My „dezoláti“ často slýcháme, že naše představa o postupně upadajícím světě je dána tím, že si své názory na něj sestavujeme z „dezinformačních médií“. Pokud nějací takoví jsou, já k nim rozhodně nepatřím. Ke skeptickému pohledu na svět mi úplně stačí informační zdroje, které jsou zcela mainstreamové.
Minulé pondělí jsem se kupříkladu dočetl, že Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství dostali americký imunolog Drew Weissman a maďarsko-americká biochemička Katalin Karikóová, která je zaměstnankyní firmy BioNTech, která vyrábí vakcínu Pfizer. Cenu získali za objev „modifikace nukleotidů v mRNA, které vedly k řešení dosavadního problému bouřlivé imunitní reakce na vakcínu mRNA“, který učinili v roce 2005. Nejenže je podezřelé, že oceňovaný objev je většinou aktuální, a tento byl učiněn už před 18 lety (!), ale ocenění objevu spojovaného s vakcínou proti covidu je zřejmě nejdiskutabilnější Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství za posledních 122 let jejího udílení. Posuďte sami:
K lednu 2022 jen Evropská léková agentura (!) evidovala 913 330 případů nežádoucích účinků po očkování vakcínami proti onemocnění covid-19 jen u vakcín Pfizer BioNTech, AstraZeneca, Moderna a Janssen. Na základě této skutečnosti byl opozičními poslanci Evropského parlamentu opakovaně podán návrh na zřízení fondu pro odškodnění obětí očkování proti onemocnění covid-19, v jehož zdůvodnění se mimo jiní uvádí, že europoslanci neměli přístup ke smlouvám, jež Evropská komise uzavírala s farmaceutickými společnostmi, které pro státy EU zajišťovaly vakcíny proti covidu-19. V létě 2022 studie vycházející z dat z Norska, Dánska a Finska, zveřejněná v prestižním časopise JAMA, vydávaném Americkou lékařskou asociací, zjistila souvislost mezi vakcínou proti covidu-19 a vyšším výskytem jak mozkové žilní trombózy, tak i trombocytopenie (krvácení do vnitřních orgánů). A na konci téhož roku v časopise Science publikovali respektovaní čínští vědci výsledky svého výzkumu „posilujících dávek“ vakcíny na zvířatech a došli k závěru, že mohou narušit protilátkovou i buněčnou imunitu. To pořád mluvíme o vakcíně, očkování jíž některé vlády uložily všem (!) svým občanům jako povinnost, jejíž nerespektování se bude postihovat…
Pravým eldorádem nobelovské politické motivace jsou ale ceny míru. To, že cenu právem získal třeba takový Albert Schweitzer (uznávaný teolog a hudební virtuóz, který v pozdním věku znovu zasedl ke studiu medicíny, načež odjel na misijní stanici Lambaréné v Gabonu a desítky let pracoval jako lékař v oblasti, kde lékařské ošetření byla vzácným božím darem) bylo dávno znehodnoceno cenami mimo jiné pro vůdce bojujících Palestinců a Izraelců Jásira Arafata a Šimona Perese, kteří okamžitě po obdržení ceny znovu započali další válečnou eskalaci (jak aktuální vzpomínka pro dnešek…), anebo Henryho Kissingera a vietnamského generála Lê Ðức Thọ ještě během války ve Vietnamu – jíž se generál vzdal s odůvodněním, že nemá za co dostávat cenu, když se ještě bojuje, ovšem třetí muž tehdejších válčících USA (který se zasloužil nejen o deeskalaci této války, ale předtím hlavně o její eskalaci) Kissinger cenu přijal… Kromě tichých zachránců řady konkrétních lidských životů jako byli Albert Schweitzer nebo Matka Tereza byla cena naopak opakovaně devótně udělena orgánům zprofanovaných orgánů i vedení jako je Evropská unie a především desítky let nefunkčí Organizace spojených národů, jejímž původním posláním mělo být udržování rovnováhy a míru ve světě. Jediná na místě z celkem sedmi nobelovek pro OSN, byla snad ta pro generálního tajemníka OSN Daga Hammarskjölda, který se skutečně zasloužil o ukončení válek v Koreji a Kongu a zažehnání krize v Suezu (ačkoli zlé jazyky tvrdily, že byl oceněn především proto, že je Švéd…)
Kromě toho byli nobelisty jmenováni dva úřadující prezidenti USA, kteří během udělení vedli válku, jmenovitě Theodor Roosevelt a Barack Obama (třetí nobelista z Bílého domu, Jimmy Carter, byl v době získání alespoň už exprezidentem, známým svými mírovými projekty) plus jeden americký exviceprezident, Al Gore – za svůj příspěvek k popularizaci globálního oteplování, změn klimatu a bezpodmínečného vyžadování všech regulačních prostředků po prostých občanech. Ocenění syna slavného senátora státu Kentucky a zakladatele nového druhu podnikání jménem „green deal“ se stalo nejen jedním z námětů díla Simpsonovi ve filmu, ale i oblíbeným námětem vtipů Američanů, kteří o Gorovi vědí, že mimo jiné vlastní soukromý tryskáč (co za jeden kilometr letu vyprodukuje stejnou uhlíkovou stopu, jakou vyprodukuje za rok pět průměrných lidí z euroamerické civilizace – které Gore učí o tom, jak se mají omezovat), vydržuje si tři rozsáhlé rezidence, v nichž během jeho nepřítomnosti „na plné pecky“ funguje četný personál, na jeho pozemku je provozován neekologický zinkový důl, vlastní akcie ropného koncernu Oxy, jehož ropné vrty neberou velké ohledy na životní prostředí, a svůj „ekologický“ televizní kanál tento bojovník proti nadvládě fosilních paliv prodal ropnému emirátu Katar…
O tom, jak daleko od ideálu svého zakladatele se dostala nejprestižnější světová cena (kterou švédský vynálezce dynamitu jako pokání za svůj zkázonosný vynález vymyslel pro ty, kdo přinesou věci lidstvu příznivé), se člověk, který se o věc zajímá, může nejlépe naučit na tak neškodné disciplíně jako je krásná literatura. V roce 1953 byla kupříkladu Nobelova cena za literaturu udělena Winstonu Churchillovi a jeho spisům, za jejichž literární úroveň a „beletristickou čtivost“ by se nemusel stydět ani Petr Fiala. Ze skutečných spisovatelů nám ale příkladem „nobelovského mechanismu“ budiž třeba i náš Jaroslav Seifert. Ten byl na cenu sice nominován celkem sedmkrát (poprvé už v roce 1953), ale nikdy to nevyšlo – až v roce 1984, kdy byl favoritem Milan Kundera. Po dotazu, který nobelovský výbor vznesl na Chartu 77, byl Milan Kundera (zejména pro vzájemné nepřátelství s Václavem Havlem) zamítnut a cenu získal Seifert, který byl v paradoxním postavení držitele nejvyššího režimního kulturního titulu národní umělec (exkomunista, který ze strany vystoupil už v roce 1929 a opakovaně vystupoval proti kulturní politice zákazů je od liberalizujícího se režimu získal v roce 1966), zároveň byl ale jako signatář Charty 77 normalizátory do té míry zamlčovaný, že jeho díla ve vlasti mohla vycházet jen v samizdatu. Umělec, který byl cenu velice potřeboval za svého aktivního mládí (neboť už v něm byl pro svůj negativní postoj ke Gottwaldovu puči v KSČ v roce 1929 potlačován), ji nakonec dostal 84letý, těžce nemocný, dva roky před svou smrtí, kdy už musel do Stockholmu poslat jen dceru a děkovnou řeč o patosu, kterou tam přednesla, pod jeho jménem musel napsat jeho zeť, překladatel a dramatik Dalibor Plichta. Pro nobelovský výbor byl Seifert ve skutečnosti jen prostředkem, jak ukojit naděje informovaných Čechů na cenu pro (nakonec ostrouhavšího) autora doby Milana Kunderu a jak podráždit normalizační administrativu, která před svým lidem cenu pro zakázaného chartistu nemohla utajit. Kolik Nobelových cen (ať už spjatých s naší zemí, či jinými zeměmi) už mělo podobou historii?
Tempus fugit. Z jinocha, co byl rodiči vychováván k úctě k váženým mezinárodním institucím, které musel respektovat a respektoval i geopolitický blok, ve kterém jsme žili, jsem se stal realistou. Nobelův výbor dneška (jenž pravděpodobně už zapomněl, jako pokání za co ji její zakladatel, výrobce výbušnin, založil) stejně jako dnešní Organizaci spojených národů (jež se zdá být spíš organizací pro udržování než ukončování válek) bych nejradši přihlásil do Guinnessovy knihy rekordů coby nejzkorumpovanější mezinárodní organizace na světě. Věřím totiž, že alespoň Guinnessův výbor je (zatím) nestranný…
(Zdroje: Evropská léková agentura, Evropský parlament, Journal of the American Medical Association, Guardian, rozhovory s Ing. Daliborem Plichtou, Nobelprize.org, UN.org)
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
