Ve druhé části naší nové řady budeme pokračovat v líčení dějů, které se na území sovětského Ruska odvíjely po skončení bolševické revoluci. Seznámíme se s cíly západní intervence a s některými aktéry událostí. Připomeneme roli některých osobností, o kterých jsme psali už v předchozím souboru textů.
Poľskí, britskí a francúzski dôstojníci pri prehliadke poľského tzv. Murmanského práporu pred jeho odchodom na front, Archangeľsk 1919. Foto: Wikipedia
Ivo Šebestík: Evropa a Rusko mezi dvěma válkami – 1
Vpád intervenčních armád do Ruska
Vedle Poláků se ve válce proti Sovětům angažovala celá koalice intervenčních států. V létě 1919 vtrhly vojenské síly čtrnácti států na území sovětského Ruska. Žádný ze států nevypověděl sovětské vládě Ruska válku. S tím se nezdržovaly, nehledě na to, že novou vládu v Rusku, vládu bolševiků, jednoduše neuznávaly za legitimního reprezentanta státu. Legitimním reprezentantem Ruska bude teprve vláda, která bude všemožně vycházet vstříc koloniálním snahám bývalých koloniálních mocností Evropy, ke kterým se později připojí i Spojené státy.
Které státy se tedy zúčastnily intervenční války proti bolševickému Rusku? Byly to: Velká Británie, Francie, Japonsko, Německo, Itálie, Spojené státy, Československo, Srbsko, Čína, Finsko, Řecko, Polsko, Rumunsko a Turecko. Pokud se jedná o Československo, viděli jsme v textu předchozího eseje, že se Češi a Slováci zdráhali zapojit se do bojů na ruském území. A to, k čemu nakonec došlo, tedy k vystoupení takzvaných Československých legií proti ruské bolševické Rudé armádě, mělo souvislost se situací nově ustavené Československé republiky (ČSR), jaký mohl jen těžko ignorovat zájmy mocností, které jeho vznik podpořily, ne-li umožnily.
Svobodný a po staletích opět nezávislý stát Čechů a Slováků se ovšem ihned po svém vzniku ocitl v pozici, ve které se jeho úplná nezávislost stala relativní. Této relativity „nezávislosti“ se Češi a Slováci už nikdy nezbavili. A v současné době se jejich závislost na cizí vůli jeví být dokonce jakousi „konečnou stanicí“, neboť naděje na to, že by se mohly malé státy a nepočetné národy existující v zájmových prostorech velmocí a ve světě s absolutně provázanou ekonomikou a finančními toky stát plně nezávislými, se jeví být čirou iluzí. Něco by se muselo se současným světem stát. Nebo alespoň s lidskou mentalitou. Při studiu prvorepublikové československé politiky, zejména té zahraniční, ale vidíme zřetelnou snahu předních osobností státu vytvořit pro Československo, nakolik to bylo vůbec možné, maximálně svobodný a suverénní prostor rozhodování. Projevilo se to silným vlivem ministerstva zahraničí ve Společnosti národů založené v roce 1920 a sídlící ve švýcarské Ženevě. Především Edvard Beneš se na její půdě snažil přesvědčit vítězné mocnosti z první světové války o tom, že izolovat v Evropě Rusko (Sovětský svaz) a Německo není vůbec rozumné.
Ale zpět do Ruska, do časů bezprostředně porevolučních: Na straně těchto intervenčních armád se samozřejmě angažovala domácí bělogvardějská opozice spolu s esery[1] a bývalými teroristy bojujícími proti carskému režimu, kteří jen změnili objekt svého nepřátelství, od cara k Leninovi. V Archangelsku se Britové pokusili o puč proti místní bolševické vládě. Britové vojensky obsadili Archangelsk. Během puče britští důstojníci unesli předsedu místního orgánu, Čajkovského[2], a několik dalších osob a internovali je v osamělém klášteře kdesi na severu Ruska. Britští a francouzští vojáci se ale dostávali do sporů s bělogvardějci. Někteří západní vojáci vůbec netušili, proč jsou v této válce a za co vlastně bojují. O bolševickém vedení sovětského Ruska se začínalo šeptat, že je v rukou samých židů. Takto se zde navazovalo na starší formy antisemitismu, který provázel poslední léta carského režimu v Rusku a byl silný zvláště tam, kde žila početná židovská komunita, tedy v západních oblastech Ruského impéria, v Haliči, na Podkarpatské Rusi, ale i v Novorusku (Novorossiji), tedy vesměs oblastech, ze kterých bolševické vedení Ruska později ustavilo Ukrajinu jako jednu z pozdějších patnácti republik Sovětského svazu. A v zájmu toho, aby měla Ukrajina také své průmyslové dělnictvo, a nebyla jen zemědělskou zemí, jí bolševici v Moskvě darovali Donbas i s jeho ruským obyvatelstvem. Teď se snaží V. V. Putin Donbas a další regiony Novorossije, ze kterých chtěl pučem zrozený kyjevský režim potomky těchto Rusů vyhnat (nebo je prostřednictvím mohutné diskriminace po vzoru pobaltských států odnárodnit), zase Rusku vrátit. Kyjev po své děsivé metamorfóze donutil Donbas k ozbrojené revoltě a Západ se ohromně, ale skutečně fantasticky diví, že Donbas si opravdu nepřál sdílet jednu státnost s nepřáteli ruského a ruskojazyčného etnika na Ukrajině, s kompradory a obdivovateli a následovníky pachatelů válečných zločinů na území Sovětského svazu a Polska v průběhu koaliční nacistické invaze na Východ.
Mezi vojáky intervenčních armád propukaly v Rusku malé i větší vzpoury. Veřejné mínění ve Spojených státech žádalo, aby se američtí vojáci vrátili z Ruska domů. Amerika ještě nežila účelovou rusofobií evropských mocností, které existence silného Ruska iritovala nejméně od časů Petra Velikého, ale dost možná už od Ivana Hrozného, který území ruského státu přinejmenším zdvojnásobil a tím zvýšil ruský vliv ve východní Evropě. Především Londýn vždy velice zneklidňovalo rozšíření moci a vlivu každé z evropských mocností. A tak Londýn pokaždé spěchal, aby této vzmáhající se mocnosti uškodil co nejcitelněji.
V uzavřeném příměří mezi západními Spojenci a Německem stála málo známá klauzule, podle které směli němečtí vojáci zůstat v jakékoliv libovolné části Ruska, kterou obsadili. A to tak dlouho, nakolik bude třeba. O tom, jak dlouho toho bude třeba, měli pochopitelně rozhodnout Spojenci. Vzhledem k tomu, že bolševické hnutí začalo zaplavovat také Pobaltí, rozhodli se Britové, že soustředí svoji pomoc na bělogvardějské oddíly v Pobaltí. Zajímavé bylo, že jedním z velitelů bělogvardějských oddílů v této části země se stal německý generál, Rüdiger von der Goltz. Tento generál vedl na jaře německý expediční sbor proti Finsku, které po ruské revoluci získalo od bolševiků nezávislost. Přestalo být počítáno k Ruskému impériu. Bělogvardějským oddílům v té době velel Karl Gustav von Mannerheim, bývalý důstojník carské jezdecké gardy. O tomto generálovi se zmíníme později v částech textu líčících mimo jiné sovětsko-finskou válku, k níž došlo krátce před přepadením Sovětského svazu nacistickými oddíly. Přesněji řečeno, trvala tato „zimní válka“ od konce listopadu 1939 do 13. března 1940. Mannerheim tehdy, před onou válkou se SSSR, úzce spolupracoval s Adolfem Hitlerem[3]. Je pozoruhodné, kolik na ruských vojenských akademiích vystudovaných důstojníků, kteří tam poznali ruskou vojenskou taktiku, přešlo později do služeb nepřátel Ruska či Sovětského svazu. Petr Pavel, rozhodně nebyl první.
Spojenci za pomoci tohoto ruského generála německého původu, von der Goltze, sice ovládli Pobaltí, ale dostali strach z toho, že německý generál bude chtít Pobaltí pro Německo. A tak Britové jmenovali jiného generála do čela těchto bělogvardějských oddílů. Stal se jím opět bývalý carský důstojník, Nikolaj Judenič. A znovu Britové souhlasili, že Judeniče vybaví penězi, zbraněmi i výstrojí. Samozřejmě, jednalo se přece o dobytí Ruska! Na něco takového není nikdy škoda peněz, zbraní, ani životů některého slovanského národa. Slovanů je přece na Východě Evropy, z pohledu jiných etnik, tak nějak moc…
Pod Judeničovým vedením začala ofenzíva na Petrohrad. V říjnu 1919 se jeho vojska ocitla na předměstích Petrohradu. Titulky západních novin zvěstovaly již dobyté vítězství. Jásot nad porážkami Ruska kráčí vždy daleko před událostmi. Ale brány Petrohradu se před Judeničem zavřely a Judenič opouští poraženou armádu a prchá ze země v autě s britskou poznávací značkou.
Zatímco na severu útočil Judenič, na jihu vedl opoziční protisovětská vojska generál Děnikin. Děnikin byl přesvědčen, že chce „zachránit Rusko“. Podobně jako někteří před ním a mnozí po něm vůbec nepochopil, že nebojuje za Rusko, ale za koloniální zájmy Britů, Francouzů a Němců. Tedy pro jejich kořist. A možná dokonce už za mocenské zájmy i vládnoucích kruhů ve Spojených státech. Tento nedostatek jasnozřivosti provází mnoho Slovanů a vede je do bratrovražedných válek, při kterých teče slovanská krev. A to na obou stranách konfliktů. Zatímco cizí mocnosti čekají na kořist, která by jim měla spadnout do klína. Jsou ochotny platit si tyto zápasící „kohouty“ v arénách slovanských území. Je to sice odporné, ale lemuje to dějiny slovanských národů jako hřbitovní zdivo. Už by to mělo snad konečně skončit! Nebo ještě ne? Pořád má ta de facto jen hrstka zfanatizovaných rusofobních křiklounů v médiích hlavního proudu tak silný hlas, že překřičí zdravý selský rozum lidu? Nebo ho už není?
Tradiční oblíbená kořist Západu jménem Ukrajina
Začátkem dvacátého století byla západní část Ruského impéria, pozdější Ukrajina, úrodnou oblastí, onou známou „obilnicí Evropy“. V Doněcké oblasti Novorossije se nacházela bohatá naleziště uhlí i železné rudy. V prosinci 1917 došlo ke zřízení Ukrajinské sovětské republiky. Nicméně na jejím území sílilo také opoziční protisovětské hnutí. V jeho čele stál generál Simon Petljura (1879 – 1926). Ten byl ve spojení s německými okupačními silami, které vyzýval k vpádu do Ruska, k obsazení Ukrajiny a k vyhnání bolševiků.
Pro Německo představovala Ukrajina obrovskou kořist. Toužili po této kořisti tisíc let a nyní se nabízela pomoc místních ukrajinských nacionalistů přejících si zbavit se bolševického vedení státu a pokusit se odpoutat se dokonce i od Ruska, se kterým byla ovšem Ukrajina spojena pupeční šňůrou. A je tomu tak stále.
Němce tedy nebylo třeba dvakrát prosit. Na Ukrajinu vtrhla vojska pod vedením polního maršála Hermanna von Eichhorna. Eichhorn měl k tažení i své osobní důvody. Jeho ženou byla kněžna Durnovová, bohatá ruská šlechtična, která patřila mezi největší ukrajinské statkáře. Němcům se podařilo vyhnat sovětskou moc z Kyjeva i z Charkova a zřídili loutkový stát, Nezávislou Ukrajinu. Stát ovládala německá armáda. V jejím čele stanul generál Petljura, který se rozhodl zavést na Ukrajině „národní socialismus“. Budování této varianty nacismu zahájil protižidovskými pogromy. Petljura ale kromě krutosti projevil i neschopnost, a tak jej německý „gauleiter“ von Eichhorn nahradil vojenskou diktaturou a do jejího čela umístil svého švagra, generála Pavla Petroviče Skoropadského (1873 – 1945). Byl to bývalý ruský kavalerista, který údajně neuměl ani slovo ukrajinsky.
Skoropadskyj ale nevynikal organizačními ani jinými vojenskými schopnostmi, a tak koncem roku 1918 musel z Ukrajiny uprchnout v převlečení za prostého německého soldáta. Německou armádu ale mezitím už porazila Rudá armáda, takže její odchod z ukrajinského území nevyhlížel slavně. Intervenční armády sice na ruském území zaznamenávaly příliš mnoho porážek, do ruských přístavů ale stále připlouvaly lodě s novými posilami ze států intervence. Mezi generály bělogvardějských vojsk proslul také generál Pjotr Nikolajevič Wrangel, který byl známý krutostí. Údajně nechával popravovat celé skupiny zajatců. Když Wrangelovy oddíly vstoupily do Stavropolu, vtrhli tito vojáci do místního lazaretu, kde pobili sedmdesát raněných vojáků Rudé armády.
V červnu 1919 se Wrangel zmocnil Caricynu, pozdějšího Stalingradu a nyní Volgogradu. Odtud zamířil k Tule, z níž bylo jen 190 kilometrů k Moskvě. Americký deník New York Times se opět předčasně radoval z toho, že bolševická moc se zhroutila. Rudá armáda podle těchto novinářů prchala „v divoké panice“. Děnikin sice mířil k Tule, ale k Tule směřovala i protiofenzíva Rudé armády. Ta Děnikina porazila a zahnala na útěk. Ve skutečnosti v panice a v nepořádku prchali Děnikinovi vojáci. V téže době, kdy Děnikin měl útočit na Moskvu z jihu, admirál Alexandr Vasiljevič Kolčak měl Moskvu obsadit z východu. Titulky v americkém deníku New York Times opět oslavovaly porážku rudoarmějců a vítězství bělogvardějců. A zase to nebyla pravda.[4]
V létě 1919 už admirál Kolčak bezhlavě prchal. V listopadu musel evakuovat dříve dobyté město Omsk. Kolčak nastoupil do vlaku zdobeného americkou, francouzskou a italskou vlajkou a cestoval do Irkutsku. Když tam dojel, tak se město vzbouřilo a Kolčaka zatklo. Kolčak tím vlakem ovšem necestoval sám. Války proti Rusku, ať už jsou vedené pod jakoukoliv záminkou a jakoukoliv vlajkou, jsou vždy, bez výjimky především nebo zcela války kořistnické. Včetně současné války vedené „elitami“ Západu. V tomto „oboru“ prostě výjimky neexistují. Bolševické orgány Omsku našly u Kolčaka velký poklad: Bylo to 5143 beden a 1680 vaků zlatých cihel, neraženého zlata a stříbra a cenné papíry v hodnotě jedné miliardy a sto padesáti miliónů rublů. To byla na tehdejší dobu pohádková částka. Do Ruska se jezdí vždy bojovat a rabovat zároveň. Rabuje se samozřejmě také na Ukrajině. Ostatně také Ukrajina je přece součástí onoho „ruského světa“ považovaného západními „elitami“ za kolonii a stále unikající kořist.
Kolčak si pokladu neužil. Soud jej odsoudil k smrti zastřelením. Byl postaven před popravčí četu 7. února 1920. Neúspěchy intervenčních brigád a bělogvardějské opozice se vršily jeden na druhý. Přesto válka „za osvobození Ruska od bolševiků“ pokračovala. Jak jsme podrobněji popsali v předchozím díle, o slovo se přihlásili Poláci. Žádali pro sebe území celé západní Ukrajiny a také ruský Smolensk. Britové a Američané Poláky štědře vybavili penězi, celkem asi 50 milióny dolarů a přidali také válečný materiál, výstroj a výzbroj. Jak jsme popsali už výše, Poláci tedy vtrhli na Ukrajinu a zabrali Kyjev. Tam se ale nemohli zdržet dlouho, protože u Kyjeva je dostihla Rudá armáda. Poláci tedy prchali od Kyjeva a v srpnu 1920 stanula Rudá armáda před branami Varšavy.
Maličko zde ještě připomeneme: Západní demokracie ale mobilizovaly všechny svoje síly a francouzský maršál Foch, pro kterého se otázka porážky Ruska stala životním tématem, poslal Polákům novou půjčku a nové zbraně. Poslal jim také generála Weyganda, aby polské operace vedl. V čele Rudé armády byli na tomto úseku frontu generál Tuchačevskij[5] a Lev Trockij. Zdá se, že se dopustili osudné chyby, když příliš prodloužili dopravní spoje své armády, čehož využila polská protiofenzíva a zahnala Rudou armádu zpět. Sovětská vláda tak byla donucena uzavřít takzvaný Rižský mír a vydat Polákům západní části Ukrajiny a Běloruska.
Sovětská vláda totiž potřebovala uvolnit svoje síly pro boj s Wrangelem. Ten představoval akutní nebezpečí. S francouzskou podporou postupoval Ukrajinou na Krym. Tam jej ale bolševické síly obklíčily a jeho vojsko, jak se tehdy uvádělo, zahnaly do moře. Po porážce Wrangelovy armády a po podpisu Rižského míru, který byl jakousi obdobou Brestlitevského míru uzavřeného s Německem v březnu 1918, zůstaly na ruském území jen Japonci. Ti měli na Sibiři 70 000 vojáků a spousty tajných agentů a špiónů. V sibiřském prostoru a na Dálném východě bojovaly nadále bělogvardějské oddíly. S Japonci spolupracovaly také jednotky atamana Semjonova. Urputné boje s Japonci a jejich spojenci trvaly až do října 1922. Tehdy Rudá armáda obklíčila Vladivostok, což byl pro Sověty klíčový úspěch.
Résumé válek občanské a intervenční v Rusku
Obě války probíhající na území porevolučního Ruska, tedy válka občanská a intervenční, trvaly přibližně dva a půl roku a vyžádaly si na 7 miliónů obětí mezi ruským obyvatelstvem[6]. Nebyly to pouze oběti válečných střetnutí, ale také důsledků, jaké válečná střetnutí obvykle provázejí – hladu a nemocí. Také vyřizování osobních účtů. Čtyřdílný román Tichý Don od nositele Nobelovy ceny za literaturu, Michaila Alexandroviče Šolochova, stejně jako jeho Rozrušená země, nabízejí obraz těchto neklidných let. Podobně také Bílá garda od Michaila Bulgakova (jeho památníky už kyjevský režim vyhnal z ukrajinských měst) nebo Rudá jízda od Isaka Babela. Pozdější sovětská vláda odhadla škody způsobené oběma paralelně vedenými válkami na 60 miliard dolarů. Okupační jednotky interventů pochopitelně nezaplatily Rusku žádné reparace. Pravdou ale je, že ani bolševické Rusko neplatilo Západu dluhy cara Mikuláše II.
Vlády, které vedly intervenční válku nebo ji podporovaly penězi, špionážními aktivitami, výzbrojí, výstrojí a výcvikem, argumentovaly ve svůj prospěch proklamacemi o tom, že vedou válku „civilizační“ proti hordám bolševiků snažících se zničit staletý řád světa. Někdy připouštěly, že se jedná o „křížovou výpravu“ proti bolševismu. Svým způsobem měly proklamace o „křížové výpravě“ pravdu, neboť křížové výpravy ve středověku byly rovněž motivovány snahou křižáků o rabování vybraných oblastí Byzantské říše, a „obrana Božího hrobu“ byla jen chytře vymyšleným fíkovým listem. Až se byzantští císařové zděsili toho, koho si pozvali „na pomoc“ proti Turkům a na ochranu svatých míst. Mnozí Poláci se dnes také děsí toho, koho jejich vláda podporuje v Kyjevě. A je hodně pravděpodobné, že se „zděšení“ později rozšíří také do dalších zemí EU.
Jak to ale obvykle bývá, až na hrst fanatiků, byly si tyto západní vlády tehdy dobře vědomy toho, že se snaží využít revolucí oslabeného Ruska k vyřazení této velké země z mapy evropských mocností a že se pokoušejí dostat se k ohromným ruským zdrojům, velikému prostoru a levné pracovní síle. Zkrátka a dobře, že se jim podaří rozšířit své koloniální državy – už konečně! – o Východní Evropu, na níž leží velké Rusko jako žába na prameni. A ony západní „elity“ mají ukrutnou žízeň! Pořád!
Polsko bylo vedle téhož motivováno také snahou o obnovení svého mocenského postavení ve Východní Evropě, což se mohlo stát pouze na úkor Ruska. Také si přálo vyrovnat s Ruskem své staré bolavé účty. Toto je ostatně trvalá součást polské zahraniční politiky na východě kontinentu. Západní koloniální mocnosti podporující intervenční válku v Rusku a Japonsko vydaly na toto dobrodružství docela vysoké částky. Podle Churchillova memoranda z 15. září 1919 vydala Velká Británie jen do tohoto data 100 miliónů liber šterlinků, Francie pouze ve výdajích na podporu Děnikina zahodila do kanálu částku mezi 30 až 40 milióny liber. A Japonci přiznali výdaje ve výši 900 miliónů jenů[7]. Mluvíme-li v souvislosti s měnami, které existovaly po první světové válce, v řádu desítek miliónů, a zdá se nám to při pohledu na současné stovky miliard dolarů a eur zahozených do zlatých toalet v Kyjevě a na konta obchodníků se smrtí na Západě ne mnoho, potom nezapomeňme na to, že kupní síla tehdejších měn a měn současných se výrazně liší. Brzy ovšem neodpovědnost západních „elit“ vyvolá světovou krizi a hyperinflaci například konkrétně v Německu, takže začne nul u cen zboží přibývat skoro geometrickou řadou. Ale tam ještě nejsme…
Války proti Rusku motivované snahou Rusko poškodit, vyřadit z mapy velmocí a následně se dostat k ruským zdrojům představovaly a nadále představují pro vůči Rusku nepřátelské vlády atraktivní byznys, do kterého stojí za to investovat peníze v očekávání mnohonásobné návratnosti. O tuto „návratnost“ se starají páté kolony organizované na území Ruska a sestávající z místních „elit“, jež ve skutečnosti elitami nejsou, neboť svoje „elitářství“ opírají pouze o finanční, ekonomickou a politickou moc, nikoliv za osobnostní kvality. Toto je ostatně trvalý problém „elit“ v řadě států, které se nechávají najímat do cizích služeb nebo se do nich dokonce samy hrnou.
Michael Sayers a Albert E. Kahn ve své knize zmiňují polokoloniální pozici carské říše vzhledem k anglo-francouzským a německým či švýcarským finančníkům. Francouzské investice do této carské říše údajně dosáhly sedmnácti a půl miliónu franků a Angličané a Francouzi kontrolovali 72 procent ruského uhlí, železa, ocele a 50 procent ruské nafty. Tyto cizí finanční a průmyslové skupiny odčerpávaly z Ruska ročně několik set miliónů franků a liber na úrocích, dividendách a v ziscích a úvěrech. Pokud si vzpomeneme na éru Borise Jelcina a Anatolije Čubajse v devadesátých letech (minulého století) novodobého Ruska, potom nás krvácení Ruska v řečišti tekoucím směrem na Západ nepřekvapuje.
Rusko jako mimořádně atraktivní kořist v průběhu intervenční války definoval japonský časopis vycházející v anglickém jazyce, Japan Salesman, těmito větami: „Rusko se svými 180 milióny obyvatel a úrodnou půdou, která se rozprostírá od střední Evropy přes Asii až k pobřeží Tichého oceánu a od polárních krajů až k perskému zálivu a Černému moři … s obchodními možnostmi, o jakých se neodvažuje snít ani ten největší optimista … Rusko je – jak se svými možnostmi, tak i skutečně – sýpkou, rybníkem, skladištěm dřeva, uhelným, zlatým, stříbrným a platinovým dolem světa.“ [8]
Dnes víme o ruských zdrojích mnohem více a také se výrazně obohatil jejich soubor a změnilo pořadí jejich hodnoty i cizího zájmu o ně. Jestliže japonský zdroj mluví o 180 miliónech obyvatel Ruska, musíme připomenout, že tehdejší území porevolučního, bolševického a sovětského Ruska zahrnovalo také některá území, která se později z Ruska vydělila a osamostatnila. Dalším důvodem současného snížení populace byly obrovské ztráty populace v průběhu Velké vlastenecké války, které demografickou mapu Ruska ovlivnily pro řadu následujících generací. Ale nízká hustota populace je trvalým probléme i současné Ruské federace.
Americký zájem o ruskou naftu
Nejenom Britové, Francouzi, Němci a Japonci se zajímali o bohatství obrovské ruské země. Svůj interes projevili také Američané. Tak například Herbert Hoover, který se stal později prezidentem Spojených států, investoval dolary do ruských naftových nalezišť. Carský režim měl zkorumpované úředníky, jejichž prostřednictvím a za pomoci úplatků bylo možno dosáhnout téměř čehokoliv. Peníze vskutku nepáchnou, jak už před dvěma tisíci lety pravil římský císař Vespasianus. Nezapáchaly ani carským úředníkům. A na jejich cinkot báječně slyší členové každé páté kolony, ať už se rozprostře v Rusku, na Ukrajině, v Arménii či kdekoliv jinde v postsovětském prostoru. Peníze jsou velkou zbraní západních „elit“. Kdyby ty „elity“ měly u sebe a v sobě tolik morálky, etiky a svědomí, kolik mají peněz, bylo by na světě lépe.
Hoover „objevil“ ruskou naftu už v roce 1909 a během jediného roku si zajistil účast v jedenácti ruských naftových společnostech. Byly to například: Majskopský naftový syndikát, Majkopsko-širvánská olejářská společnost, Majkopská Apšeronova olejářská společnost, Majkopský generální petrolejářský trust… No a sedm dalších společností, jež netřeba jmenovat. Jak bílí kolonisté v 18. a 19. století dobývali Ameriku, tak soudili, že mohou pokračovat všude na světě. Všude tam, kde najdou natažené dlaně a ochotné „spolupracovníky“. Rozumí se kariéristy a kompradory. Americký unipolární (ne)pořádek měl toto zajistit alespoň na tisíc let dopředu. A nikdo tomu neměl překážet.
Rusko mezi dvěma světovými válkami
Není možné v rámci pouhého eseje věnovat prostor detailnímu popisu událostí, které provázely existenci Ruska a Sovětského svazu mezi dvěma světovými válkami, tedy po skončení občanské války a po vyhasnutí cizích intervencí proti novému sovětskému a bolševickému Rusku (Sovětskému svazu).
Válka tedy v Rusku skončila. Nová vláda získala většinu území bývalého impéria, ale některá území se od ní odpojila a přerušila s bolševickou vládou styky. Interventi na Západě přenesli horkou válku do války diplomatické a nový sovětský stát jednoduše neuznali. Tehdy ještě neexistovala praxe uvalování sankcí proti státům, které vystoupily z řady, odmítly poslušnost a nehodlaly se nechat kolonizovat. Nová vláda v Rusku našla zemi ve stavu hospodářského chaosu, místy rozvratu. Nicméně, nebylo to jenom Rusko, kdo se po první světové válce nacházel ve stavu permanentních nepokojů. Japonci obsadili části Číny a potlačili hnutí za nezávislost v Koreji. Takto se pomalu rodil pozdější japonský imperialismus, který postavil toto východní císařství po bok Adolfa Hitlera a Benita Mussoliniho. Ovšem nezaháleli ani Britové, kteří se jali potlačit lidové vzpoury v Irsku a pokračovali v koloniální politice v Afghánistánu, Indii a v Egyptě. Francouzi bojovali v Sýrii. A v Německu bojovala Výmarská republika s revolucionáři, kteří našli inspiraci v Rusku.
V takové atmosféře se pomalu objevovaly zárodky italského fašismu a německého nacismu. Mezitím nastal z Ruska ohromný exodus příslušníků bývalých bělogvardějských vojsk. Neodcházeli samozřejmě jen vojáci, generálové, plukovníci, podplukovníci a majoři od Kolčaka, Děnikina, Wrangela a dalších, ale odcházela a po celém světě se rozptýlila i stará ruská aristokracie, mnozí měšťané z privilegovaných podnikatelských vrstev. Mezi nimi i někteří vědci a umělci. Exodus strhl každého, kdo nesouhlasil s Leninovým a Trockého směrem vývoje Ruska.
Jak už to v takových případech bývá, odcházela velice nesourodá vlna obyvatelstva a exulanti opouštěli Rusko s různými představami. Velmi častou motivací byla snaha získat v cizině podporu ke svržení nového sovětského režimu. Mnozí Rusové otevřeně vstupovali do služeb nepřátel Ruska. Tito nepřátelé Ruska se ovšem prezentovali jako zastánci svobody a jako nepřátelé pouze bolševiků, nikoliv země a národa. Nepřiznávali, že jejich motivací je návrat ke starým pořádkům, ve kterých by obnovené carství znovu umožňovalo cizí kolonizaci ruských území. Někteří exulanti si tuto rozporuplnost postojů vůči Rusku uvědomovali a službu cizím zájmům odmítali. Jiní si ovšem za ni nechávali zaplatit. Když se dobře zaplacená služba cizím zájmům pojme jako boj za svobodu, prosperitu, demokracii, nezávislost a podobně, potom komprador a kariérista vyhlížejí jako pokrokové lidé, obětaví vlastenci. Není vyloučeno, že někteří odpůrci bolševické revoluce věřili, že západní intervence je ochotná poskytnout Rusku prosperitu, plnou svobodu, nezávislost a plnohodnotné postavení respektovaného partnera. Západ takto ale k Rusku nepřistupoval nikdy. Proto teze o západním altruismu vůči Rusku a Rusům byla vždy pochybnou iluzí. Přesně totéž pochopitelně platí i ve vztahu západních „elit“ k Ukrajině nebo Bělorusku. A dost podobně je tomu i v jejich poměru k Moldavsku, Arménii, Gruzii a dalším bývalým sovětským republikám.
Bělogvardějská emigrace se ve všech zemích světa, do kterých se rozptýlila, snažila obrátit pozornost proti bolševikům a zorganizovat jednak kontrarevoluci a vedle ní nové křížové tažení proti Rusku. Jen v Německu žilo v roce 1923 údajně na půl miliónu bývalých bělogvardějců. Francie jich hostila na 400 tisíc a 90 tisíc jich našlo nový domov v Polsku. Další desítky tisíc se usadily ve Spojených státech, Kanadě, Pobaltí. Jen v New Yorku se usadily na tři tisícovky bělogvardějských důstojníků s rodinami. Celkem takto z Ruska odešlo na dva milióny osob.
Je těžké odhadnout složení těchto emigrantů. Kolik z nich tvořily zbytky bělogvardějských vojsk, především důstojnického sboru. Kolik bylo aristokratů stojících mimo vojenské vrstvy. A jaký byl počet dalších osob, intelektuálů, umělců, bohatých podnikatelů, úředníků, právníků, lékařů a podobně. Wrangel, Děnikin, Petljura a někteří další odpůrci „rudých“ se usadili v Paříži a ihned začali s protibolševickou akcí. Krasnov a Skoropadskyj odešli do Berlína, kde si je našla německá zpravodajská služba. Kostky byly vrženy. Nové sovětské moci rozhodně neměl být dopřán klid k tomu, aby konsolidovala svoji pozici a uvedla revolucí rozvrácené poměry do nějakého pořádku. Vždyť chtěla vybudovat ALTERNATIVU ke kapitalismu, jaká – pokud by uspěla – mohla uvést proletariát v zemích Západu v pokušení. Což se vlastně i přihodilo. A nadto, což bylo pro majetné vrstvy Západu stejně nebezpečné, bolševici začínali nebezpečně prosazovat právo kolonií na vlastní sebeurčení. To by byl skoro konec hospodářského úspěchu koloniálních mocností. Čím více koloniální mocnosti projevovaly vůči bolševickému Rusku a pozdějšímu Sovětskému svazu nepřátelství, tím více sílil zájem SSSR podporovat rozpad koloniálních soustav. Moskva věděla, kde se nachází Achillova pata koloniálních „elit“. A tak se rodilo a utužovalo vzájemné nepřátelství.
V současné době se sociální otázce v evropských dějinách nevěnuje v podstatě vůbec žádná pozornost. Veřejný mediální prostor je v tom ohledu úplně vykastrovaný. Pro děti a studenty ve školách je tohle téma úplnou španělskou vesnicí. Pokud by se snad v nějaké debatě toto téma objevilo, samozřejmě jako okrajové a čirou náhodou, potom by nejspíš převládlo mínění, že sociálně motivované revoluce, především ta ruská, byly čirý nesmysl. Úplně bezdůvodné řádění zdivočelé masy lidu, jaká k nepřátelství vůči aristokracii a podnikatelským vrstvám (buržoazii) neměla nejmenší důvod. Kapitalismus byl přece citlivý, takže nebýt hrstky zdivočelých revolucionářů nemuselo se vůbec nic stát. Takováto optika je pochopitelně nesmyslná. Pokud se o sociální situaci lidových vrstev v celé Evropě, nejenom v Rusku, jak se odvíjela paralelně s bouřlivým rozvojem průmyslu a technologií na konci 19. století, nemluví, pak se o ní také neví. A tudíž vyhlíží ruská bolševická revoluce jako bezdůvodné řádění mas uvedených do pohybu hrstkou ambiciózních revolucionářů zachvácených nerealistickými vizemi a důvěřujících teoriím Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Které si ještě k tomu upravili pro vlastní momentální potřebu na základě aktuálního vývoje situace. Revoluce v praxi vyhlíží vždy jinak než na papíře.
Kdo si z mladších generací ještě dnes před sebou rozevře například Bezručovy Slezské písně, myslí si, že se básník asi inspiroval nějakou jinou planetou. Tak vzdáleně a nepochopitelně vyhlíží svět, o kterém Bezruč psal. Nikoliv, byla to opravdu tato planeta; a jádro Slezských písní vznikalo právě v časech, o kterých nyní píšeme, třebaže na zmíněné sbírce básník pokračoval skoro až do své smrti v roce 1958. Je velká škoda, že sociální téma konce 19. století a prvních desetiletí století následujícího se úplně vytratilo z informačního prostoru současných generací. A přitom to bylo jedno z dominantních témat té doby. Ostatně, vůbec z módy vychází klasická literatura, nejenom ruská, ale i západní. Obsahovala sociální témata velmi často, ať to byli Dickens nebo Balzac, Victor Hugo, Sandová nebo Mark Twain či John Steinbeck. A velmi mnoho dalších autorů, také v českých zemích a na Slovensku. Vlastně úplně všude. Vytrácejí se z obzoru současných generací, a je to opravdu škoda, neboť to vede k zapomínání. A to v době, kdy se globální „elity“ snaží postupně odstranit všechno to, co s nasazením životů vybojovaly generace předků během dvou staletí sociálních bojů. Sociálně citlivý stát nebyl darem citlivé oligarchie. Musel být vybojován včetně politických práv. Tohle opravdu nebylo zadarmo. Na dějiny se nemá zapomínat, protože to špatné se rádo vrací „na místo činu“.
+++
V. I. Lenin už ve svém Dopise ÚV KS(b) Ruska organizacím strany definoval „hlavní úkol dneška“. Tím měla být nutnost, aby se všichni sovětští pracovníci organizovali vojensky a „věnovali maximum své činnosti, svého úsilí a péče bezprostředním úkolům války, rychlému odražení Děnikinova vpádu.“ [9]Zdůraznil, že „sovětská republika je obležena nepřítelem. Musí se z ní stát jediný vojenský tábor nikoliv jen slovy, nýbrž i ve skutečnosti.“[10]
Lenin ve své knize Stát a revoluce, která byla dopsána 30. listopadu 1917, zmiňuje Marxovo chápání státu jako „orgánu potlačování jedné třídy druhou“ a vedle toho zmiňuje i Engelsovu tezi o „odumírání státu“. Potom se Lenin věnuje zkušenostem z revolucí 1848 až 1851, kde opět cituje Marxův „18. Brumaire Ludvíka Bonaparta“. Pak Lenin přechází k Pařížské Komuně 1871 a znovu cituje Marxův rozbor této události. Zejména zdůrazňuje Marxovo pochopení pro smysl „komuny“, která měla nahradit parlament jakousi „pracující korporací“. Nakonec uvádí i Marxův názor, že „státní moc je cizopasným nádorem“.[11]
Všechny tyhle citace z Marxe a Engelse doprovázené Leninovými souhlasnými komentáři budily u západních podnikatelů a politiků obavy z toho, že Leninova revoluce v Rusku skutečně stojí na základech určitého promyšleného programu, jaký by mohl „hrozit úspěchem“. Nebylo to anarchistické blábolení, ale pokus o vědecké uchopení procesu, jaký by mohl skutečně vést k zásadním změnám v uspořádání státu a společnosti. A nakonec možná i k odbourání státu jako onoho, řečeno s Marxem, „cizopasného nádoru“. A jeho nahrazení něčím, co bylo inspirováno komunami. Nebo, v pozdějším bolševickém procesu, „sověty“(?).
Západním intervenčním silám tedy hrozilo nejenom to, že se jim nepodaří zvrátit bolševickou revoluci v kontrarevoluci a vrátit na trůn cara, který by byl ochoten nadále ponechávat cizím podnikatelům, aby vysávali ruské zdroje. Hrozilo něco ještě mnohem horšího, a sice že se „plameny revoluce“ přenesou z Ruska na Západ. Mnohé tomu nasvědčovalo. Jednak v průmyslových zemích Západu sílilo dělnické hnutí, o jehož inspiraci v Rusku nemohlo být pochyb. Dále ruský model začínal zajímat mnohé umělce na Západě. Později začínali jezdit novináři, básníci a spisovatelé do Ruska. Někteří se sice vraceli s nepříjemnými pocity, že sociální pokrok v Rusku je vykoupen ztrátou významné části svobod obyvatelstva, nebo se dokonce udržuje represemi. Ale jiní tohle považovali za nezbytnou daň pokroku a přijížděli domů z Ruska s přesvědčením, že bolševické Rusko či později Sovětský svaz je zemí budoucnosti. Snad v každé evropské zemi se ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století ustavily početné skupiny levicových, proletářských básníků, spisovatelů, malířů a výtvarníků.
Mezinárodní protisovětská konference z roku 1921
V červnu roku 1921 proběhla v bavorském Reichenhalle mezinárodní protisovětská konference. Konference zvolila nejvyšší monarchistickou radu. Tehdy v Německu vznikala národně socialistická strana, a ta vyslal na tuto konferenci Alfreda Rosenberga. Vlastně se takto setkáváme s tímto pozdějším nacistou poprvé. Rosenberg pocházel z Pobaltí, a údajně k jeho předkům patřila stará germánská knížata. Před první světovou válkou Rosenberg studoval v Rusku. Třebaže se narodil v Estonsku, považoval se za Němce. Po bolševické revoluci v Rusku se vmísil mezi bělogvardějce a bojoval pod vedením hraběte Rüdigera von der Goltz. V roce 1919 se usadil v Mnichově. Údajně byl samotářské povahy, a když vysedával v bavorských pivnicích a kavárnách, prý sedával nejraději sám někde v koutě. Nicméně, jeho nacistická kariéra právě začínala.
V Mnichově stále udržoval styky s ruskými emigranty. Rád řečnil proti bolševikům i proti Rusku a k jeho posluchačům patřili například baroni Schneuber-Richter a Arno von Schickendanz, pobaltští aristokraté. Nebo Ukrajinec, Ivan Poltavec-Ostranica, nechvalně známý pachatel pogromů. Byl i ministrem dopravy ve v loutkové ukrajinské vládě Pavla Petrovyče Skoropadského.
Základní a trvalou tezí Rosenbergovy politické agitace bylo tvrzení, že „v jádru je každý žid bolševik“. Takto se záhadně začínaly mísit dva pojmy odsouzené v některých zemích k nenávisti: „žid“ a „bolševik“. Nebylo vůbec náhodou, že v téže době se Evropou šířily takzvané Sionské protokoly (Protokoly sionských mudrců), které byly protižidovskými mystifikacemi. Nietzscheho „dlouhý mír“ 19. století, který je horší než válka, dost možná spolupůsobil při rozhoření nových nenávistí, jaké měly co nevidět dovést lidstvo k další světové válce. Mezinárodní problémy se první světovou válkou nevyřešily. Svět pocítil tvrdý úder, ze kterého se ale nepoučil. Proto lidé směřovali k další válce, pro kterou bylo zapotřebí nových nenávistí. Byli zde židé (tradiční téma pro fobie) a bolševici, novinka z Ruska. Italský fašismus a německý nacismus hodlaly „pracovat“ s oběma emocemi, s dvojí nenávistí. A Rosenberg, rodem z Pobaltí a se zkušeností z Ruska, stál již připraven na startovní čáře. Rosenberg byl autorem nápadu vést novou křížovou výpravu proti Rusku.
Protisovětská politika pokračuje
Dalším z Němců, kteří plánovali křižácké tažení proti Rusku, byl generál Max Hoffmann. Ten už na mírové konference v Paříži, které se Rusko nesmělo zúčastnit, plánoval pochod na Moskvu, a to s německou armádou. Tedy s armádou, která patřila poraženému státu. Velmi podobnou myšlenku, vlastně v principu úplně stejnou, pojal po druhé světové válce i britský premiér Winston Churchill. A nebyl sám. V obou případech, tedy po obou světových válkách, se tak docela transparentně ukázalo, že západní demokracie ve skutečnosti bojovaly proti Německu jen nerady, z donucení. Mnohem raději by bojovaly proti Rusku. Takže, když války skončily a ony v nich dokonce musely stát po boku Ruska (alespoň nějaký čas), tak se s úlevou obrátily zase proti tomu státu, jaký považovaly za své úhlavní nepřátele.
Zdá se, že po obou válkách měly ony demokracie Západu tak nějak špatné svědomí z toho, že se věci vyvinuly tak nešťastně, že ony musely stanout ve válce proti svému „bratránkovi“, a ještě k tomu ve spojení s nenáviděným a kulturně i etnicky cizím nepřítelem, jehož musely přijmout za spojence. A tak se to honem hleděly „napravit“ válkou, jaká by jim šla skutečně od srdce. Ale nějak se jim to pokaždé vymklo z rukou. Dějiny zřejmě píše mistrný satirik, někdo stejně talentovaný jako Petronius či Aristofanés.
Hoffmann přišel na to, že bolševismus je veliká hrozba pro Evropu. Tehdy bylo možné nahradit pojem Ruska bolševismem. Hoffmann měl v generálních štábech dalších zemí Západu několik vlivných sympatizantů. Ve Francii to byli například maršál Ferdinand Foch a jeho náčelník generálního štábu, Philippe Pétain, pozdější hlava vichistického kolaborantského režimu, oné ostudy Francie. V Německu byli jeho přáteli Franz von Papen[12] a námi už zmíněný Carl Gustaff Emil von Mannerheim. V Maďarsku se k jeho sympatizantům hlásil admirál Miklós Horthy a ve Velké Británii šéf britské námořní zpravodajské služby, admirál sir Barry Domville.
V roce 1924 se sovětská vláda snažila získat ve Spojených státech půjčku. Byla ochotná k různým ústupkům, aby půjčku dostala, neboť potřebovala peníze na nákup strojního vybavení a celé řady dalších nezbytných komodit. Jenže jistý britský důstojník jménem Sidney Reilly (psali jsme o něm ve 4. části předchozího eseje) a kruhy, v jejichž zájmu pracoval, se rozhodly půjčku Sovětům překazit. Spojil se v Americe s vlivnými novináři a s jejich pomocí začal šířit silnou protiruskou a protisovětskou propagandu. Uspořádal také přednáškové turné na téma „hrozby bolševismu“.
Kdyby Reilly pracoval dnes, přednášel by o ruských plánech na uchvácení Evropy a rozmístění jaderných zbraní v kosmu. Každá doba chce své vlastní „hrozby“ a svého „Reillyho“, neboť v každé době se obyvatelstvo musí něčeho bát, aby bylo poddajné, poslušné a souhlasilo s tím, že jeho daně končí na kontech lidí, kteří rozhodně nemají dobré úmysly. Měli jsme tu strach z kacířů, potom z čarodějnic, dále z náboženských reformátorů, později z bolševiků, ze záhadné epidemie, jejíž původ úmyslně(!) nikdo nezveřejnil. Stalo se tak až po téměř šesti letech. Zatím bez právních důsledků pro pachatele a ohromné lháře. A nakonec se zase a na objednávku bojíme Ruska. To aby obchodníci se zbraněmi hezky vydělávali a k řízení států a nadnárodních celků krajně nezpůsobilí „politici“ ve svých funkcích nadále setrvávali. Je to zástupný strach, který se pouští do oběhu jako jedovaté plyny do atmosféry. Aby se občané nebáli náhodou toho, co jim skutečně hrozí. A toho, kdo opravdu ohrožuje lidstvo.
Reillymu se nakonec podařilo Američany od poskytnutí půjčky sovětskému Rusku odradit. Hodně práce zde odvedl i již zmíněný Hoover. Sidney Reilly je sám o sobě zajímavá osoba. Nejlépe jej lze charakterizovat asi jako špióna a dobrodruha. Především ale velmi nenáviděl Rusko, což ovšem skrýval za „pouhý“ nesouhlas s jeho sovětským, tedy bolševickým vývojem. Reilly – to byl jeho pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Zigmund Rozenbljum, se narodil v roce 1873 v Novorossiji, buďto v Chersonu nebo v Oděse, a pocházel tak z jihoruského židovského prostředí. Jeho hlavním životním posláním bylo bojovat proti bolševismu v Rusku. Vzhledem k tomu, že tak činil v cizích službách, především v britských, bojoval tím pádem proti Rusku jako takovému. Bojovat proti bolševismu v cizích službách znamenalo automaticky bojovat proti Rusku, neboť cizí zájmy se neslučovaly nejenom se sovětským bolševismem, ale obecně stály proti zájmům Ruska jako státu a mocnosti.
Kromě toho, že Rozenbljum zabránil americké půjčce Sovětskému svazu, tak ještě předtím, v roce 1919, odhalil bolševické akce v Oděse. V důsledku tohoto odhalení byly zatčeny špičky bolševické organizace. Zároveň se mu podařilo vyvézt z Ruska Alexandra Kerenského a zúčastnit se eserského puče proti osobě V. I. Lenina. Už v roce 1918 se podílel na spiknutí vyslanců, takzvaný Případ Lockhart (Lockhart Plot), což byla protisovětská aktivita britského, francouzského a amerického vyslaneckého sboru. Nebo jednotlivých vyslanců. Byl také krátce poradcem Winstona Churchilla, se kterým sdílel nechuť k bolševismu i k Rusku. Rozenbljumova stopa mizí opět v Rusku, kam byl vyslán britskou zpravodajskou službou. K cestě do Ruska jej motivovala také smrt V. I. Lenina. Počítal s tím, že se opozice proti Leninovu odkazu chopí Lev Trockij, který měl utvořit frontu proti Stalinovi. Rozenbljum chtěl být přitom. Na hranicích s Finskem jej zadržela sovětská Čeka a v roce 1925 byl popraven. Hranici údajně překročil nejprve směrem z Finska do Ruska. K zadržení mělo dojít při pokusu o zpáteční cestu do Finska. Nejprve proběhla tiskem zpráva, že Reilly byl zastřelen na hranicích. Jeho skutečný osud vyšel najevo až později.
Pro britské tajné služby má Zigmund Rozenbljum alias Sidney Reilly velký význam. Jednak jako agent a dobrodruh, o jehož osudech píše také v našem textu zmíněný novinář a diplomat R. H. Bruce Lockhart, a to v knize Memoirs of a British Agent. Hlavně si Reilly vysloužil své renomé jako nepřítel bolševického Ruska, což se ve Velké Británii vždy cenilo hodně vysoko. Sám Rozenbljum si psal v ruském vězení Paměti, které vyšly knižně až v roce 2000. Michael Sayers a Albert E. Kahn ve své knize Velké spiknutí proti Rusku, která v původním vydání vyšla v roce 1946 v New Yorku, se o osobě tohoto dobrodruha a špióna zmiňují na mnoha místech. Jeho vzpomínky neměli tito autoři ve své době k dispozici, a tak vycházejí z knihy Lockhartovy. Některé informace o Rozenbljumovi získali autoři z dopisů jeho ženy, paní Reilliové.
O Reillym (Rozenbljumovi) píší, že „jeho činnost vytvořila spojení mezi protižidovským a protidemokratickým hnutím ve Spojených státech a pobočkami Mezinárodní ligy proti bolševismu v Evropě a v Asii“. Reilly se podílel také na vzniku tajného seznamu osob, které v Americe pracují tajně pro bolševismus. V tomto seznamu se objevilo jméno každého Američana, který prohlásil cokoliv ve prospěch Ruska. Seznam se údajně dostal do rukou fašistických a nacistických agentů působících v USA. Seznamu údajně využila i protižidovská propagandistka Elisabeth Dillingová, když sestavovala publikaci s názvem Red Network (Rudá síť). Seznamu využívali také George Sylvester Viereck, plukovník Emerson, Oscar Pfaus a další příslušníci páté kolony v USA.[13]
Nepřátelství proti Rusku pod hlavičkou boje proti bolševismu pokračuje
Někteří nepřátelé Ruska, kteří veřejně vystupovali jako nepřátelé „pouze“ bolševismu, nedávali zbraně z rukou. Byli neúnavní. Francouzský maršál Ferdinand Foch, hrdina zákopů první světové války, války vedené Francií proti Německu, objevil kouzlo některých Němců. Mezi nimi například obchodníka a diplomata Arnolda Rechberga (1879 – 1947) a již zmíněného generála Hoffmanna. V dopise Rechbergovi Foch napsal: „Nejsem takový blázen, abych věřil, že je možné dovolit hrstce zločineckých tyranů, aby ovládli polovinu kontinentu a rozlehlé území Asie. Ale není možné udělat nic, dokud se Francie a Německo nesjednotí. Pozdravte laskavě generála Hoffmanna, velkého hlasatele protibolševické vojenské aliance.“[14]
Tento dopis francouzského maršála byl odeslán německému podnikateli krátce po skončení první světové války. Velmi brzy se začala formovat protisovětská vojenská koalice. Její hlavní vojenské síly měly dodat Polsko, Rumunsko a Finsko. Francie se zavázala poskytnout instruktory a možná byli Francouzi ochotni bojovat proti Rusům z letadel. Pro jistotu, aby neměli velké ztráty. Německo bylo ochotné dodat techniku a nějaké dobrovolníky, tedy žoldnéře. Také Britové se snažili vyhnout se přímému střetu s Rusy na jejich žhavé půdě a byli připraveni poskytnout to, v čem mají tradičně hodně sil, tedy loďstvo.
Akce měla vypuknout koncem léta 1929, nejpozději o rok později, tedy v létě 1930. (Plány současných západních „elit“ na velkou válku proti Rusku ohlašovanou někdy na léta 2029 nebo 2030 vlastně pouze posouvají toto datum o jedno století.) Každá agrese vyžaduje nějakou záminku. Například údajně Srbskem organizovaný atentát na rakouského arcivévodu v Sarajevu nebo přepadení německé vysílačky v Polsku nebo údajné jaderné zbraně v Iráku nebo údajných několik dní zbývajících do sestrojení atomové zbraně v Iránu a spousta podobných záminek. Útočník nemůže prostě sebrat vojsko a jen tak, bez deklarování důvodu, pochopitelně falešného, napadnout nějakou cizí zemi a třeba v ní ukrást ropu nebo celý průliv; nebo vyvraždit rodinu duchovního vůdce a zabít na sto šedesát školních dětí. Přiznal by se totiž útočník k tomu, co je vlastně on sám zač (a není se čím chlubit!) a vlastní obyvatelstvo útočníka by se nestačilo divit. Veřejné mínění by s agresí nadšeně nesouhlasilo a lidé by přestali třeba i platit koncesionářské poplatky médiu, které stále nadšeně souhlasí. A tak podobně. Útočník musí vždy vypadat, že je on v právu, zatímco jeho oběť je ten skutečný viník. A nejedná se jenom o hledání záminek k samotným agresím, ale také o metodu, jak protivníka provokovat, aby se začal bránit. Jak jej před světem očernit, aby potom svět souhlasil s každou špinavostí proti němu spáchanou oním „nevinným“, samými vznešenými a nikde nedoloženými hodnotami obtíženým podněcovatelem konfliktů a válek. Tím, kdo se válkami živí.
Záminku k útoku na Rusko (Sovětský svaz) mělo v tomto případě dodat Rumunsko. Plán byl standardní. Rumuni měli vyprovokovat incident s Rusy. Kde? No nejlépe na hranicích. Tak se to dělá nejčastěji. Hranice je citlivé území, nemůže to neklapnout.
Po vyvolání incidentu se mělo na scéně objevit Polsko v doprovodu malých pobaltských států. Do akce měla pochopitelně vstoupit také bělogvardějská armáda, a sice pod vedením Wrangelovým. Nástupištěm se mělo stát Rumunsko. Britové měli operovat v Černém moři, kde jsou Rusové tradičně sice silní, ale také zranitelní. Do invaze se chtěly zapojit také kozácké oddíly Krasnovovy, které se od roku 1921 zdržovaly na Balkáně. Kozáci se měli vylodit v Černém moři a odtud postupovat Novorossijí k Donu. V ideálním případě se měli pokusit vyvolávat vzpoury na území Ukrajiny. Cílem úderu mělo být přerušení spojení mezi doněckou uhelnou pánví a Moskvou. Další směry útoků měly vést na Leningrad a na Moskvu. V Rusku měl vypuknout chaos, bolševická moc měla být zlomena, v Moskvě dosazena nová vláda, pochopitelně loutková. Možná měl být na trůn usazen nový car, který by si po celý život pamatoval, kdo jej posadil na trůn a byl mu náležitě vděčný. Tuto jeho vděčnost by pak platila celá Rus až do skonání věků, a to velmi krvavě. Stala by se kolonií západních „osvoboditelů od bolševismu“.
Vojenskými akcemi se tento frontální koaliční útok na Rusko (oficiálně na sovětský bolševický režim), neměl vyčerpat. Od koaličních partnerů, hlavně od bohatých koloniálních mocností, měly plynout peníze k sabotážním a diverzním akcím uvnitř Ruska. Bývalí bohatí emigranti a carská aristokracie se už těšili na obnovení své moci a bohatství. A pochopitelně jim bylo jedno, že „spojencům“ bude třeba zaplatit, a možná platit na věky. Ruská země je bohatá a mužici odvedou práci i daně. Nový vděčný car rád zaplatí…
Válka ještě nevypukla, dokonce byla odložena na ono léto 1930, přesto se bojovalo. Bojovalo se v zákulisí a bojovalo se dokonce už i mezi budoucími spojenci. Kořist byla ohromná, hlad po kořisti snad ještě větší, a tak začaly rozmíšky mezi aktéry. Na Ukrajině si kozáci všimli, že Němci nemají v plánu podpořit nezávislost Ukrajiny na Rusku a SSSR, ale že jim jde o získání tohoto úrodného území pro sebe. Ukrajinci podobnou zkušenost budou muset zažít ještě několikrát během pouhých necelých sta let. Ukrajinská zem je nejúrodnější půdou v celé Eurasii. Přitahuje pozornost bezohledných kolonizátorů. Národy ale opakují pořád stejné chyby, jejich slepota je nejspíš dána tím, že jeden lidský život je příliš krátký na to, aby člověk sám na vlastní kůži prožil několikero zrad. A následující generace jen nerady poslouchají vyprávění předků. Nač trápit paměť? A tak se vše opakuje téměř úplně stejně.
—————————————————————————————-
A propos, historická paměť je pro samotné zachování druhu nesmírně užitečná. Soudí se, že za úspěchem našeho biologického druhu, homo sapiens sapiens, stojí vedle artikulované řeči také prodloužení věku dožití natolik, že umožňoval soužití tří generací. Takto se vědomosti mohly předávat od dědů po vnuky. Informace měly tak delší trvání. Začala vznikat „paměť rodu“. Jednou objevené, jednou pochopené, jednou získané nemuselo zanikat ve výměně mezi pouhými dvěma generacemi, ale uchovalo se déle. Staří byli nositelé znalostí a majitelé paměti, odtud získávali respekt uvnitř kmene. (Dnes se jim o tom může jenom zdát.) Díky schopnosti artikulované řeči a prodloužení schopnosti dožití se patrně mohl před cca 50 tisíci lety uskutečnit onen „grand bond en avant“, tedy velký odskok směrem dopředu, který poskytl cromagnonskému člověku výhodu před fyzicky lépe disponovaným člověkem neandertálským, který posléze doplatil na patrně první projev našeho „kolonialismu a rasismu“. Bohužel toto se u našeho biologického druhu doposud nepodařilo vymýtit. Ani jedno, ani druhé. Ani se na tom nepracuje. Ovšem, z hlediska úspěšnosti druhu, neandertálský člověk před člověkem moderním stále vede. Objevil se na Zemi před nejméně 400 000 lety a s „naší pomocí“ vymizel před cca 40 000 lety. Homo sapiens sapiens se sice v Africe vyskytoval údajně už před 300 000 lety, ale jeho pohyb směrem ven z „kolébky“ byl zaznamenán teprve před necelými 100 000 lety. Leč člověk každým novým technologickým objevem zvyšuje pravděpodobnost svého vlastního vymizení. A to i bez pomoci jiného biologického druhu. Že by pomocí umělé inteligence? Ale to jen na okraj…
—————————————————————————————-
Co nakonec rozsáhlé invazi do Ruska (SSSR) zabránilo? Nic menšího než světová hospodářská krize! Wall Street potkal krach, v zemích Západu prudce rostla nezaměstnanost, v některých zemích raketově rostla inflace. Masy lidí se propadaly do chudoby, střední třída chudla, lidé začínali mít vážné starosti sami se sebou. Natož starat se o válku v daleké zemi. Zkrátka a dobře, Marxova předpověď cyklických krizí kapitalismu se naplnila. Nikoliv poprvé a také ne naposledy.
Koncerny a velké banky bankrotovaly, davy lidí vyrazily do ulic. Policie tyto davy rozháněla na koních se šavlemi v rukou. Tyto demonstrace i brutální zákroky proti demonstrantům zažilo i demokratické prvorepublikové Československo s osvícenou vládou a filozofem „na trůně“, T. G. Masarykem. Bohužel, idylický obraz Československé první republiky má několik vad na kráse. Tyto vady na kráse ale měla celá demokratická Evropa, takže v této její sociální situaci nejenom mezi nemajetnými vrstvami, ale i uvnitř střední třídy se projevovalo málo nadšení pro boj proti sovětskému systému. Naopak, probouzel dost často sympatie. Stalinovy nevybíravé metody boje s odpůrci jeho směřování a s pátou kolonou financovanou ze zahraničí nebyly za hranicemi Ruska příliš známy.
A takto zatímco západní demokracie a západní kapitalismus se zmítaly v krizových jevech, ve Stalinově totalitním Sovětském svazu naopak rostla výroba budovatelským tempem. Obraz stalinské epochy v Sovětském svazu je dnes povinně nakreslen černým uhlem, což sice není nespravedlivé, ale v každém případě je to neúplné. Nebo je spíše úplně ignorován. Budovalo se horečně, plnily se pětileté plány, stavěly se domy a v nich byty, budovaly se přehrady a elektrárny, rozšiřovaly doly a továrny. Tiskly se noviny a časopisy a knihy. Negramotné obyvatelstvo se učilo číst a psát. Milióny lidí dostaly poprvé v životě do rukou knihu. A možná překvapivě měl tento osvětový program rychlý úspěch. Popisuje jej ve svých reportážích například spisovatel Jiří Weil, který život v porevolučním sovětském Rusku poznal z vlastní zkušenosti. Francouzský spisovatel, André Gide (Vatikánské kobky, Penězokazi a jiné romány), jej poznal také, ale z Ruska se vrátil natolik bez nadšení, že se do něj záhy pustil český básník Stanislav Kostka Neumann v pamfletu Anti-Gide.
Pochopitelně, tyto úspěchy, jaké se nesluší připomínat, aby do černé barvy nevnikla kapka barev pastelových, provázelo omezování práv a svobod obyvatelstva. A později se v SSSR rozhořely politické procesy. Není bez zajímavosti, že sovětská moc budovala průmysl, hloubila uhelné doly, stavěla elektrárny a přehrady tam, kde k tomu byly přírodní podmínky a kde působila kvalifikovaná pracovní síla. Takto se od začátku hodně budovalo na území Novorossije a Donbasu, tedy na současné Ukrajině. Co Ukrajina měla po rozpuštění Sovětského svazu, za to vděčila budování, mnohdy prioritnímu, z éry Sovětského svazu. Ostatně, Ukrajina byla druhou nejlidnatější republikou v SSSR a ukrajinští komunisté měli v centrálních moskevských a republikových kyjevských orgánech SSSR mimořádně velký vliv. Že se toto bohatství, jaké Ukrajinu předurčovalo k pozici velmi úspěšného evropského státu, rozprodalo, rozkradlo a jinak promrhalo, to nejspíš patří k příčinám, pro které se v zemi s aktivní trestuhodně sobeckou cizí podporou dostali k moci místní extrémní nacionalisté a kompradoři. Tak se začala psát nová tragická kapitola v dějinách této země.
Jedním ze stalinských procesů byl proces s menševiky. V roce 1931 byli někteří z menševiků odsouzeni k žaláři v délce trvání od pěti do deseti let. V roce 1933 agenti OGPU zatkli v Moskvě šestici britských inženýrů a deset Rusů, kteří byli všichni zaměstnanci britské elektrotechnické společnosti Metropolitan-Vickers. Zatčení byli obviněni ze špionáže. Moskevská pobočka této firmy se stala pobočkou britských tajných služeb. Sovětský Nejvyšší soud rozhodl o vině všech ruských spolupracovníků firmy (s výjimkou jednoho), Brity uznal také vinnými (opět s výjimkou jedné osoby), několik osob bylo deportováno z Ruska, a dva z nich odsoudily místní soudy na dva, respektive tři roky žaláře. Třebaže se k vězněným Britům sovětské orgány chovaly korektně, což souzení potvrdili, v zemích Západu se psalo o tom, že byli vystaveni mučení a jiným formám trýznění. Ale o tom všem více ve třetí části tohoto eseje.
(Pokračování příště)
[1] Oficiálně to byla Strana socialistů-revolucionářů, která byla v Rusku založena v roce 1901.
[2] Se skladatelem Petrem Iljičem Čajkovským nemá tato osoba, kromě příjmení (alespoň nakolik je známo), nic společného. Hudební skladatel, Čajkovskij, zemřel podle ruského kalendáře 6. listopadu roku 1893. Několik dní předtím dirigoval svoji poslední symfonii, šestou v pořadí h moll, op. 74, později zvanou Patetická. Vzhledem k charakteru této obsahově mimořádně hluboké symfonie, nesporně jedné z největších, která byla kdy a kýmkoliv na světě zkomponována, se soudilo a soudí nadále, že v ní skladatel bilancoval vlastní život. Také i proto možná existuje spor o to, zda on sám z vlastní vůle svůj život neskončil. Lékařská zpráva hovořila ale o choleře. Čajkovského korespondence z té doby, dopisy mecenášce, baronce von Meck, bratrům a některým přátelům, obsahují důkazy o útrapách a nervovém vypětí. A propos, Čajkovského časté pobyty ve městech západní Evropy, o kterých se skladatel zmiňuje v korespondenci, nabízejí zajímavý pohled na pocity Rusů v zemích Západu. Víme o Čajkovského návštěvácb například Vídně (spolupráce s G. Mahlerem) nebo Prahy, kde jej provázel A. Dvořák. Deníky, korespondence i beletristická díla Rusů, kteří měli zkušenost z pobytů v zemích západní i střední Evropy, nabízejí cenný pramen k poznání vztahů evropského Západu k Rusku. A naopak.
[3] Carl Gustaf Emil von Mannerheim byl sice jedním ze zakladatelů moderního a už samostatného Finska a je dodnes ve Finsku uznávanou osobností. Svým původem byl ale Mannerheim německý šlechtic z Hamburku, jehož předkové někdy ve druhé polovině 17. století odešli do Švédska, kde muži toho rodu sloužili v armádách švédských králů. Později odešli Mannerheimové do Finska, které bylo tehdy součástí švédského království. Vzhledem k tomu, že Švédové byli v 17. století a na začátku století následujícího velkými rivaly ruských carů, Mannerheimové ve švédských službách vnímali Rusko jako nepřítele. Zejména když to byl ruský car, Petr Veliký, který de facto ukončil švédskou hegemonii v severní Evropě. Vítězná bitva Rusů u Poltavy roku 1709 a následující události. Nicméně, sám pozdější tvůrce finské politiky, Carl Gustaf Emil von Mannerheim, se Rusku nevyhnul, když v letech 1887 – 1917 sloužil v armádě ruského cara. V té době údajně skoro úplně zapomněl mluvit finsky, takže se musel finštinu znovu naučit.
[4] Tamtéž, str. 102 – 103
[5] Michail Nikolajevič Tuchačevskij (1893 – 1937). Byl maršálem Sovětského svazu a nesporně prvotřídním vojenským velitelem, třebaže mu byla vytýkána přílišná tvrdost. Vedl Rudou armádu, na jejímž formování se podílel velkou měrou, během polsko-sovětské války v útoku na Varšavu, který ale Poláci odvrátili. Přes tento neúspěch, v jeho vojenské kariéře ojedinělý, měl před sebou velice slibnou kariéru. V roce 1936 ale vycestoval do několika zemí na západě Evropy, mimo jiné do Británie, Francie a Německa, kde se měl začít setkávat s lidmi, kteří v celém meziválečném období usilovali o vnitřní rozvrat SSSR. Vzbudil tak Stalinovo podezření a Stalin jej nechal po tajně vedeném procesu v roce 1937 spolu s několika dalšími podezřelými osobami, popravit. Později, po Stalinově smrti, byl Tuchačevskij v Sovětském svazu rehabilitován. Ve třicátých letech, kdy Moskvu zachvátily takzvané stalinské procesy, bylo velice snadné ocitnout se mezi podezřelými, neboť jednak byla pravda, že ze západních zemí tekly peníze na podporu vnitřního rozvratu sovětského státu, ale také se vlivné osoby v zemi nacházely ve stavu určité paranoie, která se projevovala i vyřizováním osobních účtů. Na vzniku Stalinova podezření vůči Tuchačevskému se dost možná podílel přední nacista, Reinhard Heydrich, který vyrobil proti Tuchačevskému falešná obvinění. Ta nacisté podstrčili některým prostředníkům, kteří v domnění, že se jedná o autentické dokumenty, obvinění doručili do Moskvy. Němci měli pochopitelně zájem na poškození velitelského sboru Rudé armády, neboť plány na útok proti Sovětskému svazu neexistovaly jenom v Berlíně, ale počítala s tím část „elit“ v řadě evropských států. Stalin skutečně těsně před válkou nechal odstranit velký počet zkušených vojenských velitelů, kteří Rudé armádě potom velmi scházeli během „zimní války“ s Finskem a hlavně na začátku vpádu Hitlerovy početné evropské koalice do Sovětského svazu v červnu 1941. A propos, byli to také Němci, kdo 13. dubna 1943 přinesl také zprávu o Katyňském masakru. Odvysílal ji tehdy berlínský rozhlas.
[6]Michael Sayers, Albert E. Kahn: Veľké sprisahanie proti Rusku, Nakladateľstvo Pravda, Bratislava 1951, str. 110
[7] Tamtéž, str. 110.
[8] Tamtéž, str. 115
[9] V. I. Lenin: Vybrané spisy, sv. II, Svoboda, Praha 1951, str. 479
[10] Tamtéž, str. 479
[11] Tamtéž, str. 131 – 210
[12] Po válce byl souzen Norimberským tribunálem, který jej ale zprostil viny.
[13] Michael Sayers, Albert E. Kahn: Velké spiknutí proti Rusku, Nakladatelství Pravda, Bratislava 1951, str. 159 (Poznámka)
[14] Tamtéž, str. 169
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008