Zatímco nesmírná ostuda české Fialovy vlády s bitcoinovou aférou nebo starší neméně ostudná aféra „Dozimetr“, jež rovněž po právu náleží vládní straně, konkrétně STAN, marně čekají na soud a spravedlivé potrestání aktérů, tak obušek na předsedu hnutí ANO, Andreje Babiše, mající podobu velice populární a dávno již trapné kauzy Čapí hnízdo, vyletí z pytle s téměř minutovou přesností před každými parlamentními, prezidentskými nebo regionálními či evropskými volbami. Neboť jen takto, jak samy soudí, se mohou strany tvořící vládní čtyřkoalici spasit před vysoce zaslouženým volebním propadem.
Z kauzy „Čapí hnízdo“ se stala vskutku navýsost trapná záležitost, jaká mezi občany České republiky už dávno nevyvolává jiné emoce, než pobavený úsměv na rtech či ještě častěji pohrdání těmi, kteří kauzu stále vracejí do hry, neboť se stala stéblem, jehož se topící se Fialova vláda zoufale chytá. Nemá vlastních zásluh, spravedlivou odměnou za její vládnutí by byly pruhovaný úbor, zamřížované okno a železná koule u nohou. Možná i housle od Dalibora, ale nikdo z jejích řad nevypadá na to, že by se na ně naučil hrát. Ostatně, „hrát na housle“ byla ve středověké Praze jakási argotická průpovídka předcházející mladší roztomilé rčení: „jít bručet“.
Centrální stavba konferenčního a rekreačního areálu, která mu dala název Čapí hnízdo – Aréna jízdárny. Foto: Wikimedia / Autor: Richenza
Andrej Babiš a jeho hnutí ANO sice představují pouze částečnou opozici, jakou by Jaroslav Hašek nejspíš nazval „mírnou opozicí v mezích angloamerického unipolárního nespravedlivého nebezpečného militaristického a nekoloniálního chaosu“. Nicméně, na tomto dlouhém, poněkud barokním názvu jsou podstatná dvě slova: „mírná opozice“.
Ta dvě slova znamenají, že pokud z letošních říjnových parlamentních voleb v ČR vzejde vláda, jejímž hlavním aktérem bude ANO Andreje Babiše, pak ona nová česká vláda nemusí být oddaným, stoprocentně poslušným nástrojem anglo-amerických i unijních oligarchů. Ti na rozdíl od představitelů dřívějších komunistických vlád, kteří hlásali právo na „konstruktivní kritiku“, což byl tak trochu vtip, nesnesou kritiku žádnou. Natož skutečnou opozici a vzdor. Absolutní poslušnost! Kritika se nepovoluje! Držet ústa a krok! Potom možná pohov, rozchod, kouřit, ale nic víc. Opozice se nepovoluje, protože systém je dokonalý a posvátný. Ostatně konec opozice ohlásil Francis Fukuyama naprosto logicky: Jestliže nějaký společenský systém dosáhne absolutní dokonalosti, žádného dalšího vývoje už netřeba, tudíž každá opozice je škodlivá. Potíž je pouze v tom, že o absolutní dokonalosti svého režimu nepochybovala žádná totalita.
Vzhledem k požadavkům udržovatelů nespravedlivé diktatury washingtonských oligarchů představovala (a stále ještě, bohužel, představuje) současná vláda Petra Fialy (s jejím prezidentem Pavlem na Hradě; patří pouze jí, národu nikoliv) v podstatě dokonalý model. Model učebnicový, vzorový a vzorný, na jakém světu nebezpečná vládnoucí klika ve Washingtonu (militaristé napříč oběma oligarchickými kluby vtipně vydávanými za politické strany) a její nástroje u nadnárodních a mezinárodních institucí nemohly najít ani smítko.
Zřejmě žádný vazal v dějinách lidstva nejméně od Potopy světa nebyl nikdy vazalštější než Petr Fiala a jeho lidé. Říká se, že se ideál nekryje nikdy se skutečností. V tomto případě se ideál vazalství se skutečností Fialovy čtyřkoaliční vlády v ČR překryly do posledního milimetru. Absolutní dokonalost. Model vazalství vytesaný z jediného kusu mramoru. Ani Michelangelo nebo Rodin by to nezvládli lépe. U Andreje Babiše se naplnění tohoto „ideálu“ ale zřejmě očekávat tak úplně nedá. Jak vláda ANO prokázala během covidových opatření, účelovým použitím takzvané „vrbětické kauzy“ pro osvěžení skomírající rusofobie v českých zemích a odstraněním Rosatomu z tendru na dostavbu jaderné elektrárny v Dukovanech, též masivním vyháněním ruských diplomatů (to vše bez důkazů o jakékoliv vině), o skutečné opozici vůči americkým militaristům a západním udržovatelům nejhoršího možného uspořádání na světě, tedy amerického unipolárního systému, se u ANO Andreje Babiše mluvit asi nedá. Nicméně zde, jako v mnoha dalších oborech lidské činnosti, platí, že lépe něco než vůbec nic. V českém politickém systému lze s jistotou konstatovat, že lépe cokoliv než pokračování vlády současné Fialovy čtyřkoalice, a to v jakémkoliv případném složení, pokud by v něm měly figurovat strany, jako jsou TOP-09, ODS, KDU-ČSL, STAN, ale i dřívější Fialův věrný posléze odhozený partner, Piráti. Fiala si ale ponechal v týmu pirátský „klenot“, ministra zahraničí, bakaláře Lipavského, odborníka na ruské hrozby, jehož Čechům svět jistě závidí. Fiala a ODS měli ještě jeden „klenot“ v zásobě, a sice jednoho starostu jednoho pražského městského obvodu, jistého Pavla Novotného. Tento „drahokam“ byl ale právě odeslán justicí k dobroušení do kriminálu. Ne nadlouho, brzy se vrátí a bude opět hrát na slunci všemi barvami.
V říjnu letošního roku do boje o křesla v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, a tím pádem o sestavení vlády vstupuje Babišovo ANO jako favorit a ona již zmíněná „mírná opozice“. A vedle ní dvě menší předvolební koalice, které vystupují a skutečně budí i dojem, že představují skutečnou opozici vůči katastrofálnímu režimu. Ta první z nich se ustavila kolem SPD (Svoboda a přímá demokracie) Tomia Okamury, druhá nese symbolický název vyjadřující hlavní bod jejího programu. Název zní: STAČILO a jejím středobodem je KSČM Kateřiny Konečné. STAČILO říká docela srozumitelně, že čtyři roky Fialovy vlády s generálem Pavlem na Hradě a plukovníkem Foltýnem v akci pod Hradem opravdu STAČILY! Prezident Pavel, kterému tyhle čtyři roky NESTAČILY, sice v tušení, že letos na podzim opravdu „STAČILO“, hrozí, že se pokusí držet sám vlastním tělem ztracenou kvótu. Tedy alespoň že neschválí žádného ministra nové vlády, který nebude dostatečně servilní vůči západním oligarchům a militaristům. On to tak generál sice neříká, rozhodně by to popřel, ale jak jsme ho, generála, poznali, myslí to tak.
Podle předvolebních průzkumů, jakým ale není radno nikdy příliš důvěřovat, neboť mnohé z nich mají ryze manipulativní charakter, by ANO spolu s těmito dvěma reálně opozičními subjekty mohlo vytvořit vládu, jaká by mohla být více než „mírnou opozicí“ v rámci na Západě vládnoucího tragického systému. To za předpokladu, že by ony dvě menší opoziční strany ale porušily v politickém boji obvyklé pravidlo, podle kterého se strana po volbách už v ničem nepodobá straně před volbami. Obvykle se ústup od programu vysvětluje ohledy na koaliční partnery. Řekneme-li to srozumitelněji a s nadějí na dobrý vývoj, znamenalo by to, že obě menší opoziční uskupení by udržela svůj opoziční náboj i po získání křesel.
Pro mnohé politiky je získání křesla podobně osvěžujícím zážitkem jako pro horského turistu dosažení některého tatranského vrcholu. „Tak, a to bychom měli,“ praví turista na Rysech, setře si pot z čela a rozbalí z mastného ubrousku chléb se salámem a na plátky nakrájeným rajčetem. Voliči ale očekávají, že práce jejich vybraného kandidáta v té chvíli, po dosažení tatranského štítu (pardon vládního křesla) teprve začíná. Zatímco pro něj možná právě skončila. Ale nebuďme nespravedliví, třeba to tak letos na podzim v ČR výjimečně nebude. Je ovšem nezbytné také doufat, že se předvolebním průzkumům voličských preferencí nepodaří zcela utajit voličský zájem o menší, dost možná skutečně poctivě smýšlející opoziční koalice. Vymazat z žebříčku popularity nepochybně vedoucí Babišovo ANO se jim podařit nemůže. A ani nová sázka na opět recyklovanou kauzu Čapího hnízda jim jistě nepomůže vyvolat „babišofobii“. Strašit covidem, Babišem, Ruskem, Čínou, Iránem… Už je těch strašidel na průměrného občana ČR nějak moc. Zlatý středověk, ten vystačil jenom s peklem.
Andrej Babiš patří k západnímu oligarchickému systému už samotnou svojí podstatou bohatého člověka, podnikatele. Na druhou stranu právě fakt, že je úspěšným podnikatelem, znamená, že nerad se pouští do práce, jaká poškozuje ekonomiku státu, který je mu svěřen. Udělal to sice, když naprosto beze smyslu vyřadil ruský Rosatom z tendru na Dukovany, ale sotva pocházelo toto nesmyslné, ryze politické rozhodnutí z jeho hlavy. Stěží bylo tuzemského původu. Rozumní lidé mají rozumný vztah i ke svěřenému majetku, nejenom k tomu svému, a Babiš během své vlády si v hospodářsky škodlivých rozhodnutích asi neliboval. Takovýmto pocitem alespoň jakési odpovědnosti za „svěřený majetek“ Petr Fiala a jeho lidé rozhodně netrpěli a netrpí. Visí na rtech vládnoucím strukturám Západu ve snaze uhodnout přání „pána“ dříve než je vysloveno. A co více, snažili se, nadále se snaží a chtěli by se tak snažit na věčné časy, a nikdy jinak, aby i jen vytušená zadání naplnili skutky natolik žalostnými, aby český národ brzy hořce zaplakal.
Pokud čeští voliči odešlou strany čtyřkoalice na nezasloužený, zato věčný politický odpočinek, existuje naděje na vznik vlády, jež bude ALESPOŇ (co se dá dělat, nemůžeme být maximalisté) taková, která nebude zemi, národu a míru škodit nad rámec vynuceného. Po čtyřech letech s Fialou představuje i toto minimum minima v podstatě nádherně osvěžující vyhlídku. Andrej Babiš už před časem začal posilovat své vztahy s vládami na Slovensku a v Maďarsku, což představovalo a snad stále ještě představuje slibný začátek. Jen aby mu to vydrželo. Záruky nejsou pochopitelně žádné.
Jenomže svět je v pohybu a Západ se nachází doslova na řetízkovém kolotoči. Za těchto okolností lze sotva předvídat chování politiků a politických stran. Ze západního prostoru se vytratily původní hodnoty, jako jsou hrdost, čest, odvaha, vlastenectví, smysl pro právo a spravedlnost. O nic z toho se občané v čase turbulencí nemohou opřít, protože jejich vládnoucí reprezentace nic z toho už dlouho nemají na skladě. Pokud se podaří mobilizovat alespoň prostý pragmatismus a s ním oživit docela obyčejný pud sebezáchovy a selský rozum coby poslední instance záchrany, pak může Česká republika snad přebrodit rozvodněnou kalnou a bahnitou řeku momentálního západního úpadku a stanout opět na pevné půdě.
Jestli ale voliči zase vhodí do volební urny hlasy pro strany stávající Fialovy čtyřkoalice, potom se ona volební urna promění ihned v urnu pohřební a zazní varhan velebný leč zlověstně pochmurný píšťal chór a dlouhé bezmasé prsty varhaníka-kostlivce, jehož lebku černá kápě kryje, se hbitě rozeběhnou po klávesách v zběsilé čtyřhlasé fuze doposud nezkomponovaného Requiem: „Quantus tremor est futurus… (Strašné chvění, takové jest budoucí…)
Ale buďme raději optimisté…
