Slované nejsou otroci!

Žijeme v době, která se začíná podobat minulému režimu – v tom, že člověk působící ve veřejném prostoru se prodírá džunglí více či méně nebezpečných tabu. Jedním z nich je slovo slovanství. U svého známého, „insidera v mainstreamu“, jsem tohle slovo viděl na interním seznamu slov v jejich periodiku nepublikovatelných. Slovanství dnes dráždí o to víc, že válka, která nám (zatím co do dodávek a ekonomických důsledků) začíná přerůstat ve válku světovou, je válkou Slovanů proti Slovanům.

Mluvíme-li dnes o našich skupinových předcích, nemusí, a vlastně ani nemůže být řeč o předcích genetických. I díky tomu, co rasové nauky způsobily za druhé světové války, se po ní začali genetici cíleně věnovat zkoumání lidských haploskupin a zjistili, že geneticky není nikdo Angličan nebo Čech. Je třeba vzít v úvahu, že zatímco stáří existujícího evropského národa, jak ho dnes chápeme, je asi dva tisíce roků (u starých asijských národů jako jsou Židé nebo Arméni násobně víc, nikdy ale ne víc než deset tisíc let) naši genetičtí předkové chodili po této zemi statisíce let. Potvrdilo se, co se už předtím dalo vyvodit logicky: že za ty eóny dob, o kterých naše dnešní historie neví skoro anebo vůbec nic, je genetický fond jednoho konkrétního člověka (i mimo tavící kotlík amerického a australského kontinentu) tak pestrý, že nová definice národa musela prakticky vypustit krev a změnit své vymezení na nositele téhož jazyka a kultury.

Už slyším, jak mě někteří čtenáři, kteří dočetli do tohohle místa, začínají obviňovat z progresivismu – ale neprávem. Uvedu příklady, které byly známé dávno před vznikem progresivismu: kdyby do Budapešti, Helsinek nebo Tallinnu přijeli z pravlasti, kde dodnes zůstaly, tamní ugro- a baltofinské národy, kupříkladu sibiřští Mansijci (s jejichž jazykem je maďarština dodnes vzájemně srozumitelná), považovali by je místní spíš za menšinu z Asie, protože dosud mají jasné mongoloidní rysy. Přesto se Maďaři, Finové a Estonci, jejichž geny jsou už dnes viditelně indoevropské, na bázi jazyka definují jako Ugrofinové. A co takový český národní spisovatel Karel Poláček anebo národní hrdina František Kriegel (jediný nepodepsavší během moskevských jednání v srpnu 1968)? Patří do našeho národa – anebo ne? Většina Čechů by jistě právem řekla, že patří – a přitom v hebrejsky a jidiš psaných rodokmenech jejich předků byste nenašli jediného etnického Čecha za stovky let faktické i kulturní ghettoizace.

Kultura, společný osud a především jazyk, je to, co nás spojuje. I zavazuje. Mnozí Češi či Poláci, kteří chtějí být „proevropští“ (jako bychom v naší národní kotlině vždycky neleželi v té nejevropštější Evropě, kde se narodili mj. objevitelé buňky, krvetvorby, psychoanalýzy, ba i vědy, o níž právě mluvíme: genetiky), se ale dnes navzdory jazyku definují jako „Keltové“, někteří ultrakatoličtí a „proevropští“ Chorvati se zas definují jako „Italové“, zatímco muslimští aktivisté v Bosně obecně přijímají fundamentalistickou teorii o vzniku svého národa výhradně z poslovanštěných Turků z tamní okupační správy  – aniž tito jazykoví Slované znají jediné slovo v italštině, turečtině nebo ve velšské, skotské, irské, manské, kornské anebo bretonské keltštině. Ano, ztotožňuji-li se s národem, k němuž patřili někteří mí předkové, co nesli jeho tradice, lze tento národ se vším všudy vzkřísit i po dvou tisících let – včetně obnovení jeho dávno mrtvého jazyka – přesně to za minulých sto padesát let dokázali Izraelci. S tím ale ignorantští slovanští „Keltové“, „Turci“ a „Italové“ nemají nic společného. Ti svým ostentativním pohrdáním společenstvím národů, jehož jazyk denně používají, připomínají spíš člověka, který se z nějakého důvodu rozhodl být Sparťanem, aniž by se obtěžoval sundat si slavistický dres. Tolik jako vysvětlení, co myslím obratem, který budu v textu používat: „naši předkové“.

Nejstarší historicky vysledovatelní předci většiny evropských národů byli Indoevropané, sdílející společný jazyk, praindoevropštinu, a žijící v období, které započalo asi 4500 let před Kristem. Jejich kmen se někdy dva tisíce let před Kristem rozštěpil, jedna část směřovala z východoevropsko-středoasijské pravlasti do Indie a jihozápadní Asie, zatímco druhá část se vydala na západ Evropy. A začali se dělit na další kmeny, jež známe podle jazyků, které po nich zůstaly. Chetité a Tochaři jazykově vymřeli, ale Indové, Íránci, Arméni, ilyrští Albánci, helénští Řekové, Keltové, Baltové, Germáni, italičtí Románi a Slovani zůstali. V pátém století po Kristu si jmenované kmeny už navzájem nerozuměly ani vzdáleně, ale v rámci jednoho kmene si jeho příslušníci stále rozuměli bez učení, ačkoli třeba Slované se zabydleli v celé rozlehlé Evropě na východ od přímky Hamburk-Benátky. Což ode mne není žádné slavofilské megalomanství, ale suchý historický fakt: polabská slovanština se na předměstích Hamburku udržela až do 18. století a název Benátek Venezia pochází od latinského označení pro Slovany, Veneti, a v benátské italštině jsou dodnes patrné prvky slovanských slov, například voda, italsky aqua, se benátsky řekne woga. Ostatně nejbližší slovanské město, Piran ve Slovinsku, je i dnes vzdálené od Benátek vzdálené jen 90 kilometrů.

V polovině prvního tisíciletí po Kristu si geograficky silně vzdálené slovanské kmeny ještě vzájemně rozuměly, ale už měly i svou další menší kmenovou identitu, kterou si nesly už ve chvíli, kdy začaly putovat do střední a až poté do jižní Evropy. Proč víme, že některé kmeny prošly nejprve středem a až pak šly na jih Evropy? I podle jejich názvů, které se nejprve začaly objevovat zde, ve středu, a až pak na jihu. Protože si udržely také původní symbolické indoevropské označení světových stran (sever byl bílá, jih černá, západ červená, východ zelená, proto se západ dnešní Ukrajiny historicky nazýval ČERVENÁ Rus, na sever od ní je dodnes BÍLÁ Rus, na jih od ní ČERNÉ MOŘE a oblasti na samém východě Eurasie, u dnešního Vladivostoku, kam car posílal do vyhnanství Ukrajince, se říká ZELENÁ Ukrajina), víme, že od východu dnešní ČR až po Kyjev sídlili původní středoevropští Chorvaté, kteří se, když jejich další odnož došla na Balkán, začali označovat jako Bílí (Severní) Chorvati, na západ od nich žili starší středoevropští Srbové (kteří se dnes na odlišení s balkánskými Srby nazývají Srbové Lužičtí), zatímco kmen, který žil v okolí dnešního polského Gdaňska a jehož potomci se dnes nazývají Kašubové, se jmenoval Sloviňci. Spojení s původním kmenem, z něhož vyšli, se pak u slovanských národů a jejich zemí objevovalo napořád: SLOVinci, SLOVáci, chorvatská SLAVonie, JugoSLÁVIE.

Mezi příznivci pohledu, že slovanství je (na rozdíl od keltství, germánství či románství) jakýmsi odpadem Evropy, se už na úsvitu středověku rozšířila teorie, že slovo Slovan je spojeno s latinským výrazem sclavi (otroci). Částečně je to pravda, zatímco v epoše antiky se otroci latinsky nazývali „servi“, protože Slované byli známí tím, že obchod s otroky (provozovaný v celém tehdejším světě) byl u nás ve středu Evropy nejvýnosnější, šla do středověku latina s novým termínem pro otroky: Slavi. Příslušníci západních jazykových kmenů ale posléze přišli s opačným výkladem: Slované (kterým antická latina říkala Veneti) jsou otroci, a proto nový termín Slavi (který latina ve skutečnosti přijala pod tlakem našeho vlastního pojmenování, stejně jako se to za poslední desetiletí globálně stalo s Romy, jimiž se předtím ve všech jazycích říkalo jinak). Císař Karel IV., po matce Přemyslovec, který byl kromě jiného i veliký slavofil (ve svém dopisu hlavě Srbsko-řecké říše, která povstala na troskách Byzance, Štěpánu Dušanovi z dynastie Nemanjićů, napsal, že ho těší, že oba císaři v Evropě jsou slovanského jazyka) ve svém vlastním životopisu Vita Caroli boural tento stereotyp tím, že dovozoval, že slovo „Slovan“ pochází od slova „sláva“.

Není tomu tak ani tak: všechny nejnovější etymologické slovníky vám řeknou, že původní sebeoznačení Slovanů nijak nesouvisí se slávou ani s latinským slovem pro otroka – ale pochází z rekonstruovaného praindoevropského *klou = čistit, v posunutém významu čistě, tedy ostatním srozumitelně mluvit. Stejného původu je slovo slovo. Masa SLOV, která jsou jim více či méně společná – to je to, co SLOVany spojuje.

Ano, slovanstvo tvoří jazykové kontinuum, což znamená, že i přes existenci dnes striktně oddělených moderních národů a jejich států stále přechází hraniční dialekty jeden ve druhý: východočeský dialekt v dialekt moravského Horácka, ten v moravský hanácký, který na východě Moravy přechází v dialekty moravskoslovácké, které ještě na území Moravy, na kopanicích přichází o ř, takže dialekt obcí jako je Hrubá Vrbka je už prakticky shodný se záhoráckou slovenštinou na sousední Myjavě, a tak dále Slovenskem až po východoslovenštinu, která na severu přechází do malopolštiny atd. Od západu na východ i od severu k jihu, a to dokonce i v některých oblastech, kde historický vývoj v raném středověku přerušil kontinuální slovansky mluvící území příchodem německy mluvících osadníků do dnešního Rakouska a uralsko-altajských kmenů do dnešního Maďarska: třeba na území rakouské spolkové země Burgenland (Hradsko), která je spojnicí mezi Slovenskem a Slovinskem, dodnes žijí (a dokonce jsou regionálními úředními jazyky) slovanská nářečí, která jsou formálně přiřazována k chorvatštině a slovinštině, ale od dialektů těchto zemí jsou dost vzdálená, ale bez učení jim rozumí jihozápadní Slováci…

Suma sumárum, každý Slovan rozumí bez učení minimálně některým hraničním dialektům sousedních národů, ale většinou i celým sousedním jazykům, jak je tomu mezi Čechy a Slováky, nebo Bulhary a Makedonci anebo třemi východoslovanskými národy – nehledě na existenci srbochorvatštiny, kterou v jejích dost málo odlišných dialektech (které dnes tamní regionální nacionalismus mění v oddělené spisovné jazyky) mluví domácí národy čtyř slovanských států: Srbska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Tenhle jev vzájemné srozumitelnosti existuje i u jazykového kontinua evropských Germánů či Románů, ale u Slovanů je nejmarkantnější.

Existence masy vzájemně si rozumějících kmenů na východě a jihovýchodě Evropy byly od počátku jejich osídlení inspirací politickou a jazykovědnou. Tak vznikl i projekt evangelizace Slovanů. Papež Hadrián II., který chtěl spojit stále více se odcizující křesťanstvo západu a východu, italské katolictví a byzantinské pravoslaví, požehnal projektu Cyrila a Metoděje. Ti přišli z hranic řeckého a slovenského fenoménu na Balkáně do bohatší a německého západu se dotýkající středoevropské říše, o níž vlastně nevíme, jak se jmenovala, protože název Velká Morava je mnohem pozdější výplod historiografů. Víme ale, jak si říkali její obyvatelé – prostě Slované.

Mnozí dnešní obdivovatelé předkřesťanské slovanské mytologie na Cyrila a Metoděje žehrají, protože příchod křesťanství do slovanského středu Evropy znamenal to, co téměř všude jinde: zničení původních přírodních svatyní, tresty pro ty, kdo se nechtěli dát pokřtít a tak dále. V porovnání s tím, jak se tento příchod odehrával jinde, byl ale u nás nepoměrně měkčí, protože Cyril a Metoděj nepřišli s mečem, ale s knihou. Rozdíl pokřesťanštění západu a velké Moravy se dá srovnat s rozdílem zážitku dětí, kterým ze dne na den skončilo dětství tak, že je nahnali pracovat na pole a do dílen – a těmi, které nahnali do školy. Přičemž škola, do které nahnali velkomoravské Slovany byla naprosto exkluzivní tím, že se v ní – na rozdíl od škol všude jinde v Evropě – neučilo v žákům zprvu nesrozumitelném mrtvém jazyce jako byla antická latina či řečtina (které byly už tehdy pro moderní Italy a Řeky bez školení nesrozumitelné), ale že pro ně soluňští Řekové Cyril a Metoděj na bázi tehdy ještě velmi podobných balkánských slovanských nářečí vytvořili srozumitelný spisovný jazyk psaný písmem podobným řeckému, do něhož pak přeložili i povinnou četbu, Knihu knih. Navíc vymohli, aby se i v „nedělní škole“ (v kostele) mluvilo i četlo lidu srozumitelně, což papež Hadrián k údivu celého křesťanského světa povolil – přestože další obecné papežské povolení liturgie v živém jazyce přišlo až za 1100 let: v roce 1965! Což u ostatních samozřejmě vzbudilo nevoli a biskup Metoděj byl z rozkazu německého krále Ludvíka II. cestou z Říma zajatý a držený dva roky v otevřené jámě jako zvěř.

Ten, který ho na Velkou Moravu pozval, kníže Rastislav, dopadl „líp“: byl nadosmrti internován v bavorském klášteře. Nakonec zemřel i Hadrián a církevní i světské hlavy západu s Rastislavovým nástupcem Svatoplukem už se postaraly, aby cyrilometodějské křesťanství „s lidskou tváří“ bylo moravským Slovanům vyhnáno z hlavy. Čímž (v době, kdy se Evropa poprvé přestala dělit na řecko-římský jih a barbarský sever, ale na římsko-německý západ a řecký východ), skončil historicky první středoevropský pokus o konstrukci třetí cesty a specifického „mostu“ mezi západem a východem. Tehdy jsme poprvé prošli pučem svých „elit“ a náhle sebevědomý evropský střed (který svým spisovným jazykem, liturgií a biblí v živém národním jazyce kulturně předhonil západ i východ o stovky let) se stal poslední římsko-německou kolonií. Jenže – jak se ještě dozvíme – co už jednou bylo, se nikdy úplně neztratí…

Jak to dopadlo s Cyrilem a Metodějem a jejich slovanskou pravoslavnou kulturou po vyhnání z Velké Moravy? Jejich učedníci odešli zpět tam, kde bratři svůj spisovný jazyk vytvořili – na Balkán. Tam v době postupného pádu řecké Byzance a s ní i řecké pravoslavné liturgie (pod nájezdy Turků) nahradilo pravoslavné mše v řečtině cyrilometodějství slovanské. V téže době se kníže Kyjevské Rusi Vladimír oženil s dědičkou byzantského císařství a přijal pravoslaví (už tehdy převažující ve slovanské cyrilometodějské podobě) za státní náboženství. První slovanský spisovaný jazyk a písmo, nesené těmito dvěma fenomény tvořenou, pro Slovany specifickou křesťanskou vírou, se stali věčnými vyhnanci: původně vytvořené na jihu slovanství (v Soluni) a poprvé použité v jeho středu (na Velké Moravě), zpět přes jih – doputovaly na slovanský východ.

Když bylo ale ve 13. století celé slovanstvo okupováno Čingischánovými vnuky, Kyjevská Rus se rozpadla a její moc přebraly její severní provincie, z nichž nejživotaschopnější se časem ukázala Moskevská Rus, kam se také přesunulo mocenské středisko východního křesťanství, pravoslaví. Když dnes čteme epickou skladbu Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra, která pojednává o přesunu srdce slovanského pravoslaví do předchůdce dnešní Ukrajiny, na Kyjevskou Rus, mnohému z nás zatrne při kletbách slovanského pohanského boha Peruna vůči knížeti Vladimírovi a jeho říši, ve chvíli, kdy byl Perun utopen ve vodách Dněpru (ve skutečnosti tam byla symbolicky svržena jeho socha). Po tomto aktu se nerozdělil jen kyjevskoruský stát, na nějž nejvyšší slovanský bůh mířil své kletby. Jak víme i dnes spolu na těžce zkoušeném Dněpru na život a na smrt symbolicky bojují dva vládci, již jsou oba pokřtění po svatém knížeti Vladimírovi: Vladimir Vladimirovič a Vladimir Alexandrovič…

Cyrilometodějská tradice ani u nás s příklonem knížat pozdní velké Moravy na západ ještě úplně neutichla: dokonce první doložení čeští knížecí manželé Bořivoj a Ludmila (která pocházela ze slovanské Lužice) byli pokřtěni arcibiskupem Metodějem, který Ludmile dle legendy věnoval portrét panny Marie, Paladium, které pak v dějinách mizelo a znovu se vynořovalo jako symbol ztráty či opětovné nalezení národní nezávislosti. Stejně tak se v některých, zejména řeholních ostrůvcích u nás, občas opět vynořila cyrilometodějská liturgie zejména v sázavském klášteře (jehož hodnota se projevila i tím, že tamní slovanští mniši zásobovali prameny autora prvního kronikáře českých dějin Kosmu) a později v pražském klášteře na Slovanech, jejž založil slavofil Karel IV. (a který lehl popelem symbolicky při jednom z posledních bombardování druhé světové války, která měla Slovany vyhubit či proměnit v novodobé otroky!) Většinově ale obyvatelstvo na našem území muselo spolu se zařazením Čech a Moravy mezi země Svaté říše římské národa německého přijmout západní křesťanství, jehož průvodním znakem se stal mrtvý liturgický jazyk, latina, a latinské písmo. Totéž další národní dědici Velké Moravy: Poláci, Lužičtí Srbové, Chorvaté, ba i rodící se Slováci a Slovinci. Ostatním slovanským národům písmo a liturgie Cyrila a Metoděje zůstalo. Až na jeden.

V proudu velmi násilného pokřesťanšťování Evropy existovaly výjimky, které byly ještě liberálnější, než cesta knihy, kterou pro rozšíření křesťanství do střední Evropy zvolili Cyril a Metoděj. Obě výjimky, o kterých chci mluvit, ale byly silně napojeny na odlišnost opomíjených národů, žijících mimo mocenské „tvrdé jádro Evropy“. První bylo irsko-skotské křesťanství svatého Patrika, misie jehož učedníků na evropském kontinentě ovlivnily například vznik a vývoj pozdějšího nezávislého švýcarského národa. (Ne nadarmo zmiňovaný vrcholný duch našeho národního obrození Karel Havlíček Borovský svou druhou největší skladbu, Krále Lávru, napsal na motivy irské národní pověsti.) Druhou výjimkou se stala první na Římu nezávislá církev v dějinách, Církev bosenská. Bogolomilství (víra těch, kdo BOHa MILují), směr v na samém úsvitu křesťanství v Arménii pramenícím způsobu praktikování víry, přišlo jako první posel Krista do balkánských zemí, jejichž Slovanům tehdy historie zároveň přinesla první relativní autonomii vyváženost vlivů tamních impérií (v tomto čase Byzance, Římsko-německé říše a Uher). V bosenském státě tak bogomilství dosáhlo prakticky pozice státního náboženství.

Irsko-skotské a bosenské křesťanství si byly svým charakterem velmi podobné: kladly větší důraz na Ježíšovo učení, nežli na jeho smrt, a přírodní moudrost spojenou s uctíváním přírodních útvarů nevykořeňovaly, ale integrovaly do sebe. Obě učení byla ale na tehdejší dobu příliš daleko před vývojem evropské kultury. Bosenská církev skončila paradoxně: jeho mírumilovnou a k askezi namířenou praxi nevyvrátily ani křížové výpravy plánované z Říma, ani misie řádů, jejichž mnišská praxe byla mnohdy daleko méně milosrdná a asketická, než praxe běžných světských bogomilů. Vyvrátila ji až totální okupace Balkánu islámským Tureckem, během níž paradoxně ti obyvatelé Bosny, kteří se předtím obrátili k rigidnějšímu římskému katolictví či konstantinopolskému pravoslaví zůstali křesťany – ale charismatičtí bogomilové se od křesťanství (ve kterém pro mysticismus nebylo příliš místo) přiklonili k islámu, který právě v této době ovládl sympaticky mystický a asketický směr, súfismus. Tak vznikl dnešní islámský slovanský národ v Bosně, muslimští Bosňáci…

Jihoslovanská Bosenská církev, založená (po třech stech letech vyznávání víry bez církve) v roce 1200, jako by předznamenala, co se o dvě stě let později mělo stát ve střední Evropě kolem zrodu druhé na Římu nezávislé křesťanské církve v dějinách, církve husitské. Vznik české reformace byl provázen silnými národními a slovanskými konotacemi. Byl to Jan Hus, který navázal na cyrilometodějské lokálně-jazykové křesťanství a začal jako jeden z prvních psát své vědecké práce paralelně s latinou i ve svém národním jazyce, který byl tehdy v Evropě ještě v paměti, protože Karel IV. (i když jen po dobu své vlády) udělal z češtiny jazyk evropské diplomacie. Rektor Karlovy univerzity Hus (dnes víme, že pravděpodobně za pomoci některého ze svých studentů) pro účel premiérového psaní dnes bychom řekli „populárně vědecké literatury“ v národním jazyce zreformoval zapisování místního jazyka, který musel namísto velkomoravské cyrilice, v níž byly znaky pro měkké slovanské hlásky, přijmout latinku. Z Husova „nabodeníčka krátkého“ se vyvinuly háčky a z „nabodeníčka dlouhého“ čárky, které velmi rychle přejaly nejen všechny ostatní slovanské národy píšící latinkou, ale i příbuzní Baltové: Litevci, Lotyši a v té době ještě žijící baltští Prusové a Kuronci. Tedy opět spojení SLOVanů na bázi SLOV.

Husovo symbolické nástupnictví po Cyrilu a Metodějovi (bratři pro lid na území našeho státu vymysleli první unikátní způsob přijetí východní křesťanské víry a první písmo, Hus pak opět unikátně zreformoval víru, která musela být i s tamním písmem přijata znovu ze západu) je obecně známo, málo se ale mluví o tom, že Husa v jeho národním a slovanském „nátisku“ zřejmě ovlivnil kolega Jeroným Pražský, který teologa Husa rok po něm následoval i na hranici. Jeroným byl na rozdíl od Husa osobnost se skutečně evropskou pověstí ještě za svého života. Vystudoval v Oxfordu a jeho zaměstnavateli byly kromě Karlova učení i pařížská Sorbonna a univerzity v Heidelbergu a Kolíně nad Rýnem, přičemž ale dlouhodobě studijně pobýval v klášterech ve slovanském ekvivalentu první středověké šlechtické demokracie: Benátské republiky, Republice Novgorod. Tam byl tehdy oprávněnými voliči volen nejen vládce, ale i církevní sbor, což Jeroným (kterému později před koncilem přitížily i tyto podezřelé východní styky) nepochybně nesmlčel před budoucími vůdci husitů, kteří pak tyto zkušenosti aplikovali v organizaci své církve. V té souvislosti je zajímavé, že právě z Novgorodu se na začátku rusko-ukrajinské války začal už loni poprvé šířit ruský odpor proti této válce, jehož symbolem je modrobílá vlajka zmíněné Novgorodské republiky, která na severu dnešní evropské části Ruska existovala v letech 1136 – 1478…

Na našem území už ve 4. století před Kristem žili keltští Bojové (po nichž dali Římané dodnes existujícím mezinárodním jméno termínům pro Čechy a Bavorsko, Bohemia a Bavaria), na přelomu letopočtu zde byla Marobudova říše germánských Markomanů, a nejen podle tzv. autochtonní teorie je logické, že někteří z příslušníků těchto kmenů zde zůstali a mísili se s dalšími příchozími, v době příchodu prvních Slovanů v 5. století byly pak nejen kolem budoucí Prahy stále osady germánských Durynků. Později naše země opakovaně přežila mj. okupace dodnes jazykovo-etnicky nazařazených Hunů, germánských Franků, Sasů a Švédů, vojsky z poněmčeného slovanského Braniborska a baltského Pruska, útvary romanizovaných keltských Francouzů (jejichž národní jméno je pro změnu germánské), turkotatarských Avarů, Mongolů a Turků, a dynastie na českém královském trůně pocházely i z tak vzdálených zemí jako Švýcarska (Habsburkové), Lucemburska, Litvy (Jagellonci) i Rumunska (Hunyadyové), přičemž všechna tato vojska a dynastie s sebou přiváděla rekruty a dvořany z dalších zemí.

Tak se například Praha Jagellonců, jejichž litevsko-polsko-uhersko-česká říše měla za úřední jazyk renesanční běloruštinu, stala místem, kde byla vydána první běloruská kniha, zatímco většinu okupačních vojáků švédského krále během třicetileté války tvořili etničtí Finové. Každý Čech, který nese typicky české příjmení Novák či Novotný je potomek nově příchozího, jímž se v systému nevolnictví mohl stát nejspíše cizí zajatec, kdo se jmenuje Švéda je pravděpodobně potomek člena švédské okupační armády, zatímco každý náš spoluobčan jménem Turek, Tureček či Osmančík měl předka, který se během tureckého obléhání jihu rakouské říše až po Moravu v roce 1683 dostal do zajetí a dle tehdejších pravidel přijal se státním katolictvím, v místě kam doputoval, domovské právo (dnes bychom řekli občanství). Z této okupační přistěhovalecké vlny podle jejich příjmení pocházeli mimo jiné i předkové československého premiéra z let 1935 – 38 Milana Hodži, vůdce Albánie v letech 1944 – 1985 Envera Hodži (Hoca znamená turecky Kněz), slovinského prezidenta z let 2007 – 12 Danila Türka a prozatímního prezidenta Ukrajiny z roku 2014 Oleksanda Turčynova.

Opakuji: definičním faktorem dnešní národní přináležitosti je jazyk a kultury, v dřívějších, méně informovaných dobách jím byla „krev“. Od dob, kdy se národnost stala politickým fenoménem, bylo vždy dost pokusů o to jejich historickou čistotu a původnost přeceňovat a falšovat. Stěžejní osobnost našich moderních dějin, Tomáš Garrigue Masaryk si získal zájem celé Evropy (která už v poslední čtvrtině 19. století o Slovanech i Češích a jejich historických kořenech dostatečně věděla) svou snahou dokázat falzum rukopisů, jejichž podvrženou „středověkost“ jsme tehdy notabene už vůbec nepotřebovali, protože se začínaly zkoumat pravé v češtině psané literární památky z přelomu 13. a 14. století, Alexandreida a Dalimilova kronika. Proto je třeba i dnes říct, jak dětinská je víra některých dnešních příznivců slovanství v existenci dávných slovanských veleříší typu „Velké Tartárie“ (mystifikace je pravděpodobně založená na lidových vzpomínkách na tatarský stát jménem Zlatá horda, který se přes Eurasii převalil v 13 – 15. Století) či předkřesťanského slovanského písma, tak zvaných slovanských run. Úryvky, které si mezi sebou příznivci slovanské kryptohistorie posílají, nejsou nic jiného, nežli renesanční podoba cyrilice (písma vzniknuvšího z cyrilometodějské hlaholice) z jagellonské doby, kdy ji v Praze v prvních světských textech začal používat běloruský národní buditel Francyšak Skaryna.

Připomínám také, že úkolem tohoto textu (jak naznačovali někteří z těch, co o něm diskutovali pod jeho první publikací druhou částí) opravdu není naznačování nějaké samospasitelnosti slovanství, natožpak slovanství krve (přestože daleko dřív, nežli Slované roku 1961 vyletěli jako první do vesmíru a zaznamenali v něm i řadu dalších prvenství), byli opravdu prvním středověkým křesťanským kmenem, který se svolením Říma vedl liturgii ve svém živém jazyce (a posléze v národním jazyce začal vydávat své první vědecké spisy) a který poté založil první křesťanské církve nezávislé na Římu: bosenskou (1200), husitskou (1420), kališnickou (1436) a Jednotu bratrskou (1457, v Německu pak vznikla první neslovanská reformovaná církev, luteránská, až roku 1522) a který skrze Čecha Petra Chelčického a Rusa Lva Nikolajeviče Tolstého (jehož jméno je dnes na slovanské Ukrajině bohužel zakázáno, kyjevská stanice metra, která je nese, byla přejmenována na „Náměstí ukrajinských hrdinů“ a jeho spisy vyřazeny z knihoven) poprvé přišel s koncepcí radikálního nenásilí.

Nic ze zmíněného Slované totiž nevykonali sami a bez inspirace, stejně jako to také většinou ex post sami nereflektovali. Slované své specifické rysy příliš nevidí a už vůbec je neumějí prodat. O to víc je ale vidí jiní… Většina těch, kdo jako první tematizovali slovanství jako fenomén s pozitivními vlastnostmi, totiž často vůbec nebyli slovanského jazyka.

Svatou trojici „filosofů-zakladatelů“ přemýšlení o budoucí úloze slovanství v Evropě tvoří Johann Gottfried Herder (1744 – 1803), Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781) a kupodivu i Friedrich Nietzsche (1844 – 1900), z něhož si Hitler, který jeho výroky o slovanství dokonale utajil, udělal čtvrt století po Nietzscheově smrti paradoxně proroka svého německého nacionalistického režimu. Předkové Lessinga a Nietzscheho byli sice Lužičtí Srbové, ale jejich rody už řadu generací mluvily a žily jen v německé kultuře. Všichni tři ale přišli s antitezí k předchozímu pohledu, že všechny projevy slovanské kultury jsou něco překonaného a zdržujícího, možná i nebezpečného. Lessing a Nietzsche z paměti svých předků věděli, o čem mluví. Než Lužici získal Jan Lucemburský, mohl být za veřejné mluvení lužickosrbsky na ulici uložen až trest smrti a Martin Luther se nevrle vyjádřil, že tamní Slované ztratí svou řeč do sta let, načež se vyhánění lužickosrbsky mluvících mladíků z cechů změnilo až v otevřený interdikt (zákaz církevních svátostí, včetně křtu, kterým se teprve člověk de facto stával úředně člověkem, i svatby a pohřbu) pro každého, kdo nebude mluvit výhradně německy. Tato politika, která vyvrcholila za Hitlera, který lužickosrbskou národnost a její jazyk úředně zakázal, měla svůj efekt v tom, že na dnešním území Lužice, kde žije milion obyvatel, už původním slovanským jazykem dnes mluví jen okolo 20 tisíc lidí – nicméně přesto i 500 let po Lutherově kletbě jazyk stále žije.

Naopak co do Karla Marxe, dnešní pohled progresivistů (následovníků slepé větve marxistického učení), projevující se kromě otevřené či skryté nenávisti k jakékoli slovanské sebedefinici jedince zejména v jazyce (od módy rušení slovanského přechylování ženského přijímení, které se nově jmenují Jana Novák až po horování pro rodovou neutralizaci neb mužský TEN Písek či TA Čáslav evokují systém dvou pohlaví, takže ideál je nejen TO Brno, ale i TO Praha) koresponduje se svým „zakladatelem“ v tom, že Marx oč víc odpadl od rodinného židovství, o to víc byl veřejně militantní Němec, v jehož díle se nacházel bezpočet protislovanských útoků a pohrdání Slovany.

Symbolickým čtvrtým ke třem proslovanským německy mluvícím mušketýrům byl Rakušan Rudolf Steiner (1861 – 1925), zakladatel konceptu waldorfské školy a biodynamického zemědělství (ale i s marxismem souběžného konceptu sociální trojčlennosti, která také směřuje k ideji „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb“, ale míří k ní cestou dobrovolnosti zespoda, z komunit), ve svém učení o dějinách, navazující na Platóna, vypracoval teorii střídajících se přibližně dvoutisíciletých kulturních epoch, v nichž má vždy dominantní úlohu určitá jazyková kultura či několik kultur: indická, perská, egyptsko-chaldejsko-babylonská, řecko-románská a tak dále. Steiner byl doktor přírodních věd a příznivec přímých pozorování: jako tajemník rakousko-uherského parlamentu (což bylo jeho původní povolání), tedy vlastně výkonný diplomat, denně se pohybující v mezinárodní společnosti, měl ve zvyku mluvit se zástupci všech národů a pozorovat jejich (jak by řekl jeho švýcarský souputník a korespondenční přítel C. G. Jung) archetypy.

Nejen z těchto pozorování a jejich porovnávání s etnickými historickými epochami, v nichž se už podle něj objevují jakési náznaky epochy budoucí (současná epocha, kterou nazývá germánskou, podle něj začíná okolo roku 1413 těsně po začátku veřejného kázání Jana Husa, jehož nazval první „vědomou duší“ v lidských dějinách) dovodil Steiner, že příští epocha (která by tedy měla začít přibližně  v polovině čtvrtého tisíciletí) má být slovanská. Což byl mimo jiné důvod, proč (ač byl velkým bojovníkem za německou jazykovou kulturu) fenomén waldorfské školy i jméno Steinera a jeho následovníků bylo v éře nacismu na totálním indexu. Je třeba dodat, že (jako člověk, který měl jisté rysy geniality) byl Steiner už ve svých 21 letech přizván k projektu, který tehdy sledoval celý německý národ: stal se editorem přírodovědných spisů J. W. Goetha (1749 – 1832), kterého po celý život považoval za svůj hlavní vzor. Steinerův pohled na Slovany tedy nutně musel být inspirován i Goethem, o němž se u nás sice ví, že často zajížděl na české území, méně už se ale ví, že byl slavofil, který se naučil česky a brzy po nálezu Rukopisu královédvorského (o němž se později zjistilo, že ač jeho básně byly literárně dokonalé, že jsou z 13. století pouze předstíraly) z něj přeložil báseň Kytice, kterou (a tím i celé Rukopisy) tak objevil nejen pro německy mluvící svět.

Tím prvním, kdo ale všechny jmenované už po polovině 18. století inspiroval, byl Johann Gottfried Herder, jehož filosofický koncept vzkříšení potlačovaných národů a jmenovitě Slovanů měl obrovský vliv nejen u vzdělanců, ale především u šlechty a měšťanstva, které tehdy rozhodovaly o běhu Evropy. Tento vliv konkrétně u nás způsobil, že nejen rody s českými kořeny, ale i ty, které (zejména po Bílé hoře) přišly ze zahraničí, se během jedné generace staly bilingvními, mluvícími jak německy, tak česky – a to všechno v době, kdy i ve městech českého vnitrozemí už byla čeština slyšet jen velice zřídka. Když si uvědomíme, že mezi čelnými obrozenci (kteří nám zachránili jazyk v době, kdy poměr němčiny a češtiny už v českých zemích vypadal skoro jako poměr němčiny a srbštiny v kdysi slovanské Lužici) byli i Karolina Světlá, Žofie Podlipná, Teréza Nováková, Eliška Zöllnerová, Miroslav Tyrš, Jindřich Fügner či Karel Klostermann, kteří se narodili s dost odlišnými původními jmény – v  čistě německých rodinách (Eliška Zöllnerová v rodině maďarské), znovu se nám připomíná motiv, že nosná idea a láska k určitému jazyku a kultuře jsou víc než krev. Zvláště srovnáme-li postoj jmenovaných (z nichž Tyrš, Klostermann a Zöllnerová se navíc narodili i dost daleko od česky mluvícího území) od postoje mnoha dnešních rodilých Čechů, kteří svou vlast a jazyk – jak charakteristicky říká český lidový obrat „přehlíží jak velké širé rodné lány“. (Anebo, jak v románu Vladislava Vančury Konec starých časů lapidárně říká plukovník Megalrogov, kníže kyjevský, „hlavě domkářského křídla největší politické strany“, advokátu Pustinovi: „Vy máte k člověku dál, než ke své rodné vlasti.“)

Jako člověku, který měl v rodině mimo jiné obrozence Johanna Koloce (který se mezi sochami národů na ochozu vídeňského císařského Hofburgu ujal vytvoření postavy Slovana), stejně jako člověku, který vyrostl ve stejné obci jako Jan Palach (o němž jsem se tam od jeho blízkých mimo jiné dozvěděl, že byl veliký slavofil a kromě hlav SSSR okupaci slovanského Československa nejhůř odpouštěl hlavám slovanského Polska, Bulharska a Lužickým Srbům ve vedení NDR a její armády) se mi musí odpustit, že mi osud slovanského jazykového kontinua, k němuž patřím, není lhostejný. Je paradoxní, že dnešní slavofobové svým ztotožňováním slovanského s ruským vlastně přistupují na tutéž logiku u ruských imperiálních nacionalistů. Stačí se podívat na Karla Havlíčka Borovského (dnes slavofoby často dezinterpretovaného), který po návratu ze svého pobytu v Rusku v roce 1844 definitivně přestal být obdivovatelem ruského státu – ale právě z toho důvodu svolal v roce 1848 během revolučních událostí do Prahy první slovanský sjezd (na který ovšem pozval i ruského anarchistu Bakunina), jenž byl zhmotněním faktu, že (stejně jako už za Cyrila a Metoděje) duchovním centrem slovanstva v historii nebyl východ, ale střední Evropa, která v té době nebyla v žádné formální evropské unii, o to víc ale byla v unii duchovní.

Na začátku obrození jazykovědci tvořící nové spisovné jazyky navzájem přejímali chybějící slovanská slova (takto „vypůjčená“ nová česká slova jsou například: plod, bol, děva, chlum, luh, dolina, neblahý, šíje…). Na vrcholu obrození slovanských národů chodili studenti z tehdy tureckého Bulharska nebo pruské Dolní Lužice studovat do Prahy nebo Bělehradu, slovenský učenec Pavol Josef Šafárik se na 14 let stal sloupem národního obrození v Srbsku, načež se ujal téže úlohy v Čechách, Karel Hynek Mácha šel pěšky do Lublaně za svým slovinským básnickým protějškem Francem Prešerenem, načež se zapojil do proticarského povstání Poláků, zatímco dvacetiletý Jaroslav Hašek dělal rozvědku Makedoncům, bojujícím proti osmanskému sultánovi. Umět dobře nejen svůj, ale pokud možno co největší počet dalších slovanských jazyků se tehdy považovalo za dobrý tón nejen mezi vzdělanci, ale třeba i mezi umělci. Čeští herci byli oporou divadel ve Varšavě, Krakově, Záhřebu, legendární Karel Hašler se nejprve musel proslavit jako hvězda Zemského divadla ve slovinské Lublani, než byl přijat do pražského Národního divadla. Slovanskou vzájemnost pak přivedl k vrcholu T. G. Masaryk, když v roce 1908 obhajoval srbské a chorvatské vlastence obviněné ze spiknutí proti Rakousku, načež za první světové války se srbským pasem objel svět jako nositel agendy vzniku nejen Československa, ale i budoucích nezávislých slovanských států Polska a Jugoslávie.

Jistě, Slovani mezi sebou vždy bojovali, Poláci s Ukrajinci i Rusy, Slovensko a Polsko si opakovaně anektovali Oravu a Spiš, přestřelky mezi Čechy a Poláky v bojích o Těšínsko trvaly od vyhlášení samostatných republik v roce 1918 až do roku 1958, kdy byla konečně uzavřena smlouva mezi ČSR a PLR. Zvěrstva, která se udála za druhé světové války a znovu v 90. letech mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky neměla obdoby v dějinách celé Evropy. Na druhou stranu ten, kdo je na sociálních sítích, může zjistit, že dnes už existuje velmi silná facebooková skupina, která sdružuje příznivce usmíření a družby (formou fyzického navštěvování se) mezi všemi národy bývalé Jugoslávie, nebo že Slovani staršího a vyššího věku stále evokují dobu, kdy se u nás více než jiní autoři stejných žánrů četli Rusové Strugačtí, srbsky píšící Bosňan chorvatského původu Andrić a Polák Lem, zatímco polským a jihoslovanským národním hrdinou byl Jaroslav Hašek, a nemohou zapomenout na ve slovanských zemích vytvořené písničky, filmy a seriály 60. až 80. let 20. století, které znaly stejně dobře polské Sopoty jako bulharský Burgas.

Mladá generace slovanských gastarbajtrů zase objevila společné kořeny v „pracovním exilu“ na západě, zejména ve Velké Británii, kde tváří v tvář britským stereotypům o Slovanech a rasistickým útokům britské většiny, které už stály desítky slovanských životů, vzniklo hnutí Squatting Slavs in Tracksuits, které pořádá happeningy, během nichž se bez ohledu na válku na východě mladí britští Poláci, Ukrajinci, Češi, Rusové a další scházejí, aby s nezaměnitelnou slovanskou ironií „poskytli“ většinovým Britům všechny stereotypy najednou: sejdou se oděni v teplácích, dřepnou si do kruhu, popíjejí pivo a zpívají. Tento způsob jak projevit slovanskou vzájemnost se v poslední době rozšířil už i mezi dalšími východoevropany: častými účastníky happeningů jsou i románští Rumuni.

Důkazem, že slovanská vzájemnost nemusí být nutně něco (pro)ruského (koneckonců, Rusů je 130 milionů, ale přibližně stejně tolik je i neruských Slovanů), ale ani protiruského, je i snaha o vytvoření univerzálního slovanského jazyka, jímž by se všichni Slované bez učení domluvili. Od slovanských národních obrození vznikly takových jazyků desítky, z nichž nejživotaschopnější je v roce 2017 dokončená mezislovanština, vytvořená na bázi kybernetického výběru nejpodobnějších slov všech slovanských jazyků. To, že v ní roku 2019 vznikl mezinárodní film, který byl nominován na Oscara, je jen špička ledovce. Mezislovanština se dnes už používá například jako mezijazyk internetových překladačů, kde je používání angličtiny při překladu mezi dvěma slovanskými jazyky doslova funkčním nesmyslem, a plánuje se využití mezislovanštiny v případě mezistátních či meziregionálních styků a smluv.

Doufejme, že jazyk, který v některých rozměrech stavěl na skoro 1200 let starém projektu umělé spisovné staroslověnštiny Cyrila a Metoděje, nám časem pomůže k odbourání dalších absurdit typu scén, kdy se Čech a Polák spolu baví anglicky anebo k tomu, že na první pohled poznáme slovanskou imigraci z dob, kdy u nás ještě jazykově vládnul zdravý rozum, versus z dob, kdy už nastoupila nerozumná globalizace (příklad: dramaturg filmu Muž, který stál v cestě je už z xté generace, žijící v ČR, a tak se ještě může psát s husovskou slovanskou diakritikou: OŠČatka, zatímco ukrajinský představitel Brežněva z téhož filmu, ač i on je už zavedeným českým umělcem, už se musí psát IgnatuSHa). Mezislovanština ve styku mezi Slovany by se měla prosadit přesto (v případě, že by propagované ideje fungovaly ovšem právě proto…), že její autoři jsou silně pro EU. Když na mistrovství světa ve fotbale 2018, kam se kromě hostitelského Ruska kvalifikovaly mimo jiné Polsko, Chorvatsko a Srbsko, byly všechny oficiální nápisy kromě domácího jazyka i v polštině, jíž mluví 45 milionů, a srbochorvatštině, jíž mluví 20 milionů lidí, porovnal jsem to s přístupem Polska a Ukrajiny, jež pořádaly mistrovství v roce 2012 výhradně v angličtině, a přišlo mi to za nás všechny slovanské Středoevropany, jejichž děti často pokládají rodný slovanský jazyk za jakýsi obtížný odpad, který jim překáží v ještě rychlejší globalizaci, líto. Vždyť slovanská vzájemnost byl původně cyrilometodějský a obrozenecký, tedy náš vynález…

Můj pohled směřuje do minulosti k našim prorokům-zachráncům a určovatelům slovanské minulosti. Přemýšlím, jak by vizionáři slovanské budoucnosti (i té, kterou ještě neznáme), od Herdera po Steinera reflektovali zajímavý fakt, že za posledního režimu byli Slované jediný jazykový kmen, který byl celý zahrnutý do beztřídního experimentu, jenž byl ne dost přesně nazýván „táborem míru a socialismu“. Jak by se jim líbilo, že americký nositel Nobelovy ceny za ekonomii Josef Stiglitz (jehož předkové žili ve východní Evropě a jejich příjmení pochází se slovanského slova stehleč, což staročesky znamenalo stehlík) v britském časopise Economist prohlásil, že znovuspojení převážně slovanské východní Evropy se západem po pádu bloku se pro východ nevyvinulo dobře, protože po letech sovětské nadvlády je východ dojen ve prospěch západních korporací. Děje se tak přes dodávky elektřiny, vody, vytápění, přes západní zboží monopolizované v obchodních řetězcích, přes pro místní podnikání nedosažitelně nastavené rozpočty na reklamu a marketing, přes nákup médií atp. Poměr mezi fondy pro elitu ve východní Evropě a jejími korporacemi vytěžovanými trhy je horší než 1:10, což nobelista ukončil konstatováním, že pokud východní Evropa zastaví tuto obrovskou dotaci, kterou vyplácí Západu, mohla by být minimálně dvakrát bohatší! Tím by se východoevropská společnost uklidnila a výrazně by se snížil i tlak na emigraci, protože nyní západ prostřednictvím vyšších mezd odebírá nejlepší specialisty východu a tím zvětšuje rozdíly.

Jak by se Herder, Lessing, Nietszche a Steiner nakonec dívali i na to, že ačkoli 13 slovanských národů má dnes svůj samostatný stát a náboženské války mezi Slovany už přestaly, na sporné mořské hranici mezi shodně katolickými Slovinci a Chorvaty jsou už od roku 1991 přestřelky, zatímco mezi pravoslavnými Rusy a Ukrajinci je válka, která hrozí přerůst v konflikt globální. Pokud by „proroky“ některý ze slovanských národů potěšil, byl by to asi ten jediný, který samostatnost nedostal, a o to zřejmě ostřeji vnímá boj o svou existenci v toku globalizace. Myslím tím Lužické Srby, kteří se v poslední době ostře ozývají nejen proti své kolonizaci symbolické (například že – na rozdíl od doby, kdy žili v NDR – ve svých německých pasech nejenže nemohou mít údaj o své národnosti, ale musejí tam mít jen německou formu svého jména bez Husovy slovanské diakritiky a v případě žen bez přechýlení), ale po zřízení národního parlamentu, v němž Lužičany v roce 2018 podpořila Evropská unie, důsledně žádají Německo o dodržení úmluvy Mezinárodní organizace práce číslo 169 o podílu na moci ve státě pro původní národy. Německá vláda úmluvu přijala v domnění, že se vztahuje jen na původní (indiánské) Američany a další menšiny zemí třetího světa. Požadavek svého původního slovanského obyvatelstva proto německá vláda zamítla, a věc nyní míří k mezinárodnímu soudu. Dvacet čtyři lužickosrbských poslanců (z nichž jazykem některých je – stejně jako u jejich krajana Nietzscheho – výhradně němčina!), reprezentujících celkem šedesát tisíc dnešních Lužických Srbů, se tak stalo prvními evropskými „domorodci“, kteří se odvážili vzdorovat kolonizaci ze strany své velké „vlasti“ – tedy pětaosmdesátimilionového státu, který i dnes často diktuje celé Evropě. Není tohle (za zachování ideje nenásilí, kterou nám Slovanům odkázali Chelčický a Tolstý) principiální inspirace i pro nás, ostatní Slovany, ale i další Východoevropany, a naše  příznivce ze všech jazyků a ras?

Původně vyšlo na pokračování v deníku www.krajskélisty.cz

Úvodné foto: Autor

(Celkovo 16 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter