Dne 5. června 2023 se před ministerstvem kultury sešli zástupci umělců, konkrétně herců, překladatelů, spisovatelů, galeristů, divadelníků žádat o to, aby umělec bylo opět povolání s jistotami, a aby do těchto jistot byl zahrnut taky technický personál v kultuře, žurnalisté, kurátoři, ale i „DJs“. Napadl mě u toho titul jediného filmu, v němž hrál hlavní roli kdysi známý herec Miroslav Homola: „Racek má zpoždění“. Přesně. Naše současná „kulturní fronta“ má 33 let zpoždění.
V manifestu umělců se mimo jiné psalo: „Zatím totiž máme pocit, že ministerstvo doufá, že vše vyřeší trh. Po třiceti letech politiky volného trhu v Česku ale už víme, že trh problémy nevyřeší.“ Věru bryskní zjištění.
Tomáš Koloc
To vám, drazí čeští umělci, povím, že vaši předchůdci byli vnímavější. Umělci byli v této zemi tradičně první, kdo si začal všímat, že je něco špatně – a nejen s nimi samými. V tom to asi ale bylo. Zakladatelé českého divadelnictví Václav Thám a Josef Kajetán Tyl opustili lukrativní místa advokáta a vojenského úředníka, aby se prali o divadlo v češtině, které tehdy bylo leda vysmívané a v boji za ně umřeli hlady. Doslova. Jejich pokračovatelé Voskovec a Werich byli první, kdo začali radikálně reflektovat děsivé následky hospodářské krize a ustupování nacismu a vysloužili si tím nevůli i takových lidí jako byli Tomáš Garrigue Masaryk a Karel Čapek. Jejich divadlo bylo zavřeno dvakrát – a ani jednou z toho Němci, vždycky československými orgány (když přišli Němci, byli V+W už v emigraci). Těsně po pádu stalinismu, přesněji řečeno už v roce, kdy ho Nikita Chruščov manifestoval (tedy v roce 1956!), se zase vzbouřili čeští spisovatelé, a na spisovatelském sjezdu do očí politiků (v čele s prezidentem Zápotockým, také spisovatelem) z tribuny veřejně vykřičeli pravdy o cenzuře a ubližování spisovatelům jiných názorů:
František Hrubín: „Kdo z nás si spokojeně chodí, píše, pobírá honoráře a usíná, kdo se staví jako by o ničem nevěděl a neřekne nahlas: Zde se děje křivda! je maloměšťácký sobec. A ten, kdo se dokáže jen tajně stydět, je zbabělec!“
Jaroslav Seifert: „Smlčí-li pravdu kdokoli jiný, může to být taktický manévr, ale smlčí-li pravdu spisovatel, lže!“
Chartu 77 taky zformulovali spisovatelé Havel a Kohout, a drželi ji opět umělci, počínaje opět spisovatelem Seifertem, národním umělcem, a konče zasloužilými umělci, herečkou Chramostovou a slovenským spisovatelem Tatarkou. I rok 1989 patřil umělcům, kteří ho spustili v červnu peticí Několik vět, a spolu se studenty na podzim svou stávkou spustili revoluci. Nemluvě už o československém kulturním zázraku 60. let, za nímž stály diplomatické schopnosti scenáristy a spisovatele Jana Procházky, a jeho vyvrcholení za Pražského jara 1968, kdy pod vlivem jeho manifestu Dva tisíce slov od spisovatele Vaculíka a kulturních osobností jako byli ředitelé Městských divadel pražských, Divadla na Vinohradech a Československé televize Ornest, Pavlíček a Pelikán, došlo k něčemu, co se podle vůdčí osobnosti československého filmu A. J. Liehma v liberálně kapitalistickém systému málokde může opakovat: za štědré státní peníze u nás vznikala nekomerční kultura, která byla nejdřív neoficiálně, a od 26. června 1968 (kdy byla v ČSSR zákonem zrušena cenzura) i oficiálně bez jakékoli ideologické cenzury! (55. výročí tohoto vrcholu Jara 1968 by bylo datum pro demonstraci před ministerstvem kultury jako stvořené, ale vsadím se, že o něm nikdo z demonstrujících nikdy neslyšel.)
Pravda, po srpnové okupaci byla cenzura znovu zavedena, ale vše se zašlapat nepodařilo. Zajišťována státním filmem a televizí s velikým tvůrčím zázemím se v 60. letech rozjela například později neudušená velkolepá koprodukční spolupráce se západními zeměmi, počínaje SRN, díky níž se takové tituly jako Cirkus Humberto, Nemocnice na kraji města, ale i série o Arabele, Rumburakovi, Lucii a formelácích, Chobotnicích z 2. patra, Létajícím Čestmírovi, Křečkovi v noční košili atd. rozletěly doslova do celého světa.
Že se Nemocnice kromě všech zemí střední a východní Evropy a socialistické Kuby, Číny a Koreje (kam díky kulturní výměně RVHP beztak putovala všechna naše umělecká díla) vysílala v Kanadě, Austrálii, ve Finsku, Rakousku, Švýcarsku, na Kypru, se tuší. Ale představte si, že třeba i ta ideologická objednávka, Nejmladší z rodu Hamrů, se tehdy prodala na Západ a stala se hitem televize v Portugalsku. Dodnes se ví o úspěchu Krtečka a Třech oříšků pro Popelku, ale neví se, že třeba Spejbl a Hurvínek byli (i zásluhou multilingvního Miloše Kirschnera) v 80. letech tak populární, že je nejen východní, ale i západní televize zvaly, aby uváděli tamní televizní show, a že neustále opakovaný Pan Tau si dodnes udržel takovou popularitu, že si děti evropského západu roku 2020 v německo-britské produkci vynutily dotočení dalších 14 dílů v angličtině. Samozřejmě už s německými tvůrci a štábem; to, co šlo v ČST, už v ČT nepůjde pod jakýmkoli novým ředitelem, a i když jí budeme jako mourovatí platit i my, kdo doma nemáme televizor. To se to vyrábělo, když naše kultura tehdy jela na tisíce zaměstnaneckých míst s pevným úvazkem, neboť se i prodávalo, protože naše národní kultura nebyla zdaleka dnešní kolonií, z níž nefunguje žádný export, ale která jen importuje. Československá kultura byla tehdy totiž součástí zmíněného mezinárodního systému výměny národních kulturních děl. (A i československý umělec-disident, který do oficiální kultury nesměl, měl tehdy kvůli zvuku československé kultury svobodných 60. let v zahraničí odbytiště, z čehož mohutně těžili i exulanti. Sebelepší český nebo slovenský umělec už dnes těžko dosáhne startovního bodu, jaký měl ve Francii Milan Kundera, v USA Miloš Forman a dramaturg František Daniel, který se stal autorem učebnic pro většinu amerických filmových škol, v Německu Jiří Gruša, který se stal jediným východoevropským předsedou světového Penklubu, nebo Juraj Kukura, v Rakousku Pavel Kohout a Ladislav Mňačko. Speciální kapitolou byl spisovatel František Listopad, který sice do Francie emigroval už v roce 1948, odkud ale v 60. letech odešel do Lisabonu, kde doslova oplodnil tamní kulturu, včetně toho, že byl ředitelem portugalského Národního divadla a založil národní filmovou školu.)
Kdo z dnes demonstrující „kulturní fronty“ se ozval například, když byl v 90. letech (zplundrováním jejich studií) doslova zabit československý animovaný film, v privatizaci rozkradena dokonale fungující státní továrna na původní nekomerční československý film (který mezi koncem padesátých až osmdesátých let posbíral všechny existující mezinárodní ceny) a na Barrandově vzniklo servisní středisko pro casting, komparz a vyvolávání zahraničních filmových produkcí od Hollywoodu až po Čínu, zanikla nakladatelství, která zásobovala nekomerčními a dětskými knihami půlku zeměkoule? Proti zániku Barrandova se ozvali režisér Krejčík (Vyšší princip, Božská Ema) a scenárista Körner (Adelheid, Krev zmizelého), scenárista Markov (Slunce, seno…, Konec vodníků v Čechách) se dal slyšet, že „Peníze jsou stejně krutý cenzor jako komunistická strana Československa“), ale pak tato generace odešla ze scény, a bylo ticho po pěšině.
Nastala doba mcdonaldizace kultury a její záměny za „šoubyznys“, jak to po letech nazvala bílá vrána oboru, scenáristka Anděla Páně Lucie Konášová, která mi v roce 2011 v rozhovoru řekla, že kdysi světem milovaní čeští nekomerční umělci „Trnka a Vláčil by dnes umřeli hlady“. Dobu, kterou ve scénách, kdy špičkoví umělci (dnes navíc za nově zavedené dumpingové ceny) dabují fekálie v třetiřadých západních seriálech (ne přeneseně, ale doslova), skvěle popsal seriál Dabing street (2018). A je tomu pár dní, co herec Saša Rašilov mladší řekl v rozhovoru pro Mladou frontu DNES:
„Připadal jsem si, jako bych dělal konkurz na Titanic, a přitom šlo o Mickey Mouse. Dokonce i tady byl Američan, který mi předváděl, jak vystihnout jeho hlas. Ptali se mě, co si myslím, že rád jí a pije. Správná odpověď byla samozřejmě hamburgery a cola, jak jinak. Takhle absurdní to bylo.“
Hercův stejnojmenný dědeček, Saša Rašilov starší, který byl stejně jako vnuk členem činohry Národního divadla, by zcela jistě shodil se schodů každého, kdo by mu dal byť i jen nabídku podobné produkce. To bylo ovšem ještě v dobách existence sebevědomého českého umění, kdy ovšem první komik Rašilov senior také bral gáži vyšší, než byl plat náčelníka generálního štábu. V prvorepublikovém Národním divadle, které bylo samosprávným družstvem, a nikoli pobočkou nadnárodní eurofondové organizace (jíž je dnes minimálně opera ND, jak jsem se loni dozvěděl při rozhovoru s bývalým vicemanažerem opery ND Richardem Kolářem) to šlo.
Co ale s kulturou, kterou namísto umělců už opět vedou ministři důstojníci a zubaři, kreativními producenty a dramaturgy jsou bývalí manažeři ledáren, knihy namísto Škvoreckých a Hrubínů překládají ti, které neangažovali na lukrativnější překládání obchodních letáků, a oblastní divadla, která měla dřív své stálé soubory, jsou dnes dobrá leda pro výjezdní sjezdy politických stran. (Nicméně při tom všem je povinné si na kulturu minulé doby postěžovat jako v seriálu Iveta, kde se se smíchem vzpomínalo na doby, kdy při filmování neexistoval catering.)
Pondělní prohlášení umělců má pravdu: dnešní pohled na dnešní českou kulturu je stejně tristní jako na ústí Dněpru po sabotáži přehradní nádrže Nová Kachovka. Šikovnější umělci se skrze napojení na politiku zařídili pro sebe (často vzpomínám na své rozhovory s Vlastimilem Brodským, který herečku a první porevoluční ředitelku své mateřské scény nazýval „Klausova Švorcová“ a její divadlo pobočkou ODS, o čemž svědčí i osoba jeho dnešního ředitele, herce a senátora ODS Tomáše Töpfera), a když už nekápla žádná funkce, tak se živí alespoň jako jednorázoví marketéři čehokoli: od očkování až po předvolební kampaně pro protlačované premiéry a prezidenty. Ti „méně šťastní“ (zejména jeden principál ze slavné herecké rodiny Hrušínských) si pak v době covidu (kdy matky samoživitelky neměly co dát do hrnce a bezdomovci byli v rámci stavu nouze zavíráni na roky pro dvě ukradené koblihy) kupodivu poprvé všimli, že u nás existuje chudoba.
Čest výjimkám, a čest i těm, kdo přišli před ministerstvo kultury. Přestože mi mentorka mé vlastní literární a fotografické tvorby, jedna z mezinárodně nejoceňovanějších osobností české literární teorie, ale i autorské prózy a poezie Sylvie Richterová (která si takovou míru nezávislosti pohledu může dovolit, protože nežije zde, ale v Itálii) natvrdo řekla: „Nemyslete si, že si dnes někdo v umění všimne kvality“, chovám v sobě stejnou naději jako oni. Jen mi to moc nejde v době, kdy se většina českých umělců musí živit vším možným (momentálně hlavně prodáváním války), jen ne uměním, a řada z těch, kdo „nemarketují“ si už opět prošla či prochází cenzurou, zákazy („nejslavnější „případ“ je Jarek Nohavica), ba v jednotlivých případech i vězením z důvodů povýtce politických (básník Pavel Hejátko).
Je těžké věřit v lepší budoucnost oboru, který pokládám za svůj nejvlastnější domov, když gros naší „kulturní fronty“ dnes (na rozdíl od roku 1989) ani nenapadne spouštět generální stávku; bouří se jen Helena Vondráčková a Jiří Krampol, že mají malý důchod (ovšem jen každý za sebe – jen proboha ne za všechny důchodce!), zato se ale skoro všichni umělci aktivisticky vyjadřují na podporu skladatele a herce Ondřeje Brzobohatého, o kterém jeho modelingová expartnerka v bulváru prohlásila, že je „impotentní homosexuál“. Kupříkladu herec (z kdysi též ctěné umělecké rodiny) Jakub Prachař se na okraj tohoto olbřímího tématu vyjádřil: „… gentlemanství, moudrost a čirá radost, radost ze života zvítězili nad něčím, co ani nestojí za řeč.“ Tomu v době, kdy nejen naše kultura, ale i celá země stojí nad propastí, říkám slovo na pravém místě. Trochu gándhíovské, trochu havlovské, ještě to y na konci slova „zvítězily“ kdyby bylo správně…
„Listárna“
Když jsem dosavadní text výše premiérově uveřejnil v Krajských listech, dostal jsem několik zpětných vazeb, po nichž jsem se rozhodl zareagovat na vox populi k tomuto tématu: některé námitky a reakce.
Čtenář P. K. napsal: „Je smutnou pravdou, že umělcům a sportovcům často kvete pšenka nejlépe za totality, kdy je jejich využití systémové a oni se tak mají dobře. V tom se asi s autorem rozcházíme. Jinak dávám srdíčko textu i přes tuto drobnou rozepři v úhlu pohledu. Zbytek postřehů je vynikající a rád jsem si početl.“ Čtenář M. J. to zjednodušil: „Dříve se tomu říkalo svobodné povolání. Umělci si začali myslet, že mají na něco nárok. Pak bude lepší, když se nechají zaměstnat.“ A čtenář J. Z. to vyjádřil ještě lapidárněji: „Nabídka – poptávka. Není o tvoje umění zájem? Smůla, jdi makat.“ Nejblíže mému náhledu však byla paní A. S., která zakončila: „… opravdové umění zůstane uměním v každé době, jen se nám nároky a představa, CO je to opravdové umění jaksi překroutily.“
P. K. děkuji za srdíčko, stejně jako paní L. H. za pochvalu. Začínám polemikou s panem P. K: Souhlasím, že kulturní poměry v naší zemi (specificky zde, jinde to není zdaleka tak špatné, k čemuž se ještě vrátím) se dramaticky změnily, ale zřejmě jsme se úplně nepochopili. Všechny mé „postřehy“ směřovaly k jediné pointě, názoru, ve kterém mě velmi podporovali mí učitelé, kteří právě boji proti diktátorským rozměrům minulého režimu dost obětovali: konkrétně nakladatel Jaroslav Šabata, který spoluzaložil nakladatelství Atlantis (které mj. vydává všechny spisy Milana Kundery) a Doplněk (za normalizace si odseděl skoro 3 roky ve vězení) a český překladatel děl Jeana-Paula Sartra a „prošlapávatel“ prvních cestiček plodů československého filmového zázraku 60. let do západního zahraničí A. J. Liehm (ten už na prahu normalizace byl donucen k exilu, kde založil kulturní časopis Lettre internationale, který přesáhl hranice české exilové tvorby, začal vycházet v celkem 12 jazykových mutacích a stal se jakousi „kulturní Svobodnou Evropou“, v níž si Západoevropané legálně a Východoevropané ilegálně mohli přečíst nejlepší beletrii východu a západu, přičemž zakázané umělce z východní Evropy to, že jejich příspěvky byly západoevropsky placené, živilo, a navíc se jejich jména tímto kanálem dostávala ven).
A nyní už ta pointa, kterou mi jmenovaní jako osobní účastníci procesu potvrdili a zpřesnili mou starou domněnku: Od roku 1953 (smrti Stalina a Gottwalda) do roku 1968 docházelo ke gigantickému tání původně silně ideologicky oktrojované čs. státní kultury, přičemž už v polovině 60. let naší kultuře (v první řadě v oblasti filmu, divadla a literatury, ale i ostatních uměních) začali západní profesionálové a kulturní odborníci našim umělcům závidět, a v červnu 1968, kdy byla zrušena cenzura, už šlo o skutečný mezinárodní boom československé kultury. Kultury. Nikoli „totality“. Západní zahraničí by nám samozřejmě žádnou „totalitu“ nezávidělo (a například nejvýznamnější německojazyčný divadelní časopis, měsíčník Theater Heute, by tehdy nenapsal, že divadelní bůh sídlí v Praze), kdyby tu nějaká „totalita“ byla – ale v uvedené době (tedy v polovině 60. let) už byly kulturní poměry u nás lepší než na Západě nejen po stránce umělecké produkce, ale i po stránce umělecké svobody.
Po stránce osobní „finanční pšenky“, o které (a jen o ní) je dnes řeč, to samozřejmě bylo pro umělce horší než na západě, protože systém (alespoň po smrti Stalina, do níž všechny zisky zemí východního bloku šly jen na zbrojení) byl směřován úplně opačně než dnes: šlo mu o plošné pokrytí základních potřeb každého jedince na úkor materiálního luxusu jednotlivců, což se týkalo i umělců – ale pokud šlo o dílo jako takové, byl naopak ochoten velkoryse investovat, i kdyby měl prodělat. Zprvu (na začátku 50. let) to byla platba za ideologii, ale posléze, během procesu, o němž píšu, opravdu za kulturu. Za estetično. Za něco, na co v dějinách nedal moc (či nic) ani ideologický východ, ba ani komerční západ. Vzpomeňme si na slavný francouzský film (z doby, kdy francouzská kultura byla ještě svá) Hračka s Pierrem Richardem v roli novináře o oligarchickém ovládání v oboru i v tak sociální zemi jako je Francie. U nás ve druhé polovině 60. let taková komerční motivace nebyla, ale zároveň i státní producenti i cenzoři už museli mlčet k dramaturgii, která byla výhradně v rukou odborníků, takže jejím hlavním kritériem byla estetika. A v roce 1968 byla cenzura zrušena úplně.
Pro úplný obraz doby: tehdy padla i všechna ostatní tabu diktatury: vycházela díla bývalých vězňů 50. let, která jejich věznění často reflektovala: Stránského, Renče, Zahradníčka, Pecky, Rotrekla či donedávna zakázaných katolických autorů jako Reynek, Deml či Váchal, ale i v brežněvovském SSSR zakázaného Solženicyna, Bunina a Pasternaka, román letce RAF Richarda Husmana Nebeští jezdci vyšel už 1964 a roku 1968 podle něj byl natočen film, v rozhlase bylo možno slyšet amerického emigranta Jiřího Voskovce, reportéři časopisu Svazu mládeže Reportér vydali rozhovor s americkým emigrantem Egonem Hostovským a zajeli si dokonce do Mnichova pro interview s redaktory dříve „nenáviděné nepřátelské“ Svobodné Evropy – která navíc v srpnu 1968 na několik dní přestala vysílat a sdílela vysílání Československého rozhlasu. Podle terminologie čtenáře P. K. „rozhlasu totalitního“.
Politologicky vzdělaný inženýr strojař Petr Uhl (který si sám za následné normalizace odseděl přes 9 let!) to ve své autobiografii „Dělal jsem, co jsem považoval za správné“ dokonce odstupňoval: o totalitě (tedy totální diktatuře režimu) se u nás za minulého režimu snad dalo mluvit v případě 50. let, od té doby už ne, a v roce 1968 (a i po něm, dokud nebyly na prahu 70. let úplně udušeny) dokonce existovaly svobody, ke kterým se naše dnešní doba neblíží ani vzdáleně. Takže jakýpak „totalitní“ režim?
Jmenovitě filmoví a televizní pracovníci si v roce 1965 navíc prosadili svůj vlastní oborový svaz nezávislý na předchozím Svazu dramatických umělců, který se stal líhní dalšího vývoje v oboru. Pokud stát solidním absolventům uměleckých škol, kteří se už osvědčili i v praxi, garantuje místo v oboru a zřídí navíc instituci, která pod záštitou autorit vynášených ne politikou, ale světovou kulturní kritikou, vede obor po stránce estetické i odborářské k větší kulturnosti, svobodě i sociálnosti, pak se taková instituce stane skutečnou líhní osobností. Když vaším šéfem (vracím se zas k francouzskému filmu Hračka) není žádný oligarchický pan Rambal-Cochet, ale ani žádný ideologický Fojtík, nýbrž vámi zvolení velikáni oboru (předsedy FITES byli postupně režiséři Martin Frič, Ladislav Helge, Štefan Uher či oscarový Elmar Klos), když vám stát zajišťuje pevné místo i mezinárodní odbytiště a vaše organizace se zároveň stará, aby vás nikdo nebuzeroval za „prohřešky“ v oblasti svobody vyjádření, a zároveň i vám samým nedovolí příliš uhýbat k melouchářskému koketování s komercí (kterou k úživě také nepotřebujete) – to je totalita?
Pokud si, pane P. K., myslíte, že je, prosím. Jděte to vysvětlit například do Finska, kde jsou s úspěchem implantovány zásadní body tohoto konceptu a tento systém zrodil například celosvětový úspěch filmového režiséra Aki Kaurismäkiho. Nechtějte ale, abych dopověděl, kde v našem dnešním „umělecky svobodném“ systému skončil třeba jemu podobný pronikavý talent, jako byl scenárista a režisér Saša Gedeon. Když myslím na jeho tvůrčí cestu, která „nepřežila“ přelom milénia, kdy hlavní prací autora se stalo umlouvat producenty a ustupovat jejich tlaku na prodejnost a dnes už opět i na ideologickou doktrínu (viz moje recenze filmu Muž, který stál v cestě), myslím na slavnou větu největšího ukrajinského režiséra Oleksandra Dovženka (1894 – 1956, jehož poslední dílo mimochodem pojednávalo o kraji zničeném stavbou Kachovské přehrady a který to dnes ve své domovině taky nemá lehké: ačkoli byl esenciálním vlastencem, točil v dnes na Ukrajině zakázané ruštině): „Zatímco netalentovaný blbec se vždycky proboxuje sám, skutečný talent je plachý a musí se mu pomoct.“
Výhody systému, kdy umění bylo státní, ale stát liberální, ex post na prahu nové svobody 90. let pojmenoval velký režisér Jiří Menzel (tou dobou děkan FAMU): „Ona ta svoboda je taková dvojsečná. V rámci svobody můžou vznikat i hlouposti anebo věci zlý. My jsme taky byli ochráněný od největších volovin, na který se venku chodí a který lidi vedou k odlidštění, berou jim, co v nich je šlechetný. Protože výrobci se předhánějí, kdo na tom víc vydělá, a pro ty diváky je to přitažlivý. Na tohle bychom si měli dát pozor.“
Nedali jsme si pozor. V rámci minulého kulturního systému, v liberálních dobách, o nichž tu píšu, jsme mohli najít jen dva druhy šéfů: jednak „kapitány“ kultury, kterým šlo jen o plnění ideologického i ekonomického plánu, odškrtnutí ohromných investic, které v „kulturním průmyslu“ pomáhaly základním úkolům systému: budovat úplnou zaměstnanost ve státě a soběstačnost státu. A pak tu byli osvícení odpovědní dramaturgové, kterým šlo jen o kulturu. Dokonce i o to, aby se Dovženkův „blbec“ do ní nikdy nedostal (což je zároveň moje odpověď panu J. Z. – Prosím, „blbec“ ať „jde makat“, rozhodně nejsem proti) a kdo z dobrých umělců byl včera zakázaný, aby se do ní dostal zpátky. Tato dvojice archetypů se pak do jisté míry přenesla i mezi příznivce nové svobody: zatímco duchovní příbuzní „dramaturgů-estétů“ chtěli změnu režimu proto, aby mohla zpívat Kubišová a z televize mohl mluvit Havel jako dramatik (tehdy ještě ani on sám nevěděl, že z ní bude mluvit v drtivé většině jen jako politik), tak „ekonomové“ socialismu ji rázem chtěli především pro své podnikání – aby mohli vydělávat mnohem větší prachy než jen na živobytí.
Nemyslete si, vím o tom, že ta druhá skupina jsou taky lidi. Pochopil jsem to, když jsem dělal rozhovor s paní, která mi vyprávěla, jak se právě v roce 1965 (kdy českoslovenští filmoví tvůrci vydupali ze země FITES) před návratem z tehdy už dost rozšířeného legálního výletu do SRN rozbrečela ne, že se vrací do země, kde by byla pronásledována, ale že tu bude v obchodech menší (tehdejší socialistická) nabídka, a když se někdy zas vrátí do Západního Německa, nebude mít na to, co tam vidí. Já jsem holt ale byl vychován v rodině, která patřila k té idealistické skupině.
Strašně jsme podcenili fakt, že těch, kdo dokáží poznat a reflektovat skutečnou kulturu, jsou dle dlouhodobých výzkumů jen tři procenta populace. Zbytek chce filmy a knížky o Rambovi. To mluvím o jejich vědomí. Ale pak je ještě jejich duše. A to už jsem u odpovědi čtenáři M. J: Ne, nejde o to, aby umělci měli na něco nárok, ale že lidi, jejich duše, potřebují kvalitní umění, kterým se uzdravují a rostou jako květiny po vodě. Třeba nevědomky. Proto v kultuře nemůže platit logika nabídka-poptávka, tak jako nejdete k doktorovi už s tím, že nechcete vyšetřit, ale chcete jen recept na lék, který vám chutná, protože je sladký. Luxus, který minulý režim ve svých kvalitativně nejlepších obdobích lidem dopřával namísto možnosti jít do nehtového studia či specializovaného obchodu na erotické pomůcky, tkvěl právě v tomhle. Namísto nehtových studií, které chtěli, vozil zemědělce do divadel, kde mohli vidět, jak Faust František Němec vyjednává s Mefistem Luďkem Munzarem. Což nechtěli. Nebo časem vnitřně vlastně už ano?
Ne, opravdu nejde o to, kolik vydělávají a budou vydělávat umělci (s tímto tématem, pokud si dobře vzpomínám, začal během projevu na Červeném Hrádku Miloš Jakeš, a už jsme se ho nezbavili ani my, ani umělci). I když je mi samozřejmě líto, že kvalitní českou knihu dejme tomu o vyhlazení Lidic bez bývalého systému podpory národní kultury na pultech spolehlivě převálcuje kniha o tomtéž z britského nebo amerického nakladatelství, sice špatně přeložená a nezkorigovaná (ani v prestižních nakladatelských domech dnes „není“ na stálého překladatele a korektora), zato na pulty na jedničku proboxovaná špičkově obsazeným a placeným marketingovým oddělením onoho edičního domu. (Jak před časem napsal i americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz: „Po pádu minulého režimu je východ dojen ve prospěch západních korporací. Děje se tak nejen skrze monopolizované dodávky elektřiny, vody, vytápění, přes zboží jen v západních v obchodních řetězcích a nákup místních médií – ale i pro místní podnikání nedosažitelně nastavené rozpočty na reklamu a marketing.“) Na rozdíl od minulé doby, kdy takových bylo několik doma i v exilu, dnes například neexistuje jediný český časopis, kam by autor mohl poslat dobrou povídku nebo báseň a dostat za to sebemenší symbolický honorář (což je největší smutek, o kterém vím, že s ním v roce 2020 umíral gigant nejen české, ale i evropské kultury A. J. Liehm).
Národem zbožňovaný Jan Werich, který jako umělec prožil v USA sedm let válečného exilu, řekl svému osobnímu lékaři MUDr. Karlu Koudelkovi po návratu z léčení, kterým skončil jeho druhý, neúspěšný exil v USA v roce 1968: „Doktore, vy tomu nebudete věřit, ale já mám strach, až sem přijde ta vlna anglosaský kultury, tak to bude úplná zhouba na naše český duše. Představte si, že tam se zcvrkla kultura na dvě věci: na perverzní sex a nepředstavitelný násilí.“
Moudrý klaun přesně vystihl, oč v problému krize kultury na prvním místě jde: o to, že co nás dennodenně obklopuje v naší době nejkoncentrovaněji působících médií lidských dějin, nás může buď rozvíjet, nebo z nás udělat roboty na střílení a na nejrůznější perverze. Čehož se zase týkala poznámka paní A. S., které chci sdělit, že jsem díky ní přemýšlel nad otázkou, jak vlastně vzniká největší kulturní mor dneška: mor umělecké dekonstrukce. A přišel jsem na to: čarodějnice jménem Šoubyznys, která vyhnala královnu Kulturu z jejího právoplatného trůnu, na který dosedla a v dovedné masce (podobná Čarodějnici v Arabele) se za Kulturu vydává, se obklopuje stejně plytkými „umělci“ jako je sama, zatímco ty, kteří jsou hlubší, buď od svého trůnu odežene, anebo velmi brzy změní ve stejně plytké jako je sama. A protože skutečné umění je založeno na vnitřní pravdivosti, kterou pozná i slepý, dnešní umělci dokážou namísto umění tvořit jen parodii původních příběhů: Hamleta na motorce a Maryšu, která zakopává o sto neumytých hrnků s jedem.
Nic ale není ztraceno. Na to, abych si myslel, že je, znám dodnes příliš umělců, kteří (tak jako kdysi Vlasta Chramostová, Pavel Landovský, Vlasta Třešňák a Tereza Boučková za režie Pavla Kohouta v bytovém divadle) ukazují skvělá díla ve vlastních obývácích mezi větrajícími se peřinami pro pár posledních lidí, kteří jsou ještě schopni rozeznat rozdíl mezi poctivým hlubokým uměním člověka a „uměle inteligentní“ lží ze stroje.
Text je kompilát dvou článků uveřejněných na www.krajskelisty.cz
Foto: Archív T. K.
Jedna odpoveď
„… V síti televizních stanic už se uskutečnilo globální propojení – ať kdekoli na světě zvolíte kterýkoli programový kanál, vyvalí se na vás bohužel stejný veletok blbosti. Vysílání řízené komerčními interesy většinou oslovuje spodní polovinu těla – břicho a žlázy. Potlačuje kulturu ve jménu zábavy. Kultura totiž znamená kultivaci. Bylo by záhodno oslovovat srdce a mozek. Namísto toho vás mají nasytit a ukojit pokleslí baviči svými vyčpělými anekdotami a záplava soutěží, v nichž se hraje o prachy, a mají vás „informovat“ zlomkovité zprávy z černé kroniky. Což všechno se upíná k hlavnímu cíli, vrcholu, ose, účelu mihotání – k spotřebním reklamám. Jde o spontánní nebo cílevědomou debilizaci? …“ <- (Zdroj: http://michal-ovo.blogspot.com/2011/08/clanek-k-zamysleni-aneb-co-se-z-medii.html?m=0)
"… Bulvár, který za blahých časů Karla Havlíčka Borovského ještě byl neznámým pojmem, dneska prosakuje v podstatě do všech sfér – někdy se mluví o tom, že proti tomu není obrany – a ono to navíc ovšem prosakuje ještě do hlubších oblastí, to jest do těch anonymních šifrovaných debat, které se vyskytují pak na internetech, kde už vysloveně máte pocit toho, že se běsové utrhli ze řetězu. Jde o projevy patologické sedliny, tak jak to kdysi nazýval Masaryk. V každém případě ta virtualita se rozrůstá postupně tak, že se zdá být skutečnější než skutečnost a ten proces v tom obecném smyslu ztrácí podobu jakési samovolnosti, jakéhosi samospádu; já se nemohu ubránit pocitu, že je často cílevědomě programován, protože s lidmi, kteří jsou ve svém vědomí, emocích a v uvažování poníženi, s takovými lidmi lze snadno manipulovat. …" <- (Zdroj: https://youtu.be/p_bqqnxhlmk)
"… My si to plně asi neuvědomujeme, ale kdysi jsme si vymysleli pomocníka, aby nám umožňoval směnu hodnot, peníze. Ty peníze se postupně emancipovaly natolik, že se staly pánem. Dneska se dá mluvit o tom, že peníze jsou jedinou supervelmocí na tomto světě. A všichni ohromně poslouchají, počínaje Spojenými státy, přes Čínu až po Vatikán. Kdybych to řekl jejich terminologií – peníze se staly bohem. A vlezly tam, jako rozhodující síla, i kam v podstatě nikdy jakožto rozhodující síla nepatřily. To jest do hodnotového světa. Třeba do světa vzdělání a vědy a školství a zdraví. Zkrátka a dobře, ta studenost těch peněz, ta přepočitatelnost, ta univerzální prodejnost vede k tomu, že jsme se dostali k jistému odlidštění a já si myslím, že to odlidštění má celou řadu znaků, které by nás měly velice znepokojovat. …" <- (Zdroj: https://dvojka.rozhlas.cz/jak-vidi-zdenek-mahler-1-ledna-7471339)
"… "Nikoliv násilí, ale smírnost. Ne meč, ale duch. Ne krev, ale práce. Ne smrt, ale život. Já pán, ty pán. Humanita nesmí být bezzubá. Revoluce? Ne, reformace!" Tak prostřednictvím jednoho z Masarykových aforismů Zdeněk Mahler shrnuje to, co je obvykle nazýváno jako Masarykova idea demokratického státu. Jak se tato idea proměnila do dnešní doby? "Ono by bylo možné tuto ideu formulovat tím, že pojmenujeme děje, které probíhají, a to například příslovím: Každé hrábě hrabou k sobě. Což je dost málo, samozřejmě," shrnuje Zdeněk Mahler …" <- (Zdroj: https://radiozurnal.rozhlas.cz/zdenek-mahler-6212571)
^ Zdeněk Mahler (https://www.databazeknih.cz/vydane-knihy/zdenek-mahler-3889)