Leninovo politické dílo

V. I. Lenin na obraze Isaaca Brodského

Existuje několik metodických přístupů k Leninovi a Říjnové revoluci. Nejrozšířenější je historický přístup, při němž popisujeme a analyzujeme příslušné historické okolnosti. Zjistíme, že revoluční situace byla výsledkem neklidného ruského vývoje od počátku 20. století a odrážela postavení Ruska v tehdejším světovém systému. Rusko bylo zemí na semiperiferii imperiálního světového systému, použijeme-li termínu Immanuela Wallersteina.  

Jak ukazuje maďarský historik Tamás Krausz v rozhovoru Rekonstruovat Lenina bez lží a deformací, ruská demokratická buržoazie byla slabá a chovala se podřízeně vůči carskému režimu. Na rozdíl od buržoazie v západních zemích nedokázala jednat jako tahoun modernizace a politické emancipace. Zaostalé Rusko směřovalo k tomu, že bude polokolonií, z níž budou západní impéria čerpat suroviny a levnou práci. Krausz vyjadřuje, v čem spočívá obecná legitimita Říjnové revoluce: kdyby nenastala, Rusko by nejspíše skončilo jako polokolonie Západu s fašizující autokratickou vládou. Jestliže demokratická buržoazie neměla modernizační a emancipační náboj, jedinou silou, která mohla provést modernizaci a vymanit zemi ze západního imperiálního systému, bylo socialistické hnutí, organizované jako revoluční síla.

Napočítáme pak další historické okolnosti, které umožnily revoluci. Byl jím rozvrat legitimity carského režimu na konci první světové války a neutěšené sociální poměry, v nichž žily široké vrstvy rolníků i početně malý průmyslový proletariát. Od počátku 20. století v Rusku vypukly dvě revoluce: brutálně potlačená revoluce roku 1905 a únorová revoluce roku 1917. V jejich víru se dříve zatuhlá a konzervativní ruská společnost dala do nevídaného pohybu, který svým rozsahem a intenzitou neměl obdobu v žádné evropské zemi té doby.

Většina lidí zůstane u historického přístupu a celou věc uzavře tím, že Leninova politika a Říjnová revoluce jsou věcí minulosti a jejich politický význam se definitivně vyčerpal rozpadem Sovětského svazu na počátku 90. let. Symbolickou tečkou za celou touto historií pak byla poslední oficiální oslava výročí Velké říjnové socialistické revoluce, která se na Rudém náměstí konala 7. listopadu 1990.

Krausz je příklad historika, který tento závěr odmítá a prohlašuje, že nic není uzavřeno. Své historické analýzy Leninovy politiky a Říjnové revoluce představuje jako podnět pro všechny země, které jsou dnes na semiperiferii či periferii světového systému.

Pak je tu další přístup, jenž nastoluje otázku, jaký má Lenin a Říjnová revoluce význam pro současnost či dlouhou budoucnost. Touto otázkou se nedávno zabýval Vítek Prokop v článku Leninovo století. Chápe to tak, že Lenin nás vyzývá, abychom myšlenky a poznatky, které jsou uzavřené ve složitých a terminologicky přetížených levicových teoriích, vyjádřili obecně srozumitelným jazykem a šířili je všemi dostupnými prostředky, zvláště pomocí sociálních médií. Podobně Michael Brie v článku Sedm důvodů, proč nepřenechat Lenina nepřátelům  vyjádřil doporučení určené současné levici, k němuž se vrátím později.   

V. I. Lenin s predstaviteľmi boľševikov na Červenom námestí v Moskve v máji 1919

Tento přístup k Leninovi a Říjnové revoluci plně rozvinul současný francouzský filosof Alain Badiou na několika místech svého ontologického opusu Imanence pravd (Badiou 2018: 640-657). Badiou rozlišuje dva druhy politiky. Nejprve je to politika, která se provádí po celou dobu lidské historie počínaje ranými civilizacemi, které vznikly v různých částech světa zhruba ve 4. tisíciletí př.n.l. V dějinách se měnily formy vlády, třídní složení, podoba hierarchií, technologie a mnoho dalších věci, avšak politika byla v zásadě stále stejná. Nakonec v ní vždy běželo o ovládnutí a řízení aparatury státu. Státní organizace má při všech proměnách tu základní funkci, že zabetonovává dané vlastnické a mocenské vztahy. Je to souhrn aparátů a institucí, které zajišťují ekonomickou a sociální nadvládu a útlak. Jak píše Badiou, tato politika se omezuje na opakování několika postupů, jak provádět údržbu Státu.

Badiou takovou politiku nazývá politikou konečnosti – řídí se omezenými pravidly Státu a ty jsou pro ni přednější než uskutečňování těch či oněch ideálů a hodnot. Příkladem může být proměna křesťanství, z něhož se na konci Římské říše stalo státní náboženství. Křesťanství získalo státní funkci a ta v něm potlačila jeho původní univerzálně egalitární myšlenky. Podobně působí státní funkce na levicovou politiku. Levice se od pravice liší rétorikou a odlišnými důrazy, ale přitom se ve státních funkcích chová v principu stejně jako pravice. Snadno si představíme, že politici hlásající před volbami radikální názory se ve svém vládnutí omezí na to, co jim dovolí uskutečnit třídní aparatura Státu. Jak se vyjadřuje Badiou, taková politika je procedura, která je konstruovatelná. Jejím výsledkem je opakování předem daných postupů v několika málo variantách.

Podle Badioua se občas objeví ještě jiná politika, kterou nazývá politika nekonečna. Začala krystalizovat po francouzské revoluci v podobě socialistických, komunistických a anarchistických proudů. Do společnosti vnesla spor o to, co vůbec je politika. Má se politika zaměřit na co možná nejlepší řízení třídně státního aparátu nebo má usilovat o jeho revoluční přeměnu? Tento spor o politiku vede k novému rozdělení společnosti. Není to rozdělení na příznivce vlády a na opoziční síly, které přes všechny rozdíly respektují požadavky Státu.  Společnost se rozděluje na část, která lne k daným pořádkům, a na část, která usiluje o revoluční přeměnu státní organizace. Badiou poukazuje na to, že tyto dvě části jsou nesmiřitelné a jejich syntéza není možná. Probíhá nekonsensuální diskuse o politice samé, která nastoluje princip dvou. Tento princip je podmínkou každé pravdivostní procedury, nejen procedury politické (vysvětlení těchto pojmů viz Hauser 2021a: 296).

Příkladem takové politiky je Leninova politika v kritickém období po únorové revoluci 1917. Lenin do daného stavu zaváděl princip rozdělení a usiloval o revoluční přeměnu státní organizace. V Dubnových tezích vyslovil požadavek, že únorová revoluce má přejít do další revoluce, neboť ta první pouze upravila třídní státní aparaturu a směřuje k oligarchické parlamentní demokracii. Jak to formuluje Badiou, Lenin tím do únorové revoluce vložil rozdělující princip dvou: v dané revoluci nastává druhá revoluce, která má zcela změnit státní organizaci společnosti a odstranit ekonomickou oligarchii, která by se propojila s parlamentní demokracii. Výsledkem únorové revoluce by byl „kapitál-parlamentarismus“.

Tímto způsobem Badiou vykládá příslušné body Dubnových tezí. Uveďme si ty, které vyjadřují různé aspekty revoluční přeměny státních aparátů. 
Rozbití starého státního aparátu – nahrazení buržoazní parlamentní republiky typem státu Pařížské komuny, tj. republikou sovětů, organizovanou zdola nahoru a nahrazující policii, armádu a byrokracii všeobecným ozbrojením lidu a volitelnými úředníky.
Agrární program – okamžitá konfiskace statkářské půdy, nacionalizace veškeré půdy a převedení práva nakládat s půdou na sověty zemědělských dělníků a chudých rolníků.
Sloučení všech bank v jedinou celonárodní banku pod kontrolou sovětů.
Ne bezprostřední „zavedení“ socialismu, nýbrž přechod jen ke kontrole společenské výroby a rozdělování výrobků.

Založení nové, revoluční Internacionály.

Daná situace měla svou politickou logiku, kterou Lenin jasně rozpoznal a postupoval podle ní. Badiou ji shrnuje takto. Lidové masy jsou vnitřně rozdělené, a proto je nezbytná politická organizace, která bude usilovat o jejich sjednocení. Z toho plyne, že komunističtí aktivisté se musejí propojit s lidovými masami. Komunisté mají působit uvnitř mas a zároveň je formovat „zvnějšku“. Pro revoluci jsou nepostradatelní z důvodů, které uvedl Marx a Engels v Komunistickém manifestu: jsou nejrozhodnější částí masového hnutí; formulují jeho požadavky; mají celkovou vizi; uvažují internacionálně. 

Leninova politika se řídila principem univerzální rovnosti bez ohledu na státem udržovanou třídní strukturu. Místo opakování konečného souboru státních postupů se před ním objevila nekonečná perspektiva dalšího vývoje, který přinese další a další reálné možnosti.

Uvažujme tak, že je krátce po Říjnové revoluci a my chceme opustit tradiční třídní Stát. Jak potom má vypadat forma vlády? Nebude to ani autokratická vláda, ani parlamentní demokracie, ani žádná jiná z těch, které byly před námi. Je třeba vynalézt novou politickou formu: republiku sovětů. Místo kopírování západních či východních politických soustav, které zůstávají v hranicích Státu, se otevřel nový horizont politického myšlení a jednání. Říjnová revoluce vyvolává nevídanou společenskou kreativitu, která však neprobíhá na chráněné zelené louce, kde je nám dopřáno nerušeně tvořit a experimentovat. Vše se děje v době nelítostné občanské války, která si vynucuje přísnou disciplínu a mnohdy tvrdá opatření. Porevoluční politické instituce se často rodí pod tlakem okolností, a přitom jsou projevem vynalézavosti a tvůrčí energie. Vzniká řada nových institucí: ruší se ministerstva a vznikají lidové komisariáty, utváří se systém sovětů (rad dělníků, rolníků, vojáků, atd.), který má spojit horizontální a vertikální způsob rozhodování. Sověty jsou voleny zespodu. Z místních či oblastních sovětů se volí zástupci do vyšších sovětů, a z nich se volí zástupci do nejvyšších sovětů. Tyto instituce se v něčem volně inspirovaly lidovými orgány Pařížské komuny a navazovaly na sověty, které spontánně vznikaly v předchozích dvou revolucích. 

Lev Davidovič Trockij, Vladimír Iľjič Lenin a Lev Borisovič Kamenev počas prestávky
2. zjazdu III. Internacionály (Kominterny) v roku 1919 v Moskve

V Rusku se již dříve vyskytovaly různé kolektivní formy, které díky revoluci získaly nový náboj. V porevoluční společnosti se šíří artěly – družstva řemeslníků, umělců, dělníků, kteří žijí v komunách a pracují doma či ve společných dílnách a vládne v nich rovnost v rozdělování, často bez právních smluv. V Rusku měly dávnou tradici vesnické občiny (rusky „obščina“ nazývaná též „mir“, angl. commune). Vesnické občiny měly společné vlastnictví půdy, které představovalo ruskou podobu „commons“. V západních zemích byla obecní půda většinou násilně ohrazená a zprivatizovaná v prvních fázích kapitalismu. V Rusku se občiny udržely. Po revoluci roku 1905 ministerský předseda Stolypin sice zaváděl agrární reformu, která měla ruské občiny privatizovat, narazil však na odpor obyvatelstva, které odmítalo opustit způsob hospodaření a rozhodování zděděný po předcích. Díky konzervativnímu odporu vůči privatizaci občin se Stolypinův plán nezdařil.

V občinách platilo, že každý měl přidělenou držbu půdy zvanou „naděl“, na níž samostatně hospodařil, nesměl ji však prodat nebo odkázat. Teoreticky se přidělená půda každých patnáct let vracela občině, která provedla její nové a rovné rozdělení mezi všechny mužské členy komunity. Badatelé naznačují, že občiny byly základem pro pozdější vznik kolchozů jako hlavních jednotek sovětského zemědělství (Ay 2016: 62). Druhý den po revoluci (8.listopadu 1917) je vyhlášen Dekret o půdě, který výrazně posílil politický a hospodářský význam občin. Místo privatizace občin, která proběhla v západních zemích, nastává deprivatizace rozsáhlých pozemků vlastněných šlechtou, velkostatkáři a církví. Dekret o půdě „navždy“ ruší privátní vlastnictví půdy a ta od nynějška nemá být „prodávána, kupována, pronajímána, zastavována nebo jinak odcizována“. Veškerá půda se stává „vlastnictvím všeho lidu“ a „pod dohledem místních a centrálních samosprávných orgánů“ bude rozdělena mezi rolníky „demokraticky organizovanými vesnickými a městskými občinami“. V Leninově dekretu se uplatňují staleté zásady občin, které prodchnul modernizační a vědecký étos: „půdní fond bude předmětem pravidelného přerozdělování v závislosti na růstu populace a zvětšování produktivity a vědecké úrovně hospodaření.“ Současní teoretici nerůstu vyzdvihují tyto a podobné předkapitalistické formy hospodaření, avšak dosud nechávali stranou Leninův Dekret o půdě, který jim dal nový rozměr. Kohei Saito v knize Marx v antropocénu. K ideji nerůstového komunismu (Saito 2023) zdůrazňuje Marxovy úvahy o občinách, opomíjí však Leninovu politiku, která předkapitalistické občiny učinila základem socialistického vývoje.

V porevoluční době získalo novou dimenzi také ruské avantgardní umění. Nikde jinde se avantgardní projekty nezměnily v tak monumentální kolektivní umění jako v porevolučním Rusku. Známým příkladem je Symfonie sirén, kterou vytvořil Arsenij Avraamov k 5. výročí Říjnové revoluce. Uskutečnila se v několika městech a v největším rozsahu ji provedli obyvatelé přístavního města Baku. Do jejího provedení se zapojilo celé město, včetně lodí, lokomotiv, vojenských oddílů a sirén. Z celého města se stal hudební nástroj. V symfonii měli účinkovat všichni obyvatelé města a partitura v podobě slovních pokynů vyšla den předem v novinách.  Bez tehdejších porevolučních podmínek a avantgardní atmosféry by něco takového bylo sotva možné.  O rekonstrukci Symfonie sirén se na festivalu Moravský podzim v roce 2017 pokusili bývalí členové skupiny Einstürzende Neubauten Andreas Ammera FM Einheit, avšak symfonii provedli pouze v náznaku. V dnešních poměrech je tato symfonie v plném rozsahu prakticky neproveditelná. 

Uvědomíme-li si všechnu vynalézavost a tvořivost, kterou přinesla Říjnová revoluce, je třeba poopravit názor, že tato revoluce nebyla nic jiného než nástup diktatury či totality. Neměl nakonec pravdu český filosof Milan Machovec, který v 60. letech poznamenal, že tato revoluce byla největším počinem tvůrčího marxismu?

Badiou píše ještě o jednom rozměru politiky: politické myšlení a jednání může nabýt vlastností, které z něj učiní politické dílo. Leninova politika probíhala v určitém historickém časoprostoru a ovlivnila dějiny 20. století, ale tím se její význam nevyčerpal. V dnešní situaci v ní objevíme podněty, které byly dříve neznámé. Částečně tak postupuje zmíněný Michael Brie, který vztahuje Leninovu politiku k současné době permanentních krizí. Leninova politika najednou promlouvá k levici, která v období chaosu a nejistot hledá svou orientaci. Lenin pochopitelně nemohl tušit, že levice sto let po jeho smrti bude opět svým způsobem na začátku a že se bude znovu učit politicky myslet a jednat. Leninova politika může zapůsobit jako katalyzátor současné levice: vyvolá rozdělení levice na tu část, která má za cíl zlepšovat třídně státní aparatury, a část, která přemýšlí o egalitárním a ekosocialistickém přetvoření státu. Politické myšlení a jednání, které mnozí považovali za politiku ležící v mauzoleu spolu s Leninovým tělem, dostává najednou nové významy. Politika s tímto nekonečným potenciálem podle Badioua představuje politické dílo.

Kolik najdeme politiků, k nimž se můžeme odkazovat po sto letech či aspoň po konci jejich funkčního období? Většina politiků upadne v zapomnění v okamžiku, kdy za sebou zavře dveře svého úřadu.Kro mě chvilkového spravování třídních aparatur obvykle vykonají málo co jiného. Nejenže po sobě nezanechají žádné politické dílo, ale zpravidla nevědí, že politika může vypadat jako dílo. Jak říká Badiou, politické dílo je vzácné. Je vzácnější než dílo umělecké.

A z čeho pochází nadčasovost Leninova politického díla? Jestliže jednou bude levice opět tak daleko, že se nespokojí s obecnými etickými prohlášeními („Chceme spravedlivou/férovou společnost“, apod.) a začne přemýšlet o reálných politických krocích, které jménem těchto ideálů povedou za hranice kapitalismu, dříve nebo později objeví Lenina. Nejde pouze o to, že levice konečně pozve Lenina „ke stolu“, kde jsou ti, „kteří před námi hledali emancipované lidstvo“, jak píše Brie. V situaci, kdy se otevře možnost reálného přechodu k postkapitalistické společnosti, Lenin přestane být pouhým spolustolovníkem, který má podle Brieho zpytovat svědomí kvůli tomu, že omezil „svobodu jinak smýšlejících“ (Luxemburgová). Tehdy v Leninovi spatříme především politika, který musel čelit problémům, které se dotýkaly samotného bytí či nebytí revoluce, a jimž dost možná budeme čelit i my.

Jak říká Badiou, každý, kdo se pokusí o přechod k socialismu či komunismu, narazí na otázku státu a jeho institucí a orgánů. Lenin si plně uvědomil, že bez revoluční přeměny státu je přechod k socialismu neuskutečnitelný, neboť tradiční státní forma bude vždy reprodukovat třídní nerovnosti. Je krátkozraké si představovat, že stačí obsadit existující státní instituce a působit v nich sociálně a demokraticky, jak navrhuje Chantal Mouffová v knize o levicovém populismu (Mouffe 2018). Tato teoretička vyjadřuje široce rozšířený liberální názor, že státní instituce liberální demokracie jsou samy o sobě neutrální a že mohou stejně tak dobře sloužit neprivilegované většině jako slouží vyšším společenským třídám a oligarchické hyperburžoazii. Tyto instituce vznikly v dobách autokratického liberalismu (Fareed Zakaria) jako ochrana privilegií majetných tříd před „nezodpovědnou“ masou. Kvůli své třídní konstrukci vždy budou upravovat požadavky lidových mas tak, aby se nenarušila ekonomická a politická nadvláda privilegovaných tříd. Tyto instituce proto nestačí otevřít lidovým požadavkům, jak se domnívá Mouffová, nýbrž je zapotřebí je proměnit (Hauser 2021b: 164).

Badiou ukazuje nadčasový význam také dalších Leninových myšlenek. Levicová politika, která bude usilovat o přechod k postkapitalistické společnosti, vyvolá nutně rozdělení uvnitř lidových mas a pouze jejich část bude tuto politiku spontánně rozvíjet. Kvůli tomu se neobejdeme bez politické organizace, která bude působit uvnitř lidových mas a zároveň bude formulovat obecnější cíle a vymezovat strategický postup. Každý, kdo se dostane ještě dál, bude čelit další zásadní otázce: jak ubránit revoluci? Je naivní si myslet, že s přechodem k socialismu budou souhlasit všichni. Hyperburžoazie bude sotva nečinně přihlížet, jak vzniká systém, v němž ztrácí svá extrémní vlastnická a politická privilegia, a vynaloží nemalé prostředky, aby přesvědčila neprivilegované, že socialismus je Zlo. Levice si bude muset položit stejnou otázku jako Lenin: Jak zorganizovat obranu proti těmto mocným silám?

Jsou to existenční otázky možného budoucího vývoje, ale dnes si je klade málokdo. Postkapitalismus si přejí mnozí, ale pouze hrstka „radikálů“ uvažuje o reálných krocích, které budou nutné k jeho uskutečnění. Nové socialistické hnutí je v prvopočátcích a jen zvolna se rozbíhá debata o jeho možných cílech a strategiích ve 21. století. Zatím vznikají manifesty, které se snaží tuto debatu vyvolat, viz Manifest socialistického hnutí.

Mnoho lidí si uvědomuje, že současná doba je plná krizí a katastrofických tendencí. Někteří uvažují o tom, že dříve či později nastanou společenské zlomy, v nichž se aspoň hypoteticky otevře cesta k reálnému přechodu k postkapitalismu. Jeví se to tak, že význam Leninovy politiky plně pochopíme až v budoucí době zlomů.

Snímky: www.wikimedia.commons

Text, publikovaný so súhlasom autora, bol pôvodne zverejnený na webe SOK – Socialistický kruh

SÚVISIACE
Jozef Beňa: Zdravie a život pre víťaznú revolúciu
Vladimír Manda: V. I. Lenin a pád socializmu

Literatura
Ay, Karl-Ludwig (2016): On some Observations by Max Weber about Long-termed Structural Features of Russian Policy. In: Eliaeson, S., Harutyunyan, L., Titarenko, L., (eds.), After the Soviet Empire. Legacies and Pathway. Leiden-Boston: Brill, 54-63.
Badiou, Alain (2018): L’Immanence des vérités. L’être et l’événement, 3. Paris: Fayard 2018.
Hauser, Michael (2021a): Doba přechodu. Tranzitivní ontologie a dílo Alaina Badioua. Praha: Filosofia.
Hauser, Michael (2021b): Rozlomená jednota liberální demokracie. In: Feinberg, J. G., Hauser, M., Ort, J., Politika jednoty ve světě proměn. Praha: Filosofia, 95-169.
Mouffe, Chantal (2018): For a Left Populism. London-New York: Verso.
Saito, Kohei (2023): Marx in the Anthropocene. Towards the Idea of Degrowth Communism. Cambridge: Cambridge University Press.

(Celkovo 260 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter