Řešení genocid a válek podle Pepíků, Ferků – a Emira

Co mají Židé a palestinští Arabové společného, kromě společného mytologického praotce Abraháma (Ibrahíma), téže jazykové rodiny, podobného písma (psaného z našeho pohledu „pozpátku“) a velkého kusu společných dějin? Oba národy patří mezi Srby, Chorvaty, Černohorce, Makedonce, Albánce, Iry, Tádžiky, Malajce, Mongoly, Laosany, Abcházy a Osetince – tedy ty národy, jejichž příslušníků ve vlastním národním státě žije míň než v zahraničí. Tutéž zvláštnost mají i dva další národy, které se v těchto dnech vzájemně vyhlazují: Arméni a Ázerbájdžánci. (Ti posledně jmenovaní před pár dny po 2400 letech vyhladili enklávu Náhorní Karabach, která byla od roku 1926 i de iure republikou pod arménskou správou – za velké pomoci Izraele, který je pro muslimskou ázerskou armádu druhým největším regionálním dodavatelem zbraní a válečného materiálu po Turecku!).

Tyto národy většinou nebydlí „doma“ z prostého důvodu: byly ze své země vyhnány za nikdy nekončících dějinných etnických čistek a exodů, a ti z nich, co zůstali, plus ti, co se vrátili, se snaží uchránit od dalšího exodu – za cenu jakkoli krvavého exodu těch druhých. Protože ale, jak řečeno, většina příslušníků těchto národů zůstává „venku“, naštěstí to neplatí pro všechny Iry, Srby, Chorvaty, Albánce, Židy… Ve filmovém rozhovoru s Pavlem Tigridem (1917 – 2003) Mně se nestýskalo (1992) padla tato slova: „Židovská pospolitost prožívala před válkou štěpení na sionisty a stoupence české asimilace. Sionisté nám mladým českým Židům byli naprosto cizí, sionisty byli z velké míry německy mluvící Židé a s těmi my jsme moc společného neměli, i když do Franze Kafky jsme byli zažraní.“ Já, Tomáš Koloc, narozený 1977, k tomu dodávám: Teď už líp chápu židovskou část svojí rodiny (po babičce z otcovy strany), která byla tak dlouho česky mluvící, že nikdo nepamatoval, že by se tam mluvilo jiným jazykem. Jeden dávný „strýček“ jménem Adler odešel někdy kolem roku 1910 – do Ameriky. Můj prastrejda přes koleno Pavel Weiss, s nímž jsem si byl blízko (žil 1914 – 2013) přežil holocaust i se svou maminkou, ale po válce zůstali doma a ani se nenechali přejmenovat, což se tehdy dělalo (protože jim to přišlo drahé). To jeho syn, strejda Mirek, posléze odešel – ale do Švýcarska… Čímž neříkám nic proti Izraeli, jen to, že směrem na jihovýchod se nikdy nedíval nikdo z naší rodiny.

Faktem je, že za 75 let existence Izraele se tamním politikem stal jen jeden náš krajan, místopředseda izraelského parlamentu a ministr integrace a bydlení z přelomu 60. a 70. let Šlomo Rozen (Rosenzweig, 1905 – 1985). Byl to německy mluvící rodák ze sionistického centra prvorepublikové ČSR (Ostravy), který do tehdejší britské kolonie Palestina odešel v jedenadvaceti letech – přesně odpovídaje německojazyčné sionistické definici Pavla Tigrida. Do Izraele ale odešli i českojazyční krajané z největších a nejláskyplnějších básníků v próze v celé české literatuře: Bratr slavného dramatika Františka Jiří Langer (1894 – 1943), žák chasidských rabínů, kteří jej učili nenásilí v ukrajinském Belzu (z něhož Němci za druhé světové války udělali koncentrační tábor!) a Langer o tom napsal nesmrtelnou knihu Devět bran – a válečný tajemník ministra zahraničí Jana Masaryka Viktor Fischl (1912 – 2006), který jako izraelský velvyslanec v Polsku, Jugoslávii, Norsku, na Islandu a v Rakousku prosazoval mírovou frakci izraelské diplomacie. Vedle toho, jakoby mimochodem, vytvořil i knihy jako jedno z nejhlubších děl českého písemnictví, Píseň o lítosti (kterou v hlavní roli s česko-židovským titulním hrdinou hexalogie o básnících Pavlem Křížem zfilmoval její tvůrce, slovensko-český židovský režisér Dušan Klein):

„Bůh? Věřím, že je spravedlivý i plný milosti. Věřím, ale nikdy nebudu vědět jistě. Jsme jako děti v temném lese. Snad proto musíme být dobří, vést se ve tmě za ruce, být plni lítosti k druhým. Pamatoval si každé z dědečkových slov, na žádné nezapomněl. Lítost, lítost, lítost k druhým. Ale ti druzí byli vrazi. I dědečka zabili, i strýce Jakuba, i všechny, všechny ostatní. A dědeček Filip k nim choval lítost, a přece zabili i jeho. Ani lítost tedy nepomohla. A přece slyšel dědečka opakovat to slovo znovu a znovu: Lítost, lítost, lítost. Není v našem životě nic silnějšího, nic krásnějšího, nic lepšího. Lítost i k vrahům? ptal se a nemohl se s tím smířit. Dědeček mu však odpovídal: I k nim. I oni jsou děti ve tmách. I oni jsou ubozí. Snad ještě ubožejší než my ostatní.“

K zmíněným dvěma velkým českým Izraelcům patří i ten třetí, slovenský, co napsal knihu Past, podle níž byl natočen první československý oscarový film Obchod na korze (a byl to mimochodem přítel mého dědy): Ladislav Grosman (1921 – 1981) zemřel jako učitel české literatury na katedře slavistiky Bar-Ilanovy univerzity ve městě Ramat Gan (u Tel Avivu). Suma sumárum: ve Svaté zemi ani jeden velký československý válečník. Na pepíkovsko-ferkovské frontě klid. Nemůžu si pomoct, ale jako kluka z české, částečně židovské rodiny mě to naplňuje radostí i hrdostí.

Jak by taky ne. Můj výše zmíněný židovský strýček Pavel Weiss mě neučil bojové triky, ale židovské vtipy, z nichž některé (jak mi potvrdil) si Židé vymýšleli přímo v koncentračních táborech. Je ovšem těžké odlišit židovský a český vtip, protože, jak říkal Arnošt Lustig (kterého jsem měl čest považovat za svého přítele zase já), český a židovský humor jedno jsou, neboť svým národům slouží k témuž: k přežití. Což platí až do těchto dnů:

Dotaz posluchače: „Může za eskalaci v Izraeli spiknutí Arabů, Židů, Rusů, nebo Američanů?“

Odpověď Rádia Jerevan: „Může za ni Veronika Žilková, která když se po dovolené v Egyptě, kde se rozešli s velvyslancem Stropnickým, vracela přes Gazu do Izraele, cestou vykřikla: Kéž by to tady všechno vyletělo do povětří!“

(Ten, kdo mi tuhle anekdotu vyprávěl, dodal, že slyšel verzi i s dodatkem: „Něco na tom bude, protože tahle nenápadná česká rodina už v minulosti zahubila i TV Barrandov, když se Agáta rozešla s Jaromírem Soukupem – a taky Stranu zelených, když Matěj, který byl tehdy jejím předsedou, den před volbami zveřejnil, že se sešel s Danielem Krejčíkem…“)

V jiném vtipu (který by ale mohl stejně dobře navazovat na ten první) posluchač pokračuje: „To je opravdu jediná teorie vzniku této války?“

Odpověď Rádia Jerevan: „Podle jiné teorie je za tím prezident Putin, který nevydržel trucování evropských zemí, z nichž některé od něj odmítly odebírat plyn, aby ho obratem prosily o vyšší dávky, a rezolutně prohlásil: Gaza uže nět! A Izraelci to pochopili nějak špatně…“

Čeští Izraelci si pak vyprávějí vtip, jehož hlavním hrdinou může být jak šéf Hizballáhu s vše vypovídajícím příjmením Nasralláh, tak i izraelský premiér Netanjahu (vlastním jménem Mileikowski, jehož otec se narodil ve Varšavě, a význam jeho nového, poněkud samožerského hebrejského příjmení, je „Daný od Boha“). Otázka reportéra na každého z těchto politiků: „Jste prý destruktivní povahy. Čím se to projevuje?“ Mnohovýznamová odpověď: „Ničím…“ 

Každopádně je věčně platná anekdota, která se začala vyprávět už na přelomu 40. a 50. let 20. století a vypráví se dodnes: Britský premiér lord Balfour (1848 – 1930, který v roce 1917 jako první navrhl zřízení židovského státu v tak zvané Balfourově deklaraci), se pár desítek let po své smrti vzbudí a ptá se svého sluhy, jak to na světě vypadá. Komorník odpovídá: „Židi válčej a Angličani obchodujou. Všechno je vzhůru nohama, vaše lordstvo…“

Všechno vzhůru nohama, všechno naruby… Připomíná mi to jeden příběh z nedávných dějin. Na území mnohonárodnostní země se parlament jednoho hrdého menšinového národa s velkou historií a oprávněným ekonomickým sebevědomím rozhodl vyhlásit referendum o osamostatnění, které dopadlo 92 procenty pro samostatnost. Načež armáda většinového národa vtáhla do menšinového hlavního města, rozpustila parlament i vládu. Začala vládnout formou přímého diktátu většinového národa a bývalého premiéra menšinové země vyhnala do exilu. A vydala na něj zatykač. Pak se ale našla menšinová strana mnohonárodnostní říše, která exilového premiéra menšinového národa kontaktovala s tím, že když se s ní spojí, můžou svrhnout nacionalistický režim ve společném boji. Kde myslíte, že se to stalo?

Slyším, jak to ve čtenářově mozku šrotuje: Zmiňovaný Izrael? Indie? Východní Evropa v době třenic habsburské Vídně s Maďary? Historka z dob rozpadu Jugoslávie? Ale kdeže: současný španělský režim – stálý dodavatel nejvyšších politických orgánů nadnárodních organizací (generální tajemník NATO 1995 – 1999 a generální tajemník Evropské rady 1999 – 2009 Javier Solana, současný místopředseda Evropské komise Josep Borrell). K té invazi a převedení Katalánska pod přímou okupační správu Madridu došlo na podzim 2017 a zatímco třeba taková Palestinská autonomie má i dnes stále svého legálního prezidenta i premiéra uznávané Izraelem (!), Španělsko teprve teď hledá cesty, jak se vyjednáváním s vypovězeným exilovým (a tedy vlastně ilegálním) premiérem Puigdemontem po šesti letech vrátit do původních kolejí existenci zrušené krajové administrativy osmimilionového katalánského národa. Který (stejně jako třímilionoví Baskové a stejně tak početní Galicijci) mimochodem v „dobré tradici“ diktátora Franca nežije ve federaci národů, protože ta ve „staré demokracii“ Španělsku (a stejně tak ne „v kolébce demokracie“ Británii, s jejími Skoty, Velšany a severními Iry) pro jistotu nikdy nebyla zřízena. Na rozdíl od komunistického Svobodova Československa, Titovy Jugoslávie, a dnes koneckonců už i takové Bosny, kde národnostní federace byly a jsou…

Někdy si říkám, jestli ta naše doba „všeho naruby“ není vlastně i k něčemu dobrá. K čemu? Aby lidem došel rozdíl mezi nálepkou a hlubším lidským obsahem. „Civilizovaný Západoevropan“, „postkomunistický Východoevropan“, „demokrat“, „dezolát“, „Rusák“, „Úkáčko“, „muslim“, „Žid“… Někdo, kdo má už z titulu své vícečetné identity právo tyhle šuplíčky zpochybnit, v Jugoslávii narozený rodilý bosenský Muslim, dnes srbský a francouzský občan (ale pořád tak trochu Pražák, protože bývalý famák, nicméně v dnešní „kavárenské“ Praze zakázaný režisér) Emir Kusturica ve svém životopise, který česky vyšel pod názvem „Kde jsem v tom příběhu já?“ na příhodě z válečného Sarajeva roku 1994 popsal dobu snímání masek. Podobnou té naší, která, když se na ni budete dívat přímo a vlastníma otevřenýma očima, může s viděním „světových televizních stanic“ pěkně zatočit:

„Srb Njego Aćimović strávil první dny války vystrašený a zabarikádovaný ve svém gorickém bytě v Kalemově ulici 2 (což byla oblast, která se ve válce stala zónou bosenských Muslimů). Lekal se každého hlasu, který se ozval na schodišti. Telefonické výhrůžky a nadávky byly stejně jako noční bouchání do dveří běžnou rozcvičkou těch, kteří si dělali zálusk na jeho byt. Neslavil sice pravoslavné svátky, ani nedodržoval jiné srbské obyčeje, ale věděl, že to ho nespasí. Zachránil ho kamarád, který kličkoval mezi kulkami odstřelovačů a nosil mu jídlo.

Njego Aćimović byl v naší partě nejslabší a Fahrudin Hadžiosmanović, zvaný Paša, nejsilnější. Jejich přátelství teď psalo příběh, kterému se světové televizní stanice vyhýbaly. Njego si dlouho myslel, že to jen někdo imituje Pašův hlas, a tak otevřel, teprve když viděl kamaráda kukátkem ve dveřích. Přítomnost hromotluckého přítele v něm vyvolala pocit bezpečí, zapomněl i na hlad, který ho trápil v minulých dvou dnech.

Co je, četniku, snad ses mi tu neposral, koukni se do gatí! utahoval si z něj Muslim Paša, a pak se tu dva váleční kámoši vydali společně do krámu pro chleba. Šli kolem fronty, která už dlouho čekala, až přivezou nějaké potraviny. Když Paša zahlédl, jak po nich neznámý chlápek zle kouká a odfrkuje, vrazil mu preventivní facku a zavrčel: Hej, srágoro, mám tě zmalovat, že tě vlastní máma nepozná? Proč jsi mlátil do Njegových dveří? a nandal mu, co se do něj vešlo.

Paša tak dal všem svým muslimským souvěrcům jasně najevo, co je čeká, když sáhnou na byt nebo na život jeho kamaráda.

Jinak tomu ani být nemohlo, protože tihle dva to dlužili svým vzpomínkám. Nemohli přece zapomenout, jak se rodilo a utužovalo pouliční kamarádství, jak se spolu učili pravidlům chování a morálce ulice.

Proč by totéž udělal Njego pro Pašu, kdyby Gorica ležela na srbském území?

Protože je spojovaly nezapomenutelné ztřeštěné kousky z časů, kdy jsme vykrádali trafiky v Zaostrogu a pak prodávali žiletky a žvýkačky na plážích Makarské riviéry (z toho se dalo žít u moře celé týdny, a moře – to byl náš elixír života). Protože jim z paměti nikdy nevymizí vzpomínky na bitky o prvenství na plážích a tancovačkách kolem Tučep, kdy každé vítězství přinášelo slastný pocit převahy a triumfu, tolik potřebný v dospívání. Při všech těch šarvátkách, ať už rány rozdávali nebo dostávali, však nikdy nezapomínali, že kamaráda nesmíš za žádnou cenu nechat ve štychu. Obětovat se a nikdy nebýt bezcharakterní kurva stálo nad všemi zákony.“

Amen.

Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz

(Celkovo 40 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter