Dva odlišné pohľady

Vzhľadom na dôchodcovské štúdium geopolitiky som už dlho ohľadom vyhliadok EÚ pesimista.

„Naše nádeje, že vzťahy s Ruskom sa zlepšia a že Moskva konečne uzná našu suverenitu a nezávislosť po tom, ako sme sa stali členmi NATO a EÚ, sa nenaplnili … Od konca studenej vojny uplynulo 20 rokov a my vidíme, že venovať sa krajinám strednej a východnej Európy už nie je jadrom americkej zahraničnej politiky. Obamova administratíva si stanovila svoje priority a o náš región sa takmer prestala zaujímať.“

Citát je z otvoreného listu exprezidentov V. Havla a M. Kováča plus K. Schwarzenberga, L.Walesu a ďalších, ktorý doručil osobne v Bielom dome prezidentovi Obamovi signatár A.Vondra v júli 2009 (sic!). Nemožno uprieť signatárom veľmi presné zákulisné informácie o pripravovanom obrate v zahraničnej politike USA. Pôsobenie prezidenta Obamu hodnotím ako „kvadratúru kruhu“, pretože sa snažil udržať hegemóniu napriek reálnej situácii v USA a vo svete. Prezident Trump po intermezze Bidena odhodil všetky zábrany. Úplná hegemónia USA je neudržateľná, avšak stále existuje možnosť vynucovať poslušnosť z pozície sily.

Z hľadiska USA je 28-bodový plán perfektne vyvážený. USA a RF sa dohodli, že obnovia hospodársku spoluprácu, pričom RF bude znovu patriť do G8. Ba čo viac, 100 miliárd $ zo zmrazených ruských aktív bude použitých na obnovu Ukrajiny, čo je z ruského hľadiska skrytá forma reparácií, pričom o zisk z týchto aktivít sa USA a RF bratsky rozdelia, veľké obchodné dohody s USA budú financované zo zmrazených ruských aktív.

Nepochybne USA budú profitovať z biznisu. EÚ namiesto toho bude nakupovať US zbrane pre Ukrajinu, investovať v USA a platiť drahé US energie (nie je vylúčené, tak ako sa to doteraz deje, že budú ruského pôvodu). Dokonca ďalších 100 miliárd $ investuje na Ukrajinu EÚ. Navyše európske stíhačky budú umiestnené v Poľsku. Nehovoriac o nenávratných tzv. pôžičkách, ktoré Brusel dosiaľ Kyjevu poskytol, pričom nezanedbateľnú časť z nich na Bankovej úspešne rozkradli; členské štáty – čiastočne aj Slovensko – ich budú musieť splácať. Takže krajiny EÚ čaká pauperizácia, proti čomu sa obyvatelia budú brániť. Je možné, že EÚ sa rozpadne, čo by Trumpovi nevadilo, veď cieľom EÚ malo byť „obabrať USA“. Samozrejme, ak dôjde k rozpadu EÚ, čo duo Ursula + Kaja úspešne urýchľuje, nezachráni to jednotlivé štáty pred pauperizáciou. Len bude každý za seba a občania nebudú môcť nadávať na bruselskú kamarilu.

Upriamim teraz pozornosť na dôležité  aspekty, ktoré aktéri neberú do úvahy, lebo prevláda subjektívne vajatanie o Ukrajine. Nie je pravda, že ide o kapituláciu zo strany Ukrajiny, plán obsahuje určité záruky suverenity zvyškového štátu. Realistický plán však nemôže ignorovať výsledok na bojisku. Pokiaľ bude Ukrajina pokračovať vo vojne, stratí viac. Ani nie je pravdou, že Trump jednostranne ustúpil Putinovi. RF tiež v rámci plánu robí ústupky. Prehrali európski warmongers a EÚ, ktorá pravdepodobne nebude jedným z globálnych aktérov multipolárneho sveta. Podotýkam, že na formovaní multipolarity sa tri veľmoci viac-menej dohodli.

Známy český nekonformný sociológ Petr Hampl predkladá štyri scenáre budúcnosti európskych národov:

Scénář první – pokračování trendu
Ten znamená, že nedojde k ničemu mimořádnému. Budeme stále chudší, stále hloupější, stále pověrčivější, budeme se těšit stále menší míře svobody a stále menší míře bezpečí, bude klesat úroveň veřejných služeb, zvykneme si na stále častější výpadky dodávek energií atd. V tom všem budou přežívat luxusní enklávy, kterých se trend nedotkne nebo jen velmi málo. 

Postup bude nerovnoměrný. Občas se poměry maličko zlepší, pak zase přijde krize. Po krizi se poměry vzpamatují, ale nedosáhnou předkrizové míry. Pokaždé si zvykneme, pokaždé se s tím naučíme žít. Část společnosti bude věřit, že to tak dobré a morální. Občas proběhnou lidové bouře, ale ty nezmění poměry.

Profesor Budil v této souvislosti mluví o scénáři latinizace Evropy. Tedy pád nastolení poměrů, pro které jsou typické bída, zaostalost, obrovské sociální díly a naprosto neomezená násilná zvůle úzké vládnoucí kasty, respektive místních diktatur. V Americe budou vycházet knihy o tom, že Evropané jsou mentálně méněcenní, že jejich kultura vždy vedla k zaostalosti a možná bude oprášena rasová teorie. 

Jenže mezitím bude probíhat jiný postupný proces – islamizace. Ve všech evropských zemích se budou zvětšovat muslimské komunity. Všechny evropské země budou svůj právní systém postupně přizpůsobovat právu šaríja. Ve všech evropských zemích budou nemuslimové vytlačeni do pozice bytostí druhé kategorie (což bude podněcovat a další a další vlny konverzí k islámu). Dosavadní vyšší střední třídy budou postupně splývat se vzdělanou a blahobytnou částí muslimské komunity. Půjde to cestou zdánlivě nenápadných drobných změn, ale až bude islám vyhlášen státním náboženstvím, bude to pouze stvrzovat faktický stav. 

Základní otázka zní: Bude v roce 2070 ještě nějaký evropský stát, kde islám nebude státním náboženstvím?

Tak jsem to popsal v knize Prolomení hradeb dvojka. Nicméně podcenil jsem rychlost toho procesu. Že muslimská komunita fakticky převezme moc ve Velké Británii do pěti let od vydání knihy, to jsem si ani neuměl představit. Podstatné je, že k převzetí moci nepotřebovala muslimská komunita většinu. A že ani nepotřebovala vyvíjet žádné velké úsilí. Odpracovala to stará anglická vyšší a střední třída – od finanční oligarchie pod advokáty, ředitele gymnázií, lékaře a policejní důstojníky. Díky nim je dnes Velká Británie zemí, kde mají nevěřící jiné postavení před soudem, nemají právo nosit zbraň atd. 

Partnerem tradiční anglické vyšší vrstvy samozřejmě nejsou členové pákistánských znásilňovacích gangů ani primitivové, co pobíhají po ulicích s mačetou. Jsou to bohatí kultivovaní muslimští podnikatelé a vzdělanci. Obě vrstvy se přirozeně sbližují díky obchodním kontaktům i díky sňatkům. 

Opozice neexistuje. I strana Nigela Farage je závislá na muslimských sponsorech.

Druhý scénář – kolaps
Nabízí se otázka, co rozumět kolapsem. Mohou se zhroutit energetické sítě, může se zhroutit vymáhání práva, může zkolabovat finanční systém, ale to rozhodující je vymáhání práva. Stav, kdy prostě zmizí policie a lidé budou ponecháni, ať si své věci řeší sami. 

Připomínám, že kolaps vymáhání práva není totéž, co anarchotyranie. Dnes jsme svědky trendu směřujícího k tomu, že policie přestane řešit znásilnění a loupežná přepadení a bude horlivě zatýkat za nekorektní vyjádření. V České republice tento trend dosud nevidíme, ve Velké Británii, Švédsku a jinde už ano. Ale to není kolaps. To pouze znamená, že jsou vymáhána jiná pravidla než dosud. 

Když zmizí policie, znamená to, že nemůžete provádět ani tak banální úkoly jako dovoz zboží do prodejny, protože vás po cestě přepadnou. Nemůžete ani provozovat tu prodejnu, protože si kdykoliv mohou přijít útočníci pro zboží. Nezbývá tedy, než sestavovat vlastní ochranky, armádičky a domobrany. Jenže jakmile máte svou armádičku dost silnou, objeví se pokušení vzít si něco, co patří těm, kdo nemají tak silné domobrany. Výsledkem jsou země rozdělené na panství různých vojevůdců, s neustálými drobnými válkami a šarvátkami na hranicích. 

V západní Evropě by to téměř jistě urychlilo islamizaci. Muslimské komunity připraveny dramaticky lépe než ostatní.

Třetí scénář – vystoupení kontraelity
V některých národních společnostech se zformuje vrstva schopná být minimálně rovnocenným partnerem současné finanční a mocenské elitě. Tato kontraelita postupně získá takovou moc, že bude schopna změnit poměry. Je lhostejné, jestli cestou postupného tlaku v každodenním životě, politické změny, ekonomického posunu nebo třeba násilného převratu. 

Obávám se, že něco takového zatím nevidíme. Současná opozice zatím nebyla schopna vyprodukovat kontraelitu a ani k tomu nesměruje. Podle čeho tu pravou kontraelitu poznáme? Třeba podle toho, že se v zásadě nezajímá o předcházející elitu, ale má své cíle a za těmi si jde. Nebo podle toho, že vyprodukuje osobnosti schopné postavit se rázně i proti davu vlastních příznivců. Vůdcové se neptají, co chce slyšet dav, ale podmaní si ho. Jako TGM. 

Naše situace je komplikovanější v tom, že spíše než jednotlivé vrstvy rozhodují jejich aliance. Nicméně jak vidíme na příkladech USA a Maďarska, zformování kontraelity schopné přesměrovat civilizační vývoj je možné. 

Čtvrtý scénář – zásah zvenčí
Poslední možností je, že by do evropských poměrů vstoupil někdo, kdo by zásadně změnil poměry a realizoval takové své zájmy, které by znamenaly změnu úpadkového trendu. 

Jak se šance naplnění jednotlivých scénářů změnily od vydání knihy?

Fakticky zmizela čtyřka. Jestli Rusko ani Čína zjevně nemají chuť jakkoliv zasahovat do poměrů v evropských zemích ani v situaci, kdy je ohrožujeme, je zřejmé, že nebudou zasahovat ani v jiných případech. Jakkoli po tom liberálové zoufale touží, dokonce ani oni nedokážou najít nejmenší známky cizího zasahování. 

Snížil se také pravděpodobnost naplnění scénáře číslo dvě. Ukazuje se, že systém udržování nadvlády je pevnější, než to působí na první pohled. 

Nahoru jde naopak pravděpodobnost trojky – tedy jediného pozitivního scénáře. Když se kontraelita zformovala v USA a Maďarsku, proč by to nešlo v jiných zemích? 

K tomuto uvádzam druhý pohľad z amerického hľadiska, totiž antitrumpovský. Niekoľko myšlienok z najnovšieho stĺpčeka Fareeda Zakariu Ukrajina sa otriasa. Prečo návrat k politike, ktorá zlyhala? Ak nebudú mať lepšiu stratégiu, USA sa budú prizerať na porážku demokracie v srdci Európy.

Prezident Donald Trump má novú ukrajinskú politiku. Ide o to isté, ako stará ukrajinská politika – prinútiť Kyjev na viac ústupkov a dúfať, že Putin bude spokojný, prijal dohodu a umožnil mu získať Nobelovu cenu. Nefungovalo to vtedy a nebude fungovať teraz. Najhoršie je, že sa odohráva v okamžiku, kedy je Ukrajina kriticky zraniteľná. Správy z frontu svedčia o  intenzifikácii bojov, kľúčové parametre sa zhoršujú. Ukrajina bez zásahu čoskoro utrpí vojenskú porážku, Rusko získa symbolické vojenské víťazstvo plus niečo viac.

(Ďalej Zakaria popisuje situáciu v Pokrovsku a vyčerpanosť ukrajinských vojakov.)

Ak Amerika nezmení kurz, môže čoskoro predsedať prvej vyrokovanej porážke modernej demokracie v prospech agresívnej autokracie v srdci Európy; v oblasti, ktorú americkí prezidenti považovali 80 rokov ako životne dôležitú pre americké záujmy.

Tento pohľad popredného politológa je ideologický. Ako dieťa sa pamätám, že v 80-tych rokoch sme mali žiť v komunizme. Charakter súčasnej epochy podľa teórie vedeckého komunizmu určuje historický konflikt medzi kapitalizmom a socializmom. Teda studená vojna bola aj o ideologickom boji. Akosi nerozumiem, prečo v tom optimistickejšom scenári nastáva nová modifikácia cold war, keď už ideologické dôvody nemajú zmysel. Nenapísal som, že úplne zmizli. Lebo marxizmus-leninizmus rýchlo prestal existovať ako štátna ideológia, vo filozofii sa marxizmus oslobodil od leninizmu, ale proponenti amerického mesianizmu sú stále veľmi vplyvní a veria vo svoje dogmy.

Trump sa ani nesnaží predstierať, že USA majú historické poslanie šíriť resp. nastoliť slobodu a demokraciu na americký spôsob po celom svete. Jednak sa to neosvedčilo, jednak je to príliš nákladné. V multipolárnom svete vláde transakcionizmus. 28-bodový plán je toho dôkazom. Pokiaľ ide o biznys, sú dve možnosti. Buď obchodovať, teda niečo za niečo, alebo si jednoducho násilím zobrať to, čo chceme. Jeden aj druhý spôsob má svoje výhody i nevýhody. Aktuálne v rámci interregna nevieme, či prechod k multipolarite prebehne relatívne pokojne alebo nastanú horúce vojny.

Zdroj:
https://www.olomouckenovinky.cz/zpravy/politika/petr-hampl-ctyri-scenare-budoucnosti-evropskych-narodu
https://www.washingtonpost.com/opinions/2025/11/21/ukraine-trump-putin