Kryl říkal nahlas to, co my se pořád bojíme říct i potichu

12. dubna 1944, tedy před 80 lety, se narodil Karel Kryl (1944–1994). Co jeho tvorba říká o dnešní době?

Pro moji generaci Husákových dětí byli někteří zásadní umělci neviditelní a často úplně neznámí, protože v době našeho dětství o nich (pokud se o nich nemluvilo v našich rodinách) nebyla nikde ani zmínka. Tak tomu bylo u jmen velkých umělců-exulantů (Škvorecký, Kundera, Kohout, Pucholt, Tříska, Kukura, Landovský), nebo těch, kdo po celou dobu žili doma, ale coby neviditelní (Ludvík Vaculík, Egon Bondy, Vlasta Chramostová, Marta Kubišová). Měl jsem štěstí, že jsem dobu jejich „neexistence“ strávil ještě ve věku, kdy mě zajímali především Vinnetou a Fantomas. Kdybych byl starší, ve výkladech knihkupectví nebo v sálech divadel a kin by mi chyběli. Jako mi tam chybí dnes, v době outsourcované „kultury“, posílané k nám v konzervách přes moře, kdy jsou pro gros dnešní mladé generace už opět neznámí.

Karel Kryl, 1990. Foto: Wikimedia.org

Dvě ze jmen, která jsem zmínil, mi vyvstávají do úplného popředí: Egon Bondy a Karel Kryl. Oni jediní z těch, kdo se v rozhodujících chvílích postavili proti minulému režimu, měli tak ostré vidění, že už na prahu režimu nového (toho dnešního) v 90. letech jasně a nahlas řekli, že je to režim opět od základů kazový.

Tato Bondyho diagnóza z jeho Pražského života se sice Krylově poetice formou vymyká, ale významově je zcela shodná s Krylovou pozdější legendární písní z roku 1993 s názvem Demokracie, která byla ve své době další přesnou diagnózou toho, v čem i dnes žijeme:

Jak geniální bylo Krylovo vizionářství i v detailech, si uvědomuji vždy u verše „Král Václav jedna parta je se šmelinářským šmejdem“. U toho si vzpomenu například na producentskou roli Zdeňka OKD Bakaly v případě posledních narozenin „krále Václava“, jeho filmu Odcházení, Knihovny VH či „králova“ oblíbeného hlídače demokracie, týdeníku Respekt (který Karel Kryl vystihl aforismem: „Na Respekt nereflektuju a Reflex nerespektuju.“). Anebo dalšího muže tohoto druhu. Václava Junka z bývalého zkrachovalého exportního podniku Chemapol, jemuž „král Václav“ coby prezident prodal svou polovinu Lucerny, přičemž se (jako talentovaný satirik a diagnostik společnosti, což byla druhá část jeho schizofrennní prezidentské bytosti) také dopustil dokonalé diagnózy našeho režimu v jedné jediné větě (stopáž 1:48).

Můj přítel, básník R. O., napsal na sociální síť úvahu, že Kryl byl novodobý Hašler, který by byl o generaci později taky ztracen, kdyby se ho nechopili důstojní následovníci. Při vší úctě ke Karlu Hašlerovi myslím, že Karel Kryl byl víc. Podle mě byl do jisté míry dědicem tradice Josefa Floriana a jeho Staré říše, onoho nakladatelství, bez kterého by mimo jiné česká literatura nepoznala Jakuba Demla a Josefa Váchala, autory, kteří jak pevně byli zakořeněni ve své katolické víře, tak tvrdě bili do všeho, co v ní i ve všem ostatním na světě bylo plytké, nepoctivé a špatné.

Tyto knihy ve své tiskárně monopolně tiskli Krylův dědeček a otec. Knihy by v ní byly tištěny dál, kdyby v ní po válce Krylův otec nevytiskl spis spoluvězňů Gottwaldova zetě, ministra Alexeje Čepičky, kde svědčili, že Čepička byl za války v lágru mezi vězni kápem. Takhle byla během znárodnění Krylova tiskárna první na řadě, ale stroje si (jak bylo zvykem) nepřevzal komunál. Místní Lidové milice (jejichž nejvyšším velitelem byl tehdy paradoxně ten, kdo se o dvacet let později za cenu sebezničení jako jediný postavil varšavskosmlouvové okupaci, František Kriegel!) je mstivě do posledního šroubku rozbily!

Pár knih, které Krylovi otci doma zbyly z jeho tiskárny (která byla už jednou zrušena, když byla v roce 1938 Henleinem vyhnána z Hitlerem anektovaného Nového Jičína do vnitrozemí v Kroměříži) plus tento kořenový zážitek spolu s obrovskou hřivnou talentu, poctivosti i víry, to byl základ pro pozdější zrod fenoménu Karel Kryl. Fenoménu, který (jak se málo ví) není jen český a slovenský, ale jméno Karla Kryla je v naší a starších generacích stejně dobře známé i Polákům. Podle mě nejen proto, že Karel Kryl v exilu přeložil do polštiny své písničky (viz zde) a fungoval jako bard nejen v československém, ale i v polském vysílání Svobodné Evropy. V díle Severomoravana Kryla (tak jako ve Slezanovi Jarku Nohavicovi a jeho díle) je totiž něco, co tvoří styčný bod mezi naším a polským národním příběhem a osudem.

Karla Kryla jsem nikdy nepotkal, ale měl jsem tu čest několik měsíců své spolupráce s Českým rozhlasem 6 (což byl mezi lety 1995-2016 nástupce české Svobodné Evropy) sdílet redakční místnost s Krylovým největším přítelem ze „Svobodky“ Karlem Moudrým. Ten mi vyprávěl, jak Karel už v Mnichově cenil výše než ideologii a moc svůj vlastní rozum a cit, a tak příspěvky některých (i tam) zakázaných kolegů pouštěl do éteru i přes zákaz ústředí rádia, honosícího se (tehdy částečně právem) přídomkem „zvon svobody“. Bezbřehou českou touhu kádrovat a cenzurovat, kterou by dnes Kryl viděl zdesateronásobenou v podobě nejrůznějších „elfů“, seznamů „dezinformátorů“ a „dezolátů“, vládních zákazů médií a ba i znovuzřízení oficiální funkce ústředního cenzora (vládní zmocněnec pro oblast médií a dezinformací), Kryl velice důvěrně znal:

Když si uvědomíme, kdo byl „král Václav“ z Demokracie či „Váša v jumbojetu“ (dnes by za použití tohoto jména zaplatil minimálně třicet tisíc), či (jak tehdy každému automaticky naskočilo) která příjmení nesly „Věrka, Magda nebo Rita“ (Čáslavská, Vášáryová, Klímová), uvědomí si, jak se doba od té doby změnila a jak neuvěřitelně nám možnost veřejného vyslovování těchto dob z ní v době, kdy oproti době před 30 lety mnohem intenzivněji „každej šašek má dnes šanci stát se Reaganem“. Karel Kryl, kterému v době těsně před smrtí byl jen mírně omezen přístup do médií, by dnes ze soudních síní nevyšel. Nemluvě o pohledu básníka (který považoval za svou vlast i Slovensko a psal ve slovenštině svou „federalizační poezii“) na rozpad Československa.

Ten (ať mi to slovenští čtenáři odpustí – ale bylo to tak…) pokládal Kryl jen za další vynález zlatokopeckých alchymistů, skrze který si bývalí příslušníci normalizační nomenklatury spolu s některými příslušníky bývalého disentu vyrobili další úřady pro další nuly na svých bankovních účtech. Což se mimochodem dnes netýká jen rozpadu jediné federace ve východní Evropě, ale i dalších tehdy rozpadlých federací, z jejichž dvou konkrétních pohrobků nám pomalu vyvstává nová světová válka. Když dnes čtu radostné pajány o tom, jak mistrně pouhých 2000 kilometrů od naší vlasti jeden bývalý spoluobčan zabil druhého bývalého spoluobčana a kolik hrdinů se nám zase zrodilo, přemýšlím, zda už jsme zapomněli na Krylovu Píseň neznámého vojína:

Neviditelné zkoušené části českého i slovenského národa poetický hlas Karla Kryla chybí i potud, že dnes nemáme barda, jenž by ze svých výšin popularity reflektoval téma, které u nás je (a ještě bude!) den ode dne aktuálnější:

Karel Kryl i díky rysům svého osudu (to, že se narodil v rodině exulantů z území, které se stalo Německem, načež byl o pětadvacet let později sám nucen hledat azyl i umřít v Německu, byl jen hlavní z nich) dokázal shlédnout i sociálně hluboko pod sebe, soucítit a zároveň díky svému talentu charakterizovat podstatu celého kazového režimu klidně v jediném básnickém obratu („šerif a soudce – oba gejngstři řádně zvolený“ – k poslechu zde). Ono to totiž nějak souvisí: velký talent a velký soucit. Se vším. I s jazykem. Člověk, který po sedmnácti letech v exilu dokáže jen mezi řečí utvořit řetěz synonym „bere mě pakostnice, podágra, suchý loupání, kuřátka a gicht“, nemůže zároveň takto používaný jazyk mrzačit.

V roce 2004 jsem absolvoval řadu profesních, a posléze i soukromých setkání s profesorem Karlem Vránou, ředitelem československé koleje Nepomucenum v Římě a doyenem našeho exilu, který Krylovi a jeho přátelům každé léto poskytoval v Itálii prázdninové zázemí. Kněz, který vnímal „našeho Karla“ jako syna, ho poctivě charakterizoval slovy „měl to s námi těžké“. Zato deset let předtím, když Karel Kryl zemřel a tehdejší prezident republiky na jeho pohřeb nepřišel a poslal jen svého tiskového tajemníka Ivana Medka, ten, zastupuje oficiální politickou scénu, během svého projevu řekl i větu: „Karel se mýlil, když se domníval, že ti, které kritizoval, ho proto nemají rádi.“ Alespoň v tu chvíli se kostelem svaté Markéty na Břevnově ozval hlas lidu: „Lžete!“ Karel Kryl má (alespoň u naší starší části národa, která ho ještě zná) stejný osud jako každý za nás ukřižovaný prorok: „Zprivatizovali“ jsme si ho, ale to, co říkal otevřeně už před třiceti lety (kdy poměry ještě nebyly zdaleka tak závažné), se sami za sebe bojíme říct i potichu ještě dnes…

Můj již zmíněný přítel básník R. O. nicméně zastává názor, že Karel Kryl ještě najde svého následovníka. Já si tím nejsem jist. Jedno však vím. Žádná z dnešních „hvězd“, které si kdy sáhly pro Krylovu písničku (Daniel Landa ani Markéta Irglová, Xindl X, Aneta Langerová, Michal Hrůza, a už vůbec ne Tomáš Klus nebo Divokej Bill!) ve své původní tvorbě Krylových hloubek nedosáhly ani náznakem – co do obsahu, formy, diagnostické inteligence ani následné odvahy, tuto diagnózu odhalit. I jejich krylovské „remaky“ znějí, jako by opilý, nepříliš inteligentní excentrik přišel do chrámu a tam začal zpívat chorál, který si sice poněkud zapamatoval, ale z jeho významu, natožpak podtextu jeho slov, nerozumí ani zbla…

Umělci i národy jsou tak hlubocí, jak hluboká je jejich doba. A hloubka se měří dotekem dna, od nějž se konečně začnou odrážet. Tam si naše dnešní společnost očividně ještě nesáhla.

Zdroje: úryvky z textů Karla Kryla, Seznam.cz, Musicserver.cz, Wikipedia, rozhovory s Karlem Moudrým a P. Karlem Vránou

Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz

(Celkovo 1 105 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter