Ilustrácia: Donkey-Hotey / Flickr
Zatímco média Lukačovičova stylu v ČR oznamují „otevřený dopis Zelenského“ ruskému prezidentu Putinovi jako ohromnou událost, mluvčí ruského prezidenta, Dmitrij Peskov, sdělil médiím, že „v Kremlu dopis už viděli a že prezidenta Putina budou o tom informovat později“ (о нем доложат позже).
Takto nejspíš proběhne běžná forma zpracování průběžně přicházejících informací kanceláří prezidenta nebo jeho tiskového odboru, díky čemuž se k prezidentu Putinovi dostane stručné résumé informace, o jehož počtu vět rozhoduje význam informace. Nemůžeme pochopitelně vědět, jak pracují rešeršní pracovníci v odboru informačním a tiskovém Kremlu, nebo i v jiném oddělení, zda jsou struční nebo mají sklon k literární tvořivosti, ale vzhledem k obsahu onoho Zelenského dopisu bychom si docela dobře mohli představit prezentaci velmi stručnou: „Zelenskyj v dopise opět předstírá ochotu k ukončení konfliktu, rád by příměří na pokud možno velmi dlouhou dobu ,mírových rozhovorů‘, aby doplnil stavy svých ozbrojených sil. Přál by si vyměnit zajatce ve formátu všichni za všechny, tedy hodně Ukrajinců za málo Rusů, jinak opakuje propagandu svého režimu a potřebu Evropské komise a lídrů Německa, V. Británie a Francie protlačit se s užitím loktů i kolen k jednacímu stolu s Ruskem (am Tisch sitzen) a předkládat na tom stole (auf dem Tisch) pro Rusko jen samé nepřijatelné podmínky.“ To by summa summarum mohlo pro prezentaci Zelenského veřejného dopisu stačit. Vladimíru Putinovi docela jistě. Zná přece své pappenheimské…
Zelenskyj v tom „otevřeném dopise“ určeném ve skutečnosti západním sponzorům a k prezentaci médii hlavního proudu, nikoliv ruskému prezidentu, navrhuje, že by se mohl setkat s ruským prezidentem, samozřejmě za účasti západních „lídrů“ a amerických vyjednávačů, tedy ve formátu pět na jednoho, sedm ku jednomu, nebo deset ku jednomu nebo nejlépe i více ku jednomu. Ideálním místem takového setkání by mohlo být Švýcarsko, Turecko nebo některá arabská země. Mluvčí Vladimíra Putina, Dmitrij Peskov, ale poté, co sdělil médiím, že „v Kremlu už dopis viděli“, dodal: „Если Зеленский хочет встретиться с Путиным, он может приехать в Москву.“ Tedy, pokud Zelenskyj se chce setkat s Putinem, může přijet do Moskvy. Peskov tak zopakoval to, co v nedávné době několikrát řekl už i ruský prezident. To, že tiskový mluvčí takto reagoval, napovídá poměrně dost i o budoucí oficiální reakci Kremlu na dopis nelegitimního prezidenta Ukrajiny, přesněji hlavy kyjevského režimu. A propos, Švýcarsko svým jednoznačným příklonem k protiruské koalici pozbylo status neutrálního státu de facto. Že si ho drží de iure, nic neznamená. Ztrátu neutrality pak ztvrdilo pořádáním protiruského tribunálu pod krycím názvem „Mírový summit o Ukrajině“ v červnu 2024 Bürgenstocku. Hra na neutralitu skončila.
Zelenského „otevřený dopis“ je pochopitelně pouze součástí momentální strategie siamských dvojčat EU/NATO vůči Rusku. On sám a s ním i další postavy kyjevského režimu se obávají konce války, jako čert svěcené vody a kříže. Konec války rovná se smrtelná hrozba denacifikace a demilitarizace. Konec miliardových dolarových toků proudících z daní občanů USA a EU do Kyjeva širším řečištěm, než jaké zemská geologie poskytla Dněpru. A samozřejmě konec bezpečí pro pohlaváry a všechny „pomalované svastikami, černým Sluncem“ a dalšími nechvalně proslulými symboly.
A pak jsou zde „lídři“ EU/NATO. Tito „lídři“ několika států EU a Velké Británie, kteří jsou doma u vlastních občanů po zásluze krajně neoblíbení (přesto zůstávají u moci) si nedokážou představit, že by mohli někdy existovat v míru s významně neporušeným celistvým Ruskem, v jehož sousedství by se mohla nacházet vůči Rusku ne zcela nepřátelská Ukrajina, nadto v menším formátu. Konec války s Ruskem by mohl oslabit šíření „ruské hrozby“, což by nutně vedlo k přibrzdění militarizace, tedy ke snížení zisků ze zbrojení, této jediné hodnoty, kterou tyto evolučně pozoruhodné bytosti vyznávají. Německé automobilky by se třeba mohly vrátit k produkci osobních vozů, tedy opět k dalším porážkám na automobilovém trhu od čínských automobilek. Žádné tanky, jen autíčka. Prostě „die schreckliche Vostellung“. Ano, děsivá to představa! Hlavně by ale porážka této „západní“ strategie proti Rusku ukončily slibné a velice nezasloužené kariéry velmi mnoha osob v politice i ve vysokých kruzích byrokracie. Kapři by si tak vypustili vlastní rybník. To opravdu nechtějí udělat.
Je to samozřejmě čirá spekulace, ale jistou logiku jí upřít asi nelze. Zelenskyj ví, nemůže nevědět, co o něm asi tak soudí ruský prezident. Jistě si v tom ohledu nedělá iluze, přesto je Rusko paradoxně asi jedinou zemí, kde by se u jejích nejvyšších politických kruhů mohl Zelenskyj dočkat nějaké formy bezpečí či dokonce azylu. Třeba jurty nebo iglú na Nové zemi, pokud možno ale i se slibem, že tam Rusko nebude provádět zkoušky jaderných zbraní. Proto by asi byly zajímavějším čtením jiné dopisy, jimiž se Zelenskyj ke Kremlu dost možná (je to samozřejmě pouhá spekulace) obrací soukromě a v nejvyšším stupni utajení. Pokud ne dopisy, pak existují i jiné kanály. Estrádní komik Zelenskyj přijal asi tu úplně nejriskantnější roli, jakou kdy některý nejenom herec, ale vůbec člověk, kdy dostal k sehrání. Role „zástupného“ krále pro posvátný sňatek (hieros gamos) s kněžskou královnou, jenž byl ihned po obřadu obětován, jak byla tato role uplatňována například v předhelénském Řecku, byla srovnatelně riskantní. No, Zelenskyj riziko přijal a hraje dál.
Zelenskyj nemohl za celá ta léta „vášnivého milování se Západem“ nepochopit, že západní oligarchie každý citrón po vymačkání zahazuje do odpadkového koše. Jakmile by Zelenskyj přestal fungovat v zájmu západního militarismu a déle než stoleté války západního kolonialismu a imperialismu proti Rusku, ztratí pro západní kryptokracii úplně cenu. Jeho situace je ale ve skutečnosti ještě mnohem horší, než jak se může zdát na základě pouhého osudu „vymačkaného citrónu“. Zelenskyj (a další pohlaváři kyjevského režimu), ač na to nevypadá, tak toho o lidech vládnoucích západní politice a západnímu byznysu, ví velmi mnoho. Vždyť oni svým způsobem s kyjevským režimem takřka srostli v jedinou zájmovou, kariérní a výdělečnou strukturu. Měla by být na Západě úplně nevolitelná! Zelenskému pochopitelně není utajeno takřka nic, co se týká ohromné korupce spojené mimo jiné se západní „pomocí Ukrajině“. Takový stupeň informovanosti se prostě neodpouští! Komu vlastně má Zelenskyj psát dopisy s voláním o pomoc? No, na Západ určitě ne. A zdá se, že ani azyl v Polsku už nehrozí. Že by Izrael? Tam se už přece někteří pohlaváři kyjevského režimu ukrývají.
Tak jako ve strukturách mafie je nebezpečné hodně toho vědět, tak je krajně nebezpečné totéž v současné ohromně degenerované formě západní politiky. Odkrýt víko té žumpy a zhluboka se nadechnout jejích výparů by skolilo i slona. Proto je možná dobře, že západní média hlavního proudu stojí na stráži u toho víka a rozstřikují do okolního vzduchu den co den francouzské parfémy z miliónů obřích, hektolitrových flakónů, aby jejich čtenáři, diváci a posluchači při sledování těchto jejich „informací“ v nejlepším případě neomdleli.
Vladimír Putin sice čelí na domácí scéně stále rostoucímu tlaku armádních špiček, vojenských specialistů, byznysu i politologů a žurnalistů, aby na Ukrajině přešel od „speciální vojenské operace“ k válce podobného typu, jaký by představovala otevřená válka Ruska s NATO nebo některou zemí či koalicí uvnitř NATO/EU. Putin ale prozatím těmto tlakům odolává a pokračuje ve „speciální vojenské operaci“ téměř nehledě na úmyslné provokace Kyjeva ve formě stupňujících se útoků na ruské civilisty. Pokud ne od samého začátku této SVO, tedy zcela jistě v posledních cca dvou letech si Kreml uvědomuje, že mezi podmínkami, jaké si Rusko klade od samého začátku tohoto konfliktu, jsou denacifikace a demilitarizace těmi důležitějšími než samotné ruské znovuzískávání částí Novorossije včetně Donbasu.
Denacifikace a demilitarizace Ukrajiny jsou pro Rusko, ale i pro odvrácení hrozby velké války v Evropě skutečné „conditio sine qua non“, tedy „podmínka, bez které nelze…“ Aby její význam byl naprosto pochopitelný, ona denacifikace Ukrajiny neznamená nic jiného než nutnost změny režimu. Zatímco Izrael spolu se Spojenými státy řeší změnu režimu naprosto neskrývanou okamžitou vraždou legitimní vlády v libovolné zemi (nebo jejím únosem), barbarské Rusko tyto metody „vyspělých zemí“ nepoužívá. Přesto uzavření skutečného dlouhodobého, nikoliv efemérního, míru s Ukrajinou je vyloučeno do doby, dokud bude v Kyjevě u moci stávající režim, ať už pod Zelenským nebo pod jiným hercem (v ČR máme několik herců, kteří by Zelenského roli asi i rádi přijali). Ona druhá základní podmínka, tedy demilitarizace, souvisí úzce s tou první. Ale souvisí také s dalším vývojem v zemích EU/NATO. Pokud západní militaristické kruhy, pro které „milión mrtvých Slovanů sem, milión mrtvých Slovanů tam“, ztratí bojiště na Ukrajině a nepodaří se jim hbitě otevřít druhou frontu v Baltickém moři, v Kalinigradské oblasti RF a v Bělorusku, nebo třetí frontu v Moldavsku, čtvrtou frontu v Arménii a pátou frontu v Gruzii, potom, božátka jedna nešťastná, militaristická, budou mít své rezidence jen ze zlata a nikoliv z platiny. Prostě chudoba, bída a utrpení! Běžnými nevysokými příjmy se honosící občan EU by se nad nimi ustrnul soucitem. „Siroty po ní zůstaly.“ Tedy po „válce-živitelce“, ne po Erbenově matce v Kytici, jež „do hrobu dána“.
Pokud skutečně dojde k nějaké „mírové dohodě“ mezi Ruskou federací a kyjevským režimem, a to při zachování stávající ideologie tohoto režimu a se šovinisty, o které se režim opírá, potom žádný mír nenastane a Rusko bude muset dosahovat změny režimu na Ukrajině (denacifikace a demilitarizace) jinými cestami. Se západoukrajinským nacionalismem tendujícím vždy spolehlivě k protiruskému šovinismu se Rusko utkává opakovaně několik století a nejméně čtyřikrát se s ním srazilo v otevřeném boji za posledních více než sto let. Pokud tento šovinismus na Ukrajině zůstane u moci, do té doby budou mít: a) Velká Británie, Německo, část „hlubokého státu“ v USA, Evropská komise, Polsko, Pobaltí a Finsko (míněny jsou skoro výhradně „elity“, ne občané) v tomto šovinismu stále použitelný a vždy připravený nástroj proti Rusku; b) Rusko na Ukrajině velmi nebezpečného souseda poskytujícího „oči a uši“, tedy informace západním tajným službám a soustavně podnikajícího teroristické útoky na civilní cíle v Rusku a na vytypované osoby. Žádný klid, žádné bezpečí, žádný mír. Nic dobrého!
Vladimír Putin dostal příležitost, jakou si po celou dobu svého působení v čele RF přál nedostat: Vrátit západoukrajinský nacionalismus (šovinismus), bohužel pomocí zbraní, když dohody se Západem nevyšly, zpátky do historie, odkud s pomocí západních nepřátel Ruska, původně asi jen Anglosasů, opět unikl do přítomnosti. I když od získání nezávislosti v roce 1991 odešla z Ukrajiny nejméně polovina obyvatelstva, většinou ti, pro které vývoj země směřoval nezadržitelně k extrémní korupci a ke konfliktům, nebo kteří odešli přímo v důsledku občanské války na Donbase a jejího vyústění ve válku NATO s Ruskem, tak v zemi zůstávají zřejmě většinově lidé, kteří kyjevský režim podporují. Na takovémto formátu je změna režimu, tedy opuštění neonacistické orientace, zřejmě nepředstavitelné. Takže, pokud snad v příštích měsících dojde k nějaké „mírové“ dohodě mezi Ruskou federací a kyjevským režimem, nebude to rozhodně dohoda o míru, i když tak může být formulována, ale jen intermezzo, po jehož rychlém vypršení se může vyvinout libovolný scénář událostí. Sice libovolný, ale v každém případě velmi nemírový.
