Pan Zíma do pozdního věku objížděl poslední města a vesničky a přijel i do Všestar u Hradce Králové, kde jsem já tehdy pracoval v malém chráněném bydlení pro postižené. Když jsem se náhodou dozvěděl, že má ten den v tamní hospodě vystupovat, uháněl jsem tam se zeptat, jak to, že nám o tom nic neřekli. Nakonec se mi podařilo se se svými klienty na koncert dostat. Velký zážitek pro mě byl, jak pan Zíma vyprávěl, jak na jeho akce chodí důchodci se svými vnoučaty i pravnoučaty, které si tam hrají, a jednou zaslechl jednu takovou holčičku, jak při jeho písni zpozorněla, řka kamarádce: „Slyšíš? Tu písničku, co zpívá támhleten dědek, zpíval v pohádce princ!“ Milejší vtipnou glosu, co je čas, jsem neslyšel…
Josef Zíma a jeho příznivci ve Všestarech u Hradce Králové. Foto: Tomáš Koloc
Josef Zíma měl svoje roky, už když jsem byl malý já. Z jeho televizní Vlachovky si jedni dělali bžundu, druzí ji uctívali, ale nebyl nikdo, kdo by kolem ní prošel bez povšimnutí. Když jsem později pracoval v pražských Kobylisích a kolem té slavné hospody chodíval, vzpomínal jsem, s jakou úctou bral za minulého režimu můj prastrejda (ač jsem tehdy nezažil většího antikomunistu), že byl do tohoto pořadu jako šéf brigády socialistické práce pozván.
Na slavného (a podle mě nejlepšího, lepšího, než byly slavné Silvestry trojice Dietl-Roháč-Menšík) Silvestra 1988 si Pepíček Zíma prohodil roli s Láďou Štaidlem a během slavného duelu Vlachovka-Výsluní zpíval Štaidl dechovku a Zíma rock´n´roll, přičemž Zímovi to šlo daleko líp – ve svých 56 tancoval jako Elvis. Pamatuju se, jak jsem se tomu tehdy divil:
„To vole,“ informoval mě tehdy otec, který se narodil v roce, kdy Josef Zíma dokončil DAMU: „dyť Zíma byl jeden z prvních, kdo u nás zpívali rokenrol. A kromě toho je to vystudovanej herec!“ Tehdy jsem Josefa Zímu začal registrovat i v jiných filmech než v Princezně se zlatou hvězdou, anebo jako český hlas Ivánka z Mrazíka. Dozvěděl jsem se, že stejně dobře jako Co jste hasiči a Padla facka na sále uměl (třeba v inscenaci Haškovy povídky Zvony pana Mlácena v duu s Josefem Lauferem anebo v Podskalského „klipech“ písní Karla Hašlera) zazpívat staropražskou písničku i rokec Nej, nej, nej. Mými oblíbenými písničkami se staly jeho pecky Bílá vrána a Gina a mým oblíbeným filmem Ženu ani květinou neuhodíš, s jeho kreací nadrženého nadraného dirigenta, který zběsile buší na dveře konferenciérky Jany Brejchové se slovy: „Pamatuj si, že sis zahrávala s otcem pěti dětí!!“
Až když jsem se jako student začal zajímat o dějiny divadla, jsem se dozvěděl, že kdysi dávno byl Josef Zíma tak virtuózní i jako dramatický herec, že ho sám Alfréd Radok obsadil do hlavní role své legendární inscenace Rollandovy Hry o lásce a smrti, což byla vlastně Radokova opera o Velké francouzské revoluci (a ve skutečnosti o hrůzách revoluce jako takové…)
Můj „monopolní genealog“ Mgr. Zdeněk Horner mi svým výzkumem zprostředkoval zajímavá zjištění, jako že předkové Josefa Zímy (z obou stran z Táborska) se do roku 1830 psali Zyma, což v době, kdy už se do matrik mohlo psát česky, nahradili formou, jakou se příjmení vyslovovalo: dlouhým Zíma. To v tehdejší češtině znamenalo zdrobnělinu = ne tuhá, ale snesitelná, lidská zima, zimička. Svědectvím pro jistou měkkost a lidskost v tvorbě by bylo i to, že rod matky Josefa Zímy, Míkovi, měli pravděpodobně společné kořeny se scenáristou Janem Míkou, autorem děl dýchajících lidstvím jako pohádky Dešťová víla či seriálu Život na zámku.
Nejhlubší vrstvu toho, kdo vlastně Josef Zíma byl, mi ale až před pár lety otevřely dopisy V+W, kde Jan Werich píše o „talentovaném klukovi od nás z divadla, Pepíkovi Zímovi“ a jeho „antické tragédii“. V roce 1959 Zíma usnul za volantem cestou z pohostinského představení, a narazil do stromu. Jeden jeho spolujezdec, režisér představení na následky nehody zemřel, zpěvačka Judita Čeřovská měla trvalé následky, stejně jako další pasažérka. Zíma, který byl tehdy voják, dostal těžký vojenský trest, ale stalo se ještě něco horšího: „holubičí národ“ český volal tak dlouho jeho ženě Evě Klepáčové (to je ta nádherná červená tvářička s dolíčky a skřivánčí hlásek jménem Káča z Hrátek s čertem), že její manžel Zíma je vrah, až se z beznaděje rozhodla skočit z okna. Její pád ztlumily tramvajové dráty, takže přežila, ale i ona měla trvalé následky a úraz fakticky zničil její kariéru krásné a talentované herečky. Zíma, který (jsa talentovaným hercem a zpěvákem i textařem – mnohé texty písní si psal sám) se jednou mohl dopracovat osobnosti podobné jakou v SSSR představoval Vladimir Vysockij nebo ve Francii Charles Aznavour – časem zvolil jako východisko nepravidelné kočování s dechovkou, aby se mohl starat o svou ženu. Snad i za to mu Bůh dal tak dlouhý život, že nakonec mohl zpívat dokonce i na vzpomínkových akcích na svého o 7 let mladšího zesnulého přítele Karla Gotta. Ale zpíval i pro jiné, daleko méně významné, jak vidíte na mé fotce. Čest jeho památce a modlitbu na cestu jeho dobré duši…
P. S. Když scenárista Pavel Kosatík a režisér Robert Sedláček končili v seriálu České století (který mám i přes neobyčejnou míru historických chyb dost rád) díl Je to jen rokenrol symbolickým povzdechem, že nad zakázanými Plastic people zvítězil „normalizační nevkus“ Zímova zpěvu na Vlachovce – v tomto jediném případě jsem znechuceně předčasně vypnul díl seriálu. Lidstvu i jednotlivým národům vždycky trvá, než přes ideologické doktríny procedí a vedle sebe začnou klást skutečné hodnoty, které v dané době pomáhaly lidem žít:
„Dejte mu zahrát pane inšpektóre
Dejte mu zahrát a každýmu sóle
dejte mu zahrát v čistým dur
než přišijou mu číslo na mundúr
na mundúr šedivej vošklivej
Jo člověk míní Ten Nahoře to změní
a potom zbejvá jen mřížový snění
Dejte jim zahrát, pane inšpektóre
jeden zná pravdu druhej lež
malér je svázal k sobě za faleš
Na řetěz
Za faleš…“
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
