Přímá jednání mezi zástupci kyjevského režimu a vyjednavači Ruské federace, která se měla uskutečnit ve čtvrtek 15. května, nakonec proběhla během necelých dvou hodin o den později. Ruská delegace byla na místě jednání, v Istanbulu, včas a celý čtvrtek a celé páteční dopoledne trpělivě a marně čekala na zástupce druhé strany.
Ti byli po celou tu dobu v permanentním kontaktu s reprezentanty „koalice ochotných“ i se svými sympatizanty, které mají stále ve Washingtonu. Členové delegace kyjevského režimu tak zůstávali po celý čtvrtek jakoby rozkročeni mezi místem konání schůzky a istanbulským letištěm. „Tak, kam půjdeme? Za jednací stůl nebo ke schůdkům do letadla?“ Jak k této kuriózní situaci došlo? Patrně tímto způsobem: Zmíněná „koalice ochotných“ si z mnoha odsouzeníhodných důvodů nepřeje ukončení války s Ruskou federací a reprezentanti kyjevského režimu si rovněž nepřejí válku ukončit, neboť se jim nejedná o Ukrajinu a ukrajinský lid, ale o udržení moci a ze zbrojení a západní „podpory“ plynoucích zisků. A také se prodlužováním války snaží oddálit okamžik, kdy budou muset občanům své vlastní země složit účty, což může proběhnout (a je to velmi pravděpodobné) formou mohutného vnitřního rozkolu v zemi.
Ukončení americko-britské proxy války proti Rusku, do které byl vtažen celý „kolektivní Západ“, si nepřejí také zástupci amerického vojensko-průmyslového komplexu, Pentagon, CIA, britská MI6, Evropská komise, a další, bohužel ještě stále vlivní hráči Západu. Vzhledem k tomu, kolik má trvalý mír ve Východní Evropě na Západě nepřátel, dala se očekávat nějaká akce, která by mírová jednání mezi kyjevským režimem a ruskými vyslanci zhatila v samém zárodku. Jak se ostatně stalo o tři roky dříve cestou Borise Johnsona do Kyjeva ihned po podpisu předběžné dohody mezi Moskvou a Kyjevem, a to na témže místě, v tureckém Istanbulu. Vzhledem k počtu obětí takto zbytečně pokračujícího konfliktu je docela zvláštní, že Johnsona v noci nepronásledují fúrie. Člověk s normální konstrukcí charakteru by takovou odpovědnost neunesl.
Co si ale „koalice ochotných“ a spol. vymyslela pro letošek? Jakou formu nabourání mírových rozhovorů, jaká by se ale dala svést na ruskou stranu? Patrně tušíme, co bylo cílem setkání evropské ochotné „čtyřky“ se Zelenským, ke kterému došlo 10. května v Kyjevě. Svět obletěly záběry Starmera, Merze a Macrona, kterak sedí v teplákách u stolu ve vlaku, mají před sebou jakési záhadné náčiní, které Macron s Merzem rychle leč nešikovně skrývají. Asi jako školáci skrývají před učitelem taháky ve chvíli, kdy se kantor neslyšně přiblíží k jejich lavici. A potom uličníci koukají jako z jara. Ti tři vagónoví „ochotní“ na železnici v té chvíli skutečně vyhlížejí autenticky. Jsou opravdu sami sebou, což je hodně špatná zpráva pro Evropu.
Je dost pravděpodobné, že ti čtyři (nezapomínejme ještě na polského ochotného, vracel se domů asi jiným vlakem) vymysleli past pro Putina, která ale nakonec zaklapla za Zelenským. Zelenskyj se měl podle plánu objevit v Istanbulu jako vyzyvatel Putina k přímému rozhovoru s ním. Asi jako Achilles, když vyzýval na souboj Hectora. Dokonce byl vysněn i týž výsledek… „Ochotní“ ovšem správně předpokládali, že se ruský prezident nepodrobí takovému průhlednému a hloupému nátlaku, tudíž do Istanbulu nepřijede. Za této situace měl Zelenskyj zvítězit kontumačně. „Soupeř se nedostavil. Takže, hurá, je to automaticky tři nula a může se jet domů slavit.“ Jako obvykle ale Západ Zelenskému neprozradil všechna úskalí celé hry a nechal jej, aby se opět ztrapnil sám.
Tak jednoduše se v tomto případě jaksi hrát nedá. Koalice ochotných a washingtonští obchodníci se zbraněmi přecenili svůj vliv na situaci. Donald Trump a ta část jeho administrativy, která sdílí jeho pochopení, že na Ukrajině „game is up“, nejspíš evropským „ochotným“ vysvětlili, že takto jednoduše se z jednání s Ruskem vyvléci nemohou, neboť Putinova nepřítomnost má tolik logických důvodů, že s jejich popřením si ani příkladně rusofobní média na Západě jednoduše neporadí. Ruská strana totiž avizovala předem, že istanbulská jednání chápe jako pokračování předchozích istanbulských jednání, jejichž výsledek na přání Západu Kyjev ihned anuloval. Ruská strana tedy s předstihem vyložila schůzku jako pracovní jednání vyjednávacích týmů, které navazuje na předchozí pracovní jednání vyjednávacích týmů. Účast prezidenta během jednání, která jsou po tříleté přestávce znovu na samém začátku, nemá logické vysvětlení. Zelenského výzva byla průhledným pokusem přimět ruského prezidenta, aby nezvednutím děravé rukavice učinil krok, který by mohla rusofobní „koalice ochotných“ označit za vyhýbání se rozhovorům, za odmítnutí cesty k míru. Západní „stratégové“ si už nějaký čas nedávají ani tu nejmenší práci s vymýšlením věrohodných příběhů pro občany svých zemí, neboť předpokládají, že lid byl již zbaven kognitivních schopností a svéprávnosti. Je ale možné, že mocenský stroj prostě sám od sebe zrezivěl a na duševní úrovni zdegeneroval.
Trik byl tak hloupý a průhledný, že média stranící evropským „ochotným“ a washingtonským neokonům, sice rusofobní výklad, jako vždy, bohatě využila, ale Zelenskyj se při svém výletu na Bospor ocitl v další z mnoha svých trapných rolí. Nepřiletěl vlastně do Istanbulu, ale 400 kilometrů hlouběji do vnitrozemí, do Ankary. Tam se pokusil z dálky urazit členy ruské delegace a zase odcestoval za svými „ochotnými“.
Jednání mezi Ruskou federací a kyjevským režimem (s „ochotnými“ a neokony v zádech) bylo a nadále také bude orámováno absolutním nepřekonatelným rozporem mezi cíly obou jednajících stran. Zatímco Rusko, jak to sděluje světu beze změny už tři roky, žádá dlouhodobý mír, jaký je možný pouze při odstranění příčin konfliktu, tak zástupci kyjevského režimu (čtyři z nich byli na jednání v maskáčích) přicestovali do Istanbulu s cílem dosáhnout třicetidenního příměří a propuštění úplně všech příslušníků svých ozbrojených sil, kteří se nacházejí v ruském zajetí. Vlastně toto nebyl cíl, ale pojistka proti pokračování mírových jednání. Pojistku ale nebylo možné rozbalit otevřeně. To se rozumí…
Trvání kyjevského režimu na příměří a na propuštění všech zajatců bylo a zůstává nadále tedy onou další bezpečnou pojistkou proti hrozbě míru. Podmínka příměří a propuštění všech zajatců je pro Rusko samozřejmě nepřijatelná, neboť cíl této podmínky vyslovil dokonce ve Francii krajně neoblíbený a neúspěšný prezident, Emmanuel Macron, když prohlásil, že Ukrajina má vést s Ruskem jednání z pozice síly. A už předtím se nechal týž Macron slyšet, že během příměří budou dodávky západních zbraní kyjevskému režimu nerušeně pokračovat.
Tato ujištění zní, jak by „ochotní“ Rusko přímo prosili, aby pokračovalo ve válce. Západ tak nějak miluje předkládání nesplnitelných podmínek, aby válka mohla začít nebo pokračovat. Vzpomeňme na podmínky, které byly nabídnuty Vídní Srbsku v předvečer vypuknutí první světové války a které se v podstatě s podobnou rafinovaně zákeřnou nepřijatelností zopakovaly krátce před agresí NATO proti Jugoslávii, v roce 1999. Opět to byly podmínky nabídnuté Bělehradu v takové podobě, aby je Srbové nemohli přijmout a Albrightová mohla vyrazit „na Bělehrad“! Teď se s drzostí Macronovi vlastní nabízí Rusku, aby dovolilo Kyjevu provést rotaci vojáků na linii fronty, vyslat zpátky na frontu desítky tisíc propuštěných zajatců, aby „ochotní“ a neokoni dodaly Kyjevu ještě nové zbraně, které budou opět použity především proti civilistům, a tak dále a tak dále. Odpočinek, načerpání sil, dokončení opevnění, produkce nových dronů a min… Zkrátka, aby se mohli nešťastní zneužití a Západem i vlastními šovinisty a oligarchy podvedení Ukrajinci vrátit do mlýnku na maso. A tohle aby vypadalo jako základ pro budoucí jednání „z pozice síly“. Dostojevskij měl asi pravdu, když napsal, že Evropa nenávidí slovanské plémě. Ano, umírají Slované. A nejenom to, zabíjejí se navzájem. Kterépak asi monstrum si odškrtává i tuto položku?
Ruská strana takovéto příměří pochopitelně odmítla, přistoupila na výměnu pouze malého počtu zajatých příslušníků ozbrojených sil kyjevského režimu v počtu tisíc a diplomatickou řečí odmítla nový pokus Zelenského dosáhnout jednání s ruským prezidentem Putinem. Ruští vyjednávači řekli něco v tom smyslu, že se tento návrh vezme v úvahu. Volodymyr Zelenskyj od května loňského roku vykonává prezidentský úřad, aniž byl zvolen, navíc v době, kdy prezidentem byl, sám sobě jednání s Vladimírem Putinem zakázal. Johnson mu za to asi srdečně poděkoval. (Zelenskyj si skutečně ale umí vybírat kamarády.) Cokoliv tedy tento člověk podepíše, má platnost jen do doby, kdy někdo poukáže na jeho nelegitimní pozici v době podpisu.
Rusko chce mít na Ukrajině bezpečné sousedství, jako si je na celém americkém kontinentu vymínili Američané takzvanou Monroeovou doktrínou z roku 1823. Rusko chce bezpečné sousedství Ukrajiny bez uplatňování šovinistických zákonů namířených proti národnostním menšinám v této zemi. Jinými slovy, Rusko nemůže mít na Ukrajině bezpečné sousedství bez extrémně nenávistné rusofobní ideologie, dokud bude v Kyjevě u moci Zelenského režim nebo jakákoliv jeho varianta. Zelenskyj si musí být sám už dlouho dobře vědom, že jeho role bude brzy dohrána a jeho režim bude v zemi nadále neudržitelný. Je docela možné, že chce mluvit s Putinem proto, aby ho požádal o nějakou formu bezpečí, až spadne opona a namísto potlesku se na Ukrajině ozve pískot. On sám je pro Rusko bezcenný, odtud mu asi nic hrozit nebude. Je to Západem cynicky použitý a silně opotřebovaný nástroj. Zelenskyj sice byl a je hračkou anglosaského Západu, ale u mnohého byl a mnohé viděl i slyšel. Jeho osobně a mnohé další představitele režimu nezajímají ani tak bezpečnostní garance pro Ukrajinu (vždyť ji vložili do služeb pro Ukrajinu úplně zbytečné, beznadějné anglo-americké války proti Rusku) jako garance bezpečí pro ně samotné. Oni chtějí ve zničující válce pokračovat především ze strachu.
Spousta významných a dobře informovaných lidí v USA i na evropském Západě (Jeffrey Sachs, Emmanuel Todd, Glenn Diesen a další) ví velmi dobře, že Západ válku s Ruskou federací prohrál a že se svět velice rychle stává multipolárním, v němž Evropa bude díky svým současným politikům hrát minimální roli. Ti, kteří se zuřivě snaží udržet imperialisticko-koloniální a militaristickou nadvládu jakéhosi „nad ostatními civilizačně nadřazeného“ Západu, vedou svět pouze do neštěstí, k dalšímu zbytečnému krveprolití. Program „koalice ochotných“ je přesně touto cestou do neštěstí.
Jedna odpoveď
Podmínky, které dalo Rakousko-Uhersku Srbsku po zavraždění Františka Ferdinanda a jeho manželky Žofie srbským nacionalistou Gavrilo Principem, rozhodně byly pro Srbsko splnitelné. Nešlo o nic jiného, než o to, aby Rakousko-Uherské úřady vyšetřily okolnosti atentátu na následníka trůnu. To samozřejmě splnitelné bylo. Přirozeně, že při takovém vyšetřování by vyšlo najevo to, co bylo lidem znalým poměrů v Srbsku velice dobře známo. Totiž, že, stopy zločinu vedou přímo do srbské vlády. Ne bezdůvodně mluvil František Ferdinand – a jistě nejen on – o Srbsku jako o státě mafiánském ovládaném královrahy. Srbsko nepřijalo rakousko-uherské podmínky také proto – a především proto – že mělo za sebou carské Rusko, o němž mělo zato, že odstraší Rakousko-Uhersko od vojenského zásahu, takže Srbsko nemusí splnit to, co splnit mohlo. Viníkem rozpoutání první světové války je Srbsko a ne Rakousko-Uhersko, jak to čeští nacionalisté rádi tvrdí. Domnívám se tedy, že vidět byť sebenepatrnější podobnost mezi podmínkami kladenými Ukrajinou Rusku za účelem pochybného příměří a podmínkami kladenými Rakousko-Uherskem Srbsku za účelem odvrácení válečné hrozby z roku 1914 k žádnému hlubšímu poznání ohledně proxy války na Ukrajině nevede.