Tolstoj cestou na Slovensko zemřel – ale znovuzrodil se tam v Peteru Jarošovi

FOTOGALERIE, ROZHOVORY NA OKRAJI: Vzpomínkový rozhovor s Peterem Jarošem (22. 1. 1940 – 8. 11. 2026), autorem legendárních filmů Tisícročná včela a Pacho, hybský zbojník, a s jeho ženou Zuzanou.

Bylo nebylo. Už pár let moje texty pravidelně přejímal slovenský internetový deník Nové slovo, když jsem na jaře 2024 ve svých poznámkách objevil, že doyen slovenského herectva Štefan Kvietik bude mít devadesátiny. Za pomoci česko-slovenské filoložky Jany Kociánové a publicisty Eduarda Chmelára se stal zázrak, a já se stal vůbec jediným novinářem, co s panem Kvietikem udělal několik rozhovorů nejen k jubileu, ale měl navíc i možnost strávit poslední rok života v dialogu s ním. Pro naši blízkost si mě Matice slovenská dokonce zvolila za posla, který mistrovi předal její cenu za celoživotní dílo. V návaznosti na to jsem si za přispění výše jmenovaných slovenských přátel plus filosofa Petera Krákorníka a publicistky Gabriely Rothmayerové troufl navázat na svou větu ze svého prvního rozhovoru se Štefanem Kvietikem, kterou mistr kategoricky velel v rozhovoru podrthnout. V ní jsem konstatoval, že Jakubiskova Tisícročná včela, v níž hrál Š. K. hlavní roli, je podle mě největší československý film, „mistrovské dílo z jednoho kusu dřeva, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor, prostě národ jako takový”. „Hezky řečeno,” řekli mí slovenští přátelé. „A nechtěl bys udělat rozhovor taky s autorem toho příběhu?” Jen jsem přisvědčil, Gabriela Rothmayerová už na telefonu hledala číslo na manžele Jarošovy. Byl horký bratislavský podzim roku 2024…

Pane Jaroši, byla pro vás inspirací k rodině Pichandových z Tisícročné včely nějaká konkrétní rodina?
Ano. Ta naše. Můj táta byl zedník a byl v partě kočovných zedníků, kteří cestovali po Rakousku-Uhersku a opravovali i stavěli domy. Toho ve filmu hrál Štefan Kvietik. Jeho bratr byl zas právník, který nevystudoval v Budapešti, ale v Praze – jehož pak hrál Michal Dočolomanský. Mimochodem studovat v Praze tehdy ve slovenských vlasteneckých rodinách bylo dost normální – v té naší ale dvojnásob, protože jak poznáte už podle mého příjmení, naše rodina přišla na Slovensko z českých zemí. Pravděpodobně po Bílé hoře – jsem hrdý Jaroš-protestant. (Poznámka Tomáše Koloce: Protestant Peter Jaroš prohrál svůj boj právě v den 406. výročí prohraně bitvy bělohorských protestantů.)

V tom mi připomínáte Jiřího Křižana, dvorního scenáristu slovenského režiséra Martina Hollého. To byl taky dědičný moravský „baran”- luterán.

Vážně? Tak asi proto jsem měl Jirku tak rád!

Váš Pacho, hybský zbojník, je z mého pohledu víc než skvělá haškovina, ovšem Tisícročná včela má zcela jiný žánrový půdorys. Odkud se vzal váš nápad ságu o slovenském národě zpracovat v (původně jihoamerické formě) magického realismu, v níž se jen těžko odděluje sen a skutečnost?

Já jsem si magický realismus oblíbil, už když jsem studoval na filosofické fakultě, a když jsem se pak jako dramaturg filmového studia na bratislavské Kolibě sešel s Jurajem Jakubiskem, jako bychom se našli. Protože Juraj, ten v magickém realismu jen nemyslel – ale od dětství uprostřed něj žil. Když v jednom ze svých filmů použil motiv nohy, kterou někomu uřízli a pak si ji jako talisman půjčovala celá vesnice, tak se ho jednou při besedě v jeho rodném Kojšově zeptal nějaký rodák: „Juraji, prosím tě, jak jsi tuhle scénu mohl vymyslet?” A Juraj mu odpověděl: „Vždyť to se všechno stalo – i vaše rodina měla tu nohu půjčenou. Copak se na to už nepamatuješ?”

Můj kamarád, český režisér Igor Chaun, když chce ve filmu „přidat na citech”, dodává počítačově na sytosti barvám. Pan režisér Jakubisko tohle (i v Tisícročné včele) dělal „analogově”: různobarevným dýmem, což – jak mi říkal pan Kvietik – ne všichni herci vždy přijímali s nadšením…

Je fakt, že Juraj viděl silné scény i vizuálně jaksi barevněji. Tu pro něj nejsilnější z Tisícročné včely – jak pohřbívají starého Pichandu a jeho rakev jim na sněhu ujede ze svahu – mi dokonce naivní malíř Julo Považan namaloval jako obraz. Pojďte se podívat, mám ho vedle v pokoji:

Když jsem se tady u vás, ve čtvrti Kramáre, škrábal vaší uličkou nahoru, říkal jsem si, jestli předobrazem toho veleslavného filmového svahu, po němž „sáňkuje” rakev se starým Pichandou, není ona.

Kdepak, takový svah najdete jen u nás doma v liptovských Hybech. Objevil se ostatně i ve filmu o tamním zbojníkovi Pachovi…

V Tisícročné včele hrála celá řada českých herců: Císler, Bydžovská, Dušek, Jakoubková, Valešová, Lančíková… a hudbu k ní složil český skladatel Petr Hapka. Mělo vaše „federální” cítění česko-slovenské kultury vliv na toto personální obsazení?

Ne, to bylo dáno tím, že Juraj studoval v Praze a díky tomu měl v hlavě stejný počet talentů z databáze pražského Barandova a zlínského Kudlova jako z bratislavské Koliby. Ostatně tehdy se to tak nebralo – a myslím, že už se to zase vrací.

Když jsme ve vašich rodných Hybech: jak film o Pachovi, tak částečně i Tisícročná včela si z některých kanonizovaných národních témat (ve Včele je to třeba Móric Beňovský a jeho Slováci na Madagaskaru) dělá jemnou legraci. Nebyli na vás někteří tradičněji vnímající krajané za to naštvaní? U nás by v takovém případě mnozí vlastenci byli…

To víte, že ano, a možná víc, než by byli ti vaši. Matice česká ještě existuje..?

Ano, ale stará se o ni nějaká nadšená paní, která ji obhospodařuje fakticky sama.

Ozaj, to je taky historka jako pro pokračování Tisícročné včely!

Skvělý nápad! Máte v plánu napsat pokračování?

Napsal jsem ho už dávno, na konci minulého režimu. Kniha se jmenuje se Nemé ucho, hluché oko, film se měl jmenovat Tisícročný mravec. Jenže než se stačilo natočit, studio v Kolibě se rozkradlo. Normalizátoři můj scénář zcenzurovali a kapitalisti ho použili jako papír na záchod. Takových „transformačních” historek jste ale zažili spoustu i v Čechách, ne?

Ano. Přesto se stále (i když hořce) dokážeme smát. I když se ničí letité hodnoty. Ale mám pocit, že vy se svými zkušenostmi, jste ve svých dílech zašel ještě dál. Když na konci Pacha, hybského zbojníka je Pacho odsouzený k smrti zahrabáním a ještě v rozhovoru s chlapcem, co jde kolem, udělá vtip – to je úroveň humoru, na který podle mě nedosáhne ani tradice českého humoru…

Přichází paní Zuzana Jarošová (výtvarná teoretička a publicistka) a říká:

Podle mě to není typicky slovenské, ale je to Peterův princip – že ze všeho na světě se dá udělat legrace. Ale ono je to logické. Kdybyste viděl Peterův rodný domek, podle kterého vznikl obraz domu Pichandů. Zahrada s jabloněmi a výhled na Kriváň, a vy se díváte na ten monumentální chrám… S takovým zázemím můžete vytvořit postavu zbojníka, co nechce vůbec zabíjet, ale „zvítězí” humorem, vtipem a hlavičkou. To poselství dobra má Peter nějak v sobě. On je úplně neuvěřitelný. Někdy mám pocit, že ani nechce rozlišovat dobro a zlo, protože skoro v každém vidí jen to dobré.

A není to dobře?
Ale je to až někdy úplně nervy drásající, protože když já o někom povím, že je evidentně „krivák“, hochštapler bez inteligence, tak, až to poškozuje jeho okolí, on na to řekne: „Ale je dobrý člověk…“ On je taková XXL duše. Když jsem s ním prvně mluvila, napadlo mě, že román Dobrý člověk ještě žije je ve skutečnosti o něm. Vedle toho všeho dobrého ale zároveň říká, že i ten nejlepší člověk má v sobě tolik zlého, že s ním má co dělat do konce života. Pak se v něm vyznejte…

Peter Jaroš:

Vy jste ženatý?

Ne.

(závistivě) Šťastný člověk tedy taky ještě žije…

(Všichni se smějeme.)

Rozumím vám. Bohumil Hrabal v jednom svém díle napsal: „Život je krásnej. K zešílení krásnej. Ne že by byl – ale já ho tak vidím…”

Zuzana Jarošová:

Ano, to je Peter. Vezměte si v Tisícročné včele ten vztah dcery židovského výčepníka a slovenského zedníka, který, když mu tu holku nedají, oběsí se v komíně a oni ho tam nevědomky vyudí. Předseda slovenské židovské obce, náš výborný kamarád, lékař profesor Traubner mi nedávno řekl, že to je nejkrásnější obraz vztahů mezi Židy a Slováky v literatuře. Ideální… Musím se pochlubit, že tu krásnou židovskou holku jsem měla dokonce hrát já. Jurek mě pro kontrast chtěl pro její představitelku jako neherečku. Jenže jsme tehdy měli po něm pojmenovaného čerstvě narozeného syna Juraje, a Peter mi řekl: „Víš, jak otravná je filmovačka? Na Oravě na podzim, v zimě, budeš sedět na place od rána do večera a čekat na svůj výstup…“ Měl pravdu – ale připravil mě o životní roli. (smích)

I v tom mu rozumím. Krásnou ženu má člověk raději po boku…

Peter je sice luterán, ale podle mě je buddhista. Byl v Indii a přijal její pohled na svět. A jeho kniha o Tisícročné včele samozřejmě i v Indii vyšla. Jeho Včela, to je symbol Slováků – a nejen Slováků, všech prostých lidí. Návod, jak přežít v největších kataklyzmách a v nejtěžších časech díky soudržnosti a pracovitosti. To je ta metafora toho tisíciletého včelího úlu. Minule tu byl překladatel zo Španělska Alejandro Hermida de Blas, který přeložil román Tisícročná včela do španělštiny. Viděl ji jako film na festivalu v Seville, kde dostala Cenu filmové kritiky. Ten příběh šel celkem v 50 zemích, ať už v kinech jako film, nebo jako pětidílný televizní seriál. Podle mě byl všude tak vřele přijatý proto, že je to příběh o prostých lidech práce, kterých je na světě většina. Jak dokážou žít, milovat se, radovat se, pracovat, jak se těšit života – na rozdíl od těch pár lakomců a zabijáků nad námi. Právě toto, podle mě, je přesně to, co svět na Včele oslovuje.

Kromě toho je to protiválečné dílo formátu Brechtovy Matky Kuráže – a to je něco, co přece právě teď potřebujeme jako sůl!

Ano, pacifismus, to je taky to, co v sobě Peter má, možná už z doby, kdy na filosofické fakultě studoval ruštinu a byl ovlivněný Tolstým. Oni to ale opět mají už v rodině; Tolstoj měl dva osobní lékaře, oba Slováky: Dušana Makovického a Alberta Škarvana. A Škarvan taky pocházel z manželových rodných Hyb, jeho matka byla dokonce rozená Jarošová, Peterova prateta. Mimochodem, vy jistě víte, jak Tolstoj zemřel: Poté, co se pohádal s manželkou, nemocný nasedl do vlaku, aby jí ujel, a na stanici Astapovka zemřel na zápal plic. Pravděpodobně ale nevíte, že měl namířeno právě za naším příbuzným: svým osobním lékařem, doktorem Škarvanem, k němu na Liptov, do manželových rodných Hyb.

Psali jsme
„Jak jsme s Hrušínským emigrovali a vyslýchala nás KGB.“ Z posledního rozhovoru se Štefanem Kvietikem, jenž nesměl za jeho života vyjít… Svět Tomáše Koloce

Zuzana Jarošová: O okolnostech zrodu Tisícročné včely a „přerušovaného těhotenství” jejího pokračování

Osiřeli jsme, nemocný Peter Jaroš si musel odejít lehnout do pokoje, kde mu zeď vedle hlavy zdobil velký papír s posilujícími vzkazy příznivců (viz fotogalerie pod článkem). S paní Zuzanou jsme si ale povídali dál:

Jurek Jakubisko, když si přečetl knihu o Včele, řekl: Udělejme z toho film. Takže ten scénář psali společně. My jsme tehdy s manželem bydleli v jednopokojovém bytě na bratislavské Obchodní ulici, kde, jak už jsem zmínila, spal i náš novorozený syn, ale Juraj, který se tehdy také rozvedl, presto chodil psát scenář k nám. Psali buď v kuchyni nebo v pokoji a potkávali se v hravosti, fantazii, v surrealismu, a užívali si to.

Jsou spisovatelé filosofové, ale Peter, což byla výhoda, je i spisovatel-scénárista. Vidí v obrazech, ať už píše knihu nebo rozhlasovou inscenaci. S Jurajem si tu knihu, která má 700 stran a 100 postav roztrhali na stránky, rozložili po zemi, a diskutovali o tom, co ve filmu nechají a co z ní vypadne. Debaty Petra a Juraja pri psaní scenáře, to byl ohňostroj fantazie, padaly z nebe zelené žáby, modré žáby… Zatímco Juraj přeháněl dál a dál, Peter ho vracel zpátky do koryta epického příběhu.

Co se týká obsazení: Že bude hlavní roli mladého Pichandy hrát Štefan Kvietik bylo jasné, ale Štefan přišel za Peterem a řekl: „Jak to, že Dočolomanský jako můj bratr střídá frajerky a já žiju takovým nudným mnišským životem? Napiš mi tam tři čtyři sexuální scény, aby to mělo šťávu!” Tak mu Peter napsal sexuální scény – ale jen s vlastní manželkou, protože to zkrátka žádala jeho postava. (smích)

Velká otázka byla, kdo bude hrát jejich otce, starého Pichandu. Kluci snili, že to bude Bergmanův dvorní herec Max von Sydow, ale to spadlo ze stolu. Kupodivu ne kvůli železné oponě nebo penězům (tehdy u nás koprodukčně točili mnozí západní herci, včetně Felliniho manželky Giulietty Masiny), ale Sydow tehdy právě točil. Další na stole byl Gustáv Valach (kterého u vás znáte ze šumavských filmů s malým Tomášem Holým) – ale to byl ortodoxní katolík, kterému se naopak moc nelíbila frivolnost starého Pichandy a diskuze o Bohu, které neodpovídaly katechismu. O Jozefu Kronerovi všichni pochybovali, protože ta postava měl být silný chlap, zedník – ale Kroner mu nakonec dal takovou dávku lidskosti i humoru až renesančného rozmeru.

Mimochodem: Peter tehdy býval šéfdramaturg filmového studia na Kolibě a za jeho šéfdramaturgování dostali práci mnozí dobří spisovatelé bez ohledu na kádrové potíže, protože jeho heslo bylo, že základ filmu je literatura, a když nemáte dobrý příběh, dobrou literaturu, neuděláte dobrý film. Řada filmů, které tehdy probojoval, jako Já milujem, ty miluješ, Vítěz a mnohé jiné tehdy logicky ideologicky nevyhovovaly a skončily v trezoru.

Přitom u nás nebyla normalizační situace v kultuře zdaleka tak drastická jako v Čechách, což vím, protože náš švagr a Petrův dobrý kamarád z filosofické fakulty Ján Mentel, byl zahraničně-politický komentátor v pražské televizi, odkud po čistkách v roce 1970 musel odejít, zároveň ale odmítl odejít do exilu, což vedlo k rodinné tragédii. U nás na Slovensku to bylo lehčí i kvůli tomu, že kulturu dostal jako ministr na starosti Miroslav Válek, který byl spisovatel, věděl, kdo je kdo, a jeho hlavní ambicí bylo vrátit všechny zakázané talenty zpátky do hry. Stejně jako Peter.

U Petera bylo poslední kapkou k vyhazovu právě to pokračování Tisícročné včely Němé ucho, hluché oko. Psal tam totiž dost realisticky o tvrdé nadvládě bolševické Maďarské republiky rad ve 20. letech, načež si ho zavolal protiklad liberála Válka, obávaný ideologický tajemník KSS Pezlár s tím, že ty pasáže musí vyhodit. Aby kniha Němé ucho, hluché oko mohla vyjít, musela být o sto stran lehčí. V Moskvě díky Gorbačovovi foukal teplejší vítr a my se těšili, kdy se i u nás konečně něco změní.

Ale pak přišel listopad, v němž jsme viděli záchranu, aniž bychom tušili, že zanikne Koliba i profese dramaturga jako taková, což se při všem respektu projevilo i na dalších filmech takových obrů jako byl Juraj Jakubisko. Pokračování filmu o Tisícročné včele nakonec zapadlo v prachu rozkradených kolibských ateliérů.

Mluvili bychom ještě dál, ale musíme končit, protože paní Zuzana se chystá vařit manželův oblíbený „granátnický pochod” – dušené brambory na cibulce s papričkou, smíšené s vařenými těstovinami. Napadne mě, že velmi podobné jídlo s oblibou vařil i Jaroslav Hašek, ten mu ovšem (se stejnou mírou poetiky) říkal pro změnu „kočičí tanec”. Poezie je ve světě stále přítomná, ale vidět ji (stejně jako vidět dobro) stále a ve všem, dokáží jen Velcí… 

Psali jsme
Menzel chtěl cenzuru, Jakubisko byl hrdý Rusín, Podskalský unikl MeToo. Potíže géniů po Sametu. Svět Tomáše Koloce

Peter Jaroš, Tomáš Koloc: Kříž

„Dve tenké triesočky
preložím na kríž.
Uštipli mi dlaň, ach!
Zdvihnem kríž nesmelo.
Prekročím domu prah.
V duši mi plá svetlo.“

Tyto prorocké verše napsal Peter Jaroš už před čtvrtstoletím. Zemřel po několikaletém upoutání na lůžko minulou neděli. On i jeho okolí už odchod cítili. „Kdo chceš, aby ti mluvil nad rakví?” zeptala se manželka Zuzana a manžel Peter v souladu se svým celoživotním stylem humoru odpověděl: „Nejlepší by bylo, kdybych to udělal sám. Jen si nejsem jistý, jestli by mě přes víko rakve bylo slyšet…”

Pohřeb byl minulý pátek na Ondrejském hřbitově, kde se od 50. let 20. století pohřbívá jen výjimečně a jen významné osobnosti. Naposled Július Satinský. Těsně před pohřbem zafoukal silný vítr a z mohutného stromu nad hrobem spadla obrovská větev. Pak – jako ve filmu – se vše zklidnilo a zazněly rozlučkové řeči, které pronesla liberální farářka evengelické církve Anna Polcková a konzervativní historik a novinář, ateista Eduard Chmelár. Lidé, kteří by se v dnešní vypjatě zpolitizované atmosféře jinak jen těžko potkali. Byl to poslední mírotvorný akt mrtvého, který celý život spojoval a smiřoval nesmiřitelné. Odteď už to za něj bude dělat „jen“ jeho dílo…

(Vyšlo v krajskelisty.cz)

FOTOGALÉRIA
Vložil Tomáš Koloc

(Celkovo 78 pozretí, 78 dnes)
Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Dĺžka komentára nesmie byť dlhšia ako 1800 znakov.

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525