Slovenská periodika (dokonce i mimo Nové slovo) projevila zájem o mé texty, které se týkaly zesnulého hereckého doyena Štefana Kvetika, jak jubilejní rozhovor k jeho devadesátinám, tak posmrtnou vzpomínku s jeho posledními novinářem zachycenými větami. Ozval se jak Lukáš Perný z Matice slovenské (který po zveřejnění mého prvního rozhovoru se Štefanem Kvietikem v nejstarším slovenském časopise Slovenské pohľady inicioval i zveřejnění mé posmrtné vzpomínky s rozhovorem a zveřejnil ho i v DAVu DVA, který mé texty přebíral už v minulosti), tak redaktorka D. Š. z Nového Času, která mi (k mému překvapení vzhledem k charakteru periodika) se zájmen o převzetí některých vzpomínek empaticky napsala: „…nás zaujal práve ten status, ako ste to ľudsky opísali a bolo to vlastne v jednej kope čisto z vášho pohľadu…“
Foto: Miroslav Košírer, Facebook
Český mainstream se bohužel opět zachoval zcela opačně – nejen naprosto bez zájmu o pohled českého novináře, který s velkým hercem jako jediný z branže sdílel jeho poslední rok, ale vůbec bez zájmu o velkého herce. Jak v jedné ze svých her napsal Zdeněk Svěrák (který by za tento efekt, vzhledem k svým dnešním politickým názorům, byl dneska možná byl rád): „V Blaníku se nepohnula ani myš“.
Změna nebyla učiněna ani v programu českých televizí – žádné zařazení filmu se Š. K. (a že jich je – počínaje klasickým národním dílem Romance pro křídlovku). Jen pár plytkých článků o tom, že slovenský herec kdysi kandidoval na prezidenta ČSFR. Jestli bylo Slovensko 31 let na chvostě zájmu oněch pěti (mafiánských) rodin, které podle americko-českého nezávislého novináře Erika Besta vládnou českým „kamenným“ tiskem, tak dnes, s premiérem Ficem a prezidentem Pellegrinim, pro český mainstream prostě vůbec neexistuje – anebo se o něm píše důsledně jako o říši zla.
Nedávno jsem svým studentům, příslušníkům české generace Z, vyprávěl příhodu o tom, jak jsem jako prvňáček v čítance objevil básničku v cizím jazyce. „Anglicky?“ ptala se globální většina. „Rusky?“ namítla „informovanější“ menšina. Zavrtěl jsem hlavou a pochlubil se, že ač je to letos 40 let a tu básničku jsem se tehdy učit nemusel, ještě ji umím nazpaměť:
„Na ulici Vuka Karadžiča / na rohu / dvaja muži ohýbajú oceľové prúty. / Je to práca tak trocha básnická. / Železo jak verš sa vzpiera vôli človeka. / Ale verš za veršom, / verš za veršom… / Mať väčšie svaly, stal by som sa ohýbačom železa.“
Udiveným studentům jsem ji pak musel přeložit, což mě podnítilo k příští přednášce na téma:
„Posledních 724 let, během nichž jsme jen pár let NEBYLI pod jednou společnou hlavou (a tedy ve společném státě) se svým východním sousedem.“
Počítejte se mnou, tak jako já jsem tehdy počítal se svými studenty:
– 82 let mezi daty 1305 – 1387, kdy český král Václav III. ztratil uherskou korunu a kdy ji jeho prasynovec a nástupce na obou trůnech Zikmund opět nabyl.
-11 let mezi daty 1458 – 1469, tedy mezi korunovací Jiřího z Poděbrad, který nebyl zároveň králem uherským, a Vilémovskou dohodou, v rámci níž mu českou korunu uzmul jeho zeť Matyáš Korvín, uherský král.
– Tři neděle mezi 16. červnem a 7. červencem 1919, kdy existovala Slovenská republika rad. Ty jsou ale dost sporné vzhledem k hlavě tohoto státu, jíž byl – komunistický novinář z Nymburka Antonín Janoušek…
– 6 let Slovenského státu mezi 1939 – 1945, což byl ovšem zase čas, který byl vítěznými mocnostmi zpětně anulován ve prospěch kontinuity exilové ČSR – už proto, že kdyby anulován nebyl, byl by (mimo jiné) nacistický stát poraženou mocností, která by nejen nenabyla zpět jednu třetinu svého území, pozřenou Maďarskem, ale musela by navíc platit krvavé válečné reparace…
– No a teď od roku 1993 – přičemž jsme ale v roce 2004 společně vstoupili do EU, která má také svou vládu, parlament, prezidenta…
Lze tedy říct, že až na vypočtené výjimky (které dohromady čítají 110 let) jsme od roku 1301, kdy byl český král Václav III. korunován na krále Uherska, pospolu v nejrůznějších státních útvarech – v říši Přemyslovců, Lucemburků, Hunyadyů, Habsburků, v rámci (Francii, Německu, SSSR i USA otročícího) Československa i Bruselevropska. A všechny ty říše po nás, obou národech, šlapaly a šlapou různorodě okovanýma botama. Výjimkou bylo snad jen těch necelých 9 měsíců mezi 5. lednem a 21. srpnem 1968 za vlády RSDr. Alexandera Dubčeka. A když se podívám, kolik v tomto čase osvobozeném od nadvlády kapitálu i doktríny vzniklo světoznámého umění, musím konstatovat, že jsme to těhotenství využili naplno a zrodili dítě věčnosti. Nejnovější film o československé nové filmové vlně natočil v roce 2018 indický Bollywood. A my se k zlaté éře této zlaté éry dnes nebudeme hlásit ani při příležitosti, kdy odcházejí její největší aktéři?!
Jako kluk z poměrně chudé a navíc výhradně středovýchodočeské rodiny, která neměla nic společného ani s Moravou, jsem se na Slovensko poprvé podíval až v jednadvaceti – ale o to víc jsem se snažil být doma ve slovenské kultuře, kterou mi tehdejší federace zprostředkovávala. Malý Čechoslovák byl na tom tehdy podobně jako malý federativní Jugoslávec, Švýcar nebo Belgičan: Kdybyste mi tenkrát náhle zavřeli knížku nebo vypnuli rádio, nebyl bych schopný říct, zda to, co jsem naposled slyšel či přečetl, bylo česky nebo slovensky. Třeba mayovky byly okolo roku 1988 k dostání jen ve slovenštině, a slovenské večerníčky a seriály jako dětský seriál Teta (i dospělý Alžbetin dvor a Sváko Ragan!), ale i britského Dempseyho a Makepeaceovou se slovenským dabingem jsme hltali stejně, jako českou Arabelu – jejíž titulní roli notabene hrála Slovenka Jana Nagyová. Slovenské herce jako byli Chudík, Kroner, Mistrík, Müller, Kňažko, Dočolomanský, Lasica, Satinský, Labuda, sestry Vášáryovy, Turzonovová jsme neustále slyšeli hrát oběma jazyky, stejně jako Čechy Radka Brzobohatého, Květu Fialovou, Stellu Zázvorkovou, Miroslava Homolu, Jiřího Císlera…
Kromě toho můj děda (přítel autora prvního čs. oscarového filmu, Obchodu na korze, slovenského spisovatele Laco Grosmana, se kterým bydlel v jednom domě v pražské ulici pojmenované notabene po slovenském Muži 28. října, Vavro Šrobárovi) mě poučil, že našemu „Česku“ dalo Slovensko řadu dalších velkých lidí, o nichž to často ani nevíme: třeba prvního středoevropského patologa Jessenia, první česky píšící básníky Kollára a Šafaříka (Šafárika), kosmonauta Remka, velká režisérská jména jako byla Jakubisko, Roháč, Hollý, Kadár, Fenič, Poltikovič, Herz a Klein, zpěváky jako Hegerová a Sepeši, literárního teoretika (který pro nás po letech zákazu objevil a na konfereci v Liblicích v roce 1963 prosadil Franze Kafku!) Eduarda Goldstückera, tehdy vrcholně populární herce a herečky jako Josef Abrhám, Taťjaňa Medvecká, Yvetta Blanarovičová, Zora Ulla Kesslerová, Světlana Nálepková, Otto Lackovič, z nejnovějších horký kandidát na Nobelovu cenu za lékařství Peter Olšák, anebo jako byl zpěvák a herec dědečkova prvorepublikového mládí – František Krištof-Veselý. A my že jsme jim to zase „vrátili“ českou krví – kterou měli velitel Slovenského národního povstání Karol Šmidke, spisovatelé Peter Jilemnický a Ladislav Mňačko, filosof Milan Šimečka, písničkář a novinář Ivan Hoffman, režiséři Magda Husáková, Jozef Budský a Otto Haas, herci Zora Kolínska, Sylva Turbová, Elo Romančík, Jaroslav Rozsíval…
Jenže do toho se naše dvě země roztrhly! Naštěstí bez krve, což byla hodnota, kterou můžeme patřičně docenit až dnes. Existuje ale nehmotné zranění, které jsem naznačil, když jsem zmínil, že moji mladí studenti už slovensky neumí – roztrhli jsme se kulturně. Kupodivu asymetricky: Slováci se česky neodnaučili, my slovensky ano. Slováci se o nás a naši kulturu dál zajímali, my o ně a tu jejich ne…
Já měl štěstí – kolem mě i po rozdělení „létali“ slovenští andělé dál: Můj literární i církevní kmotr jsou Štefanové: jeden původem ze Záhorí, druhý Východniar. A když bylo ouvej, život mi zachránil pan doktor Ján Praško (dnes už profesor a jedna z hlav FN Olomouc), a tak trochu i slovenští kolegové au-paiři, když se (když jsem se na přelomu milénia den ze dne coby student samoživitel stal bez koruny gastarbajtrem na ostrově jménem Velká Británie) na mě složili a krom jiného mi darovali památné album Richarda Müllera Výberovka, díky němuž jsem v „exilu“ přežil čas nejhorší.
Tehdy jsem se z vděčnosti rozhodl, že zemi, která před lety byla (a dnes znovu je) českými politickými kouzelníky zakletá, z jejího pro nás neproniknutelného šípkoví vysekám. A hned jsem začal s teoretickou přípravou. Navázal jsem tam, kde mi v prvním ročníku střední školy separatistická dohoda pánů Klause a Mečiara přeťala slovakistické vzdělání a ve své „soukromé večerní škole“ začal studovat slovenskou kulturu. A že je co studovat. Čapkova Hordubala Češi znají (aspoň ti starší) – ale vědí, že jeho téma o pět let dřív a hlouběji než Čapek zpracoval slovenský dramatik Ivan Stodola ve své hře Bačova žena? Vědí, že i Slovensko, tak jako my, mělo v Peteru Karvašovi svého spisovatele holocaustu, svého „Arnošta Lustiga“ – ale Karvaš mnohá témata dokázal vystihnout a zobecnit líp? A jestli jsme my v Praze a ve Zlíně měli po válce světové výtvarníky-animátory Trnku, Týrlovou a Zemana – tak v Bratislavě se už během války projevil jejich (později stejně světový) kolega Viktor Kubal. A tak dál a dál a dál…
Ještě zpět k Británii a tamním slovenským kolegům mým. Po letech jsem se na ostrov vracel co turista – zpátečním letem z Bratislavy, kterým tam i zpět letěli titíž pasanti. S jedním z nich, mladým slovenským architektem Matúšem V., jsem se během letu skamarádil a on mě na zpáteční cestě provezl taxíkem skrze Bratislavu a ukazoval mi, co by, kdyby mohl, v městě upravil. Dnes už v tom ohledu má asi větší možnosti: devět let nato se stal primátorem hlavního města. Téhož, kde jsem i já nedávno navázal mnohá přátelství a uskutečnil rozhovory se zlatou gardou umělců státu dvou národů, v němž jsme se zrodili my, Češi a Slováci s rodným číslem začínajícím nižším dvojčíslím, nežli 93. (Jednoho z nich, pana Vlada G., od té doby dokonce považuji nejen za svého hlavního učitele slovenské kultury, ale (nesměle) i za jednoho ze svých nejbližších…)
Ptáte-li se, jak to bylo dál s Ctihodností (tak v anglosaských zemích titulují nejenom soudce, ale i starosty), bratislavským panem primátorem – s tím jsem se sice od památného letu Bratislava-Edinburgh a zpět neviděl, ale při hledání zpráv o něm jsem s překvapením zjistil, že je vnukem Miroslava Válka – onoho básníka (a kdysi i ministra kultury), jehož slovenskou báseň, svůj první ochutnaný doušek slovenštiny, jsem se před lety naučil ze své české čítanky. A tak jsem z vděčnosti některé jeho básně (pro své pofederativní české krajany, postižené co do slovenštiny analfabetismem) přeložil i do češtiny. Jako třeba tu z roku 1959 s originálním názvem Smutná ranná električka. To jest autorovu vůbec nejznámější – protože ji roku 1972 zhudebnili Marián Varga a Pavol Hammel:
Svůj překlad z roku 2017 (slabikově vytvořený tak, aby i on se na Vargovu krásnou hudbu dal zpívat) bych chtěl věnovat Bratislavě těchto dnů, která truchlí po Štefanu Kvietikovi. Po herci, který bude (alespoň v jeho nejprostších) chybět i jinému hlavnímu městu, Praze, kde (jak on říkával: „kým ešte bolo čo hrať“) také často hrál…
Jedna smutná ranní tramvaj
Jedna smutná ranní tramvaj
veze mě, veze mě,
jedu v ní sláb
jako v rakvi skleněné.
Před námi se smutně zvoní,
stejně smutně za námi,
smutné zvonky v smutném dni,
smutný průvod pohřební.
Vždy, když takhle přijíždím k vám,
vždycky když tak k tobě jdu
pláču jako na pohřbu.
Je mi líto vlastní smrti,
vždy se ve mně něco zhroutí,
vždycky něco pochovám.
Celé město je dnes smutné.
Smutné parky, smutná pláž.
já truchlím přeukrutně.
Jezdím k tobě, když mě voláš,
jezdím, i když nevoláš.
P. S. Přes nepopiratelně větší vstřícnost Slovenska k Česku i jeho andělskou úlohu v mém životě mě jedna věc zamrzela – a nemyslím to, že nakonec (dost logicky) ze strany deníku Nový Čas opadl zájem o jedno nebulvární kvietikovské svědectví z druhého břehu řeky Moravy. Mám na mysli to, že nad rakví Š. K. alespoň v jednom případě nezazněla i čeština – jazyk, v němž Štefan Kvietik také nejednou hrál. V tomto jediném případě totiž nebyla vina stoprocentně jen na naší straně. Alespoň jeden Čech by si totiž pár slov svou mateřštinou nad mistrovou rakví vyslovit přál. Bohužel ale nepřišlo žádné pozvání…
Původní, nedoplněná verze textu vyšla v deníku www.krajskelisty.cz
Jedna odpoveď
Tomáš Koloc sa stalo 14. apríla u mňa významným menom. Čím mám rôčkov viac, tým násobne viac oceňujem prejav najkrajšieho ľudského citu. A ten z Vašej ,, Úvahy“ kypí. Dnes viac ako kedykoľvek predtým, lebo v móde je vojna. Deti, české i slovenské prahnú po kráse, po harmónii , ktoré absentujú. Prahnú o to viac, lebo ich predkovia ich mali vo svojich DNA. Škoda, že jedna kvapka oleja viac ublíži čírej vode ako tú zakalenú vyčíri kvapka čistej vody. Môjmu bývalému milovanému Hercovi R.Hrušinskému v ČT překážela ,, slovenská řeč.“ Otvárali oči moji českí kolegovia zo speváckych zborov, keď som im na večerných stretnutiach recitoval množstvo veršov klasikov českej literatúry. A používam ich príležitostne aj u nás doma. Diamant v hrude nezhnije.