Hypotetický příběh pro ilustraci skutečné události

Mnoho lidí nechápe či spíše urputně odmítá pochopit, proč se Rusko chopilo zbraní a vstoupilo do osm let probíhající války na Ukrajině. Následující příběh je jednoduchou fabulací, pouhou nevelkou neumělou kresbou, trochu metaforou, trochu alegorií, jaká by snad ale mohla ilustrovat či názorněji vybarvit skutečnou událost, a to jistou podobou souvislostí i kauzality týkajících se nejenom původu války, ale i jejího dalšího vývoje. Příběh se samozřejmě nekryje se skutečností absolutně. Ale takové už příběhy bývají… Kryje se s ní však podstatně více než obvyklý západní, jak se dnes módně říká, „narativ“.

Příběh začíná…

Představte si následující situaci. Žijete na malém městě, ale vlastníte velký dům s velikou zahradou. Nadto jste majitelem mnoha hektarů polí, kusu lesa, rybníka plného ryb, ovocného sadu. Nejenom Čechovova Višňového sadu, ale též sadu jabloní, švestek, hrušek, dokonce meruňkového sadu. I nějaká ta broskvička se zde urodí. Nadto se ve vašem majetku nacházejí také vinohrady, nechybí ani stádečko dobytka, ovcí a koz. Též dostihový koník občas za ohrádkou zařehtá. Zkrátka a dobře, jste nejbohatším občanem maloměsta.

Jste ale zároveň člověk, který by se rád účastnil života onoho malého města. Nechováte žádných předsudků, jste docela družný. Rád byste s městečkem obchodoval. Chtěl byste dodávat na místní trh zeleninu a ovoce, do městských mlýnů pšenici na mouku, na místní pilu dřevo z vašeho lesa, na Vánoce, přímo na štědrovečerní stůl dodáte kdykoliv na přání také pěkného čtyřkilového kapříka z vaší vlastní kádě. Místnímu pletařskému závodu byste rád dodával vlnu od vašich ovcí a do mlékáren mléko vašich volně se na lukách pasoucích krav. Městskému obchodu se sýry by se jistě hodil také váš kvalitní sýr. Chcete zkrátka obchodovat a vaše ceny nejsou nijak přehnané, spíše vyhlížejí docela vstřícně. Skoro to vypadá, že máte městečko rád. Jste dokonce spolehlivý dodavatel. Rád byste se také občas posadil v kavárně městečka, pobesedoval u piva se sousedy v hospůdce, dal si partičku mariáše, zahrál si biliár, hodil do terče sem tam nějakou šipku. Byl zkrátka docela obyčejným sousedem. Rád byste prostě tak nějak patřil k městečku. Ale běda…!!!

Městečko s vámi obchodovat nechce. Městečko vás nemá rádo. Soudí, že vy si vaše statky, pole, les a rybník nezasloužíte. Ani mléko, sýr ty vaše meruňky si nezasloužíte. Že o to, co máte, se máte hezky rozdělit. Máte toho taky příliš mnoho. To se nesluší mít toho tolik. A když se nechcete rozdělit a trváte na tom, že chcete obchodovat, tak městečku, jež jste takto urazil, nezbude než to, nač z jeho pohledu nemáte nárok, vám vzít násilím. To by tak hrálo, abyste vy, který nám nejste roven, chtěl s námi obchodovat, jako byste nám roven byl! Ani vaši předkové nebyli rovni našim předkům. S takovými, jako jste vy, se my prostě mazat nebudeme!

Ale jak na to?

Ale jak to udělat, aby bylo městečko ve věci spravedlnosti zajedno? Myšlenka na spravedlivé odebrání toho, co vám z pohledu městečka nepatří, není ve skutečnosti myšlenkou všech občanů města, ale jen několika majetných, kteří by se na váš úkor chtěli stát více majetnými. Co je zatím vaše, mělo by být brzy jejich. Není těch „spravedlivých“ mnoho, ale aby mohli konat, potřebují souhlas většiny spoluobčanů. Takto je třeba zajistit, abyste se stal v očích celého města nepřítelem. Hrstka ctižádostivých se může obohatit na váš úkor jen za předpokladu, že přesvědčí ostatní, které zatím nezajímáte, že v této věci hodlá konat v zájmu všech. I těch, kteří z jejich akce nic nezískají. I těch, kteří o tuhle jejich akci nejeví zájem.

Jste bohatý, což samo o sobě činí vaše renomé pochybným. Je ale nutné, abyste se vy sám dopustil něčeho, co si celé městečko vyloží jako své ohrožení z vaší strany. I sejdou se vlivní občané malého města. Dají hlavy dohromady a usilovně přemýšlejí, až se jim z hlav a pleší (též i malých chomáčků uprostřed pleší) kouří. Až konečně jedna z hlav vykřikne: „Už to mám!“. A v té chvíli se spiklenecké hlavy přiblíží k sobě ještě těsněji, až se rty dotýkají uší souseda. A šeptá se a slintá se a ruce se mnou dlaněmi o sebe. Rodí se radost. A takto se zrodí též i plán. Je jednoduchý, primitivní až běda! Ostatně, autor nápadu je po celém městě notoricky znám tím, že nikdy nic světoborného nevymyslel. A nevymyslel ani v této chvíli. Pouze to opsal, neboť nápad, na který přišel, ten je na světě už tisíce let. Dědí se od grázla k lumpovi jako fajfka po dědečkovi.

I přistoupili k akci…

Sotva se přední občané malého města dohodli, přistoupili bez otálení k akci. Zorganizovali mezi mládeží a místními nezaměstnanými dobrovolníky, kteří na obecní útraty, a právě tak na obecní louce naproti vašemu domu zřídili kolotoče, střelnici, pozvali fanoušky místního fotbalového klubu s řehtačkami a tři kapely z okolí a začali s velice hlasitou údajně hudební produkcí. Ruší vás to, hledíte smutně z okna a říkáte si, že tenhle cirkus snad za týden dva týdny pomine a bude zase klid. Jenomže se velice mýlíte. Cirkus trvá měsíc a potom ještě druhý měsíc a kravál je před vašimi okny od rána do noci. Dokonce se k vašemu domu cirkus pomalu přibližuje. Hle, už překročil silnici a rozložil se na louce přímo před vaším plotem. K plotu sice zbývá ještě nějakých dvě stě tři sta metrů, ale vy víte, že tohle není žádná nepřeklenutelná vzdálenost. Může být hůř.

Vydáte se na radnici a stěžujete si. Ale na radnici se vám vyhne starosta, uklidí se do bezpečí každý jeho náměstek. Nakonec vás přijme vrátný, kterým vám sdělí, abyste „nevyrušoval a šel domů“. Vrátíte se tedy domů. Jednání s městem o navrácení klidu do vašeho okolí se neuskutečnilo. Kolotoče a kapely sice po dvou měsících vyčerpaly veškerý svůj potenciál i černý fond pana starosty, a odmlčely se či dokonce opustily místo, ale v městském věstníku vyšel investigativní článek z pera místního pekaře, známého to písmáka. Článek nesl tento název: „Rodina občana XY překáží kulturnímu rozmachu našeho města.“ A po tomto článku následovala celá lavina dalších textů, ve kterých si místní moučný investigativec povšimnul údajné arogance ve vystupování pana XY, drahého automobilu jeho dcery, výskytu červů v jím dodaných švestkách, plísně na sýrech a podobně. A začal dokonce spekulovat o rodinných nesvárech těchto „podivných lidí“, kteří jsou údajně chamtiví a nepřejícní. Zcela jistě se nechtějí spokojit s tím, co mají, a chtěli by mnohem více. Prý se ve městě říká, že pošilhávají po pivovaru pana Z, a také po síti jeho poctivých restaurací, ze kterých jistě udělají zaplivané krčmy. „Je ostatně známo, že vždy byli tito XY nepřáteli poctivých měšťanů našeho kvetoucího města,“ zakončil písmák tuto sérii svých úvah. Dostal za své články hezky zaplaceno z radnice.

Slibný honorář z jiného černého fondu radnice písmáka dokonce motivoval k úvaze na téma, zda rodina pana XY dodávkami svého zboží nepředstavuje pro městečko bezpečnostní riziko. Písmákův syn, bývalý několikanásobný repetent na základní škole, na toto téma dokonce napsal bakalářskou práci v rozsahu jedenácti stran včetně stránek obsahujících poděkování zřejmě v čase schvalování této práce již tvrdě spícímu vedoucímu onoho univerzitního veledíla. Chlapec též volil velkorysé řádkování a písmo velikosti 14 bodů. Také co věta, to odstavec. Pánbůh s naším školstvím a zlé pryč! Jak tak trochu podobně zpívá hajný ve Dvořákově Rusalce, když jdou s kuchtíkem pro radu a pomoc za ježibabou, která s nimi vyrazí dveře.

Kolotoče a střelnice sice utichly, ale aktivity ctihodných spravedlivých a mírumilovných občanů města, kteří by kuřeti neublížili, nikoliv. Najatá mládež dostala nyní mnohem náročnější úkol. Měli se všichni obléknout do maskáčů a utábořit se přímo kolem plotu zahrady náležející k vašemu domu. A zde si tito táborníci měli zřídit střelnici, střílet do terčů a při všem hlasitě lomozit zbraněmi a hulákat. Prostor za plotem náležel obci, nepatřil k vaší zahradě a k vašemu domu. Přibližování hulákajících ozbrojenců se takto dělo na neutrální půdě. Nebyl důvod k neklidu. Vata nebo vosk ve vašich uších mohly přece zajistit klid ve vašem kdysi tichém domě. Netrpíte vy tak trochu stihomamem, člověče? Neměl byste navštívit lékaře? Šikovný psychiatr, sám zralý na léčení, by vám mohl doporučit otevřít brány domu a v klidu, bez zbytečného rozčilování se někde na zahradě tiše zastřelit. Vždyť to jsou přátelé, kdož k vám přicházejí. Jak to, že jste to nepochopil?

Venku za plotem zahrady bylo opravdu rušno

Mládež se pustila do práce s velkým nadšením. Bylo za plotem vaší zahrady opravdu rušno. Hemžilo se to tam maskáči, šermovalo se tam noži, vzduchovkami i řádně drženými mysliveckými kulovnicemi. Rozdělávaly se tam ohně, jejichž plameny šlehaly vysoko k nebi. A když se mládež rozveselila přespříliš, začali někteří aktivní mládenci křičet přes plot hrozby. „No počkejte, vy nepřátelé našeho mírumilovného svobodného města. Vy uvidíte, co s vámi uděláme, jestli se nesbalíte a nepotáhnete k čertu.“

Díváte se na ty plameny šlehající do výše a myslíte na to, aby od nich nechytily třeba větve stromů naklánějící se nad plotem. V jednom článku radničního věstníku jste se o sobě dočetl, že těmito větvemi vlastně vstupujete na cizí území, které vám nepatří. Byl jste označen za agresora, který se chystá postupně anektovat celé městečko. Bude třeba větve naklánějící se ven přes plot uřezat. Při pohledu na dění za plotem si začínáte uvědomovat, že ta parta v maskáčích a s flintami se může kdykoliv ocitnout na vaší zahradě a vynucovat si vstup do vašeho domu. Co potom? Bude třeba bránit zahradu nebo počkáte, až vniknou na verandu domu, do předsíně, do obývacího pokoje a do kuchyně? Kam až budou chtít jít? To byla otázka skoro stejně závažná jako otázka prince Hamleta.

Zatímco vznešení spravedliví a vysoce kulturní i mírumilovní občané města dokázali držet rétoriku na úrovni pouhého osočování vaší osoby z dávno již prokázaných nepřátelských úmyslů a z nutnosti slušných občanů města bránit se vaší rozpínavosti, pak méně disciplinovaní jedinci říkali všechno bez obalu. Tentokrát, poučen předchozí zkušeností, jste se nevydal na radnici nechat se opět odbýt na vrátnici nerudným důchodcem, ale podal jste oficiální stížnost na kraj. Ano, hnal jste to až na kraj! Jenomže vážení ctihodní a spravedliví občané města, které vy takto ohrožujete, mají na kraji své přátele. Proto vám kraj na vaši žádost, aby nebyl rušen váš nezasloužený klid, odpověděl, abyste nevyrušoval vy svými neoprávněnými požadavky. Podal jste tedy trestní oznámení, které vyšetřující orgány ihned odložily coby neodůvodněné. Orgány činné v trestním řízení si dobře vybírají, čím se budou zabývat a čím nikoliv.

Není požár jako požár

Vaše trestní oznámení přesto nějaký efekt mělo. Jiný, než jaký jste si přál. Radniční plátek zahájil novou vlnu kampaně proti vám. Připsal na vaše konto založení požáru ve skladu místní železářské firmy. Takto jste se z novin dověděl, že ve městě existuje nějaká železářská firma. Na druhý den vám ovšem shořel váš sklad obilí a za dva dny na to někdo zapálil okraj vašeho lesa. Přišel prudký déšť a zárodek požáru uhasil, takže se naštěstí mnoho nestalo. Žhář si zapomněl prostudovat předpověď počasí. Radnice při výběrovém řízení na žháře dostatečně neprozkoumala jeho IQ. O žádné z těchto žhavých událostí ovšem radniční věstník neinformoval. I písmák si vybírá, o čem psát a o čem nikoliv. Radniční honoráře byly mu vždy nejlepší inspirací. Mělo to být ale jen malé horoucí varování, abyste prodal, co máte, hodně levně prodal, co máte, nejlépe daroval, a odtáhnul z městečka pryč. Pokud možno k čertu! Nechte tu všechno, co máte, a běžte městečku z očí… Vy ale nechcete ani prodat, ani odtáhnout pryč. Zůstáváte, neboť je to země vašich předků.

Zůstáváte, a to je váš problém. Účast v tlupách ozbrojenců je dobře honorovaná (objevily se i granty), a tak počty zájemců o tento druh spravedlivého boje vysokých hodnot s nízkým zlem, které reprezentujete už tím, že vůbec existujete, rostou. Mládež v maskáčích obklopila váš dům a vaši zahradu už úplně ze všech stran. Za vaším plotem ve dne v noci hoří hromady pneumatik. Kdosi vám vhodil na zahradu přes plot zmiji. Zastřelíte ji z legálně držené pistole, ale v radničním věstníku na druhý den vyjde článek o tom, že pistoli držíte nelegálně a že tou pistolí ve skutečnosti nestřílíte po jedovatém plazu, ale že jste měl v úmyslu vystřelit po některém mírumilovném občanu města, který se úplnou náhodou ocitnul v blízkosti vašeho domu. Nakonec jste si na to netroufnul, ale je jenom otázkou, kdy tak učiníte. Protože vy jste zlo. Vy jste se už narodil jako zlo. Vy jste skutečný nepřítel města a jeho občanů.

Propaganda začala působit na malém městě tak, jako na malých městech působí každá pomluva. K vašemu domu začala přicházet procesí pokojných občanů s transparenty. Místní farář odsloužil tři mše za váš odchod z města při zanechání veškerého vašeho majetku na místě. Případně ve farní kasičce. Na transparentech jste se mohl dočíst, že jste „Žába na čistých pramenech města“, „Agresor, který se chystá vrhnout na majetek spořádaných občanů města“ a podobné nesmysly. Pneumatik hořelo stále více a od jednoho požáru chytil také váš plot. Podařilo se vám požár uhasit hasicími přístroji, přičemž jste pokropil dva mírumilovné mladíky s loveckými puškami, kteří v míru a s nejlepšími úmysly vůči vám tábořili dva metry od vaší zahrady. Radniční věstník se okamžitě rozkřičel ohlušujícím řevem. „A je to tady! Agresor útočí hasicími přístroji. Je otázkou času, kdy nás ten zločinec všechny postřílí.“ A tehdy začalo malé město nenávidět jako jeden muž. Neuplynul den, aby se v blízkosti vašeho domu neodehrála nějaká manifestace nebo provokace. Farář chtěl dokonce zorganizovat prosebné procesí na ochranu města před vámi a Belzebubem. Ale v městečku se nepodařilo objevit pannu, která by procesí vedla, a tak zůstalo jen u plánů.

Napsal jste doporučený řádně ofrankovaný dopis adresovaný vládě vašeho státu, ale nedostal jste jinou odpověď než automatické umělou inteligencí vygenerované poděkování za dopis a oznámení, že se ministerstvo vnitra i ministerstvo spravedlnosti budou vaší záležitostí odpovědně a velmi usilovně zabývat. A že nejpozději za dvacet let se vám dostane milostivé odpovědi. Nezabývali se samozřejmě ničím, neboť postup městečka vůči vám byl ministerstvům sympatický. V odpovědi jste byl ovšem osloven: Vážená paní, vážený pane, vážené něco mezi tím. Umělá inteligence jde, jak je vidět, s dobou. Tedy rovnou cestou do háje…

Poslední pokus o komunikaci

Mnohokrát jste vyšel k plotu své zahrady, opřel se o něj, jemně pohladil větévku jablůňky klenoucí se nad vaší hlavou. A tehdy jste se jal vlídně promlouvat k mládeži v maskáčích. Říkal jste účastníkům těchto shromáždění, že nemáte žádných nepřátelských úmyslů vůči nikomu v městečku. Že jste nechtěl nic jiného než žít s městečkem ve shodě, v míru, obchodovat s ním, že jste měl ceny mírné a nabízel kvalitní zboží v řádném čase, požadované jakosti a bez smlouvání. Vše bylo marné. Namísto diskuse, již jste se takto pokusil rozproudit, se ozývaly jen hrozby a řev. Tu a tam někdo vystřelil do vzduchu, abyste pochopil, že s městečkem, které je tak mírumilovné a spravedlivé, plné hodnot, a které má vůči vám jen ty nejlepší úmysly, nejsou žádné žerty.

Čas se naplnil, osudný den nastal…

Až nastal den, kdy vám došla trpělivost a vy jste zanechal marného volání po diskuzi, po dohodě, po domluvení se na nějaké formě soužití. Prostě jste jednoho dne neřekl ani slovo. Nepřistoupil jste k plotu, abyste hladil větve a diskutoval s hluchými. Jednoduše jste vyšel brankou v plotě ven před dům a dal jednomu z těch za plotem pár facek. A to bylo přesně to, na co radnice a skupina vznešených mírumilovných občanů malého města, jež vy soustavně ohrožujete už tím, že vůbec jste, čekaly.

Od té chvíle jste se projevil, jak oni přece říkali už dávno, jako zlo. „Vidíte? My to říkali!“ Od toho okamžiku jste se stal agresorem a tuto nálepku z vás už nikdo nesmyje. A radniční noviny a všechny deníky, co jich bylo v okolí, psaly o těch několika fackách, aniž by jediným slovem připomněly, co všechno fackám předcházelo. Aniž by se kdo zeptal, proč jste se uchýlil k fackování. Mělo být jasné, že jste tak učinil proto, že jste prostě učiněné zlo už svým původem. Nepřítel, který chtěl fackovat a jenom čekal na příležitost.

Když se někdo v městečku čirou náhodou třeba zamyslel a položil sobě nebo druhým otázku, zda fackám něco nepředcházelo, strhl se okamžitě kolem jeho osoby takový povyk, že tazatel utichnul a už se nikdy na nic nezeptal. Ani na to, kolik je hodin.

+++

Snad laskaví čtenáři autoru prominou, že nabídl vyfabulovaný příběh. Ale někdy je třeba sáhnout i k třeba jen chatrné básnické licenci, vždyť stále má smysl ono staré Goethovo Dichtung und Wahrheit. Někdy pravda potřebuje trochu pomoci příběhem, jenž se jí alespoň v něčem, tu maličko tu více, podobá.