Proč chce Kyjev území s nenáviděným obyvatelstvem?

V průběhu ruské „speciální vojenské operace“ vedené na Ukrajině se v centru pozornosti těch, které zajímá skutečnost a ne propaganda, ocitla spousta otázek, nicméně jedna docela zajímavá zůstává skoro úplně bez povšimnutí. Proč vlastně vůči Rusům krajně nepřátelský kyjevský režim tak urputně usiluje udržet pod svojí správou rozsáhlou oblast Donbasu, kterou sovětská vláda darovala Ukrajině v roce 1922, ačkoliv byl Donbas od šedesátých let 18. století součástí historického území Ruského impéria nazvaného Novorossija? Poprvé se tento historický název objevil v roce 1764.

Toto území dobyla ruská carevna Kateřina Veliká na Osmanské říši, přičemž ruské armády a ruské flotily během těchto válek rozdrtily také Krymský chanát a Rusko ovládlo rozsáhlá území celého severního pobřeží Černého moře a z Azovského moře Rusové učinily ruské jezero. Kateřina II. Veliká angažovala do svých služeb vynikající generály, především Viktora Suvorova, Pjotra Rumjanceva nebo pověstného ruského admirála Fjodora Ušakova. A carevna se opírala také o hraběte Orlova a knížete Potěmkina, jehož jméno je spojeno s legendou o takzvaných Potěmkinových vesnicích, což byl pojem označující naaranžovanou prezentaci něčeho údajně skvělého, zatímco skutečnost tak skvělá nebyla. Tak trochu kamufláž. Dnes bychom mohli za Potěmkinovy vesnice považovat například Evropskou unii. Také ona se tváří skvěle, leč realita se blíží opaku…

Ale zpět do 18. století: Postupně v těchto černomořských oblastech se ustavila ona Novorossija, která svým rozsahem – včetně Donbasu – zaujímá v podstatě přibližně celou polovinu území pozdějšího ukrajinského státu v hranicích z roku 1991, který byl z vůle bolševiků poprvé ustaven ve stabilním formátu teprve po říjnové (listopadové) revoluci. Ačkoliv území Novorossije táhnoucí se od Podněstří na východě současného Moldavska, dřívější Bessarabie, až k městu Doněck, ruská carevna a její nástupci osídlili nejenom ruským obyvatelstvem, ale například také i pravoslavnými Srby a v oblasti žili i záporožští kozáci, krymští Tataři a Turci, Novorossija se velice rychle stala integrální součástí ruského prostoru. Později byla Novorossija rozdělena na menší regiony, ale její převážně ruský charakter zůstal beze změny. A ruština zde byla obecně používaným jazykem, dnes bychom řekli jazykem „úředním“.

Takto tato již ruská Novorossija zahrnovala města Oděsu, Dněpropetrovsk, Cherson, Nikolajev, Záporoží, Kryvoj Rog, Poltavu a samozřejmě i Charkov. Otázka, kterou jsme položili v úvodu článku, nabude na významu ve chvíli, kdy si připomeneme dominantní jev, jaký provázel uskutečnění protiústavního krvavého převratu v Kyjevě v únoru 2014, kterým uchopili moc na Ukrajině extrémní nacionalisté původem ze západu země, hlavně z regionu Lvova, tedy centra Haliče. Tito nacionalisté okamžitě po převzetí vlády v Kyjevě, což se stalo za mohutné podpory především Spojených států a Velké Británie (EU se bohužel ihned a zcela bezmyšlenkovitě připojila) zahájili mohutnou a nenávistnou diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva, které právě na východě Ukrajiny, víceméně na území kryjícím se s onou historickou Novorossijí, stálo v opozici vůči pučistům a z nich sestavené nové vládě nejprve pod vedením Petro Porošenka, kterého později nahradil V. Zelenskyj.

Východ Ukrajiny byl převážně ruskojazyčný a politicky nesdílel potřebu nepřátelského rozchodu se sousední Ruskou federací a přestupu do služeb vůči Rusku nepřátelského Západu, tedy NATO. Nenávist vůči Rusům „doma“, na východě Ukrajiny (nejenom) a Rusům v Ruské federaci přitom neměla žádné opodstatnění. Ukrajina byla od roku 1991 nezávislým státem, který se zavázal v ústavě k neutralitě a k neblokovému statutu, což byla svého druhu základní podmínka usnadnění zisku nezávislosti po rozpuštění SSSR. Ukrajina nebyla Ruskem okupována, Rusko se k okupaci Ukrajiny nechystalo, na Ukrajině nevládly ruské státní orgány, Ukrajina nepodléhala Moskvě a Kremlu. Byla NEZÁVISLÁ!!! Proč se tedy západoukrajinští šovinisté pustili s takovou nenávistí na vlastní spoluobčany, nejenom etnické Rusy, ale také Ukrajince, pro které symbióza ukrajinské a ruské národnosti vůbec nevyhlížela jako nějaký problém žádající řešení? Spíše právě naopak. A jaký byl cíl této diskriminace Rusů, ruštiny i celé ruské kultury? A propos, také v čase vpádu Hitlerovy početné evropské koalice do SSSR v červnu 1941 západoukrajinští nacionalisté v řadách banderovských oddílů nebo Waffen SS zabíjeli také Ukrajince, kteří s nimi nesdíleli jejich krvavé šovinistické běsnění.

Odpověď na tuto otázku nese několik vrstev. Do jisté míry se jednalo o pokračování západoukrajinského nepřátelství vůči Rusům, které naposledy vyvrcholilo v průběhu vpádu Hitlerovy koalice do SSSR. Toto „následnictví“ na sebe vzalo podobu msty za skutečná či domnělá příkoří způsobená západní Ukrajině carským impériem nebo Sovětským svazem s centrem v ruské Moskvě. Toto mohlo představovat jednu z příčin. Mnohem větší roli zde ale sehrála snaha vypořádat se s opozicí politickou i občanskou, která ukrajinským kompradorům, oligarchům, oněm budoucím majitelům zlatých toalet (obrázek kulturní úrovně kyjevského režimu), překážela v „integraci na Západ“, tedy přesněji řečeno ve výprodeji země do cizích rukou.

Jinými slovy, většinově ruský (ruskojazyčný) východ země (ona historická Novorossija včetně Donbasu a Krymu) překážel ukrajinským oligarchům, kompradorům a tunelářům v obchodech se západní oligarchií. Tedy v dokončení destrukce, která Ukrajinu ovšem provázela neomylně a setrvale v podstatě od zisku nezávislosti, a která způsobila, že ze země ještě před „Euromajdanem“ odešlo nejméně deset miliónu obyvatel. Dalších více než deset miliónů následovalo průběžně později. Podobnou destrukci zažívalo díky dvojici Boris Jelcin + Anatolij Čubajs také Rusko, které mělo ale nakonec štěstí, že proces totálního rozkradení země západními finančními magnáty dokázalo zastavit, čímž se tuze Západu znelíbilo. Pochopitelně, kořist unikla, lovec zuří, zbrojí, krade aktiva a vrhá sankce.

Ukrajina tedy nejenom, že neunikla místním a západním lupičům, ale ještě se nechala najmout pro válku Západu s Ruskem. Co ale měl režim opírající se o tradici banderovců a 14. Brigády Waffen SS „Galizien“ v úmyslu, když zahájil proces totální likvidace všeho ruského včetně jazyka, literatury, dějin, kultury, tradic i pravoslaví? Jednak si přál zalíbit se sponzorům a předvést, že on, ten nový režim jako nové prozápadní koště „umí s Rusy hezky zamést, zatočit“. To mu skutečně získávalo sympatie u rusofobů po celém světě, kteří mu dodávali kuráže nejspíš úmyslně chybnými statistikami o výkonnosti ruského hospodářství, vnitřní stabilitě systému a o bojeschopnosti armády. Ale toto nebyl ten úplně hlavní cíl režimu. Kyjevský režim Porošenkův a poté Zelenského měl v plánu Rusy, kteří žili na území Novorossije nejméně od onoho 18. století, na některých místech ale i mnohem déle, buďto zcela zbavit jejich ruské národnosti, podstaty, jazyka, literatury, dějin, zkrátka celé kultury, prostě je národnostně vykořenit. Nebo ty, kteří hodlají vzdorovat, prostě z jejich rodné země vyhnat. Donutit k exodu.  

A tak se Donbas i s Luhanským regionem rozhodly kyjevskému režimu vyhovět a prostě odejít. Jenže nehodlaly odejít s prázdnou. „Vyháníte nás, tedy my si s sebou vezmeme to, co je naše, svoji půdu, svoji zemi, svoji národní identitu, své dějiny, svoji pravoslavnou víru. Bereme si s sebou vše, co vy tady mít nechcete, co vy nenávidíte. Nenávidíte nás, tak my jdeme od vás!“ Ale tak radikálně Donbas své podmínky pučem zrozenému Kyjevu nepoložil. Žádal pouze autonomii v rámci Ukrajiny a Kreml tuto formu řešení, pouhou autonomii v rámci Ukrajiny, podporoval po celou dobu války, kdy se kyjevský režim rozhodl, že obě separatistické republiky, nota bene obývané přece nenáviděným ruským nebo ruskojazyčným a rusky kulturně cítícím obyvatelstvem, donutí k poslušnosti násilím. Rusko jednalo, nabízelo další a nová jednání, žádalo Západ o podporu těchto svých jednání, Západ se Rusku smál (i Zelenskyj se v Minsku Putinovi smál, což je doloženo filmovým záběrem) a nakonec bylo Rusko spolu s Donbasem v onom Minsku podvedeno.

Bylo řečeno, že bolševický režim v nově ustaveném Sovětském svazu daroval Donbas Ukrajině v roce 1922. Proč se Lenin a další přední revolucionáři rozhodli přenechat nově vzniklé Ukrajině rozlehlou oblast, do které dříve Ruské impérium vložilo významnou část průmyslu? Byly zde doly, hutě, strojírny, těžila se tady železná ruda. Bolševický stát tady později budoval přehrady, stavěl elektrárny, vedly tudy železnice, silnice. Tak proč takový velkorysý a nepromyšlený dar na úkor Ruska Ukrajině? (A další extrémně nedomyšlený riskantní dar později následoval v podobě darování Ruskem dobytého ruského Krymu Ukrajině.)

S největší pravděpodobností se Leninovi a jeho spolupracovníkům zdálo nezbytné dodat převážně zemědělské Ukrajině také průmyslové dělnictvo. A tak se Rusové na Donbasu stali z rozhodnutí Moskvy Ukrajinci. V klidnějších časech existence historických ruských zemí takové promíchávání obyvatelstva, nota bene etnicky úzce příbuzného, nepředstavovalo žádný problém. Jenže když se stane, že se v některé zemi objeví nutkavá potřeba nenávidět, nenávidět cokoliv a kohokoliv, potom jsou národnostní rozdíly, a to hlavně ty skoro neviditelné, první na ráně. Rozdíly etnické, náboženské, třídní… Tomu, kdo potřebuje nenávidět, se hodí cokoliv.

Když v současné době, kdy probíhá „speciální vojenská operace“, Rusové během svého sice pomalého, ale vytrvalého postupu územím Donbasu a Novorossije na Západ mluví o „osvobozování“ měst, vesnic, tak tento svůj přístup zdůvodňují navracením původních ruských území obývaných většinově ruským nebo s ruským jazykem a ruskou kulturou spojených obyvatel, kteří zde byli celá staletí domovem, a které se pučem ustavený režim v Kyjevě snažil odnárodnit, zbavit jazyka i celé identity nebo je dokonce vyhnat ze země.

Když se celý problém přináležitosti území Donbasu, Krymu, Novorossije postaví také z tohoto ruského úhlu, což je na Západě stále přísně nedoporučováno, tak se opět vracíme k otázce, proč vlastně Kyjev tak urputně drží v minulosti darovaný Donbas a další kusy historické Novorossije, že, jak říká hlava režimu, Zelenskyj, „Ukrajina nevydá ani píď SVÉ země“? Vždyť Kyjev nejprve na „své“ spoluobčany na Donbase poslal letectvo, tanky, dělostřelectvo, nakladl jim do cesty miny a zabíjel bez slitování především civilisty včetně dětí. Odhadem 14 až 16 tisíc osob. Vždyť to byli „jeho“ civilisté, „jeho“ státní příslušníci. Byli to přece ti, které on chtěl „osvobodit“ od nenáviděného Ruska. A také dnes ozbrojené síly kyjevského režimu navigované satelity a umělou inteligencí ze Západu útočí na tomto „svém“ území hlavně na „své“ civilisty. Když Kyjev „osvobozuje své občany“ od ruských okupantů, proč je zabíjí cíleně na studentských kolejích, které se nacházejí přece na „jeho“ území, které on „osvobozuje“? Proč útočí na pláže na Krymu, kde se opalují civilisté, a ne tanky? Proč tolik útoků na obytné domy, na školní hříště, na autobusy plné cestujících? Takto kyjevský režim neútočí jen na Kurskou nebo Bělgorodskou oblasti RF, ale i na „své“ teritorium, kde bojuje mnohem „úspěšněji“ proti neozbrojeným civilistům než proti ozbrojeným vojákům Ruské federace.

Ale kdepak, kyjevský režim usiluje o něco úplně jiného. Pokračuje jako nájemná armáda ve válce, která nikdy neměla smysl a její absurdnost dosahuje kolosálních rozměrů proto, že udržení Ukrajiny ve válce se rovná udržení kyjevského režimu u moci a pokračování dodávek miliard dolarů a eur ze Západu, který se sám zamotal do svých sebedestruktivních rozhodnutí jako do obřího klubka provazů. Kdyby se přihodilo, že by se Rusko stáhlo z území, která obsadilo, což se nestane, obyvatelstvo východu Ukrajiny, tedy historické Novorossije, Donbasu a Krymu, by se stalo obětí nepředstavitelného teroru charakteristického pro všechny ty, kteří se sami vybaveni svastikami a symbolem černého Slunce s obdivem ohlížejí po svých předchůdcích vraždících civilisty v zájmu „třetí říše“ a západoukrajinského šovinismu. Případné „mírové sbory“ ze Západu by Rusy na východě Ukrajiny chránily asi stejně, jako podobné „mírové sbory“ chránily a „chrání“ Srby v Kosovu a Metohiji před terorem místního albánského obyvatelstva. Tedy nijak!!! Dopustit přenechání dobytých území zpět Kyjevu by znamenalo předhodit milióny Rusů i Ukrajinců, kteří nesdílejí šovinismus a kompradorství kyjevského režimu, policejním jednotkám a polovojenským oddílům šovinistického režimu. Dněpr by se možná zbarvil doruda.

Také z tohoto důvodu je Ruská federace nucena nekompromisně vyžadovat denacifikaci a demilitarizaci Ukrajiny, což neznamená nic jiného než zánik stávajícího režimu v Kyjevě a eliminaci struktur, o které se opírá. Jiná cesta k míru, klidu a bezpečí neexistuje. A je to zároveň také jediná cesta pro občany Evropské unie, jak zachránit kontinent od důsledků války, jaká svými rozměry přeroste východoevropský prostor. Kontinuální provokace Ruska ze strany kyjevského režimu a jeho podporovatelů v některých zemích EU, nemůže být trvale vyrovnávána opatrností ruského prezidenta, stále více doma kritizovaného právě za tuto opatrnost, za odmítání postupovat vůči Ukrajině bezohlednou metodou anglosaských agresí či agresí Izraele, respektive působit šok a hrůzu mezi civilisty, jak to dělá kyjevský režim na územích RF, ale i na Donbasu, v Chersonské oblasti nebo na Krymu. Ti, kteří si u nás tak přejí pád Vladimíra Putina, si nejspíš nedokážou představit (nebo je přemýšlení nad jejich možnostmi), že nejenom Washington, ale i Moskva má své jestřábí hnízdo. Po Putinovi opravdu nemusí do Kremlu nastoupit vysněný prozápadní kolaborant, prodejce země za babku, jakých máme u nás na rozdávání.