Pocházím z rodiny, pro které bylo Pražské jaro 1968 a tehdejší snaha o spojení socialismu s demokracií kvintesencí všeho snažení. Oba moji dědečci se v 60. letech dostali do těsné blízkosti kapitánů liberalizačního vývoje, oba vnímali kulminační moment našich dějin, když nekomerční kultura podporovaná státem byla zbavena cenzury, oba po okupaci odmítli opustit projekt socialismu s lidskou tváří a na vrcholu produktivního věku skončili jeden ve vrátnici a druhý (který nesehnal žádnou práci) v invalidním důchodu. I pod jejich vlivem se od střední školy na badatelské úrovni touto etapou našich dějin zabývám, a došel jsem k překvapivému zjištění: liberalizace v oblasti vnitrostátní ani zahraničních vztahů hlavním důvodem k okupaci Československa nebyla…
Československá komunistická strana byla už ve 20. letech třetí nejpočetnější na světě (po sovětské a německé). Po válce, během níž drtivou část našeho území osvobodila sovětská armáda (přičemž oblast Čech by stihli osvobodit Američani, ale bránila tomu známá dohoda generálů), jejíž ztráty, ještě než se dostala na naše území, činily 11 milionů mužů (a na našem území jich bylo za osm měsíců osvobozování víc, nežli domácích nežidovských obětí za celou válku), byla podpora SSSR a KSČ taková, že ve zcela svobodných volbách roku 1946 zvítězili komunisté bez jakéhokoli nátlaku. Navíc někteří naši komunisté sami od sebe projevili zájem o připojení země k Sovětskému svazu (což Stalin neakceptoval z prostého důvodu: po založení OSN nepotřeboval „socialismus v jedné zemi“, ale co nejvíc satelitů pro mezinárodní hlasování – z toho důvodu také udělil Ukrajině a Bělorusku větší formální autonomii a vymohl pro ně v OSN stejná nezávislá hlasovací práva, jaké měl SSSR a ostatní svrchované země světa).
Československo bylo také jedinou zemí východní Evropy, kde po válce znovu mohla zasednout do čela země předválečná hlava státu, Edvard Beneš – protože byl jediným státníkem, který se nejen na Západ, ale i na SSSR obracel ve svém sporu s Německem a za tím účelem s ním podepsal dvě řady smluv v letech 1935 a 1943. (To, aby mohl podepsat první z nich, byl i jeden z důvodů, proč odstoupil prezident Masaryk, který s vysláním nouzových signálů na východ souhlasil, ale nechtěl to udělat sám, protože by tím popřel některá svá celoživotní maxima.)
Tato loajalita vedla k tomu, že poválečné Československo bylo zemí, k níž Sověti zaujali postoj zvláštního zacházení a nadstandardních práv: byli jsme jedinou zemí, které byl formálně ponechán její předválečný systém více politických stran (po sloučení KSČ a ČSSD byly v parlamentu i ve vládě nadále účastny i čtyři další strany, sdružené až do pádu režimu v tzv. Národní frontě) a prezidenta v čele (všude jinde byl nastolen sovětský systém státních rad, v PLR a NDR byli sice po válce Bierut a Pieck prezidenty na doživotí, ale po jejich smrti v letech 1952 a 1960 byla funkce zrušena) – a hlavně: byli jsme jedinou zemí, z níž se sovětské posádky po osvobození v roce 1945 stáhly. Po nástupu Chruščova byl tento systém ponechán proto, že Antonín Novotný (původně stalinista z garnitury, která měla nahradit odstavené v procesu se Slánským) se po nástupu Chruščova stal ve všem jeho přesnou československou kopií – včetně propuštění většiny politických vězňů na svobodu (kde byli hlídáni tajnou službou) a liberalizace kultury.
Jenomže když sovětský vojenskoprůmyslový komplex Chruščova (který stalinské výdaje na armádu, chystající se na vpád do Evropy, silně omezil a přišel s novou koncepcí oteplování a mírového sbližování mezi socialistickým východem a kapitalistickým západem neboli „my jim budeme dávat příklad působit sociálně, oni nám v oblasti lidských práv“) v roce 1964 během palácového puče odstranil a byl nastolen neostalinista Brežněv, Novotný už se neobrátil zpět. Naopak v roce 1964 propustil i zbytek politických vězňů, kteří seděli na paragraf spojený se zbraněmi, a od roku 1965 začal svým občanům masově udílet víza na návštěvu západní Evropy. Byl za tím příklad druhého východoevropského komunistického prezidenta, který ovšem nebyl pod kuratelou SSSR (jugoslávského Josefa Broze Tita, který tehdy otevřel hranice Jugoslávie pro všechny své občany, včetně povolení v zahraničí pracovat – a k masové emigraci kupodivu nedošlo) i reformátoři, kteří se dostali do Novotného nejtěsnější blízkosti (například prosaditel československé nové filmové vlny a spisovatel a barrandovský dramaturg Jan Procházka). Tento nesoulad mezi politikou sovětské vrchnosti (která pomalu začínala znovu otevírat Chruščovem zavřené věznice) a československou mocí, v jejímž čele byl už od Gottwaldovy smrti Novotný, byl alarmující. Dubček namísto Novotného byl v čele státostrany schválen více méně proto, že jeho předlednové postoje nebyly tak vyhraněné, že by se o něm do SSSR doneslo něco alarmujícího, a možná přispělo i to, že byl z rodiny, která před válkou v rámci programu Interhelpo budovala sovětský Kyrgyzstán. Nejakutnější ale nebyl problém v oblasti vnitřní politiky, ale opět vojenství.
K nákupu a rozmístění jak pozemní tak letecké techniky, z níž bylo možno uvolňovat jaderné střely, došlo v Československu pod tlakem Sovětů už v roce 1961, v rámci reciprocity za americké jaderné instalace v SRN, ale šlo zatím o akci tajnou. Když v roce 1964 v SSSR nastoupila garnitura, která odstranila Chruščova a nastolila Brežněva, rozhodli se Sověti vyjít s pravdou ven i směrem na západ – přičemž coming out, že v ČSSR jsou nosiče na jaderné zbraně (dle dohody velmocí se zbraněmi samotnými nesměl operovat nikdo jiný, než velmoci samy), šel ruku v ruce s Akcí Neptun, kdy v Černém jezeře na Šumavě byly „objeveny“ skryté nacistické archivy, které mimo jiné odhalily spojení řady tehdejších vysoce postavených politiků SRN s nacismem. Ve skutečnosti šlo o dokumenty navezené ze sovětských archivů. Jinými slovy: „SRN je hrozba a je třeba se proti němu účinně bránit“. Zároveň byl stupňován tlak na Čechoslováky, poslední armádou SSSR neobsazenou zemi ležící na hranici mezi bloky (železné oponě), aby na svém území akceptovali rozmístění sovětských jednotek i jako personálu pro obsluhu budované sítě jaderné obrany. Jak logické.
V rámci tohoto tlaku Sověti přepracovali i koncept hlavních tahů útoku v případě konfliktu se západem: hlavní úder už neměl jít přes Polsko a východní Německo, nýbrž přes ČSSR, a československé jednotky měly za úkol se v tomto tahu s minimální podporou probít až do francouzského Dijonu (západ samozřejmě o této strategii věděl a od té doby se datuje znalost francouzštiny u řady našich důstojníků a češtiny u těch francouzských z oněch let). Velení Československé lidové armády sečetlo své síly a ocitlo se mezi dvěma zlými variantami: buď připustí sovětské jednotky na našem území, nebo v případě války dojde k absolutní genocidě armády i národa. Sověti navíc uplatňovali i taktiku permanentního připomínání svých uniforem: z deseti cvičení Varšavské smlouvy mezi lety 1961 – 1968 bylo na území ČSSR konáno pět, přičemž naše vláda rozhodně nebyla tou, která by rozhodovala o vybrané lokaci. Při poslední z nich, Šumava, byl dohodnutý termín opuštění území ČSSR pro zahraniční vojáky 30. červen 1968. Vojska NDR a PLR jej dodržela, sovětská ne. Odjela nakonec až 3. srpna…
Je třeba znovu říct, že Brežněv nebyl tím, kdo by byl hlavním hybatelem sovětského nátlaku. Jako důstojník útvaru, který osvobozoval Československo a konec dosud nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin prožil ve Vysokém Mýtě a v Poličce, měl k Československu nadstandardní vztah. V roce 1968 poslal do Prahy na soukromou návštěvu za prezidentem generálem Svobodou maršála Koněva, v té době už důchodce. Dozvěděl se od něj, že po stránce civilní se v Československu nic tak strašného neděje. (Z pohledu Koněva, velitele zásahu proti maďarskému povstání v roce 1956, kdy se věšelo na lucerny, se u nás skutečně nic moc nedělo.) Stejně Brežněv dopadl se šéfem své rozvědky v USA Dmitrijem Jakuškinem (který byl mimochodem z rodiny účastníků slavné šlechtické vzpoury proti carovi z roku 1825, děkabristů), jenž naší liberalizaci fandil, a tak dodával do Moskvy neškodné zprávy od svého československého protějšku JUDr. Miroslava Polreicha (za normalizace pak disidenta). Bohužel byli i Čechoslováci, kteří posílali do Moskvy zcela jiné zprávy a vyvíjeli jinou činnost.
Jenže je třeba znovu zmínit: největší nervozita v Moskvě se netýkala věcí civilních, ale armády a rozvědky. Někteří naši generálové, jako byl Karel Pezl, vyřešili dilema „sovětská posádka v ČSSR versus sebezničení“ otevřeným projevením vůle k vyhlášení neutrality, československá rozvědka, která byla v té době po té sovětské nejaktivnější (v Brazílii například přes prostředníky vlastnila a obsahově ovlivňovala všechen vlivný tisk) začala opouštět své hry a přiklánět se k liberalizaci. Vedle toho naší armádě v očích Sovětů velmi škodily vojenské aféry: generál Jan Šejna, o němž se dalo říct, že byl první opravdový český tunelář (v jeho případě v oblasti armády), v únoru 1968 ze strachu před trestem transparentní dubčekovské kontroly uprchl do USA, kde tamním orgánům řekl o zdejším systému i to, co nevěděl – zatímco prosovětský generál Janko, který chtěl Dubčeka svrhnout vojensky (za kterýmžto účelem poslal i vyjednavače na všechna československá velvyslanectví, aby během puče zachoval kontinuitu vlády), se po prozrazení v březnu 1968 zastřelil.
Za těchto okolností byly v Československu dostavovány sklady pro jaderné rakety. Tak jako Sověti volili taktiku nátlaku ze všech stran, naši reformátoři (kromě Františka Kriegela, který Sověty přímo vyzýval k odchodu, čímž se jim znelíbil ještě před moskevským jednáním) zvolili taktiku zdržování ve jménu „objektivních potíží“. Prostory pro sovětskou techniku pořád nebyly dobudovány. Během telefonátu Brežněva a Dubčeka, jehož záznam v roce 1994 odtajnila Jelcinova administrativa, Brežněv naléhá na Dubčeka, „kdy budou splněny dohody“. Šlo nejen o dohodu o vyhození nejreformnějších členů československé politické scény – ale také o dostavění jaderných objektů, které byly „razítkem“ nezvratitelnosti sovětské nadvlády a jejichž dokončení by Sověty ujistilo, že přes všechny vnější projevy neutrality má česká věrchuška v úmyslu skutečně zůstat uvnitř jejich bloku. Dubček Brežněvovi řekl, že všechny dohody z konce července nemohou být realizovány, dokud nebudou doustaveny nové vznikající státní orgány, které vyplývaly z tehdejší probíhající federalizace Československa. Slib z Čierné, že vše, co Sověti požadovali, provede v srpnu, posunul Dubček v telefonátu na říjen. Psal se 13. srpen 1968.
Brežněv už měl v té době v kapse zvací dopis, který lídr slovenských komunistů Vasil Biľak (mimochodem etnicky Rusín, což je napříč dějinami zakazovaná národnost, která se tehdy a nově už i dnes pokládá za složku ukrajinského národa) během jednání v Čierné tajně předal lídrovi ukrajinských komunistů Petro Šelestovi. Armády byly připraveny. Vpád jako řešení první navrhl lídr východoněmeckých komunistů, stalinista Walter Ulbricht, který se obával přeskočení československých liberalizačních impulzů do své naprosto nereformované vlasti. Šéf Poláků Władysław Gomułka, bývalá oběť stalinismu, která v první polovině 50. let strávila čtyři roky ve vězení, myšlenku vpádu podpořil. Naopak János Kádár, po povstání roku 1956 Sověty instalovaný, radil Dubčekovi, co udělat, aby se intervenci vyhnul.
Citlivou okolností bylo i to, že východoněmecké, polské a maďarské jednotky okupovaly oblasti, kde žily jejich menšiny, a které v letech 1938 – 1945 anektovaly, což po válce v případě Němců vedlo k odsunu (u mnohých i na území NDR), v případě Poláků ke stálým pohraničním miniválkám, které pod tlakem Sovětů skončily až po uzavření čs.-polské smlouvy v roce 1958, a v případě Maďarů k projektu odchodu menšinových Maďarů do MLR a jejich výměně za Slováky z Maďarska. (Akce byla na nátlak maďarských komunistů v 50. letech zastavena a na intervenci ze stejných míst se stala poslední kapkou, pro niž byl zatčen a uvězněn hlavní motor maďarsko-slovenského transferu Gustáv Husák.) Během okupace se objevily i prosby slovenských Maďarů, aby jejich stará vlast okupované území anektovala, které se z obou stran hranic objevují dodnes a dnešní tisk je používá jako vítaný prostředek proti Orbánově administrativě. Když pak na jednání Rady bezpečnosti OSN o okupaci ČSSR zástupce naší mise Jan Mužík protestoval proti vpádu slovy, že u nás k tomu nebyl důvod, na rozdíl od krve, kterou ještě před příjezdem Sovětů rozpoutala maďarská revoluce v roce 1956, dle očitého svědka, prvního tajemníka čs. mise Miroslava Polreicha, soptili maďarští delegáti vzteky.
Posádky Národní lidové armády NDR na naše území dorazily, ale záhy musely být na přání sovětského vedení staženy, protože Sověti nechtěli vidět srážky přemotivovaných východoněmeckých důstojníků (z nichž někteří byli navíc dětmi vyhnaných sudetských Němců, dorazivších opět na otcovské území) s Čechy, kteří v nich budou vidět včerejší nacisty. Přestože jejich účast mám potvrzenu nejméně od tří očitých svědků východoněmecké okupace (z nichž jeden byl spisovatel a předseda českého Penklubu Jiří Stránský, celoživotní antikomunista, který neměl žádný důvod srpnovou okupaci zkreslovat), dnešní oficiální verzí je, že u nás nebyly a ani nevznikla jediná historická studie o pohybech východoevropských jednotek na našem území. Tehdejší okupace zkrátka musí být ruská (i když ve skutečnosti byla sovětská, východoněmecká, polská, maďarská i bulharská), a basta.
Stejně tak nejsou vítány některé souvislosti ze sovětské strany, například že v interním hlasování proti okupaci zvedl ruku tehdejší nejvýše postavený etnický Rus, premiér SSSR Alexej Kosygin (který rok předtím nastavil program demilitarizace během prvního poválečného setkání USA – SSSR na nejvyšší úrovni v Glassboro) a že Leonid Brežněv byl okupací do smrti zdravotně poznamenán a v přímé reakci na ni změnil osobu prvního nesovětského kosmonauta, z namísto původně plánovaného Poláka Mirosława Hermaszewského na Čechoslováka (jímž byl doslova: syn české matky a slovenského otce) Vladimíra Remka.
Co se ale především dnes nehodí, je hlavní příběh tohoto vyprávění: že klíčovým důvodem okupace nebylo to, že Alexander Dubček vyšel na obálce amerického časopisu Time, že v Československu byli rehabilitováni političtí vězni, kteří si dokonce založili své spolky, byly znovupovoleny všechny zakázané společenské organizace a církve, zrušena cenzura, povoleno živnostenské podnikání a vydávání děl řady doposud zakázaných „nepřátelských“ a exilových umělců a hranice byly otevřeny prakticky pro všechny a po okupaci až do října 1969 úplně pro všechny. (Ostatně jiné země východního bloku zašly v něčem i dál, například Nicolae Ceaușescu nejen že se se svou armádou odmítl okupace zúčastnit, ale porušil základní premisu východu nepůjčovat si od západních států peníze a s královnou Alžbětou se hrdě projížděl Londýnem ve zlatém kočáře. A co se týká vnitřní demokracie, János Kádár, který v roce 1968 radil Dubčekovi, aby na Sověty aplikoval metodu pomalu vařené žáby a reformy zaváděl postupně, se na konci své vlády ve své zemi dopracoval ještě větší demokratizace než Pražské jaro.)
Hlavním důvodem vpádu byl nejdrzejší požadavek Pražského jara 1968: požadavek vyhlášení neutrality (který se v červenci 1968 ještě znásobil po pražské státní návštěvě jugoslávského prezidenta Tita, který dokud žil, si neutralitu hájil a uhájil, což jak se ukázalo z vývoje po jeho smrti – bylo velmi prozřetelné…), nedodržování vojenských dohod a riziko snížení odběru zbraní, což je i pro rozpočet velmocí kšeft, který se nedá ohrožovat beztrestně. Zejména jedná-li se o zbraně nejdůležitější: zbraně jaderné.
Nepřipomíná nám to něco i dnes?
Vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
