století, které jsou důležité pro pochopení věcí příštích a nejsou bez významu ani pro posouzení událostí současných. Atentátníci byli odsouzeni a pověšeni, ale proces probouzející se ruské revoluce včetně její anarchistické složky byl už v plném proudu. Fjodor Michajlovič Dostojevskij, z jehož celého románového díla je znát, že se v Rusku něco významného děje a hlavně dít bude, psal o „hrozném divadle“, jehož budeme svědky. O masakrech a surovostech. Také francouzský velvyslanec v Petrohradu, Gueret, předvídal revoluční pohyby v Rusku. Atentátníci, kteří zavraždili cara Alexandra II., našli následovníky, a ti se pokusili o zabití jeho nástupce, cara Alexandra III. Při atentátu na cara byl zatčen a přes úpěnlivé prosby matky popraven student jménem Alexandr Uljanov. Byl to starší bratr pozdějšího vůdce revoluce, Vladimíra Iljiče Uljanova, jenž zakrátko na to vstoupil do dějin pod jménem Lenin. V ruských dějinách existuje jistá symbolika podtrhující vztah ruských osobností k některým událostem mimo jiné také díky osobní zkušenosti. Podobně jako u Lenina byl vztah k carskému systému a revoluci ovlivněn osudem jeho bratra, tak také současný ruský prezident, Vladimír Putin, má osobní a tragickou vazbu k událostem Velké vlastenecké válce a konkrétně k tehdejšímu Leningradu, ve kterém během německo-finské blokády (vedené za účasti početných sborů ze Španělska a z některých dalších evropských zemí) zahynul jeho starší bratr, který byl tehdy ještě malé dítě.
Také Alexandr III. se obával atentátníků, a proto tvrdě útočil na každý pokus o revoluční dění a o šíření národoveckých či přímo socialistických myšlenek. V té době, ve druhé polovině, 19. století, bylo marxistické a dělnické hnutí již v plném proudu. Bylo také už (a to doslova) po Pařížské komuně, jejíž poslední bojovníci padli 28. května 1871 u památné zdi na pařížském hřbitově Père Lachaise, což se sebou nese několikavrstevnou symboliku, neboť na tomto hřbitově leží pohřbena snad největší koncentrace francouzské a nejenom francouzské kreativity. Zde byla tedy onoho jara pochována, uložena k odpočinku, také tvořivost sociální.
Maďarský myslitel, György Lukács, ve své rané práci, útlém svazku o Leninovi, hodnotí Leninovu osobnost velmi vysoko, staví jej po bok Karlu Marxovi. V posledních desetiletích není atmosféra v zemích střední Evropy nastavena na úplně objektivní posouzení všech účastníků ruské bolševické revoluce, neboť zůstává zatížena potřebou vnímat bolševiky jako násilné bandy, jaké neměly ani ten nejmenší důvod nenávidět cara, jeho režim, aristokracii a bohaté městské a podnikatelské vrstvy nebo bohaté rolnictvo, takzvané kulaky. Tudíž, se z tohoto úhlu pohledu pustili do revolučního teroru a následné diktatury proletariátu úplně bezdůvodně, vlastně jen z vrozené zvířeckosti, barbarství a čiré bezdůvodné nenávisti. Tato optika se zakládá na potřebě postavit proti Rusku a jeho poměrům během revoluce a po ní do ostrého protikladu údajně vysoce mravný, vyspělý, kulturní a demokratický Západ. Kapitalistický Západ. Nebudou viděny krutosti imperialismu a kořistnická bezohlednost kolonialismu, pokud budou mít lidé stále před očima krutosti ruského bolševického Východu. Nebude třeba ani mluvit o fašismu, nacismu, kolonialismu a rasismu, oněch shnilých plodech západní Evropy, když se bude mluvit co možná nejhůř o ruských bolševicích a komunistech. Skutečnost je, jako vždy, mnohem složitější a barevnější. V ČR vstoupil počátkem roku 2026 v platnost dokonce zákon připravený předchozí Fialovou vládou, jaký v podstatě zakazuje zmínit se o bolševismu či komunismu jinak než negativně. Jakýkoliv pokus vzít v úvahu sociální příčiny bolševické revoluce může být vlastně trestný. Nová vláda s tím zatím nic neudělala. Inu, svoboda a demokracie…
K ruským poměrům na konci carského impéria můžeme říci, že v posledních desetiletích 19. století probíhala poměrně silná industrializace. Do měst proudily venkovské vrstvy, které ale vykonávaly namáhavou práci v továrnách, práci za ubohou mzdu. Ze zemí západní Evropy, ale i z Ameriky, plynul do Ruska kapitál a s ním podnikatelé, které ale motivovalo totéž, co vedlo k zájmu o Rusko západní oligarchy po rozpuštění Sovětského svazu. Motivoval je zisk, který se zakládal na obrovském množství surovin a energií, na levných pronájmech a ještě levnější pracovní síle. Byl to tehdy, koncem 19. století, stejně jako v devadesátých letech 20. století jedině zisk, co vedlo Západ k podnikání do Ruska, jež se měnilo tehdy i mnohem později v ryze koloniální zacházení.
Jak vyhlížely sociální poměry v Rusku za carismu, nám dokládají nejenom romány Dostojevského (Zločin a trest, Ponížení a uražení, Běsi a jiné), ale také díla velkých ruských malířů. Vidíme obrazy Repinovy, ty v jeho době aktuální, nikoliv jen fresky z ruských dějin. Výmluvný je obraz Karaskinův, na kterém nacházíme ženu, bývalou milenku statkáře, kterou přinutili kojit pánova štěňata, zatímco její vlastní dítě leží pohozeno stranou. Nebo Trutněvův obraz ruského rolníka, jemuž klečí u nohou syn povolaný do války. Obrazy krutostí a bídy, které se mísí se scenériemi přírody, ke kterým se utíkal jako do oázy ticha a míru jiný malíř, Šiškin. Ruskou realitu za carství líčí satirický spisovatel a velký kritik poměrů, Saltykov-Ščedrin. Povahu ruského měšťáctva ilustrují potom povídky a divadelní hry A. P. Čechovovy. Ruské války i ruský „mír“ nám dává poznat a pochopit Lev N. Tolstoj, „Křížové cesty“ ruského lidu Alexej Tolstoj a stejně tak Michail Šolochov. Bídu na Rusi známe od Někrasova i v podání na Ukrajině narozeného N. V. Gogola nebo v hodně syrové podobě z pera Maxima Gorkého. Ale také od Kuprina, Ivana Bunina, Nikolaje S. Leskova, později od Michaila Bulgakova a Izaka Babela. Takzvaná „cesta do hlubin ruské duše“ není uzavřena tomu, kdo se k ní ze západního směru odhodlá. Bohužel, tak dnes činí jen málokdo, díky čemuž zůstávají Rusko i jeho duše neznámou krajinou, nad níž se nebezpečně klene těžký baldachýn účelově produkované a dobře financované západní nenávisti.
Sociální poměry za posledních carů v Ruském impériu byly nesmírně tíživé. To pochopitelně neomlouvá násilnosti a barbarství, k nimž během bolševické revoluce docházelo. Na druhé straně znalost situace ruských lidových vrstev na venkově a městské chudiny dovoluje pochopit, z jakých poměrů ruské revoluční hnutí vycházelo a proč se projevovalo tak neúprosně. Zároveň se ale v objektivnějším světle ukazuje schopnost revolucionářů situaci v Rusku, přes všechny chyby a omyly, řešit. Provést pozemkovou reformu, industrializovat zemi a vsadit velmi mnoho na vzdělání. Lidé, kteří za oněch časů přijížděli do Ruska ze Západu, byli svědky obrovského nárůstu počtu knih, časopisů, veřejných knihoven, čítáren, vzdělanostních a kulturních kroužků. Obdiv, který si Rusko získávalo mezi intelektuály a umělci na Západě, hlavně ve Francii, ale i v Německu nebo v Československu, později zbrzdily stalinské čistky. Francouzský spisovatel, André Gide, vývoj v Rusku tvrdě odsoudil (kniha Návrat ze SSSR, z roku 1936), což vedlo českého básníka, ale i autora historických studií, Stanislava Kostku Neumanna k vydání spisu (Anti-Gide), ve kterém se proti Gidově interpretaci ostře vymezuje. Na okamžik jsme přerušili dějovou osu událostí. Vraťme se nyní zase maličko zpět a navažme přetrženou niť.
Konflikt srbsko-bulharský na Balkáně
Výsledky Berlínského kongresu se v Rusku nesetkaly s dobrým přijetím. Právě naopak. Ruská inteligence, studentstvo, slavjanofilové a vlastenci začali spatřovat v Německu nepřítele ruským zájmům a nesli těžce neschopnost carské politiky řešit otázku Slovanů, ale i Rumunů, na Balkáně. Ruská veřejnost, umělecké, studentské a intelektuální kruhy zastávaly stanovisko pomoci balkánským národům, zatímco carská politika byla imperiální a sledovala svoje teritoriální a mocenské zájmy, jak je tomu běžné u všech impérií. A díky tomuto svému pragmatismu byla nucena k lavírování, ústupkům, ke zklamávání očekávání, nebo i k tajným dohodám, jejichž zveřejnění nikdy nevede k posílení prestiže.
Balkán se v posledních desetiletích nacházel v komplikované situaci, což pro něj bylo a i nadále bude charakteristické. Anglie si hlídala na Balkáně Rusko, aby se mu nepodařilo ovládnout úžiny na Černém moře, aby se nedostalo k Cařihradu a do ústí Dunaje, aby nepřekáželo anglickým obchodním cestám napříč Středozemním mořem směrem na Východ, dále do indické oblasti a do Persie. Londýn velice žárlivě sledoval ruské pronikání do Střední Asie, hlavně směrem k severní Indii a k Afghánistánu. Tyto oblasti považoval Londýn za své. Ty si chtěl vykořisťovat sám a hezky do vlastní kapsy.
Turecko se bálo o vlastní existenci a takto vycházelo vstříc Angličanům, kteří byli za oněch časů přáteli Turků, a to podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V případě Londýna byl jeho přítelem každý, kdo byl nepřítelem Petrohradu. A tak tomu v Londýně zůstává do dnešních dnů, jen Petrohrad vystřídala Moskva. Rumunsko, Bulharsko i Srbsko zůstávaly v postavení vazalů Turecka, ale do jejich záležitostí aktivně zasahovaly úplně všechny mocnosti tehdejší Evropy. Jejich „podřízenost“ se takto utkávala s vlastním národně osvobozeneckým bojem i s vlivy zmíněných velmocí. Byla to pro balkánské národy velmi nelehká situace, a jak se později ukázalo, právě zde bylo nakonec velice snadné zapálit první jiskřičky velkého evropského konfliktu.
O Balkán vedlo spory s Ruskem především Rakousko, později, po rakousko-uherském vyrovnání, i včetně své již autonomní uherské části. Vídni se jednalo o to, aby v případě, že dojde k osvobození balkánských národů z osmanského jha, aby na Balkáně nevznikl velký stát sjednocených Slovanů. Odjakživa se německé země, tedy i Habsburské Rakousko, bály sjednocování Slovanů jako čert kříže. Slované mají zůstávat na věčné časy závislým etnikem, jaké by nemělo mít vlastní stát. A když už se tak stane, Slovany je třeba uměle od sebe oddělovat. Štvát je proti sobě! Sjednocení Slovanů by se mohlo rovnat konci Germánů! Vždyť v Habsburské monarchii měly slovanské národy vlastně i početní převahu. A v Čechách a na Moravě (včetně Slezska) byla později soustředěna většina průmyslu celé monarchie.
Vídeň si přála anektovat Bosnu a Hercegovinu, jednak proto, že jí všechny možné směry územní expanze byly uzavřeny sjednoceným Německem a sjednocenou Itálií. No a na severovýchodě překáželo veliké Rusko. Ani tudy se tedy Habsburkové rozpínat nemohli. Zůstával pro ně jen balkánský píseček. Na něm nenáviděli zejména Srby, a to tak, že jim Vídeň nechtěla dovolit ani centimetr čtvereční územních zisků, ani přístup k moři. Hlavně bránila jižním Slovanům ve vzájemných kontaktech, jež z jejího pohledu mohly hrozit sjednocováním národů, které měly k sobě velice blízko kulturně, jazykově, nábožensky i sdílenou historií.
Jelikož se Vídni otvíral pouze východní směr, i ona toužila vládnout celým povodím Dunaje (spolu s Budapeští pochopitelně, co se dalo dělat?), tak si hlídala případné ruské pronikání k ústí Dunaje a ruský vliv v Bulharsku, Srbsku a Rumunsku.
Německo za kancléře Bismarcka vedlo opatrnou, ale výhradně sobeckou politiku směrem k Rusku. I Německo se pochopitelně svými zájmy střetalo se zájmy Ruska, a to ve směru na Bagdad a do Perského zálivu. Německo vždy toužilo po teplém moři a tak spolu s Rakouskem si hlídalo přístav v Terstu. Také Němci neměli rádi Srby. Zvláště si je znelíbili, když se Srbům spolu se spojenci z dalších slovanských zemí Jugoslávie během druhé světové války podařilo vyhnat ze země německé okupanty. Podařilo se jim to skoro výhradně vlastními silami. Něco takového Srbům Němci neodpustili, a také i proto tak rychle a aktivně podpořili secesionistické hnutí Slovinců a Chorvatů během rozbíjení Jugoslávie (na termínu rozbíjení Jugoslávie trval profesor Rajko Doleček, český lékař s černohorskými kořeny, se kterým měl autor článku čest udržovat dlouholeté přátelské vztahy).
Rumunsko mělo za oněch časů štěstí v osobě knížete Karola I. Ten byl sice německého původu, ale ve svém působení v čele rumunského státu zastával poctivě pozici panovníka svěřené země, a nikoliv vyslance cizí mocnosti. Tím Karol I. nebyl. Uvědomoval si, že Rumunsko zůstává pod patronací Turecka a že do rumunských záležitostí zasahují Rusko, Rakousko, Německo i Anglie. Učil se takto proplouvat mezi Skyllou a Charybdou beze ztráty cti.
Karol I. se podstatně odlišoval od svého současníka panujícího v Srbsku. Tím byl již zmiňovaný kníže Milan Obrenović, osoba, jež se do dějin Srbska zapsala v podstatě jen dlouhou sérií mimořádných ostud. Byl typem vazala, kterého si mohly cizí mocnosti snadno kdykoliv koupit. Investovaly do něj docela dost peněz, třebaže Milan nebyl nijak zvlášť drahý. Byl jenom pořád bez peněz, v dluzích a tak se o něm vědělo, že za peníze je v podstatě kdykoliv k mání. Takto v jistém smyslu představoval prototyp mnohých současných politiků v zemích EU.
Milan Obrenović byl tedy stále v dluzích, přičemž vedl život, jak by naopak při penězích byl. Svojí zemí a svým národem pohrdal, a tak se raději pohyboval v cizině. Oblíbil si Vídeň, kam často odjížděl, aby se vyhnul povinnostem knížete doma a později proto, že zkrátka neměl nic jiného na práci, neboť se jej Srbové naštěstí dokázali zbavit. Už toho bylo na ně příliš. Srbsko knížete Milana řídila Vídeň pomocí úplatků a lesku vídeňských bulvárů, divadel, hereček a kaváren. No a Milan vedl svoji zemi od neštěstí do neštěstí. Nakonec ji dovedl k válce s Bulharskem. Německo s Rakouskem a Anglií mohly s potěšením přihlížet, že Slované namísto aby se spojovali, tak se rozhodli navzájem zabíjet.
Na straně Bulharska stálo Rusko, které Milanovo Srbsko odmítalo podporovat. Málokdo chce podporovat nespolehlivé a nevypočitatelné, nadto úplatné spojence. Rusko v roce 1879 prosadilo zvolení Ludvíka Battenbergského bulharským knížetem. Ludvík nastoupil na knížecí stolec pod jménem kníže Alexandr I. Tento bulharský kníže byl ale podobně jako kníže a pozdější král v Rumunsku, Karol I., německého původu. A jako takový neměl v lásce Slovany, tedy ani Rusy. No a samozřejmě ani Bulhary, jimž vládnul. Proto se Alexandr I. snažil vzepřít se Petrohradu, který zastával tezi, že pokud Rusko pomůže někomu na trůn, ten někdo by měl plnit roli vazala. Alexandr Battenberg ale chtěl být víc než vazal.
Berlínský kongres připravil Bulharsko o Východní Rumelii, což popudilo ruského cara Alexandra II. Ten se v roce 1879 rozhodl napsat ostře formulovaný list německému císaři Vilémovi I. V dopise mu dokonce pohrozil válkou. Německý císař odpověděl svým dopisem, ve kterém vypočítal všechno, co Německo (Prusko) údajně udělalo ve prospěch Ruska. Nestálo to popravdě řečeno za řeč, a tak ruský car odpověděl novým dopisem, ve kterém naopak připomněl císaři, že Německo vděčí za své sjednocení hlavně ruské neutralitě a zdrženlivosti při jeho výbojích proti Rakousku a Francii. To byla pravda. Německý císař tehdy sice zahrál málo zdvořilou korespondenci „do autu“, ale paralelně začal podnikat proti Rusku praktické kroky. Náčelník německého generálního štábu, generál Moltke, začal pracovat na organizaci dalšího protiruského povstání v Polsku a paralelně připravil smlouvu s Rakouskem o vojenské spolupráci. Zdá se, že právě takto se začala v Evropě tvořit konstelace, jaká se pak naplno rozvinula v předvečer vypuknutí první světové války. Německo plus Rakousko-Uhersko na straně jedné. Kdo bude stát na straně druhé, nebylo ještě úplně jasné.
A propos, organizací nového polského povstání v neprospěch Ruska se vlastně prezentovala klasická strategie. V níž jedna mocnost útočí na mocnost jinou tím, že pro ni „šije na tělo“ nebo „vyrábí na klíč“ nějaký vnitřní rozpor, svár, konflikt. Je to pohodlnější a levnější než útočit s otevřeným hledím odněkud zvenčí.
Je zajímavé, že německý císař kladl na jednu pomyslnou hromadu reakci a nebezpečí nihilismu s revolučním kypěním a s panslavismem. Tyto tři jevy mu splývaly v jeden proces, kterého se velice bál a chtěl mu čelit. Rakousko si pomalu začínalo vybírat srbskou daň, když se Srbskem uzavřelo nejprve dopravní smlouvu a po ní i velice pro Srbsko nevýhodnou smlouvu obchodní. Dopravní smlouvou si Vídeň k sobě připoutávala velkou část Balkánu. Tohle pochopitelně nesl Petrohrad hodně nelibě. V roce 1881 kníže Milan dokonce ve Vídni s Rakouskem podepsal spojeneckou smlouvu. Součástí té smlouvy byla klauzule, podle níž bez souhlasu Vídně nesmělo Srbsko s žádnou zemí navazovat politickou dohodu. Připomíná to totální dobrovolnou impotenci současných členských států EU, které mají rovněž zapovězeno vést samostatnou zahraniční politiku. Pokud se o to některý z nich pokusí (Maďarsko, Slovensko), je ihned terčem kritiky a výhrůžek. Vídeň se odměnila Milanovi tím, že se přimluvila v Berlíně, aby Berlín uznal knížete Milana za krále. Inu, osobní kariéra vysoko nad vlastenectvím. I tento jev, bohužel, známe z naší žhavé současnosti.
Milan měl doma politického soupeře, knížete Petra Karaďorděviče, který na rozdíl od Milanova austrofilství zastával vlasteneckou orientaci. V Srbsku sílilo radikální hnutí, jehož vůdcem byl Nikola Pašić, pozdější předseda vlády Srbského království. Pod jeho vedením vypuklo za krále Milana takzvané timotské povstání, či timotská vzpoura. Byla špatně organizovaná a takto i poražena. Pašić musel uprchnout do Bulharska, kde žil až do Milanovy abdikace v roce 1889.
Rakousko a Německo pracovaly proti Rusku také v Rumunsku, které rovněž nebylo spokojeno s výsledky Berlínského kongresu a ruskou politikou na Balkáně. V roce 1883 Rumunsko, Rakousko a Německo uzavřely tajnou dohodu, v níž se Rumunsko zavazovalo pomoci Rakousku, kdyby bylo Rakousko napadeno Ruskem, například v Haliči. Ta smlouva byla natolik tajná, že například v Rumunsku existoval jen jeden jediný exemplář nacházející se v královském trezoru. Lid v Rumunsku o existenci této dohody nevěděl.
Nikola Pašić, který vedl opozici proti králi Milanovi, choval plány na sjednocení balkánských Slovanů. Noční můra pro Vídeň, Budapešť i Berlín. A nejspíš i pro Paříž a Londýn. V Pašićově představě se rýsovaly zárodky projektu Jugoslávie. Pašić dával přednost dobrým vztahům s Ruskem, nechtěl ale připustit, aby do srbských poměrů zasahovalo Rusko podobně, jako ovládalo poměry v Bulharsku. Chtěl Balkánskou federaci jako protiváhu Německu a Rakousku (a samozřejmě i vůči Turecku), ale nepřál si její podřízení Rusku. Byla to svého druhu koncepce blízká také některým českým a slovenským národním buditelům z časů kolem revolučního roku 1848. Slovanská unie, to ano, ale pokud možno bez patronace ze strany ruského samoděržaví. Berlín i Vídeň nebo Budapešť se nebály ničeho tak jako případné slovanské integrace. Natož slovanské integrace pod ruskou střechou. A tak zde dominovala politika „divide et impera“. Ta byla vůči Slovanům politikou věčnou a nikdy nekončící. Bratrovražedné války vedené mezi Slovany jsou toho krutým svědectvím i dnes.
Těžko říci, proč se srbský král Milan rozhodl dovést své vztahy s Bulharskem až k válce. Cítil za zády podporu Vídně a zřejmě jako „správný vazal“ nabyl dojmu, že konflikt s Bulharskem poslouží jeho suverénovi a že bude za jeho podnícení pochválen. V květnu 1884 poslal Bulharům dokonce ultimatum. Bismarck se bál, že by se konflikt srbsko-bulharský mohl dotknout také Vídně a Petrohradu, tedy, že by se válka rozrostla na válku rakousko-ruskou. Takovýto vývoj neměl Bismarck ještě v plánu. Věděl, že ruské vztahy k Německu jsou rok od roku horší. Zajímavě se vyvíjely také vztahy Rakouska vůči Rusku, neboť tehdejší následník trůnu, arcivévoda Rudolf, jenž spáchal v roce 1889 spolu se svojí milenkou, hraběnkou Vetserovou, sebevraždu v Mayerlingu, byl velkým stoupencem války s Ruskem[5]. Bismarck, jak již bylo řečeno, vedl útok na ruské zájmy v Polsku, kde Polákům sliboval návrat snad až k Černému moři. Chtěl odvést pozornost cara od Balkánu směrem více na sever. Polákům tato německá podpora na nějaký čas pozvedla sebevědomí, ale velice rychle pochopili, že se stali obětí docela obyčejného velmocenského triku. Němci potřebovali Poláky jen jako nástroj ke zneklidnění Ruska, nic víc. Zájem pomoci Polsku neměli.
Rusko válku nechtělo. Angažovalo se už na Balkáně způsobem, který vyčerpával jeho síly. Muselo myslet na Anglii a na její akce ve Střední Asii, kde se Rusko střetalo s anglickými zájmy. Rakušané doslova šikanovali Srby obchodními požadavky. Pro Srbsko byl důležitý například export prasat, a právě zde mu Rakousko kladlo překážky. Milan se ukázal nejenom jako neschopný ale i jako zbabělý a prodejný. V červnu roku 1885 nabídl Rakousku konvenci, v níž mu de facto svoji zemi prodával. Zavazoval se, že se dokonce zřekne trůnu ve prospěch kteréhokoliv následníka z Habsburského domu. Arcivévoda Rudolf navrhoval císaři Františku Josefovi I., aby srbskou konvenci přijal, neboť soudil, že takto urychlí válku s Ruskem, na které mu záleželo. František Josef I. byl ale opatrnější, a tak konvenci nepřijal. Arcivévoda Rudolf chtěl, aby se Rakousko zmocnilo Soluně i Cařihradu. I to se zdálo starému opatrnému mocnáři příliš. Německo mělo v té době problém s přestárlým císařem Vilémem I. Bylo mu už skoro devadesát a na jeho místo se pochopitelně tlačil pozdější císař Vilém II. Ruský car Alexandr III. se snažil urovnat problémy v komunikaci s Rakouskem, a tak se setkal na zámku v moravské Kroměříži s císařem Františkem Josefem I. Zároveň Nikola Pašić chystal další povstání proti Milanovi. Měl na své straně Milanova konkurenta, Petra Karaďorděviče. K povstání však nedošlo, neboť Bulhaři připravili vlastní povstání v Rumelii, jejímž hlavním městem byl Plovdiv. Došlo ke sjednocení Rumelie s Bulharskem, což byl příliš samostatný krok od krále Alexandra Battenberga, s jakým Petrohrad nemohl vyslovit souhlas. A tak car na znamení nevůle odvolal z Bulharska všechny své důstojníky.
Akce sjednocení Bulharska s Východní Rumelií ovšem poskytla záminku králi Milanovi, který událost označil za porušení rovnováhy na Balkáně a takto za důvod války proti Bulharsku. (Zajímavé, že když některému mocnáři teče do bot, tak vždy hledá záminku k válce.) Král Milan mobilizoval. Za ním stál na rakouské straně arcivévoda Rudolf, který v konfliktu viděl šanci na válku s Ruskem. Rakouský císař byl ale zdrženlivější a hledal způsob, jak Srbsko odškodnit nějakými územními zisky, a to na úkor Bulharska. Rusko nesouhlasilo s tím, aby Srbsko získalo nějaké území na úkor Bulharska. Spory se komplikovaly a krize vyostřovala. Petrohrad si dobře uvědomoval, že povstání v Plovdivu bylo namířeno mimo jiné i proti Rusku a stejně tak věděl velmi dobře o tom, jak hluboko vězí král Milan ve spárech Vídně. Událostmi v Rumelii popudil Alexandr Battemberg carský dvůr. Car se proto sešel s delegací Bulharů v Kodani a slíbil Bulharům, že jim v případném konfliktu pomůže, pokud se oni zbaví Alexandra Battenberga. Toho ale podporovala Anglie, což nepřekvapuje, neboť víme, že Anglie vždy podporuje každou stranu, která nějak vystupuje proti Rusku.
Arcivévoda Rudolf varoval, že Rakousko nesmí opustit Srbsko, aby neztratilo kontrolu nad Balkánem. Německý kancléř Bismarck byl otevřeně proti tomu, aby se jakkoliv pomáhalo slovanským národům na Balkáně. Opovrhoval Slovany obecně, což dokládá i František Palacký ve své Politické závěti. Bismarck se vyslovuje nepřátelsky vůči Čechům a Srby a Bulhary nazývá „zloději ovcí“. Arcivévoda Rudolf ale počítal s tím, že Bulhaři nebudou schopni odporu vůči Srbům, kteří je hladce porazí. Král Milan tedy 1. listopadu 1885 vyhlásil Bulharsku válku.
Srbové, které Milan povolal do války, netušili, že mají bojovat s Bulhary. Mysleli si, že jdou do války proti Turkům. Jejich válečné nadšení se rovnalo nule. Zároveň se ukázalo, že Bulhary velice podcenili. V první velké bitvě u Slivnice byli Srbové poraženi. Brzy jim došla i munice a Bulhaři mohli docela snadno pochodovat na Bělehrad. Král Milan se opět projevil po svém. Zhroutil se a nabídl abdikaci. Královna Natalie naopak projevila odvahu a nabídla se jako regentka pro svého nezletilého syna. Rakousko vyhrožovalo Bulharsku a vyhrožoval mu také Bismarck. Rusko výsledek války potěšil, neboť rakouská a německá strana sázkou na Milana utrpěly porážku. Rusko mělo nepopiratelnou zásluhu na výcviku a výzbroji bulharské armády, třebaže tyto své zásluhy zveličovalo přespříliš. Ve Vídni i v Berlíně si uvědomili, že ruský vliv je na Balkáně silnější, než předpokládali.
V dalším vývoji se Německo s Rakouskem v pozici více vazalské než partnerské snažilo zaměstnávat Rusko mimo Evropu. Na Balkáně nebyly prozatím schopné ruský vliv eliminovat, ani podstatně snížit, a to navzdory tomu, že carská politika zde sledovala své zájmy jen s částečnou snahou skloubit je se zájmy menších balkánských národů. Takto u nich nebyla velká ochota Rusko podporovat.
Bismarck se snaží zaměstnat Rusko mimo Evropu
Vyhánění Ruska z Evropy není vůbec novinkou dvacátých let 21. století. Německý kancléř Otto von Bismarck sledoval nebezpečí ve vývoji vztahů mezi Rakouskem-Uherskem a Ruskem, kde se na obou stranách projevovaly horké hlavy preferující válku. Na rakouské straně to byl následník trůnu, Rudolf, a v Petrohradu takzvaná slavjanofilská žurnalistika smýšlející shodně s generálním štábem ruské armády. Bismarckovi v té chvíli ozbrojený střet mezi Vídní a Petrohradem nevyhovoval, a tak soudil, že řešením by bylo zaměstnat Rusko někde mimo Evropu, nejlépe v Asii. Z této Bismarckovy strategie se stal v podstatě základ německé politiky vůči Rusku pro příští desetiletí. Proti této koncepci se ovšem vyslovil takzvaný Benešův axiom, podle kterého je naopak k zajištění rovnováhy na evropském kontinentu nutné, aby se Rusko Evropě neodcizovalo.
V naší současnosti se Západu podařilo Evropu od Ruska téměř celou, na dlouho a zcela oddělit, což se velmi brzy ukáže jako fatální chyba Západu. Bismarckovi se nicméně poštěstilo přesvědčit cara Alexandra III., aby se „na nějaký čas“ skutečně zaměřil východním směrem. A tak se v roce 1881 vypravil ruský generál Skobelev na trestnou výpravu proti turkmenskému loupeživému kmeni Tekke, který napadal obchodní karavany. O rok později uzavřelo Rusko smlouvu s Persií, kterou získalo kontrolu nad Mervem, který měl být klíčem ke vstupu do Indie. Britové na to reagovali podnícením odporu Afghánců, kteří okupovali pevnost Pent-Djeh. Rusové v roce 1884 Afghánce porazili. Pro Brity byl každý ruský pohyb směrem k Indii zdrojem velkého neklidu, takže situace nazrávala k další válce mezi Velkou Británií a Ruskem.
Němcům se vyhlídky na britsko-ruský konflikt líbily. Bismarck byl spokojen, neboť předpokládal, že ruské postupy v Asii vyvolají konfliktní situaci s Brity. Ve vztazích mezi mocnostmi bylo zapalování ohníčků, jež měly potenciál rozrůst se v požáry, docela běžné. A tak se Londýn rozhodl získat na Turecku souhlas, aby anglické loďstvo mohlo vplout do Černého moře. Cílem byl výsadek někde na ruském území a demonstrace britského loďstva ve velkém přístavu ruského impéria, v Oděse. Francouzi se v té situaci snažili hrozící konflikt mírnit. Situaci ale nakonec zachránily příbuzenské svazky mezi carskou rodinu v Petrohradu a královskou rodinou v Londýně. Carova sestra, Marije, byla manželkou syna královny Viktorie. Takto došlo k dohodě, nikoliv k odstranění vzájemné hluboké nedůvěry. Ta ostatně zůstala konstantou britsko-ruských vztahů dodnes, a na tom faktu se patrně už nikdy nic nezmění. Britsko-ruské nepřátelství je zasazeno hluboko do anglické půdy.
Jen co utichly spory mezi Anglií a Ruskem, vynořila se nedorozumění týkající se obsazení bulharského trůnu. Na jedné straně stály návrhy německé a rakouské a proti nim návrhy ruské. Takto na pozadí sporu o obsazení bulharského trůnu se začaly formovat aliance. Bismarck inspiroval vznik aliance německo-rakousko-italské, a Rusko vážně uvažovalo o alianci s Francií. Věci se ale nikdy nevyvíjejí přímočaře. Francie osvobodila ruského revolucionáře, knížete Krapotkina, což se nelíbilo ruskému dvoru. A car Alexandr se tedy nehodlal (což asi chápeme) zúčastnit oslav 100. výročí jakobínské revoluce, která byla solí v očích také ve Vídni, což ostatně jemně připomíná i libreto Dvořákovy opery Jakobín. Třebaže se ale Petrohrad s Paříží snažili pěstovat dobré vztahy, tak se děly další věci, které idyle rusko-francouzské překážely. Tak byl 13. března 1887 spáchán na cara Alexandra III. atentát. V Petrohradě za ním viděli knížete Krapotkina. A za této situace Bismarck přemýšlel, jak by dosáhl neutrality Ruska v případě, že by došlo k válce Německa s Francií. Car ale kancléře upozornil na to, že Rusko zničení Francie nepřipustí.
V říjnu 1888 byla v Cařihradu podepsána smlouva o Suezském kanálu. Podepsali ji zástupci všech tehdejších mocností včetně Španělska, Itálie, Nizozemska a Turecka. Smlouva se v preambuli dovolává Boha všemohoucího s tím, že za války i v míru má být zde průplav svobodný a otevřený všem.
Jednání o obsazení trůnu v Bulharsku stále pokračovala. Uvažovalo se, a nebylo to poprvé, o personální unii Bulharska s Rumunskem. Rakousko ovšem vzkázalo rumunskému králi Karolu I., že vznik personální unie s Bulharskem nedovolí. A tak se stalo, že knížetem bulharským se stal kandidát Německa, Ferdinand Koburg, což Petrohrad posílilo v přesvědčení, že s Německem žádné dohody uzavírat nebude, neboť německá kandidatura v Bulharsku zkřížila Rusku plány a vyvolala v Petrohradu negativní reakce. Rusko prohlásilo, že kandidaturu Koburga neuznává a požádalo Francii, aby deklarovala totéž.
V té době se o svůj osud začal obávat srbský král, Milan, který byl skutečným neštěstím pro svoji zemi. Měl vleklé spory se svojí ženou, královnou Natalií. Natalie se synem Alexandrem odjela za hranice. Milan se obrátil na Vídeň s žádostí, aby Vídeň využila svého vlivu a donutila královnu vydat mu jeho syna. Vídeň věděla, s kým vlastně jedná, že Milan je slaboch, a tak využila situace k tomu, aby na něho ještě zvýšila tlak.
Licoměrnost Rakouska vůči Srbsku
O tom, jaký byl ve skutečnosti licoměrný vztah Rakouska vůči Srbsku, se ukazuje brzy poté, kdy rakouský vyslanec Hengelmüller podepsal se srbským ministrem Mijatovićem smlouvu, jaká do roku 1895 prodlužovala dřívější vazalskou smlouvu z roku 1881. V této smlouvě i v jejím prodloužení se Rakousko zavazovalo chránit dynastii Obrenovićů a podporovat srbské nároky na teritoriální rozšíření ve směru do doliny Vardaru. Ještě ani neoschl inkoust na podpisech této nové dohody a Rakousko zahájilo jednání s Bulharskem, ve kterém mu nabídlo úmluvu o společném rozdělení Srbska. A takovouto nabídku opakovalo Rakousko do roku 1914 ještě dvakrát!
Toto jednání stojí za pozornost jako ukázka absolutní bezcharakternosti politiky, jaká obvykle děsí obyčejné občany, pokud se o ní dozvědí. Zpravidla se tak stane teprve dlouho poté, kdy k něčemu takovému dojde. Rakousko využívalo slabosti, poddajnosti a úplatnosti srbského panovníka, aby s pomocí Srbska překáželo Rusku v jeho balkánských ambicích. Když se ukázalo, že tento panovník Srbska je pouhá bezmocná žalostná figurka, tak se domnělý ochránce Srbska ihned proměnil v bezohledného obchodníka, který neváhá Srbsko prodat.
Povědomí o dějinách je velice důležité, neboť člověk, který se o ně zajímá, si může ověřit, jaké mechanismy jednání se v dějinách užívají a opakují. Je to pokaždé v nových kulisách a s novými aktéry a s novými okolnostmi i vyhlídkami, nicméně základní mechanismy zůstávají. A zištnost a bezohlednost jsou konstantami mezinárodních vztahů, na což by měli myslet zejména lidé, kteří bez pochyb a nezvratně věří v cizí nezištnou pomoc. A to dokonce od těch, kteří už dříve zklamali.
Srbský král Milan byl povahou ze všeho nejvíce neodpovědný dobrodruh. Po svém rozchodu s královnou Natálií se zamiloval do Řekyně Artemisy, která byla manželkou srbského diplomata Christiće a tímto svým novým dobrodružstvím proti sobě popudil ještě ten zbytek srbské společnosti, která zůstávala vůči Milanovi nezaujatá. Vídeň hrála s králem Milanem, a takto se Srbskem hodně nečistou hru. Nepřála si, aby Milan abdikoval, třebaže jeho abdikace by byla pro Srbsko požehnáním. Vídeň ale potřebovala udržet srbskou závislost na Rakousku. A tak paralelně směřovala srbskou politiku proti Bulharsku, zatímco Bulharsku nabízela kus srbského území. Zároveň Vídeň také spekulovala o možnosti poštvat Srbsko proti Rusku. Až tedy nastane „správný čas“.
Když Milan prodloužil úmluvu o závislosti na Vídni, obdržel za to 700 000 zlatých franků. Kompradorství a korupce nejsou rozhodně výdobytkem moderních časů. Když se takto Milan znovu upsal Rakousku, abdikoval ponechávaje břemeno státu na bedrech třináctiletého syna, Alexandra, za kterého pochopitelně vládli regenti. Srbsko tak ovládla radikální strana, která koketovala s myšlenkou socialismu a hlavně hleděla přiblížit Srbsko Rusku. V čele radikálů stál nám už známý Pašić. Vídeň se ale za novou srbskou orientaci na Rusko Srbsku pochopitelně pomstila. Například překážkami při vývozu prasat, což byl důležitý artikl Srbska. Sankce ani krádeže aktiv se tehdy ještě na Západě nepraktikovaly. Bránilo se prostě v uskutečnění zemědělských reforem. No a ve vývozu prasat.
Pašić vycestoval do Petrohradu, kde získal půjčku ve výši tří miliónů rublů. Když mladý srbský král Alexandr přicestoval do Petrohradu, ruský car Alexandr III, slíbil Srbům, že Rusko nedovolí Rakousko-Uhersku anektovat Bosnu a Hercegovinu. Současné opětné rozdělení Bosny a Hercegoviny Západem je v podstatě novou takovou anexí těchto zemí.
Nicola Pašić (1845 – 1926) byl prozíravý politik, který uvažoval o možnosti svazu balkánských států, jaký by byl schopen čelit snahám o ovládání cizími mocnostmi. Uvažoval takto o uzavření spolku srbsko-bulharského. Je nesporně dílem západních mocností, že se integrace Balkánu nikdy nezdařila zcela a na dlouho. A že i ta forma integrace, která se uskutečnila ve formátu Jugoslávie, se rozpadla. Jenom žádná integrace zemní a národů, které chce Západ ovládat. Takto se vede vytrvalý boj také proti integraci národů ve Východní Evropě.
Když dospěl mladý srbský král Alexandr do věku, kdy mu měla být vybrána nevěsta, upíraly se zraky regentů, jako ostatně v srbských dějinách často, k ruskému dvoru. Jenomže na mladého srbského krále dopadaly ostudy jeho otce, takže Petrohrad zavřel před jeho vyslanci dveře. A stejně tak je uzavřelo také Řecko, kde si Alexandr vyhlédnul princeznu Marii. Král Milan způsobil zemi mezinárodní ostudu či spíše sérii mezinárodních ostud, na které doplácel jeho syn.
V sousedním Rumunsku vládl nadále schopný král Karol I. Rumunsko se dostávalo ke kolizi s Ruskem, a to kvůli evergreenu, Besarábii, ve které rostl počet obyvatelstva rumunského původu, zatímco Rusko zde provádělo kolonizaci formou usazování ruského etnika (počítalo se k němu pochopitelně a automaticky také obyvatelstvo ukrajinského nebo běloruského původu). Rusko ale při prosazování svého vlivu v Besarábii nijak nenarušovalo užívání rumunského jazyka a rumunské školství.
V oblastech, které se nacházely pod správou Uher, prováděla Budapešť silnou maďarizační politiku. Dokonce se snažila převádět rumunská jména na jména maďarská. Vídeň usilovala o spojenectví s Rumuny a strašila je hrozbou šíření panslavismu. Byla to složitá situace. Rumuni měli negativní zkušenost s Budapeští, ale Vídeň je tlačila do protiruského tábora. Na krále Karola tlačil také Berlín, aby posílil spojenectví s Bukureští. Rovněž proti Rusku. Karol ale musel reflektovat stížnosti transylvánských Rumunů na tuhou maďarizaci. Němci pak strašili Vídeň tím, že by se Rumuni mohli nakonec stát předvojem ruských zájmů na Balkáně. Když vypukla celní válka mezi Rumunskem a Rakouskem, tak té války využilo Německo získáním rozhodujícího finančního vlivu v Bukurešti.
V dubnu roku 1888 byl spáchán na krále Karola I. atentát. Pokusil se o něj jakýsi obecní strážník. Král ale vyvázl bez zranění. O několik měsíců později spáchal v rakouském Mayerlingu sebevraždu rakouský následník trůnu, Rudolf. Stalo se tak v lednu 1889. Rudolf patřil k hlavním iniciátorům případné války Rakouska s Ruskem. Byl tou myšlenkou posedlý.
Je zajímavé, že v roce 1892 se ve vídeňském Prátru, v jedné kavárně, konala schůzka Slováků a Rumunů ze Sedmihradska, která se chystala podpořit takzvané Rumunské memorandum určené do rukou rakousko-uherského císaře Františka-Josefa I. Na této schůzce ve vídeňském Prátru hovořil slovenský politik, doktor Blaho. Také někteří Češi podpořili toto memorandum, když zaslali rumunské delegaci telegram. Byli zde ze známých osobností podepsáni například Václav Klofáč, Antonín Hajn, Antonín Čížek mladší a další.
Císař Rumunské memorandum nepřijal, dokonce odmítl přijmout delegaci tří set osobností memoranda. Memorandum se vrátilo signatářům v neporušené obálce. Tedy nepřečteno. Nejen, že se tedy u císaře ničeho nedosáhlo, ale uherské orgány se začaly osobám, které memorandum podepsaly, mstít. Dokonce se při tom používalo tak hloupé záminky, jako že se tito uherští poddaní obrátili na rakouského císaře, a ne na uherského krále. Že se jednalo o jednu a tutéž osobu, nebylo tedy podstatné.
V téže době byl král Karol I. v Berlíně a místopředseda rumunské národní strany, Eugen Brote, jednal v Turčianskom Sv. Martine s delegáty ze Slovenska: Pavlem Mudroněm, Svetozárem Hurbanem, Matúšem Dulou a dalšími. Jednalo se o společném protimaďarském postupu. V podstatě paralelně s touto slovensko-rumunskou aktivitou probíhalo v českých zemích dělnické hnutí, které získalo označení Omladina. Vzniklo pod vlivem T. G. Masaryka. Byli v něm nejvíce aktivní studenti a typografové. Vedoucími postavami byli Čížek, Hajn, Alois Rašín a Antonín Pravoslav Veselý. Toto hnutí mělo ve svém programu i práva slovanských národů, což pochopitelně Vídeň iritovalo. Podle mínění doktora Jana Šeby, který byl před druhou světovou válkou československým vyslancem v Bukurešti, se v této době, ve které probíhaly i krvavé střety s policií, formovaly základy pozdější Malé dohody mezi Čechy, Slováky, Srby, Rumuny. V srbském Novém Sadu například působil na tamním gymnáziu slovenský národní buditel, P. J. Šafárik.
Oficiální kruhy v Bukurešti ale tyto národnostní snahy nepodporovaly. V souladu s Berlínem a Vídní pracovaly spíše na protiruské orientaci. Projevem této protiruské orientace se stal například incident s ruskou lodí Olga, která se pokusila vplout do Dunaje i proti znění karanténních předpisů. Rumunská staniční loď ji začala bombardovat. A jelikož dějiny národů jsou plné nepředvídatelných okolností, náhod i zvláštností, tak se za onoho času stalo, že rumunský královský dvůr vyhledala srbská královna Natalie, která zde měla mezi šlechtou příbuzné a přátele.
Berlín, který pozorně sledoval vývoj na Balkáně, si dělal starosti s rakousko-uherským císařem Františkem Josefem I., který ponechával uherským úřadům volnou ruku v jejich odnárodňovací politice. Ta, kterou Maďaři prováděli ve slovenských krajích, jej příliš nezajímala, naproti tomu se obával vývoje v Sedmihradsku. To patřilo k oblasti, která mohla, podobně jako další regiony jihovýchodní Evropy, hledět s nadějí k Petrohradu. A to si nepřál Vilém II., stejně jako se toho obával Londýn. V souvislosti se Sedmihradskem se totiž přihodila pro Vídeň i Budapešť velmi nepříjemná věc. Rumunská akademie věd v Bukurešti vydala 26. května 1894 memorandum, ve které se obracela ke všem akademiím v tehdejším světě. V memorandu se poukazovalo na necitlivé zacházení Budapešti s rumunskou menšinou. Ve Francii podpořil Rumuny George Clemenceau a memorandum našlo ohlas i v dalších evropských zemích. Nebylo to ale nic platné. Na druhé straně ale národnostní útisk v Sedmihradsku posiloval separatismus dalších národů, které žily v uherské části monarchie, především Slováků a Srbů.
Závěrečná desetiletí 19. století se nesla v duchu celé řady jevů, které sice jakoby vznikaly samy o sobě, ale během vývoje se navzájem ovlivňovaly a prolínaly. Koloniální mocnosti Evropy a kontinentální „středová mocnost“, Německo se sekundující Habsburskou monarchií, si hlídaly svoji moc v koloniích a pro ně nepříjemné vývojové trendy především na Balkáně, ale i ve střední Evropě, kterou Rakousko-Uhersko mělo pod kontrolou a Německo pod dohledem. Němci se chtěli dostat na Východ, nejenom do ruských zemí, ale ještě dál, k ropným zdrojům na Balkáně. Rakušané a Maďaři se snažili udržet, co mají a bránit si to před ruským vlivem. A Britové se velice báli, aby Rusku nepřipadla celá kořist po slábnoucím Turecku. Ale báli se i kladení dalších ruských překážek ve svém věčně hladovém kolonialismu. Takto se na Britských ostrovech upevňovala a nadále ještě posilovala rusofobie, která se stala jedním z hlavních pilířů britské (anglické) politiky, což, bohužel, trvá do dnešních dnů.
(Pokračovanie)
První série / Část I.: Rusko a Evropa, konfliktní sousedství
(Sedmdesátá léta XIX. století – Berlínský kongres 1878)
[1] Širší geopolitické souvislosti týkající se Berlínského kongresu a takzvané „východní krize“ přináší mimo jiných také publikace Eduarda Gombára nazvaná Moderní dějiny islámských zemí, Karlova univerzita, nakladatelství Karolinum, Praha 1999, str. 231 – 249.
[2] Tou „plukovnickou skupinou“ míní autor s nejvyšší pravděpodobností polského ministra zahraničí J. Becka, který velmi usiloval o „dobré vztahy“, respektive i o součinnost s nacistickým Německem, a to právě s vidinou možných zisků na Ukrajině, v Bělorusku, případně i v Pobaltí. Není bez významu, že Alfred Rosenberg pocházel z Estonska, kde se během realizace nacistického Plán Barbarossa, tedy útoku na SSSR, formovaly celé jednotky SS.
[3] Citováno podle: Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936. Dostojevskij se vyjadřuje podrobněji k situaci v Rusku i v Evropě ve svých denících. Ty postupně po jednotlivých ročnících vydávalo ve dvacátých letech minulého století pražské vydavatelství a nakladatelství Kvasnička a Hampl.
[4] Viz Otto Urban: Česká společnost 1848 – 1918, nakladatelství Svoboda, Praha 1982, str. 142 – 190.
[5] O složité osobnosti rakouského arcivévody Rudolfa pojednává monografie Brigitte Hamannové: Rudolf – Korunní princ a rebel, Odeon, Praha 1993
