V řeči politiků a v médiích hlavního proudu se už delší čas objevují pojmy, jejichž původní význam překrývá realita, jaká s původním významem pojmu má jen málo společného, nebo dokonce s ním nemá společného vůbec nic. V některých případech jsou tyto znásilněné pojmy fíkovým listem zakrývajícím hanebnou skutečnost, jindy se používají pokrytecky či téměř jako výsměch původnímu smysluplnému a poctivému významu. Podívejme se v následujícím malém slovníčku alespoň na některé z těchto zneužitých slov a pojmů. Hesla nejsou řazena podle abecedy, ale to snad nebude vadit…

Unipolární systém: Diktát zájmů washingtonských plutokratů ovládajících velkou část světa prostřednictvím dvou zájmových klubů amerických elit, které se z jakési setrvačnosti označují za politické strany. Existují mezi nimi jisté názorové rozdíly, jaké by se mohly vydávat za programy politických stran. Vyplývají z toho, že v obou klubech jsou zastoupeny různé složky amerického finančního, energetického, armádního, ropného, plynařského, průmyslového i jiného kapitálu. Tyto složky „demokratické“ moci mají v různých dobách různou příležitost k prosazení svých zájmů a podle toho je také prosazují, ať to stojí, co to stojí. Nejlépe, když náklady platí někdo jiný, někdo mimo USA. Všechny plutokratické vrstvy USA se shodují pouze v jedné oblasti, a tou je úsilí o absolutní vládu ve světě, tedy produkce státních převratů, zasahování do záležitostí suverénních zemí a výroba příčin k válkám. Z těchto zdrojů plyne největší bohatství, proto jsou trvalým společným jmenovatelem politiky Washingtonu.
Joe Biden: Prezident Spojených států amerických. Během svých veřejných vystoupení sklízí mnohem větší ovace než Rowan Atkinson ve svých nejlepších scénkách. Přesto chce v Bílém domě zůstat. Tedy Joe Biden. Možná čeká na Oscara…
Antony Blinken: Průměrný kytarista. Jinak ministr zahraničních věcí Spojených států. Na kytaru mu to jde ale o něco lépe.
Evropa: Tento pojem se užívá v podobně chybném smyslu jako pojem „světové společenství“. Geograficky vzato polovinu evropského kontinentu zaujímají státy bývalé evropské části Sovětského svazu. Daleko největší z nich je stále ještě Rusko. I bez Pobaltí, Moldavska a celé Ukrajiny ztrácí tato bývalá sovětská (nyní ruská a běloruská) část Evropy „jen“ nějakých 750 tisíc kilometrů čtverečních, což na geografickém rozdělení na EU a „východní zbytek“ nic podstatného nemění. Státy EU se tedy rozkládají na území necelé poloviny Evropy, přesto, když je řeč výlučně jen o nich, mluví se jako o celé Evropě. Jedná se o neblahý pozůstatek zamrzlého koloniálního myšlení bývalých koloniálních (dnes neokoloniálních) mocností nebo mocností tradičně expanzívních směrem na východ (Drang nach Osten), jež předpokládá faktickou nerovnost národů i států. Kdo se nechává ovládat a kolonizovat, kdo si nechá vnutit cizí vůli tak, že ji dokonce označuje za svoji vlastní, ten nebývá považován za rovnocenného. Tak nějak to v dějinách fungovalo a bohužel to tak i pokračuje.
Demokratické společenství: Pojmenování pro státy, které jsou zařazené do amerického unipolárního systému a neprojevují vůči Washingtonu žádný vzdor. Demokracie je zde synonymem poslušnosti.
Nedemokratické státy: Tímto pojmem se označují většinou země, jejichž vlády odmítají zařadit se do houfu států přijímajících diktát podmínek a zájmů washingtonské plutokratické elity.
Příkladný demokrat: Absolutně oddaný lídr některého z vazalských států či jiného spřáteleného uskupení. Jinak se samozřejmě může jednat o diktátora, autora státního převratu či palácového puče, feudálního monarchu uplatňujícího drakonické zákony a tresty včetně utínání rukou, nebo o dřívějšího velitele paramilitantní teroristické organizace či o darebáka jiného typu. Jestliže se dotyčný lídr chová v souladu s představami Washingtonu, může se dočkat vysokých poct, nejvyšších státních vyznamenání, dokonce i navržení na Nobelovu cenu míru. Jednoduše, „příkladnému demokratu“ beze stopy demokracie v krvi je cesta k jakékoliv kariéře otevřená dokořán. Podmínka je jediná: hrát přesně podle not. Ve svém volném čase může být „příkladný demokrat“ dokonce i zločinec. Západ umí být velkorysý. Nebude se někomu šťourat v jeho svědomí.
Autoritativní vůdce, diktátor, tyran: Těmito pojmy bývají nejčastěji označováni lídři, kteří odmítají zařadit se do amerického unitárního systému a nechat na svých zemích a národech dříví štípat. Sice existují výjimky, ve kterých podobná označení, odpovídají realitě, ale nejvášnivější organizovaný odpor vzbuzují v zemích pod americkou hegemonií převážně ti lídři a jejich vlády, které se provinily pouze odmítáním západního zasahování do vlastních záležitostí a urputným lpěním na nezávislosti. Pro washingtonské elity nemůže být horším nepřítelem než lídr státu, který má ke svému vzdoru dokonce i vojenskou a ekonomickou sílu a je surovinově i jinak téměř soběstačný. Takový lídr, má-li dokonce svoji zemi pod kontrolou, působí ve vysokých kruzích Západu skutečný amok. Naproti tomu opravdovými diktátory a skutečnými tyrany se Washington nezabývá. Pokud s nimi dokonce vysloveně nespolupracuje.
Proruský politik: Jedná se o mírnější označení pro politika některého členského státu NATO/EU, který se sice drží všech základních principů americké hegemonie, ale tu a tam vypadne z role, když se snaží chránit zájmy svého státu a národa, a tudíž nejedná jako šílenec. Washington má sice k dispozici celou škálu prostředků, jak tohoto samostatného politika vrátit z výběhu do stáje, ale postupuje s rozvahou. Čeká, kam až samostatný politik je schopen zajít. Kdyby to bylo příliš daleko, za hranou amerických zájmů, Washington si s ním poradí. Tohle Washington umí skvěle. Čest politikům, kteří se odvažují alespoň tohoto omezeného vzdoru. Je jich v Evropě strašně málo, a šťastné národy, které je mají. Češi takové štěstí nemají.
Demokracie: Málem skoro spravedlivý politický systém, na který v posledních desetiletích všichni s láskou a slzou v oku vzpomínáme. Škoda, že jsme si jí užili tak krátce.
Demokratická Ukrajina: Toto heslo mají v oblibě nikým nevolení představitelé Evropské komise, kdykoliv chtějí pochválit kyjevský režim a oslavit svoji „pomoc“ Ukrajině. Pod pojmem „demokratická Ukrajina“ ale nacházíme velice zkorumpovaný režim dlouhodobě frapantně porušující občanská práva, především práva národnostních menšin, a to již od roku 2014. Škodolibí představitelé Kremlu a někteří ruští novináři velice doporučují vstup Ukrajiny do EU. Pročpak asi?
„Jsme nezávislí…“: Ale to se ví, že nejsme.
Být proevropský: Být proevropský vůbec neznamená pracovat ve prospěch občanů Evropy a rozvoje Evropy. Pojmu se užívá výhradně ve smyslu podpory současné politiky Evropské komise, což nemá s blahem Evropy nic společného.
Být protievropský: Být označen jako protievropský sice představuje vážné stigma, ve skutečnosti to ale vůbec neznamená, že dotyčný stigmatizovaný jedinec má něco proti Evropě nebo že by jí chtěl jakkoliv škodit. Spíše naopak. Jelikož „být proevropský“ vůbec nezaručuje, že to člověk myslí s Evropou dobře, potom „být protievropský“ může docela dobře vyjadřovat velikou snahu Evropě pomoci. Zkrátka, opět se zde zaměňuje Evropa jako kontinent a EU jako část kontinentu.
Severoatlantická aliance: Typický příklad „aliance“ států, jaký známe už od starověku. Ve starověkém Řecku existovaly Athénská námořní symachie, Korintský spolek, Poloponéský spolek. Byla to vždy spojení několika městských států soustředěných kolem jednoho suveréna. Ten rozhodoval o všem. Často se suverén snažil setřít doklady své dominance tak, že například Athénská námořní symachie uložila svoji pokladnu na ostrov Delos. Také Washington, který NATO z velké části financuje, zcela ovládá a řídí, zastírá svoji dominanci tím, že do vysokých administrativních funkcí umísťuje osoby z jiných členských zemí. Čím menší země, tím lépe. Nyní je tváří NATO například Nor, Stoltenberg. Tyto osoby jsou ale pouhými administrátory, kteří o ničem nerozhodují, ale Washington je představuje jako rozhodné vůdce. Washington prostě potřebuje herce pro své role. Stoltenberg je herec naprosto spolehlivý. Můžete jej vzbudit třeba o půlnoci, okamžitě vyskočí z postele a ještě v pyžamu začne zuřivě bodat oběma rukama před sebou, otáčet se kolem své osy a přitom odříkávat repliky ve správném pořadí a bez jediné chybičky. Uvidíme, zda jeho nástupce, Mark Rutte, příkladný nizozemský rusofob, vnese do role nové herecké prvky.
NATO chce budit dojem, že je aliancí navzájem rovnoprávných a rovnocenných států. Není, nebylo a nebude, protože mechanismus aliancí tohoto druhu spočívá právě v tom, že vznikají jako satelity obíhající kolem své stálice. A tou stálicí je suverén. Všechny krycí manévry těchto suverénů snadno odhalí každý člověk, který vidí a slyší. Taková byla ostatně i Varšavská smlouva. Už v samotném názvu se ukrývala matoucí finta. Hle, Varšava! A zatím této alianci vládla Moskva. Jedním z důvodů, pro který se doposud neustavila naprosto jednoznačná vojenská aliance mezi Ruskou federací a Čínou, je skutečnost, že obě členské země jsou samy o sobě velkými státy a mocnostmi. Zde by tedy mechanismus podle vzoru „suverén a vazal(ové)“ nemohl fungovat. Důvodů pro to, že tato aliance stojící transparentně proti NATO doposud nevznikla, je samozřejmě více. Například ten, že obě mocnosti odmítají blokový systém, jaký ustavily Spojené státy. Nemohou samy porušit to, co hlásají. Tak se chová pouze Západ. V krajním případě ale obě velmoci mohou jako aliance fungovat. I bez zakládací smlouvy. Všechno jde, když se chce. Stačí dále a ještě více eskalovat konflikt na Ukrajině a aliance AntiNATO bude na světě.
Vojenská mise: S misijní činností křesťanských misionářů nemá tento druh „mise“ vůbec nic společného, třebaže je pravdou, že španělské dobyvatele Latinské Ameriky křesťanští misionáři skutečně doprovázeli, aby místní domorodé kmeny přesvědčili o tom, že ztráta jejich svobody a rozkradení jejich zemí jsou vůlí Nejvyššího, jaké se žádný smrtelník nesmí vzepřít. Když se to ale vezme kolem a kolem, tak jistá podoba zde přece jenom je. Také obyvatelé států, jimž se dostalo požehnání americké vojenské „mise“, by měli pochopit, že likvidace nezávislosti, zničení jejich země a spousty civilních obětí nejsou ničím jiným než bolestným procesem demokratizace a získání svobody i západního blahobytu. Demokracie a západní blahobyt prostě nejsou zadarmo…
Válka s terorismem: Boj o vliv a zisky v ropných oblastech Blízkého východu, během kterého jsou jedni teroristé podporováni proti jiným teroristům. Výběr sice není nahodilý, ale skutečná míra terorismu zde nehraje roli. Válka s terorismem je oficiálně prezentována jako šíření demokracie a ochrana lidských práv. Investice do takové války jsou obrovské, což vylučuje, že by jejím cílem mělo být cokoliv prospěšného místním lidem. Charitu nemají velmoci v genech.
Mezinárodní právo: Soubor pravidel přijatých OSN, k jejichž dodržování jsou zavázány všechny státy světa, které jsou členy OSN. Ovšem s jedinou výjimkou. Tím šťastným jsou Spojené státy americké. Za jistých okolností, se souhlasem nikoliv Rady bezpečnosti OSN, ale Bílého domu, může mezinárodní právo porušit i jiná země nacházející se ve spojeneckých vztazích s USA. (Nikdo na Západě si toho nevšimne.) Ale toto povolení má platnost jen pro „jednu akci“, po jejím skončení platnost vyprší. Vzhledem k tomu, že i jiné velmoci už zaznamenaly, že mezinárodní právo je otázkou výkladu, ztratilo smyslu se o něm vůbec zmiňovat. Americké agrese proti Jugoslávii, Iráku a dalším zemím z mezinárodního práva učinily pouhé spojení dvou slov.
Spojenec: Vláda a stát, které přijímají bez odporu a zbytečných slov americkou dominanci, a které jsou ochotné způsobit své vlastní zemi jakékoliv škody, třeba i nevratné.
Protivník: Vláda a stát, které nepřijímají vůbec americkou dominanci a mají často „zbytečné řeči“.
Osa zla: Soubor států, které nejenom, že nepřijímají americkou dominanci, ale mají dokonce vůli, síly a prostředky, jak se účinně bránit snaze o „přátelské převzetí“.
Pevné spojenectví: Za reálného socialismu se ve střední a východní Evropě používal pojem „nerozborné přátelství“. Pevné spojenectví znamená něco podobného, jenom se jedná o pojem více věcný a méně budovatelský. Vzhledem k tomu, že státy obecně nemají přátele, ale pouze uzavírají dočasná účelová spojenectví, pokud tedy k tomu vládnou dostatkem nezávislosti, tak hovořit o pevném spojenectví je tak trochu sněním za bílého dne. Přátele napříč státními hranicemi mají jednotliví lidé, organizace, sportovní kluby, školy, vědecké instituce, umělci a podobně. Ve vzácných případech existuje vědomí blízkosti národů, ve kterém je i něco citového a nostalgického. V mesaliančních vztazích mezi velkou mocností a malým státem ale žádné skutečné spojenectví neexistuje. Natož spojenectví pevné. Je to jednoduše závislost, skoro feudální vztah mezi lenním pánem a poddaným; tak trochu jako vztah mezi římským otrokářem a jeho propuštěncem, kterému se říkalo „cliens“, tedy klient.
Bestiální útok s civilními oběťmi: Za bestiální útok s civilními oběťmi je označen pouze takový útok, jaký může být připsán na konto Ruské federace, a to aniž by bylo možné předložit validní důkazy o jeho spáchání. Naproti tomu útoky spáchané našimi spojenci na ruských (i nových) teritoriích žádnými bestiálními útoky nejsou, a to ani, když je možné doložit značný počet civilních obětí. Západ vůbec netrápil útok na pláže v Sevastopolu, kde zahynuli civilisté. Ten útok byl sice veden z ukrajinského území, ale zbraňovými systémy s naváděním, jakého byly schopny jen jednotky NATO. Stejně tak Západ nijak nepobouřil teroristický útok na koncertní halu na okraji Moskvy, kde zahynulo 168 obětí z řad civilistů, a další desítky byly zraněny. Západ se pokusil připsat odpovědnost za útok na Islámský stát (což postrádalo logiku), všechny stopy ale vedly na Ukrajinu. A nejspíš ještě dál. Najímání teroristů na práci je rovněž jev poměrně dobře prozkoumaný. A kdopak asi nařídil zničit Severní proud I a II? Další sladké tajemství Washingtonu sdílené celým kolektivním Západem? Opravdu podivná hra na schovávanou. Jak dlouho má ještě vydržet? NATO vede přímo válku proti Ruské federaci, ale dělá, že ji nevede. Tohle už překračuje hranice absurdního divadla, tohle je prostě divadlo šílenců a občané jsou diváci v hledišti, které může kdykoliv vyletět do povětří. Ale jsou klidní, krmí se popcornem a zapíjejí to coca-colou a myslí si, že to je jen kino.
Neutrální stát: V unipolárním systému americké nadvlády nad částí planety je neutralita kteréhokoliv státu, který se nachází pod přímým vlivem Spojených států, vyloučená. Na Západě je tedy pojem „neutrální stát“ čirý nesmysl. O aktuální důkaz se postaraly Finsko a Švédsko. Když se vlády těchto států rozhodly výrazným způsobem snížit vlastní bezpečí a ohlásily vstup do NATO, v podstatě na druhý den vystupovaly, jako by byly členy NATO od vzniku Aliance. Znamená to, že byly dávno předtím plně integrovány do takzvaného „obranného“ mechanismu NATO a mezi armádami NATO a těmito „novými členy“ existovala nejhlubší forma spolupráce. Podobně jsou na tom také Rakousko nebo Švýcarsko. Všechny státy pod kontrolou Washingtonu myslí i jednají úplně stejně. Drobné nuance jsou zcela zanedbatelné. Když se něco udá ve světě, co zajímá Washington, ihned se k tomu vyjádří politik v Norsku, za pět minut stejnou myšlenku vysloví politička v Itálii, za další tři minuty přijde se svojí troškou do mlýna, jež se nijak neliší od trošek všech ostatních, politik v ČR. A toho do dvou minut následuje Polák, po něm do minuty Španěl a za ním během třicet vteřin řekne stejný nesmysl estonská premiérka. I když je docela možné, že právě ona bude prvním hlasatelem univerzálně platného výroku.
Pro Rusko z toho plyne dost velké nebezpečí. A sice, i kdyby dosáhlo deklarace ukrajinské neutrality, pokud v Kyjevě zůstane u moci stávající režim nebo některý jeho derivát, a jestliže zbývající území Ukrajiny se bude i nadále nacházet pod americkým vlivem, pak se Moskva bezpečí na své západní hranici nedočká nikdy. Ostatně, NATO stále tlačí Ukrajinu do svých struktur, čímž neříká nic jiného než to, že důvody pro válku na Ukrajině budou trvat i nadále. Bylo by zajímavé pozorovat USA ve chvíli, kdy Mexiko, Nicaragua, Venezuela a Kuba vstoupí do vojenské aliance s Ruskou federací nebo s Čínou. Jistě se Washington zachová přesně tak, jak se čekalo, že se při svém ohrožení zachová Moskva. Přivítá své nově nepřátelské a po zuby ozbrojené sousedy kyticemi růží a šampaňským, pozve je dál a odevzdá jim své vlastní zbraně. Nebo snad ne?
Vlastenec, vlastenectví: Tyto pojmy se na Západě už nějaký čas nenosí. Gigantické finanční skupiny a velké korporace Západu se snaží „očistit“ občana Západu od všeho, co zabezpečovalo jeho svobodu a nezávislost, co mu dodávalo pocit jistoty a chránilo jej pevnými vazbami s hlubokými kořeny. K tomuto cíli se nehodí rodina, vlast, vlastenectví, skutečné vzdělání, ani nic podobného. Nicméně, ve svém původním smyslu je vlastencem člověk, který cítí hluboký vztah ke své zemi, národu, tradicím, jazyku a kultuře, ovšem aniž by k tomu potřeboval vymezovat se nepřátelsky, nenávistně, vůči jinému národu. Vlastenec necítí nenávist k jiným národům, naopak chápe, že také příslušníci jiných národů mají rádi svoji vlast. Vlastenectví se neslučuje s krveprolitím. Proto není možné označovat za vlastence ty, kteří podněcují nenávist k jinému národu.
Nacismus, neonacismus, fašismus: Jedná se o pojmy, se kterými se v současné době na Západě i na Východě nakládá dosti volně, někdy svévolně a tu a tam i v obráceném smyslu. Původní smysl těchto pojmů vyplynul více než z překladu oněch slov do jiných jazyků, tak ze skutků, které způsobily osoby, jež se k oněm ideologiím hlásily a hlásí. Původní významy samotných pojmů fašismus a nacismus nebyly tak hrůzné, jako skutky těch, kteří své politické systémy pod těmito pojmy utvořili. U fašismu a nacismu se jedná o ideologii, která se zakládá na etnické nenávisti, jaká vůči vybranému cizímu etniku používá násilných metod, zpravidla krvavých. A v případě německého nacismu usiluje nakažený režim o úplné vyhlazení těchto etnik (židé, romové) nebo o vyhlazení částečné doprovázené zotročením (Slované). Průvodními jevy nacismu jsou nenávistná propaganda zaměřená proti jinému etniku, zkreslení dějin, výzvy k zabíjení lidí z jiného etnika, pogromy podnikané na k nenávisti vybraná etnika. Dále jsou to noční pochody městy při svitu loučí doprovázené zvířecím řevem pocházejícím ale z lidských hrdel, heroizace zločinců z vlastních řad, nacistické symboly a tetování nacistickými symboly po tělech, nenávistná literatura, podněcování etnické či národnostní nenávisti mezi dětmi a podobně. Za neonacismus může být označeno převzetí německé nacistické ideologie, a to v jejích nejrůznějších variantách. V současné době se na Západě pojmem nacista či fašista tu a tam označí někdo, kdo jím není. Dokonce někdo, kdo proti novým podobám nacismu bojuje. Naproti tomu nikdy se těmito pojmy neoznačují skuteční následovníci různých geografických variant fašismu a nacismu.
Pomoc Ukrajině: V současné době asi nejoblíbenější vědomě mylné a naprosto cynické rčení na Západě. Spojené státy, Velká Británie a případně i některé další státy takzvaného „kolektivního Západu“ pomocí Ukrajině pomáhají samy sobě ve své vlastní válce proti Rusku, jaká trvá už více než sto let a v některých případech dokonce celá staletí. Ukrajině tato „pomoc“ pomáhá jedině k vylidnění, zničení, k trvalému zadlužení, k přenechání všeho cenného v zemi cizím investorům a k věčné závislosti na někom cizím. Zkrátka ke katastrofě. Asi nic není ve světové politice stabilnějšího než hlavní cíl západní války proti Rusku. Je to cíl takřka neměnný, jen prostředky a pronajatá bojiště i s umírajícími se mění. Peníze takzvaně pro Ukrajinu (jejich největší díl) zůstávají u vojensko-průmyslového komplexu Západu, hlavně v USA. Za ně se modernizují západní zbraně a vyzbrojuje se NATO pro příští válku.
Koniec
Ivo Šebestík: Malý slovníček znásilněných pojmů | 1. časť