Německý kancléř, Friedrich Merz, navrhuje, aby členské státy Evropské unie čelily současným nátlakovým tendencím amerického prezidenta Donalda Trumpa větší jednotou uvnitř EU. Pokud přeložíme tento Merzův nápad do srozumitelné řeči, neříká nic jiného, než aby Evropská komise a členské státy EU, pokud možno, i nadále vršily jednu velkou strategickou chybu za druhou. A nejlépe, aby v oboru ohromně chybných rozhodnutí dosáhly dokonalosti.
Zároveň platí, že když některý německý kancléř rýsuje ideu „stmelené Evropy“, mělo by to být zejména pro národy nacházející na východ od německých hranic zřetelným varováním i výzvou: „Co nejrychleji pryč. A co nejdále od toho!“
Ve Střední Evropě, na půdorysu zatím jen malé části několika historických integračních procesů, které proběhly v blízkosti toku Dunaje (Velká Morava, přemyslovský, lucemburský a jagellonský královský státní útvar, a nakonec Habsburská monarchie) zformovaly Bratislava a Budapešť základ možné budoucí středoevropské integrace, která by se mohla či spíše měla rozšířit na území České republiky a později, co nejrychleji inspirovat k následování Rakousko, Slovinsko, Chorvatsko a Srbsko (není členem EU), pokud možno i Černou Horu.
Česká republika za vlády Andreje Babiše a s jeho koaličními partnery učinila prozatím pouze malý krůček směrem k Budapešti a Bratislavě. Takže Praha stojí jaksi rozkročena, asi jako Rhodský kolos, ten div světa, s jednou nohou na bruselské Rue de la Loi, kde se nachází palác Berlaymont, sídlo Evropské komise (s oněmi červenými koberečky, po kterých před televizními kamerami pravidelně špacírují členové Evropské komise vítající své milé „lídry“ členských států EU), a druhou nohou se česká vláda zatím nesměle čvachtá někde při břehu v Dunaji mezi Bratislavou a Budapeští. No, ale aspoň něco, než to velké nebezpečné NIC za Fialy.
Pro současnou Evropskou komisi je ovšem představa rozšířeného vzdorujícího středoevropského jádra velmi nepříjemná. Trojici ve složení Budapešť, Bratislava a Praha by jistě ráda označila za „ruskou trojku“. (Je zvláštní, že ji tenhle nesmysl ještě nenapadl!) A tak se poradci českého prezidenta Petra Pavla snaží ze všech sil ustavení trojhlavého jádra možné příští středoevropské integrace zabránit. (Ostatně, ani Babiš se k tomuto rozumnému cíli příliš nežene.) Dokud Bruselu (EU i NATO) vzdorují dvě vlády, Brusel to může považovat za anomálii, za drobnou chybičku v systému. Jakmile se vzdorující evropský střed, který stojí kulturně, historicky a tradičně úplně jinde, než kde celá staletí vězí staré evropské imperiální a koloniální mocnosti a Německo expandující metodou letokruhů do blízkého i vzdálenějšího okolí, začne upevňovat, hrozí, že získá jistou magnetickou sílu, která začne přitahovat i další partnery.
Přitom pro Střední Evropu je nejrozumnější cestou pravý opak toho, co by si přál německý kancléř, Merz. Ne se ještě více semknout k páchání dalších chyb, ale naopak se distancovat od politiky sil, se kterými středoevropské státy neměly ve svých dějinách většinou nic společného. Respektive byly vždy více oběťmi západních zájmů než příjemci nějaké pomoci, podpory. Britská a francouzská meziválečná politika podpory Německa pro jeho příští očekávanou válku proti SSSR obětovala Hitlerovi Československo a česká státní hranice s Německem není de iure dodnes definována a garantována jinak než jako „hranice momentálně existující“. Ne jako polsko-německá hranice, která je definována de iure jako trvalá, definitivní. Ostatně, Německo Československu nikdy nevyplatilo ani válečné reparace. Z nich uhradilo jen směšný zlomeček. Václav Havel byl tak vděčný za německou podporu československé polistopadové transformaci (i její předlistopadové přípravy), že v nové česko-německé smlouvě nepožadoval po Německu vůbec nic.
Státy Střední Evropy nemají koloniální minulost, tím pádem jim chybí koloniální mentalita. Dokážou tedy budovat svoji existenci vlastními silami, nehledají kolonie, nepotřebují krást cizí přírodní zdroje a nesměřují k územní expanzi. Nemají tedy skutečně žádných styčných bodů s tradičně expanzívním a po dominaci toužícím Německem, ani s Velkou Británií, Francií, Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem nebo s Belgií, které byly od počátků novověku vždy koloniálními mocnostmi, a po velkou část vlastní historie většina z nich usilovala o rozšiřování impéria. Také Itálie představuje jinou historickou tradici, než jakou má většina států Střední Evropy. Integrace „dunajského prostoru“, oné vodní páteře Střední Evropy, je jednoduše naprosto logická. Stejně jako je logické, že k tomuto prostoru nepatří Polsko, které je orientováno velice konfliktně na expanzi severovýchodním i jihovýchodním směrem.
Jistě, je možné namítnout, že ke Střední Evropě patří také Rakousko, jehož habsburská dynastie řídila střed Evropy celá staletí. Stejně tak jako má imperiální tradici také Maďarsko. Lze ale soudit či alespoň doufat, že ony dva zmíněné nyní moderní státy, které vznikly rozpadem Habsburské monarchie, takto dvě jádra bývalého rakousko-uherského dualismu, přijala realistickou politiku opírající se o zvážení možností a národních zájmů včetně bezpečí více než o nějakou obnovu impérií. Jsou si snad vědoma (možná ne, ale doufejme, že ano) rizik vyplývajících ze spoluúčasti na nebezpečné strategii současné Evropské komise a evropské části NATO.
Z těsnějšího přimknutí se k von der Leyenové, Merzovi, Macronovi, Starmerovi, Ruttemu, a tím i nadále k momentální antitrumpovské části globální moci ve Spojených státech Střední Evropě plynou jedině vážná akutní rizika. Zdaleka bez rizika samozřejmě není ani kooperace s Donaldem Trumpem, třebaže se takto Střední Evropa může alespoň vyhnout brzké jaderné válce s Ruskem. Ta s Donaldem Trumpem a jeho následovníky může přijít později, třeba za deset patnáct let. (Každý rok je dobrý, že?). Úplné osvobození se Střední Evropy od washingtonské diktatury možné nebude. Odpoutání se od dezorientovaného Bruselu formou rychle se rozšiřující integrace V3 a později snad i V5 nebo V6, ale možné je. Vyskočit z vlaku, který nemáte možnost řídit, a o kterém víte, že jeho koleje vedou přímo do moře, není žádná zrada ani zbabělost. Je to obyčejný pud sebezáchovy.
8 Odpovedí
Ja si myslimze vsetky postsocialisticke staty byvale staty RVHP by tam mali patrit vcetne Bulharska a Rumunska, mozno aj Grecka a statov byvalej Juhoslavie. Ved v Rumunsku bol pokles obyvatelv z 21 milionov v rok1989 na 14 milionov dnes A v Bulharsku z 9 milionov na 7 milionov dnes. Len si chodte pozriet opusten skoly, nemocnice, domy v takychto vyprazdnenych mestach. Ak je toto demokracia, nuz tazko povedat co demkracia neni.
Ano, v ideálním smyslu by to tak být mohlo. V případě bývalé Jugoaslávie a Bulharska by snad problém být neměl. Asi jiná je pozice Rumunska. Spojené státy zde jednak soustřeďují silný vojenský potenciál a samotné Rumunsko může velmi snadno sklouznout k anexi Moldavska, a to se souhlasem jeho prezidentky, Sanduové i celého Západu. Ale nejenom to, po rozpadu Ukrajiny, který bude v horizontu několika let nevyhnutelný, může Rumunsko požadovat části jejího území, kde se dostane do sporu s Maďarskem a u Moldavska, kvůli Podněstří, do sporu s Ruskem. S Rumunskem by se nejspíš dostalo středoevropské a jihovýchodoevropské integraci poněkud konfliktního partnerství. No a Řecko se bojí konfliktu s Tureckem, takže o nějakém vzdoru vůči Západu, v jehož ochranu doufá, asi neuvažuje.
Herr Merz naznačil inovovanú 4.Ríšu. Nemecko, Francúzsko, Taliansko, Španielsko, Holandsko, Poľsko. Takže na rozdelení Európy sa už Trump a Putin dohodli. A obaja nemajú nič proti tomu, ak sa EU rozpadne. Možno nie hneď, ale rozdelí sa. Kedysi sa používal termín „dvojrýchlostná Európa“.
Poliaci majú zásadne iné národné záujmy a trpia historicky čiastočne opodstatnenou rusofóbiou. Takže my by sme sa mohli posunúť k Rakúsku, ako si predstavuje J.Čarnogurský, k tomu Maďari (verím, že minulé resentimenty pomaly miznú), takže malá nostalgická monarchia. Česi neviem, bližšie majú k Bavorsku, možno sa pripoja k exmonarchii.
A budeme odoberať aj ruské energie. Ak sa obnoví Nord Stream, pravdepodobne budeme platiť za plyn Rusom a za tranzit Amíkom.
Nie je dosť pravdepodobné, že by praktické myslenie čechov (zvlášť vlády pod vedenej A. Babišom) ich malo doviesť ku (submisívnej) kolaborácii s Nemeckom a ďalšej pozícii s minimalizáciou práv a vplyvu na politické riadenie a dianie . Na miskách váh majú v ČR výber: submisívne postavenie vedľa Nemecka (podobné ako v EÚ) alebo jednu z dôležitých funkčných lídrovských pozícii v útvare V 4, resp. v Stredoeurópskej formácii, rozšírenej o Rakúsko (čo je najviac bezproblémové, a bude záležať na rozhodnutí Rakúska) a v ďalšom vývoji posílenej o ďalšie krajiny. Postoj ČR bude teraz (v rr. 2026-27) veľmi dôležitý.
Pan Hohoš má pravdu, když vyjadřuje určitou nejistotu ohledně orientace české politiky. Bohužel, po listopadu 1989 získali v českých zemích poměrně velký politický, mediální i kulturní vliv političtí „germanofilové“ s vazbami na německé prostředí. Jejich dílem bylo rychlé přesměrování českých dějin na německou optiku. Není vůbec náhodou, že Bernd Posselt, mluvčí Sudetoněmeckého krajanského sdružení, celá desetiletí tlačí na ČR způsobem, jaký si jiné krajanské spolky v Německu absolutně nedovolí na jiné státy, ze kterých byli z rozhodnutí vítězných mocností odsunuti Němci. Celkem se jednalo o cca 12 miliónů Němců, z toho z Československa cca 2,3 miliónu. Posselt ví dobře, že má v ČR, bohužel, české sympatizanty. Proto se bude letos konat dokonce sudetoněmecký sjezd v Brně. Ne jako výraz poválečného přátelství, ale jako ukázka české submisivity. Velice rychle ubývá lidí, kteří mají alespoň minimální povědomí o tom, jak a proč došlo k Mnichovu 1938 a následné okupaci českých zemí. Převládá lhostejnost k minulosti, která velice snižuje možnost obrany národních zájmů. Ti, kteří v ČR podporují německé zájmy, seděli a sedí stále, bohužel, dost vysoko.
Keď sa veľká politika (cudzia geopolitika) začína pliesť aj do riadenia obchodu a ekonomiky krajín EÚ, tak je to zneužívanie a prevracanie (autentickej) úlohy EÚ, ktorá pôvodne mala byť obchodno-ekonomickým priestorom a nemala mať politicko-mocenské ambície. To tiež znamená, že EÚ sa ani nemala nechať zaťahovať do záležitostí iných krajín (na úkor racionality obchodno-ekonomických záujmov EÚ) s idealistickými a propagandistickými rečami o podpore boja za demokraciu, slobodu a podobne (zabúdajúc na špecifiká každej jednotlivej krajiny), ani do Ukrajinskej záležitosti konfliktu s Ruskom v pozadí ktorej boli od začiatku, od rr. 2008-9 a r. 2014, geopolitické záujmy mimo profilu autentických záujmov krajín EÚ. Teraz (v r. 2026) sa dostavuje (negatívny) „účet“: zvýšenie cien energií, úpadok konkurencieschopnosti, presun a odtok kapitálu, ohrozenie zamestnanosti v priemysle a nadväzujúcich podporných službách, a rad ďalších nadväzujúcich problémov.
Chybička v systému je v jeho pres-prílišnej expanzii vo veľký moloch účastníkov a koncentráciu moci v mocenskom centre v Európskej komisii a jej administratíve, už adekvátne nezohľadňujúce záujmy jednotlivých krajín, členov EÚ, ale (bezbrehú) prijoritu a nadradenosť majú tzv. spoločné záujmy. Lenže tie spoločné záujmy EÚ sú netransparentné, pochybné a až iracionálne, a nie sú v súlade s realitou a potrebami jednotlivých krajín, a pre tieto krajiny sú cudzím diktátom z Bruselu. Pokým autentickou potrebou a záujmom jednotlivých krajín (a ich podnikov i obyvateľstva) je nákup energií za najnižšie možné ceny tak obetovanie toho v prospech propagandy, ktorá vedia ku rozvíreniu zdražovania cien energii a úpadku konkurencieschopnosti EÚ je trestuhodný pragmatický nezmysel. Kto to nechápe (k čomu to vedie a doviedlo), nepatrí do politiky.
Veľmi trefné vyjadrenie autora I. Šebestíka, že menším krajinám zo Strednej Európy chýba „koloniálna mentalita“, t. j. zdrancovanie a vykorisťovanie cudzích zdrojov a spoliehajú sa na „budovanie existencie vlastnými silami“, t. j. nie koloniálnym drancovaním a vykorisťovaním. Príbeh Ukrajiny je o skrytej kolonializácii, najprv sa to doženie do vojny so silnejším susedom, RF, a potom sa lup rozdelí. Zatiaľ z toho najviac ťaží administratíva D. Trumpav prospech USA. EÚ je v úlohe idealistického hlupáčika (tínedžerského veku), ktorý za to platí a nedrží v rukách žiadnu garanciu ani reálnu výhliadku, že „požičané sa aj vráti“. Frekventovalý argument niektorých politikov z prostredia Bruselu (EK i EP), že Rusko raz zaplatí reparácie Ukrajine a tá potom vráti požičané, je holá utópia (že by víťaz platil porazenému). Je to čistý „blábol“ pre ľudí, ktorí nemajú vlastné myslenie, ani nepoznajú históriu ľudstva, ani ako fungujú štáty. To je čisté falošné a nehorázne ohlupovanie občanov krajín EÚ.