Muž, který stál v cestě – František Kriegel

Recenze ostře sledovaného filmu o výjimečném politikovi, který odmítl dělat kompromisy se svinstvem

Když jsem v roce 2008 vyklízel byt po svých předcích, našel jsem tam kromě jiného v dutině polystyrenového obalu televize „mrtvou schránku“, kde můj otec a babička po celou normalizaci jako svátost skrývali dvě památky: podpis Alexandra Dubčeka a samizdatovou kopii projevu Františka Kriegela, po kterém byl v květnu 1969 vyloučen z Národního shromáždění. V dnešní době, o níž chartista Petr Uhl (za normalizace osm let vězněný) prohlásil, že Pražské jaro bylo všestranně svobodnější, je jméno Kriegel opět politikum. Dnešní ministryně obrany Jana Černochová jako starostka Prahy 2 hrdinu odmítla zařadit mezi čestné občany a smetla ze stolu žádost o pojmenování nově zřízené zastávky ve svém obvodu Kriegelovým jménem. Kdo byl vlastně muž, jehož jméno se po půl století znovu stává ohniskem politického boje?

František Kriegel (1908-1979), český Che Guevara – protože byl ovšem revolucionář český, namísto zbraně držel v ruce lékařský skalpel. Jeden z mnoha východoevropských židovských levicových intelektuálů (stejně jako Stanislav Budín či Ludvík Aškenazy), kteří přišli z antisemitské Haliče už za svého jinošství do demokratického Československa, jež se stalo jejich domovem. Interbrigadista, bojující v lékařském plášti proti Francově fašistické vládě ve Španělsku, a poté v Číně proti okupantům japonským. V únoru 1948 politruk lidových milicí, v 50. letech během pogromu na židovské komunisty vyhozen „jen“ do funkce závodního lékaře, v 60. letech stavěl na nohy kubánské zdravotnictví, které je dodnes nejlepší v jižní Americe. Za Pražského jara 1968 se stal předsedou Národní fronty (organizace, zastřešující všechny tehdejší společenské organizace včetně všech pěti tehdy povolených politických stran) a jediným čelným československým politikem, který nepodepsal Moskevské protokoly, a nechal se za to už v roce 1969 vyhodit do disentu, aby byl v roce 1977 jedním ze zakladatelů Charty.

Příběh pro dnešní válku

Ivan Fíla: Muž, který stál v cestě,
Jota 2020, 256 strán.

Z reálného příběhu Františka Kriegela, který má obrovský dramatický potenciál, ve filmu Muž, který stál v cestě zůstala jen kostra. Ta byla obalena masem propagandy, která se hodila do příběhu, co chtěl vyprávět především producent a dramaturg filmu v jedné osobě Miloslav Šmídmajer. Každý, kdo se v téhle zemi trochu zajímá o kinematografii, už ten příběh zná. Ivan Fíla (1956), který v jednadvaceti letech emigroval do SRN, kde vystudoval film a stal se renomovaným filmařem, napsal v roce 2018 o Františku Kriegelovi stejnojmennou knihu, a posléze i scénář, a jako režisér si už vybral některé herce včetně titulního Tomáše Töpfera. Načež se nepohodl o koncepci s producentem, který ho nahradil Petrem Nikolaevem.

Příběh pro dnešní dobu příznačný. Minulý režim, za kterého byl hegemonem politik (zejména v 50. a 70. letech), scénáře zakazoval, občas filmy přetáčel, ale napsal-li režisér scénář, nebrali mu ho a nedávali někomu jinému. Byl-li zakázaný režisér, byl zakázán i jeho scénář. Za dnešního režimu, kdy je hegemonem filmu producent, je scénář, byť ho napsal tvůrce, jehož filmy získaly šest Českých lvů a jednu nominaci na Oscara, pokládán jen za námět, z kterého se může úpravou stát cokoli. I politická agitka.

O tom, kam bude směřovat film Muž, který stál v cestě (který se částečně točil na Ukrajině, kam byli v srpnu 1968 naši politici uneseni a jehož koproducentem je ukrajinský Státní fond kinematografie), vypovídal už plakát, distribuovaný na webu, který hrdě hlásal „RUSKÉMU zlu se nesmí ustupovat nikdy!“ Reálie srpnové okupace roku 1968 byly skoro kompletně zaměněny za kritiku „ruské brutality“, od zatčení a krvavého vyslýchání Kriegelovy ženy Rivy (která ve skutečnosti během okupace nic takového nezažila, ostatně cizí okupační útvary na území ČSSR nikoho z našich občanů nezatýkaly kromě odvezených funkcionářů, jejichž odjezd byl posléze prezentován jako státní návštěva), až po snahy o zneužití Kriegelova spolubojovníka ze Španělska Savčenka, který byl ve filmu během Kriegelovy internace na Ukrajině propuštěn z „ťurmy“ s úkolem Kriegela zastřelit, načež se zastřelil sám.

Muž, který stál v cestě. Česká republika, Ukrajina, Litva 2023, režie: Petr Nikolaev, 125 minut

Typicky ukrajinské jméno kladné postavy majora Savčenka, kterého k smrti donutili „zlí Rusové“, mělo zřejmě za úkol odvrátit pozornost od toho dnes už většině Čechů známého faktu, že všechny ostatní sovětské postavy, ve filmu prezentované jako „Rusové, jejichž zlu Kriegel neustoupil“, tedy tehdejší faktická hlava SSSR Brežněv, právní hlava SSSR Podgornyj (původně Pidhornyj), který ve filmu smete protest Josefa Smrkovského, Pjotr (ve skutečnosti Petro) Šelest, který si vyžádal a přijal zvací dopis, a i jeho československý agent Vasil Biľak byli etničtí Ukrajinci. (Ano, i Biľak, aspoň podle tehdejšího úředního názvosloví, podle něhož rusínské etnikum muselo být vedeno jako Ukrajinci, musí být Ukrajinci i podle dnešních regulí ukrajinských, podle nichž rusínský národ, který v 90. letech za samostatný uznalo Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko, Polsko, Srbsko, Slovensko a Bosna, už také opět neexistuje a je veden jako složka ukrajinského národa.)

Pro odpůrce svého pohledu musím vysvětlit: Ne, na rozdíl od logiky filmu opravdu nevidím tragédii okupace v srpnu 1968 nacionalisticky. Jen vyvracím stereotypy, které tvůrci filmu účelově vytváří tím, že v souvislosti se sovětskou okupací opakovaně mluví o Rusech, zatímco zmínky o všech ostatních, kdo se „namočili“ v tragédii, jsou pečlivě zameteny. To, že nejtěžší část internace našich reformních politiků probíhala na Ukrajině, je „přelepeno“ titulkem „Zakarpatská oblast“ a ostatní čtyři okupační země jsou ve všech případech shrnuty pod indiferentní množinu „další země Varšavské smlouvy“. To jistě vnímá ostře zejména recenzent, který je z kraje, který v roce 1968 okupovala polská armáda.

Ve jménu liberálního oligarchismu

Historické (diplomaticky řečeno) nepřesnosti ve jménu ideové doktríny příběhu však nezůstávají jen v rovině nesmyslné paralely s dnešní rusko-ukrajinskou válkou a zobrazování brachiálního násilí tam, kde bylo ve skutečnosti násilí psychologické. Ne, na oddělení, kde primářoval František Kriegel, se neoperoval „žlučník“, protože to byla revmatologie, a Kriegel také nikdy nebyl strčen do dobytčáku, jedoucího na Sibiř. Gustáv Husák nebyl během svého věznění celých „šest a půl roku v samovazbě“. Sověti Svobodu v Moskvě nepostavili „ke zdi“ (popravdě se neví, co přesně s ním v létě 1941 během jeho zatčení dělali) a v roce 1968 si zdaleka nebyli jistí, že „Svoboda – éto naš čelavěk“, a Svoboda také neodmítl jmenovat Indrovu „dělnicko-rolnickou vládu“, protože „lidi by to nepřijali, a nastalo by krveprolití“, ale protože jeho kancléř a právní poradce Dr. Ladislav Novák (který ho pak doprovázel i do Moskvy) ho upozornil, že by to bylo protiústavní.

Hlavní problém je ale v dnes módním ideologickém přesunu vnímání tehdejší doby do modelu vnímání dnes (který mezinárodně kritizuje třeba Steven Spielberg a u nás filmový teoretik Jan Čulík). Ta dnešní bez vědomí souvislostí by to jistě udělala, ale novinářka roku 1968 by se Kriegela neptala, jak to, že se v 50. letech nevzepřel a neodešel ze strany, protože by věděla, že by ho to stálo život, a v 60. letech že zas neodešel, protože jedinou myslitelnou možností pro ty, kdo neemigrovali, ale z vlastní vůle zůstali ve východoevropském poválečném státě, bylo revidovat stávající režim do svobodné sociálně demokratické podoby (a ne ho vracet ke gründerskému kapitalismu, který se zvrhl v oligarchismus, jak se to stalo po roce 1989).

Byl to ostatně ideál nejen reformních komunistů, kteří režim dovedli až do reformy Pražského jara 1968, ale i týchž, pak už exkomunistů, ale i křesťanských socialistů, kteří o devět let později založili Chartu. Ta byla pojmenována exkomunistou Pavlem Kohoutem a (jak jsem se dozvěděl při práci na rozhovoru s jedním z nich, v roce 1968 scenáristou a ředitelem Divadla na Vinohradech Františkem Pavlíčkem) na západě nejprve prosazena ministrem zahraničí z roku 1968 (kdy v OSN protestoval proti okupaci) Jiřím Hájkem a těmi, kdo jí svým věhlasem otevřeli dveře k dalším signatářům v Československu, byli s Františkem Kriegelem ti, kteří s ním po jeho návratu hlasovali proti trvalému pobytu vojsk: František Vodsloň a Gertruda Sekaninová Čakrtová.

Stejný ideál měl i spoluzakladatel Charty, který odešel do disentu i poté, co to v Moskvě podepsal, Zdeněk Mlynář, i ti, co byli zvoleni do ilegálního protiokupačního ÚV KSČ Jaroslav Šabata a Věnek Šilhán, ale třeba i cestovatel Jiří Hanzelka, básník Jaroslav Seifert, herečka Vlasta Chramostová, spisovatelé Ludvík Vaculík a Dominik Tatarka a stovky dalších, ve skutečnosti nadpoloviční většina původní Charty… To všechno byli exkomunisti, kteří Chartu 77 chápali jako pokračování snahy o ideál socialismu s lidskou tváří, což rok po vzniku Charty vtělili i do manifestu Sto let českého socialismu. Tehdy ho ještě podepsal i Václav Havel, který se později v Chartě stal hegemonem. Nadace Charty 77, která dnes udílí cenu, pojmenovanou po Františku Kriegelovi, byla založena ve Švédsku, jehož premiér Olof Palme založil svou koncepci skandinávského socialismu na neuskutečněné koncepci československé reformy, kterou pro Dubčeka vytvořil tým PhDr. Radovana Richty.

Film Muž, který stál v cestě ale Kriegela s Chartou vůbec nespojuje (až snad na závěrečný titulek, který připomíná, že podle Kriegela se jmenuje ona cena, kterou udílí Nadace Charty) a filmový František Kriegel v podání Tomáše Töpfera hází celé životní snažení skutečného Františka Kriegela a jeho souputníků do záchodu, když říká pro člověka, znalého historie, nesmyslná a pobuřující slova: „Ten náš komunismus to byla cesta vod čerta k ďáblu: vod Hitlera přes Stalina po Brežněva.“ Co měl u všech všudy Hitler společného s komunismem a co měl koneckonců nikdy nerealizovaný ideál „komunismu“ (režimu bez peněz, kde podle Marxovy představy z roku 1848 bude každý pracovat podle svých schopností a za to budou materiálně pokryty jeho potřeby) společného se Stalinem a Brežněvem, než jméno, které si vzaly do názvu ony strany, jež vládly státům, jejichž režimem byla od 20. do 90. let 20. století socialistická diktatura sovětského typu?

Pro hromady stromů, ověšených podobnými propagandistickými nesmysly, si tvůrci filmu nejen nevšimli, že zapomněli na jednu dějovou linii (kdo nakonec Kriegelovi během zajetí sehnal životně nutný inzulin?), ale přehlédli i les faktů, kterými by mohli přisolit film, co po pár minutách (dle zákona Otakara Vávry, že napětí se ve filmu nedá udržet donekonečna, ale občas se musí povolit) začne nabývat nudné tíhy školení dnešního „liberalistického VUML“. Která fakta mám na mysli?

Třeba že Brežněv měl na Československu osobní zájem, protože druhou světovou válku ukončil jako důstojník jednotky, která osvobozovala Vysoké Mýto. Že Alexander Dubček znal sovětskou mentalitu stejně dobře jako prezident Svoboda, protože vyrostl v sovětském Kyrgyzstánu, kde jeho rodiče zakládali zemědělské družstvo. Že orgán, který vysílal Františka Kriegela na inspekce, nebyl parlament, ale orgán, nadřazený všem organizacím ve státě včetně stran, Národní fronta, jejímž byl Kriegel předsedou a jejíž fenomén, zřízený roku 1945, by se dal ve filmu vysvětlit.

Nebo že vedle místopředsedy vlády Oty Šika byl František Kriegel jediný etnický Žid v nejvyšším vedení československého státu. Všechny ostatní odstranil už Slánského proces a další aspirující potenciální vrcholný politik, germanista Eduard Goldstücker, odmítl v prezidentských volbách kandidovat proti Svobodovi ze strachu, že by se vzbudil československý i sovětský antisemitismus. A koneckonců že se nabízely i možnosti, jak z člověka sice nezpochybnitelně charakterního, ale zároveň ne vyřezávaného svatého, jako byl František Kriegel, udělat postavu z masa a kostí třeba tematizováním toho, že pan primář byl stará škola, a jestli z nové doby něco nesnášel, byli to hippies, kterým by stříhal vlasy na potkání stejně jako Brežněv a ostatně stejně jako tehdejší západní politici. Nestalo se, ideologická nuda zůstala nudou a vyřezávaný svatý zůstal neslaný, zato vykreslený tou správnou doktrínou.

Když se při propagandě opisuje a dělají ji diletanti

Režie Muže, který stál v cestě si hojně vypůjčovala od seriálu České století. Scénu, kdy Brežněv v podání Oleksandra Ignatuši říká Čechoslovákům, že jejich zemi nikdy neopustí, opsal Nikoleavův film od Sedláčkova seriálu nejen obsazením Brežněva, ale zobrazil ji slovo od slova a záběr od záběru. Stejně je tomu skoro se scénou po moskevských jednáních. Zatímco v Českém století se v ní ještě včera internovaní politici ČSSR veselili na rautu, v Muži, který stál v cestě si udělali bujné „selfie“ se Sověty (obojí je samozřejmě nesmysl a pejoratizace situace). S jinými osvědčenými „srpnovými“ herci se „šíbovalo“. Adrian Jastraban, který hrál mladého Dubčeka ve filmech Dubček a Havel, hrál v Muži, který stál v cestě Husáka, zatímco Alois Švehlík, který hrál v Českém století starého Dubčeka, hrál v Muži, který stál v cestě zase Svobodu.

Civilnosti Českého století ale film nedosáhl ani náhodou. Tak, jak je přehánění ideálem konečné podoby scénáře Muže, který stál v cestě, v hereckých výkonech filmu je jím přehrávání a koturnový patos. Alois Švehlík (tak brilantní ještě před pěti lety ve filmu Na střeše) hraje prezidenta Svobodu celou dobu, jako by únavou nesvedl při mluvení dýchat ani přejít scénu, zatímco slezský herec Přemysl Bureš v roli Josefa Smrkovského deklamuje roli jako v ochotnickém divadle. Jediný, kdo byl ve své roli brilantní, byl Tomáš Töpfer jako Kriegel. Ano, on, který je sice na rozdíl od Kriegela sám ten nejpravicovější pravičák, jenž v nejrežimnějším deníku dneška Forum24 skutečného Kriegela umyl za to, že byl zkrátka komunista (ačkoli on sám si třeba v roce 1984 ve filmu Druhý tah pěšcem bez problémů zahrál hrdinného kontrarozvědčíka, co naši zemi zbavil amerického špiona), nicméně je to vynikající herec, a to je to jediné, čím se má herec v souvislosti s filmem posuzovat (ne jak smýšlí politicky, milí Češi, ani ne, kolik měl bab a jak to s nimi dělal, milý Hollywoode…).

Problémem filmu je i nepřesný překlad ruských pasáží a jejich titulková verze ve filmu: „narod“ neznamená „národ“, nýbrž „lid“. Prezident Svoboda by navíc v době, kdy byla v ČSSR v plném proudu federalizace, nepoužil pojem „československý národ“, ten používal naposled Edvard Beneš, a řekne-li sovětský důstojník o Krigelovi rusky, že je „žid“, není na místě český překlad „Žid“, ale je to už na pováženou, protože v ruštině se Žid řekne „jevrej“, zatímco ruské slovo „žid“ má hanlivý přídech „židák“ (po vzoru „Rusák“, hojně se v dnešní době vyskytující v recenzovaném filmu i v dnešním diskurzu i oficiálním, viz například Twitter nejvyšší úřednice ČR přes jádro Dany Drábové, kde můžete pár dní staré najít vyjádření, že „Rusáci jsou orkové“).

Ať už dnes má či nemá poslední slovo, ze struktury filmové produkce (alespoň v Evropě) vyplývá, že hlavním odpovědným, ale i oceňovaným zástupcem filmu je režisér. Nedivím se, že pod vedením Petra Nikolaeva došel film do takových konců. Je to dobrý režisér komedií i z historie, jako Báječná léta pod psa nebo Jménem krále, ale má-li natočit vážný film z historie, jako byly Lidice, divák ve filmu ze 40. let trne nejen z historických nesmyslů, jako je normalizační betonová vlaková zastávka. (Scenárista Lidic Zdeněk Mahler mi sdělil, že po zhlédnutí celého filmu byl na sebevraždu.) Nemyslím si, že by to byla jen chyba Nikolaeva, ale jak už jsem řekl. On má za film arbitrární zodpovědnost.

Do filmu se ostatně vloudily i „freudovské přeřeky“, co vůbec nenásledovaly zmíněnou ideologickou linii, kterou nastavili ti, kdo film scenáristovi sebrali. Musím se přiznat, že potěšily. Třeba když architekt Jan Vlček do filmu, jenž má být obviněním „Rusů“, do služebny KGB umístil portrét zakladatele sovětské tajné policie, o němž znalí vědí, že to byl Polák Feliks Dzierżyński. Nebo že Kriegel se na začátku přizná, že přece nebude volit za prezidenta agenta. To muselo potěšit dokonce obě poloviny našeho rozděleného národa, protože v aktuální volbě v konečné variantě ani jinak volit nešlo.

Též se na závěr filmu dostal krásný citát z básně Mariny Cvětajevové, asi nedopatřením; byla to přece „Rusanda“. Vůbec nejvíc mě ale potěšila věta Aloise Švehlíka alias Ludvíka Svobody: „Až budou sovětští vojáci, které u nás umisťujete, odcházet, zasype je náš národ květy.“ Ačkoli to s žádnými cizími jednotkami na našem území dosud nevyšlo, myslím, že bychom (coby potomci prvního formulátora důsledného nenásilí Petra Chelčického) pro jednotky, umístěné na našem území v budoucnosti blízké i daleké, měli tuto tradici zavést. Já bych navíc zasypal květy i tvůrce dnešního českého filmu, jako jsou Miloslav Šmídmajer a Petr Nikolaev. To až budou odcházet na kýžený odpočinek…

P. S. Pro ty, kdo by mě rádi obvinili z bezbřehé rusofilie, aniž v záplavě dnešních zideologizovaných filmů o srpnu 1968 vlastně vědí, jak to tehdy v Moskvě skutečně bylo: Sežeňte si britský film Leslieho Woodheada z roku 1980 s názvem Invaze.

(Recenzia pôvodne vyšla v Krajských listech, Slovu ju poskytol autor)

Tomáš Koloc se narodil v roce 1977 na pomezí Čech a Moravy a těmto zemím je věrný. Studoval český jazyk a společenské vědy, poté se mírně rozhlédl po světě a postupně (ať jako redaktor – či jako přispěvatel) pracoval v téměř všech českých psaných médiích (včetně těch prestižních), ale i v několika nakladatelstvích a Českém rozhlase. Následně z mainstreamových médií odešel, živil se manuálními profesemi a studoval sociální práci, aby se mohl věnovat potřebným. Po celou tu dobu ale spolupracoval s nezávislými médii – deset let (2004–2014) byl členem redakčního kruhu Britských listů, a od ročníku 2009/2010 pomáhal zakládat nezávislý družstevní list Kulturní noviny. Dnes publikuje v Krajských listech. Kdyby na Zemi bylo vše jako v nebesích, zabýval by se jen milovanou literaturou, focením a grafikou – ale jak celý český národ ví z filmu Vesničko má, středisková: Když je někdo jediný, kdo něco muže udělat, tak to holt udělat musí…

(Celkovo 909 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. „… Kdo chce pochopit podstatu Pražského jara, nemůže toto dvojí odsouzení přehlédnout. Proč zatracují vítězové, minulí i současní, Pražské jaro nebo bagatelizují jeho význam, prohlašují ho za odbytou záležitost a radí, aby se na tuto událost co nejrychleji zapomenulo? A pokud někdo z vládních činitelů hodnotí rok 1968 kladně, zneváží vzápětí velké vzepětí národa dodatečným ujištěním, že se tehdy projevené ,dobré vlastnosti´ společnosti mohou dnes v míře nevídané uplatnit při plnění ,velkého úkolu naší doby´, jímž je – neokapitalistická normalizace.
    Obě písemnosti, jak Poučení z roku 1970, tak protikomunistický zákon z roku 1993, jsou pozoruhodné dokumenty, které sice neříkají nic pravdivého o Pražském jaru, ale vypovídají mnoho o sepisovatelích, prozrazují jejich vztah ke skutečnosti a stávají se trvalým, v literách zafixovaným svědectvím směšnosti a trapnosti obou vítězů…“
    ~ Karel Kosík, Pražské jaro, „konec dějin“ a šaušpíler, Lettre, 1994, č. 12 (http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/kko_pjkd.htm)

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter