„Hodiny jdou pozpátku, je tu mrtvý vzduch, je tu něco v nepořádku, lítá tady zlý duch: Tohle přece není žádné bydlení, tohle je k zbláznění, ale k bydlení to není…“ To je písnička Voskovce a Wericha, kterou zpívám dost často. Ne doslova, ale přeneseně. Bylo kolem jedenácté, a do sedmé večer, kdy nás čekala návštěva Rudolfina, jsme měli čas. Volný pražský čas pro dva venkovany, Martina (vedoucího exportu velké mimopražské firmy, který Prahou většinou profrčí v taxíku cestou na letiště) a mě (kdysi sice částečného Pražáka, ale dnes Hradečana, který se v Praze vyskytne cca jednou za měsíc, povětšinou za účelem pracovní schůzky) jsme se při příležitosti werichovského jubilea rozhodli investovat do prohlídky vily na Kampě, kde kdysi bydleli V i W a v níž jsme od jejího zpřístupněné před osmi lety ještě ani jeden nebyli.
Nejdřív jsme se ale ubytovali: v penzionu, který Martin náhodou vybral uprostřed pražských Vinohrad, čtvrti, kde jsem vyrostl. Bylo to dva domy od vily někdejšího armádního vysílání ČRo, pozdějšího Českého rozhlasu 6-Svobodné Evropy, kde v roce 1966 tamní redaktoři Šebánek, Čepelka a Svěrák pro pořad Vinárna U Pavouka vytvořili Járu Cimrmana a kde jsem o něco později (v letech 2004 – 5) spoluvytvářel pořad Pamětníci. Pod režií Jaroslavy Tvrzníkové, na kterou v klubovkách v loungi před studiem čekával manžel Martin Štěpánek. Taky jsem tu sedal v kanclu s Krylovým kamarádem Karlem Moudrým, poslouchal moudré promluvy budoucího generálního ředitele Petera Duhana anebo příhody Havlova přítele z dětství, legendárního rozhlasáka jménem Jiří Ješ. Aby průřez českou historií byl dokonalý, někdy se tu stavila i dcera Dagmar Havlové Nina – za tatínkem, hlasatelem Radvítem Novákem. Střídal ho kolega David Schneider, v 70. letech známý jako seriálový Petr = partner dcery majora Zemana. Jména dvojice V+W tu padala v dialozích velmi často…
Dnes už je tu amen s rozhlasem a kulturou a česká historie se prořezává jinou cestou. Dnes se Dykova ulice, čtvrť vil, kudy kdysi pochodovaly dějiny vojenských okupací a protiokupací (právě naproti se za protektorátu rodily děti vězeňkyň určené na adopci do německých rodin a pak odtud v roce 1945 vysílalo ilegální rozhlasové vysílání pro Pražské povstání a o pár dní později se tu usídlila složka NKVD, hledající uprchlíky do ČSR po VŘSR) jak jsem zjistil, docela nenásilně stala čtvrtí středních škol s tabulkami, kde jsou jejich názvy uvedeny výhradně anglicky a jejich bývalých internátů, jako je náš penzion, jehož všechny nápisy jsou rovněž anglicky. Nicméně dva recepční (usměvavý Afričan a zamračený Ind) jsou schopni vám na dotaz odpovědět i v češtině. Takže si nové okupace, tentokrát kulturní, vlastně skoro nevšimnete.
„Co máš pořád s tou kulturní okupací?“ zeptal se Martin, který tuhle čtvrť na rozdíl ode mě neznal před 40 lety a který je zvyklý po celém světě vidět tytéž globální penziony s toutéž globální obsluhou. „Myslíš, že Werichovi by to vadilo?“ zeptal se mě, než jsme se občerstvili a vydali se na cestu za svým jubilejními cíli.
„Bůh suď,“ zalistoval jsem ve svém digitálním deníku a přečetl Martinovi dva citáty, které jsem si vypsal z pořadů, které byly jako z udělání z internetu velmi brzo staženy:
Televizní pořad Lasici a Satinského Všetci sú za dverami, řada III., pořad šestý z roku 1998, na stopáži 7:58 vzpomíná Miroslav Horníček:
„Werich a Šlitr byli zblblí Amerikou a posedlí Broadwayí. Když Jirka Šlitr napsal Dobře placenou procházku, prohlásil, že jestli to nebude na Broadwayi, psal to zbytečně. Což je blbost, protože když je něco na Broadwayi, ještě to neznamená, že je to dobrý. Od té doby, co se otevřely hranice (a všema škvírama nás požrala jen a jen americká produkce většinou toho nejhoršího zrna) jsem tak protiamericky zaměřenej, že už bych zase radši viděl nějakej sovětskej film.“
Dokument Klaunova antická tragédie (2004), stopáž 21:20, Werichův osobní lékař MUDr. Karel Koudelka vzpomíná na to, co mu řekl Jan Werich po návratu z USA, kam chtěl po srpnové okupaci v roce 1968 znovu emigrovat, ale vrátil se:
„Doktore, vy tomu nebudete věřit, ale já mám strach, až sem přijde ta vlna anglosaský kultury, že to bude úplná zhouba na naše český duše. Představte si, že tam se scvrkla kultura na dvě věci: na perverzní sex a nepředstavitelný násilí.“
Do metra jsme vešli nabitým nákupním Palácem Flora, ve kterém jsem si vztekle vzpomněl jednak na to, jak George Bush mladší během své první návštěvy poznamenal, že je Praha hezké město, ale chybí mu v ní velká nákupní centra, a jednak smířlivě, jak jsem v onom nákupním centru ve frontě na vozíky jedinkrát potkal i oslovil největšího českého scenáristu Jiřího Hubače. Cestou metrem, během níž jsme poprvé viděli nový pražský marketingový fenomén: reklamu na Coca-Colu, která se ze soupravy začne promítat na zeď tunelu, jsem dostal strašnou chuť sáhnout si pro kompenzaci uprostřed výstupního vestibulu očima na středověký můstek, po němž se stanice jmenuje – ale vystupovali jsme bohužel na druhou stranu: na Václavské náměstí, abychom se podívali k pasáži U Nováků, kde měli V+W své Osvobozené.
„Dneska se ale všude píše tak, jako že oba to byli venkoncem Američani. Tak byl ten Werich pro nebo nebo protiruskej? A Voskovec?“ zeptal se mě Martin.
Zamyslel jsem se: „Dělíš to jako náš dnešní denní tisk. Proruskej, nebo protiruskej a nic mezi tím. První problém s USA (úplně stejný jako s nimi mělo velvyslanectví SSSR když ve filmu Hej rup! svým Máslostrojem parodovali sovětské podniky typu Dněprostroj) měli V+W, když v roce 1930 napsali hru Sever proti jihu o tom, že zrušení otroctví byla fakticky jen záminka, aby korporace ze Severu mohly expandovat na zemědělský Jih. Proti tomu tenkrát protestovalo i americké velvyslanectví, ale našlo si konkrétní záminku: že národní hrdina, generál-prezident Grant je ve hře dehonestován jako opilec. V+W pak ve hře provedli švejkovskou úpravu – zaměnili whisky za mléko a velvyslanec už nemohl nic říct, když se lidi ještě víc káceli po Grantově replice: To mlíko je dneska nějaký silný! Za války V+W Amerika zachránila, ale spousta věcí je tam logicky taky štvala. Angažovali je jako odborné poradce jednoho muzikálu, který se odehrával v Čechách, ale nic z naprostých hovadin, které tam o naší zemi byly, z muzikálu nevyškrtli. Ten, který jim dal v Hollywoodu největší šanci a chystal se s nimi točit, režisér Orson Welles, byl obratem vyhozený z filmového koncernu RKO, který založil tatínek JFK, Joseph Kennedy, svého času podporovatel Hitlera. Když Werich zůstal po válce sám ve vražedném Československu 50. let, byl až nezřízeným obdivovatelem Ameriky, ale jeho mezinárodně nejslavnějším filmem je paradoxně sovětský velkofilm Pád Berlína, natočený v roce 1949 na Krymu (který mimochodem dal sovětské Ukrajině Chruščov až pět let poté), ve kterém ztvárnil roli Hitlerova ministra policie a letectva Göringa.
A v 60. letech, i když se to těžce schvalovalo, mohl Werich točit v amerických komerčních produkcích v Evropě a zároveň jezdil po Evropě přebírat ceny za Až přijde kocour, Medvěda a Kočár a Slzy. Tedy za umělecké produkce, které mu Voskovec ve svých dopisech záviděl s tím, že v USA by se na té úrovni v televizi nikdy nenatočily. A Werich to připouštěl s tím, že takovou tvůrčí a ekonomickou svobodu, jakou dostal od liberálního Barrandova 60. let při projektu s Jasným, nikdo nikde na světě nemá. To bylo také hlavním zdrojem konfliktu mezi ním a produkcí bondovky Žiješ jenom dvakrát, kde Werich jako protihráč Conneryho mluvil do režijního pojetí, což tehdy ještě měli ve zvyku tvůrci jeho formátu ze sebevědomé Evropy, západní i východní. Skončilo to vzájemným vyhazovem: bondovky Werichovi a Wericha bondovce. Když byl zastřelen J. F. Kennedy, Voskovec a Werich oba upřímně plakali, ale o jeho předchůdci napsal Voskovec do dopisu Werichovi, aby zchladil jeho představy o zachránci demokracie:
,Mimochodem, to sis všim, jak skutečně skvostný je náš ex-president, pan jenerál Eisenhoven (člen to slavné komické dvojice Eisenhower und Adenauer?). Má po práci, je na odpočinku, a co víš? Vůbec nic nezměnil na své životosprávě. Jakoby byl stále presidentem, zachovává přesně tutéž pracovní schedule: šup do helikoptéry a na golf, a na koroptve, a na ryby, a pak ještě po pracovních hodinách zase na golf. A to vše se svými státnickými poradci: presidentem Coca-Coly a předsedou správní rady City Service Gasoline. Jeden se musí poklonit té důslednosti.‘
Celá Werichova rodina pořád žila v obrazu 30. a 40. let, během nichž USA poznala, ale když Werich po druhé okupaci na konci roku 1968 přes Vídeň odletěl do New Yorku a zastihly ho tam komplikace jeho dechové choroby, pochopil, že vše je jinak. Když se díval na televizi a uvědomil si, že v tamní produkci nechce hrát. No a pak si taky uvědomil, že jako starý a nemocný by v USA, kde neexistuje veřejné zdravotnictví placené z celonárodních daní, finančně nepřežil: dvacet tisíc dolarů za jeho hospitalizaci muselo zaplatit československé velvyslanectví při OSN – mimochodem v osobě svého prvního tajemníka Miroslava Polreicha.“
Během této mé odpovědi jsme s Martinem pokročili od Kotců ke Staroměstskému náměstí, kde naproti cukrářství, lákajícímu na nejnovější hit, Dubajskou čokoládu, klečel na zemi v předklonu žebrák v ruce s papírovým kelímkem.
„Jak dlouho tak, myslíš, vydrží?“ zeptal se Martin.
„To nevím, ale Werich tohle nesnášel. Podle toho, co vím z jeho dopisů, měl názor, že dokud je na Zeměkouli jediný žebrák, nemá žádná země ani právo na kosmický program – který mimochodem (jak se dnes ukazuje, dost pravdivě) pokládal u všech států jen za nový skrytý druh vesmírného zbrojení.“
Cestou do židovské čtvrti Pařížskou ulici jsme se propadli na přelom 20. a 30. let, na štafl okružních jízd Prahou. Praha 90. let byla Prahou koňských spřežení, zato my se proplétali mezi auty, které jezdily Prahou v době premiéry první hry V+W Vest Pocket Revue, pragovkami a laurinkami-klementkami. U věže, „kde hodiny jdou pozpátku“, v židovské čtvrti, jsme se zastavili a já jsem znovu zavzpomínal na Voskovce a Wericha:
„Za jejich scénkami o konzervě, ve které asi nebude šoulet, když je od německé firmy Krupp, písničkami o Golemovi, o tom, že by neměl být diskriminován ani ten, kdo rád šunku, ani ten kdo macesy, parodiemi na nacistickou eugeniku ve stylu že prabába mé prabáby uprostřed germánské Walhaly je dítě královny ze Sáby, nestál jen jejich odpor k nacismu, ale ze strany Wericha i jeho osobní zážitek: matka jeho ženy Zdeny byla Židovka a celá jedna polovina Zdeniny rodiny ještě za jejich pobytu v ČSR padla za oběť protižidovským zákonům – a pak i holocaustu, což bylo pramenem jejích celoživotních depresí a v závěru i vážnější duševní choroby. Tohle trápení bylo vyváženo vděčností za to, že se kvůli jejich hrám i německy mluvící čeští (a němečtí před Hitlerem uprchnuvší) Židé učili česky (o těch českojazyčných ani nemluvě), že bránu do Ameriky pro V+W otevřel židovský zábavní podnikatel Paul Kohner, staral se o ně jeho kolega-krajan Josef Auerbach, a co do další židovské pomoci během Voskovcovy internace po druhém příchodu do Ameriky ho z internačního tábora vysekal Victor Jakobs – a po celý zbytek jejich životů Werichovi jistou apanáží a oběma místem a dietami pro jejich setkání ať už doma ve Vídni či na svém letním sídle ve Středomoří přispíval průmyslník Herbert Turnauer. A možná to byl typ silné židovské ženy jako Zdeňka Werichová (do níž se Jiří Voskovec během exilu v USA zamiloval) co Voskovce vedlo k seznámení s významnými ženami, které obě pocházely ze židovských rodin původem z Ruska: s jeho druhou manželkou, americkou divadelnicí Anne Gerlette i kanadskou mecenáškou Marie Desmarais, která pod Voskovcovým vlivem dovedla československý oscarový film Obchod na korze do americké distribuce i k nominací na Oscara. Předtím se ale jména tvůrců v titulcích musela změnit na dostatečně americká, jak žádal tehdejší distribuční zvyk (stejný jaký musely podstoupit české hvězdy, když za nacismu účinkovaly v německém filmu…).“
Za tohoto mého monologu jsme s Martinem došli na ostrov Kampa, k domu, který jsme tolikrát viděli zvenku a leccos o něm četli, ale dosud nevešli dovnitř…
Kolem té budovy, o níž nikdo neví, kdy vznikla, ale z analýzy dřeva se zjistilo, že nejpozději roku 1510, Češi léta chodili po špičkách. Dokud v ní dožíval Jan Werich správně se hádalo, že budova je sledovaná (StB si zařídila pozorovatelnu v domě hned naproti), takže oproti době začátku 60. let a Pražského jara, kdy si i neznámí lidé chodili popovídat, Wericha koukajícího z okna jen občas někdo pozdravil (tak jako můj děda, který byl vrátným v nedalekém Výzkumném ústavu motorových vozidel) a dovnitř chodili jen známí.
Pravým tichým monumentem (tišším než nedaleká zeď Johna Lennona, vzniklá po smrti dalšího svobodomyslného umělce, který zemřel jen o měsíc později) všeobecného ticha a mlčení o umělci, daného v posledních letech jeho života zdravotním stavem i stálým zákazem činnosti, se Werichova vila stala až po jeho smrti na konci října 1980. Werichova žena Zdeňka tehdy už byla po smrti, dceru Janu čekal poslední půlrok života a vnučka Fanča (ve skutečnosti také Zdeňka, ale pojmenovávaná po manželce Jaroslava Ježka) se s rodinou Pakových, která ji adoptovala (matka rodiny Dana Paková byla kamarádka její matky Jany), přestěhovala do spořilovského domu, který Pakovi zakoupili, aby bylo kam uložit werichovské památky.
Na prohlídku vily jdeme včas, ale jak je v českých luzích a hájích zvykem, není jasné vůbec nic. U vstupu do budovy je napsáno, že návštěvníci mají vejít druhými dveřmi – které ale stejně jako ty první vedou do nabité kavárny a tamní hosti mají navíc na klice pověšené kabáty. Můj cestovní parťák vstupuje dovnitř v potřebě najít záchod a pokladnu a já si sedám pod smuteční vrbu na betonovou lavičku, píšu nostalgickou sms kolegovi Ondřejovi Suchému (o němž vím, že byl ve vile hostem ještě za Jana Wericha) a promítám si v duchu život V+W do doby, než se oba (ano, bydlel tu i Voskovec!) stali zdejšími nájemníky.
Za minulý díl téhle reportáže mě mnozí kritizovali, proč zas vnáším téma Ruska, které do příběhu V+W vlastně nepatří, anebo maximálně jako cizorodý živel. To by ovšem byla chyba. Tak jako Alexander Dubček (kterému posléze oba fandili) byl počat v americkém Chicagu, kde tehdy jeho rodiče pracovali, ale narodil se po jejich návratu „shodou okolností“ v rodném domě Ľudovíta Štúra v Uhrovci – Jiří Voskovec (potomek slavného renesančního básníka Mikuláše Dačického ze Heslova!) se sice narodil v Sázavě v rodném domě svého děda, malíře Soběslava Pinkase (přítele K. H. Borovského, který plánoval jeho útěk z Brixenu), ale počat byl – v Rusku, kde se jeho český otec (jehož praděd ovšem přišel do Čech z Pruska), který tuto nabídku přijal jako slavjanofil, stal vojenským kapelníkem, který to dotáhl až na dirigenta carevnina kyrysnického pluk ,ze zdravotních důvodů vracel, aby nastoupil jako úředník ruského konzulátu v Praze, přivezl si odtud i dvě starší děti. Protože Voskovcova maminka byla dcerou Francouzky z Champagne a dlouho ve Francii žijícího otce-malíře Pinkase (což je mimochodem příjmení, napovídající, že rodina kdesi v minulosti byla možná židovská), který sám mluvil napůl německy (po matce byl ze saského baronského rodu von Schauroth), Jiřího sourozenci (o 12 let starší Prokop a o 10 let starší Adriena), které vyrůstaly mezi francouzštinou a němčinou své matky a ruštinou svého okolí, měly po návratu problém se naučit česky. Navíc celá rodina byla „divná“ tím, že byla pravoslavná. Otec Voskovec, který byl jako ruský občan za první světové války samozřejmě zatčen (částečně i proto, že se na protest proti válečným antislovanským propagandistickým heslům z původního Wachsmanna dal přejmenovat na Voskovce) byl za války jako špión vyměněn za rakouské zpravodajce zatčené v Rusku, odkud se vrátil až po válce.Za těchto okolností se po předcích Prus, Sas a Francouz Jiří Voskovec, kterému se samozřejmě přezdívalo „Rus“, seznámil na gymnáziu s Werichem, jemuž dali narodit se v české zemi zase předkové, kteří před staletími přišli z Nizozemska (jiné linie rodu dospěly k příjmení Vejrych – které milovníci české literatury budou znát z Havlíčkova románu-thrilleru Petrolejové lampy, který se odehrává na zakletém statku Vejrychovsko, který založil faustovský kouzelník Vejrych). Werichovi se pro změnu pro jeho téměř neviditelné podlouhlé oči říkalo „Číňan“. Když se Voskovcův otec po válce vrátil jako legionářský hrdina, poslal syna Jiřího studovat na Carnotovo lyceum v Dijonu, jehož československou tradici během svých studií v Dijonu založil Edvard Beneš. Prázdniny pak Voskovec trávil ve francouzském Protektorátu Tunis (o němž ještě nevěděl, že jeho ústava poslouží Hitlerovi jako vzor pro pozdější okupační správu jeho vlasti).
Voskovec se z Dijonu (kde jeho spolužáky byli pozdější literární vědec a zakladatel Charty 77 Václav Černý a herec Raoul Schránil) vrátil zamilovaný do Francouzky a velice kosmopolitně naladěný, což se synchronně propojilo s Werichovými pocity deziluze z podzimu 1918, který nám sice přinesl po staletích samostatnost a kýženou republiku, ale zároveň i jistou „malou křišťálovou noc“ (během níž Pražané, hubení válečným hladem a španělskou chřipkou, vyrabovali židovské krámy a sklady) a skácení barokního Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí, který se bůhvíproč stal symbolem kanónům žehnajícího austrokatolicismu éry posledních dvou vládnoucích Habsburků.
Martin se vrátil z nitra vily, už i s lístky a tak jsme vstoupili do domu, který pro naše dětství i jinošství znamenal stejnou záhadu jako pro děti ze Zahrady, kterou podle toho domu napsal zdejší soused Jiří Trnka. I on byl obsažen v prvním patře v její historii, stejně jako první slavný nájemník, Josef Dobrovský, tvůrce první české gramatiky, pro kterého dali domek do dnešní podoby přebudovat jeho mecenášští zaměstnavatelé, zakladatelé Stavovského divadla, hrabata z původně lužickosrbského rodu Nosticů.
Skoro všichni zdejší nájemníci byli zakladatelé něčeho: těsně před nájemníkem patra Werichem a „přízemním“ Voskovcem zde během války bydlel třeba zakladatel československého památkářství profesor Wirth. Ještě před Werichem byla na odpočivadle v mezipatře expozice věnovaná Voskovcovu nástupci, který bydlel v přízemí v letech 1948 – 68, básníku Vladimíru Holanovi. Jeho expozici vévodí – hlava Panny Marie z Mariánského sloupu, skáceného během ne úplně čistého nastolení republiky v roce 1918. Ta hlava, která spadla k nohám mladíka, který šel tehdy kolem – Jaroslava Seiferta. Její kopii si tehdy předávali umělci a skončila u Vladimíra Holana, kde když ji ateista Seifert po letech uviděl, napsal o tom báseň. Báseň o víře.
Po celou dobu návštěvy u Holana se tehdy Seifert nemohl soustředit a musel myslet na tu hlavu, kolem níž barokní tradice posadila hvězdy, které tak učarovaly nejrůznějším režimům, jež si ty hvězdy dávají na své vlajky. Tady v mezipatýrku byla místo hvězd obložena poličkami knih veršů, jak se obecně míní, po Březinovi nejhlubšího českého básníka. Ty knihy byly ve slovinském, italském, francouzském, německém, maďarském, ba i anglickém vydání a nad nimi se z mikrofonu vznášel bolestný krákoravý hlas Vladimíra Holana, jehož dcera se narodila postižená, což byla rána, kterou básník snášel jen s pomocí veršů a alkoholu. Jeho složité verše byly jeho sousedovi Werichovi cizí, protože byly bolestné, psané temným volným veršem, a Holanovo hlučné pití se Werichovi postupem času stalo nesnesitelným…
„A kterého básníka měl Werich rád?“ zeptal se Martin.
„Nade všechno miloval Nezvala – a i Holanova přítele Seiferta. Stejně jako Voskovec. Spolu se jako textaři (a Voskovec sám i jako básník) považovali za jejich žáky, i když ve vyhnanství z jejich avantgardního spolku Devětsil (kam Werich nikdy nebyl přijat a Voskovec vyloučen za posluhování komerci, když v jednadvaceti hrál hlavní roli Ríši v „komerčním“ němém filmu podle Mrštíkovy Pohádky máje).
Ve skutečnosti byli dvaadvacetiletí Voskovec a Werich avantgardisti prvního řádu, když za peníze spolku bývalých dijonských studentů, s podporou legionářského časopisu Předvoj a v parádních carských uniformách Voskovce-otce vytvořili dadaistické představení Vest Pocket Revue – ano, pojmenované anglicky, jazykem jejich oblíbených filmových grotesek – které si dělalo legraci ze všeho, co bylo nové republice svaté: od všudypřítomného vlastenectví až po národního hrdinu Aloise Jiráska. Což vzbudilo bouři úspěchu, s níž zakladatelé Osvobozeného divadla E. F. Buriana a Jiřího Frejky, kde V+W do té doby jen hostovali (Werich tam v české premiéře sehrál titulní roli v Králi Ubu, hře, kterou si Voskovec přivezl ze svých studií ve Francii a kterou přeložil s použitím vlastnoručně vymyšleného slova hovnajs) vyklidili pozice a přenechali své divadlo V+W.
Jenže dva roky nato začala hospodářská krize a za šest let se k moci dostal Hitler. V+W si ponechali svůj styl, který inspirovali italští bratři Fratelliniové, jediní, kteří donesli renesanční commedii dell´arte do 20. století, a taky název svého divadla, který vznikl podle stejnojmenného spisu ruského avantgardního divadelníka Alexandra Tairova – a vrhli se do boje za sociální a národní ideály Masarykovy republiky, ze které si do té doby dělali legraci. Autority republiky je ale moc rády neměly – jeden čas byli jako divadlo dokonce zakázáni, denními hosty na jejich představeních byli cenzoři, TGM a Karel Čapek je otevřeně nesnášeli a Edvard Beneš se o jejich názory začal zajímat až těsně před Mnichovem, když byl v Praze nalezen arzenál henleinovských zbraní, což Voskovec a Werich předpověděli ve svém filmu Svět patří nám.
Kdo si je naopak zamiloval, kromě židovské mládeže (o jejímž vztahu k V+W jsem psal v prvním dílu své reportáže), byli komunisti: dokud sám nemusel do emigrace, jezdil o jejich premiérách referovat E. E. Kisch až z Berlína, Julia Fučíka museli přemlouvat, ať je ve svých recenzích tak nevynáší. A hvězdy sovětského divadla a filmu Vsevolod Mejerchold a Sergej Ejzenštejn byly doma paradoxně kritizovány za totéž, za co to odnášeli i zaměstnanci nadnárodních filmových korporátů, kteří si s V+W něco začali, natožpak jejich němečtí příznivci: Stalinovi, který žádal všechen majetek pro stát, i Kruppům a filmovým Barnumům, kteří žádali vše pro své megafirmy, byl trnem v oku ekonomický ideál her a filmů V+W: družstvo v majetku svých zaměstnanců, které si samo vytváří podmínky pro existenci – nehledě na rasu a původní ekonomickou třídu svých družstevníků, a nehledě ani na to, co si o tom myslí řvoucí lev ze znělky amerického filmového koncernu MGM. Přesto byl Werich v roce 1935 pozván na set kání umělců do Moskvy, kde měla tehdy československá kultura velké jméno kvůli nebývalé popularitě Vítězslava Nezvala, který si díky osobnímu vztahu s apartčikem Bucharinem zajistil možnost práce pro polovinu zakázané sovětské literární avantgardy. Voskovec s ním, jako syn carského diplomata, jet nesměl, nicméně po Werichově návratu natočili s Werichem scénku, která měla vyvrátit svědectví André Gida o tom, co se v SSSR děje v oblasti lidských práv. Werich tehdy v Moskvě nesešel z plánované cesty, a tak viděl jen to lesklé – a tak si na Gida (který jako jediný odhalil pravdu) s Voskovcem došlápli. Stejně jako jiní tehdejší nadšení návštěvníci Moskvy: S. K. Neumann, Julius Fučík, ale třeba i G. B. Shaw…“
„Myslíš, že by se jim to tu líbilo?“
„Tady ve vile? Myslím, že kdyby Voskovec a Werich se svým velmi vytříbeným vkusem viděli tuhle expozici ve své někdejší vile, kde se na chodbě na velkých bannerech mluví hlavně o Werichových oblíbených jídlech a z telefonu zní jeho hlas, který (jako na zavolanou dnešního antirusismu) vypráví vtip o Gagarinovi (namluvený v roce 1968 do rozverného pořadu Přiložte životopis), padlo by pár sprostých slov.
Mimochodem: Oni, mistři a milovníci českého jazyka (který, jak se vyjádřil Jiří Voskovec, jako jediný na světě umí vyjádřit skutečnost ´malilinkaté kulaťoučké jablíčko´) by určitě nepochopili, proč na dveřích do Werichovy spižírny je nápis v jazykovém úzu někdejšího protektorátu: nejdřív v globálně-říšském jazyce a pak teprve česky. Proč nad tu naši nadřazuje kulturu, z níž byli oba velikáni svého času nadšení, ale postupem času se vyvinula do podoby, o níž Werich Voskovcovi v dopise z ledna 1962 napsal, že z ní ´zebou nohy´ a Voskovec ji v dopise z 19. 1. 1962 Werichovi (v podle mě nejdokonalejší charakteristice dnešního diktátu společenské korektnosti) vypočítává, že v ní člověk: ´se vší tou svou podtrženou tzv. volností, tzv. bezpředsudkovostí, když chce bejt odvážnej, tak řekne, že za svítání v šedi borovice ch.ijou – ale nikdy ho nezastihneš, jak šáhne holce na kozy, aniž bys ho mohl kdy překvapit, jak se miluje ve stohu s děvečkou pod hvězdnatým nebem, protože je puritán, a proto nestyda.´“
„A co ta poděkování sponzorům?“
„Když Voskovec (kupodivu stejně jako v téže době Werich doma se svým čechovovým Medvědem a Slzami, které svět nevidí) začal být v newyorském divadle vyhledávaným a oceňovaným hercem čechovovských rolí (od něhož se dle svých pamětí učila hrát Slovanku i představitelka titulní role v Sophiině volbě Meryl Streep), a dostal za to divadelní cenu OBIE, mávl nad tím rukou a otevřeně se vyjádřil, že to pro něj není žádná objektivní divadelní cena, když celá Off-Broadway patří Onassisovi. A když si mu Werich stěžoval na cenzuru v komunistické televizi, napsal mu Voskovec 17. 1. 1964:
´Mohl bych ti archy popsat popisy příšerných poručíků Dubů, kteří vládnou naší bilionové televizi. Mluvím zejména o oné děsné kategorii smrštěných hlav a vymandlovaných mozků a dehydrovaných srdcí, kterým se říká TV-producers. Tedy Fenclové, Meissneři, Auerbachové, Havlové našich mladých let. Ale tito jmenovaní byli jednak beránci a za druhé mecenáši vkusu a mravní integrity u porovnání s těmi pasáky-penězokazy, pro které musím pracovat. Rozdíl s tvou situací je jen v tom, že na této polokouli a v této ještě pořád nesmírné zemi je víc místa…´
A ještě něco: mechanismus grantů, který nám vládne dnes, Jiří Voskovec pro českého našince naprosto přesně popsal už 2. 11. 1965 (tedy před 60 lety!) v dopise Zdeně Werichové:
´Zdeničko drahá, to je sice hezkej nápad, aby nám dali Guggenheimové či jiní nadacionáři – ale tyhlety granty dostávají zásadně neschopní vykukové. Včera jsme zrovna se byli s Chris podívat na Dantonovu smrt v novém divadle v Lincoln Center. Moderní divadlo, jak se nám o něm zdávalo, když jsme v Praze museli hrát po sklepeních. Opravdu neslýchaná nádhera, všechno automatický a přitom vkusný a krásný a drahý a elegantní. A uprostřed toho všeho je ensembl… hrajou jako kozy a drvoštěpové a žížaly, a narežírovaný je to jako od nějakýho zapomenutýho režiséra z Olomouce z roku 1924, a ten režižér – jak jsem se dočet v programu – měl všecky možný Guggenheimy a Ford Foundations a bůhví co. A ten teď řídí to divadlo, z něhož loni vyhodili Eliu Kazana, když ještě měli prozatímní sál. A hra je blbě přeložená a špatně adaptovaná, nehledě k tomu, že to vždy byla hra blbá a troupelnatá. A guillotina seká neviditelné hlavy, a lid pařížský se motá ulicemi, tváře se revolučně, a Danton se vyslovuje tu Déntan, tu Dantén, tu Dontun… – a všechno to stojí nepopsatelný peníze… úplně za ho.no… – a půjde to tak dál, protože to první vedení bylo vyštváno, a teď už se nikdo neodváží vyštvat to druhé – no a vidíte, a proto Jan a já nemůžeme dostat Guggenheimovy granty, protože nejsme prasata, a umíme, ale neumíme lézt do patřičných otvorů. To jen až budete (v ČSSR) votrávená zase, tak abyste věděla, že my tu máme taky plno příčin zoufat a klít.´
…tak nějak podobně by Jiří Voskovec podle mě popsal i dnešní muzeum, které se nachází v domě, kde bydlel mezi lety 1946 – 48.“
Hodná paní recepční mi půjčila tužku, abych si z výstavy mohl dělat poznámky, ale moc z nich jsem nepoužil. Přesto na mě Martin musel nějakou dobu dole počkat. Z jedné z 11 fungujících úložních schránek (na 4 dalších je nápis MIMO PROVOZ – že bychom se tyhle věci styděli psát anglicky?) jsem si pak vyndal batoh, z ramínka sňal kabát a šli jsme za soumraku únorovou Prahou do našeho globálního penzionu. Na co myslel Martin, nevím. Já jsem myslel na dva vizionáře, kteří se oba dožili víc než tři čtvrti století, ale 20. století jim na společné scéně nedopřálo víc než dvacet let, a zbytek času si psali. Z ostrova na ostrova z Kampy na ostrov Manhattan. Století 21. by jim možná nedopřálo ani to. A oni to, jak vidno z toho, co jsem citoval, tušili. A tušili i další věci:
Už v únoru 1960 psal Voskovec Werichovi: „Příští problémy budou jinde. Přelidnění. Nedostatek živin. Barevný nacionalismus. A nové choroby horší rakoviny.“ A Werich už v roce 1965 v televizním rozhovoru s Václavem Voskou předvídal: „Golem je téma o tom, že člověk něco vytvoří, aby mu to sloužilo, a ono se to obrátí proti němu. Takhle fungujou i computers, které nám měly sloužit, ale lidi jsou na nich čím dál víc závislí, takže nakonec to skončí tím, že ty stroje budou lidem říkat, co směj a nesměj.“ Což mi připomíná, že pod tím vším, co jsem popsal, v suterénu Werichovy vily, se nachází muzeum Golema…
Pak už jsem myslel jen na mezipatro v navštíveném muzeu, a na Bytost, které na prahu vzniku „našeho“ státu lidi srazili hlavu, a (zatím) pro to pláčí jen básníci…
Zdroje:
Jan Werich vzpomíná…vlastně Potlach, Filip Menzel: Klaunova antická tragédie, V+W a Ladislav Matějka: Korespondence V+W, Jan Werich: Relativně vzato, Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha, Libuše Rudinská: Můj otec George Voskovec, Jerome Coopersmith: I was accused, Milan Lasica, Július Satinský a Miroslav Horníček: Všetci sú za dverami III/6, Csol.cz/legionar, Werichovavila.cz, divadelní hry a filmy V+W, rodokmen Jiřího Voskovce od Mgr. Zdeňka Hornera
V původní, neupravené podobě dvou článků vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
