„Duj, větře až ti puknou tváře! Přívaly z nebe, smrště vod, až po korouhve zatopte nám věže!“ žádá Shakespearův král Lear v zoufalství nad tím, kam až klesl svět. Když se dnes podívám kolem sebe a smýkán větrem dojdu až k Labi, které mi původně teklo nějakých tři sta metrů od domu a v těchto dnech teče každým dnem blíž, myslím na Learova slova. Už před řadou let jsem si ověřil, že charakter každého roku podtrhují Advent a Vánoce, a letos to prvně prožívají i mnozí, kdo ten zákon dosud neznali. Po šestnácti (prokázaných) smrtích z rukou střelce z 21. prosince to u nás v Hradci Králové o dva dny později symbolicky stvrdilo několikasetkilové srdce zvonu Augustin, které se poprvé během jeho života (slouží od roku 1509!) během zvonění při půlnoční mši ve věži naší katedrály utrhlo a prorazilo podlahu „až po korouhve věže“…
Ministryně Jana Černochová se zbraní v ruce a úsměvem na tváři.
Foto Krajské listy se svolením Jany Černochové
První, kdo se mi okamžitě po událostech 21. prosince začal ozývat, byli ti, kdo s tímto druhem traumatu mají vlastní zkušenosti – moji američtí přátelé. „Jsi v šoku? Bojíš se vyjít na ulici?“ ptali se. „Ne, nejsem v šoku,“ odpovídal jsem. „Alespoň ne v akutním.“ Moje šoky totiž přicházely postupně:
Když jeden z nejvyšších ústavních činitelů této země v 90. letech prohlásil: „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a kultury.“ Když v olympijském městě jménem Sarajevo, odkud mi strýček, který tam v 80. letech pracoval, vozil věci, které u nás nebyly, vyvraždil jeden národ čtvrti obydlené druhým národem, a ten pak zase vyvraždil okolní vesnice, obydlené prvním národem. Když nám po 11. září uprostřed mého vysokoškolského studia vyhodili šéfa katedry a ty nejlepší vyučující za to, že se rozcházeli s oficiálním pohledem na newyorské útoky. Když jsem jako sociální pracovník zjistil, že jsou lidé, kteří si kvůli exekuci nemůžou dovolit legální zaměstnání, kteří se kvůli ní rozvádějí, kteří se kvůli ní dostali na ulici, kteří kvůli ní emigrovali (ne aby ji nespláceli – ale aby ze zemí s civilizovanými zákony mohli splácet právě jen svůj dluh a ne jeho sto- či i daleko vícenásobek, který živí unikátní český exekuční průmysl!) a konečně, když jsem se jako novinář dozvěděl o lidech, kteří se kvůli českému exekučnímu zákonu zabili.
Když v roce 2014 začala (po vyhnání demokraticky zvolené vlády) revolučně instalovaná vláda země na východě Evropy cenzurovat knihy, filmy a školní osnovy a vylučovat z nich dávno mrtvé umělce, mluvící menšinovým jazykem své země. Když pak Oděsané mluvící státním jazykem, vypálili dům, kde se shromáždili mluvící menšinovým jazykem a zemřelo přitom 48 lidí. Když v roce 2018 druhá největší armáda NATO se svolením tehdejšího vedení NATO (jehož druhým mužem tehdy byl náš nynější prezident!) vyhladila v sousední zemi kurdský region jménem Rojava, a když na podzim 2023 zbraně též armády spolu se zbraněmi rodné země Ježíše Krista vyhladily arménskou republiku Náhorní Karabach – to obojí po dvou a půl tisíciletích dějin za celou tu dobu v těchto krajích nikdy nevyhlazených menšin tamních Kurdů a Arménů! Když v roce 2021 rakouská vláda pod hrozbou tvrdých postihů nařídila povinné očkování všech (včetně těch, kterým v tom bránily zdravotní důvody) dosud standardně neschválenými experimentálními proticovidovými vakcínami. Když loni v městysu Volovec, který za první republiky patřil k Československu (a moje babička tam jezdívala na letní byt), východní mocnost, mluvící potlačovaným jazykem, vybombardovala místní nádraží, a tutéž udělala v řadě dalších měst, načež dva slovanské národy, které nás v roce 1945 bok po boku osvobodily z nacistické nadvlády, vstoupily do vzájemné kruté války.
Když na Polsko dopadla raketa napadené země, a světoví politici, ještě dřív než se dozvěděli, čí byla, přísahali, že jejího výrobce smažou z povrchu světa. Když jeden z mírových vyjednavačů oné napadené země byl bez soudu zastřelen vlastními a ve světovém tisku o tom proběhla jen lakonická zprávička, podle níž „šlo asi o zrádce“. Když se měsíc po vyhlášení války u nás v Hradci objevil první uprchlík, a na dotaz, které z obou bojujících stran fandí, odpověděl: „Ani jedné – chci u vás navždy zapomenout na ten prokletý kraj!“ Když některé země Evropské unie v čele s Českou republikou zakázaly přijímat uprchlíky z bojujícího východního impéria a EU se od našeho nového prezidenta dozvěděla, že s těmi, co už na západě jsou, by měla zacházet, jako se za druhé světové války zacházelo s (tehdy internovanými) Japonci.
Když byl dnešní vládou s poskytovateli internetového prostoru zrealizován zákaz prvních osmi nezávislých českých periodik. Když byla za vlastní názor na tuto válku vyhozena a souzena první česká pedagožka a když někteří moji kolegové novináři za své názory dostali první podmíněné tresty. Když byli do oné války (která v lokální formě trvá už na deset let a v té globální rok a deset měsíců), povoláni první starobní a invalidní důchodci – a když jsem si před měsícem v našich oficiálních periodicích přečetl vítězoslavnou zprávu o tom, že odstřelovač z námi spřátelené armády na 3,8 kilometru zastřelil vojáka z námi znepřátelené armády. Když raketa vystřelená z jihu Arabského poloostrova byla protiraketovým dělostřelectvem „Svaté země“ sestřelena více než 100 kilometrů nad zemí, což je vědecky definovaná hranice vesmíru, čímž došlo k faktickému zahájení éry hvězdných válek(!).
Konečně – když se česká ministryně obrany na začátku války vyfotila ve vítězné póze se zbraní stejného typu, jakou ve čtvrtek použil střelec z Filozofické fakulty, a když jsem před dvěma měsíci v pražském metru prožil zážitek, který jsem popsal v článku, ve kterém jsem fakticky předpověděl pražský masakr ze čtvrtka 21. prosince (dne nejdelší noci v roce…)
Ne, neprožil jsem šok z toho, co se stalo na katedře, kde jsem před lety absolvoval několik zkoušek, a na fakultě, kam jsem léta pravidelně docházel během každé své návštěvy Prahy. Přesněji řečeno: neprožil jsem ho hned. Jistě i proto, že jsem osobně neznal ani jednu z obětí, ale především proto, že cítím se všemi, kdo byli a jsou oběťmi útoků. Včetně těch, kdo nebyli nijak zraněni na těle, ale všichni si až do smrti ponesou neviditelná zranění. Vím to, protože mám známého, který byl o Adventu 2018 bezprostředně u masakru ve Štrasburku, kde střelec zbavil života „jen“ pět obětí. Můj známý se útoku vyhnul a pak jednomu ze zasažených (pod hrozbou dalšího útoku v té době ještě svobodného a aktivního střelce!) poskytoval (bezvýslednou) první pomoc. Je to muž velmi silných nervů, a přesto se mi svěřil, že už nikdy nevkročí do centra žádného města. Od chvíle útoku absolvuje psychologická léčení, která budou pravděpodobně trvat do konce jeho života…
U toho já jsem ale nebyl. Ke mně šok přišel mnohem později, až pár hodin před napsáním tohoto textu – když jsem si díky blízkosti posledního útoku uvědomil, podle koho je pojmenováno náměstí, na němž se tragédie stala. Patřím totiž k publicistům, kteří se celoživotně zabývají nejen životem a motivy Jana Palacha, ale také životy a motivy jeho souputníků a následovníků – lidí, kteří se zabili na protest proti projevům zřízení. Těch byl kupodivu PŘED rokem 1989 stejný počet, jako je jich PO sametové revoluci: vždy okolo třiceti (shrnutí jejich životů najdete zde). Po desítkách příběhů lidí, kteří se z tlaku doby zabíjeli sami, jsem si tehdy s hrůzou uvědomil možnost, že se doba zlomila – a namísto sebezabíjení nastala epocha, kdy budou zabíjeni lidé v okolí. Otevřel se přede mnou věk konce tragických sebeprotestů proti tomu, že se mezi sebou zabíjí lidé, co se navzájem neznají (ať už před 55 lety v okupovaném Československu, či dnes na Balkáně, na Donbase, v Kurdistánu a v Jemenu, v Náhorním Karabachu, v Izraeli, v Mexiku či v Barmě) – a začátek éry, kdy mnozí budou toto šílenství naopak napodobovat i v krajích, kde je navenek mír. Na konci minulého roku mi moje známá popřála Pf těmito paradoxními slovy: „Ať je příští rok lepší, než bude…“, a já to považuji za geniální vyjádření skutečnosti. Co si dnes musíme přát je, abychom šťastně a vesele – zvládli všechny další výzvy doby civilizačního pádu, které určitě přijdou.
I proto neskončím postojem Learovým, tedy že se mi v takovém světě už nechce žít. Neskončím tak přinejmenším proto, že jsem toho ve světě už prožil a přežil dost a dost. Skončím naopak aktivními slovy jedné ze sedmi desítek hlav států, které dosud nabídly své mírotvorné angažmá v ukrajinském konfliktu a byly tvrdě odmítnuty oběma stranami:
„…Oči a srdce křesťanů na celém světě se obracejí k Betlému; tam, kde v těchto dnech vládne bolest a ticho… v životech tolika dětí, jejichž dětství je zničeno válkou. Jsou to malí Ježíšové dneška, tyto děti, jejichž dětství je zničeno válkou, válkami… Říci ano Knížeti míru tedy znamená říci ne válce, a to s odvahou: říci ne každé válce, samotné logice války, cestě bez cíle, porážce bez vítězů, šílenství bez omluvy. To je válka: cesta bez cíle, porážka bez vítěze, šílenství bez omluvy. Ale říci ne válce znamená říci ne zbraním. Protože POKUD ČLOVĚK, JEHOŽ SRDCE JE NESTÁLÉ A ZRANĚNÉ, NAJDE VE SVÝCH RUKOU NÁSTROJE SMRTI, DŘÍVE ČI POZDĚJI JE POUŽIJE… Lidé, kteří nechtějí zbraně, ale chléb, kteří se snaží přežít, a volají po míru, nevědí, kolik veřejných peněz se vydává na zbrojení. A přitom by to měli vědět! Ať se o tom mluví, ať se o tom píše, aby byly známy zájmy a zisky, které tahají za nitky válek… Izajáš, který prorokoval o Knížeti pokoje, psal o dni, kdy jeden národ už nepozvedne meč proti druhému národu; psal o dni, kdy se lidé už nebudou učit válečnému umění, ale zlámou své meče a udělají z nich pluhy, ze svých kopí vinařské nože. S Boží pomocí usilujme o to, aby se tento den přiblížil..!“ (Urbi et Orbi 25. 12. 2023)
Nepíšu tato slova proto, že ten, kdo to řekl, je vatikánský papež a já jsem katolík. Zažil jsem už řadu kněží, zejména těch vysokých (včetně papežů), nad nimiž mi nestálo za to ani mávnout rukou, protože zastávali postoje, za které by se styděl i mnohý bezectný politik. S výše citovanými postoji a slovy ale z hloubi duše souzním. Proto plním slova Jorgeho Bergoglia: „ať se o tom mluví, ať se o tom píše“ – která jsem ostatně plnil už dávno předtím, než je pronesl a než jsem ho vůbec znal. Po všech hrůzách, které jsme už prožili, totiž vidím svět jako tobogán, který míří neznámo kam a já mám jen jedinou šanci záchrany – dojet na něm tak daleko, jak se dá, a ve chvíli, kdy bude shůry dáno, z něj odcházet s čistým svědomím!
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
