Kdykoliv vidím vrcholné představitele Evropské komise, generálního tajemníka NATO a premiéry nebo prezidenty, případně i některé ministry několika členských států EU, nejčastěji se mi vybaví vzpomínka na jednu novelu spisovatele Grahama Greena, která se jmenuje Doktor Fischer ze Ženevy. Byla vydána v roce 1980, ale skoro to vypadá, jako by Graham Greene psal o „lídrech“ Evropy a části světa v epoše americké hegemonie, tedy o naší žhavé současnosti.
Graham Greene měl schopnost pronikat do tajů lidské psychiky a jeho pozornosti neunikla ani mentalita lidí, kteří dosáhli bohatství, kariéry a moci. Doktor Fischer ze Ženevy patří k těm pozoruhodným stostránkovým novelám světové literatury, které dokázaly sdělit na malé ploše více, než zvládnou některé tisícistránkové svazky, jež jsou kupodivu v módě opět i v našich časech.
Děj novely je asi následující: Doktor Fischer je mimořádně bohatý občan švýcarské Ženevy. Majetek získal díky jakési zázračné zubní pastě. Má všechno, ale ničeho si neváží, spíše nenávidí každého ve svém okolí. Má to příčinu v některých okolnostech jeho vlastního života, ale to není na tomto místě podstatné. Doktor Fischer si kolem sebe vytvořil kroužek prazvláštních přátel, které zve pravidelně na své proslulé večeře, jež jsou ve skutečnosti rituály, v nichž se uvolňuje Fischerova nenávist k lidem, kteří jsou mu vlastně dost podobní bohatstvím, jaké nashromáždili. Doktor Fischer svými hosty pohrdá, neboť jsou lakotní a ochotní se nechat kdykoliv jakkoliv ponížit, pokud jim při tom kyne nějaký prospěch.
A na tom postavil doktor Fischer své proslulé večeře. Zve si na ně lidi, kteří v Ženevě představují místní smetánku, a na těch večeřích je uráží, posmívá se jim, dotýká se jejich nejcitlivějších míst, ale zároveň je obdarovává cennými předměty. Nenávidí je, pohrdá jimi, dává jim to krutě najevo, ale oni stále chodí na ty jeho večeře a nechávají si zadávat úkoly, které je ponižují. A když úkol splní, tak dostanou dárek v hodnotě mnoha tisíc švýcarských franků. Jeden z jeho hostů je jistý pan Kips, daňový poradce, který mimo jiných spravuje také daně doktora Fischera a doktor Fischer se mu stará i o další klienty. Tento pan Kips ale trpí zdravotním problémem, který jej nutí chodit zlomený do pravého úhlu. Doktor Fischer si z jeho postižení vystřelil, když se spojil s autorem pohádek pro děti a tento spisovatel napsal knížku o tomto panu Kipsovi, která textem i obrázky krutě karikuje jeho tělesné postižení. A každý rok nechává doktor Fischer tisknout nová vydání, neboť chudák Kips je následně skupuje a ničí, aby neměl ostudu. Samozřejmě mu to není nic platné. Už na večeři po prvním vydání tohoto v podstatě hanopisu na pana Kipa nechal doktor Fischer položit po jednom výtisku na stůl svých hostů, aby jej každý z nich našel hned vedle příboru.
Ale pan Kips chodí stále na ty večeře doktora Fischera. Dotklo se ho to, ale obchody s doktorem Fischerem a jeho dárky mají prostě svoji cenu. Vyšší, než je Kipsova čest. Jiný host, jistá paní Montgomeryová, která je pochopitelně také terčem krutého žertování doktora Fischera, se mu dokonce nabídla, že bude s ženským citem sama vybírat luxusní dárky pro své spolustolovníky. Platí je samozřejmě doktor Fischer, pro jehož nenávist k lidem, které si zve ke stolu, nejsou žádná vydání dost velká. Tato paní Montgomeryová prohlašuje o doktoru Fischerovi, že je nesmírně vtipný a že ty večírky jsou prostě samá legrace. Dokonce říká: „Máme ho všichni rádi.“
Vypravěčem příběhu je obyčejný zaměstnanec jakési firmy na čokoládu, který má průměrný měsíční příjem, spíše trochu podprůměrný, ale který se úplnou náhodou seznámí s dcerou doktora Fischera. A ta souhlasí s jeho nabídkou k sňatku. Nemá otce ráda a sama je otci, doktoru Fischerovi, úplně lhostejná. Jako by ani nebyla. Ten zaměstnanec firmy na čokoládu se jmenuje Jones. Když mu Fischerova dcera vyprávěla o oněch večeřích u svého otce, mluvila o hostech těch večeří s pohrdáním. Dokonce je označila za „skokany“. V anglickém originále použila omylem slova „toads“, což znamená „ropuchy“ nebo v přeneseném slova smyslu „odporné lidi“. Jones to vysvětluje čtenáři její špatnou znalostí angličtiny a tím, že patrně chtěla použít slova „toadies“, což je plurál označující patolízaly, podlézavé lidi a podobně. Když se doktor Fischer dozvěděl o sňatku své dcery s panem Jonesem, pojal zlomyslný nápad vyzkoušet, co to udělá, když pozve nemajetného zetě mezi boháče, které sám tak snadno tupí. Jones dostane pozvánku na večeři a po delším váhání, když mu jeho žena radí, aby nikam nechodil, nakonec na večeři jde. Trochu zvědavost, trochu pocit, že to tchánovi dluží, no a trochu i víra, že on „skokanem“ není a nebude.
Nemohu zde líčit celý obsah novely, protože to podstatné poselství je vcelku patrné okamžitě. A vyjádřil je vlastně i doktor Fischer sám v jedné odpovědi na námitku své dcery, která jej varovala, že svým chováním vůči přátelům, jež si zve na večeře, o ně postupně přijde, a zůstane sám. Na to jí doktor Fischer odpověděl: „Všichni moji přátelé jsou bohatí a boháči jsou nejchamtivější. Bohatí neznají hrdost, myslí pouze na svůj majetek. Jen na chudé si člověk musí dávat pozor.“ (All my friends are rich and the rich are the greediest. The rich have no pride except in thein possession. You only have to be careful with the poor.“)
+++
Když člověk pozoruje, jak jdou osoby, které řídí osudy současných obyvatel řady států Evropské unie/NATO, z ostudy do ostudy, a přesto místo toho, aby už dávno abdikovaly, opustily své funkce a úřady, a prchaly někam do ústraní v naději, že uniknou odpovědnosti, tak se vynořují stále a znovu na scéně a pořád mluví, mluví, mluví a dělají totéž, co dělaly doposud a co bylo skoro úplně všechno špatně. Občan se právem ptá, zda je už hanba nefackuje? Ale jak je vidět, mají tito lidé kačení žaludky, hroší kůže nebo je jejich tělesný i duševní povrch ze skla, takže po něm stéká úplně všechno a vsakuje to do červených koberců, po kterých oni přicházejí na to svoje jeviště i s nalepenými úsměvy a odcházejí opět tudy, už ovšem bez úsměvů do reality.
Jestliže doktor Fischer mluvil o absenci osobní hrdosti u svých „přátel“, boháčů, které nenáviděl pro jejich chamtivost a ochotu k podlézavosti, pak se jeho mínění může rozšířit také na osoby, pro které je kariéra více než svědomí a čest. Lidé, kteří mají obojí, hrdost i svědomí, a třeba jsou i nemajetní a bez funkcí, by tolik ostudy na svých bedrech jednoduše neunesli. Ano, „jen na chudé si člověk musí dávat pozor“, jak pravil doktor Fischer. Proto vládnoucí struktury dávají velký pozor na to, aby se lid nikdy nedozvěděl všechno. Ale těmto evropským „lídrům“ stačí k ostudě i to málo, co lid o nich ví. Všechno utajit prostě nelze ani s pomocí médií hlavního proudu a nevládních organizací.
Ti lidé mají vesměs velice nízkou podporu u občanů svých vlastních zemí a díky jejich „práci“ jim ta podpora stále klesá. Ani to je však nedokáže přivést k zamyšlení. Tedy k abdikaci. Na začátku svých kariérních postupů vsadili úplně všechno na nerozborné přátelství se Spojenými státy. Takto vršili nadšeně jednu chybu za druhou, aby byl Washington spokojen. A nyní zjistili, že je jejich pán za Oceánem opustil. A nejenom to, přišli na to, že jimi dokonce pohrdá. Zatím je, pravda, nezve na večeře, aby jim dával dárky za to, že budou plnit ještě další ponižující úkoly. Už toho není třeba. Ti lidé si už dávno uložili sami – asi z pilnosti – takovou spoustu ponižujících úkolů, že teď už je to v podstatě úplně jedno. Trump se jim vysmívá, jako se asi vysmívá únosce obětem, které má svázané ve sklepě, a o kterých ví, že by navzdory všemu potupení zase udělaly vše, jen aby se mu zavděčily. Lídři dalších světových mocností je už neberou vůbec v úvahu. A tak se tyto osoby chytají poslední šance, jak si udržet kariéru. Drží se naděje na pokračování války s Ruskem a na to, že za ně budou pořád umírat Ukrajinci.
Může je potkat sebereflexe? Ale kdepak. Ta by vedla k odchodu z politiky, jaký by následně odkryl velmi mnohá tajemství jejich předchozího působení. Už by neměli klíče od těchto tajemství. Měli by je jiní lidé, kteří by je asi nešetřili. Přesně toho se bojí také kyjevský režim. Tento společný strach z následků odhalení z řady evropských „lídrů“ a z kyjevského režimu činí přirozené spojence. Strach stmeluje. V Kyjevě už leccos prasklo. Pokud by válka skončila, nastal by i mezi sponzory Kyjeva asi dost velký praskot. Když to konečně prasklo s covidem, tak to nakonec potká všechna střežená tajemství.
Jedna odpoveď
Skvěle napsáno, pane Šebestíku. Přesně takto ta „láska“ „Evropy“ k Ukrajině funguje. Podobné jevy, jako u účastníků večeře, jejichž společným pojítkem je mamon, zaznamenáváme také u společenství lidí, které spojuje hloupost a neschopnost hledat pravdu. Tam se sice nevyskytuje záměrné ponižování, ale stejně, jako se účastníci večeře jeden před druhým nestydí za rezignaci na lidskou hrdost, tak se ani hlupáci lhostejní vůči pravdivému poznání nestydí za svoji hloupost a lhostejnost ve věci pravdy. Tragédií západu je, že se tito lidé dostávají do dominantních společenských pozic.