Co tak trocha čistého vína o běsu globální oligarchie Západu?

Římský imperátor Augustus zakázal Římanům pít neředěné víno. Možná proto, že se říkalo už tehdy „in vino veritas“. A jak známo, každý, kdo vládne, se ničeho nebojí více než pravdy. Občas je ale opravdu nejmoudřejší nalít si čistého neředěného vína, byť může být někdy i docela těžké.

Po parlamentních volbách v České republice se globální oligarchie prostřednictvím rádců prezidenta Petra Pavla, a jistě i jiných svých nástrojů, snaží dosáhnout toho, aby vítěz voleb, Andrej Babiš (hnutí ANO), byl při složení vlády donucen obklopit se Kerbery střežícími jestřábí hnízdo vládnoucí západní oligarchie, namísto přirozených koaličních partnerů.

Andrej Babiš a další lidé z hnutí ANO už před volbami sice preventivně „políbili prsten“ vládnoucí západní oligarchie, když přislíbili, že vláda neposkytne prostor pro vox populi, tedy nepřipustí referenda riskující odklon od trajektorie předchozí vlády Petra Fialy. ANO samo za sebe by s přimhouřením oligarchického západního oka tedy mohlo tvořit jádro a páteř nové české vlády, aniž by ovšem ohrožovalo diktaturu jestřábího hnízda, neboť je vcelku krotké. Ono slůvko „vcelku“ zde není bez významu, neboť za předpokladu, že by ANO sestavilo vládu s podstatně radikálnější stranou Tomia Okamury (SPD) a s pro západní militaristy ne zcela předvídatelnými Motoristy, pak by se mohlo stát, že česká vláda přestane být pejskem na zavolání a začne tvořit dokonce maličko samostatnější politiku vzdáleně připomínající nezávislost, demokracii a občanskou svobodu. Dokonce by se mohla dopustit té neodpovědnosti, že by tu a tam myslela maličko i na občany České republiky. Na něco takového není západní vládnoucí oligarchie absolutně zvyklá. A zvykat si nehodlá. Ona chce vládnout a inkasovat zisky. A je za tím účelem ochotná úplně ke všemu. Komplikovat si přístup k ziskům vůlí nějakých občanů, kteří vůbec nechápou, v jakém světě žijí, prostě nebude.

A tak se český prezident, Petr Pavel, vytypovaný před dvěma a půl lety globalisty pro kandidaturu na Pražský hrad právě pro své vlastnosti (již se osvědčil na opačné straně barikády, což je vždy doporučením), snaží co nejvíce zdržovat sestavení nové vlády, aby zbývalo dost prostoru pro vymazání vůle občanů. Přesně takto funguje současná „demokracie“ vypěstovaná globální oligarchií s centrem v jestřábím hnízdě u „Demokratů[1]“ a některých Republikánů ve Washingtonu, a s koalicí malých ochotných jestřábků po celé západní Evropě. Orwell věděl opravdu hodně dobře, o čem píše a příchod čeho ohlašuje. Pro jistotu už s předstihem. Varování ale vyslechnuto nebylo.

Andrej Babiš, aby se mohl ujmout úřadu a nemusel riskovat, že vládnoucí režim bude aktivovat tisíce svých aktivistů u nevládních organizací, kteří budou jeho vládnutí za pomoci médií hlavního proudu maximálně překážet, již informoval své (prozatím) potenciální partnery ve vládě, že budou muset ze svých radikálnějších představ o nezávislosti, demokracii, svobodě, prosperitě hodně ubrat. Tedy že budou jaksi muset zklamat své voliče. A rovněž se budou muset smířit s tím, že jestřábi prostě chtějí za každou cenu vydělávat stále víc a víc peněz na rozsévání strachu a na eskalaci války. A jelikož jestřáb je náš pán (orel by byl lepší, ale orel má svoji hrdost, takže úplně ve všem nejede)), tak je holt třeba věčně hladového jestřába krmit. Králík nebo koroptev mu už nestačí. Chce 5 procent HDP, jako pohádkový drak žádal každý měsíc dvanáct panen a dvanáct jinochů ke svačině.

Za pouhých sto let zplodil Západ tři skutečné děsivé běsy. Nejprve ve dvacátých letech minulého století to byl italský fašismus s metastázemi hned v několika dalších zemích západní Evropy. Přibližně o jedno desetiletí později Západ stvořil německý nacismus, od kterého se mylně čekalo, že se vyřádí jen na Slovanech, hlavně na Rusku. No a po rozpadu bipolárního světa snesla jestřábí samička pořádné pštrosí vejce, ze kterého se vyklubala současná diktatura západní oligarchie. Vystupuje pod krycím jménem „liberální demokracie“, přičemž je krajně nepřátelská vůči svobodě občanů, jimiž pohrdá (tedy žádný liberalismus), a demokracii přímo z duše nenávidí (takže ani žádná demokracie). Používá sice demokratické mechanismy i instituce, ale to jenom proto, že se prozatím z nějakých důvodů ještě neodvažuje vystupovat pod vlastním jménem, tedy otevřeně jako diktatura. Ostatně, i „lidové demokracie“ v socialistickém systému si pěstovaly parlamenty a konaly pro občany pravidelné volby. Ony „lidové demokracie“ alias socialistické státy ale fungovaly transparentně. Svým způsobem byly vlastně poctivější. U voleb nedávaly občanům na výběr. Současná diktatura globálního kapitálu na výběr sice dává, ale vůli občanů následně ignoruje. Nebo ji přímo ruší, maže, anuluje. Výsledek je tedy týž. Volič se může jít se svojí vůlí vyfotit nebo rovnou vycpat a věty o tom, že „svrchovaná moc náleží lidu“, jimiž se zdobí ústavy států i za diktatury globální imperialistické militaristické a (neo)koloniální oligarchie, si může tak leda pověsit v rámečku nad postel. A zbožně se na ně před spaním dívat. Dvě století tvrdého boje předků za politická práva propadly roštem. Narodilo se to, říkáme tomu demokracie, ale ona je to momentálně ve skutečnosti velice nebezpečná a nevyléčitelná těžká deviace ve vývoji lidstva.

V čem si jsou ony tři zmíněné úděsné běsy Západu tak podobné? Všechny tři vyrůstají z chorobné iluze o civilizační nadřazenosti Západu nad zbytkem světa. Z této absurdní iluze automaticky plyne chybný závěr, že ona „nadřazenost“ dává právo na vládu, při níž účel světí prostředky. U Anglosasů a u jiných bývalých koloniálních mocností se iluze nadřazenosti zrodila právě z kolonialismu. Vládnoucí „elity“ si vůbec nepřipouštějí, že v jejich ovládání a koloniálním okrádání jiných národů je něco hluboce nemravného. Cítí se být oprávněny úplně ke všemu. Co je dovoleno Jovovi, není… Nemají výčitek svědomí a do zrcadla hledí bez uzardění. Počínají si jako hospodář na svých statcích a ovládané národy vnímají jako pouhou čeleď. K jejímu ovládání mají majordomy, média, armády, policii, soudy. A samozřejmě „politiky“. Jestliže se takováto koloniální mentalita živí a udržuje půl tisíce let nebo alespoň několik staletí, potom nezbytně pronikne do DNA a je úplně marné takto postiženým „elitám“ vysvětlovat, že to co činí, je špinavost.

Komu není jasné, jak funguje syndrom nadřazenosti a imperialistické koloniální mentality, ať se jen na chvíli zaposlouchá do projevů amerických prezidentů, senátorů, kongresmanů, členů Evropské komise, figurek v NATO i různých politiků na vládních úrovních nebo i jinde. Některé z nich hanba fackuje, třebaže ne natolik, aby ještě včas zanechali slibné kariéry. Tito jedinci řeší své vlastní mravní selhání tím, že po opuštění funkcí, což nastane zpravidla tehdy, kdy je na židli podsedne někdo mladší a dravější, sepíšou paměti. Nejsou to samozřejmě upřímné Konfese v Rousseaově stylu, ale soubory výmluv, pokusy o očištění svědomí, v nichž se píše, že „oni nechtěli, bránili se, varovali, věděli, jak to dopadne, ale nikdo je prostě neposlouchal“. A tak se tedy stalo, co se stalo a stát nikdy nemělo.

U Německa probíhal vývoj k pocitu civilizační či kulturní nadřazenosti na bázi celé dějiny podnikaných výbojů do blízkého okolí. Obvykle v rámci projektu Drang nach Osten, tedy hlavně do slovanských zemí na Východě. Ale chtělo se jít ještě dál. K Perskému zálivu. Výsledek úspěšných agresí se dostavil v podobě pocitu nadřazenosti a byl tedy co do efektu obdobný jako u mocností, které držely a vykrádaly zámořské kolonie. Severní Amerika jako součást anglosaské kultury dospěla k pocitu výlučnosti, jaká údajně dovoluje úplně všechno a nemusí se na nic nikoho ptát, hlavně ne těch slabších, v procesu likvidace původního obyvatelstva kontinentu. Domorodí indiáni byli přece méně civilizovaní, byli slabší a takto neměli právo na zemi, ve které žili. Právo náleží silnějšímu. A onen silnější věděl lépe než málo civilizovaný indián, kterak využít takové spousty půdy a surovin v ní ukrytých. A toho se v Bílém domě, Kongresu, Senátu, Pentagonu u CIA i jinde v USA drží do dnešních dnů. A nechtějí na tom cokoliv změnit, což je podstatné. V současné době vědí znovu lépe než Rus, co dělat s tak obrovskou zemí a všemi jejími zdroji plynu, nafty, rud, zlata, vzácných zemin a tak dále a tak dále. Mělo by se to přece Rusovi už konečně sebrat, ne? Právem nadřazenosti našich hodnot. Kolonialismus není nikdy mrtvý, dokud žijí lidé, kteří mají ukrutný apetit na to, co jim nepatří. Rusa je třeba provokovat, nejednat s ním, hnát ke zdi a za červené čáry, aby se konečně chopil zbraní a mohl být slavnostně prohlášen za agresora a za hrozbu! Tohle trvá po celou epochu současného třetího běsu.

Pochopitelně, že v zemích evropského Západu i v Severní Americe žili vždy lidé, kteří tuhle nadřazenou mentalitu odmítali, stavěli se proti ní, byla jim nesympatická. Mnohdy proti ní psali knihy, publikovali novinové články, často i demonstrovali. Obyčejných lidí se tyhle běsy obvykle netýkají. Jsou výsadou „elit“, tedy dnes vládnoucí finanční, zbrojařské, naftařské, farmaceutické a jiné oligarchie, která stvořila „supertřídu“, jaká je chorobně posedlá touhou po moci a po ziscích a nehodlá svoji moc nikdy pustit z rukou. Ať raději shoří celý svět v jaderné válce, než aby se „supertřída“ maličko uskrovnila. Jedná se o mimořádně těžkou nevyléčitelnou deviaci, jaká si v ničem nezadá s deviacemi dřívějších dvou běsů Západu, fašismu a nacismu. Asi proto si tak nerada připomíná porážku nacismu a fašismu ve druhé světové válce, zvláště když hlavním vítězem byla Rudá armáda. Možná i proto jí nedělá nejmenší problém podporovat kyjevský režim, který stojí na bázi šovinismu a vlády v zemi se chopil protiústavním krvavým pučem. Ach to čisté víno, to je síla…

Obyčejných lidí, jejichž „obyčejnost“ spočívá v tom, že se musí spokojit se svým jediným volebním hlasem, a to jednou za čtyři nebo pět let, a nemají jiné prostředky (moc, peníze, média, sítě a pavučiny vlivů) na to, aby ten jeden jediný svůj hlas mohli násobit a takto něco v zemi prosadit, těchto obyčejných lidí se (z)vůle „elit“ začne zmocňovat teprve ve chvíli, kdy se „elitám“ prostřednictvím jejich mechanismů podaří rozšířit mezi obyvatelstvem strach. Strach je vskutku hodně špatným rádcem. A ještě horším voličem.

Cílené a řízené šíření strachu mezi obyvatelstvem (klimatické změny, zelený úděl, migrace, pandemie, nesmyslná ruská hrozba) je v současné době hlavním nástrojem diktatury jestřábího hnízda. Je prozatím velice účinný, snad až nad očekávání funkční. Pokud by se občanům podařilo pochopit, jak špinavá strategie se za šířením strachu ve skutečnosti skrývá, a strach přestal účinkovat, sáhne vládnoucí oligarchie k násilí, k teroru. Musí tak učinit, neboť by jí jinak hrozil zánik její moci a s ním i vynucené vyléčení z vrozené chamtivosti po moci a po penězích. Oligarchie nechce a hlavně ani neumí žít jinak než zmocňováním se zdrojů a bohatství jiných zemí. Co nezvládne šířením strachu, musí zvládnout násilím. A také válkou. Moci a zisků se vzdát nechce. Nemůže! Chce vládnout světu jako rybářka z Puškinovy pohádky O zlaté rybce. Chce vlastnit svět a rozhodovat o lidech, jako hospodář rozhoduje o čeledi a o svých stádech. Technologie pronikající do každého záhybu soukromí lidí jsou už dávno aktivovány. A banky mají pod kontrolou takřka každé euro, dolar, korunu, jež oligarcha posílá do čeledníku. Třeba se už jeho banky chystají na záporný úrok? Oligarchie má prostřednictvím svých politiků samozřejmě přístup ke státním rozpočtům. Má všechno, ale chce ještě víc. Víc! Víc! Víc! A když kvůli tomu teče krev, pak nevadí…

Když někdy v loňském roce ruský prezident, Vladimír Putin, v jednom interview řekl, že „ples upírů skončil“, vyslovil tak něco, co na globální upíry zapůsobilo jako kohoutí zakokrhání při slunečním rozbřesku. Jak známo z lidové tradice, v té chvíli všichni upíři prchají, jak nejrychleji mohou zakopávajíce o hroby, zpět do svých rakví a rychle nad sebou zabouchnou víka. Ani jediný paprsek světla! To by byl jejich konec… Danse Macabre francouzského skladatele, Camilla Saint-Saënse, končí právě tóny svítání. Ex Oriente lux, z „východu světlo“, je něco, co západní oligarchy ukrutně děsí. Ex Oriente mnohopolární svět, to je úplně to nejnesnesitelnější svítání, jaké si dovedou představit. Ona cíleně šířená doslova už šílená nenávist vůči Rusku je vysvětlitelná právě touto Putinovou větou o konci upířího plesu. Sál plný zrcadel, hrají tango, ale žádného z tanečníků není v žádném ze zrcadel vidět. A Putin chce takový úžasný ples ukončit? Možná by byl dokonce schopen poslat tanečníkům i tunu česneku a bedýnku špičatých kolíků. Putin je prostě nepřítel, bojte se Ruska!

Rusko a Čína jsou mocnosti, které pracují na alternativním modelu světa, ve kterém by už neměla žádná země nastavovat krční tepnu upířím špičákům, ale státy by měly spolu koexistovat na bázi rovnosti a vzájemného respektu. Možná je to opět nová utopie, a lidstvo prostě není schopno žít v míru a při vzájemném respektu, ale třetí běs v podobě imperiálního krvavého militarismu naplněného koloniální mentalitou vystupujícího pod krycím názvem „liberální demokracie“ by v zájmu uchování lidstva a planety Země měl zaniknout. Vyprovokováním Ruska k válce na Ukrajině se naopak mělo podařit vyřadit Rusko ze hry, aby s projektem multipolárního světa zůstala jen Čína sama. Takto by ples upírů mohl pokračovat donekonečna. Svítání nesvítání. Danse Macabre na hrobech evropské civilizace, v nichž tlí demokracie, práva a všechny svobody vybojované v krvi předchozími generacemi předků.

Italský fašismus trpěl iluzí o obnovení starého římského impéria opět s centrem v Itálii a mánií po nekontrolovatelné moci malé skupinky lidí, která bude ovládat všechny ostatní. Německý nacismus podlehl neskutečně zhoubné rasové ideologii, podle které existuje jedna nadřazená rasa, tedy rasa germánská, a na opačném pólu se nacházejí rasy jiné, nejenom židovská nebo romská, ale také slovanská. Fašismus a nacismus zplodily druhou světovou válku, která byla prozatím nejhrůznější zkušeností lidstva. Současná globální oligarchie skrývající svůj vysoce agresívní arogantní bezohledný imperiální militarismus a svoji nevyléčitelnou patologickou hrabivost, neukojitelnou touhu po penězích za „liberální demokracii“, případně za nevinně znějící „progresivismus“, žene svět do jaderné katastrofy, jejíž výsledek by mnohonásobně překonal hrůzy obou světových válek.

Občané, když odcházejí k volebním urnám, měli by volit tak, aby ve výsledku nakonec nezvolili urnu pro celou planetu. V České republice krátce před letošními volbami překvapivě uspělo totálně nesmyslné strašení Ruskem, kdy autoři setby tohoto druhu strachu argumentovali ruskými tanky v případě zvolení stran nabízejících obnovení alespoň částečné skromné nezávislosti a drobné posílení chřadnoucí demokracie a uvadlých svobod. Měli tito strašáci do zelí u jisté části voličů zřejmě úspěch, třebaže ony ruské tanky (spíše Kindžály, Iskandery, Orešniky a tisíce dronů než tanky) by zemi hrozily právě v případě zvolení stran houževnatě podporujících eskalaci války s Ruskou federací. Tedy je tomu právě naopak. Jenomže, logika, na jejíž definici pracovali Aristoteles nebo Hegel tak pečlivě, na současném globální oligarchií přiškrceném Západě momentálně jaksi nefunguje. Militaristé a globalisté v českých volbách sice naštěstí nezvítězili, ale Petr Pavel dělá vše pro to, aby tento fakt vlastně vůbec nic neznamenal. Občan by měl pochopit, že na jeho vůli vůbec nezáleží. Český novinář a spisovatel, Julius Fučík, zavražděný nacisty na konci své Reportáže psané na oprátce napsal: „Lidé, bděte!“ Tohle jeho poselství platí dnes znovu a v neztenčené míře. Na Západě totiž právě řádí třetí z běsů.

[1] Uvozovky použité u tohoto názvu americké politické strany (spíše oligarchického klubu než strany) nejsou náhodou. Američtí „Demokraté“ jsou totiž demokraty jen podle názvu, nikoliv srdcem a citem. Ledaže by ale pojem demokracie už ztratil původní význam a přesunul se blíže svému opaku.