Před několika dny skončily další zpolitizované olympijské hry popírající původního ducha této původně vznešené slavnosti sportu. Na zimní olympiádě v Itálii si rozebrali zlato a stříbro hokejisté ze Spojených států a Kanady. Inu, měli to, chlapci, mnohem snazší, když jim západní hegemon odklidil z cesty jednoho z největších favoritů všech mezinárodních hokejových klání, sbornou Ruské federace. Je tedy otázka, zda medaile získané za pomoci diskvalifikace jednoho z největších favoritů, a to na etnické bázi, mají vůbec nějakou cenu.
Svým způsobem jsou zpolitizováním sportu postihováni nejenom sportovci diskriminovaných zemí, ale i samotní jejich soupeři, kterým je takto paralelně odebírána možnost srovnání. Nahrazením Rusů a Bělorusů na mistrovstvích a olympiádách reprezentacemi z nehokejových zemí pochopitelně devalvuje také prožitek diváků, fanoušků hokeje. Rozhodně těch, kteří si nepletou lední hokej s politikou. Při vyřazení Rusů a Bělorusů z olympijského hokejového turnaje (i z jiných soutěží) na principu kolektivní viny, takto na etnickém základě, tedy na šovinistické bázi, si tedy mohli převzít zlaté medaile sportovci ze Spojených států, jejichž prezident před velice krátkým časem vyslal teroristické komando k únosu legitimního prezidenta cizí země a k zavraždění více než stovky členů jeho ochranky. Medaile se dostalo hokejistům, jejichž prezident se právě snaží zničit cizí stát, Kubu, blokádou dodávek ropy a dalších životně důležitých komodit, a který se chystá (napísané ešte před americko-izraelským útokom) k další z mnoha nevyprovokovaných agresí vedených v rozporu s mezinárodním právem a namířených opět proti cizí zemi, Iránu, který Spojené státy neohrožuje a z jehož území USA žádné nebezpečí ani nehrozí.
Stříbrnou medaili si potom převzali hokejisté Kanady, jejíž parlament se 22. září 2023 vyznal před celým světem ze sympatií k jednotkám SS, když jejímu příslušníku (Jaroslavu Hunkovi) v kompletní sestavě politických reprezentantů občanů Kanady aplaudoval ve stoje, a to skutečně konkrétně za to, že jeho jednotka v průběhu nacistického útoku na SSSR zabíjela Rusy. Zúčastnil se „potlesku hrdinovi z jednotky SS“, vedle premiéra Kanady, Justina Trudeaua, také tehdy ještě prezident Ukrajiny, vnuk Rudoarmějce, Volodymyr Zelenskyj, který je židovského původu. Nejspíš si Zelenskyj nikdy, ani náhodou nevšiml, že primárním cílem jednotek SS z Německa, Lotyšska, Estonska, Litvy, Ukrajiny, Belgie i jiných zemí, bylo židovské etnikum. A vedle něj a komunistů také Romové a Slované. Hlavně východní Slované včetně Ukrajinců. I jich se týkaly Hitlerovy plány na cílenou likvidaci cca 30 miliónů obyvatel historických ruských zemí. A byly skutečně prováděny! Dohlížel na to „Reichskommissariat Ukraine“ pod vedením válečného zločince Ericha Kocha, za součinnosti dalšího válečného zločince, Alfreda Rosenberga.
Tato kolosální ostuda Kanady je nesmazatelná. Aplaudovat příslušníku zločineckých jednotek SS, které po válce odsoudil Norimberský tribunál a v normálním světě je odsuzovala i většina občanů také na Západě, je neomluvitelná a jednou provždy nepromlčitelná. Zároveň nabízí světu jedno z možných vysvětlení, proč si zaoceánské státy Západu vůbec nevšimly charakteristiky pučem ustaveného kyjevského režimu a jeho zvrácené ideologie. Je ale totální dezorientace a historická nevzdělanost kompletní sestavy parlamentu jedné západní země dostatečnou omluvou pro jedno z největších faux pas moderních světových dějin? Asi sotva! Pokud jsou ale na tom podobně i parlamenty dalších západních států, pak to možná vysvětluje současnou politickou, vzdělanostní i kulturní dekadenci této části planety.
Aplaus ve stoje v kanadském parlamentu v roce 2023 samozřejmě také vrhá zpětně světlo na příznivé přijetí statisíců příslušníků nacistických jednotek z Německa a dalších zemí účastných v hitlerovské koalici proti SSSR, kteří našli po válce azyl a s ním i uplatnění za Oceánem. Dost často kariéru i na frontě studené války. A konečně ilustruje skutečnost, že Spojené státy a Kanada nezískaly ani tu nejmenší zkušenost se zločiny nacismu páchanými na jejich domácí půdě. Takto vlastně Američané a Kanaďané nabízejí vysvětlení, že vlastně nemají tušení, s jak odporným obsahem pomáhali po rozpadu bipolárního světa na východě Evropy otvírat novou Pandořinu skříňku. Opravdu blahoslavení chudí duchem?
Hokejisté Kanady si tedy z Itálie odvezli stříbrné medaile, zatímco hokejisté Ruské federace neměli na olympijský turnaj přístup. A to jen za to, že jsou to Rusové, jak správně už před sto padesáti lety předpověděl autor „Ponížených a uražených“, F. M. Dostojevskij. Jsou diskriminováni za to, že se jejich země po mnoha letech marných pokusů o dohodu rozhodla k preventivnímu úderu, a to doslova za minutu dvanáct, když v Moskvě nemohlo být už ani těch nejmenších pochyb, že se koloniální Západ opět chystá Rusko zničit a vykrást. A znovu si k tomu najímá Ukrajinu. Vykrást, jak vykrádá prezident Spojených států Venezuelu a chystá se násilnou změnou režimu zničit Kubu a Irán. A potom další státy, které vzdorují nebo vlastní něco, co si chce nevyléčitelná imperiální mentalita ukrývající se pod mikroskopicky tenoučkým, na mnoha místech už sloupnutým nátěrem práv, demokracie a svobod přivlastnit.
Současná diskriminace ruských sportovců zakládající se na ryze etnickém principu, tedy diskriminace šovinistická, vedená pod falešnou záminkou postihu Ruska za vedení války proti kyjevskému režimu, je ovšem součástí mnohem širšího procesu, který vedou vládnoucí kruhy Západu proti Rusku. Tato diskriminace na poli sportu má celou řadu cílů spočívajících v poškození ruských sportovců zbavených možnosti porovnávat své výkony ve světovém formátu. Dále v uplatnění principu kolektivní viny za pouhou státní příslušnost a ve vytvoření dojmu, že být Rusem je tedy hanba. Jistě je přítomný i tak ubohý cíl, kdy vyřazováním ruských favoritů (nejenom v zimě v ledním hokeji) stoupají šance na medaile sportovcům z jiných zemí. Také se Západ určitě nebude zlobit, když sportovci z Ruska a Běloruska v zájmu svých životních kariér Rusko a Bělorusko opustí, aby mohli sbírat medaile pro nepřátele svých vlastních národů. No a tak nějak podobně. Odrodilý Rus, dobrý Rus!
Bez Ukrajiny je Rusko slabší, bez špičkových ruských sportovců nebo vědců dobývá Rusko méně slávy. Tak jako vedou všechny cesty do Říma, měly by vést všechny tyto velice sprosté plány k co největšímu oslabení Ruské federace, tedy k naplnění delšího než stoletého plánu západních „elit“, ke kterému se ústy svých velice nezpůsobilých reprezentací tak neskutečně hloupě hlásí také některé malé evropské národy, jaké z případného dosažení tohoto cíle nemohou mít nic jiného, než vlastní kolosální problém. Už teď je bezohledný arogantní tlak západního imperiálního a koloniálního hegemona na tyto země extrémně nebezpečný. A to není hegemon právě v nejlepší kondici. Pro její dosažení by se opravdu potřeboval nakrmit k prasknutí právě ruskými zdroji, které mu stále unikají.
Po zániku bipolárního světa, se kterým souviselo převedení bývalých sovětských satelitů a několika republik dřívějšího Sovětského svazu do polokoloniálního postavení uvnitř Západu, de facto do vlastnictví západních korporací a k úplnému politickému vytěžení ve prospěch imperialistických a (neo)koloniálních „elit“ hegemona, se v celém tomto postsovětském prostoru dílem spontánně, dílem ale organizovaně, pracovalo na úplném odstranění sebemenšího kousíčku pozitivního obrazu Ruska. Nejprve pozvolné, později nastalo úplné zablokování ruského pohledu na svět, na mezinárodní vztahy, na samotné Rusko, Evropu, na dějiny, kulturu a podobně. Blokáda kulturní, literární, vědecká, prostě kompletní. Nikde nic, co by ukazovalo Rusko v dobrém světle. Jen negativa. A kde zápory nejsou, tak vyrobit! Vše ruské prostě toxické, i ruština, dokonce i rubl musel být vyhnán ze směnáren. Asi jej Rusové napustili novičokem, že?
Vzhledem k tomu, že v těchto zemích postupně tak nějak spontánně devalvoval také zájem o dějiny a dějinné souvislosti a úplně se rozpadlo povědomí o tom, jak vypadala éra fašistická a nacistická (překvapivé po tak děsivé zkušenosti), a zcela byl ignorován rozhodující podíl sovětské armády na zničení nacistických band, zůstala vlastně jen jedna jediná oblast, ve které bylo možno spatřit ruskou vlajku stoupat vzhůru na stožáru a zaslechnout ruskou národní hymnu. Tou oblastí byl sport, ve kterém ruští sportovci, týmy i jednotlivci, dosahovali vždy vynikajících výsledků a mnozí z nich získávali za to na Západě uznání a obdiv. A tak se díky západní podpoře protiústavního, šovinismem krvavě zbarveného puče na Ukrajině a díky systematickému obkličování Ruska neskrývaně nepřátelskými základnami NATO i samotných USA podařilo dostat Rusko do války, do níž jít nechtělo, což bylo vytouženou záminkou k vyhlášení komplexní křížové výpravy proti Rusku, jaká Spojeným státům poskytla příležitost k rozbití obávaného konkurenčního eurasijského projektu pro Evropu velice výhodné, levné a logické spolupráce EU a Ruska, a vedle toho nabídla příležitost zlikvidovat právě tu dosud nezasaženou, úplně poslední oblast, ve které nebylo možné vymazat pozitivní obraz Ruska. Oblast sportu!
To, že tak mezinárodní sportovní organizace pod nátlakem hegemona učinily, je jedna věc. Ta dokonce méně odpudivá, třebaže odsouzeníhodná. Ještě mnohem horší je, že s takovýmto postupem souhlasí, dokonce nadšeně souhlasí, i mnozí občané západních zemí. Oni snad opravdu nevědí, co činí.
