Jsou Židé vyvolení?

(aneb: Buďme tak málo nositeli toho nejhoršího ze svých národů, jako byl někdejší německý nacista Otfried Preussler, který zemřel jako velvyslanec slovanských kultur a autor dvou nejmilejších českých filmových pohádek)

K tomuto textu mě svým článkem inspiroval kolega z Krajských listů MUDr. Tomáš Vodvářka, který vidí vše přímočaře: Židé jsou vyvolený národ a „Být Židem znamená bohužel i stálý boj o vlastní existenci“…

Vzhledem k tomu, že jsem taky trochu Žid, můj praděda Josef přežil druhou světovou válku jen proto, že si (pravděpodobně s pomocí kolegů zpravodajců z československé armády) falešně „arizoval“ papíry, a můj strejda Pavel, který tuhle možnost neměl, přežil několik koncentračních táborů a pochod smrti, mám možnost panu doktoru Vodvářkovi, jenž zvolil cestu jednoduchosti, která vidí na jedné straně jen dobro a na té druhé jen zlo, oponovat bez rizika, že by mě někdo mohl obvinit z antisemitismu.

Tedy za prvé: Vyvolený národ. Ano, věřící Židé jím jsou. Stejně jako hinduističtí Indové a (bohužel, pro dnešní situaci) i muslimští Arabové, jejichž Písmo začíná stejně jako to židovské: Praotec Abrahám (symbolizující praotce všech Semitů) měl syny Izáka (z něhož vzešli Židé) a Izmaila (z něhož vzešli Arabové). Dle učebnice religionistiky s názvem Prolínání světů jsou jak hinduismus, tak judaismus a islám světová náboženství prvního, tzv. etnocentrického typu, kde s bohem spojený je jen jeden národ. Z těch prvních dvou, hinduismu a judaismu, pak reformací vznikla světová náboženství univerzalistická, tedy taková, v nichž už Stvořitel pokládá všechny národy a lidi za sobě stejně blízké: buddhismus a křesťanství.

Můj přítel rabín, který se narodil v Izraeli rodičům původem z Plzně, mi vysvětlil, jak učení o židovské vyvolenosti vykládá svým farníkům v praxi. „Duše, která se chce do světa vtělit jen opravdu okrajově, tak, aby ji nic nezranilo, se vtělí jako kámen. Ta s větší odvahou se vtělí jako zvíře. Ta, která chce být ve světě přítomna skoro s celou svou účastí a duchovností, se vtělí jako člověk. A ta, která do toho jde na sto procent, se vtělí jako Žid.“ Jako vyznavač „judaismu, reformovaného Ježíšem Kristem“ s tím nemůžu souhlasit, ale někdy si říkám, že na tom něco je. Alespoň co do jednoho z nezapomenutelných výroků mého nejlepšího židovského kamaráda Vaška Kozla: „Bejt Židem je nejtěžší, protože tě všichni házej do jednoho pytle s jinejma Židama, a přitom nevědí, že největším nepřítelem Žida je jinej Žid.“

Svatá pravda. Kdo byl spouštěčem toho, aby nevinný Žid Ježíš zemřel trýznivou a potupnou smrtí na kříži? Židovský velekněz Kaifáš. Kdo se dnem a nocí modlil, aby se k absolutní moci v Rusku po VŘSR spíš než sofistikovaný židovský ekonom Trockij dostal prvoplánový tyran Stalin? Židovští praoligarchové z rodu Rothschildů. Kdo byl nejslavnějším nepřítelem židovského státu mezi evropskými politiky 60. až 80. let? Syn židovských rodičů, rakouský kancléř Bruno Kreisky. Kdo spáchal úspěšný atentát na izraelského premiéra Jicchaka Rabina, když po životě, plném bojů, chtěl v 90. letech mezi Izraelci a Palestinci konečně vyjednat mír? Fanatický sionista Jig’al Amir. Kdo už dávno zakázal byť i jen vstup na území státu Izrael americkým mírovým aktivistům židovského původu, lingvistovi Noamu Chomskému, politologovi Normanu Finkelsteinovi a novináři Seymouru Hershovi? Administrativa současného židovského státu Izrael.

Kolega Vodvářka píše, že tím, co vůdcům dnešního maďarského režimu pomáhá ve volbách nejvíc, je boj proti vlivu amerického globálního oligarchy, narozeného v Maďarsku židovským rodičům, George Sorose. Nevím, zda by se můj milovaný izraelský satirik Ephraim Kishon (1924-2005), narozený ze stejných rodičů a ve stejné zemi jako Soros, dnes postavil za pana Orbána nebo pana Sorose (pravděpodobně ani za jednoho z nich, ostatně kvůli podobným volbám mezi špatným a horším spisovatel odešel nejen z Maďarska do Izraele, ale posléze i z Izraele do Švýcarska, kde dožil), každopádně ale vím, že když Viktor Orbán před lety spustil první kampaň proti Georgi Sorosovi, tím, kdo ho v ní nejvíc podpořil, byl – současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu.

Dobře – řeknete si po mém výčtu – všichni Židé asi nejsou fanatičtí podporovatelé pohledu, že Izrael by měl všechny nepřátele zahnat do moře. Ale ortodoxně věřící Židé tento pohled jistě podporují. Chyba lávky. Podle ortodoxního judaismu dosáhne Žid návratu do Svaté země až v nebi a vraždit kvůli chiméře pozemské Svaté země je dvojnásobný hřích. Někteří chasidi (to je ten milý směr judaismu, který se ve středověku rozšířil v některých farnostech od Ruska po moravský Mikulov a který ve svých knihách popsali I. B. Singer, Martin Buber, Ivan Olbracht a Jiří Langer) se po upozornění, že se někde chystá útok na Palestince, vydávají mezi zákopy, a tam se jmou tančit, aby souvěrec v uniformě Israel Defence Forces nestřílel. A některé jejich sekty, jako Naturej karta, dokonce ve jménu „zničení chiméry pozemského Izraele“ jdou tak daleko, že spolupracují s Íránem, který vidí jako naplňovatele boží vůle.

Heršoft – říká si v koncích ten, který by za každou cenu rád hodil všechny Židy do jednoho pytle (tedy i kolega Vodvářka) – tak alespoň ti sekulární Izraelci, sionisti, přece táhnou za jeden provaz a chtějí nahrnout ty Palestince do moře. Ani tentokrát „jednopytlařům“ neudělám radost. Snad nejslavnější izraelský spisovatel Amos Oz (1939-2018, z té nejsionističtější rodiny, jeho prastrýc kandidoval na prvního prezidenta Izraele a jeho nevlastní bratr je dodnes primátor Tel Avivu), snad nejslavnější sionistický novinář Uri Avnery (1923-2018) anebo spisovatel Miko Peled (1961, syn legendárního izraelského generála, který izraelským vojskům velel během Suezské krize), ať už mrtví či dosud živí, byli a za všech okolností jsou pro dohodu s Palestinci.

A očividně nejen z idealismu. I většina vedení dnešní izraelské zpravodajské služby se přiklání k dohodě. Na to, aby člověk pochopil důvody, ani nemusí být nijak příliš inteligentní. Devitímilionový stát, o němž je veřejným tajemstvím, že má jadernou bombu, obklopený půlmiliardou muslimských zemí, z nichž dvě mají jmenovanou zbraň taky, to je pat, v němž se jakákoli další eskalace rovná globální apokalypse.

Spisovatelka Eva Erbenová (1930), rodačka z Děčína a přeživší holocaustu, která na rozdíl od kolegy Vodvářky v Izraeli žila posledních 75 let a v těchto dnech se vrátila, minulý čtvrtek na Seznamu.cz celý problém naprosto chladně shrnula takto: „Moci se tam (v Palestině) chopili náboženští fanatici, jako Islámský džihád nebo Hamás, a ti obyčejní lidé (palestinští Arabové) se jich bojí a jsou jejich rukojmí. Zlikvidovat se musí myšlenka (džihádu), zastřelit někoho není východisko. A vymýtit se to dá jenom výchovou dětí… Současná vláda (Izraele), která je nezodpovědná, svou politikou tuto situaci vyprovokovala. Ať jde o rozšiřování osad, útoky ortodoxních Židů atd. Vláda na to nereaguje, nezabraňuje tomu, naopak to podporuje v čele s premiérem Benjaminem Netanjahuem… Tři čtvrti Izraele jsou nešťastné z toho, co se děje a jaká je vláda. Tito politici nejsou Izrael… Když jsme během šestidenní války (1967) zabrali ty arabské vesnice, premiér Ben Gurion řekl, že se to musí (Arabům) vrátit, protože to nepřinese nic dobrého. Ale byly tady vždy nějaké skupiny, které to nechtěly, a tady někde byla chyba. Takhle se nedá žít, vzít někomu půdu… Oni (palestinští Arabové) chtějí stát a to je normální. … Já bych chtěla, aby měli svůj stát, ale respektovali nás a uznali.“ Tolik „rady moudrých“, kterým se ve svém textu tiše posmívá kolega Vodvářka. „Stále bojovat o svou existenci“ musí každý příslušník každého národa, ale ne za každým potom zůstane plný hřbitov…

No dobře – řekne antisemita – ale všichni Židi jsou aspoň na peníze. I tady je to přesně vedle. Německy píšící zuřivý reportér z Prahy Egon Erwin Kisch byl první, kdo popsal mnohasetleté rozdělení židovského národa, vyjádřené jidiš výrazy „tachles“ a „šmonces“. „Tachles Žid“ je ten, který se navenek podobá antisemitským stereotypům o Židovi, který když myslí, ať už na věci své, nebo na nějaké kolektivní, tak mu to v hlavě vždy cinká jako v kase, takže z jakékoli situace umí vytěžit výdělek.

Jenže pak jsou i „Židé-šmonces“, národ finančních mimoňů a nepraktů, kteří dnem i nocí leží v knihách, pak sedí za svým psacím stolem nebo stojí v laboratořích a zkušebnách, z nichž se tu a tam vynoří jako objevitelé teorie relativity, psychoanalýzy, fenomenologie, anebo autoři Manifestu dadaismu, West Side Story, Smrti obchodního cestujícího, Kvílení, Tonky Šibenice, Hoří, má panenko, Putování za švestkovou vůní, E.T. – Mimozemšťana, Kafkova Zámku, Mahlerovy Páté, Kočičí hry, Doktora Živaga, Solarisu, Bylo nás pět a Smrti krásných srnců. A to jsou ti, co získávají Oscary a Nobelovy ceny a jejichž cizím peřím se pak „Židé-tachles“ chlubí někdy i nezaslouženě, protože jim na jejich práci ničím nepřispěli. Dva stále málo příbuzné národy, chtělo by se mi (jako typickému Šmonces-Židovi) říct…

Jako křesťan bych židy nejradši rozdělil na ty, kteří si z Mojžíšova desatera zapamatovali přikázání Nezabiješ, a ty, kteří na ně zapomněli – to se však o to víc týká nás křesťanů. A proto radši přijdu s úvahou nakonec nenáboženskou, i když má nábožensky znějící začátek: Na přelomu našeho letopočtu Ježíš Kristus, když jeho krajané v době dlouholeté okupace jeho země Římem čekali, že ten, komu říkají židovský král, vypráská Římany ze země, ale on v souladu se svým učením neublížil ani mouše a dobrovolně skončil na kříži, a nechal na svých krajanech, a posléze na lidstvu, aby pochopilo, proč to udělal (a jestli spíš to, že TOHLE udělal právě Žid, víc, než co jiného, nesouvisí s tou národní „vyvoleností“…) V posledních dnech mě napadlo, že i člověk, který o tomto impulzu nehodlá přemýšlet eticky či filozoficky, by nad ním mohl zapřemýšlet geopoliticky. Sto let po očekávání, které měli Římem obležení Židé v Ježíše Krista, totiž to „nahrnutí nepřátelských obléhatelů do moře“ zkusil jistý Bar Kochba a tato naděje skončila tím, že nějakých čtyřicet let nato byli Židé ze země úplně vyhnáni a začalo půl druhého tisíce let dlouhé období jejich diaspory…

Možná se ptáte, proč to všechno tak obšírně (p)opisuji. Ranilo mě, do jakého pytle mě kolega Vodvářka svou jednoduchou doktrinářskou definicí židovství (jako člověka, který má židovské kořeny stejně jako on) umístil. Jeho pohled na židovství a na Izrael je veden z dost velké a glajchšaltující dálky, a já vím, že o češství by si už stylem „všichni Češi jsou takoví a makoví a bojují pod moudrou vládou Petra Pavla “ psát nedovolil, protože mezi našinci, kteří zdejší poměry vidí z daleko větší blízkosti, než zemi svatého Petra a Pavla, by mu to neprošlo.

Navíc jsem přesvědčen, že jeho „definiční“ (ve skutečnosti spíš sebedefiniční) pohled na židovství, je velmi nebezpečný tím, že napomáhá všem antisemitům, kteří po přečtení jeho definice můžou říct: „Tak vidíte, že je pravda, co jsme o nich vždycky říkali. Všichni se cítí vyvolení a zastávají se Sorose!“ Pokud by kolega Vodvářka měl pravomoc stanovit závazné národní definice, podle nichž by se musel řídit člen národa, ať už židovského nebo českého, tak to bych namouduši raději ze „svých národů“ vystoupil, tak jako to od určitého bodu udělal můj sudetoněmecký vzor, jehož příběhem chci svůj text zakončit:

Minulý pátek to bylo totiž zrovna sto let, co se narodil sudetský Němec, kterého mám moc rád, protože obohatil moje dětství, a pak i dospělost. Otfried Syrowatka (1923-2013) sice pocházel z Liberce a přidal se k Henleinovu hnutí, o němž dokonce v jinošství napsal knihu a přejmenoval se i na Otfrieda Preusslera, aby se jeho jméno zbavilo nádechu českosti, ale protože jeho otec byl etnograf a on sám toužil obor studovat na Karlově univerzitě, nedovolilo mu to nad Slovany, které ho nacistická ideologie učila nenávidět, úplně zlomit hůl.

Když byl na východní frontě zajat a trávil pět let v gulagu v Tatarstánu, kde dostal mimo jiné tyfus, naučil se tam rusky a ukrajinsky. Po propuštění rychle překonal šok z toho, že se nemůže vrátit do rodných Čech (asi i proto, že v Mnichově v pořádku našel celou svou odsunutou rodinu i snoubenku), stal se učitelem, a na rozdíl od jiných namísto toho, aby vstoupil do lancmanšaftu, začal překládat slovanské knížky a psát pohádky ze své vlasti, pro něž většinu podkladů sebral už jeho tatínek, když chodil po vesnicích celých Čech i přilehlých oblastí jako etnograf-sběratel lidových vyprávění.

Preussler vydal v Německu sbírky ukrajinských a ruských pohádek, do němčiny přeložil a do světové literatury uvedl Ladova Kocoura Mikeše, a kromě jiných knížek s českou tematikou, jako Loupežník Osoblaha a Útěk do Egypta přes Království české (která v alegorii pojednává o odsunu, jenže Svatá rodina v jeho pohádce je vyháněna už z Rakousko-Uherska) napsal i dvě knížky, které se u nás proslavily, přestože sudetští autoři byli v ČSSR za minulého režimu vesměs zakázaní. Lužickosrbský národní mýtus, Čarodějova učně, a Malou čarodějnici. Dvě milovaná díla nás dětí, narozených v 70. a 80. letech, z nichž jedno jako animovaný film ztvárnil legendární Karel Zeman (Cesta do pravěku, Vynález zkázy atd.) a druhé jako večerníčkový seriál Zdeněk Smetana, mj. tvůrce Rákosníčka, Pohádek z mechu a kapradí a Štaflíka a Špagetky.

Dospělý, který zná životopis autora, v nich pak najde jeho vlastní příběh. Krabat, který nemá co jíst, je zachráněn čarodějným mlýnem v čele s Čarodějem, jenž ničí okolní svět a postupně připravuje o život i své vlastní učedníky, a malá čarodějnice se už jako součást takového zla narodí a musí s čarodějným systémem svést boj o život svůj i svých milých. To je přece metaforické vyjádření příběhu samotného Preusslera, který našel své útočiště v nacismu, aby na to na frontě a v zajetí málem umřel, a zbavením se pocitu výjimečnosti a službou archetypálním příběhům druhých národů zachránil duši svoji i těch, kteří mu dokázali naslouchat. Když v 90. letech jeho krajané jezdili do Prahy a vyjednávali s českými vládami o navrácení majetku, Preussler si povzdechl, že jemu o majetek nejde, a jak se nyní ukazuje, co do kultury, o kterou mu jde, se domluvil lépe i s komunisty.

Kdykoli v kostele slyším výzvu velkého Žida, kterému my křesťané říkáme Spasitel, abychom se káli a napravili svoje viny, vždy se mi vybaví velký rodák z Liberce, jeden z mála lidí, který to (alespoň v mých očích) opravdu bezezbytku dokázal i proto, že se rozhodl jít zcela odlišnou cestou, než většina jeho národa, anebo lépe: než ti, kdo z toho národa byli nahlas slyšet.

Když jsem v den spisovatelova výročí o něm psal na sociální síť, položila mi tam jedna čtenářka otázku, jak to, že o takovém sudetském Němci u nás není slyšet, zatímco paměti takového Bernda Posselta jsou vyloženy na pultu každého knihkupectví. Odpověď jsem si nechal na konec tohoto textu. Podle mě je to ze stejného důvodu, z něhož člověk obyčejně v souvislosti se židovstvím a Izraelem z většiny médií slyší jen jména jako Netanjahu, Soros, Rothschild, nebo Goldman Sachs, ale skoro nikdy v souvislosti s židovským národem neuslyší Karel Poláček, Ota Pavel, Egon Erwin Kisch, Miloš Forman, Noam Chomsky, Seymour Hersh, Ephraim Kishon, Amos Oz, Uri Avnery, Miko Peled, Eva Erbenová, Jicchak Rabin…

Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz

Úvodná ilustrácia: Ľubomír Kotrha

(Celkovo 33 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter