Milan Hodža v Paríži – únor 1936

Robert Kvaček

Vo veku 91 rokov zomrel 27. apríla 2024 Robert Kvaček. Patril k najväčším osobnostiam povojnovej českej historickej vedy a uznávali ho aj odborníci v zahraničí. Bol obľúbeným vysokoškolským pedagógom. Medzi jeho hlavné záujmy patrili dejiny diplomacie v medzivojnovom období a počas druhej svetovej vojny a kultúrne dejiny konca 19. a začiatku 20. storočia.

Narodil sa 5. júla 1932 v Dvorciach pri Jičíne, vyštudoval Filozofickú fakultu Karlovej univerzity. Počas štúdia Kvaček pracoval ako asistent v Husovom ústave československých dejín a po skončení štúdia sa zapojil do vedeckej práce. V roku 1967 bol vymenovaný za docenta na Karlovej univerzite  Prahe a v roku 1991 inauguroval. Vyučoval aj na ďalších českých vysokých školách (Technická univerzita v Liberci, DAMU, FAMU) a prednášal pre verejnosť.

Na Slovensku spolupracoval s dr. Miroslavom Pekníkom na Dňoch Milana Hodžu.

Ako spomienku na neho prinášame časť jeho príspevku o Milanovi Hodžovi (z knihy, vydanej v anglickom jazyku:  Goněc, Vladimír – Kvaček, Robert – Lysý Jozef – Němeček, Jan: Milan Hodža: Thinking on Europe and Acting for Europe. Bratislava: VEDA, 2021, s. 69-73.)

Byl to úspěch, nijak oslnivý, spíše očekávaný, ale přece jen úspěch. Československo porazilo Francii v kopané ve všech dosavadních šesti zápasech a podařilo se mu to i po sedmé, 9. února 1936 v pařížském Parku princů, a to 3 : 0. Proč tato připomínka ze sportu v úvaze o závažné politické a hospodářské problematice, jakou byly rozhovory československého premiéra a ministra zahraničí Milana Hodži ve Francii o podpoře jeho „plánu“ na užší středoevropskou spolupráci? Nijak významné vítězství fotbalistů mělo jako by symbolicky předznamenávat příští Hodžovy pocity z politických jednání – došlo k němu právě v den jeho příjezdu do Paříže. Také každá pozitivní zmínka o Československu se hodila. Francouzský tisk referoval o utkání obsáhle a musel uznat kvalitu soupeře.

Milan Hodža

Hodža si přijel do Paříže především pro podporu svého projektu na hospodářskou a politickou spolupráci menších států ve střední Evropě. Hodža viděl středoevropský prostor jako určitý celek: „jeho“ střední Evropa byla oblastí mezi Německem a Ruskem – tak ji ostatně pojímala většina československých politiků – oblastí se svou vlastní konstitutivní historií, s příbuznými směry sociálního vývoje, s obdobními národnostními problémy.

Na podzim 1935 přišel Hodža s rámcovým návrhem na postupné hospodářské a politické sbližování podunajských států, jejichž sjednocený blok by se potom mohl dohodnout s Německem na základě určité rovnováhy sil obou partnerů. V ekonomickém ohledu šlo o to, aby zemědělské přebytky podunajských zemí byly umístěny na trhy západní Evropy, především do Británie, jež by o tento kontingent snížila dovoz ze zámoří. Počítal tak se zvýšením kupní síly podunajských agrárních států, což by bylo mimo jiné výhodné i pro československý průmysl. Pro odbyt zemědělských výrobků navrhl zřídit ústřední agrární kancelář ve Vídni. Prvním krokem k ekonomické spolupráci podunajských států měla být dohoda mezi zeměmi Malé dohody – Československa, Jugoslávie a Rumunska – a státy Římských protokolů – Itálie, Rakouska a Maďarska. Hodža pro její realizaci doporučoval, aby se zúčastněné státy zavázaly nesnížit dosavadní celní preference a dovozní kontingenty, nezvyšovat celní sazby a postupně zmírňovat povolovací a dovozní režim. I politická spolupráce se měla zaměřit především na zúžení kontaktů Malé dohody se zeměmi Římských protokolů. Již delší dobu se Československu zdálo schůdnější jednání s Rakouskem a proto se Hodža nejdříve zaměřil na ně. Sondáž pro svůj středoevropský projekt otevřel rozhovorem s kancléřem Schuschniggem 17. ledna v Praze.

Schuschnigg se však určitější rozpravě o Hodžově námětu vyhýbal. Za své hlavní téma považoval v budoucnu možnou restauraci Habsburků v Rakousku, snad v podobě „knížectví“ (Fürstentum). Naznačoval, že by to mohla být i obrana proti anšlusu, ovládnutí Rakouska Německem. Domníval se, že Hodža měl dříve k Habsburkům blízko, aspoň jako důvěrník následníka trůnu Ferdinanda d’Este. Hodža však nechtěl téma nijak rozvíjet, zdálo se mu nečasové a vůbec nerealistické. Schuschnigg se zase obával hlouběji se o Hodžův námět zajímat; věděl, že by to vyvolalo nepříznivou reakci u partnerů z uskupení Římských protokolů, jak Itálie podrážděná vším, co ji mezinárodně omezovalo, tak Maďarska odmítajícího jakékoliv úmluvy se státy Malé dohody, zvlášť s Československem a trvale se soustřeďujícího na revizi mírové Trianonské smlouvy. Ostrou kritiku mohl Schuschnigg čekat také z Německa, s jehož nacistickými spojenci v Rakousku měl kancléř stále vážnější potíže a jež dávalo najevo, že Rakousko se musí chovat „německy“, tedy už delší dobu proti Praze politicky a propagandisticky, přálo si rozpad Československa a také mu napomáhalo domnívajíc se, že se tím zvýší jeho vliv v prostoru „mezi moři“ zahrnujícího i střední a jihovýchodní Evropu.

Politické návštěvy zažila Paříž už koncem ledna. Po účasti na londýnském pohřbu britského krále Jiřího V. se tu zastavil rumunský král Carol a rumunský ministr zahraničí Titulescu, bulharský král Boris, jugoslávský regent princ Pavel, sovětský ministr zahraničí Litvínov, turecký ministr zahraničí Rüstü-Aras, rakouský vicekancléř Starhemberg. Další, spíše zdvořilostní rozmluvy vedli s ministerským předsedou Sarrautem a hlavně s ministrem zahraničí Flandinem. Hlavním tématem byla mezinárodní bezpečnost oslabená italskou agresí proti Etiopii a jejími důsledky, především zproblematizováním účinnosti Společnosti národů. Nejistotu prohlubovalo zbrojení Německa a jeho stále ostřejší kampaň proti francouzsko-sovětské spojenecké smlouvě z 2. května 1935 použité jako záminka k likvidaci deset let staré locarnské smlouvy stvrzující hranici německo-francouzskou a německo-belgickou a demilitarizovaného pásma v Porýní. Německu šlo právě o likvidaci této zóny, která mu překážela nejen v případě vojenského střetu na západě, ale i v útoku ve střední a východní Evropě: mohlo tu narazit na Francii, která byla spojencem Československa, Polska a Sovětského svazu, jímž by pomohla postupem do Německa do Porýní. V únoru 1936 chystanou parlamentní ratifikaci francouzsko-sovětské smlouvy chtělo Německo užít jako signál k roztržení locarnských dohod garantovaných Británií a Itálií. Šlo o mezinárodně nebezpečný počin, a tak ve Francii a vůbec v podstatné části Evropy bol plný dohadů, zda se ho Hitler odváží. Pochybnosti, že půjde na hazard, spíše převažovaly, obavy ze zničení locarnských smluv však stále sílily. V tomto neustáleném mezinárodním ovzduší přijížděl Hodža do Paříže.

Většina francouzského tisku ho vítala, zároveň ho Francouzům představovala. Noviny vzpomínaly jeho podíl na slovenském začleňování do československého státu. Některé listy přinesly i rozhovory s Hodžou. Neopomněl připomínat svou koncepci sblížení středoevropských států, zemí Malé dohody se členy Římských protokolů. Ve střední Evropě se podle něho zrodil nový typ demokracie – musí dbát na disciplinu a myslet na hospodářské úkoly, dokonce by se dala nazvat demokracií hospodářskou. Jejím základem je práce, zároveň jde o suroviny a export; stará se o to hlavně agrární strana – straník se Hodžovi nezapřel. Samozřejmě pozitivně Hodža hodnotil své jednání se Schuschniggem. Restaurace Habsburků sice nepřichází v úvahu, zabezpečit rakouskou samostatnost je však nezbytné a Československo má na ní zvláštní zájem. Některým listům se zdálo, že Hodža chce k tomu přispívat a zároveň prosazovat podunajskou organizaci. Hovořil o tom ostatně ve vládním prohlášení 5. prosince a 23. prosince 1935 na tiskové konferenci.

Neodjížděl však do Paříže s pevnou oporou v Malé dohodě. Jugoslávie pod vedením ministerského předsedy Stojadinoviće se jí vzdalovala: rozšiřovala hospodářské styky s Německem, ač pro ni nebyly vždycky vhodné. Nenacházela je však ani na Západě, protiitalské sankce přijaté Společnosti národů kvůli Mussoliniho válce proti Etiopii znamenaly pro Jugoslávii citelné potíže v zahraničním obchodu. Stojadinović a obdobně smýšlející politici i princ Pavel byli zaujati režimy v Itálii a Německu, v zahraniční politice směrovali Jugoslávii k „neutralitě“. Zanedlouho se její představitelé zhlédli v britské politice appeasementu, Hodžovu ideu považovali za neuskutečnitelnou. Počátkem roku 1936 Hodža ještě doufal, že pro ni Jugoslávii získá, ostatně se chystal do Bělehradu zajet. Vůči malodohodovým partnerům se Stojadinović zatím navenek choval vstřícně, užíval obvyklých přátelských slov a ujišťoval o zájmu pěstovat malodohodovou vazbu.

V Paříži měl Hodža bohatý program. Prvním partnerem v jednáních však hned 9. února nebyl Francouz, ale rumunský ministr zahraničí Titulescu, který se ve francouzské metropoli zdržel a na Hodžu asi čekal. Sešli se na československé legaci a hovořili spolu čtyři hodiny, bylo ostatně o čem mluvit. Probrali mnohé, podmínky pro Hodžův plán – Titulescu byl o jeho vyhlídkách spíše skeptický, i když to tak otevřeně najevo nedal – situaci v Malé dohodě, poměry ve Společnosti národů, protiitalské sankce, postoje západních velmocí a jejich hodnotu pro bezpečnost menších států, mezinárodní chování Německa, vztah Rumunska a Sovětského svazu – čekalo se jeho smluvní prohloubení.

Od 10. února se Hodža setkával s francouzskými politiky, dvakrát s ministrem zahraničí Flandinem (nebyl vhodným správcem Quai d’Orsay v době, která žádala rozhodnost a jasnou zahraničněpolitickou linii), s ministerským předsedou Sarrautem (čtyřiašedesátiletý politik byl několikrát ministrem, ale silnou osobností, kterou Francie potřebovala, opravdu nebyl). Většinou při politických obědech na československém velvyslanectví poznal Hodža téměř všechny členy francouzské vlády. Rozhovory s nimi byli spíše jen zdvořilostní a formální, stejně jako přijetí u prezidenta Lebruna, který Hodžovi předal Velkokříž čestné legie. Samozřejmě Hodžu nejvíce zajímalo, jak se Francie staví k jeho středoevropskému projektu. Nepočítal s tím, že mu Francie bude přímo pomáhat hospodářsky, více spoléhal na Británii, která dovážela plodiny ze zámoří – ale za potřebnou měl francouzskou politickou a diplomatickou. Získal – jak po návratu tvrdil – souhlas k jednání o hospodářskou a celní dohodu ve střední Evropě, a to na základě „organického sblížení“ systémů hospodářské Malé dohody ustanovené v roce 1934 a zemí Římských protokolů. Předpokládalo se – a to Hodža ve svém plánu navrhoval – nezvyšování cel, nebo úměrná úprava preferencí a kontingentů, případě úlevy v platebním styku. Politické sbližování obou uskupení, plánem v budoucnu předpokládané, francouzští diplomaté zatím neočekávali, viděli ho jako námět k hospodářské kooperaci. Za zdvořilými, ba uznalými slovy nebyl však ani žádný příslib podpory v mezinárodních jednáních. Francie sama měla plno starostí.

I v Paříži byl Hodža vyhledáván novináři. S některými rozmlouval déle, vysvětloval svou středoevropskou koncepci a vyjadřoval se k mezinárodněpolitickým poměrům. Z dílčích témat převažovala problematika Rakouska, i vzhledem k Hodžovu lednovému setkání se Schuschniggem, a síly Německa. Jemu mohla být – podle Hodži – partnerem jen sjednocená střední Evropa. Německo přestane být hrozbou, až najde proti sobě pevnou hráz na západě i na východě, připomínal Hodža Renému Larovi z Figara.

Právě Německo Hodžův středoevropský plán citelně zasáhlo. Nedlouho po Hodžově jednání v Paříži zničilo 7. března 1936 locarnské smlouvy a obsadilo demilitarizované Porýní. Usnadnilo si tím – nepřímo, ale podstatně – případný agresivní vpád do střední Evropy, kam přehrazovalo cestu Francii. Západní účastníci locarnských dohod nezasáhli, ač k tomu měli právo. Pro Hodžův plán to bylo zlé znamení.

Snímky: www.wikipedia.sk a www.wikimedia.commons

(Celkovo 139 pozretí, 2 dnes)

Ďalšie články:

Facebook
Telegram
Twitter
Email

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *

Účet Klubu Nového slova – IBAN: SK8211000000002624852008
variabilný symbol pre Slovo 52525

Týždenný newsletter