Každý Evropan, který byl ochoten všimnout si temného politického vývoje na Ukrajině nejpozději po provedení protiústavního puče v Kyjevě a následném upálení Rusů pučisty v Domě odborů v Oděse, musel pochopit, jaký to režim se na Ukrajině v roce 2014 právě ocitl u moci. Jeho charakteristika byla snadno patrná mimo jiných také z nočních pochodů extrémních nacionalistů s hořícími pochodněmi, které se na vlas podobaly pochodům jednotek SA v Norimberku, Mnichově a dalších městech už nacistického Německa. Podoba nápadná všem s výjimkou západních „elit“ a jejich médií opravdu nebyla čistě náhodná…
V hlučných průvodech za výkřiků nacionalistických a vůči Rusku a Rusům nenávistných hesel se nesly transparenty s portréty vůdců UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) a OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) v obou jejích formacích, Andrije Melnyka, Stepana Bandery, Romana Šucheviče a dalších příslušníků jednotek, které se během nacistického vpádu do SSSR (Plán Barbarossa, červen 1941) dopouštěly brutálních zločinů páchaných především na civilním obyvatelstvu – na Polácích, Bělorusech, Rusech, ale i na Ukrajincích, kteří s nacionalisty nesdíleli jejich cíle, a hlavně nesdíleli jejich krvavé metody. Tyto pachatele válečných zločinů, o kterých existuje množství dokumentů písemných, fotografií, dokonce i krátkých dokumentárních snímků, pochopitelně po válce odsoudil Norimberský tribunál. A nejenom ten. Tyto oddíly a jim podobné jednotky SS zřízené na Ukrajině pod německým velením, zejména 14. Granátnická divize SS sestavená z ukrajinských dobrovolníků v Haliči, Rudá armáda zničila. Nicméně velmi mnoha členům těchto jednotek se podařilo uprchnout a najít azyl na Západě. Za Oceánem, nebo i v samotném Německu, kde nebyla a asi ani při ohromném počtu členů NSDAP nemohla být provedena důsledná denacifikace. Tím způsobem tento protiruský šovinismus nezmizel, pouze se ukryl na čtyři desetiletí, zapustil kořeny, nakazil následovníky a ve svém úkrytu vyčkal nové příležitosti.
Nyní hlava současného kyjevského režimu, Volodymyr Zelenskyj, nechává svážet z ciziny na rodnou půdu ostatky těchto svých historických vzorů. Nejprve Andrije Melnyka, a dává je pohřbít se všemi poctami jako hrdiny. Brzy budou následovat další. Zelenského režim se tímto pyšní natolik, že jeho činy bijí do očí i těch, kteří se rozhodli nevidět a neslyšet nikdy nic, co by odporovalo jejich zájmům. Zároveň kyjevský režim dekoroval i jednu současnou speciální jednotku, která se mimo jiné „vyznamenala“ týráním, únosy a zabíjením bezbranných ruských civilistů v Kurské oblasti, a to titulem „Hrdinové UPA“. Proti adoraci válečných zločinců, mnohdy spolupachatelů při nacistické snaze o likvidaci židovského etnika, se nejprve ozval Izrael, který je – zdá se – jedinou instancí udržení paměti na zločiny nacismu a fašismu pro země Západu, ve kterých má svůj vliv. Evropská paměť mizí úměrně s vymíráním pamětníků a stárnutím jejich dětí, kterým byla historická paměť ještě vlastní. Na tragédie nacistické agrese nezapomínají, zdá se, pouze Rusové! Proti adoraci pachatelů mimořádně brutálních zvěrstev, zločinů spáchaných mimo jiné na Polácích, se samozřejmě ozvalo Polsko. Poláci v zájmu svého vlastního boje proti Rusům kyjevský režim velice aktivně podporovali, ignorujíce zcela jeho charakter. Ale co je moc, to je asi příliš. Ostatně, kdo se domníval, že mezi Poláky a Ukrajinci na západě území existovaly v dějinách idylické vztahy, ten se velice mýlil. Ona láskyplná obětí Poláků se Zelenským byla motivovaná jen společnou rusofobií. Podle hesla: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, i kdyby to byl následovník Stepana Bandery.
Ačkoliv znaků charakterizujících nepřehlédnutelným způsobem pučem ustavený kyjevský režim bylo od roku 2014 do současnosti víc než nadbytek, přesto se velmi mnoho Evropanů, indoktrinovaných médií hlavního proudu nebo rusofobií nějaké „domácí výroby“, nikdy nezamyslelo ani na okamžik nad tím, že právě ve skutečné charakteristice tohoto kyjevského režimu je třeba vidět onen hlavní důvod, pro který Ruská federace po osmi letech marných pokusů dosáhnout řešení nebezpečného vývoje na Ukrajině mírovou cestou a při pohledu na probíhající útoky kyjevského režimu na Donbas, který naprosto správně odmítl sdílet s pučem ustaveným režimem jednu státnost, se nakonec chopila zbraní.
Vše je naprosto transparentní, nepřehlédnutelné. Také historická paralela s nástupem nacismu v Evropě a se dvěma pokusy Moskvy, které rovněž zůstaly Západem nevyslyšeny, ustavit ještě včas, před Hitlerovými agresemi, protihitlerovskou koalici. Moskva se tehdy obracela na Londýn a na Paříž marně, stejně jako se úplně marně obracela po provedení puče na Ukrajině na Washington a na další metropole států NATO/EU. Přála si, aby vlády těchto zemí přistoupily na mírové řešení nebezpečného vývoje na Ukrajině a na hledání nové bezpečnostní architektury v Evropě, která by konečně vzala v úvahu také bezpečnost Ruska. Západ odmítnul, a odmítnul arogantně, v podstatě s výsměchem. Přitom bylo povinností především Západu, jehož „elity“ (víme, že kromě peněz a moci v nich nic elitního není) o sobě soustavně prohlašují, že je „hodnotový, spravedlivý, demokratický, citlivý k právům menšin (asi s výjimkou srbské menšiny v Kosovu a menšin ruských na Ukrajině, v Moldavsku a v Pobaltí!), a tak podobně v tomto líbezně znějícím falešném duchu. Západ se také, alespoň do roku 2014 (euromajdan plus Oděsa) oficiálně nezřekl odporu vůči fašismu a nacismu ve všech jejích modifikacích a „šovinistických variantách“. Západ se prostě celé poválečné období tvářil jako rozhodný bojovník proti nacismu a fašismu a jako zapřisáhlý odpůrce těchto zvrácených ideologií. Ve velmi mnoha zemích tohoto dnes „kolektivního Západu“ se podařilo roztomile ukrýt velký kus své vlastní minulosti.
Velice hloupá byla poválečná Moskva, když jim to umožnila. Měla a má archivy přeplněné výmluvnými doklady, které teprve nyní, když se jí Západ snaží ukrást zásluhy o porážku Hitlera, zbavuje prachu a vysílá je do éteru. Který si ovšem Západ střeží jako Kerberos brány podsvětí. Koneckonců, přinejmenším ve většině států EU je adorování nacismu, fašismu a obecně vyzývání k násilí na etnickém principu, dokonce podpora zabíjení příslušníků jiného etnika, se kterým nota bene nejsou státy EU/NATO oficiálně ve válce (válčí skrytě, o to houževnatěji), trestné. Proč si toho nejsou západní „lídři“ vůbec vědomi? Nenapadne je, že sbírky peněz na rakety podnikané otevřeně s cílem zabíjení příslušníků jiného etnika, se kterým stát těchto „výběrčích“ dokonce není oficiálně ve válečném stavu, je podle zákonů těchto zemí trestné?! Není žalobce, není soudce. Právo se obrátilo ve svůj opak.
V případě pučistů z Kyjeva ovšem Západ postupoval právě opačně. Ne proti zárodkům neonacismu, ale jejich podporou. Proč? No jednoduše proto, že spatřil v západoukrajinském protiruském šovinismu přesně ten nástroj pro svoji vlastní válku s Ruskem, jaký potřeboval, o jakém věděl dlouho před explozí extrémního nacionalismu. A který se v minulosti několikrát Západu osvědčil. Nejenom, že Západ neudělal proti pučistům nic, podobně jako ve třicátých letech minulého století neudělali vůbec nic proti Hitlerovi Britové, Francouzi, Američané, Nizozemci, Finové, Poláci, ale ani další evropské národy. Naopak s ním uzavíraly smlouvy. Uzavíraly je dlouho předtím, než tak učinila Moskva. Ta před válkou, a když byl ještě čas Hitlera zastavit, žádala nejprve a opakovaně o dohodu s nimi. Byla odmítnuta. Tak jako byla odmítnuta, když začátkem devadesátých let minulého století žádala Západ, aby byl tak neskutečně laskav, odložil svoji vrozenou agresivitu a nepřibližoval se k hranicím Ruské federace svými vojenskými strukturami v rámci rozšiřování NATO. Včetně raket dlouhého a středního doletu, včetně jaderných zbraní. A také s úmyslem obsadit námořní základnou klíč k Černému moři a celému jihozápadu Ruska, tedy Krym. NATO na Krymu představovalo dýku hluboko v srdci Ruska. Občané Krymu rozhodli v referendu pro návrat k Rusku s tak ohromnou převahou hlasů, že zpochybňovat jejich vůli je absurdní. „Osvobozovat“ Kyjevem Krym si téměř nikdo na Krymu nepřeje. Přeje si to Západ, protože Krym se rovná veliká zbraň proti Rusku a s ní kontrola nad Černým mořem a Azovským mořem. Také snadnější přístup ke Kavkazu, kde se nachází další citlivé místo Ruska. Kdo nechápe ruskou potřebu Krymu, patrně nikdy v životě neviděl mapu východní Evropy a západních částí Asie. Spousta politiků na Západě a s nimi spřízněných zaměstnanců médií hlavního proudu skutečně působí dojmem, že neumí ani část a psát. Jen počítat, co jim jejich „džob“ vynáší.
NATO se přitom rozšiřovalo s kolosálně drzým argumentem, že „je přece právem každého státu, aby si zajistil svoje bezpečí vstupem do NATO“. Arogance, dokonce výsměšná arogance takového „argumentu“, musela být každému člověku v Evropě ihned zřejmá. Jestliže existuje vojenský blok, jehož kompletní strategií vždy bylo a navždy zůstává zničení Ruska (kvůli tomu NATO vzniklo!) přesně podle potřeb západního imperialismu, kolonialismu a militarismu, potom vstupování do takového bloku nelze hodnotit jinak než jako přihlášení se k nepřátelství vůči Rusku. K ochotě vést proti Rusku válku. K převzetí západních potřeb i národy, které tyto potřeby nikdy neměly a k Západu nikdy nepatřily. A když se takto rozšiřuje blok nepřátel, aniž by byl doložen jediný nepřátelský krok z ruské strany, pak je opravdu někomu divné, že to Rusko vyhodnotilo přesně podle smyslu celého procesu, tedy jako přímé ohrožení? Jako akt otevřeného nepřátelství? Opravdu je to tak překvapivé???!!! Nebo mělo snad Rusko otevřít hranice a pozvat NATO v plné polní i s ukrajinskými šovinisty do Kremlu?
A tak byla Moskva odmítnuta, i když žádala Západ, aby přestal vtahovat do této vůči Rusku nepokrytě nepřátelské struktury jednu ze starých ruských zemí, Ukrajinu. A aby přestal podporovat penězi, zbraněmi, instruktory, navigačními systémy a dalšími prostředky režim, který po vzoru Pobaltí zahájil mohutnou diskriminaci ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině. Třebaže Rusové v Pobaltí žijí v pozici občanů s velmi omezenými právy, obklopeni nesnášenlivostí či dokonce zjevným nepřátelstvím, Evropská komise a vlády států EU tento fakt absolutně ignorují. Diskriminace na etnickém principu těmto strukturám zřejmě není vůbec proti mysli, což vlastně prozrazuje už dávno to, co západní vládnoucí struktury na sebe svojí rusofobií sdělují i nyní. Nepochopit, v čem spočívalo a stále spočívá ohrožení Ruska z Ukrajiny, vyžaduje vskutku fenomenální stupeň ignorance, nebo velkou kariérní či finanční motivaci. Takovou, za jakou někteří lidé rádi prodají i vlastní duši. Takovými lidmi je politika Západu, bohužel, doslova přeplněna.
Dějiny se sice neopakují se vším všudy, opakují se ale některé osudové okamžiky a s nimi i mechanismy. Zlo je sice úžasně vitální, umí si i celá desetiletí tiše pospat v úkrytu, není ale vůbec vynalézavé. Sovětský svaz byl v červnu 1941 napaden koalicí sestavenou nacistickým Německem. Byla to nacistická vojenská a politická struktura. Sověti a mezi nimi především nejpočetnější národ, Rusové, tuto první nacistickou formaci porazili. V naší době, 77 let po porážce Hitlerovského nacismu v Evropě (počítáno k roku 2022, k zahájení „speciální vojenské operace“) bojují Rusové s následovníky a vyznavači těch, kteří v minulosti bojovali na straně Hitlerova Německa proti osvoboditelským armádám. Nebo proti nim v některých výjimečných případech bojovali sice nezávisle na německých jednotkách, ale s týmž cílem. A tím bylo zabránit osvobození nejprve území Sovětského svazu a potom téměř celé jihovýchodní, východní a střední Evropy. Kdyby byly tyto jednotky v bojích s Rudou armádou a sovětskými partyzány, mezi nimiž byla také spousta Ukrajinců, úspěšnější, potom by nacistické armády Wehrmachtu a SS v okupovaných zemích stačily uvěznit, umučit, upálit, zavraždit a zaživa pohřbít ještě další desítky, možno stovky tisíc Evropanů. Takto by se možná někteří jejich dnešní obdivovatelé ani nemuseli narodit.
Řada států EU/NATO, jejichž vlády (a média hlavního proudu) aktivně podporovaly a podporují kyjevský režim, dospěly k vývoji, který byl vlastně samým základem, architektem a hybatelem konfliktu na Ukrajině. Dospěly samy k sobě, k dalšímu pokusu o vytvoření nové evropské protiruské koalice. Za poslední něco více než jedno století se takovéto protiruské koalice formují přinejmenším počtvrté. První byla intervenční západní koalice operující proti bolševickému Rusku v čase jeho občanské války, takto v podstatě okamžitě po skončení první světové války. Později tato západní koalice podpořila penězi a zbraněmi Polsko diktátora Piłsudského v polsko-ruské válce1919 – 1921. Desítky tisíc Rudoarmějců, kteří se ocitli v polském zajetí, zmizely v podstatě beze stop. Toto se v Evropě samozřejmě nepřipomíná. Ach ta paměť příležitostně děravá!
Druhá protiruská koalice se formovala v téměř celém meziválečném období a chystala mohutný úder proti Sovětskému svazu naplánovaný na léta 1929/1930. Možná není nezajímavé, že také současné evropské NATO a militarizující se EU uvažují o datu možné války s Ruskem na léta 2029/2030. Prostě se to má zkusit o sto let později. Také Zelenskyj chce do té doby udržet Ukrajinu, z níž odešla nejméně polovina obyvatelstva (hlasování proti režimu nohama), ve válce s Ruskem, která je pro něj a další pohlaváry režimu jedinou zárukou přežití. Úkolu zničit Rusko a zabít co nejvíce Slovanů na Ukrajině, v Bělorusku a v samotném Rusku, se následně (po neúspěchu zničit doposud nezkonsolidované revoluční Rusko v rámci jeho občanské války) ujal Adolf Hitler. Proti takovým plánům vládnoucí elity v celé řadě evropských zemí, na Západě i na Východě (občané tehdy stejně jako dnes často smýšleli jinak), neměly vůbec nic. Možná právě naopak! Hitler je ale zklamal, což dnes potomci těchto „elit“ dávají najevo novou vlnou etnické nenávisti vůči Rusku. Je docela charakteristické, že nové evropské vládnoucí postavy se mnohdy těší tak minimální podpoře občanů, že to vede k podezření, že ve stávajícím typu „demokracie“ na vůli občanů vlastně opravdu nezáleží. Voliči volí a neoblíbené figury zůstávají zakousnuty chrupem v polstrování svých křesel. Vlastně ty hlavní figury volbám nepodléhají. Oligarchie si je dosazuje sama do nadnárodních struktur a občan se potom diví škodlivosti jejich rozhodování.
No, a jestliže dnes vidíme, že se znovu formují evropské „elity“ k další koaliční válce proti Rusku, jejíž cíl je téměř shodný s cíly všech předchozích protiruských evropských koalic, vzniká otázka, zda se vlastně nejedná o Plán Barbarossa číslo II. Nacisté prokazatelně plánovali na starých ruských územích zahubit co nejvíce Slovanů. Důkazy existují! Plánovalo se zabít jich 30 miliónů. Ostatní Slované měli pokračovat v existenci, jakou jim vždy přisuzovaly západní elity. V existenci služebné, podřadné, bezprávné. Tento osud měli Němci samozřejmě připraven i pro Ukrajince. Slovan jako Slovan! Skutečnost, že Západní vládnoucí struktury udělaly všechno pro to, aby válka mezi Rusy a Ukrajinci byla stoprocentně nevyhnutelnou, nabízí se opět otázka, zda i v tomto případě nehrála roli snaha „snížit“ válkou počet obyvatelstva jak Ruska, tak Ukrajiny? Západ ví velice dobře, že vzájemná blízkost obou národů, jejich vzájemné vazby, mírové soužití, činí Rusko silnějším. A naopak odříznutí Ukrajiny od Ruska a dosažení nenávisti mezi oběma národy či dvěma větvemi národa jediného Rusko oslabuje. Solženicyn věděl dobře, proč označil odříznutí Ukrajiny od Ruska za fatální chybu. Rozbíjí se tak jednota Východní Evropy, jednota a mírová existence starých ruských zemí, bezpečí pravoslaví. Vzniká prostor neklidu, ze kterého chce Západ těžit. Oslabuje to samozřejmě i Ukrajinu, ale od té se žádá, aby vydala všechno, co má, včetně lidského potenciálu, a potom může zaniknout. Toto je úplně běžná koloniální praxe. Západ věděl dobře, jak děsivou cenu Ukrajina za svoje angažmá v původně asi jen anglosaském projektu zaplatí. Tento projekt stvořený tradičními nepřáteli Ruska patří nejspíš k tomu úplně nejodpornějšímu, co kdy Západ sestrojil.
Můžeme se ptát, proč například Britové stojí v čele tohoto nového protiruského tažení? No, nezapomeňme, že Velká Británie se sice ocitla mezi vítěznými mocnostmi druhé světové války, poválečným vývojem, ale přišla o zámořské kolonie, takže se z Velké Británie stala Británie „malá“. Ostrůvek v moři při pohledu na globus. Ve srovnání s Ruskem v podstatě neviditelná. Podstatným důvodem britské nenávisti k Rusům je fakt, že Sovětský svaz po válce velice podporoval národně osvobozenecké hnutí zemí „třetího světa“, tedy bývalých kolonií britských, francouzských i jiných. Rozpad říše je veliké trauma. Pro Brity, kteří mají o sobě obzvláště vysoké mínění, je to trauma desateronásobné. A stonásobným se stává, kdykoliv se britský aristokrat nebo velkopodnikatel zahledí na onen globus. To musí být pro Brita z nejvyšších kruhů skutečný infarktový zážitek. (Tisknou se ve Velké Británii ještě vůbec atlasy?)
Jestliže kritizujeme státy Západu, potom kritika míří výhradně jen na jejich momentální vládnoucí struktury, tedy na oligarchii, militaristy, kariéristy, kompradory a další, kteří ustavili nad Západem mimořádně bezohlednou zištnou kryptokracii. V podstatě režim bez etiky, dokonce se stále více se vyprazdňujícím lidstvím. Stává se nelidským, neboť od západních vlád nepřišlo odsouzení masového zabíjení Palestinců včetně tisíců dětí v Gaze, ani americký cílený útok raketou na školu v Iránu, jemuž podlehlo 168 dívek. Západ si koncem druhého tisíciletí dokonce zakryl cudně oči před pohledem na takzvaný „žlutý dům“, ve kterém teroristé z takzvané „Kosovské osvobozenecké armády“ odebírali mladým zajatým Srbům zaživa jejich orgány, které se potom co nejrychleji ocitaly v chladicích zařízeních, aby putovaly na trh s tímto „zbožím“. Zajatci samozřejmě ihned po „zákroku“ umírali ve strašných bolestech. A samozřejmě „humánní úrovni“ západních „elit“ zcela unikl také aktuální cílený noční útok kyjevského režimu na vysokoškolskou kolej v Luhanské oblasti, který zabil 21 studentek. Rusové nabídli západním médiím pohled na místo tragédie. Většina západních médií pozvání odmítla a ta, která se ze Západu dostavila, většinou nenapsala či neodvysílala nic nebo jen něco málo. Výjimkou byl jeden odvážný irský novinář. Naštěstí výjimky vždy existují, byť je jich jako šafránu.
Asi při této úrovni „lidskosti“ platí mírně upravené heslo kdysi uplatňované bílými kolonisty vůči indiánům: „Mrtvý Rus, dobrý Rus.“ Ostatně, v projevech mnohých představitelů současného evropského Západu stačí zaměnit slova Rusko, Rus, Rusové či ruský, za žid, židé, židovský, a celá ohromná pokleslost současné mravní úrovně těchto vládnoucích struktur se zjeví s děsivou otevřeností. O této analogii se nedávno zmínilo i několik ruských komentátorů. Copak zakazování ruským sportovcům v účasti na mezinárodních soutěžích, zákaz hlásit se ke státním symbolům i hymně je v samé podstatě něco jiného, než když nacisté zakazovali lidem židovské národnosti jezdit tramvají ve voze s „árijci“, nebo navštěvovat restaurace a kavárny? Toto je úplně stejný princip, zejména když víme, že Rusové jsou diskriminováni nikoliv kvůli takzvané „agresi“ na Ukrajině, ale jednoznačně kvůli původu, tedy na etnickém principu. Ten odhaluje jednoduchý fakt: Kdyby se jednalo o „trest za agresi“, pak by museli být stejným způsobem, a to v mnohem větší, nesrovnatelně větší míře, postihováni sportovci z USA, Izraele, ale i celé řady dalších států. Nikoliv, je nepokrytě použit etnický princip, takže srovnání s nacistickým postojem vůči židovskému etniku je úplně na místě. Rusové sice v Evropě ještě nemusí do lágrů, ale je nepochybné, že některým evropským „lídrům“ by se toto řešení velice zamlouvalo. Ostatně, už se ozvaly hlasy o nutnosti každého Rusa pohybujícího se po EU pečlivě střežit. Toto všechno svědčí o charakteru současných západních „elit“.
Je nejenom právem občanů západní poloviny Evropy, onoho nevelkého západního výběžku mohutného eurasijského kontinentu, ale je to i jejich povinností diktovanou pudem sebezáchovy, odebrat této kryptokracii, jejím ochotným nástrojům včetně médií hlavního proudu, její moc. Tři pokusy o zničení Ruska podniknuté mezi lety 1918 – 1945 Rusko (Sovětský svaz) odrazilo. Udrželo svoji existenci i během studené války, kterou mu vyhlásila Velká Británie. Nyní probíhá pokus čtvrtý a znovu se objevují ve hře nejenom nacistické či banderovské symboly, ale také teroristické praktiky režimů, o kterých jsme doufali, že definitivně zanikly. Zabíjení civilistů, zabíjení dětí především.
Tyto praktiky nezanikly. Stalin sice zničil Hitlera (v Evropě se západní spojenci zapojili do osvobození kontinentu doslova za minutu dvanáct, v červnu 1944!!!, zato si dnes přivlastňují vítězství!), ale nezničil nacismus, fašismus, západoukrajinský nacionalismus, ustašovský fašismus Chorvatska, nacismus v Estonsku, na Litvě, v Lotyšsku a další varianty této krvavé zločinnosti. Za Oceán po válce uprchly tisíce chorvatských ustašovců, zachránili se příslušníci belgické divize SS Wallonien, kolaboranti z vichistické Francie, stejně tak se zachránili Finové, kteří se zúčastnili téměř 900 dní trvající blokády Leningradu a počínali si brutálněji než samotní Němci. V Leningradu přišel o život téměř milión obyvatel. Obyvatelé velkoměsta umírali hlavně mrazem a hladem. Finové prosluli také stavbou koncentračních táborů na obsazených ruských územích. Stojí dodnes jako památníky krutosti. Španělských dobrovolníků bojovalo na východní frontě proti SSSR nejméně tři sta tisíc. Podobné počty vyslali Rumuni, Bulhaři, Maďaři. Hitler skončil, s ním mnoho pohlavárů a soukmenovců, jejich ideologie a jejich nenávist ale zůstaly. Tohle se zničit nepodařilo, což vidíme právě dnes. Uložily se k dlouhému čekání na reinkarnaci. Es kommt der Tag! Už zase?
Pro stovky tisíc Evropanů nebylo osvobození od nacismu vůbec důvodem k oslavám. Právě naopak. To, co v poslední době shazuje v řadě zemí Evropy památníky osvobození Rudou armádou a co přepisuje jména ulic a náměstí jmény zločinců, to, co dnes tak zase ohromně nenávidí Rusy a vše ruské, to rozhodně nespadlo z nebe. Ani to nevyplivnuly na povrch nějaké gejzíry kalných podzemních vod. To prostě leželo, tiše pracovalo, a hlavně čekalo na příležitost. Třeba na Plán Barbarossa číslo II. Na další válku proti Slovanům, hlavně proti Rusům, ale paralelně také s obětováním Ukrajinců. Divide et impera! Proč Rusové tak vadí? Vadí, protože jsou to Rusové, napsal spisovatel F. M. Dostojevskij. Vadí, protože jsou jedinou stabilní a dlouhověkou mocností Slovanů. O tutéž pozici usilovali Poláci, ale neuspěli. Nyní se snaží znovu o revizi, neboť Rusům nemohou zapomenout, že v soubojích s nimi většinou neuspěli. Germánské kmeny se během čtrnácti století sousedství s velice početnými slovanskými kmeny Slovanů velice báli. Ten strach ze slovanského převrstvení se udržoval mezi Němci i Rakušany až do vypuknutí druhé světové války. V projevech a zápisech nacistů se o této slovanské hrozbě“ mluví a píše často.
Malé slovanské národy zůstávaly v závislosti na Němcích, Rakušanech, Turcích nebo na Maďarech. Ovládnutí unikali jenom Rusové, kteří ještě ke všemu v podstatě po celé devatenácté století představovali hrozbu, že se malé slovanské národy prožívající svá obrození k Rusku přimknou, jako k dubisku. „Nuž raději přichyl k tomu tam se dubisku, jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“ (Ján Kollár: Slávy dcera). To se nestalo, existovala spousta překážek a s nimi i pochopitelné obavy z ruského samoděržaví. Nicméně, několikrát v dějinách platilo, že čím blíže k Rusku, tím dále k Německu. A naopak. Rusko bylo velikou mocností, kterou vytvořili Slované, kteří do ruského prostoru postupně integrovali i stovky jiných národností, a to aniž by si přitom vychutnávali pocit vlastní civilizační nadřazenosti, ono velkopanské zacházení vlastní západnímu kolonialismu, ale i Polákům, čehož si velice dobře všimnul Karel Havlíček-Borovský na své cestě do Polska a do Haliče. Absence „velkopanských manýrů“ u Rusů je nejspíš oním klíčem k pochopení, proč se Rusům daří udržet pro všechna etnika Ruské federace včetně všech náboženství pocit společné „ruské“ identity. Onen pojem „rossijane“ (россияне) zahrnuje všechna etnika sdružená v Ruské federaci, aniž by je podřizoval pojmu „russkije“ (русские), což jsou etničtí Rusové. Zkrátka a dobře nevznikl zde model typický pro západní kolonialismus: „pán a domorodec“. Asi i proto se nepřátelům Ruska nedaří zemi rozbít zevnitř.
Slovanské impérium, s jakým bylo vždy nutné počítat, to z pohledu západních mocností představovalo velmi špatný rodokmen. Rusové byli Slované a jako takoví prostě „nepatřili nikdy do rodiny původem od Caesara, krále Artuše, Karla Velikého a podobně“. Byli cizí, východní, „byzantští“, pravoslavní. A byli také tuze odolní, což Západu vadilo vždy nejvíc. Západ má Rusa rád, pouze když se Rus nabídne ke službě a k vykradení. Chce-li Rus zůstat pánem ve svém domě, v té chvíli západní cit rychle ochabne.
Západ nebude nikdy v přátelském vztahu s Ruskem. To je axióm, jenž vskutku nepotřebuje dalších důkazů, neboť byl dokonale prokázán. Je to vyloučené. Rusko se nikdy nedočká vztahů se Západem na bázi rovnosti a vzájemného respektu. Velice nemoudrý je Rus, který to neví. Rusko zůstane západní polovině Evropy vždy cizí, nepřijatelné. A to přesto, že pro západní polovinu evropského kontinentu neexistuje moudřejší cesta než naopak co nejlepší vztahy s Ruskem. A jelikož jsou si právě toho vědomi oligarchové ve Spojených státech, kteří se bojí evropské konkurence, evropského napojení na eurasijský hospodářský prostor, tak musela vypuknout válka na Ukrajině. Mimo řady jiných důvodů. A po ní s vysokou pravděpodobností vypuknou i války další. Musí být systematicky zničeno vše, co hrozí sjednocením, bezpečím a mírem. Občané Evropy, ony oběti bezcharakterních kariéristů a kompradorů, které mají v čele většiny svých zemí, tomu mohou zabránit. Jen oni. Ovšem nejprve je nutné zavřít média hlavního proudu, naopak otevřít oči a zadívat se na celý systém hodně pozorně. Není to vůbec hezký pohled, stahovat si do mobilu nové aplikace je jistě příjemnější, nicméně strkat hlavu do písku je prý práce pro pštrosy, ne pro občany demokratických zemí, kteří chtějí žít a přežít.
