Zajatcem chybných politických rozhodnutí

Když se v letech po rozpadu bipolárního světa staly země bývalého sovětského bloku členy Severoatlantické aliance, bylo takto vlastně rozhodnuto, že svědomí, smysl pro fakta, pro právo a spravedlnost už nemají nadále místo v jednání politických lídrů těchto států. Dokonce ani v jejich myšlení a ve veřejných projevech. Konec svědomí a objektivity, neboť lídři, jejich národy a státy se tímto fatálně chybným rozhodnutím staly spolupachateli NATO a spoluviníky bezohledného agresívního hegemona.

Smyslem existence Severoatlantické aliance (NATO) není ani v nejmenším ohledu obrana členských států. Není jím zajišťování míru a bezpečí. Mír a bezpečí hegemon, vlastník NATO, ve skutečnosti k smrti nenávidí. V míru a v bezpečí hegemon vydělává mnohem méně peněz, než když se mu daří bezpečí na Zemi rozbíjet, podněcovat spory, vyvolávat krize, odstraňovat nedostatečně kolaborující vlády a štvát proti sobě národy, které mohly žít v míru. Nachází-li se svět uprostřed chaosu, na hraně války, potom je hegemon šťastný jako malé dítě. Směje se od ucha k uchu a tleská pracičkami, až o sebe drápky cvakají jako pletací jehlice.

Cíl a vůbec smysl existence NATO tedy spočívají v něčem úplně jiném, než v ochraně bezpečí a podpoře míru. NATO je ryze útočnou, agresívní a úplně cizí vojenskou strukturou sloužící zájmům hegemona, a nikomu jinému. Je cizí mocností, jíž sloužit je ve skutečnosti v rozporu se zákony každé země. Aby mohlo NATO existovat a takto čerpat ohromné částky peněz ze státních rozpočtů, pochopitelně z peněz daňových poplatníků, potřebuje demonstrovat „nezbytnost“ své zbytečné existence. Za tímto účelem produkuje NATO vysoce agresívní politiku přibližování svých vojenských struktur, základen a zbraní co nejblíže k hranicím Ruské federace, tedy mocnosti, která je v důsledku tohoto přibližování, a tím jednoznačně a nezpochybnitelně svého ohrožování, nucena k sebeobranným reflexům. Tyto obranné mechanismy, které je ohrožovaná mocnost pochopitelně a naprosto logicky nucena aktivovat, potom západní mediální mainstream mající dominantní pozici ve světovém mediálním prostoru prezentuje jako bezdůvodnou nevyprovokovanou ruskou hrozbu.

Takto úplně jednoduše, vlastně dokonale primitivně funguje strategie NATO. Buď se ohrožovaná mocnost nechá ovinout zbraněmi NATO ze všech stran jako hadem škrtičem, rezignuje na své zájmy, vzdá se, otevře brány nepříteli a nechá se jím vykrást do dna, nebo mocnost zváží, že nemá důvod páchat sebevraždu, a tak se začne bránit. A když se začne bránit, slaví propaganda NATO ohromný úspěch, a hegemon nejenom tleská, ale už mu i kape slina od úst. Hle, občané, vidíte? NATO musí existovat, NATO se musí bránit. Bez NATO by se vás agresor zmocnil a vzal vám všechno to, co vůbec k ničemu nepotřebuje. Tato primitivní taktika spojená s ještě primitivnější propagandou je sice už skutečnou urážkou nezávislého myšlení občanů, ale přesto z nějakého důvodu funguje stejně účinně, jako strašení peklem v hlubinách feudalismu.  

Pokud vlády takzvaných členských států přijmou účast v NATO, pak ji přijímají i s povinností hájit a podporovat vysoce agresívní politiku majitele NATO, tedy imperialistů a militaristů Západu. Reprezentanty členských států, které se samotným vstupem do NATO staly spolupachateli a spoluviníky NATO, motivuje slibná kariéra spolu s obavami, že o ni v případě nedostatečné kolaborace s hegemonem přijdou. Proto se občané, kteří je považují za imbecily, hluboce mýlí. Oni vědí moc dobře, jaká svinstva podporují, omlouvají, dokonce velebí. Vždyť jsou za podporu špinavostí výborně placení. Občany členských států, které se vinou svých lídrů staly spolupachateli a spoluviníky arogantního hegemona, jenž je nepřítelem míru a bezpečí na planetě, onou skutečnou hlavní hrozbou, ke sdílení spoluviny ovšem nemotivuje vůbec nic. Jsou ale svými vládami a médii hlavního proudu, tedy nástroji manipulace, dokonce někdy i ve školách a ze strany některých umělců a dobře motivovaných „expertů“, systematicky vychováváni k tomu, aby rovněž schvalovali agrese páchané hegemonem, neboť jejich vlastní stát je spojencem, respektive vazalem onoho agresora. Případně, aby schvalovali jednání, jaké se stoprocentní jistotou donutí někoho jiného rovněž k agresi. Takto se ve veřejném prostoru i v celé společnosti umrtvuje svědomí národa i jednotlivců. Automaticky se rozpadá i vlastenectví, neboť to bez svědomí a národní cti nemůže existovat. Osoby, které si nenechají vnutit cizí zájmy a podporu hegemona, trvají na objektivitě, pravdě a na analýze faktů, vládnoucí režim označí za nepřátele a různými cestami se je snaží umlčet, dokonce kriminalizovat.

Druhým smyslem existence NATO, o němž jsme se již krátce zmínili, je donucení členských států nakupovat zbraně a další vojenskou techniku u západních oligarchů a militaristů, kteří takto nehorázně bohatnou, čímž roste jejich chuť na podněcování válečných konfliktů. Žijí a živí se válkami, proto je potřebují vyvolávat, prodlužovat a všemožně je podporují. Dokonce i mediálně, což je už skutečná ohavnost. Zbraně a technika nakupované u západních oligarchů a militaristů je většinou mnohonásobně předražená, často zastaralá nebo kvalitativně horší, než by byla technika nakoupená mnohem levněji jinde. Jinde se ale nakupovat nesmí! „Svobodný trh“ Západu je plný omezování, hrozeb a sankcí, případně i nátlakových cel. Hegemon řídí „svobodu trhu“, což bylo tajemství, které se během pění ód na svobodný Západ v letech devadesátých 20. století úzkostlivě tajilo. Nebo se to nevědělo? Hlavně ale nakoupená technika nemá sloužit k obraně členských států, na kterých hegemonu samozřejmě nezáleží, ale k podpoře jeho útočné politiky, jeho zisků. Členské státy dokonce vystavují své národy takovému riziku, že hegemonu poskytují své vlastní území k realizaci jeho válečných akcí, čímž na své území vlastně kreslí terč, coby pozvánku pro rakety mocnosti, která se bude jednou třeba muset jeho suverénovi bránit. Takto dostane sluha příležitost zemřít pro svého pána. Co může být asi krásnějšího?

Stát je členem NATO, a tím je tedy rozhodnuto o jeho morálce a svědomí. Pravda a fakta nehrají roli. NATO slouží hegemonu, který neváhá užívat jakýchkoliv prostředků k prosazování svých zájmů. Je nesmírně bezohledný a k agresím sahá stejně snadno a rychle jako kovboj na Divokém Západě, jehož je ostatně dědicem v oboru práva a diplomacie. Po občanech členských států NATO se chce, aby jeho bezohlednost a spousty civilních obětí jeho agresí či cílených provokací jednoduše neviděli. Aby agrese sami dobrovolně chápali jak užitečné mise s ušlechtilými cíly. A pokud je už vidí, pak aby přijímali bez námitek falešné argumenty, jimiž hegemon své nevyprovokované agrese s neskutečnou drzostí obhajuje. Zkrátka a dobře, občané členských států NATO udělají nejlépe, když si půjdou do dětského pokoje hezky hrát a přestanou zlobit. Ostatně, strýček-hegemon jim poskytuje dost počítačových her a aplikací na to, aby si hráli a nestrkali nos, kam nemají.

Lidé, kteří se v členských státech NATO ocitnou ve vyšších patrech politiky, nemají v podstatě příliš mnoho variant na výběr. Mohou být statečnými a jít hlavou proti oligarchické zdi, což je dovede k zániku jejich pozic, neboť hegemon má po ruce mnoho nástrojů k jejich zničení. Je-li lídr členského státu NATO náhodou dvojnásob statečný (takoví se ale opravdu nevyskytují), potom se pokusí napravit osudný omyl svých předchůdců a ohlásí v Bruselu a u majitele NATO ve Washingtonu, že jeho národ upřednostňuje před členstvím v agresívním vojenském paktu svědomí, odpovědnost a morálku, tudíž země ze svazku útočné aliance a výběrčího stovek miliard dolarů plynoucích do kapes západních militaristů či na zlaté toalety pučistů jednoduše odchází. Sbohem a šáteček…

Čest by měla být pro každý národ více než ničím nezaručená pomoc „spojenců“. Pokud je dvojnásob statečný lídr (jací se ale v členských státech NATO nevyskytují ani náhodou) ještě navíc předvídavý, potom ví, že z článku pět Washingtonské smlouvy si v případě ohrožení může složit vlaštovku a vypustit si ji pro okamžik poslední radosti z okna, neboť o západním spojenectví řekla úplně vše takzvaná Mnichovská dohoda v roce 1938. Ale existují i další důkazy o ochotě Západu prolévat krev za malé „spojence“. Tvrzení o tom, že členstvím v NATO se zvyšuje bezpečí států, byl podvod na občany. Pravý opak je pravdou! Kdo sám aktivně a stále někoho ohrožuje, nemůže přece nikomu garantovat bezpečí, ale pouze a jedině ohrožení. Podněcování válek se vrací jako bumerang.