K týdnu (půl)kulatin Čechů, co se dnes už ne(z)rodí)
a malý bonus Jiří Hermach
Jiří Suchý, 2024. Foto: Wikimedia | Autor: Pavel Bednařík
Jako první předminulý čtvrtek oslavil pětadevadesátiny Jiří Suchý (* 1. 10. 1931 Plzeň). Za posledních sto let byla česká kultura dvakrát na čele světové kultury: ve 20. (které zrodily specifický český –ismus, poetismus) a v 60. letech 20. století (které navázaly s dalším specifickým českým stylem: poezií všedního dne, z níž vyrostla i slavná česká nová filmová vlna). Svůj úplný všeoborový svorník ale měla jen jeden. E. F. Burian, který vyrostl ve 20. letech, byl sice dramatik, textař, skladatel, herec i zpěvák, který si ve všech jmenovaných oborech vytvořil specifický styl – jenže představitel 60. let Jiří Suchý k těmto všem svým autorským disciplinám přidal ještě navíc výtvarno – a byl o to umělecky silnější, že měl 11 let (mimochodem: stejná doba byla mezi 20. a 30. lety vyměřena Osvobozenému divadlu V+W) „k ruce“ druhého renesančního muže – též specifického hudebního skladatele, herce a výtvarníka Jiřího Šlitra.
Šlitr byl ale Jára Cimrman, jehož životní hvězda zapadla brzy, zatímco ta Suchého pokryla několik generací a celé století. Založil dvě dodnes fungující a již klasická divadla: Zábradlí a Semafor, z něhož udělal inkubátor pro zrod dvojic nejen těch, v nichž figuroval sám (Suchý + Šlitr, Suchý + Molavcová), ale i dalších (Šimek + Grossman, Šimek + Sobota, Šimek + Krampol, Paleček + Janík) a především pro vznik sólo superhvězd: Karel Gott, Waldemar Matuška, Hana Hegerová, Pavlína Filipovská, Karel Štědrý, Naďa Urbánková, Eva Pilarová, Yvonne Přenosilová, Karel Černoch, Petra Černocká, Pavel Bobek, Michal Prokop, Hana Zagorová, Josef Dvořák, Petr Nárožný, Dagmar Patrasová, Anna K., z dnešních Suchému a jeho divadlu po desetiletí věrný Václav Kopta. Ano, ty všechny poslal na hvězdnou dráhu Semafor. Jako zcela neznámí loutkoherci v Semaforu začínali pozdější režiséři Jan Švankmajer a Juraj Herz, režiséry původně neznámého malého divadélka zas byli Antonín Moskalyk a Ján Roháč. Ten pro semaforské písničky v televizi stvořil novou formu: televizní klip, a pro režii první semaforské televizní adaptace, opery Dobře placená procházka, přibral kolegu z Laterny magiky Miloše Formana – kterému Jiří Suchý půjčil svou amatérskou kameru a on na ni a na magnetofon v Semaforu natočil svůj první celovečerní film Konkurz, když Suchý pro Formana zorganizoval do divadla fiktivní nábor zpěvaček.
Semafor udělal hvězdu opravdu z každého – pozdější populární herci Vladimír Hrabánek, Jiří Datel Novotný, Evžen Jegorov a F. R. Čech do něj například nastoupili bez jakýchkoli jiných ambicí jako inspicient, tiskový tajemník, saxofonista a bubeník – a třeba provozní ředitel a dramaturg Semaforu Jiří Planner a Milan Schulz zase (po své emigraci) skončili jako oblíbení moderátoři a diskžokejové Svobodné Evropy. Jednou se toto „semaforské kouzlo“ projevilo i v další generaci: když se předním českým komikem stal ten, co v Semaforu v dětství „jenom očumoval“ – syn celoživotního semaforského osvětlovače Jaroslav Dušek.
Je třeba zmínit, že rodový talent nezačal ani neskončil jen osobou J. S., ale byl, je a bohdá bude přítomen v celém rodu: jeho otec Jaroslav byl zcela specifickým divadelníkem, jehož živlem byla loutková scéna, jeho o 14 let mladší bratr Ondřej si vytvořil opět zcela specifický styl v týchž oborech jako Jiří (tedy jako spisovatel-humorista, textař, zpěvák i výtvarník-karikaturista), výraznou umělkyní byla i Suchého první žena Běla (1939 – 1986), autorka kostýmů k velkým filmům jako Slavnosti sněženek, Sestřičky, Vesničko má středisková nebo k seriálu Vlak dětství a naděje. Výhodou posledního výhonku rodu, Suchého vnuka Víta (nar. 1990), který je , stejně jako jeho dědeček a babička, užitým grafikem, je, že si zvolil jeden z mála uměleckých oborů, který dosud plně nenapadla zhoubná pandemie dekonstrukce a alzheimerovského zapomínání na ty, kdo šli před námi, které máme ve své „lokální umělecké krvi“ a naší povinností je projevit jim vděčnost tím, že se k nim ve své tvorbě budeme jak řemeslnou virtuozitou, tak obsahovým odkazem, vztahovat. Povinností, kterou dnešní mladí umělci v drtivé většině už neznají – a podle toho jejich tvorba vypadá…
Tato tvůrčí vděčnost a inspirace těmi, kdo nás předešli (jejímž manifestem je Suchého píseň Kamarádi a která se projevuje v tom, že v porovnání s lakmusovým papírkem jeho písňových textů se skoro každý textař dnešní generace ukazuje jako trapný pozér) je jednou z tematických červených nití téměř stoletého díla Jiřího Suchého. Tou druhou, co do významu a věhlasu vlastně první (inspirovanou jeho křesťanskou vírou, válečným dětstvím i životem, plným tragédií; zemřel mu nejprve novorozený syn, v mladém věku i první jevištní partner Jiří Šlitr a manželka – kteří odešli právě v době, kdy se 15 let nesměl objevit v žádných médiích a směl vystoupit jen na jeviště) je evropsky proslulá protiválečná tvorba J. S., jehož písně Tulipán, Jó, to jsem ještě žil a hry Kdyby tisíc klarinetů a Elektrická puma (která se mimochodem svým surrealistickým stylem zcela vymyká z celého autorova díla) by podle všech předpokladů dnes měly znít ze všech českých i evropských jevišť. Z toho, že nezní, cítím něco velmi, velmi shnilého…
Václavské náměstí 2014. Foto: Wikimedia | Autor: David Sedlecký
Minulé pondělí oslavil nedožité devadesáté narozeniny Václav Havel (* 5. 10. 1936, Praha – † 18. 12 2011, Hrádeček), který ale silně poničil svůj odkaz umělce a filosofa tím, že ho „přetiskl“ svým odkazem politickým. Havel předprezidentský stál za občanskou společností – ale tím, kdo během Listopadu 1989 pozval pozdějšího zakladatele strany likvidátorky státu i společnosti ODS Václava Klause (autora okřídlené věty „Musíme skoncovat s obrazem Československa jako země umění a literatury“) ve Špalíčku ke stolu a tím i do politiky, byl prezident Havel. Havel filosof a umělec byl pro zrušení NATO – a Havel-prezident nakonec zorganizoval v Praze její summit, během kterého byli protestující zbiti jako 17. listopadu 1989. Říkal, že nerozumí kapitalismu, podepsal chartistickou petici Sto let českého socialismu – a o 25 let později podepsal zákon 120/2001 o exekucích, který ožebračil půl národa. Lucernu prodal oligarchovi Junkovi a svou osobnost Bakalovi, kterému dovolil, aby mu sponzoroval 75. narozeniny, film Odcházení a posthumně i Havlovu knihovnu, která se obratem stala baštou národ dělící a jinonázorové občany pod záminkou, že jsou „dezoláti“ a „dezinformátoři“ vyčleňující doktríny, která dnes vládne tímto státem. Knihovnu, která naštěstí pod svým původním názvem letos po 22 letech zanikla…
Zaplať Bůh existuje i Havel a kultura, což je téma, o němž se dá říct něco dobrého, neboť i on a jeho rodina byli silnými svorníky české kultury: podle jeho pradědečka Václava Julia Havla napsal Eduard Bass postavu tenťáka Bureše alias Smetany z Cirkusu Humberto, jeho dědeček Václav František Havel založil Lucernu a v ní první český umělecký kabaret, jeho strýc Miloš Havel založil filmové studio Barrandov, druhý dědeček Hugo Vavrečka byl originální humorista (mj. autor předlohy filmu Lelíček ve službách Sherlocka Holmese), jeho matka Božena, žačka Josefa Šímy, byla originální grafička, jeho bratrancem byl světoznámý český filmový režisér nové vlny Jan Němec, první manžel Marty Kubišové, jehož bratrancem byl zase klinický psycholog a filozof Jiří Němec, jehož zetěm byl skladatel, baskytarista a zpěvák Plastiků Mejla Hlavsa. Skrze Jiřího Němce byla rodina také spřízněna s nakladatelem Františkem Borovým a překladatelem J. W. Goetha do češtiny Otokarem Fischerem.
Václav Havel s bratrem, matematikem Ivanem, vytvořili na přelomu 50. a 60. let specifický kombinatorický model absurdního dramatu, který Havla celosvětově proslavil dávno před jeho politickým angažmá. Tento styl později částečně převzalo legendární divadlo Sklep. K zásluhám Havla, který cítil výtvarnou estetiku, je třeba připočíst, že jako první po T. G. Masarykovi zvedl výzvu po vkusném soudobém dotvoření designu Pražského hradu, pro niž se spojil s umělci jako byli Theodor Pištěk, Bořek Šípek, Eva Jiříčná, Josef Pleskot, Jiří Laštovička, Miroslav Masák a Michal Gabriel. Měl také vliv na záchranu některých kulturních fenoménů před divokým kapitalismem 90. let, mezi které patřila Kavárna Slavia či Československý rozhlas (tím, že jeho generálním ředitelem proti vůli komerčních manažerů jmenoval skvělého divadelníka a rozhlasáka Františka Pavlíčka) a svým nadstandardním přátelstvím s tibetským dalajlámou spoluotevřel náš prostor nejen smršti západu, ale i hloubce východu.
Při všech výhradách vůči jeho politické osobnosti je také třeba říct, že když byl sám sebou, tedy umělcem, šlo o velkorysého člověka, což se projevilo nejen v autobiografických hrách Largo desolato, Pokoušení a Odcházení, v nichž sebekriticky odhalil svá „bílá místa“ od „dívkařství“ až po peripetie s tajnou policií, ale i v tom, že na konci svého života poskytl několik interview, v nichž za nejlepší léta svého života překvapivě neoznačil dobu svého prezidentství, ale „komunistická“ 60. léta a Pražské jaro a vydal „Seznam těch, kteří se zasloužili o svobodu“, v němž se znovu přihlásil ke svým spolubojovníkům-osmašedesátnickým exkomunistům, s nimiž zakládal Chartu 77 a které v 90. letech v boji o politickou moc zapřel či zavrhl.
K zmíněným patřil i spoluautor Charty profesor Jiří Hermach (* 17. 6. 1912 Praha – † 5. 10. 2011 Praha), který minulé pondělí, v den Havlových nedožitých devadesátin „oslavil“ 15 let od svého úmrtí. Ten, který jako profesor filosofie na pražských vysokých školách již v prvních dnech liberálního oteplení konce 50. let přišel s Marxovou esejí „Svrchované nebezpečí kasárenského komunismu“, o níž vytvořil liberalizační přednášku, s níž objel všech 108 okresních výborů KSČ, pak všech 10 krajských výborů – a na ústřední výbor už nemusel, protože i skrze jeho působení byl do jeho čela zvolen jeho žák Alexander Dubček, pro něhož posléze (v rámci svého členství v 25členném reformním týmu PhDr. Radovana Richty) Hermach spoluvypracoval filosofický manuál reforem, na němž, podle jeho vlastních slov, kandidát na švédského premiéra Olof Palme založil vítězný program do svých prvních voleb. Dnes se tomuto Richtovým týmem navrženému druhu zřízení říká „skandinávský socialismus“.
(Vyšlo na krajskelisty.cz)
Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008