V Abú Dhabí, hlavním městě Spojených arabských emirátů, v pátek skončilo další kolo jednání o míru na Ukrajině, kterého se zúčastnili zástupci kyjevského režimu na Ukrajině, delegace Ruské federace a rozhodčí stranou či moderátorem oněch jednání byla delegace vyjednávačů ze Spojených států. Jednání probíhala za zavřenými dveřmi a všechny strany se snaží zabránit úniku informací na veřejnost, což se Rusku a Spojeným státům daří zcela, kyjevskému režimu ne zcela.
Při pohledu na samotné jednající strany a při pochopení jejich vlastního vkladu do celého krizového procesu, který proběhl na Ukrajině, a také při započtení jejich aktuální pozice, potřeb a zájmů, je evidentní, že tato jednání k žádnému déle trvajícímu urovnání tohoto konfliktu nepovedou. Zároveň samotná charakteristika tohoto třístranného jednání by byla asi tématem pro satirika s ostře nabroušeným psacím náčiním. Jaké strany se vlastně „mírových jednání“ ve Šťastné Arábii (pravda, ona původní Arabia Felix ležela více jihozápadním směrem, než je Abú Dhabí) účastní?
Tak nejprve samotný zprostředkovatel jednání, smírčí strana nacházející se za předsednickým stolem, po jehož obou stranách sedí zástupci zemí, které spolu válčí v otevřené formě. Touto „smírčí stranou“ není nikdo jiný než Spojené státy, (neo)koloniální fantasticky arogantní impérium, které spolu se svým nejprve jen britským spojencem nese absolutně největší díl odpovědnosti za vznik situace, která vyústila nejprve do rozsáhlé diskriminace mnohamiliónové ruské „menšiny“ v celé oblasti Novorossije, následně do osm let trvající občanské války vedené kyjevským režimem proti Donbasu, který zcela logicky a oprávněně vyhlásil nezávislost na pučistech z Kyjeva. A konečně tento etnický konflikt narýsovaný přesně podle plánů Washingtonu a Londýna dovedl Ruskou federaci k rozhodnutí do války na Donbase vstoupit. A to především na ochranu ruskojazyčného obyvatelstva a jako prevenci před dalšími již dávno ohlášenými kroky ze strany nepřátelských „elit“ na Západě.
Spojené státy za působení nového prezidenta a nové administrativy v Bílém domě změnily názor na metodu dosažení svých cílů (nikoliv na cíle samé) a nyní se tedy spokojují pouze čerpáním dalších zisků ze zbrojení a z poškozování ruských obchodních vztahů po celém světě. Donald Trump předstírá lidské pohnutky a v roli mesiáše-mírotvorce, což je u amerického prezidenta pozice těžko uvěřitelná, moderuje jednání mezi kyjevským režimem a Ruskou federací tak, aby válka ještě nějaký čas pokračovala, tedy vydělávala dolary, ale aby Moskva měla čas na dokončení speciální vojenské operace, neboť jedině toto dokončení SVO může odstranit alespoň z větší části základní příčiny konfliktu, které s pečlivostí sobě vlastní v podstatě úplně všechny vytvořily rukou společnou a nedílnou Washington s Londýnem a později i s Bruselem, Berlínem a Paříží. Samozřejmě vše za aktivní účasti pučistů od „euromajdanu“ a Oděsy z roku 2014.
Takže takto bychom měli, suma sumárum, jednu stranu oněch třístranných jednání o míru s cílem k míru nedospět. Po pravici (z pohledu předsednického sboru „mírotvorců“) sedí delegace kyjevského režimu, nepřesně považovaná za delegaci Ukrajiny. Jeho existence, tedy tohoto režimu, stojí a padá s udržením války s Ruskem až do doby, kdy nebude na Ukrajině lidí, energetických zdrojů, munice ani peněz. Režim doufá, denně se modlí za to, aby do té doby, která nemusí být vzdálena více než několik měsíců, Washington vstoupil přímo do války proti Rusku, neboť USA jsou jedinou silou, která by byla schopna vojensky soupeřit s Ruskem. Tedy samozřejmě pouze za předpokladu, že by se Američané neocitli v přímých bojích s Rusy na zemi. Zde by jim asi týrání iráckých zajatců v amerických mučírnách, střelba na civilisty z helikoptér, bombardování civilních objektů včetně čínské ambasády v Bělehradu, bombardování Mosulu a Bagdadu, únosy prezidentů suverénních států umožněné díky zradě jejich okolí či jiné obdivuhodné skutky americké vojenské taktiky příliš nepomohly. Ale Bílý dům do války s Ruskem, jen aby zachránil pohlaváry kyjevského režimu, nepůjde. Škodí Rusku (a Číně), jak a kde dokáže, a sází na to, že v horizontu nějakých deseti let objeví zázračnou zbraň, díky které se bude moci chovat i vůči Rusům a Číňanům tak, jak se chová ke každému na planetě. To jest jako monstrum! S nadějí hledí směrem k oběžné dráze Země, kterou by rád militarizoval. A území Spojených států by též rád zakryl kupolí, jako se zakrývá talíř s jídlem v mikrovlnné troubě.
Kyjevský režim bude dělat úplně všechno pro to, aby k žádné dohodě o míru s Ruskem nedošlo. Kyjev si je vědom, že Rusové nepřipustí, aby v Kyjevě vládli nadále šovinisté, pučisté a zkorumpovaná kompradorská oligarchie, tedy režim, jaký bude pokračovat v podpoře úplně každého nepřítele Ruska. A bude zdrojem permanentního terorismu. Rovněž takový režim nepřipustí denacifikaci a nezaručí rovná práva pro Rusy na Ukrajině, jakož nepřestane s nátlakem na pravoslavnou církev. Jakákoliv přítomnost jednotek ze zemí NATO/EU na území zbytkové Ukrajiny (takzvané bezpečnostní záruky pro Ukrajinu) se rovná faktickému vstupu Ukrajiny do NATO. Příklad Švédska a Finska, které byly v čase svých deklarovaných neutralit plně napojeny na armádu USA a na struktury NATO (během jediné vteřiny po podpisu přístupové smlouvy se oba státy staly plnohodnotnými členy NATO), dokazuje, že pro faktické členství v NATO bohatě postačí pouhé „dobré vztahy“ s USA. Díky nim je s každou nezávislostí a neutralitou u malých či nevelkých států amen. A propos, bezpečnostní zárukou pro Ukrajinu byla její neutralita. Bezpečnou se mohla Ukrajina cítit přesně do doby, dokud na ní nebyl s americko-britskou podporou proveden puč. Dokud si na Západě nevzpomněli na to, jak „užitečně“ využil Ukrajince proti Rusům Adolf Hitler.
Takže naproti delegace Ruské federace seděla v Abú Dhabí skupina lidí, kteří se den co den třesou strachy, aby náhodou nedošlo k průlomu v jednáních o míru s Ruskem, a oni by tedy měli z Abú Dhabí odejet domů bez skutečně pevné americko-britsko-eurounijní záruky, že se jim osobně (na obyvatelstvo Ukrajiny oni samozřejmě kašlou) dostane azylu na Floridě nebo někde u Epsteina na Panenských ostrovech. Ovšem ochrany víc než důkladné, zajištěné nejméně stejně pevným zdivem jako budova Pentagonu a s nejméně deseti tisíci příslušníky po zuby ozbrojené ochranky pro každého z pohlavárů režimu. Bude jich třeba, neboť po konci války, který nutně povede k zániku jejich moci, budou tito lidé muset čelit nenávisti především ze strany samotných Ukrajinců. A jelikož mnozí z pohlavárů režimu vědí o korupci spojené se západní podporou údajně Ukrajiny dost možná tolik, co Epstein věděl o „elitách“ globální moci, jimž pomáhal v uplatnění jejich kulturní úrovně, pak hrozba může pro ně přijít kdykoliv a odkudkoliv. Proto se delegace kyjevského režimu spoléhá na podporu evropských „lídrů“, kteří jsou tak trochu v podobné situaci jako oni sami. Konec války, pokud by se náhodou nerovnal porážce Ruska, je také konec jejich.
Tak jako se řecké bohyně někdy objevovaly i přímo v bitevní vřavě Trojské války, tak za zády delegace kyjevského režimu bychom v Abú Dhabí dost možná mohli rovněž spatřit tváře některých žen. Asi Viktorie Nulandové, Ursuly von der Leyenové, Kaji Kallasové, ale i jiných. Pravda, nejedná se už o bohyně, ale i tak ony ženy dělají, co mohou, aby kyjevskému režimu, nikoliv Ukrajině, pomohly. Když mladý trojský princ, Paris, daroval pověstné jablko Hesperidek bohyni lásky, Afrodité, veden zrakovým smyslem více než předvídavostí, stalo se, že v průběhu Trojské války stála Afrodité za Trójany. Dvě ostatní bohyně, Athéna a Héra, se Paridovou volbou urazily, což v takových situacích bývá skoro na sto procent, takže se postavily na stranu Řeků. Která z řeckých bohyň či bohů se v průběhu jednání posadila (posadil) za záda ruské delegace, to uvidíme až podle výsledku. Ne jednání, ale války.
„Lídry“ evropské koalice ochotných sice Washington do Spojených arabských emirátů nepozval, a Moskva je tam mít určitě nechtěla, nicméně tam přítomni byli v roli rádců a podporovatelů kyjevského režimu. Asi jako přátelé na telefonu. Či po boku, jak to známe z pražského Hradu? Evropská unie, která měla už v roce 2014 reagovat na protiústavní krvavý puč v Kyjevě jednoznačným odsouzením tohoto převratu a jeho aktérů (včetně jejich zvrácené ideologie), postupovala právě opačně. Postupně se nechala vtáhnout do americko-britské strategie proti Ruské federaci, a takto sama sobě snaživě vykopala tak hlubokou jámu, do jaké chytali gravettienští lovci mamuty. A v té jámě trčí unijní mamut pořád, plachtí ušima, troubí chobotem z médií hlavního proudu nesmysly na všechny strany a neví, jak se vyhrabat ven. A to už se sbíhají lovci a věru, že nevypadají přívětivě…
No a zbývá už jen třetí strana jednání, Ruská federace. Ta jediná válku se Západem, na Ukrajině ani jinde, nechtěla. Sledovala nerada, se skřípěním zubů, postupné přibližování vojenských základen nepřátelské NATO ke svým hranicím. Snažila se s Washingtonem jednat o nové bezpečnostní architektuře. Marně! Varovala a kreslila červené čáry. Washington se smál, Brusel se smál do rytmu s ním, a o tóninu výš. Moskva sledovala dění na Ukrajině. Věděla dobře, kam s Ukrajinou Washington a Londýn míří. Opět jednala, znovu kreslila červené čáry. Marně! Washington se smál, Londýn se smál a Brusel se smál do rytmu s nimi, ale to už o dvě tóniny výše. (To podle toho, jak se vyvíjela jeho mužná potence.) Potom se dokonce šklebil i Zelenskyj na jednáních s Putinem v Minsku, neboť mu připadalo směšné, že by Rusko snad mělo právo na bezpečí na své západní hranici a Rusové na Ukrajině, že by směli zůstat Rusy. Tak věřil Zelenskyj na to, že ohromný Západ i jeho vlastní mocný režim nad po uši do země zatlučeným Ruskem zvítězí kontumačně.
A tak došlo přesně k tomu, k čemu došlo. A třebaže k tomu už došlo, přesto Moskva stále tvrdošíjně hledala cesty k jednání a k dohodě. Marně, nakonec přiletěl do Kyjeva posel zkázy, B. Johnson, a nejspíš ukrutně lhal kyjevskému režimu o slabosti ruské ekonomiky, nevýkonnosti ruské armády, o úplné izolaci Ruska, které se nachází metr od rozpadu. A naopak lhal o ochotě Britů a Američanů položit životy za „sláva Ukrajině“, za památku a věčný odkaz banderovců a příslušníků 14. Waffen Grenadier Division der SS (Galicia) složené z ukrajinských nacionalistů. Musel Kyjevu prášit tak ukrutně, v hrdlo lhát, jak se říkávalo ve staré češtině, že by se za tak ohromně zkreslený obraz reality nemusela stydět ani média veřejné medvědí služby. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají. A Boris Johnson ten musel zpívat, až se v Londýně Elizabeth Tower (Big Ben) rozkymácel a z Kyjeva všechno ptactvo odletělo.
Ruská delegace by ráda vyjednala mír. Ovšem k tomu potřebuje pořád totéž, zkrátka potřebuje dosáhnout splnění oněch několika od samého začátku deklarovaných cílů. Tedy odstranění prvotních příčin krize na Ukrajině a následné války. Jsou to: a) neutrální status Ukrajiny, b) denacifikace, c) demilitarizace, d) rovnoprávný status pro národnostní menšiny, e) ochrana pravoslaví a f) uznání de iure územní situace, která vznikla v důsledku války. Skoro žádného z těchto cílů není možno dosáhnout bez odstranění stávajícího kyjevského režimu a bez jeho nahrazení vládou, která bude ochotná a schopná zabezpečit splnění ostatních požadavků Ruska, jejichž oprávněnost Donald Trump v podstatě uznal na jednání s Vladimírem Putinem na Aljašce. Uznat oprávněnost těchto požadavků ovšem není vůbec nic složitého. Stačí vědět alespoň něco o genezi konfliktu.
Vzhledem k tomu, že kyjevský režim a evropští „lídři“ společně nechtějí dospět k uzavření míru, tak dosahují toho cíle jednoduše tím, že právě splnění těchto fundamentálních požadavků Ruska odmítají. Tím přesvědčují Moskvu o nutnosti pokračovat ve speciální vojenské operaci, která momentálně směřuje k likvidaci zbytků energetické soustavy Ukrajiny a ke zrychlenému postupu Rusů v Záporožské oblasti směrem k obklíčení Orechova a odtud pak severně k regionálnímu centru, městu Záporoží. Druhým hlavním směrem ruského postupu je pak směr od Konstantinovky ke Kramatorsku jako poslednímu velkému opěrnému bodu obrany kyjevského režimu v Doněckém regionu.
Kyjevský režim odmítáním míru z vlastního pudu sebezáchovy a na knížecí rady „lídrů“ většiny států EU/NATO může dosáhnout pouze toho, že ruská armáda dobude ještě dalších území v Záporožské oblasti a v Doněcké oblasti a nejspíš také v oblasti Sumské nebo i ve směru na Charkov. Nakonec kyjevský režim bude nucen kapitulovat za podmínek ještě mnohem horších, než jaké se nabízejí nyní. Je však pravda, že rozsah ztrát, lidských i územních, na straně Ukrajiny pohlaváry kyjevského režimu nezajímá. Jedná se jim pouze o vlastní moc, o osobní příjmy a o své bezpečí. Ani evropské „lídry“ ztráty a škody na Ukrajině netrápí. Oni ale rovněž potřebují zachovat kyjevský režim v jeho stávající spolupracující podobě. Proto také evropští „lídři“ a kyjevský režim v podstatě jedno jsou.
Třístranná jednání mezi USA (hlavním původcem války), kyjevským režimem (nástrojem domácích šovinistů, oligarchů, Washingtonu a Londýna) a Ruskou federací nakonec skutečně donucenou k boji soustavným ohrožováním ze strany NATO a pučistů na Ukrajině, možná dospějí k nějaké formě ukončení momentálních bojů. Aby měl Trump pocit, že jako mírotvorce uspěl. Pokud ale zůstane v Kyjevě u moci stávající režim, tedy nebudou splněny ruské podmínky v horizontu měsíců, potom Rusko podepíše onu „mírovou dohodu“ pouze za předpokladu, že získá stoprocentní jistotu takového vývoje na Ukrajině, který sám o sobě ukončí fungování režimu. Nebo bude mít Kreml jistotu, že se Ukrajina hospodářsky rychle zhroutí a bude nucena sama obnovit vztahy s Ruskem, neboť Západ nikdy nepomáhá tomu, koho použil a vyčerpal a od koho už nekynou zisky. Ukrajinu také může postihnout nová občanská válka. Prostě cokoliv, jenom ne prosperita. Vsadit si na nerozborné upřímné přátelství s „empatickým“ Západem se pro kterýkoliv východoslovanský národ stalo vždy ohromně osudným tragickým omylem. Několikrát to postihlo i Rusy (Chruščov, Gorbačov, Jelcin, Čubajs a jiní). Z přátelství západních „elit“ se lze jen velmi těžko vzpamatovat.
Kdyby EU dokonce přijala Ukrajinu za svého člena, potom by se spolu s Ukrajinou zhroutila i Evropská unie, což by Moskvu asi nemrzelo. A ani by to netrápilo Washington. Takže, jestliže by Rusové souhlasili s nějakým provizóriem, potom jedině s takovým, jaké vytvoří podmínky ke splnění ruských podmínek jinými cestami. Pokud by Moskva tuto jistotu nezískala, potom bude muset počítat s tím, že po podpisu nějakého provizória dojde k nové a rozsáhlejší válce s evropskou částí NATO a zbytkovou Ukrajinou na její straně, a to v horizontu několika málo let, ne-li měsíců. Podpis takové falešné mírové smlouvy se zdá být z ruské strany málo pravděpodobný. Železo se musí kout, dokud je žhavé. Lépe pro Rusko dokončit to, co už probíhá, než počkat si na novou válku se soupeřem, který může mezitím nabýt nových sil.
