Vladimír Putin a Donald Trump si své prohlášení pro novináře přivezli na Aljašku už v letadlech. Několik set novinářů z celého světa čekalo mnoho hodin na tiskovou konferenci obou prezidentů a dvě stovky, které měly to štěstí, že se probojovaly do konferenčního sálu, marně ve chvíli, kdy prezidenti domluvili, vystřelilo ruce vysoko nad hlavu. Tiskovka, na kterou se zpravodajové tak těšili a kvůli níž cestovali tak daleko na sever, se prostě nekonala.
Foto: kremlin.ru
Přestože prezidenti obou největších jaderných mocností neřekli ve svých vystoupeních k Ukrajině téměř nic, neslo toto NIC poměrně dost podstatných informací. Bylo zřejmé, že tento summit na americké vojenské základně Elmerdorf-Richardson v Anchorage byl jen formálním potvrzením toho, co v podstatě dlouhodobě dojednávají mezi sebou diplomaté a specialisté na obou stranách a v celé řadě odvětví, jaká zajímají jak Spojené státy, tak i Rusko federaci. Nebylo by možná úplně nesnadné si představit, že ty dvě hodiny oněch šest reprezentantů USA a Ruskavedlo jen jakousi příjemnou společenskou konverzaci, třeba o golfu, hokeji, počasí na Aljašce nebo o rybolovu. Vše podstatné, co se bude dít či co by se dít mělo, bylo účastníkům schůzky jasné už nějakou dobu před tímto vrcholným setkáním.
Kdo nebyl u přípravy setkání, kdo nemá přístup k nejvyšším kruhům obou velmocí včetně tajných služeb, armádních špiček, velkých podnikatelů, ten se může soustředit pouze na transparentní stránku takovýchto jednání a možných dohod. Důležitější je ale to, co se ukrývá pod průhledným povrchem. Zde můžeme pochopitelně docela úspěšně hádat, že hlavním obsahem jednání mezi Moskvou a Washingtonem je byznys, kam patří spolupráce v Arktické oblasti, obchod se zdroji a energiemi, spolupráce v kosmu a celá řada dalších oblastí, které Rusko i Ameriku nutně zajímají. Zcela určitě jednání obou prezidentů znamená, že se postupně a pomalu začíná měnit vzorec rozložení sil ve světě a takto se mohou obnovit i jednání o strategické rovnováze, zejména v otázce kontroly jaderných zbraní a podobně. Pokud se toto začíná dít, ukazovalo by to na možnost obratu k většímu realismu a k vyšší míře odpovědnosti a opatrnosti ve vztazích mezi velmocemi.
Snad tomu tak je. Kéž by. A co Ukrajina? Zde k žádnému rychlému řešení dojít nemohlo, což Donald Trump a lidé v USA blízcí jeho myšlení, vědí už docela dlouho. Ukrajina je totiž velký malér Západu. Za vlády Demokratů rozehrál hluboký stát ve Washingtonu spolu s Londýnem na Ukrajině a vůči Rusku krajně nebezpečnou hru, ve které vyskočily sázky do astronomických výšek a Rusko donutily považovat tuto cynickou západní hru s Ukrajinou za smrtelné ohrožení. Západ se svým ukrajinským „projektem“ dostal Putina do podobné situace, ve které se nacházel Stalin v červnu 1941. Ale zatímco Stalin si počkal na to, až Hitler zahájí Plán Barbarossa, Putin nečekal, po osmi letech marných jednání s Kyjevem a se Západem uznal obě separatistické republiky na Donbase a na jejich žádost vstoupil do války na východní Ukrajině. Pokračováním pouhých jednání a takto vlastně pasivitou vstříc dlouhodobému ohrožování ze strany NATO se Rusku rýsoval zánik nezávislosti, možná i státnosti. Rozparcelování Ruska, jeho kolonizace a rozkradení jeho zdrojů a veškerého dalšího bohatství. Takto dostal Západ Rusko k hamletovské otázce, zda „být či nebýt“. Putin se za Rusko rozhodl BÝT!
Vladimír Putin na setkání s novináři na vojenské základně na Aljašce v podstatě řekl k Ukrajině a k roli Bidenovy Ameriky jen jednu poznámku. Upozornil tehdy Washington, že tohle byla „balšája ašíbka“, velká chyba. Ano, řečeno velmi kulantně. Ona velká chyba Západu se rozrostla do tragédie Ukrajiny a vytvořila se situace, jejíž jakékoliv mírové řešení bude pro Západ představovat docela transparentní porážku a pro kyjevský režim jeho konec. Jak tohle oznámit světu? To je ten problém, kvůli kterému bude válka na horké frontě ještě pokračovat. Nejprve to musí pochopit Kyjev, potom Evropská komise a nakonec militaristé na evropském Západě. Těžká práce…
Evropské komisi, o jejíchž členech se trefně vyjádřil maďarský premiér Viktor Orbán, že jsou to vlastně „úředníci, jaké má na výplatní listině“ (myslel tím ale nejspíš občany EU, ne sám sebe) ukázala jednání mezi Trumpem a Putinem, že její místo rozhodně není a nebude u jednacího stolu. V podstatě podobně jsou na tom lídři většiny členských států EU/NATO. Jednání je věcí „dospělých, děti si mohu jít zase hrát“, možná tak nějak by bylo možné odčítat z výrazu tváře Donalda Trumpa, který v jedné chvíli odmávnul jakéhosi novináře snažícího se o dotaz. Bylo to odmávnutí, jakým se odhání ten, kdo obtěžuje a na kom nezáleží.
Evropským vazalům tedy Trump ukázal, kde je jejich místo. Ví, že oni budou pokračovat v tom, co dělali doposud, neboť ničeho jiného nejsou schopni. Nicméně, dal jim asi najevo, že ho jejich počínání už příliš nezajímá. Evropo, nakupuj moje zbraně a dělej si s nimi, co chceš. Údajně Trump ihned po schůzce s Putinem telefonoval také hlavě kyjevského režimu, Zelenskému, přičemž mu mohl stěží říci něco jiného, než aby se snažil hledět co nejdříve přijmout ruské požadavky, neboť každým týdnem mohou být větší a větší.
Zostuzení Evropy a Evropské komise se ale nutně nemusí dotýkat občanů členských států EU. Evropská komise svým odklonem od administrativní správy společných záležitostí evropského trhu, svobodného pohybu zboží, občanů a práce v jakési „říšské centrum“, se od občanů EU odpojila úplně. Už s nimi nemá nic společného. K velmi podobnému výsledku dospěli takzvaní „lídři“ členských států EU, kteří až na převzácné výjimky vystavěli svoji kariéru a osobní požitky výhradně na službě hlubokému státu ve Washingtonu a jeho oligarchických metastáz v Evropě, a takto jednali ve shodě s Evropskou komisí, nikoliv však v zájmu vlastních zemí a národů. Pokud se Evropané odkloní od mediálního mainstreamu, uniknou z různých názorových bublin a začnou konečně sledovat realitu namísto „narativů“, tak mohou využít svých demokratických práv a povolat do parlamentů a do vlád konečně odpovědné státníky, odborníky a vlastence, kteří mohou Evropě vrátit její čest a lesk. Postupně a pomalu. Hned to nepůjde, pád byl příliš hluboký. S těmi, kteří drží moc už tak dlouho, to nepůjde. Donald Trump se tím, jak v podstatě neřekl NIC, nemohl pro Evropany vyjádřit srozumitelněji.
A Volodymyr Zelenskyj? Až jednou bude snad už konečně nezávislá historiografie hodnotit jeho osobu, bude se nejspíš podivovat tomu, že člověk s praxí estrádního komika mohl přijmout roli prezidenta státu. A kdyby přijal úlohu prezidenta fungujícího hospodářsky prosperujícího státu nacházejícího se v míru, pak by to asi možné bylo. Máme v Evropě docela dost neuvěřitelných prezidentů, kteří vykonávají svůj úřad tak, že se tváří důstojně a přitom podepisují každý papír, který vidí na stole, a skoro nic víc. Možná se některému z nich občas stane, že podepíše i použitý ubrousek na utírání úst. Jenomže řídit Ukrajinu po krvavém puči, po Porošenkovi, s šovinisty, korupčníky a nenasytnými oligarchy všude kolem sebe, zemi uprostřed občanské války a s washingtonsko-londýnským úkolem provokovat Rusko k tomu, aby se „What the hell!“ konečně už chopilo zbraní, takový úkol by nesvedl ani zkušený státník a veliký stratég. Takový člověk by ale asi tuto roli nepřijal. Ikaros, jenž létal příliš vysoko, až se mu rozpustil vosk na křídlech. A to se Zelenskému přesně stalo. Jeho hra skončila, musí to vědět, bude přeobsazen, nejspíš vlastními lidmi.
A propos, evropští „lídři“: Jedna ruská amerikanistka se během jednání prezidentů na Aljašce vyjádřila o evropských „lídrech“, že jí připomínají „slepice, které běhají po dvoře s uřezanými hlavami“. Je to asi tvrdé a cynické prohlášení, ale takový obrázek si zřejmě každý člověk umí docela snadno představit. A nedá se říci, že by ta krutá metafora byla úplně mimo realitu.
