Ilustrácia: Ľubomír Kotrha
Někdy je pro pochopení reálné situace užitečné vzít si na pomoc trochu fantazie a představit si, „co by bylo kdyby…“ Poté se může ukázat absurdnost počínání, kterého se unijní část Evropy dopouští v podstatě už setrvačností svého rychlého skluzu po nakloněné rovině směrem dolů.
Nejprve ale několik úplně praktických otázek týkajících se elementárních potřeb občanů EU a evropské části NATO. Co naprostá většina těchto lidí – dělníků, lékařů, učitelů, osob pracujících v zemědělství, zdravotních sester, prodavačů a mnoha dalších profesí, a také důchodců – potřebuje jako základní podmínku alespoň uspokojivé existence? Když na tuto první otázku odpovíme popravdě, potom zjistíme, že potřeby absolutní většiny populace se úplně liší od potřeb lidí, kteří se živí válečným byznysem nebo lidí, kteří obsluhují v politice, v armádě, ve vrcholné byrokracii, v médiích nebo u nevládních organizací mocenský aparát Západu. Dalo by se říci, že potřeby těchto dvou početně absolutně nesouměřitelných skupin obyvatelstva stojí navzájem v příkrém protikladu. Jsou antagonistické. Co je dobré pro několik málo procent osob západní populace, je skutečným neštěstím pro všechny ostatní. Takto jasně se v posledních desetiletích vyprofilovala struktura obyvatel Západu. Není to ale žádná výhra.
Holanďané mají staré a velmi pravdivé přísloví, které říká: „Co pro jednoho je smrt, pro druhého je chléb“ (De een zijn dood is de ander zijn brood.) Co je hlavní starostí osob, které se živí zbrojením a kvůli tomu si udržují v chodu NATO coby výrobce hrozeb a hlavního dodavatele zakázek hlavně pro americké obchodníky se vším, co slouží agresím, nikoliv obraně, je úplně jasné. Netřeba hlubšího rozboru. Podobně uvažují také všichni ti, kteří jsou na vládnoucí struktury Západu jakkoliv navázáni (přisáti) a tvoří početnou vrstvu byrokratů, politiků, zaměstnanců médií a dalších výše zmíněných skupin osob. Naproti tomu všichni ostatní občané států Evropské unie a zemí vtažených do NATO chtějí žít v míru, bezpečí, v materiálním dostatku, a pokud nejsou štváni k nenávisti médii a aktivisty ve službách západních „elit“, potom tito lidé nepociťují žádných animozit vůči příslušníkům kteréhokoliv národa planety. Jak pravil nesmrtelný básník a myslitel Friedrich Schiller: „… v bratry zrají všichni lidé“ (Alle Menschen werden Brüder). Ach ten klasik s romantickou duší, Schiller. Neměl tušení, jací lidé jednou ovládnou Evropu. A co hůře, jaké dědice pro budoucnost ještě po sobě zanechají!
Podíváme-li se na celou věc z tohoto logického úhlu pohledu, potom vidíme naprosto jasně, že naprostá většina občanů EU a zemí zavlečených do NATO export charakteristik, ideologií, zvyků a metod současného kyjevského režimu do Evropy a vzkříšení běsů, které velkou část Evropy ovládly v důsledku „rusofobního porozumění“ pro Adolfa Hitlera v letech třicátých a v první polovině let čtyřicátých dvacátého století, opravdu ani v nejmenším ohledu NEPOTŘEBUJE! Bez těchto hnědých démonů se moderní Evropan, dokud mu bude umožněno ještě zůstat civilizovaným, kulturním a přemýšlejícím, obejde.
Od samého začátku „speciální vojenské operace“, kterou zahájila v únoru 2022 Ruská federace proti kyjevskému režimu podporovanému nejprve jen anglosaským centrem moci (vazalové se poslušně a bezmyšlenkovitě přidali záhy), ruský prezident Vladimír Putin mezi čtveřicí základních požadavků směřujících vůči Kyjevu a jeho patronům na Západě uvedl také požadavky dva, které odpovídají úplně stejné potřebě, jakou ve skutečnosti mají téměř všichni občané EU a států sevřených v agresívním imperialismu NATO. Rusko žádalo a žádá nadále DENACIFIKACI a DEMILITARIZACI Ukrajiny! Což neznamená nic jiného než konec stávajícího kyjevského režimu. S ním u moci jsou denacifikace a demilitarizace absolutně vyloučené. Mír ve východní Evropě nepředstavitelný. Bezpečí Evropy iluzorní. Jestliže se občané západní necelé poloviny evropského kontinentu, kteří se nechávají „vzdělávat“ médii hlavního proudu a nevládními aktivisty, domnívají, že bude pro Evropu blahodárné, jestliže na Ukrajině zůstane u moci režim, který se hlásí k odkazu spolubojovníků Adolfa Hitlera a válečných zločinců odsouzených nejenom Norimberským tribunálem, ale i dalšími soudy nad zločinci druhé světové války, potom bohužel není možné říci, že následky budou jenom jejich problém. Kéž by tomu bylo tak! Bude to problém celé unijní populace a patrně úplně celého evropského kontinentu.
A nyní ona slíbená trocha fantazie. Pravda, v dějinách se nikdy nemá říkat, „co by bylo, kdyby…“, ale v této chvíli si tento snad jen malý prohřešek dovolme. A představme si, že by se někdy na konci roku 1944, nebo dokonce až v předjaří 1945 dohodly vítězné mocnosti, že namísto vyžádání si na Německu bezpodmínečné kapitulace uzavřou s nacistickým Německem mírovou dohodu, která kromě všeho jiného umožní nacistickému režimu v Berlíně zůstat u moci a Německu dovolí ponechat si nebo dokonce ještě zvětšit svůj vojenský arzenál. Možná by v Německu „vůdce“ poslali na nezasloužený odpočinek nebo jej uklidili někam do Argentiny či do Kanady (tam by mohl s Jaroslavem Huňkou vzpomínat na staré časy), a usadit v berlínském hlavním stanu jiného soukmenovce, dejme tomu méně nacistického a méně posetého krvavými skvrnami obětí. Takto vlastně i přijatelného „demokratům“ a vyznavačům hodnot. Imperialistická a koloniální „demokracie“ bývá velmi pružná, pokud se jedná o výběr přátel a nástrojů.
Víme, že Britové a Američané dlouho slibovali Stalinovi otevření druhé válečné fronty v Evropě, a nakonec ji otevřeli teprve v červnu 1944, kdy už Rudá armáda na východní frontě rozdrtila většinu sil nacistického Německa a jeho evropských spojenců a postupovala nezadržitelně na Západ. Naproti tomu Stalin slib s rychlým přesunem Rudé armády proti Japoncům (hned po dobytí Berlína) splnil v dohodnutém termínu, bez zaváhání a bez výmluv. S Hitlerem byl v polovině roku 1944 už skoro konec; a vzniká tak otázka, zda se vlastně západní spojenci neodhodlali k osvobozování západní části Evropy především, ne-li zcela z toho důvodu, aby úkol zničení nacistického Německa nakonec nedokončili Sověti sami a oni tak nepřišli s křížkem po funuse. Tedy nezůstali v celé Evropě bez poválečného vlivu. Američané vstupovali do obou světových válek v podstatě jedině kvůli vlastním budoucím ziskům politickým, mocenským a hlavně dolarovým. Mnoho prostých Američanů samozřejmě smýšlelo jinak, ale dolarové „elity“ jsou prostě dolarové „elity“. U nich existuje specifická morálka. Tohle ostatně odpovídá anglosaské mentalitě, kterou v současné době nabízí světu ve zcela odhalené podobě (velmi nechutný to pohled) současný americký prezident, Donald Trump. Byznys a moc, byznys a moc, byznys a moc a jedině byznys a moc!!! Tertium non datur!
Ti Češi, kteří si myslí (bohužel jsou takoví i ve vysoké politice), že osvobozování Československa převážně sovětskou armádou (s Rumuny převedenými krátce předtím od spojenectví s Hitlerem na sovětskou stranu) byla chyba, si zřejmě nikdy nepoložili elementární otázku, zda by si vůbec dokázali představit, že by Britové a Američané byli ochotni položit milióny svých životů za svobodu evropských národů. Vždyť Chamberlain se už před Mnichovem 1938 vyjádřil v tom smyslu, konkrétně ohledně Československa, naprosto jasně. Že ani nápad! Jistě by se Britové s Američany dokázali s nacistickým Německem dohodnout na rozdělení světa (ostatně konkrétně jim Hitler příliš škod nezpůsobil), kdyby je nečekaný vývoj událostí nakonec nedonutil spojit se proti Hitlerovi s nenáviděným Ruskem. Ale umírat také za Slovany? Taková představa si už žádá skutečné fantazie.
