Návrat k feudalismu není levicová politika

S pojmy levice či levicovost se v posledních letech zachází velice neodpovědně. Těmito pojmy se nyní nejčastěji označují skupiny osob, jaké ve skutečnosti vůbec neusilují o naplnění základního programu autentické levice, kterým je sociální spravedlnost. Dokonce se obou pojmů dostává coby označení lidem, kteří ve skutečnosti pracují na pravém opaku. Na jisté formě návratu k feudálnímu uspořádání. Je-li snad jejich cílem opravdu rovnost občanů, potom jedině ve formě rovnosti v naprosté bezmoci a odevzdání se do vůle jim vysoko nadřazené „aristokracii“, kterou tvoří všemocní plutokraté a oligarchové.

Základní cíl tradiční autentické levicové politiky bylo naplnění prastarého snu lidstva o sociální spravedlnosti. Tento sen stál vždy v protikladu k realitě, v níž žádná sociální, ani právní rovnost mezi lidmi nikdy neexistovala. Proto byla autentická levice vždy nenáviděna kruhy, které disponovaly bohatstvím a mocí, řečeno marxistickou terminologií tyto kruhy vlastnily výrobní prostředky a vykořisťovaly pracovní sílu těch lidí, kteří výrobní prostředky nevlastnili.

Staří Řekové nepovažovali za plně svobodného člověka toho, kdo byl nucen prodávat svoji vlastní pracovní sílu. Tedy ani toho, kdo byl formálně svobodný, ale byl nucen kvůli své obživě sám pracovat. Plně svobodnými občany demokratických Athén byli jen lidé, kteří měli čas zabývat se správou státních záležitostí, tedy své polis. Tito majetní občané nemařili čas a neutráceli své síly nějakou řemeslnou nebo dokonce – nedej Zeus! – námezdní činností.

Snaha o sociální spravedlnost nebyla v principu nijak vzdálená od původní myšlenky křesťanství. To bylo v prvních staletích po Kristu hnutím nejenom náboženským, ale v téže míře i sociálním. Bylo náboženstvím podřízených vrstev, chudiny. A dokud se ke křesťanství nepřihlásily aristokratické vrstvy Říma, zůstávali křesťané komunitou lidí sobě navzájem rovných. Díky svému sociálnímu aspektu se snadno šířilo světem, což souznělo s koncepcí Pavla z Tarsu. Každý člen komunity, jenž přijal křest, měl právo vykládat učení Kristovo. Původně nebylo v pravém slova smyslu rozdílů mezi knězem a laikem. Svým způsobem se čeští husité vraceli právě na tento počátek a udivovali cizince obecnou lidovou znalostí Písma. Ostatně i první biskupové nebyli původně nikým jiným než správci pokladny dané křesťanské obce.

Postupné ubývání rovnosti mezi členy jedné komunity probíhalo paralelně s vpádem majetku do těchto obcí. Tehdy se komunita začala hierarchizovat a nově objevené rozdíly mezi jejími členy se začaly promítat ve faktickém postavení osob. Stalo se to, co v dějinách spolehlivě rozkládá všechny komunity a rozbíjí všechny ideály. Zkrátka do věci se vložil majetek. Peníze, kapitál a s nimi moc, vliv, panství jedněch nad druhými. No a bylo po křesťanské rovnosti na Zemi. Zůstala vyhrazena pouze rovnosti před Bohem. Peníze, majetek, moc a vliv nám v přímém přenosu nyní likvidují demokracii. Není to hezká podívaná. Peníze a demokracie či rovnost lidí se dost dobře neslučují.

O sociální a právní rovnosti snilo lidstvo od pradávna. Když jí nebylo na Zemi, utěšovali se lidé, že nastane po smrti někde na nebesích či v prostoru Božího království. Jenomže evropské osvícenství nastavilo nový směr uvažování alespoň některých občanů a přivedlo Evropu nejprve k „nebezpečným úvahám“ a pak k sociálním revolucím, jež se snažily tyto „nebezpečné úvahy“ uskutečnit v praxi. Během revolucí a po nich se formovaly různé proudy politického myšlení, které vytvářely jisté představy o uspořádání státu (společnosti), v němž by se lidem dostalo nejenom politických práv, tedy svobod, ale také možnosti snížit faktickou nerovnost a zlepšit materiální postavení. V první fázi alespoň nemít hlad. Ve druhé polovině devatenáctého století se takto na levé straně politického spektra formovaly proudy, ze kterých vznikaly různé formy sociální demokracie. Vedle ní se objevovaly radikálnější formy, které ústily v pokus ustavit beztřídní komunistickou společnost. A vedle těchto obou pokusů existovali anarchisté, kteří se zabývali bouráním nespravedlivého systému nerovnosti občanů, aniž se zatěžovali přemýšlením o tom, jak na troskách starého nespravedlivého systému vytvořit něco nového, mnohem lepšího. Rodily se také novější utopie, které různě navazovaly na Thomase Mora (Th. Morus), autora slavné Utopie, Rogera Bacona, Thommase Campanellu a na další filozofy, kteří se rovněž zabývali hledáním spravedlivého světa mnohovrstevné rovnosti mezi lidmi.

Frakcí všech těchto formujících se směrů byla spousta. Navzájem vedly spory, nesnášely se. Někdy vzácně spolupracovaly. Ať byly jejich představy o novém uspořádání jakékoliv, a hlavně se lišily od toho, jakých cest má být při uplatnění nových principů použito, shodovaly se přece jenom v tom, že nový spravedlivý systém by měl výrazně snížit stavovské (sociální a právní) rozdíly mezi lidmi, takže ve společnosti by bylo bohatství rozdělováno rovnoměrněji. Samozřejmě k teoretickým úvahám o „nové společnosti“ přistupovaly i různé názory na to, zda „má dělník vlast“, nebo ji nemá, tedy jaká je fakticky nutná role státu. Internacionalismus zase spojoval občany navzájem na základě jejich společné situace (třídy), čímž zasouval do pozadí význam národa a státu. A tak podobně. A právě zde dochází k velkému nedorozumění, když v současné době někteří komentátoři soudí, že progresivisté a další zastánci nových pořádků (těžko se shodnout na nějakém výstižném společném názvu pro celou tu katastrofu) jsou levičáky, pokud zpochybňují smysl existence rodiny, národa, státu, dokonce pevné přírodou dané pohlavní identity. Pryč se vším pevným, stabilním a trvalým. Svět lidí by měl být pořád v pohybu. Inu, tekutá modernita (Z. Bauman). Dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Dokonce ani do jednoho obchodu. Majitel zkrachuje rychlostí blesku, a kde se prodávaly knihy, provozuje se najednou thajská masáž. Tak, tohle ale u původní levice asi opravdu nenajdeme.

Jestliže natřeme kousek oblázku akvarelem na žluto, nestane se tak oblázek křemene valounem zlata. Úsilí o to, odbourat všechny konstanty svobodné lidské existence a takto člověka vrhnout hluboko do středověku, do bezprávného závislého postavení vůči mocným a bohatým vládcům současné epochy (nová aristokracie), nemá s autentickou levicí vůbec nic společného. Jejím cílem bylo – a to nyní opakujeme – pozvednout člověka ze slabého téměř či zcela bezprávného postavení do roviny občana těšícího se plným právům občana svobodného a nezávislého státu. A takový občan nesmí žít v bídě, chudobě, nouzi, v zoufalství, zatímco jiní si užívají přepychu. Zde se měl naplnit starý sen otroků Spartakových, nevolníků ve feudalismu, dělnického proletariátu v raných i vrcholných fázích kapitalismu, v době, kdy kapitalismus neměl proti sobě alternativu. A dnes ji na imperialistickém a (post)koloniálním Západě nemá opět! Dost možná i proto plutokraté a oligarchové, kteří znásilnili a vykleštili demokracii Západu, zahájili cestu zpět proti proudu času. Žádná alternativa na obzoru! A progresivisté, různí údajní „(neo)liberálové“, zkrátka příznivci degradace svobodného občana v ohromně početnou masu NIC, se pustili chutě do díla. A mají na své straně peníze. A s nimi média hlavního proudu a politické reprezentace.

Plány autentické levice se tak obrátily v pravý opak. Znovu můžeme zdůraznit, že ona autentická levice měla několik podob a směrů, které se lišily v jednotlivostech asi tak, jako se vždy lišily od sebe různé formy jednoho náboženského vyznání. Lišily se od sebe v metodách, jakými se měla sociální a právní rovnost uskutečnit. A různé byly i názory na to, jak daleko, zkrátka kam až, má ona rovnost dojít. Umírněné formy levičáctví se spokojily s tím, že postačí, když se faktická nerovnost „jen“ velmi sníží, aniž by se kvůli tomu musel rozložit původní kapitalistický systém. Radikálové soudili, že takovéto „kosmetické úpravy“ nepostačí, že je třeba systém zbořit a na jeho místě postavit nový svět, nový pořádek, zkrátka komunismus.

Nikde se ale neuvažovalo o tom, že rovnost občanů má být ustavena na nejnižším možném materiálním i právním základě. S touto myšlenkou vystupovali pouze zakladatelé čínského komunismu, radikálnějšího než byl sovětský bolševický model. U některých radikálů se vynořily úvahy o tom, co všechno by měli mít lidé společného. Zde procitaly k životu ohlasy starých náboženských komunit, jaké v českých zemích charakterizovali například Táborité nebo sekta Adamitů. Podobné extrémní představy o „rovnosti“ ovšem existovaly po celé středověké Evropě a později se dostaly dokonce i do Ameriky. A někde působí dodnes.

Jistě, tyto zvláštnosti mohou snad vést k úvaze, že novodobé západní experimenty s biologickou podstatou člověka, plány na společné vlastnictví bytů, aut a možná i dalších věcí, a nejen věcí, pouze navazují na staré tendence náboženských komunit a radikálních levičáků. Ale toto je nepřípustné a v principu i nesmyslné směšování. Současný model vývoje společnosti na Západě je řízen nejbohatšími a nejmocnějšími skupinami lidí, jejichž prostředky jsou v podstatě neomezené a nevyčerpatelné. Model je dokonale asociální. U nich, u těchto lidí, žádnou levicovost nehledejme. Není tam. Nemůže tam být. Je tam ve skutečnosti pravý opak snah o spravedlivou společnost občanské rovnosti postavené na vysokém materiálním a právním základě. Cílem je společnost, v níž jedinec už nebude žádat politických práv. Nebude se v ní orientovat, systém ho nebude zajímat, nebude mu rozumět, a takto občan nebude systém mocných ohrožovat. Moc zůstane trvale v rukou vysoce privilegované menšiny, elity. Míra jejího pohrdání lidmi bude narůstat. Už teď je vysoká.

Podsouvání takzvané levicovosti nástrojům tohoto procesu je nejspíš záměr, díky kterému se má autentická levice diskvalifikovat před občany. V dějinách autentické levice existovaly různé proudy i různé tendence. To vše se vyvíjelo v čase a často metodou pokus – omyl. Dlouho a úporně se formovala levice sociálně demokratického směru, ale i radikálních forem, ke kterým patří komunismus. V systémech byla spousta chyb, omylů a nereálných očekávání, ale základ zůstával stejný. Byl jím pokus naplnit starý sen lidstva, ustavit společnost pro důstojný život materiální, kulturní, politický i obecně tvořivý. Plánovači a architekti „nového pořádku“ chtějí občana zbavit všeho, co tvrdým bojem a vlastní krví vybojovaly generace jeho předků. Současný občan Západu dočista zapomněl, že vybojované je třeba střežit jako oko v hlavě. Bohaté a mocné elity nedávají nic zadarmo, pro krásné oči. Občana si neváží, považují jej za zboží, de facto za svůj majetek. Takto o poddaných smýšlel i feudál. A před ním otrokář o otrocích. Ti byli nástroji mluvícími. Na rozdíl od nástrojů bučících, jímž byl dobytek.

Člověk nikdy nedostává od systému, ve kterém žije, nic zadarmo. Úplně každou věc je třeba si tvrdě vybojovat. Současná mladá generace sama o sobě soudí, že „má právo na vše, čeho chce užít a co se jí ukazuje v nabídce“. Je to fatální omyl. Člověk má právo jen na to, co si vybojuje. A když si něco vybojuje, nesmí se uložit ke spánku, protože systém mu v nestřeženém okamžiku vybojované zase vezme. Bere mu to opatrně a pomalu, jako se stahuje pokrývka z těla spícího člověka. Aby se rychlým pohybem neprobudil.

Kdepak, ti, kteří bývají označováni za levici a levičáky, jen proto, že se jim líbí nebezpečné experimenty, opravdu levičáky nejsou. Jsou nástroji nebezpečné proměny, jakou je třeba zastavit dřív, než bude pozdě.

(Celkovo 335 pozretí, 1 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Jedna odpoveď

  1. Článok je (intelektuálne) inšpiratívny. Dovolím si reagovať v istej replike.

    1./ Autor si dal námahu a z istým racionálnym nádhľadom zhrnul veľký rámec celej problematiky „ľavice“ a modernistickej pseudo-ľavice. Ľavica (v Európe) sa dostala do slepej uličky a v súčasnosti sa nachádza v stave veľkej entropie a meándrov diverzity. Výsledok tohto procesu je politické zneschopnenie. Sú jednotlivci (v rozptýlení), ktorí o sebe usudzujú, že sú „ľavičiari“, ale „ľavica“ ako funkčná politická sila neexistuje. Každý (ľavičiar“) má potenciál diskutovať s každým (tiež „ľavičiarom“), ale väčšina možných diskutujúcich už (aj dávnejšie) stratila prehľad, ovláda ju povrchná krátkozrakosť, nemá „kompas“ (nevie kde je Sever), a je v zajatí samo-znefunkčnenia. Bez vzdelania (a ďalšieho vzdelávania) mladších generácii to nejde (nejde a nepôjde vôbec). Povrchné rečníctvo je len motanica slov (miešanie želaní, pojmov a dojmov). Staršia generácia sa delí v názoroch. Časť spomína s ľahkou nostalgiou a pozitivitou na bývalý (štátny) socializmus, časť ho len kritizuje, že to všetko nebolo dobré, neviedlo to k ničomu dobrému, a tak to aj skončilo (bolo to k ničomu).

    2./ „ … vybojované je třeba střežit jako oko v hlavě.“ Jednoduchí ľudia to nerobia (v politickej rovine vnímania spoločenskej reality). Strážiť históriu a jej (akoby) vybojovanú „nehmotnú matériu“ (historické poznanie) je obtiažné. Sizyfovské úsilie. A (praktický) výsledok? Prostí ľudia majú prozaickejšie starosti (vysvetlenie poskytuje aj Maslovova teória o ľudských potrebách a preferenciách). Bohatí sú na tom lepšie (a priori). Bohatí si „svoje vybojované“ strážia ako oko v hlave. Strážia a rozvíjajú si svoj (nahromadený) majetok a peniaze. Strážiť a rozvíjať empiricky (objektívne) existujúcu „hmotnú matériu“ (svet vecí a majetku) je o niečo jednoduchšie. Je to lapidárna praktická záležitosť, peniaze a majetky sú počítateľné a existujú „očividne“ vo svojej objektívnej „materiálnosti“ a praktickosti (bezprostrednej užitočnosti), a v jednoznačnosti (ontológie) ich objektívneho bytia.

    3./ „Nič zadarmo“ je univerzálne pravidlo (a má také byť). Praktická užitočnosť ľudskej aktivity (práce v širokom zmysle slova) musí byť prejavovaná, musí byť priznávaná (akceptovaná) a musí byť tiež „merateľná“. Zákon ekonomickej hodnoty je imanentnou podstatou a mechanizmom tovaro-peňažného systému, peniazmi sa merajú ekonomického hodnoty vo výrobe i v obchode. Peniaze umožňujú realizovať spoločenskú „výmenu“ tovarov a služieb a umožňujú transparentné a efektívne fungovanie trhu. Peniaze sami po sebe sú „neutrálne“. Užitočné veci (statky) a služby, na ktoré je potrebné vynaložiť ľudskú prácu, sa nemajú ľuďom dávať (len tak) „zadarmo“ (že sa o nich „neúčtuje“ v spotrebe). Ak sa dáva (dostane) ľuďom niečo zadarmo, tak si to nevážia alebo nie dosť vážia, po čase je to pre nich nejaký zvyk a automat, nárok bez protihodnoty. Uvoľňuje to morálku a posíľuje požadovanie nároku.

    4./ „Člověk nikdy nedostává od systému, ve kterém žije, nic zadarmo.“ Autor to presne pomenoval. Ale ako funguje v novodobej reálnej praxi ? Mládež je cieľavedome a zo všetkých strán (média, internet) hýčkaná reklamami a rôznymi vábničkami na luxus, výnimočnosť, víziu úspechu a spoločenskej akceptácie jedinečnosti (akoby) moderného individuá, len „treba kupovať“ (aj na dĺh/“úver“), spúšťa sa im (mládeži) fascinujúca predstavivosť, veľké túžby a želania. Kto tomu zľahka podľahne a nie je schopný kritického myslenia, zdržanlivosti a uvážlivej skromnosti, nevie si ani spočítať „svoju peňaženku“ a vnímať hranice svojich reálnych možností, je stratený.

    5./ Pracovná sila väčšiny ľudí je „tovar“ na trhu. Na tom je založená pracovná teória (ekonomickej) hodnoty. Chudobný človek ak je izolovaný od výrobných prostriedkov (K. Marx) tak je nútený predávať svoju pracovnú silu na trhu, a to za mzdu, viac od aktérov trhu nedostane. Tak sú usporiadané spoločenské a hospodárske pravidlá, a tak znie zákon (vládnuce právo).
    Historický pokus o „socializmus“ v rokoch 1918 – 1989 (za cca 70 rokov) skončil neúspešne a systém založený na radikalite a uniformite štátneho monopolu vlastníctva výrobných prostriedkov (podnikov) a výhradnosti „centralizovaného plánovania“ sa vývojom (vo svojich zadaných „mantineloch“ a svojich regulačných pravidiel) entropicky rozsypal (znefunkčnil) – a jednoducho zaostal a neobstál vo svetovej konkurencii s kapitalizmom. Ovšem pritom treba neopomínať, že kapitalizmus čerpal časť svojich zdrojov (za lacno) stále a sofistikovane z neo-kolonializmu. Po r. 1989 pribudli do mega-systému nové ekonomické kolónie v podobe ekonomického priestoru a potenciálu nových „demokratických krajín“ bývalého Východného socialistického bloku. Šikovné.

    6./ Ľavica v Európe ani po r. 1989 sa nevedela chytiť rozumu. Naopak, aj zbytky rozumu sa dezintegrovali a roztratili. Schopnejšie (akčne schopnejšie) špičky nomenklatúrnych komunistov sa vrhli na privatizáciu majetku štátu. Našli v tom svoje záchranné lano. Komunisti „z presvedčenia“ (idealisti) blúdili po „slobodných uliciach“, ale to bolo všetko. Okrem málo jednotlivcov sa k ničomu nedostali. Prostý ľud len sledoval čo sa deje a keďže mu bolo servírované, že to je „demokratické“ a tak to má byť, je otvorený priestor pre schopnosti každého, tak sa nenašiel nikto, kto by proti tomu nejako (účinne) protestoval. Vo verejnom priestore neodznievali proti-argumenty. Eufória z historickej zmeny prevládala nad kritickým myslením. Veľká privatizácia sa dokončila, významná časť strategického majetku štátu sa dostala (aj a prevažne) do zahraničných rúk, úspešná novodobá elita (privatizéri) domácich si zaistila svoje postavenie (historický) vlak ide ďalej. Všetci úspešní boli spokojní, aj tí doma (hlavne privatizéri), aj tí zvonku (kapitál zo zahraničia). Pracujúci ľud v post-socialistických krajinách Európy bol rád, že z odretými ušami prežil tú tzv. (veľkú) transformáciu, liberalizáciu a privatizáciu.

    7./ Pred očami ľavičiarov (Európy) sa v súčasnosti reálne (v realite života) deje eskalácia konkurenčnej zrážky Západného kapitalizmu s „Treťou cestou“ Číny (a skupinou BRICS). Oba (veľké) tábory (formácie) majú svoju ideológiu, teda rôznu a konkurujúcu si. Doteraz v tom strete dvoch civilizačných paradigiem sa nejaká „ľavica“ v Európe (alebo v niektorej významnej krajine Európy) so svojím nejakým originálnym a rozvinutým myslením, ani nemihla, nie to ešte, že by budila (vedela vzbudiť a zaujať) verejný záujem ostatnej väčšiny obyvateľstva. Takže otázka súčasnosti znie: Humanita áno, ale čo a ako (?). Pracovať treba všade, v každom spoločenskom systéme. Bez práce človek (jedinec) neprežije, práca zároveň udržuje hranice slušnosti a morálnosti človeka. História ukázala mnohopočetne krát, že neúmerné bohatstvo alebo koncentrovaná moc človeka (cítiaceho sa byť jedinečnou „elitou“ alebo „elitárom“) kazí ducha/dušu a vyvíja v ňom bezohľadnosť k druhým ľuďom, egocentrické a cynické (zvrátené) zverské chúťky a manipulačné ambície. História to spoľahlivo pozná, a na tom sa nič nemení, resp. doteraz sa nič nezmenilo. Len mechanizmus a proces je sofistikovanejší. Áno, novodobá šľachta – to sú peniaze a majetky. A je to rovnaké alebo blízke feodalizmu (Stredoveku) alebo otrokárstvu (Staroveku).

    8./ Na začiatku 21. storočia ľudstvo znova ukazuje, že vojna mu nie je cudzia a uchýli sa k nej kedykoľvek a akokoľvek. Vo veľkom meradle povedané – nás ľudí je na Zemi prebytok – v mase cca 6 miliárd (Malthus; Rímsky klub). Zem nebude plakať za nami ľuďmi, už sme ju zhumpľovali dosť. A ešte sme s tým (kynožením) neskončili ani voči Zemi ani voči sebe navzájom. Núka sa otázka: Kto prežije, bude mať šťastie či nešťastie ?

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter