Déle trvající mír mezi západními militaristy, imperialisty a (neo)kolonialisty na straně jedné a Ruskem na straně druhé je už déle než sto let nemyslitelný. Horké proxy války se střídají s válkami „studenými“ a zdánlivý klid zbraní je protkán mimořádně hustou sítí aktivního nepřátelství a záškodnictví ve všech sférách možných dotyků. Tak bylo, je a nějakou dobu to tak ještě zůstane.
Viditelná hlava kyjevského režimu, V. Zelenskyj, v pondělí 18. srpna odcestoval do Washingtonu, aby v Bílém domě přijal od amerického prezidenta instrukce ohledně dalšího postupu Kyjeva ve válce Západu proti Rusku. Okamžitě, co americký prezident oznámil, že si zve Zelenského k udělení pokynů, začali „lídři“ některých států EU/NATO a šéfka Evropské komise s nákupem letenek do Washingtonu. Chtěli si Zelenského v Bílém domě pohlídat. Ani ne tak proto, aby zabránili některému jeho společenskému faux pas, ale aby se náhodou Zelenskyj nedal strhnout svojí zoufalou situací a nepřistoupil na přijetí Trumpovy nabídky. Třeba výměnou za příslib poválečného bezpečného a luxusního azylu. Něco jako Elba…
Trump ale plány evropských „lídrů“ nepodpořil. Souhlasil sice s tím, že Zelenského může do Washingtonu doprovázet německá „eskorta“ ve složení Friedrich Merz a U. von der Leyenová, možná s doprovodem ještě několika dalších rusofobů z jiných evropských zemí. Se Zelenským bude ale Trump hovořit mezi čtyřma očima. Za hodinu, kterou si na to vyčlenil, se Trump pokusí Zelenskému objasnit jeho vlastní situaci. A možná mu prozradí také několik cenných informací o možnostech či nemožnostech západní podpory jeho režimu a o následcích pro Ukrajinu i pro Evropu, pokud bude Zelenskyj se svými domnělými přáteli na evropském Západě na této podpoře trvat. Mohl by to snad pochopit, i když není vyloučeno, že to pochopit vlastně nesmí.
Evropští „lídři“, kteří mají ve většině států EU společnou minimální podporu občanů, chtějí ve válce vedené přímo na bojišti mezi kyjevským režimem a armádou Ruské federace, pokračovat co nejdéle. Dokud válka trvá, zůstávají oni u moci, potíže, které působí svým občanům, mohou svádět na Rusko, válečné dodávky umožňují restart ekonomiky v celé řadě odvětví a přinášejí zisky miliardářům, a tak dále a tak dále. Důsledky svého jednání tyto osoby nezajímají. Věří, že v případě války je osobně ochrání dostatečně hluboké a pevné kryty a na občanech jim nezáleželo nikdy. Ostatně, asi právě proto se právě takovíto lidé ujali svých vysokých funkcí. Po nich potopa!
Pro Zelenského a kyjevský režim je pokračování války také jediným řešením, jaké těmto lidem a režimům zaručuje politické a možná i fyzické přežití. Dokud válka trvá, nevyšetřuje se ohromná korupce, což nepochybně těší i evropské „lídry“. To, že se udržuje u moci šovinistický režim šířící etnickou nenávist a založený na propagaci zabíjení lidí jiné národnosti, evropské „lídry“ vůbec netrápí. Ostatně, kanadský (tedy západní) parlament na podzim roku 2023 svým potleskem ve stoje určeným příslušníku zločineckých jednotek SS, dokonce adresně za to, že tito lidé vraždili na etnickém základě, prozradil, že na současném Západě, především mezi jeho „elitami“ je už asi opravdu hodně shnilého. Kanadě bychom měli být za její upřímné doznání vlastně vděčni. Mělo nám otevřít oči k lepšímu pochopení toho, co se děje.
Tím, že Zelenskyj dost možná opět poslechne západních „knížecích“ rad, vyjde de facto vstříc Moskvě, pro kterou je bezpodmínečnou nutností dosáhnout splnění všech čtyř základních podmínek: „Neblokový status a neutralita Ukrajiny (tedy vně NATO); demilitarizace, denacifikace a připojení již obsazených území na východě Ukrajiny k Ruské federaci. Částečná řešení (neutralita a připojení některých území k RF) pro Moskvu neřeší to nejpodstatnější, tedy bezpečí na své západní hranici a bezpečí ruskojazyčných obyvatel, ať už Rusů nebo Ukrajinců nesdílejících šovinistickou rusofobii. Vladimír Putin požaduje úplně novou bezpečnostní architekturu v Evropě, a do ní se zkorumpovaný šovinistický režim v Kyjevě rozhodně nehodí. Když Zelenskyj s podporou „lídrů“ z EU odmítne realistickou dohodu s Ruskem, pak Rusko může, dokonce musí ve válce pokračovat a dosáhnout svých cílů vojenskou cestou. Západ přibližováním se vojenských struktur NATO k Moskvě a Petrohradu, nakonec dokonce prostřednictvím Ukrajiny, přiměl Rusko k velice vysoké sázce. A tohle nemohl udělat nikdo, kdo by byl při smyslech. Západní „lídři“ a plutokratická „supertřída“ Západu tedy při smyslech rozhodně nebyli a možná ani nejsou stále.
V souvislosti s předchozí (páteční) schůzkou Vladimíra Putina a Donalda Trumpa na Aljašce, se objevily nepotvrzené spekulace o tom, že by mohl být konflikt urovnán dohodou o tom, že Kyjev vyklidí doposud Rusy neobsazenou část Doněcké oblasti výměnou za to, že Rusko zastaví svůj postup v Chersonské oblasti a v Záporožské oblasti.
Na to se ihned ozval stoupenec porážky Ruska a zabíjení Rusů, německý kancléř Friedrich Merz, že Německo po uzavření dohody vyšle na Ukrajinu své vojáky. A snad ještě předtím se nechal slyšet britský rusofob, Keir Starmer, s nabídkou vyslání britských sborů na Ukrajinu. Tito „lídři“ nejspíš považují občany Evropy za slaboduché jedince, neboť těmito svými prohlášeními neříkají nic jiného, než že se pokusí integrovat Ukrajinu do NATO skrytě, neveřejně, neoficiálně, tedy rozmístěním jednotek NATO na jejím území. I bez podpisu dohody o přistoupení k NATO by takto byla Ukrajina členem NATO úplně se vším všudy.
Stát, který přijme jakoukoliv politickou a vojenskou spolupráci se Spojenými státy se de facto stává automaticky členem amerických vojenských struktur, tedy i NATO. Pentagon má tak pod kontrolou každý náboj, každou tkaničku do bot. Názorně to předvedly Finsko a Švédsko, které se staly plnohodnotnými členy NATO de facto tisícinu sekundy po podpisu smlouvy o vstupu. Oba státy byly totiž pod americkou vojenskou kontrolou už mnoho let. Podobně „neutrální“ je samozřejmě také evropské Švýcarsko a stejný osud může velice snadno ohrozit i neutralitu Rakouska. Takže, kdyby se v případě vyslání takzvaných „mírových sborů“ objevili na Ukrajině vojáci ze zemí NATO (oni už tam pochopitelně dávno jsou v převlecích za instruktory, žoldnéře, instalatéry, operátory mobilních sítí, tlumočníky, kamnáře, dřevorubce, asfaltéry či za prosté civilisty), mohl by kyjevský režim oslavit vstup Ukrajiny do NATO.
Tohle Moskva pochopitelně ví velice dobře. Jakákoliv vojenská přítomnost Západu na Ukrajině se rovná pokračování hlavní hrozby pro Ruskou federaci. Západ nemluví o bezpečnostních zárukách pro Rusko. Mluví jen o bezpečnostních zárukách pro Ukrajinu. Kdyby si Západ nenajal do svých služeb kyjevský režim, nemusel mít starost o bezpečnost Ukrajiny. Kyjevský režim by se bez západní podpory do diskriminace a provokací Rusů nepustil. Docela vtipně vyzněl další z návrhů, který doposud ale nebyl potvrzen, a podle kterého by se mělo Rusko zavázat v Ústavě, že nenapadne Ukrajinu ani jinou evropskou zemi. Rusko se ale chopilo zbraní na Ukrajině jen proto, že bylo samo prostřednictvím Ukrajiny ze Západu dlouhodobě a systematicky provokováno a ohrožováno. Podle takového humorného závazku by se tedy Rusko nemělo pokusit o „výpad z hradeb“ ani ve chvíli, kdy je obklíčeno nepřáteli ze všech stran?
Když Trójané podnikli výpad proti Řekům, kteří oblehli jejich město, dopustili se tak vlastně agrese. Podle kognitivní disonance zapřisáhlých rusofobů ten, kdo se přibližuje k hradbám nějakého města s cílem je obklíčit a donutit ke kapitulaci, je vlastně obránce vedený mírumilovnými úmysly. Agresor je naopak ten, komu dojde trpělivost sledováním blížícího se nepřítele a podnikne proti němu výpad. Je komické a zároveň tragické, že média hlavního proudu na Západě disponují přesně touto zvrácenou optikou a nejsou schopna či ochotna pochopit tak prostou a logickou věc, a sice že následky mají svoje příčiny. A jsou to skoro vždy příčiny, bez kterých by ony následky nenastaly. Následky se bez příčin nerodí. Bez odhozené hořící cigarety či špatně uhašeného ohníčku nevznikne požár lesa. Kdo není ohrožován, nemá důvod se chopit zbraní. Kdo ohrožován je, ten se jednoho dne zbraní chopí. Nemůže jinak. Je-li někdo ohrožován už s cílem, aby vstoupil do války, pak do té války vstoupí na sto procent. Jestliže jsou hloupí mnozí současní novináři, pak budiž, co se dá dělat. Ale že jsou stejně hloupí i politici ve vysokých funkcích, pak to je čiré neštěstí pro národy, které se ocitly v jejich moci.
Když už padl (možná?) takovýto návrh na ústavní zakotvení mírumilovnosti, nebylo by rozumnější, kdyby se takto zavázaly především Spojené státy? To ony jsou nepřekonatelným světovým šampiónem v páchání nevyprovokovaných agresí. Od nich by bylo užitečné, kdyby se zavázaly, že už konečně nikoho na světě nenapadnou. Takový závazek by slušel také Izraeli, a nakonec i velké Británii, Německu a Francii? (Zvláště německý závazek by nás, ve Střední Evropě, měl zajímat.) Má-li se takto zavázat Rusko, které žádnou agresi neplánovalo, nechť se tak zavážou raději ti, pro které jsou agrese denním chlebem.
Co nakonec vyplyne z pondělní audience Zelenského a evropského sboru „ochotných rusofobů“ v Bílém domě, zatím nevíme. S jistotou lze říci asi jen to, že kyjevský režim, Evropská komise, „lídři“ ve většině zemí EU a hluboký stát ve Washingtonu mír s Ruskem nechtějí. No a Rusko potřebuje Ukrajinu pro Rusko bezpečnou, nebo žádnou.
Jedna odpoveď
„Když Trójané podnikli výpad proti Řekům, kteří oblehli jejich město, dopustili se tak vlastně agrese. Podle kognitivní disonance zapřisáhlých rusofobů ten, kdo se přibližuje k hradbám nějakého města s cílem je obklíčit a donutit ke kapitulaci, je vlastně obránce vedený mírumilovnými úmysly. Agresor je naopak ten, komu dojde trpělivost sledováním blížícího se nepřítele a podnikne proti němu výpad. Je komické a zároveň tragické, že média hlavního proudu na Západě disponují přesně touto zvrácenou optikou a nejsou schopna či ochotna pochopit tak prostou a logickou věc, a sice že následky mají svoje příčiny. A jsou to skoro vždy příčiny, bez kterých by ony následky nenastaly. Následky se bez příčin nerodí.“
Skvelé, pán Šebestík! Len Rusko nikomu neunieslo „Helenu“ a obliehané je kvôli surovinám a energetickým zdrojom.