Werich ve svých nedávno vydaných dopisech Voskovcovi reflektoval, že už pár let po Stalinově smrti byla Moskva plná amerických divadel a vůbec kultury USA – a Voskovec mu odepsal, že ekvivalentně to je se sovětskou kulturou za mořem. Kultura a sport byly (na rozdíl ode dneška!) v dlouhých obdobích studené války zkrátka vyňaty z boje znepřátelených zemí. V době, kdy na sebe česká a slovenská vláda dští sílu, proto přinášíme jeden mírumilovný kulturní rozhovor česko-slovenský: se Štefanem Kvietikem, nejstarším žijícím hercem-mužem (je tu ještě o 3 roky starší Jiřina Bohdalová!) bývalé federace Slováků a Čechů, který v roce 1992 kandidoval i na jejího prezidenta – a který dnes, v pátek 10. května, slaví 90 let.
Narodil jste se v jihoslovenské Plachtinské dolině o třech vesnicích, která má napříč sedm kilometrů, ale kromě vás se tam narodili i další skvělí slovenští herci Ctibor Filčík, Július Pántik a Milan Kňažko. A kde, jak jsem se dočetl, bydlela i herečka Viera Strnisková (která byla mimochodem vaší partnerkou v dílu Majora Zemana Tatranské pastorále, ona byla vrah, vy ten, pro koho vraždila). U nás máme na jihu Čech taky malou vesnici, kde se narodili Rudolf Hrušínský i Luděk Munzar, Novou Včelnici, ale vás je z Plachtinec hned pět! Máte pro takové herecké požehnání pro dolinu, kde dnes nežije víc než 1500 lidí, nějaké vlastní vysvětlení? Hrálo se tam ochotnické divadlo?
Máte pravdu. Ctibor Filčík a ja sme sa narodili v Dolných Plachtinciach, Július Pántik v Stredných Plachtinciach a Milan Kňažko v Horných Plachtinciach. Vierka Strnisková nebola Plachtinčanka, no jej otec bol detský lekár a pôsobil na Modrom Kameni, meste asi tri kilometre vzdialenom. A z rodiny Strniskovcov pochádza aj Vierkin brat, výborný režisér Vlado Strnisko. Áno, u nás sa hralo ochotnícke divadlo, a to vďaka českému pánovi farárovi, dekanovi Kejvalovi. Dokonca aj moji rodičia boli protagonisti. Ale pokiaľ ide o spomínané herecké osobnosti, či je príčinou genius loci alebo náhoda, ťažko povedať… V každom prípade súhlasím s vaším konštatovaním, že toľko talentu je hereckým požehnaním pre túto krásnu dolinu.
Dolina, ve které se rodí to nejlepší z národa, to je i příběh filmu Tisícročná včela. Napsal jsem před časem, že je to mistrovské dílo z jednoho kusu dřeva, ve kterém je poezie, drama, vášeň, paměť, folkór i humor, prostě národ jako takový. A že my z Čech takovou národní epopej vůbec nemáme. Ekvivalent mají snad Moravané – Jasného film Všichni dobří rodáci. Jsem hrdý, že do veledíla Tisícročná včela byli (kvůli „federálnímu“ cítění Juraje Jakubiska) zapojeni i Češi: hudební skladatel Hapka, herci Císler, Bydžovská, Dušek, Jakoubková, Valešová… V Tisícročné včele jste hrál hlavní roli Pichandy. V mlze, která patřila k typickému výtvarnému doprovodu Jakubiskových magickorealistických filmů, v nichž se divák taky tak trochu pohybuje v mlze, ve které musí cítit, přemýšlet, domýšlet si, zkrátka musí s dílem spolupracovat… Váš Samo Pichanda je vlastně ztělesněním Slováka (a nikoli váš poslední, hrál jste třeba i Urbana Habždu v Hečkově Červeném víně!). Jaké je být součástí takového nesmrtelného národního díla, jako Tisícročná včela?
Úprimne mňa potešilo a som vám vďačný za vaše hodnotenie a názor na film Tisícročná včela. Áno, bol to veľký projekt s niekoľkými hodnotovými výpoveďami. Začína veľkou predlohou Jarošovho rovnomenného románu a pokračuje galériou slovenského a českého herectva. Zároveň je aj pamätníkom vtedajšej slovenskej filmovej tvorby. Dielo, ktoré si zaslúži visačku „Slovak Gold“. A áno, je všeobecne známe, že režisér Juraj Jakubisko bol aj výtvarníkom. Jeho scenáre boli plné skíc, masiek, kostýmov, pohybov, mizanscén. Poznámky si nepísal, on si ich kreslil. Tiež ponúkal hercovi väčšiu voľnosť, spoliehajúc sa na jeho invenciu a sebakontrolu. Mne osobne to veľmi vyhovovalo. Moja vďačnosť je nekonečná, že som sa mohol podieľať na tvorbe tohto filmu.
Patříte ovšem i mezi slovenské herce, kteří také často hráli v českých dílech, a tak jste známý i u nás doma. Nejen z Vávrova válečného filmu Sokolovo, Brynychovy Oázy a legendárního slovenského dílu Majora Zemana Tatranské pastorále, hrál jste i ve slovensko-českých projektech, jako Sedím na konári a je mi dobre nebo Tábor padlých žien. Zároveň vím, že jste velký slovenský vlastenec. Jak se vám spolupracovalo s českými režiséry, jako byl třeba zmíněný Otakar Vávra, který vám svěřil významnou úlohu v jednom z největších českých filmů podle pokladu naší národní literatury? (Po boku své slovenské krajanky Zuzany Cigánové a Jaromíra Hanzlíka jste sehráli hlavní role v Hrubínově Romanci pro křídlovku: Vojtu, Viktora a Terinu.)
Nedávno som sa vyjadril, že človek potrebuje mať aj kus šťastia. Ja som ho ako herec mal. A to aj vtedy, keď som mal možnosť spolupracovať s výbornými českými režisérmi a hercami. Pokiaľ si spomínam na pána režiséra Otakara Vávru, vzbudzoval vo mne veľký rešpekt a jeho pokojný tón na „pľaci“ blahodarne určoval a pôsobil na tvorivý proces pri adaptácii tohto nádherného diela českej literatúry.
Milá spomienka na nakrúcanie: Scéna na strelnici, kde sa odohráva súboj o dievča medzi mnou a Jaromírom Hanzlíkom. Pingpongová loptička, ktorá v nevypočítateľnom rytme tancuje na malom vodomete… Podávam pánovi Hanzlíkovi pušku, ja si beriem druhú. V pozadí mimo kamery je pripravený ostreľovač, majster v streľbe vzduchovky a malorážky, ktorý na režisérov pokyn namiesto Hanzlíka má vystreliť a trafiť loptičku. Hanzlík mieri, beží „ostrá“ a zrazu od boku vyletí strela z mojej vzduchovky. Neúmyselne. Loptička sa rozprskne, STOP! Režisér pán Vávra podáva ostreľovačovi ruku so slovami: „Já vám gratuluji, to bylo vono, absolutně přesný!“ „Mně negratulujte, já jsem nestřílel, to pan Kvietik.“ Bola to iba čistá náhoda. Ale (s úsmevom si vybavujem) – aký som bol odrazu frajer!
Váš herecký typ byl typ celého muže, říkalo se vám slovenský Anthony Quinn. Často jste hrál sportovce či vojáka-hrdinu, třeba ve filmech Boxer a smrt anebo film Medená veža (což bylo dílo slovenského režiséra Martina Hollého, který byl bratrancem českého herce Josefa Abrháma, a vytvořil řadu svých vrcholných děl i v české kinematografii, například Signum laudis, Tichá bolest nebo Zámek v Čechách). Jak jste zažíval ve slovenských horách natáčení legendární Medené veže?
Boli sme bližšie k nebu ako zvyčajne a ja som intenzívne po cely čas cítil, že film a naše konanie v ñom sa odohráva s vedomím a súhlasom nebies. Dokonca si až doteraz myslím, že to bolo viac, ako len číry súhlas. Určite aj preto, že Ivan Bukovčan napísal výbornú predlohu. Medenú vežu režíroval výnimočný Martin Hollý, pričom kameru mal v rukách vynikajúci Karol Krška. A k tomu všetkému moji fenomenálni partneri Ivan Rajniak, Ivan Mistrík, Milka Vášáryová, Vlado Müller, Miško Dočolomanský, Július Vašek, Slávo Drozd. To je predsa požehnanie! Ďalšou vzácnou dimenziou, ktorú mi ponúkla „Medenka“, bolo stretnutie s chlapcami z Horskej služby: Ivanom Gálfym, Bennym Jamnickým, „tatkom“ Janigom, Paľom Vávrom, Milanom Kriššákom, Števom Estočkom, Milanom Husárom, Paľom Húskom, Martinom Hudákom. Chcel som ich vymenovať, pretože si to zaslúžia! Naučili ma osvojiť si princíp troch pevných bodov pri lezení, troch nevyhnutných istôt, ktoré garantujú život. A tak sa „Medenka“ stala časťou našich bytostí, navyše ozdobená majestátnosťou a nádherou našich Vysokých Tatier.
V letech 1990-1994 jste byl nezávislým poslancem Národní rady za Slovenskou národní stranu, v roce 1992, těsně před rozpadem federace, jste dokonce kandidoval na prezidenta ČSFR. Co jste si odnesl z politiky?
Nepovažujem toto moje pôsobenie a postoj za niečo až také výnimočné (u nás byli tehdy poslanci Národní rady například Rudolf Hrušínský nebo Daniela Kolářová – pozn. autora). Len som sa ako občan legitímne vyjadril, že mi nebol ani nie je ľahostajný osud môjho národa. Áno, bola to pre mňa veľká životná skúsenosť, ale v mnohých prípadoch a okolnostiach bola aj veľkým sklamaním…
Když se rozpadla federace, byl jsem na přechodu ze základní do střední školy. Slovenskou kulturu jsme proto na SŠ už neprobírali. Doháním to dnes a jsem nadšený z některých slovenských děl, které podle mě postihují celý národ v jeho hloubce (kromě zmíněné Tisícročné včely například i Pásla kone na betóne). U nás máme výsostné intelektuální autory, ale jako by už před sto lety chybělo napojení na emoce. Čapkův Hordubal je vlastně stejný příběh jaký vytvořil Ivan Stodola v Bačově ženě, ale Stodola jde v emocích dál, vnímá tragédii ne z objektivního pohledu vypravěče, ale popisuje city hrdinů. Víte, o čem mluvím, v legendární Zacharově inscenaci Bačovy ženy v SND jste hrál roli bači Miša, zatímco v Zacharově televizní inscenaci jeho soka, klamaného manžela Ondreje…
Jako herec jste se ovšem musel vcítit do esence i řady jiných národností v klasických dílech národních literatur (v Mannových Buddebrookových, adaptovaných Jaroslavem Dietlem, jste hrál uzavřeného německého patricije, v eposu Alžbetin dvor důstojníka ze Sudet, ve zmíněné Romanci pro křídlovku zase tvrdého českého venkovana-kolotočáře…). Když jsem dělal rozhovor s Ladislavem Chudíkem, řekl mi, že mu dveře do české duše otevřeli jeho přítel Jaroslav Seifert a Vítězslav Nezval. Co (a koho) oceňujete na českém umění vy?
Moja herecká profesia mi ponúkala a umožňovala podieľať sa na divadelnej, filmovej a televíznej tvorbe dvoch národov. Inšpiráciu pre svoju prácu v slovenskej kultúre som hľadal aj v majstrovstve mnohých velikánov českého herectva, s ktorými som mal tú česť dokonca aj spolupracovať. S viacerými, akými boli Radek Brzobohatý, Rudolf Hrušínský či Josef Bláha, ma spájali aj priateľské vzťahy, ktoré vytvorilo nekonečne dlhé a úmorné nakrúcanie koprodukčného filmu Oáza v púšti Karakum pri pobreží Kaspického mora v sovietskom Turkmenistane. Mohol by som rozprávať hodiny, čo sme tam všetko zažili. Bola to pre mňa ďalšia vzácna životná skúsenosť s vynikajúcimi hereckými partnermi. Dodnes mi je záhadou, ako sme zvládli už spomenuté náročné fyzické, ale najmä psychické podmienky (boli to „manévre“). Podľa mňa sa ideologickým zásahom do samotného filmu stratilo jeho hlavné posolstvo a umelecká hodnota. Škoda.
A doteraz spomínam, ako som odprevádzal Zdeňka Štěpánka, po „hosťovačke“ pražského Národného divadla v Bratislave, ktorý sa so mnou lúčil (krátko pred smrťou) so slovami: „Sbohem Štefane, byl jsem tu naposled…“
Váš Samo Pichanda, kterému zabili dva syny, ukončí příběh Tisícročné včely tak, že běží po kolejích a snaží se zastavit válku, která je ve filmu symbolizovaná vlakem, v němž jede generál. V bratislavském Národním divadle jste zas v Piscatorově inscenaci Tolstého Vojny a míru hrál knížete Bolkonského, který si nesmyslnost války uvědomí přímo během bitvy u Borodina. Tolstoj byl asi nejvýznamnější literární propagátor nenásilí a Vojna a mír je v tom směru pokládána za jeho největší dílo. Zároveň jste v jednom rozhovoru přiznal, že autorem vašeho srdce je další veliký pacifista, který se jím stal během válek, v nichž bojoval, Ernest Hemingway. Jak vidíte dnešní dobu válek, kdy bomby dopadají těsně za východní hranici Slovenska, válka bez hranic zuří ve Svaté zemi a z obou stran rusko-ukrajinského konfliktu (tu možnost připustil ruský exprezident Medveděv i britská expremiérka Trussová!) se mluví o použití jaderné zbraně?
Samotný pohľad do histórie ma, bohužiaľ, zbavuje nádeje, že ľudstvo raz zmúdrie a uvedomí si, že život je najväčším darom. Asi by sme museli začať každý sám od seba, aby platilo, že láska, porozumenie, pokoj a mier sú najdôležitejšími hodnotami ľudského bytia.
