Rozhovor s Kevinem Guillas-Cavanem, francouzským ekonomem a politickým analytikem
Voľný preklad: Nechceme byť obetovanou generáciou.
Marek Hrubec: Než se zaměříme na hlubší příčiny současných dramatických protestů ve Francii, zeptám se, který konkrétní momentální problém byl roznětkou demonstrací?
Kevin Guillas-Cavan: Hnutí vzniklo proto, že na mnoha středních školách od začátku září nestojí před žáky žádný učitel. V pařížských předměstích se odhaduje, že žáci kvůli nedostatku zastupujících učitelů přijdou o téměř dva roky výuky. V polovině září se postupně rozvinulo celonárodního hnutí, které nabývá na síle.
Středoškoláci požadují odpovídající materiální podmínky: stoly a židle v každé třídě, zastupující učitele a čisté školní budovy, v nichž mohou studovat, aniž by museli sdílet prostory s hlodavci. Jejich prostota odhaluje, jak hluboko poklesla úroveň veřejných služeb. Zároveň však představují zásadní výzvu: jejich splnění vyžaduje, aby vláda opustila neoliberální politiku úsporných opatření, nikoli pouze stáhla jedno konkrétní opatření.
Macronova vláda však patrně nebyla ochotna napravit své chyby, neustoupila a situace proto eskalovala?
Protože toho vláda nebyla schopna, uchýlila se ke státní represi. Ta však demonstranty neodrazuje, nýbrž přispívá k jejich radikalizaci. Boj za důstojné podmínky ke studiu se postupně mění v boj proti režimu, státní moci a jejím symbolům. Připojují se k němu také další skupiny nespokojené s Macronovou vládou.
Důležité je, co ve skutečnosti znamená údajná politická stabilita prosazovaná Macronovou vládou. Jde pouze o stabilitu dominantních politických a ekonomických institucí, zatímco společnost se stále více polarizuje a fragmentuje do skupin s neslučitelnými potřebami a zájmy? Poukazují ekonomické příčiny na klesající míru zisku?
Macronova „stabilita“ chrání kapitál a současně rozkládá sociální kompromis, na němž spočívala jeho legitimita. Pět set nejbohatších francouzských rodin vlastní majetek v hodnotě 1 128 miliard eur, což je téměř sedminásobek jejich majetku před dvaceti lety. Za Macronova prezidentství přibylo 1,2 milionu lidí žijících v chudobě. Jejich podíl dosáhl rekordních 15,4 % a 13 % obyvatelstva si nemůže každý den dovolit dostatek jídla.
Jde o krizi akumulace kapitálu. Roční objem státní podpory podnikům dosahuje 211 miliard eur, tedy o 31 miliard více než v době, kdy se Macron ujal funkce. Přesto pokračuje deindustrializace. V roce 2025 činily zisky podniků po odečtení odpisů 266 miliard eur. Po odečtení státní podpory zbývá přibližně 54 miliard eur, což je výrazně méně než 107 miliard eur vyplacených na dividendách. To jasně ukazuje, že francouzský kapitál již není schopen vytvářet takovou míru zisku, jakou požaduje, nebo dokonce vytvářet jakýkoli zisk. Pracující třída udržuje kapitál jak svou prací, tak prostřednictvím daní.
To má také své mezinárodní a globální příčiny. Jak byste popsal poslední vývoj západních zemí vzhledem ke globálnímu Jihu a narůstající konfrontační charakter politiky, rovněž mezi USA a zeměmi Evropské unie.
Krize má rovněž imperialistický rozměr. Zmenšující se možnosti mimořádného vykořisťování globálního Jihu vedou k vyčerpávání sociální demokracie a sociálnědemokratických kompromisů. Tato společná situace imperialistických zemí vede k narůstajícím mezimperialistickým rozporům, a to i mezi USA a EU. Washington se snaží přimět evropský kapitál, aby přesunul své aktivity za Atlantik, což dále oslabuje průmyslovou základnu Francie. Jde o krizi sekundárních imperialistických mocností, jako je Francie.
Politická nestabilita vyrůstá z těchto rozporů. Vláda musí uspokojovat požadavky kapitálu, a přitom narušuje materiální podmínky, na nichž spočívá souhlas obyvatelstva s existujícím politickým řádem. Její slibovaná stabilita se proto stále více opírá o donucování.
Vraťme se k Francii. Mohli bychom sociologicky identifikovat jednotlivé sociální skupiny a jejich problémy nejvíce zastoupené v současných demonstracích? Začněme středoškoláky, o nichž jste se už zmínil, a přidejme vysokoškoláky, jednu z hlavních hnacích sil současné mobilizace.
V zásadě se jedná o hnutí mládeže – které však nyní překračuje třídní rozdíly. Jeho původní heslo „Stejné povinnosti, stejná práva“ se proměnilo v širší projev hněvu mladých lidí, kteří pro sebe ve Francii nevidí žádnou budoucnost. To pomáhá vysvětlit popularitu hnutí: tito mladí lidé mají rodiče, kteří sdílejí jejich obavy z budoucnosti. Podle průzkumů veřejného mínění 70 až 80 procent obyvatelstva hnutí chápe a podporuje.
Další sociální skupinou jsou patrně členové a následníci hnutí Žlutých vest (Gilets jaunes), jejichž účast propojila současnou mobilizaci s vlnou protestů z roku 2018.
Některé skupiny Žlutých vest svolaly na 17. října demonstrace, aby hnutí udržely v chodu i během školních prázdnin. Ti, kdo tvořili jádro hnutí Žlutých vest, však z velké části chyběli. V zahraničí se při zmínce o Žlutých vestách pravděpodobně vybaví obrazy povstání na Champs-Élysées. Pro nás ve Francii však mělo hnutí kořeny ve venkovských oblastech a malých městech, kde až tři miliony lidí obsadily kruhové objezdy. Tato část Francie však na současných demonstracích z velké části chyběla a menší města zůstala relativně klidná.
Členové odborů a zaměstnanci veřejného sektoru tvoří další sociální skupinu, jež podpořila protesty požadující lepší mzdy, důchody a veřejné služby. Lze říci, že jejich účast dala demonstracím organizovanější podobu společenského protestu?
Ano. Odbory mají zkušenosti se zajišťováním bezpečnosti demonstrantů před policejním násilím a pomáhají organizovat hnutí. Ačkoli je převážně spontánní účast 800 000 lidí značným úspěchem, stále je to výrazně méně než čtyři miliony lidí, které odbory přivedly do ulic proti důchodové reformě. Existuje tedy značný nevyužitý potenciál, a to jak ve venkovských oblastech a malých městech, tak mezi příznivci odborů. Velká část obyvatelstva hnutí podporuje, ale stále vyčkává, jak se situace vyvine. Následující dny ukážou, zda dokáže zapojit celou zemi.
Vláda se snaží izolovat městské protesty tím, že zakazuje demonstrace ve venkovských departementech, zatímco v Paříži povoluje pochody s omezeními. Využívá obav z chaosu a zdůrazňuje případy rabování. Policie někdy nechala rabující jednat, ať už s cílem diskreditovat protesty, nebo poté, co byla přesunuta k ochraně moci a bohatství.
To nás přivádí k další sociální skupině, kterou některá média často manipulativně popisovala jako reprezentanty demonstrantů, případně jako anarchisty a migranty, zapojené do střetů s policií a v některých případech i do ničení majetku vnímaného jako symbol útlaku, jako například radnice ve městě Limoges.
To je obraz, který krajní pravice ráda šíří: takzvaní „migranti“, kteří rabují obchody. Krajní pravice se snaží oddělit toto hnutí od široké veřejnosti a tím plní svou roli obránce neoliberálního řádu. Ale tento obraz je falešný.
Při soudních jednáních v Bobigny novinář deníku L’Humanité viděl, že šlo převážně o lidi v tíživé sociální situaci, kteří vysvětlovali krádeže mobilních telefonů tím, že potřebovali zaplatit účty nebo opravit automobil. Někteří byli dokonce odsouzeni k trestu odnětí svobody na více než jeden rok za krádež zboží v hodnotě několika desítek eur. Podle stejného měřítka by Marine Le Pen měla dostat 310 000 let za zpronevěru prostředků EU, přestože jí byl uložen trest jen jednoho roku odnětí svobody s elektronickým dohledem. Tomu se říká třídní spravedlnost.
Samozřejmě si přejeme řešit situaci nenásilně, ale veřejná debata v hlavních médiích se povrchně soustřeďuje jen na odsuzování násilí demonstrantů. Avšak pokud dlouhodobá sociální nejistota, chudoba, náročné pracovní podmínky, nedostupné bydlení a nerovný přístup ke zdravotní péči poškozují fyzické i duševní zdraví lidí a zkracují jejich život, nestává se toto tzv. strukturální násilí státu jedním z nejzávažnějších, byť méně viditelných příčin k pochopení současných protestů?
Macronovo prezidentství zasadilo poslední ránu poválečnému sociálnímu kompromisu. Ten spočíval v nepsané dohodě: přijmi tvrdou práci, skromnou mzdu a autoritu zaměstnavatelů i státu výměnou za zdravotní péči, sociální zabezpečení, možnost odejít do důchodu v relativně nízkém věku, vlastnické bydlení a příležitosti pro své děti. Tento příslib nebyl nikdy dokonalý, nyní se však hroutí a odhaluje třídní charakter státu.
Strukturální násilí státu — nejisté zaměstnání, vyčerpávající práce, nekvalitní bydlení a překážky v přístupu ke zdravotní péči — poškozuje lidské životy. Veřejná debata odsuzuje hněv, který tyto podmínky vyvolávají, zatímco jejich příčiny představuje jako nevyhnutelný důsledek ekonomických zákonitostí.
Dialog je stále častěji nahrazován státní represí. Policejní složky se od dob prezidentství Françoise Hollanda stále více militarizovaly. Během protestů žlutých vest zemřelo 11 lidí a 25 800 utrpělo zranění. Vláda údaje o zraněních během protestů proti důchodové reformě nezveřejňuje. Současný ministr vnitra přitom prohlásil: „To, že někomu byla utržena ruka nebo vydloubnuto oko, ještě neznamená, že násilí je nezákonné.“
Strukturální násilí státu vyvolává sociální mobilizaci; policejní násilí a státní represe uzavírají prostor pro kompromis a radikalizují demonstranty. Jejich odmítnutí směřuje proti režimu jako takovému. Požadují, aby je stát, systém sociálního zabezpečení a veřejné služby chránily před tržním násilím, které na ně dopadá v důsledku vládních reforem.
Pokud Macronova současná politika nedokáže lidem nabídnout alespoň částečně přesvědčivou odpověď na sociální nejistotu a nerovnost, kdo zaplní vzniklé politické vakuum? Do jaké míry se tím otevírá prostor extrémně pravicovým silám?
Francouzská ústava z roku 1958, známá jako Ústava Páté republiky, poskytuje prezidentovi mimořádné pravomoci. Zákazy demonstrací a nasazování vojenských jednotek toto riziko dále posilují. Macron zvažoval použití mimořádných pravomocí během protestů Žlutých vest; v roce 2023 generálové požadovali zavedení stanného práva. To představuje alternativu k revolučnímu řešení krize na této straně politického spektra.
Kromě bezprostředního vývoje protestního hnutí mohou krize akumulace kapitálu a veřejného dluhu ve Francii rovněž rychle posloužit jako záminka k nastolení diktátorského režimu, který by restrukturalizoval kapitalismus a potlačil politickou opozici.
Macronova kniha Révolution naznačuje jeho ambici radikálně přetvořit Francii. Historickým precedentem je Napoleon III. Právě proto hovoříme o riziku bonapartismu. Napoleon III. využil obav venkovského obyvatelstva z městského povstání, chopil se moci, přetvořil Francii a umlčel politický odpor.
Jak byste popsal možnosti levicové politiky a její podporu většinovou společností?
Většina obyvatelstva současné protestní hnutí podporuje, žádná organizace je však nedokáže vést. Odbory povstání následují, aniž by dokázaly překročit rámec rutinních demonstrací. Existují ale lokální vítězství, například úspěšná obrana snížených tarifů za elektřinu.
Současný rozsáhlý protest pouhých šest měsíců před prezidentskými volbami odhaluje nedůvěru v možnost dosáhnout změny prostřednictvím voleb. Jean-Luc Mélenchon a jeho hnutí Nepoddajná Francie (La France insoumise) zůstávají mezi mladými lidmi populární. Jeho příslib z roku 2022 — volte mě, abyste se vyhnuli demonstracím — však předpokládá, že volební vítězství dokáže překonat odpor mocenských struktur. To již nepůsobí věrohodně. Máme pocit, že Mélenchonovi je toto hnutí nepohodlné, protože narušuje jeho představu, že rozhodující volby přivedou k moci politického zachránce, který situaci vyřeší.
Je nyní namístě uvažovat také o možných budoucích radikálních scénářích, které by vycházely z historických paralel se studentskými protesty roku 1968 nebo s nadnárodními aktivitami ve spojení s aktuálními protestními hnutími v dalších zemích, například ve Španělsku nebo Itálii?
Francie se posunula za hranici předpovstalecké situace, která je patrná přinejmenším od roku 2018, od hnutí Žlutých vest přes povstání na předměstích až po vzpoury v zámořských územích. Nyní se nacházíme v povstalecké situaci: režim ztratil politickou legitimitu a všichni cítí, že „něco musí povolit“. Povstání však může vést k autoritářské represi, nikoli k revoluci.
V Paříži a dalších velkých městech se strach z represí prolíná s radostí a tvořivostí. Studenti zpívají Marseillaisu a Internacionálu před pořádkovou policií; orchestry hrají v oblacích slzného plynu; mladí černošští demonstranti zvedají francouzskou trikolóru; Batman konfrontuje policii, zatímco se dav směje; starosta chrání mladé demonstranty. Nová generace si znovu přivlastňuje revoluční kulturu.
Je příliš brzy označit situaci za revoluční, vzniká však nové třídní vědomí a lidé si začínají představovat jinou podobu národa. Samotné hnutí znovu otevírá otázku, která měla být údajně definitivně vyřešena: může k revoluci dojít i v samotném centru kapitalismu?
Máte na mysli srovnání s Pařížskou komunou?
Nejsem si jist, zda lze současnou situaci srovnávat s Pařížskou komunou, protože okolnosti se zásadně změnily. Nicméně tato historická zkušenost nám nabízí dvě poučení pro současné hnutí. Zatímco revoluce na globálním Jihu byly připravovány disciplinovanými organizacemi zakořeněnými mezi širokými masami obyvatelstva, francouzské revoluce zpravidla začínaly jako spontánní povstání s omezenými cíli, která se radikalizovala v důsledku toho, že vlády odmítaly přistoupit na ústupky.
Druhé poučení se týká významu venkova. Povstání v hlavním městě nemůže revoluci zajistit vítězství, pokud se k němu nepřipojí zbytek země a nezabrání vládě znovu se zorganizovat a upevnit svou moc. Tak daleko zatím nejsme. Velká část Francie protesty podporuje, ale zároveň se obává chaosu ve městech. Proto budou následující dny rozhodující.
Kevin Guillas-Cavan je francouzský ekonom, politický analytik a člen vědecké rady výzkumné Nadace Gabriel Peri.
Rozhovor vedl Marek Hrubec, filosof, sociolog a expert na globální studia v Global Studies Association.
Rozhovor byl původně uveřejněn v Naší Pravdě 28. 10. 2026.
Autorství fotografií: Fédération PCF Paris
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008