Pravda o českém a československém angažmá rodu Schwarzenbergů

Zemřel Karel VII. Schwarzenberg (1937 – 2023). Přinášíme necenzurovanou zprávu o minulou sobotu po 252 letech vymřelém rodu Karlů z Orlíku, který zásadně podpořil vznik Národního divadla, muzea, Československé republiky, pracovního tábora v Letech i směřování České a částečně i Slovenské republiky po roce 1989.

Zle, matičko, zle

Na začátek jeden citát od národního satirika Karla Havlíčka Borovského:
„Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je generál,
a druhý je kardinál;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden drží karabáč,
druhý říká Otčenáš;
zle, matičko, zle!
Zle, matičko, zle!
Švarcenberci zde:
jeden, ten je arcibiskup,
a druhý je taky špicbub,
zle matičko, zle!“
(Píseň Čechů roku 1850)

Svého času velmi známý epigram naráží na Havlíčkovy schwarzenberské současníky, rakouského ministerského předsedu, generálmajora Felixe S. (1800-1852), který byl hlavním velitelem vojenské akce proti maďarské revoluci 1848, a salcburského arcibiskupa Bedřicha S. (1809-1885), oba z hlavní, hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů. Zatímco ten první, generál, byl po roce 1848 oktrojitelem prvního sledu, na jehož práci navázal neblaze proslulý kancléř Alexander Bach, druhý, arcibiskup, měl i své světlé stránky. Byl to staročech neboli člen první české politické partaje jménem Národní strana (1848-1918), který se zasazoval o to, aby se František Josef I. nechal korunovat českým králem, a na Karlo-Ferdinandově univerzitě (jak se Karlovo učení jmenovalo v „normalizovaně“ rekatolizovaných letech 1654-1921, kdy do titulu univerzity přibylo jméno krvavého vítěze Bílé hory a popravitele 27 českých pánů Ferdinanda Habsburského) prosazoval vznik samostatné české univerzitní stolice, která by vyučovala v češtině. Čímž byl spíš než příslušníkům vlastní hlubocko-krumlovské větve podoben výhonkům druhé větve rodu, větve orlické, která se postupně stala natolik českou, že o ní rozhodně neplatí, co kdysi napsal zakladatel deníku Britské listy Štěpán Kotrba, že náš současník, politik „Karel Jan Schwarzenberg není potomkem šlechty české, ale šlechty katolické rakouské“.

Synové a snachy orlických Schwarzenbergů

Schwarzenbergové, rod původem z bavorského Seinsheimu, přišli do Čech v roce 1654, právě v onen rok, kdy byla, jak zmíněno, katolicky „znormalizována“ Karlova univerzita a rekatolizace byla v plném proudu. V tom měl Štěpán Kotrba pravdu. Fakt ovšem je, že konfiskáty majetků českých rodů, které byly po stavovském a reformačním povstání proti katolickému císaři v letech 1618-1620 potrestány a musely odejít do exilu, obdrželi příslušníci jejich vlastních rodů, kteří zůstali věrní vrchnosti (například Černínové měli svého zástupce jak na popravišti, tak na čestné tribuně vítězů), popřípadě rodů jim příbuzných.

To hlavní se odbylo mezi námi „Čechy“. Schwarzenberci ovšem patřili k oné zahraniční menšině, jejíž mocenské zásluhy a kapitál byly pozvány, aby u nás „privatizovaly“. V době příchodu prvního Schwarzenberga, hraběte Jana Adolfa I. (1615-1683, který i v souvislosti s českými majetky získal titul knížete) do Čech, k nám, jen tak namátkou, z Německa přišli i předkové tvůrce moderní češtiny Josefa Jungmanna či spolutvůrců moderní české literatury a státnosti, spisovatelů Františka a Jiřího Langerových. Do startu národního obrození zbývalo nějakých šedesát let, a nově přišlé rody tedy měly možnost projevit se, za kterým ze zemských národů (což tehdy byli Češi a Němci) stojí.

U Schwarzenbergů se to výrazně začalo projevovat o pět generací později, když se rod rozdělil na zmíněnou větev hlubocko-krumlovskou a větev orlickou, která založila nepsanou tradici, že prvorozený se vždy jmenuje Karel (první Karel Schwarzenberg, chcete-li Karel I. S., žil v letech 1771-1820). O další dvě generace později už bylo jasno. Schwarzenbergové hlubocko-krumlovští zůstali v drtivé většině Němci, zatímco orličtí Karlové už tehdy začali „kopat“ za češství, které procházelo svým národním obrozením. S koncepcí českého národního obrození se rozcházeli jen v jediném: nepřijali rebelskou náboženskou koncepci českých dějin. I ve svém češství zůstali zásadovými katolíky.

Karel III. S. (1824-1904, po matce potomek českého rodu Vratislavů z Mitrovic, z něhož pocházel i známý Václav V. z M., který byl jako vyslanec Rudolfa II. zatčen v osmanském Turecku, o čemž po propuštění napsal jeden z prvních cestopisů v češtině), se v přímém rozporu s postoji představitelů hlubocké větve stal vědomě prvním Čechem v rodině. Za svých studií byl ovlivněn Herderovým učením o národním sebeurčení, naučil se bezvadně česky a v roce 1861 podal oficiální návrh na vznik Národního divadla. Jako poslanec rakouského parlamentu (říšského sněmu) byl osnovatelem bojkotu, který čeští poslanci nastoupili ve snaze o stejné státoprávní a jazykové vyrovnání, jakého se v roce 1867 dostalo Maďarům. Na druhou stranu jako místopředseda Společnosti Národního muzea se stavěl proti návrhu T. G. Masaryka, aby se na Národním muzeu mezi 72 jmény význačných osobností české historie objevil Jan Hus, který byl pro Karla III. zakladatelem husitské bandy lupičů.

Jeho syn Karel IV. S. (1859-1913) byl sveřepým politickým obhájcem rakousko-českého vyrovnání a české rovnoprávnosti, a jako odpůrce tzv. punktací (vymezení jazykových práv Čechů pouze na česky mluvícím území Zemí koruny české – žádal, aby čeština byla úředním jazykem i v německojazyčných pohraničních oblastech) se dokonce odklonil od konzervativních staročechů a připojil se k mladočechům (Národní straně svobodomyslné).

Jeho syn Karel V. (1886-1914), po matce potomek českého rodu Kinských z Vchynic a Tetova, spolužák Jana Masaryka z českého Akademického gymnázia v Praze, pak založil tradici, že všichni zaměstnanci na schwarzenberských panstvích, jejichž pás se táhl od Bavorska přes Čechy a Rakousko až do dnešní Itálie, musí umět oba zemské jazyky, tedy němčinu i češtinu. Zároveň se (po výše uvedené citaci z Havlíčka Borovského) stal dalším Schwarzenbergem, který díky Jaroslavu Haškovi a ovčákovi, který se během jeho budějovické anabáze ujal jeho „dezertovavšího“ Švejka, vstoupil do klasické české literatury:

„Dyť vona i ta naše vrchnost už roupama nevěděla co dělat. Starej pán kníže Švarcenberk, ten jezdil jen v takovým kočáře, a ten mladej knížecí smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu.“

Tatínek a strýček, Lety a odboj

Syn výše jmenovaného „knížecího smrkáče“ Karel VI. (1911-1986, otec v sobotu zemřelého) vystudoval na Karlově univerzitě českou historii u profesora Pekaře a napsal a 17. září 1938 spolu s 35 dalšími českými šlechtici (jejichž majetek byl často i na německy mluvícím území, a tato jejich aktivita většinou znamenala, že se jejich sudetští zaměstnanci obrátili proti nim) signoval Prohlášení příslušníků české šlechty, v kterém čeští šlechtici projevili loajalitu k nedělitelné Československé republice a osobě prezidenta Beneše, kterého, přestože šlechta byla v Československé republice dle §6 zákona 243/1920 Sb. oficiálně zrušena, prohlášení ve dnech Mnichova silně posílilo (i když vůli hájit republiku i proti přesile v něm nevyvolalo):

„Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených, a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdílet s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může stát. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost. Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájiti.“

Jeho mladší bratr František S. (1913-1992, strýc v sobotu zemřelého) loajální vztah orlických Schwarzenbergů k republice ve své životopisné knize, kterou napsal ve spolupráci s Vladimírem Škutinou, vysvětlil samým vznikem ČSR, který podle něj nebyl žádnou českou iredentou, ale ve vztahu k zaniklému Rakousko-Uhersku byl naprosto legální:

„Československá republika vznikla s přímým svolením císaře Karla I., který je dal ve své reakci na Wilsonových 14 bodů. V roce 1918 nevznikl nový stát, ale pouze byla obnovena samostatnost státu, který beze vší pochybnosti existoval po staletí a vlastně nikdy existovat nepřestal, pouze byl po jistý čas součástí Podunajské monarchie, z které byl jejím panovníkem propuštěn. Pro nás znamenalo být orlickým Schwarzenbergem: věrnost katolické církvi, obhajobu české státnosti, nedělitelnost a celistvost Zemí Koruny svatováclavské a češství.“

František S., po vzniku protektorátu a začátku 2. světové války, kdy se mnoho příslušníků české šlechty přihlásilo k německé národnosti a výhodnějšímu říšskému občanství, v tom smyslu 6. října 1939 sepsal i druhý manifest, který byl tentokrát adresován prezidentu Háchovi. Šlo v podstatě o čistý manifest toho, jak Schwarzenbergové z orlické větve cítili své češství (který i přes silně ztížené protektorátní hrozby kromě autora podepsalo 31 dalších příslušníků české šlechty):

„Obdobně jako někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí, jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásit se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírat právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého. Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudů a zodpovědností za budoucí generace národa.“

Napadá mě, že autor manifestu František S. a jeho signatáři vlastně předjali etnologickou koncepci, která byla přijata po válce nejen v důsledku proběhlých rasových genocid, ale i zjištění genetiků, že co do krve je každý z nás nezměrná smíšenina nejrůznějších etnik – národnost jedince závisí výhradně na jazyku, kultuře a sebedefinici.

Toto prohlášení způsobilo, že jeho signatářům včetně Schwarzenbergů byla po nástupu zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha do funkce zkonfiskována většina majetku. V téže době Karel VI. Schwarzenberg vydal svůj nejproslulejší historický spis Heraldika čili přehled její teorie se zřetelem k Čechám na vývojovém základě, dodnes čítanku svého oboru, která způsobila takřka senzaci. Německými oficiálními místy byla chápána jako drzá provokace, pro vlastence znamenala naopak velkou morální posilu. Oba bratři během druhé světové války také zrušili dvojjazyčnost, s níž se v rodině kvůli výuce dětí mluvilo týden česky a týden německy, a zavedli přísnou jednojazyčnost, díky níž se manželka Karla VI. Antoinetta, rozená z Fürstenbergu (matka předevčírem zemřelého), která se narodila v Bruselu a byla vychována německy, musela naučit dokonalé češtině, protože němčina byla v rodině až na další zakázána, zejména ve styku s německou správou protektorátu.

Na druhou stranu byl Karel VI. (otec) spolupracovníkem pravicové organizace Vlajka, kterou však opustil ještě před okupací, ve chvíli, kdy se začala projevovat silně antisemitsky a pronacisticky. Když se však zbytkem panství, který mu nacisté ponechali, 6. prosince 1939 prohnala bouře a čtyřicet procent majetku se proměnil v polomový prales, využil sil vězňů nedalekého kárného pracovního tábora Lety, který synchronně vznikl právě v roce 1940. S výjimkou 36 mužů měli všichni, kteří tímto táborem prošli, předtím problémy s protektorátními zákony (které ovšem nebyly zákony právního státu, ale nástrojem nacistické zvůle). Romů z nich ale tehdy byla naprostá menšina a většina vězňů přicházela po výkonu trestu na dobu tří měsíců.

Až v roce 1942 (kdy byla pohroma na zbytkovém schwarzenberském panství zažehnána) se tábor dostal pod přímou správu německé moci, naplnil se Romy a stal se z něj klasický přeplněný německý tábor smrti, kterým při kapacitě 200 vězňů prošlo 1300 vězňů, kde panovala typická německá táborová disciplína, vedením tábora nebyly dodržovány základní hygienické normy a co do jídla byli vězni (bohužel i členy českého personálu) okrádáni dokonce i na shora schválených přídělech. Shrnuto: Schwarzenbergové v osobě Karla VI. využívali protektorátní instituci nucených prací, v drtivé většině ale v období, kdy ještě nenabyla vyhlazovacího charakteru.

Zato ovšem Karel VI. (otec) v roce 1945 v Čimelicích u Písku (kde rodina trávila válku) vedl odboj a jako takový se z nadšené vůle občanů obce paradoxně stal prvním předsedou revolučního národního výboru (tedy základní organizace revoluční správy, kterou na výzvu Josifa Stalina z vln Rádia Moskva propagoval komunistický vůdce Klement Gottwald). Karel VI. tak po válce získal zpět zabavený majetek – na rozdíl od druhé, hlubocké větve, která sice nebyla tak vlastenecká jako orlická, ale nešlo o kolaboranty s Němci, díky čemuž musel poválečný čs. parlament na její vyvlastnění přijmout zvláštní zákon Lex Schwarzenberg. Orlickým Schwarzenbergům byl nicméně majetek po roce 1948 stejně zabaven a Karel VI. s celou rodinou včetně jedenáctiletého Karla VII. emigroval do Rakouska, kde byl opět velkým propagátorem češství. Po jeho emigraci v roce 1969 se stal velkým přítelem Karla Kryla, kterému ke každým Vánocům posílal baterii šampaňského.

Spisovatel a znalec šlechty Martin Petiška pak vzpomíná, že když k Schwarzenbergům, kteří přesídlili do Vídně, přišel na návštěvu rakouský kancléř z let 1970-1983 Bruno Kreisky (který, ač sám po rodičích z Moravy, pokládal češtinu za řeč služek), podivil se, že Schwarzenbergové spolu doma mluví česky a hlavním předmětem zájmu je stále Československo. To mělo podle Petišky pravděpodobně vliv i na Kreiského vstřícný poměr k Chartě 77 i k dialogu s tehdejší oficiální československou mocí. (Samozřejmě kromě jiných faktorů, jako bylo Kreiského válečné přátelství s českým hercem a novinářem Valtrem Taubem.)

Zmíněný bratr Karla VI., František Schwarzenberg (strýc), byl člen českého odboje od samotného počátku okupace, byl členem České národní rady, která se pod vedením profesora Pražáka během pražského povstání ustavila jako oficiální orgán povstalecké české administrativy, jemuž se mj. vzdávaly přítomné německé jednotky. Nefungoval ovšem jen jako zákulisní vyjednavač. Bojoval v květnové Praze i na barikádách, aby se po návratu prezidenta Beneše stal jeho velvyslancem ve Vatikánu. Po únoru 1948 odešel do USA, kde organizoval hnutí československého katolického exilu a odbočku (dodnes existující) Společnosti pro českou vědu a umění v Chicagu, kde na místní univerzitě přednášel politologii. V roce 1980 přesídlil do Rakouska, kde organizoval kulturní klub Domov.

Tyto aktivity rodu, který v roce 1948 po 294 letech odešel z Čech zpět do zahraničí, nicméně za minulého režimu k většině Čechů nedolehly. V ČSSR, státě, jehož všichni občané měli hmotně to nejdůležitější, ale bohatství jako takové se (snad kromě sídla pop-umělců v Jevanech u Prahy) nenosilo, fungovalo slovo Schwarzenberg jako paradoxní vtip, upomínající na staré zašlé doby boháčů. V prvním nepovídkovém celovečerním hraném filmu Tomáše Vorla Kouř, napsaném v 2. polovině 80. let, starý senilní stavební úředník na sklonku socialistického režimu na otázku, kdy do podniku přišel, odpovídá: „To bylo snad ještě za inženýra knížete Schwarzenberga…“ A v seriálu Návštěvníci (1983) šéf expedice do minulosti, profesor Richard (Josef Bláha), zjistí, že peníze, které chtěl použít v 80. letech 20. století, jsou rakouskouherské, a když se ho ostatní účastníci expedice ptají, proč je nepoužívá, odpoví: „Protože nejsem Schwarzenberg!“ (stopáž 6:00).

Mecenáš emigrace, exilu i Charty

To všechno byla pestrá minulost, kterou zdědil ten, po jehož předvčerejším odchodu vznikl tento text. Karel VII., ten, kterého jako Karla Schwarzenberga známe my (1937-2023), ve svých dvanácti letech s rodiči emigroval do Rakouska, kde byl v roce 1962 adoptován členem méně vlastenecké hlubocké větve Jindřichem Schwarzenbergem, po němž v roce 1965 zdědil rozsáhlý majetek. Tento majetek (i přes nesoulad s rakouskou manželkou K. S., která této manželově velkorysosti směrem k zemi, co ho vyhnala, nerozuměla) směřoval dědic mimo jiné do nadace, díky níž po 21. srpnu 1968 přežily stovky emigrovavších Čechů a Slováků, a to nejen (jak K. S. původně plánoval) bývalých zaměstnanců schwarzenberských panství a jejich dětí, ale i mnoha dalších. Včetně Josefa Škvoreckého, Milana Kundery či zmíněného Karla Kryla.

Když v roce 1976 emigroval Vilém Prečan, jeden z hlavních historiků, kteří se v strukturách KSČ během liberalizace 60. let a Pražského jara 1968 pokusili o návrat k historické pravdě, Karel Schwarzenberg pro něj na rodinném sídle Schwarzenbergů v bavorském Scheinfeldu založil regulérní historicko-archivnický ústav, Československé dokumentační středisko. Podobně mecenášsky zafungoval i jako ubytovatel bohémského českého básníka Ivana Magora Jirouse, kterému po návratu domů vykázal bezplatný byt ve svém pražském sídle, a vlastně i svou aktivitou, napravující otcovské hříchy, přispěl k přebudování tábora v Letech, z kterého se v 70. letech 20. století stal velkokapacitní vepřín, na památník. Předsednictví Karla Schwarzenberga v Mezinárodním helsinském výboru pro lidská práva (1984-1990) zase znamenalo znatelnou podporu kulturní a politické práce československého exilu a snahám Charty 77 doma.

Topograficko-historické intermezzo: Orlík

Bývalé schwarzenberské panství na hranicích středních a jižních Čech, Orlík nad Vltavou, které se od 20. let 19. století stalo centrem zdejší české vlastenecké větve původně bavorského rodu Schwarzenbergů, kteří byli v opozici vůči germanizaci i za 2. světové války (kdy se jejich panství bohužel stalo opět historickým jako centrum romského holocaustu), se po svém zabavení v roce 1948 stalo zotavovnou ÚV KSČ a místem víkendových radovánek čs. prezidenta z let 1957-1968 Antonína Novotného, během nichž Novotného náhodný přítel, osvícený dramaturg a spisovatel Jan Procházka, fakticky prosadil československý kulturní zázrak 60. let, když Novotného přesvědčil, že je v jeho zájmu povolit i výtvory umělců, kterým Novotný nerozuměl nebo s nimi i politicky nesouhlasil, čímž Orlík opět sehrál významnou roli v našich národních dějinách.

Naposled Orlík charakterizoval národní dějiny na prahu naší nové demokracie (90. let v době tekutého práva), o níž i Karel Schwarzenberg v jednom rozhovoru přiznal, že tehdy majetek svého rodu v českých zemích zrestituoval i díky tomu, že uplatil příslušného úředníka. Jsou totiž známy případy jiných, kteří „nedali“, a tak svůj majetek zpět dosud nedostali. V téže době se schwarzenberské panství také (zatím naposled) zapsalo do dějin, když tzv. orlický gang zabil a v zaletovaných kovových sudech do zdejší přehrady shodil šest těl svých obětí, což byla bestialita, jakou do té doby české dějiny nepoznaly

Kníže lidu blíže, nebo Trautenberk?

Tak jako Antonín Novotný pro svou osobní skromnost, ale i omezenost získal od svých současníků přezdívku Soudruh (tedy soudruh nejsoudruhovatější), Karel Schwarzenberg získal po svém návratu do rodné země za všechna knížata přídomek Kníže (který je lidu blíže). Velkorysý mecenáš, rozšafný šlechtic, z rodu těch uhlazených, i když prostořekých. I v tomto fenoménu „úst rychlejších, než mozek“ je vlastně zakladatelem vládnoucí linie, kterou máme dnes u moci. Když dnes slyším ministra zdravotnictví za TOP 09 Válka, jak říká „Kdyby lidé léky nekupovali, byl by jich dostatek“, ministryni obrany Černochovou, která obhajuje, že bychom měli vystoupit z OSN, anebo některé výroky premiéra Fialy („Nikdo žádnou cenzuru nechystá, máme ale právo bojovat s nesprávnými názory“), jako bych slyšel ozvěnu výroků Knížete o Romech, kteří by si měli založit svůj vlastní stát, o „magorech“, protestujících v Rakousku proti možnému atomovému výbuchu, anebo o „in“ mladém politikovi TOP 09 Dominiku Ferim (před dvěma týdny nepravomocně odsouzeném za vícečetné znásilnění), který byl podle K. S. „mladý kluk, u něhož není divu, že se mu líbí mladé holky“… Když už jsme tedy u té (dnes opět vládnoucí) TOP 09, která vznikla, když se Karel Schwarzenberg, muž finanční moci a mezinárodních kontaktů, stal ideálním symbolem a financiérem strany, kterou si vymyslel člen (už i nechvalně známé národněfrontové) předlistopadové lidové strany, jenž později získal sebevědomí mít vlastní partaj: Miroslav Kalousek.

Karel Schwarzenberg se po prvních prezidentských volbách, v nichž v roce 2003 zvítězil Václav Klaus, dal slyšet, že prezidentem se stane jen ten, kdo ten úřad ze všech nejvíc chce. Sám se jím (jako první protikandidát Miloše Zemana v roce 2013) nestal zejména proto, že si ze svých dvou národů („V Česku se cítím doma mezi Čechy, v Německu mezi Němci.“) nedokázal vybrat a v předvolební debatě kandidátů řekl, že dle dnešní logiky by soud v Haagu zrušil dekrety prezidenta Beneše a prezident sám by byl v nebezpečí, že jím bude souzen. (Což by nikdy neřekli Schwarzenbergův otec ani strýc, kteří pro Edvarda Beneše pracovali, a pravděpodobně by si za arbitra mezinárodního práva ani nebrali instituci, jakou je dnešní soud v Haagu…) V těchto volbách se poprvé začalo projevovat dnešní radikální rozštěpení české společnosti. Zatímco její multikulturní, mladá polovina ponechala K. S. přídomek Kníže a ještě rok nosila placky, na nichž měl punkerského kohouta (a také prohlásila, že Zeman není jejich prezident), ta druhá, dříve narození, pro K. S. vytvořila pregnantní večerníčkovou přezdívku: Trautenberk. (Tedy pán, který přišel z Němec a stará se o „své vlastní“, archetypální pohádkový soupeř češství v podobě vládce českých hor Krakonoše…) Tehdy K. S. ustoupil do pozadí a stal se „jen“ významným podporovatelem dalších kandidátů, neúspěšného akademika (Jiří Drahoš) a úspěšného generála (vděčný Petr Pavel, který K. S. v jeho posledních dnech obdaroval lvem).

Ke knížecí cti K. S. budiž řečeno, že na rozdíl od svých zmíněných koní celý život zastával tytéž názory, které nezapřel, ani když mu to bylo předvídatelně k újmě. Byl vždy panevropský ve smyslu železné loajality k EU (ať dělala cokoli), stejně tak proamerický (od USA se odklonil jedině v době vlády ukončovatele konfliktů Donalda Trumpa), coby ministr zahraničí ČR jako jeden z prvních uznal americkou administrativou uměle vytvořený stát na jihu Srbska, Kosovo (které dodnes neuznávají například Indie, Slovensko, Španělsko, Řecko, ale i Ukrajina…) Měl také nadstandardní vztah se Sudetoněmeckým krajanským sdružením (které se ve svém členstvu ani vedení nikdy nedokázalo důsledně denacifikovat) a se Saúdskou Arábií (nevím, nakolik se to po aktuálním sbližování ropných Saúdů s organizací BRICS změnilo), což bylo hlavním paradoxem jeho lidskoprávního pojetí světa. Saúdská Arábie je po Íránu druhou největší velmocí světa co do poprav, které jsou z velké části důsledkem „zločinů“  posuzovaných náboženským soudem. Jeden cizinec (stejně prostořeký, jako býval Kníže), kterého jsem v době, kdy K. S. byl ministrem zahraničí, prováděl po historických krásách Prahy, tak při pohledu na schwarzenberský erb poznamenal: „Useknutá osmanská hlava v erbu zrovna není nejlepší symbol bojovníka za lidská práva. Nepatří ta muslimská hlava nějakému popravenému Saúdovi?“

ediční poznámka: sem by se hodil přiložený schwarzenberský erb

Český rod vymřel, ať žije středoevropský humor

Suma sumárum: Český národ ztratil významného mecenáše nezávislých aktivit z doby minulého utlačitelského režimu, po němž v dalším režimu, který se začíná chovat podobně jako ten minulý, druhého stejně velkorysého exilového mecenáše (v národě, který už nemá velkorysé šlechtice, ale už jen oligarchy z rodů bývalých veksláků nebo nomenklaturních normalizátorů) už asi nenajdeme. O jeho postojích v režimu současném, s nimiž se už dá ztotožnit daleko míň, jsem v kostce řekl asi všechno, a jaké politické koncepce budou mít další orličtí Schwarzenbergové, se neví. Co se ví, je, že (vzhledem k tomu, že nikdo z potomků K. S. nežije v naší zemi ani neumí česky) už to v žádném případě nebudou Češi. Po dvou stech letech a pěti generacích orlických Schwarzenbergů, kteří se významně angažovali v otázce češství. České jméno Karel, upomínající na otce české vlasti, po 252 letech zemřelo s K. S.

Den poté, co Karel Schwarzenberg zemřel, se na sociálních sítích objevila fotka spícího knížete s nápisem „Usnul naposled“. Jistá naděje na přetrvání „knížecího“ humoru a další účinkování jeho rodiny ve světové literatuře tady je. Konkrétně zeť zemřelého, který se jmenuje Peter Morgan, stejně jako autor seriálu Jistě, pane ministře je svým talentem i rodem napojen na tradici středoevropského židovského humoru, a je autorem vynikajícího a v mnoha ohledech ironicky vtipného britského seriálu Koruna.

Zdroje: Vladimír Škutina: Český šlechtic František Schwarzenberg, Paul Polansky: Bouře, Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, Karel Havlíček Borovský: Epigramy, Wikipedia, Seznam.cz, rozmluvy s PhDr. Martinem Petiškou

Text původně vyšel v deníku www.krajskelisty.cz

Foto: Wikimedia.org | Autor: Hynek Moravec

(Celkovo 16 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter