Nesporně hlavní světovou událostí těchto dnů je dohoda mezi Ruskou federací a Spojenými státy o osobním setkání prezidentů těchto států na neutrální půdě. K setkání Vladimíra Putina a Donalda Trumpa by mohlo dojít v průběhu příštího týdne. Oba prezidenti vědí, s čím na summit přijedou, co mohou předložit a co dojednat. Jejich očekávání odpovídají situaci a možnostem. Média spekulují o výsledku a široká veřejnost má široký prostor pro vlastní představivost.
Je vždy užitečné, pokud si před jednáním hlavních stran konfliktu (Ukrajina je jeho nástroj, předmět a oběť) alespoň stručně zrekapitulujeme původní zájmy obou velmocí, jak se utvářely na americké straně dlouho před vznikem horké války a na ruské straně v důsledku této americké strategie, do níž bylo a zůstává zapojeno celé NATO. Takto lépe vynikne také kauzalita celého procesu.
Spojené státy jsou jednoznačným suverénním lídrem Západu. Samy úzkostlivě dbají na to, aby nebyla sebemenším způsobem narušena jejich Monroeova doktrína z roku 1823. Kdyby k tomu došlo, zasáhly by Spojené státy mimořádně tvrdě. Jejich strategie vůči Rusku, jak se zformovala krátce po rozpadu bipolárního světa, se zakládala na snaze donutit Rusko, aby se vzdalo nároku na vlastní „Monroeovu doktrínu“, kterou ve svém případě Rusko definovalo jako takzvané „červené čáry“. Soustavné přibližování vojenských struktur NATO k ruským hranicím (začalo v roce 1999) mělo přesvědčit Moskvu o vlastní bezmocné situaci a donutit ji k rezignaci na nezávislost a suverenitu. To se v případě Ruska rovnalo de facto zániku ruské nezávislosti, rozpadu ruské identity i státnosti. A nakonec to mělo vést k přijetí vysoce ponižující vazalské závislosti vůči USA i k Západu jako takovému, což by Rusko postavilo do jedné řady s ostatními satelity Washingtonu. (Vazalství je vždy nesmírně ponižující závislost, jaká se rovná urážce obyvatelstva, státu, národních dějin i odkazu předků.) Tedy konec Ruska jako mocnosti světové, dokonce i mocnosti regionální. Ukrajina měla být v tomto procesu definitivní ranou Rusku.
Toto byl základ americké koncepce: Ponížení Ruska a jeho faktická likvidace jako nezávislého suverénního státu. De facto završení procesu Washingtonem řízené destrukce ruského státu za Borise Jelcina a jeho vicepremiéra Anatolije Čubajse. Vše, co Spojené státy spolu s Velkou Británií a později i s dalšími satelity v NATO podnikaly na Ukrajině, tedy podpora a financování ozbrojeného krvavého puče a ustavení režimů Porošenka a Zelenského, činí ze Spojených států a Velké Británie nesporné hlavní viníky tragédie, ke které došlo na Ukrajině, a která po osm let trvající občanské válce přešla do horké proxy války s Ruskou federací. Americký prezident Donald Trump se může zbavit osobní viny za tuto válku a přenechat ji Bidenovi, nicméně ze Spojených států odpovědnost sejmout nemůže. Jeho veřejná prohlášení i skutky – obojí mění skoro den ze dne – jsou adresovány washingtonskému hlubokému státu a americké i světové veřejnosti. Washington se jednáním s Ruskem snaží o to, aby Amerika a Západ z konfliktu nevyšly příliš transparentně poraženy a Rusko se nestalo jednoznačným vítězem.
Na Ukrajině Washingtonu a Londýnu pochopitelně nikdy nezáleželo, neboť taková je mentalita kolonialismu, imperialismu a militarismu, jež mají nulové svědomí. Kdyby jim na Ukrajině záleželo, tak by se pokusily zabránit šovinistům a pučistům v provedení protiústavního převratu. Ne jim naopak pomáhat. Takto byly kostky vrženy. Ale jelikož vedly válku s Ruskem prostřednictvím kyjevského režimu (a svých peněz, zbraní, instruktorů, tajných služeb a satelitů), potřebují takový výsledek konfliktu s Ruskem, který nebude jednoznačnou porážkou ani kyjevského režimu, tedy v nepřesném smyslu ani Ukrajiny. Takto se mohou s Ruskem uzavřít pouze kompromisy, které úplně neuspokojí ani ruskou stranu, takže před Ruskem zůstane ještě mnohem více práce a rizik než doposud. Ukrajina byla poražena a de facto zničena už návštěvou Borise[1] Johnsona v Kyjevě, kdy jí tento britský premiér, nesporně s vědomím nebo na pokyn Washingtonu, uzavřel poslední cestu k záchraně celistvosti a dost možná i všeho ostatního. Johnson si jistě není vědom své viny, protože to by dnes vypadal před kamerami úplně jinak, než jak vypadá. Skutečně, úplně jinak!
Rusko se svému dlouhodobému ohrožování ze strany USA a NATO, které mělo navíc mohutně ponižující akcent, vzepřelo teprve na Ukrajině. Pro Rusko bylo území, na kterém byla v roce 1918 ustavena ukrajinská státnost, kterou Ukrajina vešla v sestavu pozdějšího Sovětského svazu, vždy západní oblastí starých ruských zemí, dokonce jednou ze dvou kolébek ruské státnosti (tou druhou byl Novgorod na severu). Washington s Londýnem si byly velice dobře vědomy toho, že včlenění Ukrajiny do NATO a její obrácení na nepřátelský prostor vůči Rusku Moskva nikdy nemůže a v zájmu zachování své existence a významu Ruska ve světě ani nesmí akceptovat. Casus belli byl takto vypočítán se stoprocentní jistotou. Provokace Ukrajinou v NATO, nepřátelskou Ukrajinou, nemohla nevyjít. Byla to, jak se říká, tutovka! Navíc zde byl aktivován typický agresivní „smysl pro humor“, jaký byl vždy vlastní těm, kteří získali moc nad bezmocnými. „Stane se to, co chceme my! Vy budete poslouchat a mlčet!“ Podařilo se tedy donutit Rusy, aby udělali to, co jim bylo vždy proti mysli. Donutit Rusy, aby bojovali proti Ukrajincům, které většinou ani nepovažují za cizí národ a se kterými jsou tisíc let propojeni, a také v moderní době svázáni osobními svazky. Navíc Ukrajina byla během sovětské éry v podstatě propojena s Ruskem tisíci ekonomických, vědeckých, kulturních, společenských i starých vojenských vazeb, což bylo pro nepřátele Ruska také velice lákavé. Pronikáním na Ukrajinu se vlastně vnikalo hluboko do těla Ruska. Nechat si tohle líbit znamenalo přijmout zdrcující porážku. Proto to Rusko neudělalo. Ze strany Washingtonu a Londýna se tak jednalo skutečně o vrcholně nepřátelský skutek. Vypočítaný cynicky do detailu, třebaže nakonec nedomyšlený do důsledků.
Ruský zájem v tomto vnuceném konfliktu je pochopitelný úplně všem soudným a alespoň trochu informovaným lidem na celé planetě. Rusko potřebuje, aby se celý ten Západem důkladně připravený casus belli prostě rozplynul beze stopy. To znamená splnění všech podmínek, jak je Rusko předkládá světu od začátku horké fáze konfliktu a připojuje k nim pouze zohlednění průběžně se vyvíjející situace na linii fronty. V prvé řadě to znamená něco, co ale americký prezident samozřejmě nemůže otevřeně připustit (ale ví o tom, že toto je základní ruský požadavek mající nezpochybnitelnou logiku), tedy nejenom konec již nelegitimní hlavy kyjevského režimu, tedy V. Zelenského, ale konec celého kyjevského režimu, který se ustavil pouze díky provedení protiústavního puče v roce 2014 a díky umlčení politické opozice. Navíc se jedná o režim mimořádně zkorumpovaný a založený na podpoře šíření etnické nenávisti, což jej mělo od samého začátku na mezinárodní scéně (tedy také na Západě) spíše diskvalifikovat než vyvolávat sympatie a zajišťovat mu všestrannou podporu.
Pokud jde o Ukrajinu, byla zneužita Západem a místními oligarchy a šovinisty k vyvolání konfliktu s Ruskem. Nebo „alespoň“, kdyby se nepodařilo vyvolat přímý ozbrojený konflikt a Rusko souhlasilo se zánikem nezávislosti a suverenity a následným rozkradením zdrojů (vyloučeno), pak Ukrajina měla sloužit jako dozorce Moskvy, prostor, ze kterého by Washington Moskvu trestal, pokud by snad chtěla zvednout hlavu a projevila sebemenší snahu o obnovení ztracené suverenity. Navíc měla Ukrajina dost možná nahradit Rusko ve všem pozitivním, co se v západním evropském myšlení kdy v minulosti pojilo s Ruskem a ruskou kulturou. Nebylo toho ve skutečnosti vůbec málo. Takto se postupně, díky tomu, že se systematicky odstraňuje zájem obyvatelstva o dějiny a dějiny se deformují, mělo stát ukrajinským vše, co bylo původně ruské. Počínaje ruskou kuchyní a ruským folklórem a konče ruskou státností, literaturou a klasickou hudbou.
Východním ruským zemím mohlo být vše tradiční ruské (celoruské) a kulturní (L. N. Tolstoj, ˇF. M. Dostojevskij, P. I. Čajkovskij, M. P. Musorgskij, I. Repin, Lomonosov a tisíce dalších jmen) jednoduše odebráno a mohly být tyto východní části Ruska pasovány na jakési asijské „mongolské“ nekulturní stepi, jak to s oblibou o Rusech říkali Němci v éře nacismu. Zatímco současní šovinisté na Ukrajině dělají vše pro to, aby na Ukrajině nezůstalo nic ruského, nakonec by se Ukrajina paradoxně k osvědčené ruské značce vrátila a po zániku ruské nezávislosti a možná i státnosti by se Ruskem vlastně stala ona. Západ by to s radostí přijal. Přihlásila by se ke Kyjevské Rusi a prohlásila se za jedinou oprávněnou dědičku Kyjevské Rusi. Vše, co vzniklo na Východě mimo Kyjevskou Rus, mělo by být, podle této optiky, prohlášeno za omyl. Omyl, který teď Západ pomáhá Ukrajině odstranit. Když mu na oplátku Ukrajina pomůže odstranit pravoslaví, o což se kyjevský režim už snaží. Zatím se Západu všechno ještě nedaří. Válka ale případným „mírem“ na Ukrajině rozhodně neskončí. Přejde do nové fáze a pak Západ otevře nové protiruské fronty třeba na Baltu, na Kavkaze (s pomocí Turecka), a třeba i z Moldavska, kde sílí přípravné akce zatím proti Gagauzii a Podněstří, kde v obou oblastech žije ruskojazyčné obyvatelstvo, a tak se tamní lidé nesmiřují s oficiální organizovanou rusofobií. A třeba se opět použije Ukrajina. Lépe připravená, lépe vyzbrojená.
Těžko říci, na co padne volba. Ale padne docela určitě. Dlouhodobý mír Západu s Ruskem není ještě ani zdaleka možný. Bude snad možný teprve, až skončí americký unipolární systém a evropský Západ už konečně zapomene na to, jak sladce chutnají kolonie. A začne žít za své. Mohlo by se tak ulevit i nám, kteří jsme kolonie nikdy neměli a jejich „chuť“ nám vůbec nic neříká. Pročpak se tedy v NATO/EU vlastně účastníme na imperialismu, militarismu a (neo)kolonialismu, když to není náš národní zájem? Není to ani náš šálek kávy. Že si tuto otázku mnozí občané vůbec nekladou? Jsou to ale záhady…
Snad zde s vizemi možných cílů rusofobního nepřátelství Západu na Ukrajině maličko přeháníme, ale dost možná nepřeháníme vůbec. Když se někteří Ukrajinci – ani zdaleka ne všichni – snaží zbavit se tlustých vrstev ruského nátěru, zapomínají na to, že kdyby se jim to skutečně podařilo, tak se s tím ruským sloupne i nátěr ukrajinský. A zůstane jen holé zdivo téměř všeho původního zbaveného národa. Pro Ukrajince a Ukrajinu bylo a je mnohem bezpečnější a rozumnější, také důstojnější, překonat animozity a takto udržovat rovnocenné a co nejlepší vztahy s Rusy a Ruskou federací, než se nabízet nepřátelům Ruska k jejich v podstatě už deviantní válce proti Rusku. (Zapřisáhlým rusofobům vybaveným jadernou náloží etnické nenávisti „lepšolidí“ to pochopitelně zní jako škrábání nehtem o plech.) Už se té osudové sázky na nezištnou cizí podporu spojenou s domnělým respektem někteří Ukrajinci v minulosti dopustili několikrát, nejméně čtyřikrát, a výsledek byl vždycky tragický.
Vládnoucí oligarchie (supertřída) Západu využívá, používá, ale nepomáhá. Západní „elity“ vydělávají peníze a upevňují svoji moc a svoje pozice, nevýdělečný, dokonce prodělečný altruismus je jim dokonale cizí. Občané západních států se se svými „elitami“ v tomto jejich cynismu většinou neshodují vůbec. Nicméně demokracie na současném Západě je stále více jen barevným lesklým papírovým obalem plným reklamních hesel skrývajícím stále méně demokratický a svobodný obsah. Zastupitelská forma demokracie koexistuje s finanční oligarchií, a v tomto příkladně mesaliančním svazku je Alfa samcem bezohledný kořistnický oligarcha, zatímco demokracie se stala jeho submisivní „ženou v domácnosti“ s právem sedět u stolu a nalévat polévku. Pokud s touto penězi krutě deformovanou „demokracií“ občané Západu něco neudělají, bude i nadále na nich ulpívat spoluvina za chování jejich „elit“.
[1] A propos, původem slovanské křestní jméno Boris, které je v Rusku tak rozšířené, Rusku v poslední době opravdu nepřináší štěstí. Boris Jelcin, Boris Johnson, Boris Pistorius… Ti tři sice ani pospolu nevydají za Borise Godunova, který jako car dobyl Rusku území ztracená v Livonské válce, kus Sibiře i Kavkazu a stal se námětem pro Puškina i Musorgského, ale i tak se tito tři „noví Borisové“ do dějin Ruska zapsali. To se jim nedá upřít. Každý se ale holt zapisuje do dějin podle toho, co mu bylo dáno do vínku…
