Jedním z charakteristických rysů současného politického a informačního prostoru v zemích EU je obdivuhodná schopnost zcela pomíjet podstatu věcí a naopak se angažovat, jak se říká, „mimo mísu“. Do této oblasti samozřejmě nemohou nenáležet otázky týkající se samotných médií hlavního proudu včetně těch označovaných jako „média veřejné (medvědí) služby“, lidově řečeno média veřejnoprávní. Nacházejí se totiž přímo v epicentru.
Zaměstnanci České televize v současné době vyhrožují stávkou a hrozí též i divákům a platícím nedivákům, že i oni to pocítí na vlastní kůži či na vlastní zraky a uši. Problém tohoto média, a také Českého rozhlasu se ve veřejném prostoru redukuje na otázku financování, tedy zda poplatky koncesionářů nebo financování ze státního rozpočtu, přičemž se podle vzoru doposud stále ještě neexistující „ruské hrozby“ vypracovala „hrozba politického ovlivňování nezávislých novinářů veřejné služby“. Takto se podařilo šikovně odvést pozornost od ústředního problému, který se týká na prvním místě personálního obsazení redakce zpravodajství a publicistiky ČT, k pouhému financování, jež se stalo argumentem údajného ohrožení oné svobody a nezávislosti zmíněného média. Jasný problém se stal takto nejasným.
Způsob financování tohoto subjektu je ve skutečnosti problémem až na druhém či třetím místě. Onu dominantní potíž ve skutečnosti představuje ideologické centrum oné redakce, tedy okruh osob, které za posledního přibližně čtvrt století převedly odpovědnou žurnalistiku na pole plnohodnotné a báječně financované politické strany. Sponzory této politické strany se stali dobrovolně, nedobrovolně či dokonce s krajním odporem všichni občané republiky, u kterých díky nevyhnutelnému vlastnictví některých technologií existuje alespoň hypotetická možnost, že by si, třeba v náhlém záchvatu masochismu, na svém „chytrém“ mobilu nebo na tabletu naladili zpravodajství či publicistiku ČT. Přitom vůbec nezáleží na tom, jak dlouho by vydrželi podstupovat tuto trýzeň. Zda minutu nebo deset vteřin. Psychická odolnost lidí se případ od případu liší, často dost podstatně. A někdy trvá neskutečně dlouho, než člověk někde vedle sebe nahmatá dálkový ovladač, aby spasil svůj zrak a sluch před přívalem nesmyslných výkladů a zfanatizovaných obličejů nepravdivé pravdy a nenávistné lásky. Cholerické povahy často rychleji vyhodí televizor oknem, než našmátrají na stole onen v té chvíli spásný elektronický přístroj.
Zaměstnanci zmíněného média nacházející se pod vlivem ideologického centra Kavčích hor tvrdí, že se obávají vlivu politických stran, jež vzešly ze svobodných voleb. Nezmiňují se přitom, že se neobávají vlivu politických stran, se kterými sami utvořili koalici, jaká trvá, aniž by se jakkoliv podřizovala výsledkům voleb, tedy vůli občanů ČR. Předchozí vládu Petra Fialy, která se momentálně naštěstí nachází v opozici, netvořily jen ony čtyři politické strany známé pod názvy ODS, TOP-09, KDU-ČSL a STAN, ale plnohodnotnými členy této Fialovy koalice, nyní naštěstí v opozici, a to i s Piráty v podpalubí, byl také Pražský hrad s „přítelem po boku“ Petra Pavla, kterému tak slušely vojenská uniforma a přistřižený vous, že jej část voličů (voliček?) zvolila prezidentem. Ale k Fialově koalici patřila, což je právě meritum věci, dokonce jako úplně nejvlivnější a nejbohatší její člen (co občan to sponzor), redakce zpravodajství a publicistiky ČT nacházející se v doprovodu Miliónu chvilek, několika nevládních organizací a s několika „jednotkami rychlého nasazení“ z řad dobrovolných aktivistů na křídlech jednotné fronty.
Takto tedy vyhlížel úplný vzorec předchozí vládní koalice včetně „auxilií“, tedy zmíněných pomocných sborů. Takto utvořená či slepená politická struktura se považuje nadále za majitele klíčů k České republice a nehodlá za žádnou cenu respektovat vůli občanů, kteří jí už měli plné zuby. Ona se totiž vztahuje k vyšším a lépe platícím strukturám, které – třikrát běda – stále ještě ovládají politiku Západu, tedy ke kryptokracii zastoupenou ve viditelné kruhové výseči moci současným vedením Evropské komise a na státních úrovních Friedrichem Merzem, Keirem Starmerem, Emmanuelem Macronem a několika dalšími ad hoc angažovanými „stavbyvedoucími“ pracujícími podle architektonického plánu, hodně starého původně německého architektonického plánu, ovládnutí významné části evropského kontinentu. Aroganci se oni domnělí majitelé klíčů k ČR naučili pochopitelně právě u těchto zástupců západní kryptokracie, jejich vzorů a učitelů v oboru kolonialismu, imperialismu a militarismu.
Pokud by snad tento plán A rozpouštějící státy a národy v novém říšském kotli nevyšel, bude realizován plán B a nevelký západní výběžek eurasijského kontinentu zvaný Evropská unie hospodářsky i civilizačně zkolabuje nebo shoří v plamenech jaderné války. To už budou architekti plánu A i se stavbyvedoucími a hlavními kopáči hrobu evropských států a národů opět v bezpečí v Argentině. Nebo na jiném místě všech tří amerických kontinentů.
Stěžejní otázka týkající se budoucnosti České televize a Českého rozhlasu tedy nespočívá v hrozbě ovlivnění oněch subjektů ve volbách vítěznými politickými stranami, neboť obě „média“, především jejich „zpravodajské a publicistické“ redakce již ovlivněny jsou, a to trvale a fatálně oním přestupem od žurnalistiky do politiky, dokonce na straně právě těch struktur, jaké vedou současnou dříve úctyhodnou evropskou civilizaci znovu k „hořkým koncům“. Jako skoro všechny problémy lidských společností i tento problém vězí především v lidech. Režimy se neustavují samy od sebe. Režimy tvoří konkrétní lidé, a když tito konkrétní lidé zmizí, zmizí s nimi i jejich režimy. Osudem režimů je, že si ale všechny po svém ustavení vybírají k obsluze v podstatě jeden jediný typ lidí. Ten typ je věčný a nesmrtelný. Má rád kariéru a peníze a bez účasti na režimu by nebyl ničím. Každému režimu stačí jen hrábnout do mísy, vždy je co z ní vytáhnout. Proto si současné prorežimní aktivisty dokážeme velice snadno představit, jak by byli úplně stejně nebezpečně aktivní i v jiných režimech. Mluvili by jinak, nosili by jiný oděv, zdravili by se jinými způsoby, měli by i maličko odlišné zvyky a rituály… Ale byli by to pořád oni, úplně se vším všudy. Bohužel!
Účast výše zmíněných „médií“ v politice na straně Fialovy koalice (dnes opozice) a „přítele po boku“ Petra Pavla je samotným základem „kvality“ jejich vysílání. Zcela jistě v rámci takzvaného zpravodajství a takzvané publicistiky. Kdyby se podařilo reformovat tato média metodou Heraklova vyčištění jistého prostoru proslaveného řeckou mytologií, potom by se mohlo stát, že by se jejich redakce „zpravodajství a publicistiky“ začaly věnovat zpravodajství a publicistice, nikoliv manipulaci s myšlením a následně i chováním adresátů jejich sdělení, tedy diváků a posluchačů. Začaly by plnit ze zákona vyplývající roli vyvážené, objektivní a nezávislé žurnalistiky, jaká není snadná ani v redakcích, které se o toto trio poctivě snaží, neboť i každý novinář je svého druhu subjekt a jeho míra objektivity a nezávislosti coby ideálu žurnalistiky odpovídá jeho vědomí odpovědnosti a profesionality. Odpovědný profesionál ve zpravodajství fakta neprosévá na základě ideologické předpojatosti nebo vlastních kariérních vyhlídek, ale klade je srozumitelně vedle sebe. Přičemž publicista obdobného stupně odpovědnosti a profesionality k nim zaujímá kritické stanovisko. Ovšem ne na základě metody: „nehodící se škrtněte“. Nebo nehodícímu zlomte vaz patřičnou deformací.
Kdyby se tedy podařilo ona média, především jejich zpravodajství a publicistiku, reformovat rozpuštěním ideologického centra a důkladným vyvětráním prostor nasáklých politickým aktivismem, potom by se mohlo stát, že by občané na jejich chod přispívali bez pocitu, že si platí něco, co si neobjednali a co nehodlají konzumovat. Představme si vrchního v restauraci, který přijde s účtenkou k hostu, co právě vzhledem ke stavu svého konta povečeřel dva plátky tlačenky s cibulí a krajíčkem chleba, a naúčtuje mu bažanta na víně, kaviár, tři láhve francouzského Laurent Perrier, sto dvacet eur za kus, a navrch etažérku přetékající přes tři patra nejvzácnějším tropickým ovocem. „Já jsem si nic z toho neobjednal,“ křičí host na číšníka bera ho chutě za límec. A křičí právem trhaje vzápětí na kusy účtenku na šest set třiadvacet eur poctivé eurounijní měny, po níž tak touží Petr Pavel. Či přátelé po boku?
Stávající úroveň zpravodajství a publicistiky si koncesionáři obou „veřejnoprávních médií“ skutečně neobjednali, ale platí si ji. Dokonce si ji platí pod hrozbou právního postihu, kdyby neplatili, což je už úplný vrchol arogance moci. Takže buď dojde k reformě oněch médií a potom bude otázka jejich financování vcelku méně závažnou. (Raději financování ze státního rozpočtu než z koncesionářských poplatků.) Nebo k reformě (rozpuštění ideologického centra) nedojde, a pak nezbude než ČT a Český rozhlas privatizovat nebo zrušit a roli, kterou neplní, úlohu médií veřejné služby, svěřit některým ze soukromých subjektů, kterým stát poskytne odpovídající finanční krytí, ale zároveň svěří dohled nad dodržováním zákona o médiích veřejné služby nezávislému a konečně i velice přísnému kontrolnímu orgánu. A také Nejvyššímu kontrolnímu úřadu. V případě přenesení úkolu veřejné služby na některé soukromé médium bude ale nezbytné postavit ke vchodu do jeho budovy ochranku, která do objektu nevpustí žádného příslušníka dříve rozpuštěného ideologického centra. Nepřišel by totiž sám, ale jako Limonádový Joe přišel by s ním… Samozřejmě, že nikoliv zákon, ale duch právě rozpuštěného ideologického centra. A jsou-li duchové jako plyny, pak se šíří v prostoru všemi směry rovnoměrně. A někdy jsou i cítit.
