Vladimír Páral jel opačným směrem, než se tvářil

Vladimír Páral, 2014. Upravené foto: Wikimedia

„Zemřel Vladimír Páral. Budu psát nekrolog,“ řekl jsem o generaci staršímu kamarádovi, který prožil dobu dospívání v 70. letech…

„Tak to ti nezávidím,“ odpověděl mi zmíněný kamarád. „My ho nemáme rádi. Bereme ho jako toho, koho normalizátoři nasadili, abychom zapomněli na Hrabala…“

Zamumlal jsem něco v tom smyslu, že Hrabal přece taky za normalizace oficiálně vydával, protože taky podepsal vše, co mu shora nakázali, a že je mi líto, že to kamarád takhle bere, protože já bych českou literaturu bez tónu, který v ní představuje Vladimír Páral, cítil jako disharmonickou. Přitom mi ale z reakce mého kamaráda (který, podotýkám, je hluboce vzdělaný profesionální kulturní organizátor) bylo jako bych dostal ránu ze strany, odkud jsem to absolutně nečekal.

Okamžitě jsem si vzpomněl na jednu z kanonických vět historika doc. Michala Pullmanna, které cituji pořád dokola: „U dějů starých nějakých 50 – 70 let a jejich aktérů nemůžete čekat, že se k nim dnešní doba bude stavět objektivně. Než toho budeme schopni, to ještě uplyne vody, respektive zpracovávání dobových resentimentů… Od Napoleonovy smrti teď uplynulo 200 let – a teprve teď mu jakž takž začínáme přiznávat objektivní míru pozitiv i negativ…“
I můj o generaci starší kamarád mě v něčem inspiroval pozitivně, tím, že oba miláčky českého čtenáře 2. poloviny 20. století, Hrabala a Párala, porovnal, začalo mě zčistajasna napadat takové množství podobností mezi těmi dvěma, jakoby to snad ani neměly být náhody:

Oba Moravané od Brna, oba „zavlečení“ do Čech, kde se narodili. Oba z „buržoazních“ rodin, oba synové armádních důstojníků (Hrabalův biologický otec byl důstojník rakouskouherské armády, otec Vladimíra Párala byl prvorepublikový kádr ze Štefánikových francouzských legií s celoživotními generálskými aspiracemi), ač oba od mládí silně určováni literaturou, oba rodiči donuceni udělat si akademický titul coby vstupenku do usedlých intelektuálních cechů (patricijství dvou posledních generací selského rodu Páralů stálo na výhodných ženitbách otce a dědečka, jimž ale pokud z vyženěných věn něco zbylo, bylo to vyměněno za vzdělání pro další generace, včetně – za poúnorového režimu – uplacení úředníků, aby ona generace vůbec mohla studovat…), které jim ale věru k srdci nepřirostly, ostatně jako už samo studium (Hrabal: „Kolikrát já jsem u zkoušek propad… Dodnes si z paměti nepamatuju jediný zákon…“, Páral: „Když jsem viděl, že v Brně učí profesoři, u nichž nemohu nikdy uspět, přešel jsem raději na nově vzniklou fakultu do Pardubic, kde jsem předpokládal, že tam budou mít jiné starosti, než chtít ze mě vychovat špičkového chemika…“). 

Oba strávili mládí po venkovských štacích, se zápisníkem popsaným šťavnatými příběhy „kolemjdoucích“, oba byli prozaici s intimním vztahem a dokonalou orientací v poezii klasické i soudobé (můj přítel, regionální básník Rostislav Opršal před pár lety objevil svou sbírku básní v prestižním deníku, kterou slavný prozaik označil mezi knihami roku = Vladimír Páral ji na návštěvě objevil v poetické knihovničce jednoho ze svých přátel se slovy: „Copak to tu máš? To je jeden z mála současných českých básníků, jehož jméno ještě neznám!“). Základní myšlenkou díla jich obou bylo, že člověk ŽIJE, pohybuje-li se mimo svou komfortní zónu, což pregnantně dokázali ve stáří, které oba mohli trávit s doutníkem u svých vavříny a nemalými příjmy ověnčených psacích stolů. Zatím Hrabal denně v Karlíně kupoval grilovaná kuřata, a pak jel autobusem do Kerska nakrmit své kočenky, běhal okolo svého pozemku z kolečkem a kýblem… Vladimír Páral zas, jak vím ze své vlastní zkušenosti někdejšího pouličního prodavače v Mariánských Lázních, sjednotil své dvě mladistvé vášně („v mládí byl mou první vášní zenbuddhismus – a hned potom kšeft: Když se po Brně flákali hejsci z takzvaných zajišťovacích armád z Balkánu, od kterých jsem dokázal tak virtuózně nakoupit a na černém trhu obratem prodat tak, že jsem se topil v penězích“) takto:

Jeho, ještě na přelomu tisíciletí (ač tento druh žebříčkování umění nesnáším, tady je namístě) nejlépe placeného českého autora, jsem s údivem pozoroval, jak obchází mariánskolázeňské second handy a stánky na trhu, porovnává slevy, načež s tím, co nakoupil, odchází na nádraží, kde si nejprve sedl do stojícího vlaku jedoucího opačným směrem, aby se v něm zahřál (byv kromě jiného hračička, brousil si umění tvářit se před průvodčím, že tam patří). Načež bryskně přesedl do právě přikvačivšího rychlíku do svého druhého domova, na Prahu, v němž jsme se poznali. Už na konci cesty jsem si říkal: To je ten Oshův kýžený ZORBA BUDDHA, v živoucí tělo uvedená HRABALOVSKÁ POSTAVA (!).

Postava stvořená útlým dětstvím v tak nóbl rodině, že si s maminkou vzájemně vykali a roli faktické matky vykonávala guvernantka, vystřídaným válečnou chudobou, během níž pokládal za hrdinství zůstat stát ve frontě na chleba, zatímco ostatní stojící se během střelby anglo-amerických leteckých hloubkařů rozprchli (jen občas prokládáno zvěřinovými chody u strýce, správce majetku hraběcího rodu Mitrovských) – a nakonec dospělostí, strávenou po chemických provozech vybydleného (a skrze „dosídlování“ zcela novou poeticky sociologickou směsku vytvářejícího) „divokého západu“. Konečným razítkem na budoucí dílo spisovatele pak bylo jeho příbuzenství s hercem Eduardem Cupákem, který ve filmové adaptaci jeho vrcholného díla, románu Mladý muž a bílá velryba, vystoupil jako autobiografická figura V. P: vynálezce syntetických hmot Viktor Panc.

Dopis Vladimíra Párala Tomáši Kolocovi.

Čím inženýr barvírenské chemie Vladimír Páral vstoupil do velké české, a nebojím se říct, i světové literatury? Tím, že popsal život jako chemický proces s následující dynamikou: Mládí touží po vnějších pozicích a statcích zralosti, zatímco zralost, která už svých pozic a statků dosáhla, se stává obětí existenciální nudy, v níž znovu touží po mládí. Tento proces, který se v jeho dílech stereotypně periodicky opakuje a který (poprvé ve svém románu Milenci a vrazi, 1969) jako správný barvíř charakterizoval barevně (ti, kdo se vyznačují nenasyceným mládím, jsou červení, ti, kdo už dosáhli přesycené zralosti, jsou modří), je podle mě obměnou i dotažením Šrámkova motivu stříbrného větru, který slyší jen mladí – anebo ti, kdo si uchovají až do smrti vnitřní mládí.

Ze stovek filmů, které jsem si v životě oblíbil a z desítky filmů, které vznikly na motivy knih Vladimíra Párala je jen jeden, u kterého mi vždycky vyhrknou slzy – možná i proto, že síla Páralovy předlohy tu po mém soudu inspirovala vůbec nejlepší hudbu z pera Ladislava Štaidla. (A à propos: když tak někdy přemýšlím nad cestou zavržených „dezolátů“, kterou namísto klidu modrého establishmentu na závěr života zvolil filmový představitel Břéti Laboutky Ivan Vyskočil…)

Na ochutnání díla Vladimíra Párala pro ty, kdo je neznají: Jeho zmíněný vrcholný román „Mladý muž a bílá velryba: Malý chemický epos“, napsaný v roce 1973 a zfilmovaný o šest let později Jaromilem Jirešem, má následující „chemickou kompozici“: Stárnoucí slavný (a také silně autobiografický; nesoucí s autorem stejný monogram) chemik-vynálezce Vik Panc (Eduard Cupák) se po svém „zmodrání“ vlastně dobrovolně uchýlil do ústraní provinční továrny, kde je vedoucím výzkumného poloprovozu (a jeho spolubydlícím na svobodárně) dvacetiletý Břéťa Laboutka (Ivan Vyskočil), jehož červeň nezáří touhou po majetku a titulech, ale po tom „ulovit bílou velrybu“ (jejíž příhody z knihy Hermana Melvilla i ze svého námořnického života mu vypráví archetypální postava starého německého Ústečana – převozníka Gausse, který je už díky svému matematickému příjmení předurčen předem odhadnout Břéťův osud. Matematická Gaussova křivka totiž stoupá strmě nahoru – načež se stejně strmě vrací dolů…). 

Bílá velryba pro Břéťu představuje prožití života až na dřeň: „fotit na plný pecky“, pracovat, ponořit se do budoucího milostného vztahu, o kterém sní. Postava Břéti je více než svým současníkům podobná typicky červeným hrdinům děl autora z přelomu 19. a 20. století Fráni Šrámka, Janu Ratkinovi a Vilíku Roškotovi. Že jsou si toho tvůrci vědomi (ale i toho, že se doba posunula), je naznačeno jemným symbolem: staršího z obou přátel představuje právě někdejší filmový aktér červených minulého přelomu století, Ratkina a Roškota mladšího, Eduard Cupák. Ani jeho modrý Vik ale není „dnešní“: stereotypickou touhu Páralových modrých lovit ve vodách mládí kompenzuje svou stoickou uměřeností a moudrým jogínstvím. Až do chvíle, než do továrny přijede dvojice žen: bývalá Vikova partnerka, pražská inženýrka Edita (Jana Brejchová) a její laborantka Naďa (Zlata Adamovská). O Editě se nedá říct, že by byla typická Páralova modrá, snažící se dostat zpět do stavu červených – do oblastní továrny naopak přijela vyzkoušet pokus, který ji má kariérně udržet ve stavu modrých. Má jí k tomu posloužit červená Naďa, podstrčená Vikovi jako vnadidlo. Jogín Vik nakonec podlehne. Nakonec ovšem podlehne i Edita – Břéťovi, jehož čisté lásce a krystalickému mládí se prostě nelze ubránit.

Břéťa (jak konstatuje Gauss) loví svou bílou velrybu: vrátí Editě červeň mládí a ve špatně klimatizované tovární hale dokončí i její experiment, během něhož ovšem zaplatí jedinou cenu, kterou lze zaplatit za úplné naplnění: smrt. U všech ostatních budí jeho osud namísto smutku jistý druh ohromení či závisti. Kromě Edity, která tím, že Břéťu ztratila, přišla o vše: touhu po modrosti, i naději, že se ze stavu „spokojených“ modrých (stavu, jehož prázdnota je tak hrozivá, že si Páral vzal za celoživotní úkol mapovat ho až do smrti ve všech podobách – včetně druhů šílenství, které způsobuje dnešním podnikatelům, co „jsou už za vodou“… ) někdy vymaní.

Druhým, kdo vidí Břéťu jinak je tichý pozorovatel, převozník Gauss, který dělá dojem, že zná odjakživa jak minulost, tak i budoucnost a který se před naplněním Břéťova života sklání v tichém uctivém pokynutí hlavy. Na světě totiž není mnoho lidí, kteří se skrze dokonalé naplnění svého osudu octli mimo barvu modrou i červenou. Snad jen „průsvitní“ světci jako byl kromě převozníka Gausse kristovský hasič Julda Serafin z románu Milenci a vrazi – a dharmoví tuláci-jogíni typu Bohumila Hrabala i Vladimíra Párala… 

Zdroje: Seznam.cz, ČSFD.cz, Vladimír Páral a Heda Bartíková: Profesionální muž, Hermann Melville: Bílá velryba, Osho: Tak pravím vám…, autorova korespondence s Vladimírem Páralem, autorovy rozmluvy s Michalem Pullmannem a Rostislavem Opršalem, a rodokmen Vladimíra Párala od genealoga Mgr. Zdeňka Hornera.

(Vyšlo v krajskelisty.cz)