Zrovna nedávno jsem svým přátelům vypisoval seznam televizních autorů, bez nichž bych nemohl být (Hubač, Daněk, Šotola, Čabrádek, Macourek, Hofman, Dietl, Lettrich, Otto Zelenka, Peter Jaroš, Marek, Melíšek, Gustav Oplustil, Otčenášek, Zinnerová, Franková) a televizních děl, která mi zachraňují život (Ikarův pád, Tažní ptáci, Hodina klavíru, Raněný lučištník, Návštěvní hodiny, Pacholátko, Počítání oveček, Krásná vyhlídka aneb Bellevue, Městem chodí Mikuláš, Kráva, Střecha nad hlavou, Kosenie jastrabej lúky, Hody, Chlap prezdívaný Brumteles). Nejmladší z nich, Hodina klavíru, byla natočena v roce 2007, dávno před naší dobou, kdy se čekalo, že televizi budou platit i ti, kdo ji nemají – zato dnes nikdo nečeká, že se v dnešní ČT, které se bude povinně platit, ještě natočí něco velkého a lidského…
Přesto jsou tu dva tvůrci-moji vrstevníci, od kterých stále něco čekám. Režisér Jiří Strach, který začal točit v době, kdy byl s titulní rolí ve Svěrákově-Smyczkově Lotrandovi a Zubejdě na vrcholu slávy jako herec a už tehdy začal jako režisér například televizním filmem Genij vlasti, která se zasloužila o poznání pravdy o českých dějinách pravdou o autorovi opony Národního divadla Vojtěcha Hynaise. Což byla zásluha, kterou Jiří Strach – jinak Karlem Smyczkem skvěle vyučený v pohádkách (oba díly Anděla Páně) – zopakoval ještě několikrát (Vůně vanilky, Operace Silver A). Jiří Strach navíc patří mezi ty nebojácné, kteří se v poslední době staví proti vševládnoucí agendě politické korektnosti. Což je na příslušníka pražské umělecké bohémy (která se kdykoli může rozhodnout přestat s ním spolupracovat) i katolické církve (v níž už dnes také bují silné progresivistické křídlo, častující své „opozičníky“ nevybíravými „klatbami“) nebývalá odvaha, před kterou se skláním.
Generační scenáristický talent, který své hřivny nepromarnil ani v dnešním ničivém proudu komerce a ideologie, je pro mě zase Marek Epstein, autor filmových scénářů k tak skvělým filmům jako Grandhotel, Václav, Roming, BrainStorm, Vrásky z lásky nebo Anděl Páně 2. A věřte, že jsem mu tu poklonu nevysekl z nostalgie po našich společných přijímacích zkouškách na FAMU, kde jsem seděl vedle něho, a zatímco on se „dostal“ a stal se oním generačním talentem, já jsem byl pro své nadprůměrné výsledky v teoretické části vyzván zkoušejícím Vladimírem Justem, abych se přihlásil na filmovou vědu na FF UK (kam jsem se nepřihlásil a dodnes jsem tomu rád, i proto, že v té budově se dějí mnohé nezdravé věci, které loni vyvrcholily dokonce i tragickým střílením…). Když jsem v pořadu o devadesátinách Jiřiny Bohdalové, uváděném Alešem Cibulkou, slyšel, jak Cibulka vyzývá Marka Epsteina (který po Jiřím Hubačovi a Zdeňku Zelenkovi převzal žezlo hereččina dvorního autora), aby pro Jiřinu Bohdalovou napsal film, už jsem se těšil. Ale bohužel…
Mám v této branži stále dostatek kontaktů na to, abych nevyčítal tvůrcům to, za co nemůžou. Vím, co všechno musí z rozkazu dnešní ideo-dramaturgie tvůrce splnit, aby vůbec mohl natočit film v produkci České televize. Jeden ze statečných pravdomluvných, herec Marek Vašut, nedávno v rozhlasovém rozhovoru srovnával poměry v kultuře na konci 80. let a dnes, a dospěl k výsledku, že i tehdy se bojovalo o pravdu, nicméně bylo co do tvorby svobodněji než dnes. Věru nevím, zda Jiří Strach, a především Marek Epstein v tom odvěkém českém boji s vládnoucí doktrínou tentokrát vyhráli, nebo prohráli.
Fotozdroj: https://www.ceskatelevize.cz/porady/14181677911-svata/
Začněme od lží, na které jsme dennodenně zvyklí v médiích. Základem nového televizního filmu Svatá bylo vyprávění hlavní hrdiny Olgy Térové o jejím dětství, odehrávajícím se v soustavě sovětských táborů, jimž dal později jméno gulag jejich vězeň Alexandr Solženicyn a které existovaly v SOVĚTSKÝCH letech 1923 – 1961 na území celého Sovětského svazu a řada z nich byla mimo území Ruska (a hlavní podíl na jejich existenci měli Stalin a ministři vnitra Jagoda a Berija – z nichž nikdo nebyl etnický Rus). Ty nejsou v inscenaci samozřejmě SOVĚTSKÉ, ale RUSKÉ. A to i přesto, že po roce 1945 nejpočetnější vrstvou vězňů v SOVĚTSKÝCH gulazích byli zajatí příslušníci Vlasovovy protisovětské RUSKÉ osvobozenecké armády. Pravda, jednou ve filmu padne slovo SOVĚTSKÝ, v šalamounské větě: „Matku paní Térové s dcerou odvlekla SOVĚTSKÁ rozvědka do RUSKA.“
A zcela v rozporu s tím, jak se dnes konečně (velmi právem!) oddělují termíny NACISTICKÝ a NĚMECKÝ, zde se naopak na diváky hustě používá Pavlovův podmíněný reflex v Goebbelsově modifikaci – kdykoli padne slovo RUSKÝ, je to vždy ve spojení se zločinem a vždy zazní ruská lidová hudba. O to, aby se divákovi patřičně znechutila, se zasloužil skladatel hudby k filmu Michael Kocáb. O něm jsem během zhlédnutí díla přemýšlel, zda nebyl sám dalším chtěným podmíněným reflexem, když dnes přece z médií všichni vědí, že jako zmocněnec ČSFR pro odsun SOVĚTSKÉ okupační armády od nás vyhnal „RUSY“ (že kupříkladu velitelem vzdušných sil těchto odsunovaných „RUSKÝCH“ jednotek na území NDR a ČSSR byl ukrajinský generál Volodymyr Kličko, otec dnešního starosty Kyjeva, už neví skoro nikdo…). A jak už jsem napsal, ti, co v těch táborech byli, byli také Rusové, včetně maminky hlavní hrdinky, ale to se taky neví a – potichu a mimochodem – se to dozvíme někdy v půlce filmu Svatá.
Máme tu zkrátka válku a pro vyostření nenávisti k „nepřátelskému národu“ (což byl obrat vždycky glajchšaltujícím způsobem absurdní – a o to víc v dnešní době, kdy z Ruska utekl přes milion lidí, aby nemuseli za Putina bojovat) je třeba použít jakékoli prostředky. Pro člověka, který má určitý rozhled, je tento propagační tlak někdy až úsměvný: třeba když dcera hlavní hrdinky (hraje ji Lenka Vlasáková) vypočítává, kteří čeští autoři jsou ve světě nejčtenější, a vyjde jí, že jen Čapek a Kundera. Shodou okolností jsem měl nedávno v ruce statistiku a kupodivu světově nejčtenější jsou Haškův Švejk a Fučíkova Reportáž psaná na oprátce – jenže jejich autoři byli oba prosovětští, terminologií filmu proruští, a ty přece nelze jmenovat!
No a především tu je hlavní syžet filmu: hrdinka, která se svou matkou trpěla v gulagu, za to po listopadu 1989 dostala odškodnění a státní cenu a vydělává na knihách, které o tom napsala – jenže se ukáže, že její matka i ona v onom gulagu ve skutečnosti pracovaly jako civilní zaměstnankyně: matka jako tlumočnice a hrdinka sama jako kuchařka. Příběh reálného předobrazu hlavní hrdinky, Věry Sosnarové (1931 – 2024) byl zřejmě morálně ještě otřesenější, včetně věci, pro kterou byla její matka ve skutečnosti zatčena – což byl mezinárodně trestaný válečný delikt, za který se zatýkalo všude, včetně těch nejdemokratičtějších zemí. Vyznění filmu – že není důležité, zda člověk mluví pravdu, hlavně když svou lež dobře (a hlavně propagandisticky účinně!) odvypráví, názorně ukazuje na dnešní posun hodnot.
Když jsem od v ČR žijícího švýcarského historika Adriana Portmanna poprvé slyšel obhajovat tuhle zvrácenou logiku (prohlásil tehdy, že historická pravda o Václavu Havlovi by měla ve jménu posilování étosu demokracie ustoupit heroické legendě o Havlovi), řekl jsem si, že v Knihovně Václava Havla (kterou sponzoruje jeden z nejúspěšnějších polistopadových tunelářů, momentálně v exilu se nacházející Zdeněk Bakala) je to asi normální. Že se ale za něco takového postaví Jiří Strach, který se netají tím, že je křesťan a katolík (a jako takový musí znát deváté přikázání – Nezalžeš), bych nečekal.
Na druhou stranu, film Svatá se nastolením téhle otázky stal filmem nepominutelným, biblickým slovníkem řečeno, úhelným. Přemýšlím, zda to dokonce osvědčení tvůrci Epstein a Strach plánovitě nechtěli a nepředvedli – jak říkal Bohumil Hrabal – „kličku na kapesníku“, díky níž otázku lži pronesli i pod očima bdělých cenzorských očí v České televizi, aby ji vnesli do vědomí diváků.
Otázka, kdy je věc upraveným beletristickým příběhem a kdy už lží, uskutečněnou v rámci svědectví v oblasti faktu, tady už máme dlouho – a zejména právě v žánru, v němž vznikla Svatá: v oblasti televizní a filmové tvorby. Už od inscenací J. S. Kupky o Emilu Háchovi a Aloisi Eliášovi Noc rozhodnutí (1993) a Generál Eliáš (1995), kde „VE JMÉNU PŘÍBĚHU, KTERÝ BY MĚL VĚTŠÍHO DUCHA PRAVDY NEŽ SAMA PRAVDA“ se vedle skutečných historických osobností a dějů vyskytují osobnosti a děje, které se vůbec nestaly, některé osobnosti jsou přejmenované a jiné zcela vymyšlené.
Tenhle žánr byl dotažen ve filmech Petra Zelenky Mňága – Happy End (1996), Rok ďábla (2002) a Karamazovi (2008), ve kterých Zelenka vytvořil formu tak zvaného FIKTIVNÍHO DOKUMENTU (nemůžu si pomoct, ale mně tohle spojení zní stejně divně jako „vylhaná pravda“), který si (někdy i s jejich svolením!) vezme skutečné osobnosti, ale vypráví o nich příběhy, které nejsou pravdivé.
Aby bylo jasno: nemám nic proti uměleckému dílu „na motivy skutečných událostí“, kde jsou VŠECHNY postavy a reálie přejmenovány – ale přijde mi zrůdné, když pak vznikají seriály přepisující historii typu seriálu Bohéma nebo dokonce díla jako Habermannův mlýn (ve kterém režisér Juraj Herz „naočkoval“ své zkušenosti z válečného Slovenského státu do skutečné vesnice v naprosto nesrovnatelném prostředí a systému tehdejších německých Sudet a použil skutečná jména jiného skutečného příběhu), anebo Nikolaevův Muž, který stál v cestě, jehož scénář byl původnímu autorovi Ivanu Filovi za účelem takovéto dezinterpretace dokonce ukraden, o čemž se dodnes vede soudní spor!
35 let se čeští kritici posmívají „propagandistické“ normalizační válečné filmové trilogii Miroslava Fábery a Otakara Vávry Dny zrady – Sokolovo – Osvobození Prahy, jenže neoddiskutovatelným faktem je, že všechny postavy i historické výroky z ní jsou doložitelně autentické, i když pravda, často vytržené z kontextu. Tuhle práci si ovšem už český filmový dnešek nedává – lže, jak se mu zlíbí, respektive tak, jak zas nová ideologie a propaganda vyžaduje. Sice to tu a tam přizná, ale devět desetin diváků o tom přiznání neví, a tak dochází ke kýženému efektu přepisování dějin. Film Svatá je v tomto čestnou výjimkou aspoň v tom, že se netváří, že jde o autentický příběh Věry Sosnarové – důsledně změnil všechny jména a většinu reálií.
Už podruhé: nevím, zda to tak tvůrci chtěli, nebo zda se to stalo bezděčně, ale film Svatá vnesl (alespoň pro ty, kdo si umějí všímat) na obrazovku České televize i řadu témat, o nichž se nemluví či lépe – nesmí mluvit. „Jasně, hnůj a s*ačky se nejlíp prodávaj, co?!“ chrlí Lenka Vlasáková v roli hrdinčiny dcery do očí reportérky Dastychové (Pavla Beretová), čímž ale vlastně mluví i o dnešním mediálním systému obecně, a hlavně o své matce, která potichu a oceňována bohatne na drastických příbězích, které za ni zažili jiní. A film to později ještě specifikuje a tím vytahuje na světlo podle mě největší porevoluční sociální mrtvolu této země: „Proč jsem ty miliony přijala?“ říká Jiřina Bohdalová jako Térová: „Ty si nepamatuješ, že jsi tehdy byla v exekuci?“
České exekuce, bezprecedentní bezpráví dle zákona 120/2021 Sb., které na jedné straně vyrábí bezdomovce z těch, kdo zapomněli, že před 10 lety nezaplatili za odvoz popelnic (jako bývalý sociální pracovník bezdomovců znám i takové případy), z jiných pak dělá exulanty do zemí EU, kde se dluhu ujímají hostitelské země, kde ještě v oblasti ekonomiky existuje právní stát, takže tam dlužník za svůj český dluh 100 tisíc nakonec s úroky zaplatí maximálně 200 tisíc – ale ne tři miliony (z nichž většinu dostane exekutor) jako doma v ČR!
Nejkrásnější skrytý vtip, který si přemýšlivý divák užívá, pak ve filmu zazní díky jediné reálii, kterou tvůrci nepřejmenovali, ale nechali skutečnou. Hlavní reportáž o paní Térové vychází v časopisu Reflex a reportérka Dastychová Térové vítězoslavně sděluje: „Že se s vámi chce setkat mi volal sám náš majitel!“ No a kdo je hlavní majitel Reflexu? Mezinárodní energetický a mediální oligarcha z Brna Daniel Křetínský (druhé já bratislavského Patrika Tkáče, který i zde s ním „jede na holport“), co kromě části pražské Sparty a londýnského West Ham United vlastní polovičku českých médií a když kupoval podíl ve francouzském deníku Le Monde, sjednotil francouzské novinářstvo, které sepsalo petici, požadující, aby Křetínský slíbil, že v listu nebude používat cenzuru!
Zajímavé jsou také úvahy paní Térové o „bolševicích nahoře, který se vykoupili medailí, ale bolševikama zůstali“. Pohled na Hrad a Vladislavský sál, kde visí prezidentská standarta s nápisem „PRAVDA vítězí“, je v kontextu díla o lži jemně ironizující. Zvlášť když následují úvahy paní Térové o tom, že o gulazích přednáší proto, „aby se to už nikdy nikde nestalo“. Což může znamenat jak v Rusku, tak i u nás, ba i v USA, kde za druhé světové války v táborech pro Japonce, kteří se provinili jen svou národností, také zahynula řada lidí. A když jsme u těch typických rysů lidí, co možná nikdy neměli sociální cítění, zato teprve v čele korporátkapitalistické společnosti se plně projevil jejich odvěký archetyp „všemocný bolševik“ – je to jen pár měsíců, co stejné zacházení jako s Japonci (!) žádal obyvatel Hradu, náš současný prezident, pro Rusy na Západě (tedy fakticky pro ty, co Putinovi utekli!):
Ostatně, co do těch bolševiků nahoře: nevím, zda si čtenáři ještě vzpomenou, které dva kandidáty čeští voliči pustili do finále posledních prezidentských voleb. Jako normalizační bolševici oba vyhovují definici paní Térové – a oba jim to taky (stejně jako matka paní Térové) podepsali. Jeden měl krycí jméno Pávek a ten druhý Bureš…
Příběh paní Térové je pak nejkrásnější ukázkou, jak v naší společnosti zacházet s vinou: mediálně smeten je zpravidla ten, kdo se za ni kaje a stydí, zatímco ten, kdo ji relativizuje, se prodere na samý vrchol společnosti: hlavy státu, co jim to podepsaly (a nemusí to být jen u nás; o polském exprezidentu-hrdinovi Wałęsovi, po kterém se jmenuje mj. letiště Gdaňsk, se to v roce 2017 provalilo taky) vyznamenávají dnes na královských hradech lidi, jako je hlavní hrdinka našeho filmu, která jim to podepsala taky (jinak totiž nemohla matka ani dcera – civilní zaměstnání ve stalinském lágru jste v SSSR bez podpisu mít nemohli: stejně jako v ČSSR zaměstnání v zahraničním obchodu nebo školení ve vojenské rozvědce…). Takže ne nadarmo se hlavní hrdinka jmenuje Térová. Znáte tu písničku: „Mý svědomí je černý jako tér…“?
Sám motiv vyznamenání, které není zrovna podle čítanky, byl pak zvolen taky trefně, když si divák vzpomněl, jak před několika lety dostal z několika stovek přeživších vězňů koncentráků „náhodou“ české vyznamenání právě strýček ministra kultury ČR žijící v Kanadě, nebo jak se opět v Kanadě stalo, že byla tamním parlamentem a ukrajinským prezidentem vzdána čest člověku, který byl vězněn, ale o němž se později zjistilo, že byl aktivním členem jednotek SS…
Ačkoli si přese všechnu kritiku myslím, že to tentokrát dopadlo líp, než s posledním „fiktivně-dokumentárním“ filmem Marka Epsteina Ve stínu (který pojednával o tom, jak byla v roce 1953 rozprášena izraelská odbojová skupina, zachraňující z ČSR izraelské starožitnosti – což byla naprostá blbost v době, kdy byli popraveni, zavřeni nebo aspoň do dělnických povolání vyhozeni i naprosto loajální Židé-straníci), chtěl bych trochu jiný film.
Když už se pojednává o gulazích, radši bych viděl zpracovaný příběh lidí, kteří jimi skutečně prošli: jako byli třeba otec a strýc dramatika Arnošta Goldflama nebo otec slovenského hudebního skladatele Petera Breinera. Jenže tam by byl asi zase problém v tom, že uprchlíci před Hitlerem do SSSR, kteří ve „vlasti proletariátu“ hledali pomoc (a za úspěšné, ale ilegální překročení hranic dostali 3 – 8 let v gulagu), byli všichni buď levičáci nebo přímo komunisti, a někteří jimi dokonce zůstali i po návratu ze „Stalinova ráje“. A někteří z nich (ó, hrůzo) pak dokonce budovali Pražské jaro 1968!
To by ale nebylo nic pro dnešní ČT. V té souvislosti je hezké, že ve filmu reportérku ČT hraje Jelizaveta Maksimovna Švačko, která je rodilá Ruska, ale aby v českém protiruském uměleckém prostředí nedráždila, používá umělecké jméno Elizaveta Maximová. Má tu výhodu, že (vzhledem k tomu, že se narodila v Kazani, kde půl populace tvoří Tataři) o sobě může v rozhovorech (jako byl například ten pro magazín ČD pro Vás) „v sebeobraně“ proti rusofobnímu českému prostředí říkat, že vlastně není Ruska…
No a na závěr o Jiřině Bohdalové. Je stále skvělá, když ve filmu cvičí orientální cviky, tančí v alkoholovém rauši ruské tance, jde opilá domů z taxíku, anebo pláče proto, že ji její dcera opouští. Je to mimochodem dcera (v podání Lenky Vlasákové), ne matka, kdo nese všechnu tíhu příběhu, a také je to dcera, která jako jediná je v příběhu označena „Svatá“. S čímž se váže vůbec nejhlubší motiv příběhu: nakolik se dětství zneužívaného dítěte v dospělosti podepíše na člověku v tom, že si hledá násilnické partnery – a to nejen on, ale i jeho děti…
Největší rolí Bohdalové ale paní Térová nebude, protože tou byla Fany (1995), kterou pro ni napsal velký Jiří Hubač a nad toho jednak nebylo a nebude, a jednak roli psal v době, kdy náš mediální prostor byl naprosto svobodný, odpolitizovaný, obíral se univerzálními příběhy lidského nitra a žádný producent ČT to nemohl zatrhnout z důvodů ideologie či „nízké sledovanosti“.
Na druhou stranu, tu od dob Fany máme ale i jeden pokrok. Když točila Fany, Jiřina Bohdalová (která se dobře znala se všemi prezidenty od Novotného po Zemana) ještě na Hrad chodila. Dnes už tam nechodí a o tomto obydlí se (například během své poslední návštěvy v Show Jana Krause) poprvé vyjadřuje kriticky.
Nicméně ať už tam bydlí, kdo chce a chodí tam, kdo chce, nad Pražským hradem dál vlaje standarta s citátem, který napsal Jan Hus svému příteli Janovi z Rejštejna ze svého vězení v Kostnici: „Pravda BOŽÍ vítězí.“ Nemůžu si pomoct, ale v té větě o dvou slovech, ze které už tehdy jedno malé slovíčko vypadlo, byl podle mě už před sto lety vepsán i náš dnešní mravní Babylon a hrob.
Svatá. Česká televize 2024, scénář: Marek Epstein, hudba: Michael Kocáb, režie: Jiří Strach, 83 minut.
Původně vyšlo v deníku www.krajskelisty.cz
