Co mohou Češi očekávat po říjnových parlamentních volbách, je prozatím velká neznámá. S jistotou téměř úplnou je možné odhadnout pouze to, k čemu po volbách nedojde. Ať bude volební výsledek takový či onaký, Česká republika zůstane i nadále pevně zakotvena v nadnárodních strukturách, na které uplatňuje v podstatě absolutní vliv vládnoucí oligarchie Západu zakotvená ve washingtonském hlubokém státě, a to konkrétně u jeho „jestřábí“ militaristické a imperialistické části mající své prodloužené ruce u NATO a Evropské komise.
Tímto je v podstatě zabezpečen celkový rámec, ve kterém se bude pohybovat Česká republika a její občané též i po volbách. Kdo si přál výraznou změnu orientace státu směrem k zajištění podstatně vyššího stupně nezávislosti a naplnění slov Jana Amose Komenského, jenž si přál, aby se „lidu navrátila vláda nad jeho věcmi“, ten si může znovu přečíst verš jiné vynikající evropské osobnosti, jež ve třetím zpěvu svého Inferna (Pekla z Božské komedie) napsala: „Lasciate ogne speranza, voi ch´intrate“. Oním rozhodujícím „vstoupením někam, kde je záhodno pozbýt naděje“, byl vstup České republiky do NATO, jenž se udál v roce 1999. Stalo se tak doslova v předvečer události, v níž NATO přiznalo před světem svoji skutečnou barvu. Před jeho agresí vůči Jugoslávii. Západní militaristé byli tak laskaví a nesobečtí, že s agresí proti Srbům počkali na nové členské státy, se kterými se nezištně rozdělili o odpovědnost. Takto se přes noc stali imperialisty i ti, kteří ve svých dějinách nikdy imperialisty nebyli. Báječné! Díky za to!
Vstup do NATO, setrvávání v této alianci a vedle toho proměna Evropské unie v nadstátní formaci s těžkým sklonem k centralizaci, diktátu a militarismu, představují mantinely velice úzkého hokejového kluziště (ještě mnohem užšího, než vyžadují normy NHL), ve kterých se kloužou a někdy i válejí po ledě národy, jejichž vládnoucí struktury v zájmu své kariéry a osobních profitů nechtějí nebo díky svým omezeným schopnostem ani nedokážou zajistit, aby občané daného státu byli pány ve svém vlastním domě. Takto „se vláda věcí tvých k tobě, lide, jaksi nenavrátila“, jak o této tehdy nadějné vyhlídce svého času zpívala Marta Kubišová na pražských náměstích. Politici svěřili zemi do cizích rukou, a ty ji pevně sevřely, drží, dusí a nepustí.
Tak především tuto jistotu po letošních parlamentních volbách, které se konají začátkem října, mají občané Čech, Moravy a Slezska nejspíš skutečně zaručenu. Jak se to stane? Docela prostě. Je totiž skoro nepředstavitelné, že by po volbách získaly dohromady většinu dva politické subjekty, jejichž program je skutečně opoziční vůči vládnoucí Fialově čtyřkoalici (s prezidentem Pavlem na palubě). Tyto kandidující subjekty s velkou nadějí na vstup do Sněmovny (SPD s partnery a hnutí STAČILO) sice odebírají voliče pravděpodobnému vítězi voleb, kterým zřejmě bude hnutí ANO, předsedy Andreje Babiše, vítězi voleb se ale nejspíš nestanou. Při důvěře, že jsou tyto opoziční strany skutečně opoziční, je ale třeba mít vždy na mysli, že podle jakéhosi fyzikálního zákona, který ale Archimédes asi nemá na svědomí, platí, že „strana po volbách se nerovná straně před volbami“. Tento fyzikální jev mohou ostatně občané studovat už 35 let. Funguje tak spolehlivě jako gravitační zákon a Newtonovo jablko. Čest budiž ovšem zářným výjimkám, ve které navzdory fyzice doufáme (existuje také metafyzika). A snad můžeme věřit, že těmito výjimkami budou i tyto dva výše zmíněné opoziční subjekty.
Ideálem, který by mohl vést k alespoň malé změně orientace českého státu, a to především v zahraniční politice, ale samozřejmě s dopady na politiku domácí, by byla povolební koalice hnutí ANO právě s těmito dvěma skutečně opozičními partnery, kteří by velice mírně opoziční ANO v mantinelech úzkého kluziště mohli alespoň částečně usměrňovat.
Jenomže o tom, kdo a jak bude v některé demokratické zemi současného Západu vládnout, voliči příliš nerozhodují. O povolební situaci se do značné míry rozhoduje už před volbami, a do věci prostřednictvím svých četných vlivných nástrojů a chapadel zasahují globalistické síly. Takto předseda hnutí ANO, Andrej Babiš, považoval už za nutné upozornit tyto vlivné skryté síly, že pokud on bude sestavovat vládu, tak tato nová vláda neučiní výraznější odklon od zahraniční politiky předchozí vlády Fialovy, která byla doslova a do písmene úplným ideálem vydestilovaným ze snů globalistické oligarchie. Takto se Andrej Babiš i jeho pravá ruka, Karel Havlíček, vyslovili pro pevné spojenectví v rámci NATO i EU a Andrej Babiš navštívil dokonce pravidelný militaristický svátek imperialismu, jímž jsou takzvané Dny NATO na ostravském letišti. Letiště nese jméno Leoše Janáčka, který byl obdivovatelem Ruska a ruské kultury, a kterého by tedy při vědomí, že na „jeho“ letišti se producíruje NATO, asi ranila mrtvice. Ale to jen na okraj. Těmito prohlášeními a účastí na Dnech NATO je v podstatě ruka v rukávě a hnutí ANO může věřit, že mu jestřábi ve Washingtonu a Evropská komise nebudou činit velké potíže. Pokud se tedy skutečně vážně, ne jenom na oko, nepřipojí k Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi. To by bylo potom v jestřábích hnízdech pozdvižení. Ale tohle asi u „hnutí mírného pokroku“ nehrozí…
Opoziční strany v České republice, ať už „opozice mírného pokroku v mezích oligarchického kluziště“, tedy ANO, nebo opozice se skutečně opozičním programem, tedy SPD (Svoboda a přímá demokracie) a STAČILO (Kateřina Konečná a Daniel Sterzik), rozhodně nepředstavují jednotnou frontu. Nejspíš odněkud ze zákulisí skutečných rozhodujících sil Západu zavál před volbami vítr, který vrátil do hry starý a už notně zvětralý a zpráchnivělý antikomunismus, jaký by měl ale i přesto zabránit ve spolupráci s hnutím STAČILO, jehož součástí je KSČM (Komunistická strana Čech a Moravy), v jejímž čele stojí v současné době dosti populární Kateřina Konečná. Také Andrej Babiš se nechal slyšet, že s komunisty spolupracovat nebude. Naděje na koalici sestavenou ze tří opozičních stran (vzorec jedna částečná opozice plus dvě skutečné opozice) se takto vytrácí. Možná nezaniká, ale jistě slábne.
Pravděpodobný vítěz voleb, hnutí ANO, chce po volbách vládnout v klidu a pokud možno bez ataků ze strany najatých nevládních organizací a takzvaných „influencerů“ (strašné slovo!). Vládnout bez velkých potíží je něco podobného, jako chtít žít s vlky. A lidové přísloví říká, jak na to. Naučit se s vlky výt. Není to nic těžkého, v podstatě k tomu stačí základní vzdělání, dokonce s několika repeticemi v šesté nebo sedmé třídě. „Západ mňam, Rusko fuj!“ Celý katechismus hlubokého státu v kostce. To se naučí i úplný idiot. A když se tohle vtlouká lidem do hlavy 35 let, od rána do noci, pak je výuka korunována úspěchem. Tedy ztrátou orientace.
Asi velkým překvapením bylo, když před týdnem Ústavní soud ČR se sídlem v Brně po vcelku krátkém projednávání rozhodl o tom, že smete ze stolu stížnost strany Volt Česko na takzvané skryté koalice SPD a STAČILO. Do doby, než strana Volt Česko podala stížnost k Ústavnímu soudu, o existenci tohoto politického subjektu takřka nikdo v ČR nevěděl. Volební šance této strany se rovnají téměř nule, proto muselo být hodně nápadné, proč se angažuje právě tato neviditelná strana ve snaze odstranit z voleb dva skutečně opoziční subjekty překážející stranám Fialovy čtyřkoalice? Zdá se, že koalice SPOLU a STAN se dost možná nechtěly v této záležitosti angažovat samy. Nabídl se Volt Česko sám? Ó, v nouzi poznáš přítele! Nejspíš ale SPOLU a STAN považují občany ČR za úplně nesvéprávné, když u nich nepředpokládají šanci dovtípit se.
Předvolební hry, jež by měly vyústit v povolební bruslení s občany v uzoučkých mantinelech oligarchického kluziště, mohou obsahovat i možnost, že vítězné ANO (pokud se tak skutečně stane) přijme do koalice jednu složku koalice SPOLU, tedy Občanskou demokratickou stranu (ODS). Ta může předstírat katarzi, při níž se zbaví Petra Fialy a několika dalších členů vlády, kteří se během uplynulých čtyř let historicky znemožnili. „Očištěné“ zdravé jádro ODS se přihlásí k dědictví otce zakladatele, tedy Václava Klause, no a bude vládnout s Andrejem Babišem, jako by se nikdy nic nestalo. Finis coronat opus. Konec dobrý, všechno dobré.
Vedle těchto několika scénářů, z nichž ani jeden nenabízí naději na výraznější změnu vnitropolitické i mezinárodní orientace, se mohou uskutečnit i jiné scénáře. Například spojení ANO s Přísahou nebo Motoristy, což by bylo, jako by nebylo. Nebo může dojít k překvapení, kdy se k volbám nedostaví většina občanů krajně nespokojených se současnou vládou, a naopak se k nim dostaví ti, kteří si nevšimli, jak Fialova vláda vládla. Takto se volební výsledek nemusí příliš lišit od stavu, ve kterém Česká republika existovala čtyři roky. Jen s tím rozdílem, že staronová vláda bude mít povzbuzený apetit k dovršení zániku svobod, demokracie a bude hnát Českou republiku do první linie války s Ruskou federací. Díky tomu ale nemusí její vláda trvat dlouho.
Není samozřejmě vůbec jisté, že sestavením vlády bude pověřen vítěz voleb. Zejména to není zaručeno díky tomu, že na Pražském hradě sedí v prezidentském křesle Petr Pavel. Může se tak docela snadno stát, že vládu bude sestavovat koalice SPOLU z druhého nebo třetího místa. Podle odhadů volebních preferencí, které je ale třeba brát s maximální rezervou a někdy i zaslouženou nedůvěrou, pokud je přináší mediální mainstream, tak SPOLU, STAN a Piráti (také dříve členové vlády) mohou dohromady překročit čtyřicetiprocentní hranici, což by jim umožnilo přizvat do koalice například Motoristy, kteří mají rovněž naději na vstup do Sněmovny. Takto by byla současná opozice (kosmetická i ta skutečná) de facto vyřazena ze hry. Neopatrných voličů nebo voličů zvyklých volit ze setrvačnosti a ze zlozvyku „jako vždy“ je na takový nešťastný výsledek dost. V Pekle tomuto scénáři jistě drží palce všichni čerti. Hlavně asi ti, co obchodují se zbraněmi…
Naděje, že takovéto uskupení nemůže vzniknout díky tomu, že čtyřkoaliční manželství není rozhodně harmonické, se vytrácí ve chvíli, kdy se na obzoru objeví nablýskaná korýtka pozlacených funkcí, jaké vedle příjemné kariéry zajišťují například přístup ke státnímu rozpočtu. Boj o korýtka sice proběhne a bude jako obvykle tvrdý (ano politici jdou do voleb jedině proto, aby sloužili národu a své zemi), nicméně nikdo se nebude chtít nechat vyloučit kontumačně jenom proto, že si před volbami šel s někým jiným, jak se říká, „po krku“. Funkce mají někdy obdivuhodně stmelovací charakter a fungují jako řeka Léthé, řeka zapomnění v Hádově říši.
Jiná možnost, tedy varianta, že by ANO získalo samo pohodlnou většinu a mohlo se obejít bez koaličních partnerů nebo by vládlo jako menšinová vláda, se nezdá příliš pravděpodobná. SPD a STAČILO nesporně odebraly hnutí ANO jistý počet voličů, především těch, kteří chtějí výraznou změnu, ne jenom drobný make-up na obličej. Kdyby se po volbách uskutečnil scénář, jaký je skutečně málo pravděpodobný, tedy kdyby se vlády v zemi chopily skutečně opoziční subjekty a chtěly Českou republiku vést směrem k větší míře svobod, demokracie a nezávislosti, k politice všech azimutů, pak by taková vláda čelila ohromně koncentrovanému nepřátelství globalistických oligarchických struktur, které stále, i přes změnu v Bílém domě, mají dost prostředků a nástrojů k tomu, aby vlastenecká hnutí u svých satelitů zašlapaly do země.
Přestože naděje na výraznější změnu směru vývoje České republiky se zdají být malé, existuje alespoň šance, že se země pod novou vládou nebude hnát střemhlav do neštěstí. Dokonce v první řadě mezi ostatními. Takový by byl osud České republiky, pokud by moc zůstala v týchž rukou, v jakých je nyní. Nebo kdyby došlo jenom k velice minimalistické úpravě. Přes všechnu skepsi, která je na místě, je nezbytné, aby občané ČR letošní volby neignorovali. Ti, kteří chtějí pokračovat ve stávajícím kursu „hurá střemhlav do propasti“, doma jistě nezůstanou. Vidina Armagedonu je pro ně tak lákavá jako hořící Řím pro oči Neronovy. Jsou prostě takoví lidé, kteří milují katastrofy. Hnutí ANO, přes všechny výhrady směřující k jeho pevnému zakotvení uprostřed globalistických struktur imperialistického (neo)koloniálního a militaristického Západu, disponuje alespoň odborně vcelku zdatnými osobnostmi, které, jak se zdá, a snad to není jen čirá a předem ztracená iluze, nejsou alespoň naladěny nepřátelsky vůči českému národu a českým zemím. U Fialovy čtyřkoalice si tím občan nemohl být nikdy úplně jist.
Mírné velice střízlivé nadšení z případného příznivého výsledku voleb ale brzdí ještě fakt, že i když se vlády chopí nové osoby a Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR bude mít jiné složení, Senát zůstane ještě nějakou dobu při složení starém, jaké více odpovídá současné čtyřkoalici. A také na Pražském hradě zůstává ve funkci Petr Pavel. A ještě tam tři roky bude. No dobro došli na Vltavě…
Jedna odpoveď
Pan Šebestík popsal velice dobře naše povolební vyhlídky. Já si myslím, že nejlepší bude ta vláda, která bude maximálně otevřená změnám, které na západě budou muset nastat, pokud má mít západ ještě nějakou budoucnost. Takové změny – myslím tím pozitivní změny – které, pokud jich západ vůbec bude schopen, budou pochopitelně znamenat vstřícný vztah k Rusku a razantní výstavbu sociálního státu. To může pochopitelně trvat řadu let a tedy více volebních období. Proto bychom se měli naučit ustanovovat si takovou politickou reprezentaci, která bude na tyto budoucí změny připravena a bude vždy rozhodovat v zájmu občanů, které zastupuje. Na prvním místě těch posledních z posledních.