Kaja Kallasová na archívnej snímke v europarlamente, 2022. Foto: Flickr
V lidové pohádce o Smolíčkovi se jezinky (lesní pohádkové divoženky) dobývají do chaloupky ke Smolíčkovi slovy: „Jen dva prstíčky si ohřejeme a hned zase půjdeme.“ V současné době se také Evropská komise, několik „hlavních“ zemí v EU a Velká Británie dobývají do Abú Dhabí na třístranná jednání mezi Ruskou federací, kyjevským režimem a USA. Co mají ale na srdci to samozřejmě neříkají. Znělo by to asi takto: „Jen trochu písečku do mechanismu mírového procesu nasypeme, a hned zase půjdeme.“
Neříkají, ale každý, kdo zná ve vysokých politických funkcích umístěné unijní Evropany a s nimi i neunijní Brity ve funkcích, ví naprosto spolehlivě, že tito případní účastníci „mírových jednání“ k nějaké formě vyřešení evropské bezpečnosti a situace v proxy válce ve Východní Evropě nepřispějí ani náhodou. Jen formou zaseknuté gramofonové desky zopakují svá stanoviska, která jsou v příkrém rozporu s bezpečím nejenom východních Slovanů (Ukrajinců a Rusů), ale také v úplném nesouladu s potřebami naprosté většiny obyvatel Evropské unie a Evropy jako takové.
V krizových situacích se v rámci EU projevuje naprosto transparentně skutečnost, že původně se formující „rodina evropských národů“ už dávno završila proces proměny v imperiální strukturu, ve které si právo rozhodovat za jiné pro sebe uzurpují vládnoucí kruhy Německa a Francie, s připuštěním zástupců Itálie a Polska. (Svým způsobem bývá i Francie pouze jaksi připuštěna k dílu.) Velcí se tedy prosazují oproti menším a malým už naprosto samozřejmě. Od menších a malých se očekává ono obvyklé „poslouchej a mlč“. K eurounijnímu rozhodování „velkých“ se přes La Manche připojují samozřejmě také Britové, jejichž zahraniční politika se půl tisíce let zakládá na vhazování vidlí do každé hrozby bezpečného mírového vývoje na kontinentu. Nic netrápí Londýn tak, jako mír v Evropě. Takže také Londýn rád přispěchá na „mírová jednání“ se svým sáčkem kvalitního písku ze Sahary.
Není stále jasné, zda ruský prezident, Vladimír Putin, učiní vůči svému americkému protějšku, Donaldu Trumpovi, zdvořilostní gesto a bude s účastí evropské party sypačů písku do soukolí oněch jednání souhlasit. Je možné, že ano, neboť konec konců se ani v tomto případě na očekávaném výsledku nic nezmění. Boje budou pokračovat, protože Rusko skutečně potřebuje odstranit příčiny rozpadu architektury bezpečí v Evropě. Pravda, je v tomto přání osamocené, ale právě proto mu nezbývá než na odstranění příčin trvat. No a jelikož kyjevský režim ony příčiny potřebuje k samotnému přežití. A protože na těchto příčinách stojí a s nimi i padají kariéry eurounijních politických figur a figurek, tak skutečně nebude možné válku ukončit. Ruské nekompromisní trvání na odstranění toho, co bezpečnostní formát v Evropě zničilo, nechápou nejspíš jen lidé, kteří by řešili problém potápění lodi tím, že by otvor do jejího trupu ještě zvětšili, namísto toho, aby se jej pokoušeli ucpat. Také může být nepochopitelný lidem, kteří závislost na alkoholu řeší dalším výrazným zvýšením dávek konzumovaných nápojů.
Nevelký západní výběžek Eurasie má ale problém v nalezení osob, jaké by mohly usednout k jednomu stolu s reprezentanty Ruské federace. Všichni, kteří v EU zastávají pozice, jaké by snad(?) umožňovaly s Ruskem jednat, průběžně složili bobříka nenávisti k Rusku s natolik ohromujícím úspěchem, že je skutečně dost obtížné vidět je sedět za jedním stolem například s Vladimírem Medinským, vedoucím ruské delegace, profesí historikem, tedy člověkem znalým opravdu všech souvislostí, tedy přesně toho, čeho se evropští rusofobové bojí jako čert kříže.
V řídících strukturách EU a na úrovni „hlavních“ členských států (bylo do této role povýšeno i Polsko) probíhají pokusy nějakou vhodnou osobu k jednáním draftovat. Asi nejkurióznějším kandidátem se jeví být osoba odpovědná v EU za zahraniční politiku a za bezpečnost, Estonka Kaja Kallasová. Její pravidelná špičkově rusofobní vystoupení na evropské půdě i mimo ni budí v Rusku směsici veselí a znechucení. Nekompetentnosti Kaji Kallasové jsou si pochopitelně dobře vědomi také její kolegové v evropských strukturách i na národních úrovních. Je to na ní prostě vidět a z každého slova, jež vypustí z úst, slyšet. Vzhledem k tomu, že Kaja Kallasová s oblibou připomíná bídu lidí v Sovětském svazu včetně Estonska (pro děti prý, jak říká, nebyla ani konfetka), ruská média nabízejí obrázek jejího vlastního dětství v rodině prominentního komunistického funkcionáře, který v éře Leonida Brežněva působil na estonském ministerstvu financí a potom byl ředitelem estonské spořitelny. Komunistickou stranu a práci pro sovětský režim opustil Siim Kallas rok předtím, než došlo k rozpuštění Sovětského svazu, tedy na závěr éry Michaila Gorbačova a jeho perestrojky. Ruské televize si samozřejmě škodolibě vychutnávají obrázky malé Kaji ve stejnokroji Všesvazové pionýrské organizace V. I. Lenina a fotografie z domácího prostředí odpovídajícího prominentnímu postavení jejího otce, ve kterém zcela jistě nebyla o „konfetky“ nouze.
Možná jsou to fotomontáže, nicméně jako dcera vysokého stranického funkcionáře a ředitele spořitelny malá Kaja členství v sovětském pionýru asi neunikla ani za Gorbačova, kdy se režim už začínal rozpadat. Kallasová se ovšem k ničemu z minulosti své ani otcovy nehlásí. Hlásí se jen k nenávisti k Rusku, kterou ukrývá, jak se stalo v EU zvykem, za podporu Ukrajiny, Západu, bezpečí a demokracie. A ve svých občasných exkurzích do historie, ohromně deformovaných a Rusku nepřátelských, se ani slovem nezmiňuje o nápadné vstřícnosti Estonska k nacistickému Německu, o svém krajanu Alfredu Rosenbergovi, rodáku z Tallinu, šéfu Říšského ministerstva pro okupovaná východní území, o tom, že Estonsko jako první z nacisty okupovaných zemí hlásilo do Berlína „vyčištění země od židů“. Jo, děvenko, když dějiny, tak hezky celé! Nemluví také o tom, že z Estonska po roce 1991, tedy po zisku svobody, odešlo více než 20 procent obyvatel, a že i současné Estonsko, které čítá jen 1,3 miliónu obyvatel (asi jako Praha), má z toho počtu více než 270 000 etnických Rusů a desítky tisíc příslušníků dalších národností (kolik je tedy vůbec Estonců?), přičemž Rusové mají v zemi status občanů druhé kategorie, o čemž spravedlivá a hodnotami přeplněná Evropská unie ví dlouhodobě a nevadí jí to ani v nejmenším, neboť diskriminace v Pobaltí se týká přece Rusů. Takže v pořádku? Proto také Evropské komisi nevadila diskriminace ruskojazyčného obyvatelstva na východě Ukrajiny. Nevadila natolik, že EK podpořila utlačovatele, nikoliv utlačované!
Co znamená ona doslova zběsilá nenávist Kaji Kallasové vůči Rusku? Je to jen „profesionální angažovanost“ osoby, která si vybudovala kariéru v režimu, jaký chce bojovat proti Rusku a hledá všechno, čím by Rusko dehonestoval? Tedy přesně podle vzoru „čí chleba jíš, toho píseň zpívej“? Nebo se snaží Kaja Kallasová, tak jako celá řada lidí v bývalém sovětském bloku, kteří rozhodně sami v této éře nijak nestrádali, často naopak byli dobře odměňováni za svoje služby, odvést pozornost od vlastní docela solidní koexistence s bolševickým režimem?
Jistěže, lidé časem mění názory a životní postoje. Je to naprosto přirozené a odpovídá to získávání zkušeností. Integrita osobnosti by ale neměla umožňovat bít hlava nehlava přesně to, z čeho dotyčnému člověku ještě donedávna plynul prospěch. Nějaká sebereflexe by snad měla člověku zůstat, nebo ne? Každý člověk má právo být v dospělosti jiný než v mládí, které jistě smí dělat chyby. Ovšem problémem velmi mnoha těchto osob prodělávajících metamorfózy, které si po letech i desetiletích slepoty náhle jakoby promnou zraky a „prozřou“, že tak neučiní na základě získávání zkušeností nebo v náhlém osvícení, ale přesně v okamžiku, kdy dřívější služba bývalému režimu už přestane být výhodnou. Kdy onen režim zanikne nebo k rychlému zániku vykročí. Tito lidé, a samozřejmě se nejedná ani zdaleka jen o Siima Kallase, ale o tisíce jiných osob, také sem patří současný prezident České republiky, Petr Pavel, okamžitě po odchodu ze staré služby přestupují do služby novému režimu, který jich rád využije, neboť oni mají řece zkušenost. Kdo sloužil jednomu, může sloužit stejně, nebo i lépe (bude lépe placen) někomu jinému. Ony ty služby se od sebe zase tak moc neliší. Prostě mentalita kondotiéra z 16. století, mentalita vytrvalá, osvědčená. A zde, v nové službě, se tito lidé činí obzvláště aktivně, jako by jejich vlastní minulost neexistovala. Nebo měla být zapomenuta. A právě tato nápadně aktivní angažovanost v novém režimu osob režimu starého budí u většiny občanů znechucení.
Jistě, ať člověk mění názory, postoje, ať se vyvíjí. To je naprosto v pořádku. Ale jestliže odsouvá vlastní minulost do zapomnění tím, že zuřivě bojuje proti tomu, co ještě nedávno aktivně podporoval, to bývá nejčastěji známkou obyčejného kariérismu. A kariéristy by si občané určitě neměli volit vůbec nikam. Siim Kallas se už v novém režimu v Estonsku[i] stal prezidentem Estonské banky, vstoupil znovu do politiky a byl navržen i za člena Evropské komise, kterou řídil Romano Prodi. Za José Barrosa se stal Siim Kallas dokonce místopředsedou Evropské komise, kde vedl resort dopravy. Byl také premiérem nového, už nebolševického a nesovětského Estonska. Co se v komunistickém mládí naučil, v pozdějším věku dokonale zúročil. (Když se rozpadl Sovětský svaz a on tedy „prozřel“, měl zelené mládí dávno za sebou, bylo mu 43 let.) Jeho dcera, Kaja, tedy v prominentním prostředí vyrůstala a existovala po celý svůj život a je vysoce pravděpodobné, že cestičku do nejvyšších pater eurounijní politiky jí proklestil právě její otec, případně lidé, se kterými otec v EU spolupracoval. Že by se Kaja Kallasová takto vysoko vypracovala sama vlastní pílí a schopnostmi, se při její erudici a diplomatických „kvalitách“ zdá být skoro neuvěřitelné. Život osob neprominentních v sovětských časech nejspíš Kaja Kallasová na vlastní kůži nikdy nepoznala. Pokud mluví tak často a ráda o bídě sovětského režimu, aby z ní obvinila výhradně Rusko a Rusy (jak by v Estonsku estonští komunisté a funkcionáři nebyli, asi ani její otec), pak mluví o něčem, co ji osobně rozhodně nepostihlo. Kajino jablko zřejmě opravdu nespadlo daleko od stromu.
Je sice pravda, že dějiny znají případy přeběhlíků, kteří si vydobyli dokonce slávy a vstoupili do historie. Patřil k nim například Athéňan Alkibiadés, úspěšný vojevůdce, který později uprchl do Sparty (bylo to v čase války mezi oběma městy). Potom ze Sparty prchá do Persie, a nakonec se vrací zpátky do Athén. Ovšem Alkibiadés je opravdu jiný případ, než jaký představují političtí přeběhlíci našich dob, kteří obracejí svoji politickou orientaci o 180 stupňů v míru, bezpečí, tiše, bez nátlaku a donucování, prostě se obracejí za kariérou, jako se slunečnice otáčí za Sluncem. Alkibiadés nepřebíhal, on jednoduše prchal z poměrů, ve kterých mu už hořela půda pod nohama. Byť si za to někdy mohl i sám. Patřil k učedníkům Sokratovým, psal o něm i Platón v Symposiu, soutěžil jako vozataj v olympijských hrách. Byl to nejspíš dobrodruh, zcela jistě charismatická osobnost, ne obyčejný vypočítavý kariérista. Ani příběh hejtmana Ivana Mazepy, který opustil Petra Velikého a odešel bojovat v Severní válce na stranu švédského krále, Karla XII., neodpovídá charakteristice vypočítavého ryzího kariérismu realizujícího se v časech klidu a bezpečí. Moc Ruského impéria, které Mazepa opustil, aby se přidal na stranu nepřítele, se před tímto jeho „přestupem“ nezhroutila a po přestupu naopak posílila. Mazepa prostě vsadil na jiný historický vývoj a jeho kalkul mu nevyšel. Po porážce Švédů u Poltavy 1709 se začíná rozpadat švédská moc na evropském severu. A Mazepa umírá v Moldavském knížectví pod vládou Osmanů, kam po své životní prohře uprchl.
Kaju Kallasovou ale Evropská komise jako vyjednávačku s Rusy asi nejmenuje. Evropská komise má i bez ní už z ostudy kabát.
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008