Když v těchto dnech prezident Ruské federace, Vladimír Putin, varoval NATO, že v případě napadení Kaliningradské oblasti nebo kterékoliv jiné části RF, Rusko v obraně území použije všechny prostředky, které má země k dispozici, reagoval na to „generální podněcovatel války“ (výstižnější titul než generální tajemník) v NATO, Mark Rutte, úsměvným tvrzením, že „NATO je obranná aliance“.
Rutteho myšlení, dá-li se to myšlením vůbec nazvat, podobně jako „myšlení“ všech oficiálních doktrinářů západního militarismu, se řídí populárním Orwellovým vzorcem, podle kterého jsou válka mír, noc den, voda písek a třeba i žádný důkaz rovná se v něm důkaz nezvratný. Při sledování výroků osob, jako je třeba onen výše zmíněný Mark Rutte, které důsledně obracejí naruby kauzální vztah příčin a následků, člověka chtě nechtě napadne, jak by asi takovýto Rutte vyložil například pověstnou Trojskou válku. Kdo koho vlastně tehdy napadl? Až do výskytu NATO na naší planetě by tato otázka neměla nejmenší smysl. Nyní ho, bohužel, získala, neboť nic jasného není na současném Západě už jasné vůbec. Pokud v připomínce Trojské války vezmeme za základ Homérův epos Ílias aneb „Achilleův hněv“ a některé další řecké příběhy a dramata z trójského cyklu, tak stručný popis této dávné události je asi následující: Trojský princ Paris unesl spartskému králi Meneláovi jeho ženu, krásnou Helenu. Meneláos se obrátil na svého bratra Agamemnóna, krále v Mykénách, který únosu Heleny využil jako záminky k výpravě „koalice ochotných Achajů“ proti maloasijské Tróji. Údajně vyplulo tisíc lodí, na které se nalodilo 45 až 50 tisíc Achajů, tedy jinak řečeno Danaů či Řeků epochy mykénské, jež představovala pozdní dobu bronzovou. Tito Řekové se vylodili na plážích přímo pod hradbami Tróje. A byli tam. Pro všechny časy s výjimkou těch našich naprosto jasný případ.
Podstatnou informací, jakou Homér, ani žádný z řeckých epiků, dramatiků ba ani římský Vergilius či některý jiný komentátor Trojské války nezastírá, nesnaží se ji nijak mlžit či ideologicky zdeformovat, je fakt, že to byli Řekové, kteří připluli na lodích k hradbám Tróje, před brány toho opevněného města. A tudíž to nebyli Trójané, kteří by se vydali od svého pobřeží k Mykénám, ke Spartě či jinému městu staré Mykénské civilizace píšící už lineárním písmem B, jež neslo archaickou řečtinu. Na základě směru nepřátelského pohybu, což je informace nejpodstatnější, to byli jednoznačně Řekové, kdo vedl agresi. Trója se ze svého místa nepohnula, ani žádný Trójan se nevydal v plné zbroji, opásán mečem, se štítem a dlouhým kopí, k hradbám mykénských měst. Další klíčovou informací je, že žádného Řeka, účastníka této slavné, byť možná úplně mytologické výpravy ani ve snu nenapadlo obvinit Trójany z agrese proti Řekům, když pod velením prince Hektora provedli proti Achajům výpad z městských hradeb. Proč tak učinili? No proto, aby nepřítele zahnali, dokud se tento nestal ještě početnější, vyzbrojenější a vycvičenější, aby se už mohl pustit do zdolávání hradeb. Když se nepřítel připlíží, připlazí nebo připluje pod hradby, je nejrozumnější na něj udeřit, ještě než rozvine svoje síly. Alespoň tak uvažoval Hector.
Tohle zlovolné obvinění nenapadlo ani Odyssea, krále z Ithaky, proslulého svojí moudrostí i lstivostí. Odysseus přišel na válečnou lest s oním pověstným trojským koněm a předstíraným odplutím od hradeb Tróje. Na takovou špinavost, aby obránce, kteří provedli výpad proti útočníkovi, který se už rozprostřel v nejtěsnější blízkosti jejich města s jasným úmyslem Tróju dobýt, zničit a vykrást, označil za agresory, Odysseus nepřišel. Strategická lest a zákeřná lež jsou opravdu rozdílné pojmy. Odysseus byl nepochybně mazaný válečník, nebyl ale pro Trojskou válku angažován NATO ani Evropskou komisí. Nepatřil ke hlubokému státu ve Washingtonu, ani nebyl příslušníkem MI6 nebo CIA. Prostě jeho lstivost měla jisté hranice a jako válečník si rozhodně nemohl dovolit luxus křivé páteře. Ta by mu nakonec překážela v boji. Křivák ve skutečné bitvě neobstojí. A nekompromisní Achilleus by sotva mohl být Odysseovým bojovým druhem a přítelem.
Naproti tomu, jak jsme svědky už nějaký čas při oficiálním západním hodnocení války NATO s využitím Ukrajiny proti Ruské federaci, pro představitele této aliance, členy Evropské komise a mnohé čelné představitele států EU nehraje směr nepřátelského postupu z místa A k místu B ani tu nejmenší roli. Je úplně jedno, odkud kam se posunují vojenské základny, zbraně, rakety a nenávist. Důležité je „myslet politicky, že, Kefalin?“ „My nejsme nikdy ti zlí. My jsme vždycky ti dobří, i když jsme po čertech zlí,“ tak soudí každý správně vychovaný, uvědomělý „politruk“ v NATO. Takto „připlutí“ ozbrojených složek NATO až přímo na hranice s Ruskem, jak se to stalo v případě Estonska, Lotyšska a Litvy, přece nepředstavuje žádné ohrožení Ruska, zatímco trpělivá, mírná a hlavně marná upozorňování Moskvy, aby tak NATO nečinilo, oficiální Západ vyhodnotil jako „ruskou hrozbu“. Znamená to, že úhel pohledu a uvědomělost jsou důležitější než to, nač se pohled upírá, tedy než fakta a realita. Když se vezme v úvahu „správný úhel pohledu“, potom vlastně ten, kdo se k někomu jinému soustavně přibližuje s nepřehlédnutelnými nepřátelskými úmysly, může být vlastně obránce, zatímco ohrožovaný se v případě, že se po letech marného varování útočníka odhodlá k sebeobraně, se stává agresorem. Jak důvtipné, že?
Ano, úhel pohledu prostě rozhoduje. Z úhlu pohledu židovského sanhedrinu a jeho velekněze Kaifáše bylo správným rozhodnutím předhodit Ježíše Římanům a navrhnout jeho ukřižování. Z úhlu pohledu katolické církve bylo nevyvratitelnou pravdou, že středem Vesmíru je Země. Z úhlu pohledu ženevského reformátora, Kalvína, bylo správným rozhodnutím dát upálit lékaře Miguela Serveta. Z úhlu pohledu Habsburků bylo správným rozhodnutím dát slovenskému lékaři Jánu Jesenskému (Janu Jesseniovi) před popravou na Staroměstském náměstí v Praze zaživa vyříznout jazyk. A tak bychom mohli ve výčtu „správných úhlů pohledů“ pokračovat donekonečna. Proti „správným úhlům pohledu“ stojí vždy fakta. Je velká smůla pro lidstvo, že v každé epoše dějin se vždy nějaká fakta, hlavně ta nejpodstatnější, nepřipouštějí, takže vítězí „úhly pohledů“. Díky nějakému „úhlu pohledu“ může jednou třeba i zaniknout celá lidská civilizace.
Takto ani „připlutí“ ozbrojených struktur NATO (ve formě podpory místních pučistů, v dodávkách zbraní a miliard dolarů, ve vojenském výcviku, logistice, navigaci i v mediálních líbánkách) na „pláže přímo před hradby Ruska“ nemělo být Moskvou vyhodnoceno jako akt nepřátelství, eskalace agrese, ale jen jako nějaký docela obyčejný nevinný turistický výlet ozbrojených sil NATO za poznáním? A když se brány obleženého města, tedy v tomto aktuálním případě Ruské federace, po osmi letech bezmocného přihlížení, jak jsou zabíjeni Rusové a další obyvatelé Donbasu přímo „před branami“, otevřely, aby Rusko provedlo výpad na ony ozbrojené složky ve službách NATO, které v té chvíli západní útočné alianci poskytl pučem ustavený kyjevský režim, tak skutečný agresor, jímž byly hluboký stát ve Washingtonu a NATO, spustil ohromný pokřik a Rusko osm let marně usilující o mírové urovnání bylo označeno za agresora. Opět důvtipné, že? A orwellovské…
Ano, zatímco jednoznačný a nezpochybnitelný postup nepřátelských sil vedl ze Západu na Východ, a nikoliv obráceným směrem (!!!), tak ve chvíli, kdy se had NATO začal obtáčet kolem západních hranic Ruské federace už ne „pouze“ v malém a téměř vylidněném Pobaltí, ale i na územně velké a lidnaté Ukrajině, tedy doslova přímo pod hradbami obleženého státu (na plážích před nově vytypovanou „Trójou“), tak Rusko po mnoha letech marných pokusů o vyjednávání se Západem, vstoupilo do bojů „před svými hradbami“. Provedlo onen trojský výpad z hradeb, aby nepřítel, než zesílí a vyzbrojí se ještě více, se nepustil do jejich ztékání.
Moskva si na rozdíl od Spojených států a jejich nejochotnějších vazalů dala docela pozor i na mezinárodní právo. Osm let obě separatistické republiky na Donbasu nacházejícího se pod útoky Kyjeva formálně neuznávala. Stále věřila, že Západ bude ochoten a schopen se s Ruskem (a Donbasem) dohodnout a upustí od další podpory pučistů v Kyjevě. Nestalo se. Západ přijal opačné řešení. Sázka na to, že Západ není šílený, Moskvě prostě nevyšla. Tak Moskva dvě republiky Donbasu právně uznala a na jejich žádost přišla těmto Kyjevem napadeným republikám, které se naprosto správně i legálně rozhodly pučisty řízený Kyjev opustit, na pomoc. Takže suma sumárum bylo v tomto případě, v ruském případě, mezinárodní právo alespoň částečně, ne-li dokonce zcela respektováno. Něčím takovým se USA, Izrael a jejich nejochotnější spojenci, kteří mezinárodní právo zničili už dávno, rozhodně pochlubit nemohou.
Takže, vrátíme-li se k hypotetické úvaze o tom, že by Mark Rutte (a jemu podobní) měli rozhodnout o tom, kdo v případě Trojské války byl útočník a kdo obránce, nepochybujeme vůbec, ani v nejmenším, že by takový člověk událost pochopil a vyložil stejně obráceně, jako chápe a vykládá obráceně úplně všechno. Ostatně, právě za toto obrácené uvažování je také placen. A rozhodně ne špatně. Pochopit věci správně, v souladu s fakty, a takto je i interpretovat by se rovnalo konci slibné kariéry. Až slibná kariéra jednou, po mnoha dalších ostudách, vyprší, potom může majitel logiky naruby napsat paměti, ve kterých své obrácené myšlení svede na okolnosti. A na to, že byl, chudák, pod tlakem!
Zatímco Trojská válka, která nejspíš proběhla (pokud tedy proběhla) počátkem 12. století př. n. l. (asi léta 1190 – 1180 př. n. l.) a zasáhla Schliemannovu archeologickou vrstva Trója VIIA, měla jakousi alespoň mytologickou příčinu v únosu spartské Heleny (už v minulosti ji prý unesl Théseus; byla to prostě holka na roztrhání), tak Západem proklamovaná „ruská hrozba“ se neopírá absolutně o nic. Je doslova uvařena z vody! A přesolená samými „fejky“. Proto také nikdy od nikoho z NATO a EK neslyšíme, co mělo Rusko po roce 1991 z vlastní vůle proti Západu vlastně udělat, že se stalo takovou hrozbou? Neudělalo nic. Absolutně nic. Jen stále hledělo jako z jara, namítalo, kreslilo červené čáry, pokoušelo se varovat a potom se snažilo s hluchými slepci jednat. Samozřejmě, že marně! Kdo se nechce domluvit, tak se jednoduše obrátí zády a odchází. Nejedná. Jednat znamená, mít argumenty. Kdo nemá argumenty, prostě odchází od diskuze. A přitom se dokonce tváří jako morální vítěz. Není vůbec náhodou, že až na převzácné výjimky spočítatelné na prstech jedné ruky žádný západní politik nikdy neodpověděl ani na jedinou otázku ruského novináře.
Ona z prstu vycucaná „ruská hrozba“ nemá dokonce ani nějakou alespoň mytologickou příčinu. Žádný Rus neunesl Ursulu von der Leyenovou, ani Kaju Kallasovou, ani Brigitte Macronovou (a nepátrejme zde po důvodech), ani se k tomu, nakolik je známo, nechystal. Jen si Rusové nepřáli mít celou rusko-ukrajinskou hranici napěchovanou americkými raketami a pod okny, „na plážích“ před hradbami západními zbraněmi lomozící režim v té „kvalitě“, jakou Kyjev disponuje a ochotně předvádí. To je snad i docela pochopitelné. Nikoliv však pro toho, kdo je jako Mark Rutte a jemu podobní placen za to, že nechápe. Ano, i takové profese existují! V západní politice a v médiích hlavního proudu je takových kariérních postů většina. Jsou to báječné fleky pro každého, kdo nemá charakter a svědomí. Takový člověk je placen za to, že eskaluje konflikt až na samou hranici katastrofy v naději, že k ní zázrakem nedojde. Připomíná slaboduchého návštěvníka baru, postavou spíše jorkšírského teriéra než dogu, který dráždí boxera těžké váhy, postavou skoro grizzlyho, nedbaje nic na jeho četná, trpělivá ba málem laskavá varování, aby tak nečinil, že totiž jeho pěst, když přijde na věc, a on si nepřeje, aby přišlo na věc, dokáže prorazit i zeď. No střízlík-provokatér se holt musí přesvědčit na vlastní bradu, nos i létající zuby, jež se už nikdy nevrátí zpět.
Takže Mark Rutte, stejně jako kterákoliv další osoba placená za ignorování faktů, by za útočníka v Trojské válce docela určitě označil Trójany, nikoliv Achaje. Tedy, pokud by jako měřítko použil názor uplatněný pro současné Rusko. Tedy názor zakládající se na tom, že ten, kdo se k někomu jinému čtvrt století soustavně blíží s nepřátelskými úmysly, nenese za následný konflikt žádnou vinu. Nikoliv vrah, ale zavražděný je vinen, můžeme si vypůjčit název jedné povídky spisovatele Franze Werfela.
V příměru mezi námořní invazí mykénské koalice proti Tróji ve 12. století př. n. l. a současnou válkou NATO proti Ruské federaci, v níž se NATO, jak odpovídá charakteru jeho militaristických neokoloniálních majitelů, nechává zastupovat Ukrajinou, je drobný rozdíl pouze v jedné významnější okolnosti. Zatímco mykénští Řekové se před hradbami Tróje vylodili poctivě sami za sebe. Rozbili tam tábor, rozdělali večer ohně, obětovali bohům, brousili meče a hroty kopí, zkrátka chystali se do boje (a potom do Hádovy říše), tak NATO to celé vzala za úplně jiný konec. Jistě, chtěla se sama „vylodit“ na „plážích“ před branami obleženého „města“. Vždyť kvůli tomu se plazí vytrvale k ruským hranicím od roku 1999, tedy čtvrt století. Dokonce se Aliance chtěla doplazit až do Gruzie a nyní to zkouší v Arménii, kde má k ruce Nicolu Pašinjana. (Moc fajn chlapík.) Ano, had je to vskutku dlouhý, skoro nekonečný. Ale nehodlala se NATO „vylodit“ dříve, dokud nebude pro ni vítězství tutovka, dokud za ni někdo jiný ony vysoké a pevné hradby neprolomí. NATO přece bojuje výhradně anglosaským stylem. Slabý soupeř jako conditio sine qua non, a potom už jen letadla, bomby a jako terč civilní cíle. Tím, „někým“, kdo měl vzít na sebe ztráty a válečné utrpení za NATO, se stal národ etnicky, kulturně, jazykově, a hlavně bojovými vlastnostmi v podstatě k nerozeznání od národa tam, za hradbami. Tedy národ, jenž obývá onu „zemi před hradbami“. Fantasticky sprostá strategie!!! Ať se Slované pobíjejí navzájem! Militaristé ze Západu si pak přitančí jako květinky na bojiště, prohlásí se za vítěze a posbírají kořist od obou bojujících stran. Vždycky se přece koloniálnímu Západu jednalo o „všechna tři ruská území“. Sbírka zde měla být kompletní, což Ukrajincům a Bělorusům nikdy Západ neprozradil. A Ukrajinci tohle nikdy nepochopili…
NATO tedy kotví a číhá na příležitost u břehů a jen tu a tam se nechá některý jeho vyžehlený „náčelník“ prkenné chůze vysadit na „pláži“, v bezpečné vzdálenosti od bitevní vřavy, aby zde objal, políbil a povzbudil k dalšímu boji ty, kteří jdou za něj na smrt. „Morituri te salutant.“ A odevzdal jim při té příležitosti plný měšec. Potom se s pocitem takto projeveného hrdinství (chviličku přece capkal po pobřeží) nechá opět dovézt na svoji loď, aby si tam s kolegy pohrál v kajutě s jakýmsi záhadným práškem budícím podezření, že právě tento prášek snad nese jakousi odpovědnost za výrazné snížení kognitivních schopností „náčelníka“ i jeho kajutových druhů v teplákách.
Na nápad s trojským koněm NATO samozřejmě nepřišlo, a tak zkouší podstrčit Rusku namísto trojského koně ze dřeva nabídku příměří na papíře. Mělo by to ovšem podobný efekt, jako když si Trójané kdysi sami vtáhli do města onen „danajský dar“. Timeo Danaos et dona ferentes, praví staré pořekadlo. Ono je vůbec dobré dát si velký pozor na toho, „kdo přináší dary“. Nejsou nikdy zadarmo! A propos, Sněhurka také dostala darem krásné červené jablíčko, že?
Pročpak takové nehrdinné, zákeřné a vyčkávací řešení? No, možná proto, že v NATO nebylo, není a nikdy nebude žádného Achillea. Ani druhého z achajských reků, Aianta Aiáse, jenž zešílel vztekem, že po smrti Achilleově neobdržel jeho zbroj. Dostal ji Odysseus. To Athéna seslala na něj ono šílenství, aby zuřivý Aiás nepobil své druhy. I podstrčila mu namísto nich stádo ovcí. U NATO pochopitelně nelze dohledat ani krétského krále Ídomenea, též účastníka bitvy, jenž se stal inspirací k opeře mladého Mozarta. A krále Meneláa a jeho bratra Agamemnóna, kteří inspirovali stovky umělců různých oborů, by u NATO neobjevila ani Diogenova pověstná lampička. Zkrátka žádného z héroů, kvůli jejichž ochraně by se obtěžovala některá řecká bohyně sestoupit z Olympu a zasáhnout do průběhu bitvy. Jen je tam jakýsi Mark Rutte, který by ovšem Homérovi nestál ani za kaňku do rukopisu. Projevit tvrzením, že NATO je obranná aliance kognitivní schopnost blízkou k nule, není vskutku žádné hrdinství. Kdepak, o výpravě NATO proti Ruské federaci se žádné hrdinské eposy skládat nikdy nebudou. Není-li reků, nemůže být ani eposů. Je jen ostuda. Ohromné ostudy kopec!
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008